11.8.15

K devíti drakům a tisícům homolí

Nasednout na silnou motorku, nechat vlasy divoce vlát ve větru a projet Vietnamem od jihu až daleko na sever. To zní jako perfektní plán. Tahle asijská země oplývá přírodními krásami, bohatým kulturním životem, přátelskými lidmi a skvělým jídlem. Nejkrásnější zátoky, horské svahy pokryté terasami rýžových políček, největší jeskyně světa, tropické pláže, palmy…
Snění o cestování na motorce pouštím z hlavy, když nasedám do autobusu. Ve třech řadách vedle sebe a dvou řadách nad sebou se až dozadu táhnou pohodlná lehátka. I cestování hromadnou dopravou má v téhle zemi řadu výhod. Lehátkové autobusy jezdí hlavně přes noc, člověk se příjemně vyspí, ušetří za hotel a posune se o pár set kilometrů kýženým směrem. Malou motorku si pak půjčíme aspoň na projížďky po okolí a objíždění těch nejzajímavějších památek.

Delta řeky Mekong
Ryby, které samy skáčou do sítí, a krevety, které se dají nabírat holýma rukama. Mekong je hlavním zdrojem obživy lidí žijících na jihu země. Je desátou nejdelší a nejvodnatější řekou světa. Větví se do devíti širokých ramen. Devět draků, jak říkají místní. Dvoudenní výlet slibuje nahlédnout, jak lidé v deltě Mekongu žijí. Na ostrovech u města My Tho se pěstuje tropické ovoce, chovají včely a produkují výrobky z kokosových ořechů, rýže a sladkých brambor. Zaujme nás továrna na bonbony. Vyrábějí se z kokosové hmoty, mléka a ořechů. Horká tekutá hmota se nalije do podlouhlých forem a pak rozřeže na jednotlivé bonbony. Ty balí ženy u velkého stolu. Zabalit jeden bonbon je složité origami skládající se asi z 15 pohybů. Ženy to v průměru stíhají za 2-3 vteřiny.
Ukazuje se, že pěstování a zpracovávání rýže je velká věda. Jen v okolí delty se jí pěstuje více než deset druhů. Liší se kvalitou a délkou zrání, která se pohybuje mezi 75-120 dny. Z rýžového klasu se oddělí slupka a hnědé zrno. Z něj dále vzniká bílá rýže jako hlavní produkt, hrubá a jemná zlomková rýže a jemný tmavý prášek. Ten se smíchá s nasekanými lotosovými květy a používá se na krmení dobytka. Rýžovými slupkami se topí při výrobě rýžového papíru. Ani nejmenší kousek klasu nepřijde nazmar. 
Z jemné zlomkové rýže se připravuje rýžové mléko. K němu se přidají sladké brambory a vytvoří se bílá hmota používaná na výrobu rýžového papíru. Hmota se nalije na velkou kruhovou plotnu a asi 15 vteřin se opéká. Vysušená placka se namotá na rákosovou louč, sundá z ohně a na kulatých proutěných rohožích se několik hodin suší na slunci. Výsledkem je tuhý, lehce plastický papír, který se používá na přípravu jarních závitků. Nebo se strčí do „skartovačky“ a z ní vylezou krásné rýžové nudle.
Plavba na malé dřevěné loďce patří podle průvodce k nejlepším zážitkům: „Plujete zvolna úzkým říčním kanálem. Ze všech stran vás obklopuje džungle a palmové listy nad hlavami vytvářejí neproniknutelný tunel…“ V předu a vzadu sedí domorodci, kteří loďku pohánějí pádly. Mezi ně se posadí čtyři turisté a všichni si nasadí na hlavy špičaté klobouky. Jedna loďka ťuká do druhé a do dalších deseti. Vypadá to, že všechno, co má ve vesnici ruce a nohy, muži, ženy, děti i starci, přichází každý den, aby povozili turisty na loďkách. Kanál je neprůjezdný. Turistická zácpa. Když se trochu rozplyne a my vyplujeme kanálem směrem k říčnímu rameni, nedokážu nemyslet na to, že právě v těchto místech probíhala ona brutální americko-vietnamská válka.
Uprostřed říčního ramene poblíž města Can Tho probíhají každé ráno plovoucí trhy. Fakticky se jedná o plovoucí hypermarket, kam obchodníci z Ho Či Minova města přijíždějí levně nakoupit, aby mohli ve městě draze prodat. Každá velká loď prodává obvykle jen jeden druh zboží inzerovaný na vysoké dřevěné tyči na přídi. Třeba loď se zelím má na tyči napíchnutou zelenou hlávku. Obchoduje se tu s ovocem, zeleninou, bramborami i rýží a mezi velkými loděmi proplouvají loďky nabízející stírací losy nebo občerstvení. Dozvíme se, že cena okrájeného ananasu pro turisty dělá 18 korun, zatímco pro místní jen 3 koruny. Připlave k nám kavárna i loďka se dvěma malými chlapci prodávajícími levné banány. Nekoupíme, protože nechceme podporovat dětskou práci. Zmíním se před průvodcem, že v Evropě mohou děti pracovat až od patnácti let. „Tady můžou pracovat už od narození. Musejí si přece nějak vydělat na školu!“

