3.7.15

Skutečná země (2. část)

Je období sucha. Prašná cesta se klikatí skrz pole ozdobené žlutým strništěm. Dřevěný mostek se klene do výšky přes úzký potůček. Po mostě jede chlapec. Malý chlapec na velkém kole. Je tak malý a kolo tak velké, že nedosáhne na šlapky. Přesto ale jede a vypadá, že je to pro něj snadné. Šlápne vždycky, když se jedna šlapka dostane nahoru, a pak zase druhou nohou… Pohled na něj připomíná doby dávno zapomenuté. Minulé, možná předminulé století. Krásný a skutečný svět.
V Myanmaru se mísí staré a moderní vlivy. Na vesnici jezdí kluci na buvolech, kavárny ve městech lákají na Wi-Fi zdarma. Lékárníci mají svoje zboží rozložené venku na tržišti, mladé dívky nosí na hlavě tácy s nabídkou občerstvení a prodávají ho přímo do okének autobusů. Všichni se s námi neustále chtějí fotit. Mnoho věcí a služeb stojí 25 korun. Univerzální jednotka. 1000 kyatů = 1 USD = 25 Kč. Směnárny berou jen naprosto neporušené bankovky a i ohnutý růžek je problém. Čím větší nominální hodnotu má vaše dolarová bankovka, tím lepší kurz dostanete. A nejzásadnější věcí je každopádně neustále smlouvat, a to i v případě, že vám cena připadá nízká. Turista, který nesmlouvá, zhoršuje cenové podmínky pro místní i pro příští návštěvníky.

Paříž Jihovýchodní Asie
Největší město Myanmaru má šarm a charisma. Atmosféra Rangúnu mi připomíná Paříž. Mnohem špinavější, oprýskanější a chaotičtější, ale ona elegance, architektura a tep skutečného života, který proudí ulicemi, nenechává člověka na pochybách. Pouliční prodejci nabízejí čerstvě vylisovanou cukrovou třtinu nebo sprchové hadice a nádržky na splachování záchodu. Staří muži postávají na balkonech a s úsměvem pozorují velkoměstský ruch. Kola, motorky a auta se mísí v jediný nepřehledný chumel. V nádherném parku s lotosy na jezeře, s lavičkami a posekanou trávou posedávají studenti. Na neosvětleném nábřeží za pagodou Botataung se každý večer scházejí mladí milenci. 
Na kole dojedeme až ke krokodýlí farmě. Vstupné stojí 25 korun a k vidění je několik druhů krokodýlů a aligátorů. Procházíme po dřevěném mostku nad vodou, kde jich prý plave dvě stě. Za dalších 25 korun můžeme krokodýly nakrmit sušenými rybami a nakonec nás průvodce vezme do haly, kde chovají mladé krokodýlky. Ti nejmenší velikosti neškodné ještěrky mají necelé tři týdny, těm větším je už skoro rok.
Nejvýznamnější památkou Rangúnu a možná i celého Myanmaru je pagoda Shwedagon. Dle pověsti přivezli kdysi dávno dva bratři od Buddhy jeho osm vlasů. Na vrcholu kopce vykopali velikou díru, vlasy do ní pečlivě uložili, obklopili vzácnými dary a nad tím postavili velikou zlatou pagodu. Když k ní přicházíme, nalepí se na nás tři malí kluci a tvrdí nám, že na boty potřebujeme igelitový sáček. Hned nám dva nabízejí. Víme, že před vstupem do pagody se budeme muset zout, ale obvykle je možné odložit si boty do polic nebo vzít s sebou do ruky. Vytáhnu z batohu tašku, ale kluci hned povídají, že sáček musí být průhledný. Jdou za námi celou cestu až ke vstupu do pagody a stále mávají těmi igelitovými sáčky. Jen co zuju boty, už je kluk drží v ruce, cpe do igeliťáku a chce za to od každého dolar. Dolar jim nedáme a žádné nařízení nosit do pagody boty v průhledných sáčcích samozřejmě neexistuje, ale vynalézavost a přesvědčivost šestiletých kluků je skutečně překvapivá.
Pagodou nás provází průvodkyně. Je veliké horko, ale na každém rohu stojí barely s pitnou vodou. Jsou financované z darů, stejně jako Wi-Fi, která funguje zadarmo v jednom koutě chrámu, a zdravotnické zařízení pro návštěvníky. Pagoda se ve slunečním světle zlatě leskne, že až oči bolí z toho jasu. Kolem ní se nachází mnoho zajímavých míst. Socha, k níž se chodí modlit ženy, které nemohou počít. Z jedné strany prosí o syna, z druhé o dceru. Zvon s pohnutou historií, který měl skončit přetavený v Londýně na válečnou munici, ale při převozu spadl z lodi do řeky a nikdo ho nekázal vylovit. Až o mnoho let později sestrojili rangúnští muži konstrukci z bambusů, zvon vylovili a navrátili zpátky pagodě. 
Nejzajímavější mi připadá osud klenotů nedozírné hodnoty, které jsou zavěšené na vrcholku pagody. Návštěvníci se na ně mohou dívat dalekohledem a výstava fotografií zprostředkovává podhled na šperky v detailu. Při posledním zemětřesení se šperky rozletěly všemi směry po městě. Chudý člověk, který klenot z pagody našel na ulici, by si mohl říct: „Bůh mě chce učinit bohatým!“ a koupit si za něj tři domy a lán pole. Všechny šperky do jediného místní obyvatelé navrátili pagodě.

