Autor: Kateřina Krejčová (Vyšlo v časopise Vlasta 35/2024)
Budíme pozornost. Lidé se s námi dávají do řeči, přejí nám hodně sil a štěstí a obdivují vitalitu naší babičky. Je pravda, že tvoříme trošku nesourodou skupinku. Můj manžel Petr, jeho maminka Eva, syn Lukáš a já. Babička si vždycky přála zdolat Priečne sedlo ve Vysokých Tatrách, tak jsme jí to dali jako dárek k Vánocům. To ještě ale netušila, co všechno ji s námi čeká.
Babička v Priečnem sedle
Vyrážíme nočním lehátkovým vlakem z Prahy, babička má přistoupit v jednu ráno v Olomouci, kam ji po půlnoci doveze soused, protože dědeček vyrazil na pánskou jízdu na kolech. Bohužel se tuto noc někdo rozhodne ukončit svůj život skokem pod kola našeho vlaku, a tak nabereme skoro dvouhodinové zpoždění. Babička ale na nádraží sama počká i v tuto noční hodinu a ve tři ráno nasedá. Po východu slunce se za okny míhají první kopečky a my už se nemůžeme dočkat svěžího horského vzduchu a pohledu na rozeklané velikány. Lehce nedospalí přesedneme na autobus a vystoupíme pod Belianskými Tatrami na zastávce s libozvučným názvem Čarda.
Podmínky nemusí být vždy optimální…
První den musíme nastoupat výškové metry, abychom se dostali do nitra hor. Předpověď počasí není ideální, ale teď nám sluníčko svítí a ptáčci štěbetají, zatímco stoupáme lesem a pojídáme maliny a lesní jahody. První zastávkou je chata Plesnivec, kde si dáme svačinku a babička si skočí pro razítko do svého deníčku. Jde nám to dobře. Babička sice trochu pokašlává, v únoru prodělala zápal plic a černý kašel a ještě stále není v takové kondici jako loni, ale statečně šlape. Chceme jí pomoct s batohem, který rozhodně není sbalený podle zásad ultralight backpackingu (to ji musíme teprve naučit), ale nedovolí nám to.
Cestou na Chatu pri Zelenom plese nám začalo pršet
Kousek před Bielym plesom začne pršet, ale to nám náladu nezkazí. Oblečeme si barevné pláštěnky a pokračujeme dál. Na Chatu pri Zelenom plese dorazíme kolem třetí hodiny, a tady si zase plním svůj sen já. Na téhle chatě jsem vždycky chtěla přenocovat, už od dob, kdy jsem byla malá a jezdili jsme do Tater s maminkou, a dnes se mi to konečně splní. Všechny chaty na trase máme rezervované předem už od dubna, nic jsme neponechali náhodě. Posilníme se bylinkovým čajem a jinými dobrotami v jídelně s nádherným výhledem na skutečně zelené, dokonale průzračné jezero a rádi bychom ještě vyskotačili na Jahňací štít, ale znovu začne pršet, tak si to necháme na příště.
Chata pri Zelenom plese
Proto jen obejdeme Zelené pleso a raději si s výhledem na déšť a klesající mračna pěkně v teple zahrajeme kostky a Kloboučku hop!, které tu mají k naší radosti k zapůjčení. Za první den máme v nohách asi 12 km s převýšením 900 metrů nahoru.
Odpočinkový den v horách
Druhý den našeho přechodu nazýváme „odpočinkový“, což není tak docela výstižné. Vytváříme si tím pojmenováním ale prostor pro den třetí, který bude „brutální“, na což je potřeba všechny členy výpravy náležitě připravit. Nejprve stoupáme serpentinami do sedla pod Svišťovkou, ze kterého je to už jen coby kamenem dohodil na Velkou Svišťovku. Z vrcholu máme nádherný výhled na Belianské Tatry a Dolinu Zeleného plesa. Mraky se nám honí nad hlavou a trhají o ostré hřebeny Kežmarského štítu, celý svět za sedlem se schovává v husté mlze a výhled do nížiny si můžeme jen představovat. Pokračujeme na Skalnaté pleso, kam lanovka z Tatranské Lomnice chrlí další a další návštěvníky. Tady začíná slavná visutá lanovka na Lomnický štít. Mezi lidmi se na chvilku objeví zmatená liška, asi jí nějaký neukázněný nehoral hodil něco ze své svačiny a ona by chtěla ještě. Je nám jí líto. Divoká zvířata by měla zůstat divokými.
