5.5.17

Cestovatelská faux-pas aneb o čem se nemluví

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová, pokud není uvedeno jinak

Vracíme se z ostrova, kde žijí velké mořské želvy. Jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě a zároveň jeden z těch nejsmutnějších. Pozorovat želvy, jak ukusují mořskou trávu a každou chvílí plavou k hladině se nadechnout, bych vydržela věky. Když se držím stranou, želva si mě ani nevšimne a já se můžu nerušeně dívat. Návštěvníků na ostrově jsou mraky, jenže často netuší, jak se mají při setkání se želvami chovat. A tak nezřídka vidíte turisty ve svítivých plovacích vestách, jak stojí ve vodě v kroužku kolem želvy, vytahují tyče s foťáky, strkají hlavu pod vodu a fotí si s ní selfie. A když želva v panice prchne, rychle spěchají za ní, aby udělali ještě aspoň pár fotek…

Pokud se želva rozhodne plavat přímo k vám, 
zůstaňte v klidu, nehýbejte se a nechte to na želvě :)

Když cestujeme, měníme. Lidi, přírodu, návyky, tradice, prostředí, kulturu i historii… V ideálním světě bychom měnili k lepšímu. Každou interakcí, každým setkáním bychom nechávali ze sebe to nejlepší, poznávali a ukazovali rozmanitost, respektovali a ctili tradice. Cestování by tak obohacovalo jak cestovatele, kteří by obdivovali krásy naší planety a přívětivost jejích obyvatel, tak i domorodce, kteří by díky cestovatelům objevovali, jak vypadá svět tam venku a zároveň si uvědomovali, v čem je jejich život unikátní a že by měli být hrdí na své zvyky a pěstovat si je.

Cestování založené na sdílení. To je třeba couchsurfing

Přesně tak to ale není. Cestováním velmi často měníme k horšímu. Mnoho dříve krásných míst spláchla turistická tsunami, která z domorodců udělala vyžírky, z turistů chodící peněženky, z tradic zdroj příjmů a z přírodních krás skládku odpadků. Nechci tady mluvit o odpovědném a udržitelném cestování. Chci vyprávět příběhy, které jsem zažila na vlastí kůži, a přemýšlet o tom, proč se staly a co s tím může udělat každý z nás.

Čekání na východ slunce před chrámem Angkor Wat

O mniších
Luang Prabang, Laos. V každém turistickém průvodci se dočtete o zdejším buddhistickém rituálu, který se koná každý den už nejméně 600 let. Každé ráno prochází městem procesí několika set mnichů. Při této duchovní tradici darují místní obyvatelé mnichům jídlo při východu slunce a za to dostávají požehnání a budují si dobrou karmu. Tento rituál má mnoho pravidel. A protože ho objevili turisti a jezdí se na „krmení mnichů“ dívat v celých houfech, zjednodušený kodex snadno naleznete na internetu i v tištěných průvodcích. 

Luang Prabang patří mezi nejmalebnější města v Jihovýchodní Asii

Pokud chcete pozorovat ranní průvod, měli byste být slušně oblečení a držet se ve větší vzdálenosti. Pokud chcete fotit, měli byste to dělat tak, aby to nikoho nerušilo, tedy nejlépe při tom nebýt vidět. Pokud chcete sami darovat jídlo mnichům, situace se začíná komplikovat a pravidel přibývá. Měli byste to udělat pouze v případě, že to pro vás má duchovní smysl a místní se vás od toho budou snažit odradit. Když se i přesto rozhodnete zapojit, musíte mít zakrytá ramena a kolena, sedět na zemi bez bot s nohama pod sebou (ukazovat v buddhistických zemích na někoho nohou znamená největší nezdvořilost) a hlavu mít níž než mnich. Nesmíte mluvit a dotýkat se mnichů. Jídlo, které jim nabídnete, by mělo být jednoduché, vegetariánské (rýže, zelenina…), ale z kvalitních surovin, a když ho budete kupovat, nesmíte smlouvat – to je nezdvořilé. Darovat mnichům znamená darovat to nejlepší.