Pětihvězdičkový servis a další zvláštnosti
Od Myanmaru by se měly učit všechny země na světě, co to znamená perfektní služby. Zažijeme to v hotelích, v restauracích i v cestovních kancelářích. Vcházíme do hotelu (20-25 USD za dvoulůžkový pokoj) a portýr nám s náznakem úklony otevírá dveře. Recepční nás plynulou angličtinou vítá a předává nám klíče od pokoje. Je teprve sedm hodin ráno, ale už se můžeme ubytovat. Hned nás upozorní, že si můžeme dát snídani zdarma (tedy v ceně pobytu na jednu noc máme dvě snídaně). Formou bufetu se podávají vajíčka a párky, polévka, smažená rýže, nudle se zeleninou, toasty s máslem a marmeládou, džus, káva, čaj a několik druhů čerstvého tropického ovoce.
Pokoj je perfektně čistý a luxusně vybavený. Měkká postel, lednička, klimatizace a koupelna se sprchovým koutem. Čekají tu na nás ručníky i osušky, šampon, sprchový gel, mýdlo, koupací čepice, hřebeny, tyčinky na čištění uší, kartáčky na zuby, zubní pasta i malé šitíčko. Kdykoli procházíme kolem pracovníků hotelu, vždy vstanou, pozdraví a usmějí se. Na vyžádání nám na recepci seženou jízdenky na autobus, mapu nebo průvodce, který by nás provedl po okolí. Jednou z poskytovaných služeb je i zapůjčení kola zdarma. Bohužel zrovna mají jen jedno.  Když projevíme zájem o druhé, poslíček vyběhne do ulic a za drobný příplatek sežene do dvaceti minut i druhé kolo. Recepční jsou nevyčerpatelnou studnicí vědomostí a rádi se o ně podělí, potěšeni naším zájmem. Tohle není sen, to je úroveň služeb v Myanmaru.