Na vrcholu Velké Svišťovky, Belianské Tatry v pozadí
Po Tatranské magistrále pokračujeme k Zamkovského chatě, kde se posilníme výbornými pirohy, a odtud už nám začíná stoupání k Téryho chatě. Vidíme ji už zdálky, tyčí se na skále nad vodopádem vytékajícím ze Spišských ples. Cesta Malou studenou dolinou je nádherná, v prvním červencovém týdnu stále ještě zdobená zbytky sněhu. Cestou dostane babička rum na úspěšné zdolání cesty od skupinky slovenských tatínků, kteří s sebou mají tlupu neposedných dětí. Kolem šesté večer přicházíme do cíle na Téryho chatu, kde se někteří z dříve příchozích dívají na babičku trochu jako na exota. V rámci odpočinkového dne jsme ušli zhruba 13 km s převýšením přes 1000 metrů vzhůru. Teď se hlavně musíme dobře vyspat na zítřejší důležitý den.
Priečne sedlo nás baví
Máme neuvěřitelné štěstí. Počasí je jako z katalogu, když v 8 ráno zahajujeme výstup směr Priečne sedlo. Sluníčko svítí, nefouká a oblohu jen místy pokrývají lehoučké závoje oblaků. Babička se svěřuje, že v noci trochu přemítala, jestli přeci jen to Priečne sedlo nebude příliš strmé… Vypadá to, že má určité obavy, ale neprchá a postupuje správným směrem vpřed.
Spišská plesa
Těsně pod nástupem, ve strmé suti, zastavíme a rozdáme poslední instrukce. Obsah babiččina batohu jsme si už ráno rozdělili, ona si nese jen vodu a sedák, který jí teď i přes její reptání oblékáme. Bude ho mít jen pro jistotu. Kdyby si chtěla odpočinout nebo ji přemohl strach, může se cvaknout a bude v bezpečí. Na Priečne sedlo vede od roku 2021 také ferrata, kam je potřeba mít ferratové sety, my ale stoupáme po tradiční, řetězy zajištěné cestě. Já jdu první, vybírám vhodnou trasu, ukazuji babičce cestu a fotím. Můj muž ji jistí zespod, ale nevypadá to, že by to potřebovala.
Kramle vedou strmě do Priečneho sedla
Babička nikdy v horách nelezla, ale nachodila toho už celkem dost. Kromě toho, že je členkou Klubu českých turistů, je také značkařka a pomáhá vytvářet a značit turistické trasy na Prostějovsku. Patří i do dámského klubu, kde se svými kamarádkami, turistkami z rovinaté Hané, každoročně podniká celkem zajímavé akce.
I s obtížnými úseky se vypořádává skvěle
Leze poměrně hbitě a vypadá ve svém živlu. I obtížná místa překonává s lehkostí, a když se v téměř kolmém úseku zeptám, jestli je všechno v pořádku, usměje se a nadšeně odpoví: „No, mě to baví!“ Před sedlem se řetězy dvojí. Jedny vedou kolmo vzhůru a sedýlko ještě nadlezou, aby do něj sestoupily shora. Druhé vedou už jednoduchým terénem přímo do sedla. Po dohodě s babičkou volíme principiální strmou variantu a v sedle pak zažíváme sladký pocit vítězství. Někteří turisté, kteří přišli po ferratě, si nás fotí na svůj telefon, další dva milí mladíci nám nabídnou, že nás vyfotí na náš.
„Vrcholovka“ v Priečném sedle
Sestup ke Zbojnické chatě zvládneme bez problémů, jen to ještě chvilku trvá a kousek musíme jít dokonce i po sněhu. Na chatě si dáme oběd a babička nám zavdá důvod k veselosti, když prohlásí, že „ta vidlička je nějaká těžká.“ Děláme si z ní legraci, že ji Priečne sedlo zmohlo natolik, že ani neuzvedne vidličku. To ještě nevíme, co nás teprve čeká.
