30.5.17

Sama v Laosu: 4000 ostrovů na Mekongu

Vydávám se do téhle pro mě zatím neznámé země a nevím toho o ní moc. Vím, že nemá moře, že tu žijí buddhisté a mnoho lidí mi vyprávělo, jak moc se jim tu líbilo. Těším se, jak se mi začnou jednotlivé dojmy skládat do obrázku, který nakonec vytvoří barevnou mozaiku mých zážitků z Laosu. 

Do Laosu se vydávám poprvé a navíc sama...

Cestovat sama má mnoho výhod. Dostanu se k lidem blíž a všechny svoje problémy si musím vyřešit na vlastní kůži a prožít až do konce. Místní mají pocit, že by se o mě měli postarat, a nikdy se mi nestalo, že by mě chtěl někdo okrást. Rozhodování o tom, co a kdy budu dělat, je jen na mě, a je daleko snazší nechat se vést náhodou a nic moc neřešit.

Plumérie, národní kytka v Laosu. Roste všude a úžasně voní

Doprava v Laosu
Laoská doprava má mnoho zvláštností a charakteristik, které mě překvapí hned po příjezdu. Tak například zdejší terminál, na kterém mě vysadí autobus, má wi-fi zdarma, takže můžu zjistit, kde to vlastně jsem a co tu budu dělat. Dozvím se, že Pakse je druhé největší město v Laosu, ačkoli na první pohled vypadá jako menší provinční středisko a žije tu méně než 100 tis. obyvatel. Vydám se pěšky do centra, vzdáleného asi 2 km, a cestou pochopím, že v tomhle městě zůstávat nechci a radši hned vyrazím někam dál. Jenže! Co městu chybí na zajímavosti, to si kompenzuje na počtu autobusových terminálů. Má hned čtyři, vzdálené od sebe vzájemně i deset kilometrů, a ještě jedno tržiště, ze kterého odjíždí lokální spoje. Čert aby se v tom vyznal. A žádná MHD mezi terminály samozřejmě nejezdí…

Samlo aneb jak vypadá taxík v Pakse

Načež se objevuje zvláštnost další, zdejší tuk-tuky. Jmenují se totiž samlo a je to motorka s přidělaným sedátkem, kam by se vešlo tak 3-5 lidí, jenže tady není ZA motorkou, jako jinde v Asii, nýbrž z boku jako sajdkára se stříškou. Jedno si chytnu. Milý postarší pán mi po otázce na cenu odpoví „five“, tedy pět. 5000 kipů je asi 15 korun, to zní fér. Cesta je to dlouhá asi 8 km a jízda samlem mě dost baví. U silnice stojí muž se dvěma pytli cementu, mává na náš vůz a já se snažím zmenšit, aby se vešel. Řidič ale nezastaví a odveze mě samotnou až na nádraží. Platím mu 5000, ale ukáže se, že chce 50 000. Tedy asi 150 korun. To je víc než za taxík v Praze! Za přihlížení a komentářů dalších místňáků se začneme handrkovat a dohadovat. Nakonec mu dám 15 000 kipů (45 Kč), z čehož jsme naštvaní oba. Podle něj je to málo, podle mě příliš moc.

Čerstvě vylíhnuté laoské kotě

Na nádraží už čekají autobusy a songthaews. Těm se přezdívá také „big tuk-tuk“. Za náklaďákem je přidělaná korba s úzkými podélnými lavicemi pro cestující, někdy dokonce ve dvoupatrové úpravě… Mám namířeno k Mekongu do oblasti Si Pan Don neboli 4000 ostrovů, která je vzdálená 150 km. Za jízdenku chtějí 120 korun, což je rozumná cena. Na korbu by se nás vešlo možná šedesát a některé songthaew praskají ve švech, ale nás jede jen osm, tak si každý cestující zabere jednu lavičku a na ni si lehne. Nechápu to. Na hrbolaté cestě to skáče víc, než na dětské trampolíně…