Ranní procesí mnichů. Udělala jsem jen dvacet fotek a zůstala nezpozorovaná

A jak to vypadá ve skutečnosti? Jen vyjdu na hlavní třídu, vidím natěšené turisty sedící na židličkách u silnice a prodejce „jídla pro mnichy“. Mnichům tu můžete koupit průmyslově vyráběné keksy, sušenky a chipsy, což turisti skutečně dělají. Když přijdou mniši, dají každému do misky jeden balený keksík. Jenže mniši hnusíky nejedí! Nebo by aspoň neměli. Turisti vypadají, že jsou v sedmém nebi, jak udělali dobrý skutek, prodejci dělají skvělý byznys, když za drahé peníze prodávají levné náhražky jídla, a mniši zachovávají den za dnem kamennou tvář. A to i ve chvíli, kdy nevhodně oblečená Číňanka pobíhá kolem s mobilem, strká mnichům foťák až do obličeje a fotí si, jak její miláček dává mnichovi keksík…

Keksíky pro mnichy už připravené v košíčcích

O povrchnosti a selfies
První letošní Darwinovu cenu vyhrál chlapík, který umřel, když si chtěl vyfotit selfie s divokými slony. A počet lidí, kteří kvůli selfie zemřeli jen v minulém roce, je více než sto. Stáváme se „selfish“, sobeckými a sebestřednými. Co mě vytáčí nejvíc, jsou selfie s Buddhou. Abych byla objektivní. V buddhistických zemích v Jihovýchodní Asii, tedy v théravádovém buddhismu je to naprosto normální a s Buddhou se tady fotí skoro každý, dokonce i buddhističtí mniši. Jenže podle tibetského buddhismu je socha Buddhy svatý předmět, a dokonce i obrázek sochy Buddhy je svatý předmět. A pokud se vyfotíte s Buddhou, umisťujete tím sami sebe na svatý předmět, což přináší špatnou karmu. V každém buddhismu nicméně bez výjimek platí, že pokud už se s Buddhou rozhodnete vyfotit, musí být vaše hlava níž, než hlava Buddhy.

A fotku s Ježíšem už máte?

Selfie se žralokem může být to poslední, co v životě uděláte… 

Ve městě Ayutthaya v Thajsku mají úžasného Buddhu. Jeho obličej zarostl do kmene stromu. Každý den k němu přicházejí stovky turistů. Ne, aby se na něj podívali, ale aby se u něj vyfotili. Jako na běžícím pásu. Jedna bílá žena, cvak! Skupinka Asiatů, cvak! Prsty do véčka a hollywoodské zářivé úsměvy. A další ve frontě… 

Na téhle fotce je špatně úplně všechno. Ona má holá ramena, on má holá kolena, nemají hlavu níž než je hlava Buddhy a hlavně… Proč tam ty lidi jsou?! 

Nikoho nenapadne na Buddhu se podívat, chvíli zůstat, prohlédnout si okolí, meditovat. Sednu si tedy před něj v uctivé vzdálenosti do tureckého sedu, zuju boty a dívám se mu do očí. Začne se ozývat syčení a nespokojené mručení davu. Překážím ve fotce. Ale vyřeší to jednoduše. Obejdou mě a s Buddhou se jednoduše vyfotí zboku. Mou tichou demonstraci za zamyšlení nepochopil nikdo. A mimochodem, kdo má větší právo stát v první řadě? Ten, kdo fotí, nebo ten, kdo se jen dívá? Ten, kdo si vychutnává okamžik TEĎ, nebo ten, kdo ho chce uchovat NAVĚKY?

Kdo má větší právo stát v první řadě? Čekání na Johnnyho Deppa. 

Na náměstí v Hanoji se chystá ohňostroj. Davy čekají a tlačí se, aby měly co nejlepší výhled. Oblohu rozsvítí první rachejtle. Všichni vytáhnou své chytré telefony a začnou ohňostroj fotit a natáčet. Neužívají si ohňostroj napřímo, ale skrz displeje svých zařízení. K čemu vám, lidi, ty (nekvalitní) fotky ohňostroje budou? Budete je jednou ukazovat vnoučatům?

