7.9.18

Velká himálajská výzva a jak jsme věšeli trenky na vrchol šestitisícovky

© Text a foto: Kateřina Krejčová

Tenhle himálajský trojboj bude výzvou i pro největšího borce, a přitom pro něj nepotřebujete svaly ani mozek, jen odvahu a nezlomné odhodlání. 1. Na silných motorkách přes pětitisícové sedlo k nádhernému jezeru. Nemáte řidičák? Nevadí! 2. Na raftech přes nejtěžší peřeje posvátné řeky Indu. Nikdy jste nebyli na vodě? Tak tohle bude jízda! 3. Výstup na šestitisícový vrchol Stok Kangri. Nic z toho jsem ani vzdáleně neměla v úmyslu. Náhoda tomu ale chtěla a najednou jsem se přistihla, jak sedím na raftu a řítím se směrem k peřeji, která burácí jako Niagarské vodopády…

Super parta odvážlivců se sešla v Himálajích, aby se pokusila splnit tři velké výzvy

Jednoho deštivého dne jsem se takhle vracela ze sedmidenního sólo treku po himálajských vrcholcích a na zahradě mého guest housu si vesele povídala skupinka lidí. Česky. A jelikož jsem byla po těch dnech osamoceného putování už poměrně sociálně vyprahlá, dala jsem se s nimi do řeči a zjistila, že jsou super parta. Zítra se chystají na dva dny k jezeru Pangong, což je shodou okolností poslední významnější místo v Ladáku, kde jsem ještě nebyla. „Pojeď s námi!“ No, co se na to dá říct?

První výzva
10 účastníků, 1 organizátor, 8 silných motorek značky Royal Enfield, jeden vůz se zavazadly a doprovodné vozidlo s mechanikem. 177 km každým směrem, převýšení 6000 metrů nahoru a zase dolů a nejvyšší bod ve výšce 5350 m. Jelikož bývám světu nebezpečná i na dětské tříkolce, rozhodnu se jet v autě s batohy a celou akci fotit. Vyrážíme v 9 ráno a v mnoha tvářích se zračí špatně skrývané obavy. Zkušenosti s velkou motorkou nemá skoro nikdo…

Výzva první: motorky. Ke klášteru Thiksey ještě vede asfaltka, ale pak to začne být zajímavější…

Děláme to pro děti!
Všechny tři adrenalinové výpravy jsou součástí Benefiční himálajské výzvy pořádané Jirkou Sázelem pod záštitou organizace Brontosauři v Himálajích na podporu himálajské školy v malé vesnici Mulbekh. Jirka je kamarád už od roku 2012, kdy jsem přijela od mulbecké školy poprvé, učit matematiku a fyziku jako dobrovolník. Od té doby bedlivě sleduji pokroky ve škole a jsem moc ráda, že už šest let jako Himálajský patron finančně podporuji školu, která se z velmi špatných výsledků ve srovnávacích testech před deseti lety dostala v loňském roce až na nejlepší školu v celém okrese!

Děti ve škole v Mulbekhu se cizinců nebojí a moc rády se fotí

Tři výzvy, které mají účastníci před sebou, mají za cíl školu finančně podpořit. Můžete si vsadit, jestli úkol zvládnou, a pokud ano, sázka se stane darem pro školu. A pokud se vybere víc než předem stanovená částka, mají děcka v rukávu různé bonusy…

Nově postavená budova školního internátu. Za posledních šest let prošla škola výrazným rozvojem

Zpátky na motorky
Pro výlet na motorkách kluci vymyslí dvě dodatečné výzvy. Pokud se vybere víc než 60 000 Kč, přejedeme sedlo Chang La (5350 m) jen v trenýrkách a podprsenkách, pokud se vybere víc než 65 000 Kč, vykoupeme se v jezeře Pangong nazí. A jelikož cestou není internetové připojení, abychom mohli zkontrolovat stav konta, musíme to udělat tak jako tak. Aby bylo jasno, já jsem tu jen za fotografa, ale jelikož klukům chybí jedna podprsenka, musím obětovat svoji. Příjezd nahoru do sedla je vskutku velkolepý a přitahuje pozornost všech místních i turistů. Skupina Indů chvíli vypadá, že dá našim klukům pořádnou nakládačku, ale když jim Jirka obratně vysvětlí, že se jedná o dobročinný projekt a že to děláme pro děti, naštěstí vychladnou. V sedle je asi 7 °C, aktérům výzvy začíná být zima, je na čase se obléct a jet dát.

