15.5.14

48 hodin v San Pedro de Atacama...

...se dá pojmout různě. Důležité je nezůstávat příliš dlouho. Městečko je velice malebné a pekelně drahé. Lákadla, která San Pedro slibuje, jsou ale příliš velká, a proto už popáté překračujeme argentinsko-chilskou hranici (potřetí ve směru do Chile). Chceme tu zažít písečné duny, solnou pláň, měsíční údolí, plameňáky a gejzíry. Není to příliš rozsáhlý plán na tak krátkou dobu?
Neplatíme za výlety cestovkám. Jen když to jinak nejde. Naším jediným "zájezdem" byl prozatím výlet za tučňáky. V San Pedru nemáme na výběr. Půjčovna aut tu není, zato cestovní agentura na každém rohu. Zvolíme si balíček tří půldenních výletů za 40 000 Ch$ + 12 000 Ch$ za vstupy (celkem asi 1900 Kč/os). Uff. Pak seženeme suverénně nejlevnější ubytování ve městě - kemp za 4000 Ch$/os/noc (asi 150 Kč) s výhledem na dokonale pravidelný vulkán Licancabur (5960 m). Je nádherný, moc mě to láká na něj vylézt, ale cena je úplně mimo naše možnosti.
Náš první výlet - Lagunas Altiplanicas - začíná v 6 hodin ráno. Minibus nás nabere před kempem a ze všeho nejdřív zaveze do hotelu na snídani. To je celkem příjemné překvapení. Pak si prohlédneme pár domorodých vesniček, vyfotíme nějaké lamy a poslechneme povídání o staré incké cestě vedoucí z Antofagasta až do Cusca v Peru. Stojíme na ní přímo v místě, kde přetíná obratník Kozoroha. Týjo, takhle blízko rovníku jsem ještě nikdy nebyla. Jede s námi i tlumočnice do angličtiny, problém je, že neumí skoro vůbec anglicky a je líná cokoli překládat. Musíme si vystačit s výkladem řidiče ve španělštině, ale mluví dokonale srozumitelně, takže většinou chápeme. 
Navštívíme dvě vysoko položené laguny Miscanti a Miñiques. Jsou klidné a krásné. Vysoko nad nimi se tyčí vulkán Miñiques. Sednu si na placatý kámen a sním o tom, že na něj vylezu. Přemýšlím, kudy bych šla, a zdá se mi, že to na něj nemůže být víc než pár hodin... Pak přijde hlavní bod programu - laguna Chaixa.
Leží uprostřed Salaru de Atacama, ale tenhle salar není bílá rovná pláň. Je tvořen velkými šedo-růžovo-bílými hrubými krystaly různých solí a je velice zvrásněný. Chůze mimo vyznačené cestičky by byla velice obtížná, ne-li nemožná. Uprostřed salaru je laguna, všude kolem vysoké sopky a v laguně si to elegantně vykračují nádherní plameňáci. Rodí se šedobílí. Své růžové zbarvení získávají z potravy, jedí prý něco jako krevety. Pohled na ně je úžasný, bohužel jsme příliš brzo zahnáni do autobusu, který nás odveze zpátky do San Pedra. Tady jsme o hodinu dřív, než jsme měli být, což je smutné, ale aspoň máme čas na oběd.
Ve tři hodiny odpoledne nás nabere autobus před cestovní agenturou, tentokrát s plnohodnotným anglicky mluvícím průvodcem. Nejprve vylezeme na vyhlídku na velkou písečnou dunu. Její křivka je dokonalá. Bavilo by mě si jen tak sednout a pozorovat krajinu jako obraz od Moneta. Celé měsíční údolí - Valle de la Luna - je úžasné. NASA tu prý v mimořádně extrémních podmínkách testuje svá robotická vozítka pro cesty na Mars a na Měsíc. 
Následuje prohlídka sochy ze soli nazvané Tři Marie, tak jak ji příroda stvořila, a procházka hlubokým solným kaňonem. Chladnoucí stěny ze soli vydávají hlasité praskavé zvuky. Spěcháme na západ slunce. Autobus nás vyveze vysoko nad "Údolí smrti" - Valle de la Muerte, kde už stojí pěkná řádka džípů a autobusů.
Výhled do údolí je úžasný a západ slunce pomalu zbarvuje kaňony a vulkány z oranžové do růžové až sytě červené. Fantastická podívaná. Vracíme se do kempu a máme "odškrtnuté" čtyři položky ze seznamu. Viděli jsme plameňáky na salaru a písečné duny v měsíčním údolí.
Ráno je na řadě výlet ke gejzírům. Gejzírové pole El Tatio leží v nadmořské výšce 4360 m a jedná se tak o nejvýše položené gejzíry na světě. Své velké představení ale ukazují jen před východem slunce, dokud je velký rozdíl mezi teplotou uvnitř a na povrchu země. Minibus nás proto nabírá už ve čtyři hodiny ráno. Jedeme asi hodinu a půl a snažíme se dospávat. Po šesté hodině už stojíme u gejzírů, všude kolem vroucí voda a stoupající oblaky páry. Průvodce mezi řečí zmíní, že je dnes velmi svěže, -9°C. Wow. Začne mi být dost zima =).
Půl hodiny se procházíme kolem a klepeme zimou i přes naše teplé oblečení. Pak přijde na řadu snídaně. Dostanu do ruky horké vajíčko uvařené přímo v gejzíru a přijde mi to jako nejpříjemnější věc na světě. Zahřívám se, dokud je teplé, a pak ho sním. K tomu tři čaje, houska se sýrem, sušenky, cereální tyčinka a je mi moc dobře. Slunce pomalu začíná vylézat zpoza hory a gejzírové divadlo se stává ještě dramatičtějším. Jakmile se vzduch a země trochu ohřeje, začíná pomalu ustávat. Minibus nás zaveze k termálnímu bazénu, kde se můžeme vykoupat nebo si prohlížet další velké gejzíry. "Velkým" se tu rozumí gejzír široký asi tři metry vystřikující vodu do výšky asi dvou metrů.
Zuju si boty a ponořím do teplé vody své ledové nohy. Je to požitek, zejména díky úžasnému výhledu. V devět hodin nasedáme do autobusu. Cestou ještě navšítíme vesnici Machuca s nádherným bílým kostelíkem ve svahu.
Prodávají tu všemožné suvenýry a čerstvě opékané špízy z lamího masa. Těm odoláme, ochutnáme ale skvělé empanady se sýrem z kozího mléka. V San Pedru jsme kolem poledne. Sbalíme stan, uvaříme oběd a vydáme se na autobus do Calamy, odkud už zamíříme rovnou do Bolívie...

1 komentář:

  1. Licancabur je skutečně nádherný, stejně jako vše, co ukazujete na svých obrázkách. Děláte mi prostě chutě :-)

    OdpovědětSmazat