Hanojský ohňostroj…

Některé národy a etnika nemají rády, když je někdo fotí. Například Bolivijci a indiáni. Věří, že když je fotíte, mohli byste jim ukrást duši. Etika cestovatelské fotografie velí nejprve se zeptat, než si člověka vyfotíte. Anebo to udělat zdálky, aby vás neviděl… 

Když si Bolivijka z La Pazu všimla, že ji Petr fotí, 
vypadala, že má chuť po něm hodit sekáček na maso

Nártoun, malé roztomilé zvířátko, žije na ostrově Bohol na Filipínách. Vejde se tak akorát do dlaně, umí skvěle skákat a jeho oční bulvy jsou prý větší než jeho mozek. Nártouny (i mnichy a želvy) je zakázáno fotit s bleskem. Nártouna by totiž blesk mohl vyděsit tak, že by z toho umřel. Když čínská turistka dostala vynadáno za blesk, který použila na nebohého mžourajícího nártounka, chvíli se ošívala a vymlouvala a pak z ní vypadla všeříkající věta: „Oni to nemají rádi?“ 

Nártoun filipínský, nejroztomilejší zvířátko z ostrova Bohol

Vychutnat si kouzlo jeskyně
Máte rádi jeskyně? Já moc a myslím si, že Češi milují jeskyně, ačkoli máme jen malé a neznámé (patrioti prominou). Jít do jeskyně pro mě znamená zážitek. Tajemnou atmosféru. Ticho. Jemné světlo. Průvodce, který tlumeným hlasem upozorňuje na krápníky a zajímavé útvary. Jenže jiný kraj, jiný mrav. Například Asiati v jeskyních křičí. Pořvávají na sebe jako by byli doma v obýváku a užít si třeba fantastickou Paradise Cave ve Vietnamu během vietnamských prázdnin téměř nejde, protože vám budou praskat bubínky. 

Nádherná jeskyně Paradise Cave

Jeskyně Konglor v Laosu měří 7,5 km a protéká jí podzemní řeka. Přidám se k dvěma mladým Francouzům, nastoupíme na loďku a náš kapitán obratně vede kormidlo mezi všemi mělčinami. Sedím až třetí v řadě a najednou mě do nosu udeří nepříjemný smradlavý kouř. Francouz si na lodi v jeskyni ZAPÁLIL CIGARETU. Takže místo toho, abych si užívala plavbu a obdivovala krásy přírody čichám smradlavý zápach. Slušně ho upozorním, že v jeskyni by kouřit neměl. Nic. Poprosím ho, ať přestane kouřit. Nic. Napotřetí už na něj zařvu, ať típne tu cigaretu, což nakonec udělá, ale venku z jeskyně si to se mnou ještě dlouho vyříkává. Udělal by tohle v jeskyni v Evropě? 

Svítící červi v jeskyni Waitomo vypadají jako vzdálené galaxie. 

Na Novém Zélandu leží slavná jeskyně Waitomo se svítícími červy. Procházíme temnou jeskyní, kde světélkují jen červí ocásky a občas nás na něco upozorní baterka průvodkyně. Tady nikdo nekřičí ani nekouří, takže tajuplná atmosféra je téměř na dosah, jenže… Součástí naší skupiny je i rodinka s holčičkou, která má boty, které silně růžově svítí a při každém jejím kroku začnou výrazně blikat. Asi aby ji rodiče v té jeskyni našli, kdyby se jim náhodou ztratila... 

Dresscode a erotika na veřejnosti
Klidně mě nazývejte puritánkou. Zakrytá ramena a kolena, žádná špagetová ramínka, velké výstřihy, ani průsvitné materiály. Žádné bokové kalhoty odhalující bříško či záda a žádné šátky zakrývající odhalené části. Tak vypadá slušné oblečení v buddhistických zemích a je striktně vyžadováno při vstupu do většiny chrámů. A platí to i pro muže. Jenže v mnoha zemích nosí takové oblečení naprosto běžně a na ulici rozhodně nepotkáte Barmánku v tílku nebo minisukni. A proto by mělo být samozřejmostí přizpůsobit se místním zvykům a chodit tak na veřejnosti taky. Vždyť to stejné chceme po muslimech v Evropě, ne? Aby se PŘIZPŮSOBILI… Dlouho jsem do Jihovýchodní Asie vůbec nevozila jiné oblečení než tříčtvrteční kalhoty, dlouhé sukně a trička s rukávem a bez výstřihu. Teď už si k moři do Thajska nebo Vietnamu někdy přibalím i tílko, ale nosím ho jen na pláž.