Jak se vaří v Myanmaru
Na nábřeží v Mawlamyine to žije. Desítky stolků, většinou obsazených, se táhnou až k velkoplošné obrazovce, na které běží reklamy.  Stánky s exotickým jídlem lemují okraj chodníku a lákají další a další kolemjdoucí. Na špejlích jsou napíchané dobroty všeho druhu. Od ryb a mořských plodů, přes kuřata, masové nebo zeleninové placičky až po brambůrky a zeleninu, kterou neznáme. Také kuřecí pařátky, jatýrka nebo kukuřičné klasy. Zákazník si vybere podle vlastní chuti a oni mu špízy čerstvě ogrilují na ohni a donesou ke stolu. Malá špejle za 7,50 Kč, velká za 15. U dalšího stánku mají velký wok, ve kterém čerstvě usmaží rýži nebo nudle se zeleninou a vajíčkem. Velká porce přijde na 35 korun a je to dobrota. O kus dál stojí moderní cukrárna s francouzskými delikatesami. Objednáme si čokoládovou pěnu a jasmínový čaj. Přinesou ho v krásné porcelánové konvičce a celková útrata činí 25 korun.
Nejobvyklejším jídlem v okolí jezera Inle je kari s rýží. Vyzkoušíme mnoho druhů – bramborové, zeleninové, lilkové i kuřecí. Trochu mastná omáčka s kousky zeleniny chutná vždy podobně. Je nepálivá a ani vzdáleně nepřipomíná indické kari. Místní lidé ho prý jedí každý den. Příchuť podléhá sezónní zelenině. Ve vísce nad jezerem rostou mezi domky avokádovníky, banánovníky i papája a na polích za vsí pěstují kurkumu. Každá oblast má svoje tradiční pokrmy od salátů a polévek přes smažené raky až po malé ptáčky na špejlích. Napsat by se o tom dalo mnoho, ale nejlepší je stejně vždycky ochutnat…
V restauraci Monsoon v Rangúnu si připadáme jako ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Jeden číšník hbitě přiskočí ke dveřím a otevře nám, druhý se chopí mé židle a přisune ji, když si sedám, třetí už otvírá jídelní lístek a představuje nám dnešní speciality. Mají tu široký výběr jídel barmských, thajských, laoských, kambodžských, vietnamských i evropských. Ceny jsou rozumné, a tak si objednáme salát s čajovými lístky a sušenými krevetami, bramborový salátek po barmsku, kuře se žampionovou omáčkou a jeden poctivý obalovaný řízek. Celé zakončíme teplým čokoládovým brownie a čerstvým džusem z exotického ovoce. Rozhodně hluboký labužnický zážitek.

Jak se stát buddhistickým mnichem
Každý chlapec se musí stát před dosažením dvacátého roku života buddhistickým mnichem. Do kláštera musí vstoupit nejméně na týden. Poté může přijít kdykoli později a na libovolně dlouhou dobu znovu. I dívky a ženy vstupují do klášterů, třeba jen na měsíc nebo dva, aby si vyřešily zásadní věci ve svém životě. Nikde jinde než v klášteře nemají lidé tolik prostoru pro přemýšlení. Vstup noviců do kláštera je velkou společenskou událostí. Ve městě se uspořádá velký slavnostní průvod, hraje hudba, a celé město oslavuje ty, kteří se rozhodli čerpat buddhistickou moudrost. Některé kláštery a meditační centra jsou otevřené i návštěvníkům z jiných zemí. Stačí se domluvit s představeným kláštera, jak dlouho chce člověk zůstat, a pak se ponořit do hlubokých meditací. 
Život v klášteře má přesný řád. Vstává se o půl čtvrté ráno. Od čtyř probíhá první devadesátiminutová meditace. Po snídani je čas na úklid a práci a mezi desátou a jedenáctou se vydává oběd. Všichni vědí a respektují, že mladí lidé se staví nakonec řady, staří na začátek. Když všichni dostanou své jídlo, kývne i na nás žena, která nandává jídlo, ať si jdeme taky dát. Dostaneme, co zbylo, a oni jsou rádi, že se mohou rozdělit. V jednu hodinu začíná série tří devadesátiminutových meditací oddělených půlhodinovou přestávkou. Meditace probíhají v prosvětlené hale se sochou Buddhy v čele. Někteří meditují i mimo určené hodiny. Člověk, kterého trápí nějaké otázky, může jít večer na sezení s mnichem, který mu poskytne pohled z druhé strany. Spát se chodí brzo, protože dostatek spánku a kvalitní strava, tedy ta vegetariánská, nesladká, nesolená, nesmažená a z čerstvých surovin, jsou základem dobrého života. A pokud jste zaznamenali, že se nezmiňuji o žádné večeři, tak vězte, že mniši jedí pouze dvakrát denně a po poledni už nejedí vůbec nic.
Každé ráno po meditaci prochází městem Nyaung Shwe zástup mnichů. Slunce vychází a mniši kráčí bosí ulicemi slunci vstříc. Možná padesát, možná sto mužů. Chodí s velikou černou nádobou, do které jim lidé z města dávají jídlo. Nejčastěji dušenou rýži, někdy i nějakou tu zeleninu. Tyto průvody vedly k rozšíření pojmu „žebraví mniši“. Mniši v Myanmaru ale nežebrají. Oni se nechávají obdarovat a umožňují darujícímu udělat vysoce ceněný dobrý skutek a zlepšovat si tak karmu. 
Darování je v kultuře země zakořeněné jako základní princip. Velmi obvyklá jsou centra, kde každý, kdo přijde, dostane jídlo zdarma. Každý den. Kdo nic nemá a má hlad, nebo komu se zrovna nechce vařit. Nevyženou ani turisty ze Západu. Kdo má chuť na rýži se zeleninou a meloun, může přijít. A kdo není úplně chudý, může přispět na chod centra. Korunu, milion, nebo třeba tolik, kolik by dal za jídlo v restauraci. Z toho příští den pořídí jídlo pro další. 