Sedlo Chang La (5350 m) přejeli účastníci jen podprsenkách. Děláme to pro školu!

Celá cesta až do vesnice Merak, nejvzdálenější osady u jezera Pangong, trvá neuvěřitelných 13,5 hodiny a poslední dvě hodiny jedeme za tmy. Některé motorky se začnou kazit, jiné přestanou startovat, cestou je mnoho brodů a silnice se ke konci téměř vytratí, zbyde jen rozrytá směs kamení a šotoliny. Nejdůležitější je ale ten pocit. Dokázali (jsme) to!

Cesta do sedla je místy dost rozbitá, ale to rozhodně nebyla ta nejtěžší část

Hrdinkou výzvy je Poly (30 let). Se silnou motorkou nemá zkušenosti a už od počátku s ní hodně bojuje. Několikrát ji položí a nedokáže sama zvednout, často ji kluci musí roztlačovat v náročném terénu. Upřímně, nikdo nevěří, že by to mohla dojet až do cíle. Ale Poly bojuje a ukrajuje kilometr za kilometrem. O pauzách se ptá na rady zkušenějších, brody neohroženě projíždí. A na konci je sice úplně vyřízená, ale šťastná, že to dokázala. Neuvěřitelná borka.

Poly, na začátku vystrašená, na konci největší hrdinka!

Jedeme na rafty
O den později se skupina chystá na dva dny na řeku Indus. Nejobtížnější úsek, který ještě lze legálně sjet, leží mezi Alchi a Skyurpuchanem. Ale nikdo to nejezdí, protože mnoho peřejí má obtížnost 5/5 a některé dokonce 5+. Jirka sní o téhle části Indu už několik let a teď se rozhodl si svůj sen splnit. „Jedeš s námi?“ No, co se na tohle dá říct…

Dva dny na raftu na řece Indus jsou jednou z Himálajských výzev

A tak se stalo, že jsem se ocitla na raftu a míříla k největší peřeji, jakou jsem kdy viděla někoho jet. Z bezpečnostního hlediska bylo všechno v nejlepším pořádku – dva rafty, každý účastník přilbu, neopren, boty a záchrannou vestu, a navíc šest doprovodných kajaků, aby nás měl kdo zachraňovat. Jenže první velká peřej nastala hned tři minuty od odražení od břehu a my ještě nebyli ani sehraní, ani připravení. První vlnou jsme projeli, druhou taky. Ale třetí je tak obrovská, že to nemůže skončit dobře. Najíždíme na ni, raft se zvedá, překlápí, poslední nádech a celý svět se ocitá pod vodou. „Teď tady umřeme všichni,“ je myšlenka, která mnohým z nás proletí hlavou. Zmítám se v obrovských vlnách, nedokážu se nadechnout, ale samotnou mě překvapuje, že jsem úplně klidná. Najednou kolem mě pluje instruktor z našeho raftu. Chytím se ho za vestu, vypnu mozek a dál už se Indem vznášíme spolu. Konečně můžu dýchat a plně se odevzdám do jeho rukou. Zaveze mě k jednomu z kajaků a ten mě vysadí u druhého raftu, který se nepřevrhl. Přežili všichni. Chvíli si neumím představit, že by chtěl v tomhle šílenství kdokoli pokračovat, ale první zpět ve vyklopené lodi je náš ladacký kameraman Jigmet, který navíc s úsměvem od ucha k uchu přiznává, že neumí plavat. Instruktoři vtipkují, že převržený raft nic není a všichni se nakonec nechají ukecat k další jízdě. Vzdává jen Ondra, ostatní jedou dál.