Který ze 4000 vybrat?
Laos sice nemá moře, ale oblast na Mekongu při hranici s Kambodžou tento nedostatek plně kompenzuje. V přístavu Nakasang mi dojde, že když se to tu jmenuje „4000 ostrovů“, asi tu budou mít hodně ostrovů… A že si musím vybrat jeden, na který pojedu. Na výběr dostanu tři: Don Khong, Don Khone a Don Det. Vyřeší to za mě skupinka starších Thajců, kteří jsou tu na dovolené. Sdílená loď vyjde mnohem levněji než soukromá, a tak se svezu s nimi na Don Det. Dál pokračují tuk-tukem k vodopádu Liphi, a jelikož jsme si dobře popovídali, vezmou mě s sebou. Když projíždíme po starém francouzském železničním mostě mezi dvěma ostrovy, výhled mi skoro vyrazí dech a do toho místa se okamžitě zamiluju. Jedeme k vodopádu, za vstupné dám 100 korun, což mi přijde trochu moc, a Thajci se tu navíc zdrží jen deset minut, z toho pět se se mnou fotí, a pak jedou zase zpátky do Bangkoku… Já si najdu ubytování hned u mostu a půjčím si kolo.

Malý buddhistický chrám v oblasti 4000 ostrovů

Druhý den se ukáže, že jsem si nemohla vybrat líp. Dva zdejší ostrovy Don Khone a Don Det jsou spojené mostem, objet se dají oba pohodlně za jediný den a ze zajímavostí a přírodních krás jde až hlava kolem. Projíždím po břehu řeky nejprve vesničkou, poté mezi poli. Mým hlavním dojmem z těchto ostrovů je velké množství dětí, psů, koček a kuřat. Kuřata jsou vždy pod dohledem kvočny, zato děti si tu běhají zcela volně. Některé jezdí na kole (tak od tří let), některé na motorce (tak od šesti nebo sedmi). Statistiky hovoří o tom, že průměrný věk v Laosu je 19 let a děti od 0 do 14 let tvoří 40% populace, což činí Laos zemí s nejmladším obyvatelstvem v Asii.

Děti jedou do školy. Motorku řídí asi desetiletá holčička...

Jak rychle jedu na svém kole, mi předvede asi čtyřleté dítě. Rozeběhne se za mnou, chvíli běží vedle mě, a pak mi naskočí na blatník. Pohodlně se usadí a jede se mnou! Nemám ani nosič, skutečně sedí jen na blatníku, ale dítěti to nevadí, vypadá, že už v tom má praxi. Nezmůžu se na nejmenší protest, ale když na příští odbočce zahnu, dítě seskočí a dlouho za mnou smutně kouká…

Laos je země s nejmladší populací v Asii

Pokračuji v objížďce ostrova a brzy vjedu do husté džungle, kde létají úžasní pestrobarevní motýli. Polorozpadlé dřevěné mostky radši objíždím, a kde to nejde, kolo vedu. Pak se objeví banánová plantáž a hned za ní sad, kde pěstují kešu. Neodolám, zahodím kolo, přelezu plot a jdu si je vyfotit zblízka. Dojedu až na úplný jih ostrova Don Khone, kde leží vesnička Hang Khone, odkud vyrážejí lodě pozorovat vzácné sladkovodní delfíny. Hodinová projížďka stojí asi 200 korun za celou loď pro 1-4 lidi. Přidám se ke dvěma Francouzům a plujeme směrem ke kambodžským hranicím, které jsou odsud, co by kamenem dohodil. A už vidíme první delfíny. Neskáčou tak vysoko jako ti mořští a rozhodně nejdou fotit, ale delfíni to jsou. Celkem jich napočítám asi deset.

Kešu na stromě v sadu na Don Khone

Odpoledne objíždím na kole ostrov Don Det. Ten je mnohem turističtější než Don Khone. Na severu leží „město“, tedy restaurace, „hotely“, turistické agentury, prádelny a jedna internetová kavárna. Uvnitř má dva počítače. Jeden nefunguje a druhému je vidět až do větráčku a jeho jediným prohlížečem je historicky první verze Exploreru. Pochopím, že tady mi upload fotek neprojde. Cestou zpátky domů se zastavím v jedné restauraci nad řekou a dám si večeři. Žluté zeleninové kari s kokosovým mlékem a rýží je geniálně skvělé a dostanu toho obří mísu. Takže se přejím a ještě zatmím. Poslední tři kilometry se vracím potmě. Rozrytá pěšina, stále nějaký ten výmol nebo polorozpadlý mostek. Neosvětlený cyklista, chodec, dítě, pes nebo kuře. Občas mi posvítí aspoň protijedoucí motorka, takže dojedu celá.

