Bolívie není Somálsko. Ačkoli z ní měl Petr docela strach. Země je to civilizovaná, přátelská a neuvěřitelně levná. Standardní hotelový pokoj za 250 Kč, čtyřchodové menu v restauraci za 54 Kč a dvoudenní výlet na salar s jídlem a ubytováním v domku ze soli za 1500 Kč. Jdeme do toho z jediného důvodu: "... a druhý den můžete vstát ve 4 ráno a vylézt na vulkán Tunupa (5 432 m)". Už od začátku cesty je "vylézt na sopku" na seznamu "must do". Tuhle příležitost si nenecháme ujít.
Džíp nás nabere na hlavní třídě v Uyuni o půl jedenácté ráno. První zastávkou je "hřbitov vlaků". Nejdřiv mi to nepřipadá zajímavé, prostě hromada odstaveného šrotu. Pak se ale ukáže, že se na ty vlaky dá lézt! Prolézáme lokomotivami, šplháme na komíny skrze parní kotle a fotíme se nahoře na vagónech. Pŕipadáme si jako hrdinové westernů a moc nás to baví.
Další zastavkou je hotel ze soli uprostřed salaru, u kterého je velký slaný památník Ralley Dakar Bolívia. Dostaneme oběd a jedeme dál. Uprostřed neporušeného salaru, dokonale bílá na všechny strany, nám řidič zastaví a my se můžeme vyblbnout s focením. Lezu Petrovi za klobouk, surfujeme na tubě od chipsů, padám z vysoké skály, levitujeme nad salarem a nejlepši je, když můžu Petra zašlápnout jako malého červíka =).
Je teprve půl čtvrté, když nás řidič vysadí u hostelu ve vísce Coqueza na okraji salaru. Hned nad vesnicí se tyčí Tunupa, náš zítřejší cíl. Máme mnoho různých informací z mnoha různých zdrojů (lze vylézt až nahoru, nelze vylézt až nahoru, může se tam bez průvodce, nesmí se tam bez průvodce...), takže se rozhodneme vstát brzo a vylézt, kam až to půjde.
Lákadlem pro turisty jsou mumie v jeskyních pod sopkou. Koupíme si na zítra vstupenky za 15 Bs/os (asi 42 Kč) a jdeme se projít. Hned na náměstí narazíme na velké stádo lam a na pastvinách za vesnicí se pasou lamy, ovce i oslíci. Na okraji salaru je laguna a v ní plameňáci. Procházíme se dlouho. Blíží se západ slunce, vulkán nad hlavou hraje všemi barvami a salar se začíná zbarvovat do růžova. Je to nádhera. K večeři dostaneme vynikající zeleninovou polévku, boloňské špagety a lahev červeného bolivijského vína. Jdeme spát do malé komůrky bez oken, postavené ze solných kvádrů.
Budík zvoní ve čtyři. O půl páté jdeme na snídani. Jsou tu už dvě skupinky turistů, ty ale až na vyhlídku (hodina chůze z vesnice) dovezou džípy. K nám se přidá drobná Bolívijka Brigita. Umí obstojně anglicky a je velice zvláštní. Tvrdí o sobě, že je hodně ambiciózní a že by chtěla rozjet v Bolívii první internetový obchod s biopotravinami. Chvíli na ni čekáme, ale před půl šestou už všichni tři vyrážíme směr vulkán. Vzduch je ledový, špatně se mi dýchá, plíce mě pálí, ale rozchodím to. Za hodinku jsme na parkovišti a začne se pomalu rozednívat. Brigita přestane stačit našemu tempu, ačkoli ze začátku byla rychlejší, a tak dál jdeme jen ve dvou. O půl desáté dorazíme na hranu kráteru ve výšce 4900 m. Vysoko nad sebou uvidíme skupinku turistů, kteří si ráno popojeli džípem. Měli bychom se vrátit, abychom stihli odvoz, ale moc nás to láká nahoru. Usneseme se, že vrchol je priorita, i kdybychom měli jít zpátky přes salar pěšky, a jdeme do toho.
Za hodinu už stojíme na "vrcholku" v 5200 m. Píšu ho v uvozovkách, protože úplný vrchol vulkánu se tyčí ještě 230 m nad námi, tam už je ale potřeba lano a regulérní horolezení. Je jedenáct hodin, sluníčko praží a lehce pofukuje studený větřík. Poznamenám, že Tunupa je inverzní hora. Normálně je totiž hnědá dole a bílá nahoře =). Uděláme pár fotek, oslavíme dobytou pětitisícovku čokoládou a meteme dolů. Oběd má být ve 13 hodin, odjezd v 13:30. Na parkovišti se zrovna chystá k odjezdu džíp se třemi Francouzi, mají dvě místa a vezmou nás dolů. Cesta je špatná, takže to není o moc rychlejší než pěšky, ale jsme už hodně unavení, a tak svezení uvítáme. Zpátky v hostelu jsme ve 13:40. Taxík ani oběd tu zatím není. Super. Jenom nás mrzí, že jsme nestihli prohlídku mumií, půl kilometru od parkoviště vlevo. Tak třeba příště.
Přijede pro nás džíp se zajímavou posádkou - dvě Číňanky, které za celou dobu nepromluví ani slovo a na konci dají každému mandarinku, Ind Srinivasa v širokém klobouku, který šéfuje nějaké newyorské firmě, a mladí manželé Ben a Lisa z Minesoty. Cestou se ještě zastavíme na Isla Pescado (ostrově ve tvaru ryby) uprostřed salaru. Rostou na něm tisíce obrovských kaktusů a z jeho vrcholku je úžasný výhled kolem dokola. V šest večer jsme zpátky v Uyuni, Srini nás pozve na pizzu, zaplatí ji a zmizí na bus do La Pazu. S Lisou a Benem si pak v příjemné pizzerii povídáme dlouho do noci.
Žádné komentáře:
Okomentovat