Řeku Indus v tomhle úseku nikdo nejezdí. Jen největší blázni – my

Druhý den čekají skupinu ještě mnohem náročnější peřeje, ale to už si nechám ujít a společně s Ondrou pozorujeme skupinu ze břehu. Zvládnou to na výbornou, žádný raft už se znovu nepřevrhne. Hrdinkou výzvy je Ivča (50 let). Tu jedinou totiž raft přiklopil, když jsme se převrhli, a ona chvíli vůbec nemohla dýchat. Z další jízdy má hrůzu, že se celá třese, bojí se asi víc než Ondra a já dohromady. Ale týmu akutně chybí jeden člen do raftu, a tak Ivča překoná sebe sama a nenechá kamarády ve štychu. Klobouk dolů, děvče.

Ondra objímá Ivču před závěrečným úsekem plavby a přeje jí hodně odvahy

Vylézt si tak na pořádný kopec…
Na závěr čtrnáctidenní „dovolené“ se skupina chystá zdolat vrchol Stok Kangri (6153 m). Jelikož s lezením po šestitisícovkách už mám nějaké zkušenosti a na téhle hoře jsem už jednou stála, rozhodnu se nenechat je v tom ani do třetice.

V sedýlku cestou do základního tábora

Ráno balíme vše potřebné a já vyrážím do města ke krejčímu. Skupina se včera jednomyslně shodla na tom, že na vrcholu hory pověsíme velké červené trenky jako výraz pokojného protestu proti chování našeho pana prezidenta u nás i v zahraničí. Mám trochu obavy, aby krejčí vůbec pochopil, co po něm chci, ale tenhle chlapík umí velmi dobře anglicky a porozumí mému netradičnímu požadavku naprosto přesně. Na ušití má pouze dvě hodiny, ale tvrdí, že to zvládne.

Z vesnice Stok (3600 m n. m.) vyrážíme ve 3 odpoledne a čeká nás víc než 9 km s převýšením skoro 800 m do tábořiště Mankarmo. Cesta vede nádherným údolím podél řeky mezi zvrásněnými skalami, sem tam se pasou krávy nebo jaci, občas potkáváme karavany poníků, kteří nesou velký náklad skupinám turistů. My si neseme vše sami. Skupina jde relativně nalehko, ubytování i jídlo mají zajištěné v kempech, jen já si nesu stan, jídlo i vaření. Mám už ráda své pohodlí.
Supíme pomalu do kopce, v jednom z tea tentů zastavíme na čaj a pak zase pokračujeme dál. Celý úsek zvládneme ve skvělém čase 4:15 a ve 20:00 už usedáme v hlavním stanu k večeři. Jirka s sebou nese kytaru, takže je celý večer ve stanu živo a veselo.

V táboře Mankarmo

Druhý den nás čeká pouhých 5 km s převýšením 600 m, ale moc dobře si pamatuji, jak dokáže dát tenhle úsek cesty člověku zabrat. Základní tábor (base camp – BC) se nachází v 5000 m n. m. a z něj vyráží všechny skupiny k pokusům o vrchol. Naše skupina je nečekaně rychlá, v BC jsme krátce po jedenácté ráno, cesta nám trvala jen 2,5 hodiny. Celé odpoledne proprší, kdo může, ten spí. Pak přijde na řadu zkoušení maček a večeře. Máme v plánu vstávat o půlnoci a v půl jedné vyrážet na vrchol. Plán nám zhatí silný déšť, který posune odchod o hodinu.

V základním táboře je živo. O výstup se v sezóně každý den pokouší zhruba 50-80 lidí

Za svitu čelovek stoupáme temnou nocí vstříc vysoké hoře. Krok za krokem, nádech, výdech a znovu. Cestou překračujeme ledovec s několika širokými trhlinami, přes které si musíme vzájemné pomoct. Za ledovcem se tyčí stěna, která se některým zdá skoro nekonečná.