Tradiční oblečení žen a mužů v Barmě neodhaluje ramena ani kolena. 
Není to mrtvá tradice, ale každodenní zvyk

Problém nastává pokaždé, když jedu do Jihovýchodní Asie jako průvodkyně. Někteří mí klienti si ŽÁDNÉ dlouhé kalhoty či trička s rukávem nepřivezou nebo je nechtějí nosit, po ulicích chodí jako v létě na Lipně a do chrámu si tedy s řečmi ováží kolem ramen a kolem pasu průsvitný šátek. Jenže tak to nemá být. Takovým chováním vyjadřujete nulový respekt k zemi, do které přijíždíte a k jejím obyvatelům. Snažím se to vysvětlovat, stále dokola, důkladně a vlídně. Vždycky se najde aspoň jeden, který to bere jako problém, zásah do soukromí (oblékání), doporučení nerespektuje a vrhá špatné světlo na celou skupinu. Případně argumentuje slovy: „Spousta turistů tady chodí takhle“. Aneb „oni to dělají taky, tak proč bych nemohl i já?!“ Jak často si tuhle větu říkáme a ospravedlňujeme s ní věci, které bychom neměli dělat?

Na vrcholu pagody Phou Si v Laosu. Tílka a šortky si nechte radši do Chorvatska…

V Kuala Lumpur v Malajsii, muslimské zemi (!), jsem v nacpaném metru viděla mladý pár turistů ze západu. Ona blonďatá, v tílku s výstřihem a v šortkách, se tiskla ke svému příteli a nenápadně mu dávala pusu na rty. V Lehu na buddhistickém severu Indie se dva mladí vedli po ulici tak, že on ji držel za zadek. Jenže v těchto zemích byste se s přítelem neměli na veřejnosti ani držet za ruce a dokonce se ani nijak dotýkat cizí hlavy. Za ramena či ruce se běžně vodí osoby stejného pohlaví, ale není to veřejná demonstrace homosexuality, nýbrž vyjádření přátelství. Na veřejné projevy sexuální náklonnosti k osobám opačného pohlaví byste v muslimských a buddhistických zemích neměli ani pomyslet. A tím se dostáváme k zásadní otázce.

Proč se na cestách chováme jako hovada?
Zaprvé – z nevědomosti. Prostě nevíme, že v dané zemi či vesnici či komunitě vládnou pravidla, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Třeba na Fidži se nesluší chodit po vesnici v klobouku, a dokonce ani v pevných botách, ale jen v žabkách, a do domu se vstupuje zásadně naboso. Do džinistického chrámu v Indii byste zase měli vstupovat pouze se sepjatými dlaněmi jako při modlitbě. Do hinduistického chrámu na Bali mají zapovězený vstup menstruující ženy a do některých částí chrámů by cizinci neměli chodit vůbec. A proto je důležité nastudovat si před cestou zvyky země, kam se chystáme, ptát se místních, zdali nepácháme nějaké faux-pas a sledovat, jak se chovají domorodci.

Zadruhé – v ohrožení života. V Americe mají sofistikovaný systém „Leave No Trace“ (Nezanechávejte stopy) pro všechny, kteří se chtějí pohybovat ve volné přírodě. Nejzásadnějším pravidlem není Neodhazuj odpadky, nebo Nestanuj v blízkosti vodních zdrojů, ale Plánuj pečlivě. Jakmile se člověk totiž ocitne v ohrožení života, dopady svého jednání na přírodu přestává řešit. Pokud se ztratíte v džungli a jediným způsobem, jak na sebe upoutat pozornost, bude zapálit půl lesa, uděláte to? Pokud budete prchat před bouří z vrcholu hory, sbalíte si nejdřív své odpadky?

Zatřetí – při pocitu nepohodlí. „Zouvat si boty před vstupem do chrámu, to ještě snesu. Ale i ponožky?! Vždyť je tam špinavá podlaha! A taky prach a písek a můžu z toho chytit nějakou plíseň, ne? Když tam chodí naboso tolik lidí…“ Máte na výběr, přátelé. Sundat nebo nechodit dovnitř.