Poklady jezera Inle
Šedivá hladina jezera přechází spojitě v šedivou oblohu. Na přídi dřevěné loďky balancuje starý muž na jedné noze. Druhou nohou pádluje a rukama nadhazuje rybářské sítě. O kousek dál mlátí dva muži stojící na okraji lodě ze všech sil pádlem do vody. Na jiné loďce vidíme muže s velikánským proutěným košem s dírou nahoře i dole. Tradiční rybaření na Inle má mnoho podob, jedna vynalézavější než druhá. Když nám starší žena odpoví, že do hladiny mlátí muži pádly asi proto, aby zabili ryby, nepřipadá nám to důvěryhodné, a tak pátráme dál. Vysvětlení, že to dělají proto, aby ryby vyplašili a ty se pak v panice zamotaly do sítí, se nám líbí o mnoho víc. 
A zjistíme i význam proutěných košů. Jezero není v období sucha příliš hluboké a koše dosáhnou až na dno. Muži je zarazí do měkkého bahna a pak ostrým bodcem propichují oblast uzavřenou košem. Pokud v koši uvízla ryba, nabodnou ji a vytáhnou. Mnozí rybáři si přivydělávají pózováním. Balancují na jedné noze s košem v jedné ruce a pádlem v druhé, nebo ukazují turistům ryby a kření se do objektivů. Jiní loví ze dna zelené řasy a ve velkém je nakládají na loď. Pádlování nohou je místní rarita a jednou za rok, během festivalu zlatých lodí, probíhá na jezeře závod ve skupinovém nožním pádlování.
Jezero Inle leží v srdci Myanmaru, je dlouhé dvacet dva kilometrů a zajišťuje obživu pro sto dvacet tisíc obyvatel. Rybaření, turismus, zemědělství a lodní doprava jsou hlavním zdrojem příjmů. Na východních svazích pěstují vinnou révu a dle rad francouzských odborníků z ní vyrábějí myanmarské víno. Degustace v příjemném prostředí vinárny s krásným výhledem stojí dva dolary. Na jezeře rostou rajčata, brambory, fazole, okurky, lilky i zelí. Místní objevili půvabný trik, aby nemuseli zalévat pole v období sucha. Vytvořili si umělé plovoucí ostrovy z hlíny a jezerních řas a na nich pěstují zeleninu. Bohužel ani ta není úplně bio. Po ostrovech sice nejezdí traktor s chemickým postřikem, ale mezi řádky chodí a stříká muž s velkým kanystrem na zádech. 
Turismu se v okolí Inle dobře daří. Překvapí mě, že na tržištích s cetkami pro turisty prodávají i skutečné věci. Sošky Buddhů, staré anglické kapesní hodinky, zvonce a jha na buvolí spřežení anebo čtverhranné chrámové zvony i s palicí. Přemýšlím, že by bylo zajímavé dát si něco takového před dům jako originální zvonek. Domy na jezeře stojí na vysokých kůlech, protože výška hladiny kolísá v průběhu roku i o několik metrů. Motorová loďka nás vozí po jezeře, ukazuje nám plovoucí zahrady a pagody, stejně jako obchody se suvenýry, z toho mají lodivodi provize. 
Prohlídky suvenýrových obchodů obvykle nemám ráda, ale tady na Inle jsou spojené se zajímavým výkladem a často nestačíme žasnout, co všechno se dá vyrobit a jak. Třeba vlákna z lotosových květů se ručně zpracovávají, z nich se tvoří nitě a potom šály. Ukážou nám celý proces výroby od kolovrátků, přes ruční barvení a namotávání nití až po dřevěné ruční tkalcovské stavy. O pár domů dál zpracovávají stříbrnou rudu a ještě o kus dál balí ženy ručně doutníky. Používají místní sladkou tabákovou směs s banánem, anýzem, medem a mnoha dalšími složkami. Denně jich každá vyrobí tři sta. Když se ptám, jestli ženy v Myanmaru kouří, dozvím se, že ano. Prý žádný problém.

