26.7.15

Blahobytná socialistická země

Vlídná tvář Ho Či Mina shlíží z velkoplošné obrazovky. Rudé prapory se srpy a kladivy vlají do rytmu budovatelské hudby. Je první máj a ve Vietnamu vrcholí oslavy 40. výročí konce Americké války. Na širokém prostranství v centru Hanoje stojí jen asi stovka diváků. Státní svátek trvá celý týden, a tak většina občanů vyrazila na dovolenou.
„Dneska jsem si u Ťongů koupila kalhoty za třistapade. Dobrý, ne?“ „No matko, máš tohle zapotřebí?“ Připomíná vám to něco? Přiznejme si, že na Vietnamce máme tendenci koukat trochu skrz prsty. Po návštěvě Vietnamu už ale nikdy víc! Tak milé a spokojené lidi aby ve světě pohledal. Čím to je? Že by ten socialismus tak dokonale fungoval? Anebo že by tu nevládl socialismus?? McDonalds na rohu nás poprvé šokuje, ale mají je tu všechny. KFC, Subway, Burger King i Starbucks… Ve městech frčí luxusní kavárenské řetězce a Vietnamci s oblibou posedávají u kávičky za 50 korun a dortíčku. 

Životní styl? Jiný než jsme čekali…
Jen co vystoupíme z autobusu na předměstí Ho Či Minova města, je nám naprosto jasné, že Vietnam je jiný. Úplně jiný než všechny země, které jsme dosud navštívili. Útočí na všechny naše smysly. Na každém rohu vlají státní vlajky se žlutou pěticípou hvězdou v rudém poli a rudé prapory se srpem a kladivem. Na sloupech veřejného osvětlení visí budovatelské plakáty. U silnice pod rákosovým poklopem kvokají opelichaní kohouti. Všude se rozléhá troubení nekonečného množství motorek a vůně pouličního jídla. Přímo na chodníku hrají muži čínské šachy. A pouliční prodavači nabízejí ve stáncích čerstvé křupavé bagety, které vám za pár korun připraví se sýrem, opečeným masem nebo smaženým vajíčkem, zeleninou a sójovou omáčkou. Bagety jako pozůstatek francouzského kolonialismu. 
Z pohledu turistů nám Vietnam připadá jako země s nejširší střední třídou. Zdá se, že se tu lidé mají dobře. Za pravdu nám dávají i data Světové banky, podle kterých došlo za posledních dvacet let k dramatickému úbytku počtu obyvatel pod hranicí chudoby z 60 na 17%. Pro srovnání v Česku leží pod hranicí chudoby 9% občanů. Vietnamci jsou velmi pracovití, jak všichni víme, zároveň si ale umí užít i chvíle volna. V porovnání s množstvím domácích turistů je v zemi velmi málo návštěvníků ze zahraničí. Po Vietnamu cestují hlavně Vietnamci. Jsou všude, často nahlas vřeští nebo nechávají vřeštět své děti a stále se někam cpou. Vzpomeňme, jací jsme byli před třiceti lety, když jsme mohli taky cestovat v podstatě jenom po Česku. Úplně stejní.
Obtékání pevného tělesa tekutinou je důvod, proč letadla létají, lodě plují a turisté ve Vietnamu neumírají po desítkách. Doprava tady neznamená nic jiného než moře motorek. Přes moře nevedou mosty a i semaforů je jen poskrovnu. Většinou nezbývá nic jiného, než ponořit se do proudu a pokusit se ho překonat. Na první pohled se to zdá nemožné. Motorky se valí oběma směry bez přestání. Deset vedle sebe ve dvou pruzích a v opačném směru totéž. A za nimi další a další. Nejtěžší je udělat první krok. Člověk má pocit, že je to cesta vstříc jisté smrti. Po dvou, třech krocích se ukáže, že to funguje. Je pevným tělesem, které obtéká motorková tekutina. V ní je možné pozvolna plout kupředu. Naprosto zásadní je pohybovat se zvolna a nedělat žádné nepředvídatelné pohyby. Zastavit se znenadání může mít fatální následky. Každá molekula tekutiny (motorka) už dopředu předpokládá, kde se bude pevné těleso (chodec) nacházet v okamžiku, kdy ona bude projíždět kolem. 
A pokud uvidíte jet na jedné motorce dva dospělé se dvěma malými dětmi, nedivte se. Je to úplně normální. Jedno dítko stojí a drží se řídítek, druhé se tiskne mezi matku a otce. Dětské přilby nebo sedačky byste v téhle zemi hledali marně.