Žluté kari se zeleninou a kokosovým mlékem nemá chybu

Největší vodopád na světě…
… je tak trochu demagogie a rozhodně nečekejte, že byste ho mohli vidět celý. Mekong při hranici s Kambodžou dosahuje šíře přes 10 km a podél celé této šířky se táhnou vodopády, které znemožňují splavnost mezi Laosem a Kambodžou. Jsou ale rozdělené „čtyřmi tisíci ostrovů“, takže vodopádů tu můžete vidět mnoho, ale maximum, které uvidíte na jednom místě, je 20 metrů vysoký a přibližně 400 m široký proud vodopádů Khone Phapheng. Jak celá oblast 4000 ostrovů i se všemi vodopády vlastně vypadá, nejlíp pochopíte ze satelitní mapy, když si zadáte Khone Phapheng nebo Si Pan Don.
Na kole dojedu až k odbočce na vodopády Khone Pa Soi. Zaparkuju kolo a přes sadu dřevěných lanových mostků, které nepůsobí dvakrát důvěryhodně, se vydám vyprahlou džunglí až k vodopádu. Dva kluci ze Švédska s pomocí nataženého lana brodí silný proud řeky, protože výhled ze břehu není tak pěkný, jako z ostrůvku uprostřed. To bych ale s foťákem nedala, kluci jsou mokří až po krk. A nechávat tu foťák jen tak se mi taky moc nechce.

Dřevěný mostek. Pro motorky...

K vodopádu Khone Phapheng se vydám s Julií z Francie, dělíme se o náklady na loď. Nejprve dojedeme na pláž, kde inzerují projížďku k těmto vodopádům za 100 tis. kipů (300 korun). V chatce u řeky polehává několik starších mužů, jeden z nich mi cenu odkývá a už se zvedá, ale ostatní ho hlasitým bručením přeruší a on mi začne vysvětlovat, že za loď dáme 120 tis, ale pak že si musíme vzít ještě tuk-tuk, který nás zaveze až k vodopádu a pak ještě každá zaplatíme 55 tis. vstupné, takže celkem nás to vyjde na 380 tis. kipů (což je víc než 1000 korun). Se zbláznil, děda, né?

Mé ostrovní kolo. Má košík, zvonek a blatník, nemá světlo...

Zkoušíme různě smlouvat, třeba že si vezmeme kola na loď a pak už nebudeme potřebovat ten tuk-tuk, ale s tím nesouhlasí. Pak nám dojde, že je neděle a chlapům se prostě nechce pracovat, proto nám nabídli tak vysokou cenu. A nic s nimi nehne. Julie mi vypráví, co se o Laosanech povídá a že jsou prý nejlínější národ v Asii: Víte, jaký je rozdíl mezi Vietnamcem, Thajcem a Laosanem? Když Vietnamci pěstují rýži, pečlivě sazeničky přesazují, vytrhávají plevel a všemožně se starají, aby rýže dobře rostla. Když Thajci pěstují rýži, vycházejí každý den na zápraží a sledují, jak rýže roste. Když Laosani pěstují rýži, leží doma v hamace a poslouchají, jak rýže roste…

Burácející vodopády Khone Phapheng, jakože "největší na světě"...

Musíme zpátky do vesnice a tam si domluvit loď v agentuře. Zaplatíme za ni sice 150 tis., ale doveze nás skoro až k vodopádu a žádný tuk-tuk rozhodně není potřeba. Kolem vodopádu jsou vybudované vyhlídkové plošiny a mezi nimi (ač je to kousek) rozváží návštěvníky elektrovozítko. Za pohled to stojí, ale tím nejlepším na dnešním výletu shledáme právě tu hodinu lodí mezi ostrovy tam a hodinu zase zpátky, protože jedině tak, že člověk v tom Mekongu pluje (anebo plave!, což si taky vyzkouším), pochopí, jak rozsáhlé, rozmanité a okouzlují tohle území 4000 ostrovů vlastně je.

Na kole za dávnou historií
Asi 100 kilometrů na sever leží ospalé městečko Champasak, které se honosí významným khmerským chrámem. Dopravní anabázi vezmu jen stručně. Přímo pod bungalovem u mostu mi zastaví loď a doveze mě a další cestující do přístavu v Nakasangu. Tady už čeká autobus a minivan. Mají v tom nějaký systém, protože přesně vědí, kdo má nasednout kam. Asi za dvě hodiny zastavíme u benzínky a tady se najednou systém změní. My, kdo jedeme do Champasaku, máme přesednout do minivanu, ti, kdo jedou do Pakse, se stěhují do autobusu. Proč až teď, když celou dobu jedeme za sebou? Minivan nás zaveze do přístavu a za řekou už leží Champasak. Přívoz má stát 15 korun, je nás 7 bělochů a zdejší anglicky mluvící žena chce za převoz 60 korun za osobu. Dohadujeme se s ní asi půl hodiny, ostatní by jí to klidně i zaplatili, ale já jsem radikálně proti. Učí to pak místní špatným mravům (=parazitovat na turistech). Použiju maximální argumentační nátlak, takže nakonec všichni zaplatíme „jen“ 30 a žena se ještě tváří ukřivděně. Ach jo.