Začtvrté – z hamižnosti a chtivosti. Když se rozhodneme, že nějakou věc musíme mít, bez ohledu na následky. Sošku ze slonoviny, zub ze žraloka nebo… selfie se želvou. Pro vás je to jedna jediná (nebo pět nebo deset…) fotka se želvou, a pro jedno selfie se přece svět nezboří, zvlášť když jste na tom místě jen jednou za život. Pro želvy, mnichy, nártouny, celebrity, domorodce v krojích a mnohé další jedince to znamená neustálé každodenní obtěžování, když jim pořád někdo strká selfie tyč pod nos. 

Připadá vám to cool? Vážně?

Zapáté – kvůli vlastnímu egu. Tohle je vlastně důvod, který v sobě zahrnuje všechny ostatní. Nepídíme se po informacích, protože jsme přeci nejchytřejší na světě a už jsme zcestovali kus světa. Nechceme vylézat se své komfortní ulity a nechceme měnit ani sebe ani své názory. Co záleží na nějakém zvyku, který takhle místní dodržují už stovky let, když mně se nelíbí a necítil bych se kvůli němu dobře? Co záleží na nějaké plastové lahvi, která mi vypadla někde v národním parku, přece se kvůli tomu nebudu vracet sto metrů? Co záleží na tom, že místní nekouří a kolem zrovna pobíhá houf dětí, když já mám chuť na cigaretu? Ve všech případech stavíme vlastní ego nad respekt. Velmi často chceme vidět všechno a rychle, a hlavně si s sebou přivézt co nejúžasnější fotky, abychom je mohli všem ukazovat. A tak nemáme čas ani se rozhlédnout, přemýšlet, ponořit se do atmosféry daného místa a splynout s okolím. Přitom často právě to ponoření se přináší ty nejbohatší zážitky, zkušenosti a pochopení.

Zpytování mého vlastního svědomí
Mám na kontě už taky pár hulvátských zářezů. Třeba ty želvy. Jen co poprvé vlezu do moře, uvidím přímo před sebou velikánskou želvu. Nejdřív se jí leknu, pak poskočím úžasem. A o kus dál další dvě! Sundám šnorchl a hlasitě zakřičím na Petra: „Týjo, tady jsou tři želvy velký jako kráva!“ Petr je hned u mě a začne je fotit a za chvíli už se to kolem hemží dalšími obtěžujícími turisty. A já mám chuť si ukousnout hlavu a v tu chvíli pochopím, jak moc těžký život želvy na tomhle ostrově mají.

A s mnichy mám taky vroubek. Stejné procesí jako v Luang Prabang se koná každý den při východu slunce i v Nyaung Shwe v Barmě, jen naprosto bez turistů. A tady na naší první cestě do Barmy běžíme za mnichy, předbíháme je, vytahujeme aparát a zcela nestydatě si je fotíme… Ještě teď se červenám, když si na to vzpomenu. Výraz tupé neznalosti a ignorance. 

Zezadu to nevadí, ale nestrkejte mnichovi objektiv do obličeje…

Při cestách do Jihovýchodní Asie taky každý den piju balenou vodu, a jelikož tady třídění plastů moc nefrčí, způsobuji pravidelně ekologickou katastrofu. Lahve končí v moři, ve spalovně nebo na skládce. Když vypiju tři denně, je to víc než doma za celý rok. A pokud tak cestuji měsíc nebo dva, neštěstí je na světě. Jak tohle řešíte vy?

Výstup z metra v Manile. Jak řešíte plasty na cestách vy?

A když jsme u toho ega, tak kvůli němu v jednom případě důsledně ignoruji cedulky s nápisem „Zujte si boty!“. Ovšem ne před chrámy, leč před místními toaletami… Mám to ve škatulce „Co by Evropan nikdy neudělal“, protože zouvat se v Asii před vstupem na často TURECKÝ záchod mi přijde vrcholně nechutné. A mé ego si myslí, že kdybychom je naučili, že na veřejných záchodcích se nezouvá, malinko bychom pozvedli jejich kulturu. Ale asi bych i tohle měla přehodnotit a začít se chovat tak, jak se chovají místní.