Padělání jako národní zvyk
Adidas se čtyřmi proužky už určitě viděl každý. Přímo ve Vietnamu jdou však s paděláním mnohem dál. Napodobuje a padělá se všechno, co by vás jen mohlo napadnout. Tedy všechno, co má úspěch. Nejen oblečení nebo boty, ale i pitná voda v plastových lahvích. V kurzu je Aquafina, ale je drahá. Všechny ostatní Aqua…cokoli jiného na čtyři písmena mají stejnou lahev, stejné logo i barvy, jen se jmenují trochu jinak. A stojí polovic. Napodobují se i restaurace. Můžete si myslet, že Gecko je řetězec. Tahle restaurace je skvělá, ale má své pobočky pouze v Hanoji. Všude jinde ale taky mají nějaké to svoje Gecko. Stejně tak se to má s názvy hotelů a cestovních kanceláří. Proslýchá se historka, podle které měla velký úspěch jedna cestovka v jakési ulici v centru Hanoje. Zhruba do měsíce se úplně stejně jmenovaly všechny agentury v ulici, takže najít tu správnou prostě nebylo možné… 
K místnímu koloritu patří i velice zvláštní angličtina. Přijde nám, že ať Vietnamci mluví anglicky, česky, německy nebo vietnamsky, vždycky to zní jako vietnamština. Několikrát se nám stalo, že jsme si mysleli, že ten člověk nemluví na nás, protože mluví vietnamsky. Ale byla to angličtina. Zásadně také nevyslovují sykavky na konci slov, takže rýže je [raj], led je [aj] a desítky dalších slovíček si člověk prostě musí domyslet.

Válka ve Vietnamu
Téhle válce neřekne v Jihovýchodní Asii nikdo jinak než „Americká“. Američani přišli bez pozvání a začali se míchat do věcí, do kterých jim nic nebylo. Tahle křivda stále ještě visí ve vzduchu, i když Vietnamci o ní neradi mluví. Vietnam se stal francouzskou kolonií v druhé polovině 19. století a byl jí až do druhé světové války. Pak zemi ovládli Japonci. Po japonské kapitulaci vyhlásil Ho Či Min nezávislou republiku. Francouzi ale nechtěli o svoji zásobárnu surovin přijít. A tak nastala osmiletá válka. A na jejím konci byl Vietnam rozdělen na Severní, komunistický, kde vládl Ho Či Min, a Jižní Vietnam. 
Jediným a jednoznačným cílem komunistického severu bylo znovusjednocení země, i kdyby to mělo být po zlém. Spojené státy ale nemohly dovolit „šíření komunismu“, jak zní oficiální důvod, a přijít o dodávky cínu a wolframu, jak zní ten neoficiální. A tak začala brutální nesmyslná válka, která trvala téměř dvacet let a proti které v USA masivně demonstrovaly statisíce studentů a občanů. Teprve po čtyřiceti letech vyšlo najevo, že vláda Spojených států svým občanům a světu ve většině věcí ohledně války lhala.
Muzeum pozůstatků války v Ho Či Minově městě připomíná krutou historii a odkrývá smutnou pravdu. Válečné fotografie a fakta o chemikálii Agent Orange, kterým Spojené státy „odlesňovaly džungli“, aby se v ní nemohli skrývat partyzáni, a fakticky zamořovali zemědělskou půdu jedovatými dioxiny. Tanky, vrtulníky, stíhačky a jedna z těch větších bomb, kterou můžete v nějakém světovém muzeu vidět. Setkáme se se dvěma mladými Američany, kteří jsou zvláštní už tím, že cestují (podle statistik cestuje do zahraničí pouze 4% Američanů; mimořádně zajímavý je tento článek). Susie a Alex jsou šokovaní událostmi Vietnamské války a zejména tím, že se o ní ve škole neučili vůbec nic …
Vrcholí přípravy na oslavu 40. výročí konce války. Vysoké tribuny vyrůstají v parku naproti paláci Znovusjednocení. Chystají se kulisy a připravuje velkolepá přehlídka. Oslavy konce války připadají na poslední duben a první máj. Vojáci nacvičují za zvuků chytlavé hudby. „Vietnam, Vietnam! Ho Či Min, Ho Či Min,“ ozývá se z amplionů. Pobíhají a mávají rudými prapory. Rádi bychom prvomájový průvod jako za starých časů viděli. V Hanoji se ale dozvíme, že tohle provozují jenom na jihu. Pro lidi ze severu a z venkova znamenají svátky prostě jen týden volna, kdy vyrážejí na dovolenou.