Prielom jako velká výzva
Druhou polovinu dnešní trasy, výstup do sedla Prielom, začínáme až ve dvě hodiny. Čeká nás stoupání kotlinou kolem Zbojnických ples a pak dlouhý úsek zajištěný řetězy a kramlemi. Počasí se kazí. Zatáhlo se a začíná foukat. Spolu s tím to vypadá, že se nám začíná trošku chmuřit i babička, při pohledu na sedlo, které nás čeká. Terén se stává čím dál strmějším a u prvních řetězů balíme trekové hůlky. Začíná lezení. Nejtěžší úsek výstupu nacházíme v prudkém žlabu těsně pod sedlem. Babička už se ale s řetězy stihla skamarádit natolik, že vyleze nahoru jako kamzík.
Cestou do sedla Prielom
Na maličkém prostoru sedýlka se v silném větru tísní už několik mladých lidí. Čekají, až jim uvolníme řetěz, aby mohli zahájit sestup ke Zbojnické chatě. Z druhé strany sedla stoupají poslední opozdilci po kramlích a řetězech posázených v kolmé stěně s velkými rozestupy. Když babička uvidí, co ji čeká, vypadá docela vyjukaně. I nás s mužem ten pohled překvapí. Šli jsme to v opačném směru už dávno a pamatovali jsme si to výrazně jednodušší. Není zbytí, musíme se s tím poprat. Muž jde první a krůček za krůčkem pomáhá babičce v sestupu. Vytvoříme v obou směrech menší zácpu, ale nikdo nevypadá, že by mu to vadilo. Naopak. Všichni jsou moc milí a nápomocní. Dvě slečny ze Slovenska se mě ptají, kolik je babičce let. Když odpovím, že 75, vykulí oči a jedna z nich prohlásí: „No toto! To sme tu ešte nevideli.“
Nepříjemnou sutí a kamením, které se při každém kroku sesouvá, sestoupíme pomalu a opatrně do Zamrznutého kotle. Jsme tu schovaní před větrem, takže se můžeme posilnit na poslední úsek dnešního dne – cestu do Sliezskeho domu. Všichni lidi už zmizeli někam do tepla, na Poľskom hrebeni už zůstal jen osamělý kamzík. Vystoupáme k odbočce na Východnú Vysokú. Celé odpoledne jsme ji měli jako na dlani a lákala nás k výstupu. Teď je ale šest večer, fouká, dlouhá cesta za námi a víc než hodina chůze před námi.
Zamrznutý kotolBabička pokukuje k vrcholu, o který se rychlostí vichru trhají mraky. Jít nahoru nedává žádný smysl, fascinuje nás ale, že o tom babička skutečně uvažuje. Stačilo by ji trochu pobídnout a šla by tam s námi! Teď se ukazuje morál. Je to hrdinka. Večeře, teplý čaj a sprcha budou dneska zaslouženou odměnou.
Jak nám babička utekla
Poslední den nás čeká nejdelší vzdálenost (16 km), máme na ni ale nejméně času. Už ve čtyři odpoledne nám ze Štrby odjíždí vlak domů. Trasa přes Batizovské pleso s výhledem na Gerlachovský štít je moc příjemná a umožňuje nám kochat se výhledy na Popradskou rovinu a Nízké Tatry. Vrchol Ostrvy si nenecháme ujít a pak už jen zdálky sledujeme babičku, jak pádí k Popradskému plesu z obavy, abychom stihli vlak. Pokud si z nás někdo dělal legraci, že nám babička uteče, tak teď se to opravdu stalo. Dohoníme ji až dole u chaty, kde si dává další razítko do deníčku.
Kam vyrazíme příště?
A pak už jen panoramatickou trasou Tatranské magistrály dojdeme na Štrbské pleso. Vlak stihneme na pohodu, dokonce i na zmrzlinu před odjezdem zbyde čas. V Pendolinu se všichni shodneme, že se nám naše „Expedice Priečné sedlo“ moc líbila. Ušli jsme v náročném terénu 50 km s převýšením 3200 m za 4 dny. Už teď jsme zvědaví, kam bude chtít babička vyrazit příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat