Svítící plankton

aneb jak jsem zase jednou málem umřela

Panika a šok. Člověk může zemřít z mnoha různých důvodů. Jeho vlastní mozek je jeden z nich. Vezměte si třeba náraz. Pád z velké výšky nebo čelní srážku vozidel. Jsou známé případy, kdy nedošlo k poškození žádných životně důležitých orgánů, ale člověk přesto zemřel. Mozek se bál tak moc, že to vzdal. Předčasně. Anebo panika. Taková panika dokáže i z přehledné situace udělat pořádné drama…

Kambodža. Leží na severovýchodním pobřeží Thajského zálivu, což slibuje skvělé potápění, ale bez davů turistů. Petr si tu chce udělat pokročilý potápěčský kurz a já si jako obvykle domluvím šnorchlování. Z lodi je vždycky mnohem lepší než ze břehu. První „ponor“ dopadne příšerně. Šnorchl i brýle, které mi půjčili, jsou rozbité a neustále do nich teče. Ten druhý po obědě se vydaří. Instruktorka mi půjčí svůj vlastní šnorchl, který funguje perfektně, a korály podél neobydleného ostrova hrají těmi nejneobvyklejšími barvami. Cestou zpátky se začne domlouvat noční potápění. Samo o sobě se prý jedná o velice odlišný zážitek a tady mají navíc svítící plankton. „Můžu jet taky?“ „Jasně!“

Sraz je ještě za světla v potápěčském centru. Tři potápěči, instruktorka a já. Zaujatě poslouchám povídání o signalizaci a bezpečnosti pod vodou za tmy. Všichni dostanou obrovské reflektory a ještě záložní světlo. Já dostanu na šnorchlování malou lehkou baterku. Zdrhovadlo, které ji má držet na ruce, moc nefunguje, uvážu si proto na šňůrce kolem zápěstí ještě pevný uzel. Stmívá se, můžeme jet. Instruktorka vydává pokyny všem na přeskáčku. Najde si chvilku i na mě. Mám plavat jen mezi lodí a břehem malého ostrůvku, nikam jinam. Za rohem může být silný proud a mohl by mě odnést kdoví kam. Na loď se můžu vrátit kdykoli, nejpozději až je uvidím vynořovat se. Loď rozsvítí světla na palubě, potápěči naskáčou do vody a za nimi i já. Stále ještě není úplná tma.

Plavu směrem k ostrůvku. Proud mě trochu strhává, a tak si každou chvíli kontroluji, že jsem přesně na spojnici mezi lodí a břehem. Ve světle baterky se začnou objevovat korály a mořští ježci. Jejich černé ostny mají dobrých dvacet, možná i třicet centimetrů. Jsou krásní, ale šlápnout bych na ně rozhodně nechtěla. Nemám na nohou ploutve, takže se snažím držet v místech, kde je pode mnou aspoň metr a půl vody. Všimnu si větší ryby a kraba, který se rychle schovává pryč z kuželu světla. Otočím se, abych znovu zkontrolovala polohu lodě. KDE JE TA LOĎ?!?! Napínám zraky, a pak si všimnu temného obrysu, odplouvajícího pryč. Zhasla světla a pluje pryč. Už je skoro úplná tma, jen horizont rozčísne oranžový blesk. No tak to mi ještě scházelo.

Co mám teď dělat? Nic. Plavej si, zhluboka dýchej, uklidni se. Až se potápěči za tři čtvrtě hodiny vynoří, loď pro ně zase připluje. A byla to vážně moje loď? Nestojí někde za rohem? Neodnesl mě proud? Rozhlédnu se kolem sebe. Hlavně zůstaň na místě. Nikam neplav! Vyhlédnu si světlo z vesnice v dálce na hlavním ostrově a snažím se mít ho stále v zákrytu s okrajem tohohle malého ostrůvku. Panika. Zkusím zamávat nouzový signál baterkou, ale je moc slabá a loď, která kotví kdoví kde, mě nemůže vidět. Uklidni se, zhasni světlo a pozoruj plankton. Zhasnu světlo a udělám několik temp. Je to krásné. Plankton, když se vyruší, zeleně světélkuje. Stačí mávnout rukou nebo nohou a všude se rozsvěcí záplava maličkých světýlek. Panika. Uklidni se, v klidu dýchej, pozoruj plankton. Hezký plankton. A co ještě se schovává pod hladinou? Velké medúzy, žraloci, ježci. Cokoli mě může kousnout, žahnout, zranit. Panika. Chvíli se to ve mně pere a pak se mi začne nekontrolovatelně chvět spodní ret. A to tak moc, že se bojím, abych nezačala polykat vodu. Panika vyhrála.

V tuhle chvíli mi dojde několik věcí. Kde je MOJE záložní světlo?!? Proč jsem já nedostala záložní světlo?? Začnu se celá třást. Ano, dokážu plavat hodinu v moři a čekat na loď, ale ne, když se celá nekontrolovatelně chvěju. Síly ze mě unikají jako vzduch z protrženého balónku. Další blesk. Musím něco dělat. Vylézt na břeh a signalizovat baterkou. Rozsvítím baterku a plavu ke břehu. Tady ale není žádná pláž, jen útesy, o které se tříští vlny. Je to moc vysoko, tam nedokážu vylézt. Všimnu si velké skály pod hladinou, na které rostou divné kytky. Instruktorka na ně ráno sahala, tak by snad mělo být bezpečné na ně šlápnout. Žádného ježka nevidím, jdu na to. Stojím na kameni, voda skoro do pasu, musím držet rovnováhu, aby mě nespláchla vlna. Zhluboka dýchám. Asi po půl minutě mě napadne, že se mi dýchá nějak ztěžka. Aha, měla bych si vyndat ten šnorchl z pusy. Všimnu si malé skály poblíž, na kterou by se mi mohlo podařit vylézt. Zkusím se k ní přiblížit, ale vlna se mnou praští o skálu a já si poraním ruku. To nepůjde. Opět panika. KDE JE TEN KÁMEN, NA KTERÉM JSEM STÁLA? Já už nechci, aby to se mnou znovu třísklo o útes. V dálce se stále blýská, ale to je teď můj nejmenší problém.

Vylezu znovu na kámen s kytkami, začnu křičet o pomoc a zuřivě máchat baterkou na všechny strany. NOUZOVÁ SIGNALIZACE. Ječím, asi jako kdyby mě právě zaživa pojídal krokodýl. Nejdřív jen „Uáaaaaaaaa!“, pak „Héeeeeee…“ a po chvíli se zmůžu i na civilizované „Heeeelp meeee, pleeese!“ Vykřičet se zplna hrdla mě dost uklidní. Můžou mě slyšet potápěči? Slyší mě na lodi? Pálí mě levá ruka, asi se hodně poranila o útes. Možná mi z toho tečou potoky krve, když to bolí i přes tu hromadu adrenalinu, co mi teď koluje v žilách. (Tahle myšlenka mě napadne, ale posvítit si na ruku baterkou ne.) Taky mi dojde, že se mi fakticky vůbec nic neděje. Kdyby se mi ale něco doopravdy stalo a já potřebovala opravdu rychlou pomoc, umřela bych tady. Stačilo by, kdybych ve vodě ztratila baterku, teklo mi do šnorchlu nebo do brýlí jako ráno. To by byla moje panika ještě mnohem horší. Nebo kdyby mě něco žahlo a já třeba bolestí omdlela… Asi po deseti minutách jekotu uvidím světlo. Brzy je mi jasné, že se ke mně blíží. Loď? Seskočím do vody a plavu k ní. Mávám baterkou, aby mě viděli. Za chvíli jsem na palubě. Trvá mi, než si ujasním, že je to dokonce moje loď. Vysvětlovat cokoli kapitánovi nebo jeho pomocníkovi nemá nejmenší smysl. Nerozumí ani slovo anglicky.

Chvíli jen sedím a civím do prázdna. Na ruce mám jen několik nepodstatných šrámů. Pak si uvědomím, že bych se mohla jít převléct do suchého. Potápěči se vynoří a já sleduji jejich rutinní úkony a balení vybavení. „Jaké bylo šnorchlování?“ Neodpovím. „Jsi v pořádku?“ „Pojďme si o tom promluvit později.“ Loď přirazí k molu. Opět pobíhání, přenášení těžkých beden a vyplňování papírů o ponoru. Všichni odejdou a v kanceláři zůstane jen Petr a instruktorka. „Bylo by opravdu moc hezké, plavat si mezi ostrovem a lodí, pozorovat ryby a svítící plankton. Jenže ta loď zhasla a odplula.“ Vyprávím celou historku. Instruktorka nechápe, jak se to mohlo stát. S kapitánem prý důrazně promluví, aby se to už neopakovalo. Z kanceláře odcházím ještě trochu vyklepaná. Dojde mi, že jsem zase jednou něco přežila.