Jak to bylo s Ho Či Minem
Podobizna národního hrdiny s vlídným úsměvem na tváří bez ustání sleduje dítka ve školách a úředníky na poštách a v kancelářích. Jeho obraz snadno seženete na tržišti a můžete se mu poklonit i v leckterém chrámu. Ho Či Min byl vzdělaný a zcestovalý muž. Žil ve Francii, USA, Velké Británii, v Rusku a Číně a navštívil i mnohé další země. Západní média z něj mohou dělat kontroverzní postavu všemi prostředky, ale pro Vietnamce vždycky zůstane hrdinou, nebo také „Strýčkem Ho“. Oslavuje se jeho boj za mír a sjednocení a také jeho skromnost a pokora. Stal se prvním prezidentem Severního Vietnamu, ale jako panovník nežil v honosném paláci, nýbrž v dřevěném zahradním domku. Zemřel ještě před skončením Americké války a znovusjednocení země se již nedožil. Přál si být zpopelněn, jeho nástupci mu však vystavěli velkolepé mauzoleum a nechali ho nabalzamovat.
Nastane onen památný den, kdy se i my vydáme prohlédnout si mrtvolu ve skleněné rakvi. Už z dálky vidíme obrovský zástup lidí, převážně místních, čekajících „na audienci“. Přijdeme k hlavnímu vchodu, ale vojáci na stráži nás stále posílají dál a dál, až obejdeme několik bloků a dostaneme se k areálu z druhé strany. Přednostním vstupem smějí jen ohlášené návštěvy. Pionýři a váleční veteráni. Už na konci řady se tvoří úhledný dvojstup. Celá fronta má bez přehánění dobrý kilometr, ale postupuje volným vycházkovým krokem, takže se na řadu dostaneme zhruba za půl hodiny. Před tím nás ještě proscanují, musíme si uložit všechna zavazadla do šatny a fotoaparát do speciální úschovy. Focení a mluvení uvnitř je přísně zakázáno. Stejně tak klobouky, odhalená ramena nebo kolena. Hlavně důstojně! Skupina veteránů přináší vůdci velký věnec květin. Před mauzoleem už stojí šestnáct úplně stejných. 
Jsme na řadě. Z horkého dne vstoupíme do překlimatizované chodby. Nic by nemohlo evokovat kobku lépe. Ve „výstavní síni“ je tlumené, nepřirozeně modrozelenavé světlo. Čtyři vojáci v bílých uniformách drží stáž u rakve. Další čtyři u vchodu a východu dohlížejí na klid a pořádek. Nad rakví visí do mramoru vytesaná pěticípá hvězda a srp s kladivem. Hrdina s popelavou tváří leží uprostřed místnosti. Je starý a na tváří má onen shovívavý úsměv, známý ze všech plakátů a obrazů. „Myslíš, že je to vosková figurína?“ Nedokážeme se shodnout. Voják nás zamračeně popohání ven.

Jídlo jako smysl cestování
Pokud rádi cestujete za jídlem, rozhodně se vydejte do Vietnamu. Je Mekkou všech labužníků, a to v celé široké paletě jídel a potravin. Nejvíc si užívám místní speciality. Jarní závitky umí asi v padesáti druzích a ať čerstvé nebo smažené, vždycky jsou výtečné. Petr rád ochutnává exotické pokrmy a tady vyzkouší žabí stehýnka, smaženou kozu, rybu s názvem sloní ucho, rýžový hamburger, kde je maso schované mezi dvěma rýžovými plackami, a také krokodýla. Je skvělý, ale je mi ho upřímně líto. Pokud si někdy budete dávat krokodýla, ujistěte se, že je z chovu na maso a ne z volné přírody. Krokodýli totiž patří mezi kriticky ohrožená zvířata. 
Dokonale chutná i zdejší tropické ovoce. Desítky druhů prodávají Vietnamky na tržištích nebo třeba na stojáka z nosiče kola. Pokud preferujete evropskou klasiku, umí tu výborně i řízek s bramborovým salátem, špagety carbonara, pizzu nebo kachnu na pomerančích. Proslulé je také vietnamské pivo a ani místní víno není vyloženě špatné. Mezi nejběžnější jídla patří smažená rýže s kuřetem, morning glory neboli svlačec, dušený na pánvi s česnekem, a nudle se zeleninou. Fenomenální symfonií chutí pro nás zůstává kuře na kešu v již zmíněné restauraci Gecko. 
Ulice noční Hanoje překypují domorodci všech věků, kteří posedávají na židlích venku, baví se a ve velkém konzumují čerstvé pouliční jídlo. O víkendech je večer do centra zakázán vjezd všem dopravním prostředkům a vzniká tak obrovská pěší a „jídelní“ zóna. Nejlepší večeři zažijeme ubytovaní v rodině na jihu v deltě řeky Mekong. Pomáháme tvořit vegetariánské jarní závitky. Balíme směs ze sladké brambory a fazolí do rýžového papíru a smažíme je v hluboké pánvi. Chutnají božsky. Na stole je ale připravena celá královská hostina. Dvě velké mekongské ryby, mísa s rýží, nudle, zelenina, tofu v rajčatové omáčce, dušené fazolky, rýžový papír na závitky, salát, bylinky a pálivá chilli omáčka. Tradice říká, že hostitelé mají vždy připravit více jídla, než hosté dokáží sníst. Stejně tak hosté by nikdy ze slušnosti neměli sníst úplně všechno.