Přívoz přes Mekong do Champasaku. Paráda, až na to handrkování...

Ospalost místního městečka demonstruje třeba zdejší pošta, kde se pokusím poslat pohledy. Úředník tu sice za přepážkou sedí, ale řekne mi, že nemá známky a poslat odsud se nic nedá. Projížďky na kole po Champasaku a okolí mohu jen doporučit. V centru stojí pěkné koloniální domy, buddhistické chrámy a svatyně objevíte každých pár set metrů a nad krajinou mohutně se tyčící hora Phu Kao s posvátným přírodním lingamem na vrcholu.

Stromový Buddha na cestě do Wat Phou

Necelou hodinu cesty leží Wat Phou, chrám, který stával pod posvátnou horou už před tisíci lety. Sice nesnese srovnání s kambodžskými chrámy v Angkoru, ačkoli byl postavený ve stejné době a stejnými vládci, ale prohlídka celého komlexu i tak zabere zhruba tři hodiny. Wat Phou proslul tím, že stojí na úbočí posvátné hory, kde pramení nevysychající pramen.

Výhled z Wat Phou do kraje

Schodiště vzhůru k prameni lemují voňavé stromy plumérií a shora mám výhled do širého kraje. Stále tu žijí buddhističtí mniši a věřící, kteří se chodí do chrámu poklonit Buddhovi, provádějí zvláštní rituál s dřevěnou tyčí, dlouhou asi dva metry. Věřící chytí tyč a změří si s ní rozpětí svých paží, které označí přidělanou gumičkou. Poté vezme tyč do sepnutých dlaní, pomodlí se a přiloží její konec do spáry mezi cihlami. Znovu se pomodlí a poté opět změří rozpětí svých paží. Teď dosáhne zhruba o 3-4 cm dál! Jak to funguje, se mě neptejte, ale stane se to všem příchozím, které vydržím pozorovat.

Pozůstatky chrámu Wat Phou, kde se stále dějí zvláštní věci...

Je krátce po poledni. Jsem zpátky v Champasaku, vrátila jsem kolo, sbalila si věci a teď se potřebuji dostat do Pakse. Dojdu na hlavní silnici a zkouším stopovat. V opačném směru toho jezdí celkem dost, ale v tom mém projedou za 15 minut jen tři auta a asi osm motorek. Motorky nestopuji, protože mám dva batohy, foťák a velký klobouk. Nicméně jeden motorkář, který kolem před chvílí projel, se vrátí a zeptá se, kam jedu. Pakse! Když mi nabídne svezení, odmítnout nedokážu.  To bude jízda. Jeden batoh na záda, druhý přes rameno, klobouk do ruky. Šlápne na to a letí. Vítr mi šlehá do očí, takže je mám radši zavřené, helmu jsem nedostala a držet se nemám čeho. Občas najedeme na výmol a to pak hodně nadskočí… I přesto mám pocit, že se mnou jede mnohem opatrněji, než by jel sám. Chvíli se bojím, ale pak mi dojde, že v Laosu jezdí na motorce už pětileté děti, tak co. Když se trochu uklidním, začnu pozorovat krajinu a užívat si to. V centru Pakse (37 km od Chamapasku) jsme za půl hodinky. Uf.

(Pokračování příště…)

3 komentáře:

  1. Krásný a výživný článek. Hrozně tě obdivuji, že jsi se na takovou cestu vydala!

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezky clanek!! Obdivuju te, ze takhle sama cestujes, ja bych potrebovala aspon jednu osobu sebou. :D Uz se tesim na dalsi clanek. Bylo to moc zajimave a clovek se aspon dozvi, jak to funguje jinde na svete a jaci jsou zde lide. Dekuji :)

    OdpovědětVymazat
  3. Stopnout si rychlou motorku v plné polní, to se mi líbí! :-)

    OdpovědětVymazat