Japonský mostek a dan bau
Den a noc jízdy na sever od Ho Či Minova města leží malebné městečko Hoi An. Je proslulé mezi cestovateli jako nejkrásnější a nejzachovalejší ukázka působivé architektury a tradiční kultury. Zamilované páry vyhledávají Hoi An pro romantickou atmosféru navozenou stovkami barevných lampionů ozařujících ulice každý večer po setmění. V památkově chráněném historickém centru se nachází mimo jiné dvacet dva placených památek a vstupenka za 150 korun opravňuje ke vstupu do pěti z nich. Víc ani není potřeba, protože domky a chrámy jsou stejně jeden jako druhý. Hoi An býval už od 16. století významným přístavem a mísily se tu nejrůznější asijské i evropské vlivy. Architektura Hoi Anu v sobě propojuje prvky vietnamského, čínského a japonského stylu.
Celé městečko je klidné, čisté a půvabné. Umělci prodávají své obrazy na ulicích, z reproduktorů hraje tlumená klavírní hudba a restaurace s výhledem na řeku nabízejí tradiční jídla s exotickými názvy jako bílá růže nebo smažený wonton. Dřevěný dům Tan Ký se zachoval přes sedm generací, a to i přes to, že leží blízko vody a každý rok ho stíhají povodně. Často sahají až do poloviny výšky obytných místností v přízemí. Rodina je na to ale připravená, ručním výtahem vytáhnou veškerý nábytek a vybavení do patra, a když voda opadne, jen uklidí a vrátí všechno na původní místo. 
V domě rodiny Tran nás zaujme velký oltář. Uctívají tu předky, kteří dům postavili. Jejich jména jsou napsaná na dřevěných schránkách na oltáři a potomci se jim klaní a prokazují úctu. Navštívíme také folklórní představení, kde ženy a muži v krojích tančí, zpívají a hrají na podivné hudební nástroje. Nejzajímavější z nich je dan bau. Dřevěná destička, ohebný bambusový prut, rezonanční miska z tykve a jen jedna jediná struna. Zvuk nástroje vyniká nad všemi ostatními, rezonuje, hýbe se a kroutí. Součástí představení je i zpívaná hra bingo, se kterou se setkáme i večer na náměstí, stejně jako se hrou „rozbij si svůj džbán“. Úkolem hráče je rozbít dřevěnou palicí hliněný džbán zavěšený na provaze. Zádrhelem je, že hráč má zavázané oči, máchnut palicí smí jen jednou a dva muži s tamburínami hlasitě chřestí, aby publikum nemohlo napovídat.
Největší místní raritou a symbolem celého města se záhadně stal Japonský mostek. Nenápadná stavbička přes uzoučký kanál ústící do řeky Thu Bon. Obejít se dá snadno ze všech stran, klene se nad vodou do oblouku. Jedná se prý o jediný krytý most svého druhu s buddhistickým chrámem uvnitř. Nachází se také na rubu vietnamské dvacetitisícové bankovky, jejíž hodnota činí zhruba 24 korun. Na půli cesty mezi Ho Či Minovým městem a Hoi An leží moderní město Nha Trang. To se chlubí dlouhou a krásnou písečnou pláží posetou palmami, luxusními hotely a nedalekými potápěčskými destinacemi. Noční autobusy tady dělají dvanáctihodinovou přestávku a využít ji lenošením na pláži se přímo nabízí.