Propaganda i na rýžovém poli
Země jediné politické strany hojně propaguje principy socialismu mezi občany. Holubice míru, usměvaví vojáci a ženy v krojích hledí z velkých billboardů s logem strany. Pro lid se pořádají ohňostroje, představení, přehlídky a karnevaly. Takové představení znamená velkoplošné obrazovky, kde se objevují červené vlajky, fotografie s malebným vietnamským venkovem a záběry na populární zpěváky. Na pódiu se střídají bojovníci s meči, kteří tančí do rytmu budovatelské hudby, a místní popové hvězdičky s dojemnými duety, které mě nerozpláčou jen proto, že nerozumím vietnamsky. Na ohňostroj se v centru Hanoje sejdou tisíce diváků. Občané ale nekoukají na ohňostroj přímo, všichni si natáčejí patnáctiminutové video na své chytré telefony. Není to trochu přetechnizovaný svět, dívat se na ohňostroj přes display? 
Nejvíc se těšíme na karneval v zátoce Ha Long. Veliké pódium a tribuny jsou obehnané zátarasem, všude hlídají vojáci a dovnitř se valí davy. Nějakým zázrakem se nám podaří dostat se tam bez vstupenek (nevěděli jsme, že jsou potřeba) a díky průkazkám v „evropštině“ a velkému fotoaparátu pronikneme až do VIP zóny. Vypadá to, že jsme široko daleko jediní běloši. Krátce po desáté večer to vypukne. Všude velkoplošné obrazovky, které promítají z různých úhlů, co se děje na hlavním podiu. Je mnohem jednodušší odhalit manipulativní triky, když nerozumíme textu. Například vždycky, když je potřeba rozvášnit dav, spustí se malý ohňostroj, na což publikum reaguje hlasitými výkřiky a potleskem. Čím hlasitější petardy, tím větší ohlasy diváků. 
Choreografie je většinou jednoduchá, karneval stojí na barevných krojích a množství účinkujících. Letos jich vystoupí skoro tři tisíce. Mužské kostýmy se nesou v duchu práce, ženy jsou v roli něžných květin. Vidíme průvod rybářů, zemědělců i hasičů s helmami na hlavách a za nimi ženy s ovocem, slunečnicemi a květinovými věnečky. Část představení zobrazuje ruské a čínské soudruhy, jejich tradiční kroje a tanec s draky plivajícími oheň. Projede velký vůz s holubicí míru. Za ní se prožene sto mužů s rudými prapory. Karneval vrcholí. Běží muži s vlajkami všech zemí světa, objeví se i americká a česká. Další muži v helmách a ženy s květinami. A aby se neřeklo, projede na vysokém voze i král a královna karnevalu. Zakončí hlasitý ohňostroj. Velkolepé propagandistické divadlo.
Rudou státní vlajku se žlutou hvězdou ostatně najdete všude. Třeba i na rýžovém poli.

4 komentáře:

  1. Tak trochu jste mi připomněli Mauzoleum V.I Lenina v Moskvě, stály se tam také předlouhé fronty...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I Lenin ještě přijde. Jen Mao Ce-tunga jsme bohužel viděli jen obrázku :-).

      Vymazat
  2. ...a naturalizovaní Češi prodávají potraviny v síti vietnamských večerek :-).

    Pokud jde o polovoskové figuríny komunistických potentátů, přede všemi těmi voskovci dávám přednost Voskovcovi.

    OdpovědětVymazat
  3. Hezky napsané, skoro jsi mě nalákala :-)

    OdpovědětVymazat