Moje oblíbená fotka s ještěrkou. V konečném důsledku stejně hloupá jako selfie s želvou. 
Na svou obranu chci říct, že tato ještěrka potkala v životě jen jediného turistu...

A proto o tom všem píšu – lidi, prosím, cestujme ohleduplně a s respektem. Svět pak bude daleko krásnější místo. A pokud mě někdy uvidíte, jak se zase chovám jako hovado, kopněte do mě.

4 komentáře:

  1. Dobře si pamatuju na to, jak jsem se nádherně a povzneseně cítil při své dlouhé návštěvě ve Skalním kostele v Helsinkách, a pak přijel jeden autobus Američanů a jeden autobus Rusů a bylo rázem po veškerém kouzlu. Bylo doslova citelné, jak ten duch místa odtud zdrhnul pryč a pak si ještě dlouho netroufal se vrátit.

    Ale samozřejmě, každý se občas chováme děsně, zvlášť v místech, kde se člověk potká s komplikovanými rituály, jejichž přesný obsah i formu už často neznají ani místní. Myslím ale, že když je na člověku poznat pokora a dobrá vůle a nepřevažuje arogance a sebestřednost, místní mu leccos s úsměvem odpustí. Jestli i želvy, to ovšem netuším :-).

    OdpovědětVymazat
  2. Plasty v Asii jsou problém, na druhou stranu, když už tu jsme déle, tak jsme se naučili v maximální míře využívat refill vodu, tak jako místní. V některých zemích (Thajsko, Vietnam) to je velmi jednoduché, v jiných složitější, ale prakticky všude to je možné. V horším případě kupujeme velké (5l,10l 20l) barely, které si rozléváme do menších láhví, které pořád točíme dokud to jde, v tom lepším případě pak koupíme (nebo složíme zálohu) barel jeden a ten chodíme doplňovat na plnící místa nebo k plnícím automatům (Thajsko,Malajsie). Ušetří se tím nejen hodně plastů ale také dost peněz. Na Bali nás 20l vody stálo kolem 10 Kč, ve Vietnamu taktéž. V automatech je to většinou kolem 0,5O -1 Kč/litr. Je překvapivé, že když se člověk rozkouká neturistickýma očima, tak taková místa jsou v JV opravdu všude, je to dnes už první věc, kterou si v nové zemi zjišťujeme, co máme hledat:) Ale není to řešení pro každou situaci, spíš pro okamžiky, kdy zůstáváme na jednom místě aspoň dva dny, i když ty automaty jdou využívat i pro doplnění malé láhve. Jinak hezký článek a ve většině případů musíme souhlasit, i díky tomu že témeř na všech zmíněných místech jsme byli a viděli jsme v reálu jak to vypadá. Na druhou stranu, asi každý má nějaký ten vroubek, i když se snaží maximálě splynout s místním prostředím, aspoň je na čem stále pracovat:).

    OdpovědětVymazat
  3. Naprosto stejnou zkušenost máme z generálem Sharmanem. Davy turistů, kteří přijedou na nejbližší parkoviště, honem rychle vystát frontu, vyfotit se a rychle pryč.
    Přitom asi 20m vedle je lavička - sednout si a pozorovat ten neuvěřitelný kontrast - strom, který musel být velký už za starověkého Řecka tam stojí, čas pro něj tiká jinak. Pod ním se střídá co 10s turista tak nějak pomíjivě...
    Při všem, co jsme se učili v dějepise od antiky, už ten strom stál...

    OdpovědětVymazat
  4. Problém s balenou vodou jsem jednou pro vždy vyřešila filtrem SAWYER mini. Prave po pobytu na Bali jsem si uvedomila jak moc plastu za sebou pri cestovani nechavam...byla jsem ubytovana 4 dny v jednom hotelu a kdyz jsem odjizdela tak tam po me zbylo cca 12 plastovych lahvi..koupila jsem filtr na vodu co ma temer dozivotni zaruku a jeste usetrim. Filtr testovan v Albanii, Havaji, Turkmenistanu a Uzbekistanu..a prozatim bez problemu..kamaradka s nim cestovala 9 mesicu kolem sveta a taky bez problemu (i Guatemala)...navic je extremne lehky.

    OdpovědětVymazat