V noci chumelilo, což nám trochu komplikuje výstup. 
Zato krajina je díky tomu mnohem krásnější

Pomalé, monotónní stoupání přeruší až východ slunce. Chladná noc ustupuje a paprsky prozařují náladu všem. Dokonalé výhledy nám roztahují úsměvy a my na chvíli zastavujeme, protože naše skupina s sebou nese na vrchol tři poněkud neobvyklé věci: Jirka kytaru, Pepa červené trenky na dřevěné tyči a Petr drona. Čas natáčení právě nadešel, protože světlo i podmínky jsou perfektní.

Only Sky is the Limit
Po pauze začínám cítit na skupině, jak je zmožená a bez další motivace k postupu. Skoro každý by to tu nejradši otočil a šel se vyspat do stanu. Všichni se ale vyhecují, že vylezeme aspoň na hřeben (6005 m), který je asi hodinu chůze nad námi. Na hřebeni ale morálka týmu definitivně upadá a polovina se rozhoduje vrátit se dolů. Přitom to nejhorší už máme za sebou a na vrchol je to „jen“ hodinka, maximálně dvě. Dál pokračujeme jen v sedmi. Hřebínek je místy lehce vzdušný a pěšinka příliš uzoučká, ale všichni to zvládneme a v 8:30 ráno stojíme na vrcholu. Vztyčíme červené trenky, zazpíváme hymnu a gratulujeme si k úspěšnému výstupu.

Velké červené trenky zavlály na vrcholu šestitisícovky

Současně s námi dosáhne vrcholu také Slovenka s britským přítelem. K překvapení všech chlapec v nejvyšším bodě poklekne a požádá dívku o ruku. Slečna přijímá, a že tu má Jirka kytaru, rovnou jim zahraje Svatební pochod.

Vrchol Stok Kangri (6153 m)

Sestup je dlouhý a náročný. O to víc, že se dnes nevracíme jen do základního tábora, ale celou cestu zpátky až do vesnice Stok a odtud autem do Lehu. Přijíždíme až po soumraku, kolem osmé večer, notně utahaní, ale šťastní. Hrdinkou výzvy je Klárka (36 let), která se jen velmi pomalu šinula vpřed hned od prvního dne. Statečně počítala krok za krokem a dech za dechem, ale když došlo na hřebeni na lámání chleba, bez rozmýšlení se přidala do vrcholového družstva. Tím dokázala všem nabušeným frajerům, že na to, abyste vylezli Stok Kangri, nepotřebujete kdovíjakou kondici, ale jen pevnou vůli a nezlomné odhodlání. Nerada bych, aby to vypadalo, že nějak nadržuju holkám, jenže kluci buď každou z výzev zvládli celkem v pohodě, nebo vzdali. Zato některá z holek se vždycky dokázala vyhecovat k takovým výkonům, až nám z toho zůstával rozum stát.

Holky jsou borky. Zleva Ivča, Šárka, Poly a Klárka

Pojeďte taky!
Chcete si příští rok taky vyzkoušet, jestli to dáte? Jaké výzvy si Jirka vymyslí tentokrát? Pojďte to zkusit! Bližší informace naleznete na www.brontosaurivhimalajich.cz a www.beneficnihamalajskavyzva.cz. Na podporu himálajské školy se letos v rámci Benefiční himálajské výzvy podařilo vybrat 194 441 Kč! Všechna (místy dost hustá a zábavná) videa z akce najdete TADY.

A to koupání naostro v jezeře Pangong nakonec dali! :)

2 komentáře:

  1. Na mne je to trochu příliš adrenalinu najednou, o kterém si raději přečtu, jak chutná, než abych sám ochutnal. Ale moc gratuluji k dosaženým cílům i k hromadě zážitků.

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní13/9/18 10:58

    ÚŽASNÉ!!!

    OdpovědětVymazat