Baganem na e-biku
Největší atrakcí v Myanmaru, kterou rozhodně musíte vidět, pokud do této části světa vážíte cestu, je Bagan. Rozlehlá planina u řeky Irrawaddy, kde od 11. století začali stavět pagody a chrámy. A jelikož to dělali usilovně, stálo jich tam za pár staletí celých třináct tisíc. Vypůjčíme si novou nablýskanou elektromotorku, která prý na jedno nabití ujede až 50 kilometrů a vyrazíme do víru pagod. Na Bagan, jakožto na nejturističtější místo celé země, už také dolehly regulace, které zakazují půjčovat cizincům normální motorky. Aby se nebohým turistům náhodou něco nestalo…
Turismus dřív nebo později zničí všechno a do Baganu se stahují podezřelé existence z celé země. Žebráci, darmožrouti a prodavači cetek. Všichni chtějí jeden dolar. Nejlepší fintu na to mají malé děti. Pobíhají mezi chrámy a všem turistům ukazují svou sbírku bankovek. Mají už maďarské forinty, polské zloté, eura, argentinské i mexické pesos, čínské juany a strašně by potřebovali ještě jeden americký dolar. Když jim na to naletí tři turisti denně, přijdou si na víc, než rolník na poli…
Nevím, jestli úderem poledne vyžírkové a turisti mizí nebo jestli procházíme méně známé chrámy, ale dál už potkáváme jen mnoho místních, klanících se Buddhovi. V jednom chrámu mají obří zlatý hrnec, kam se dá vylézt po žebříčku a vhodit bankovka. Před hrncem se modlí mnoho žen a skupina mužů přepočítává stohy vybraných bankovek. Buddhismus v Myanmaru je živé a hojně praktikované náboženství. Na mnoho pagod vedou schody a na vyhlídkové terasy je oficiálně povoleno lézt. Chrámů už tu sice nestojí tolik, co kdysi, i tak jich jsou desítky a stovky všemi směry, kterými jen oko pohlédne. Při západu slunce vylezeme na oficiální rozhlednu, ale nejlepším vyhlídkovým bodem shledáme vrchol pagody Shwesandaw.

Teakový most
Jen pár kilometrů od města Mandalay leží U Bein, nejdelší most z teakového dřeva na světě. Dlouhý je víc než kilometr a v období sucha ční nad hladinu šest až deset metrů do výšky. Není ohraničen žádným zábradlím a vstupné na něj je zadarmo. Nejkrásnější je při východu slunce, ale vstát ve čtyři ráno jsme bohužel nedokázali. Na poli pod mostem pracují ženy ve špičatých kloboucích, muži ve vodě vlastními těly nahánějí a chytají ryby, po mostě procházejí mniši a ženy u stánků nabízejí smažené kraby v celku. Další skutečná věc v této skutečné zemi. Historický teakový most stále funguje jako most.
Myanmar je speciální země. Zažijete tu mnoho věcí, které nejsou možné nikde jinde na světě. Lidé jsou vynalézaví a originální, protože to nemají zakázané zákonem. Barmánci mají oproti nám obrovskou svobodu dělat si, co chtějí. K tomu patří jejich pohostinnost a zcela přirozená schopnost doručovat naprosto dokonalé služby. Úplně nejkrásnější jsou upřímné úsměvy na tvářích všech lidí kolem. Tahle země je stále neohnutá a svá, ačkoli se musela v posledním století sklánět před tolika různými režimy a dobyvateli a postihlo ji tolik válek a neštěstí. Rozhodně se ji vyplatí navštívit co nejdřív, dokud je ještě přátelská a nezkažená.

2 komentáře:

  1. No u nás by po takovém bohatém zemětřesení bylo hodně zbohatlíků....bohužel...

    OdpovědětSmazat
  2. Jako fotka se mi nejvíc líbí putování mnichů za sluncem. Nemyslím, že bych se do těchto míst někdy podíval. Tedy kromě dneška, díky vám :-).

    OdpovědětSmazat