Jeskynní peklo a ráj
Vietnam je přímo obsypaný jeskyněmi nejrůznějších druhů a velikostí. Někdy jde člověk kolem, vůbec neví, že tam nějaká jeskyně má být, vleze dovnitř a tam zjistí, že konec je v nedohlednu. Po půl hodině radši otočí, protože nikdo neví, že tam je, a nechce tam zůstat. Pak existují jeskyně, kam se sice neplatí vstupné, ale malé holčičky stojí před vchodem a za dvacku půjčují velké baterky. Jen nelida by jim neudělal radost. Další početná skupina jeskyní je taková, kde se vybírá vstupné řádově dvacet korun, ale v ceně je profesionální osvětlení a rozlehlá jeskyně s množstvím krasových jevů. Jen občas to osvětlovači trochu přeženou s barvičkami a připadáte si jako na diskotéce, když vám bylo šestnáct. 
Nejkrásnější jeskyně bývají obrovské, členité a impozantní. Vstupné za pár stovek, zážitek na celý život. A nedávno tu objevili dokonce největší jeskyni světa. Hang Son Doong je přístupná pouze dlouhým pochodem přes džungli, poté skrz jinou jeskyni, kde člověk brodí vodou do pasu, a nakonec po lanech nahoru a zase dolů. Expedice trvá pět až sedm dní a stojí 3000 USD na osobu. V ceně jsou nosiči, průvodci, jídlo a vybavení.  Škoda, že jsme pro tuhle návštěvu nesehnali sponzora. 
Mám-li zmínit jen ty skutečně nejúžasnější jeskyně, pak musím začít tou, která se jmenuje Paradise Cave, v překladu Rajská. Nachází se poblíž městečka Phong Nha a rozhodně dostává svému jménu. Vstupné stojí 280 korun, a ke vchodu do jeskyně musíme ještě dva kilometry pěšky. Malého nenápadného otvoru si zprvu nevšimnu, ale samotná jeskyně je monumentální. Na délku měří 25 kilometrů a pouze první kilometr je přístupný veřejnosti. Dalších 2,5 kilometru se dá za tučný příplatek absolvovat jako exklusivní prohlídka s průvodcem. Dovnitř jeskyně by se vešel panelák, jak je prostorná, a zdobí ji krápníky všeho druhu. Některé vzhledem připomínají růžičky brokolice, jiné dlouhé píšťaly, ozdobné fontány, andělská křídla, příšeru s ostrými zuby nebo perníkovou chaloupku. Záleží jen na míře fantazie. 
V okolí Phong Nha nalezneme ještě dvě úchvatné jeskyně.  Stejnojmenná Phong Nha je dostupná pouze na lodi. Před vstupním otvorem kapitán vypne motor a dál ruší ticho jeskyně jen mělké šplouchání vody a sem tam hlasité pozdravy kolemplujících Vietnamců, kteří nadšeně zdraví turisty ze Západu. Loďka nás vysadí na břehu uprostřed jeskyně, ven můžeme jít sami a jeskyni si důkladně prohlédnout. Asi kilometr nad ní leží ještě jeskyně Tien Son. Není tak veliká jako její sousedka, ale nedovedu si představit zdobnější jeskyni. Hustá koncentrace velkých barevných stalaktitů a stalagnátů, varhan a prolézaček z ní dělá skutečně pohádkový zážitek. 
Co by na motorce dojel od Hoi An leží Mramorové hory. Pět skalnatých útvarů vyčnívá z krajiny poblíž pobřeží oceánu. Nahoře na největším z vrcholků Thuy Son zasvěceném elementu vody leží chrámy a jeskyně s otvory ve stropě, kterými dovnitř pronikají ostré paprsky světla a dopadají na střechu chrámu nebo sochu velkého Buddhy. Záleží na denní době, kdy sem člověk přijde. Veliká jeskyně leží i dole pod horou. Té říkají Peklo a skoro nikdo tam z pověrčivosti nechodí. Z mnoha výklenků vykukují čerti a jiné další příšery mučící hříšníky zaživa. I v zátoce Ha Long na severu země je možné navštívit pěkné jeskyně s barevným osvětlením. 

Kdyby tisíc homolí
Šplháme se vzhůru po skále nad buddhistický chrám. Výhled shora je nádherný. Naprosto placatá krajina pokrytá sytě zelenými rýžovými políčky a z ní vyčuhují nepravidelně rozmístěné oblé skalní útvary různých velikostí připomínající cukrové homole. Tam Coc se stalo populární díky vyjížďkám na lodích skrze rýžová políčka mezi vysokými skalami. Jinak než na loďce se tam dostat nedá. Mezi loďkami s turisty většinou vietnamského původu plavou lovci škeblí. Jsou ponoření až po hlavu, šmátrají po dně a hledají obživu.
Po okolí podnikáme projížďky na horských kolech, která nám v hotelu půjčili zdarma jako pozornost. Když si po pár kilometrech uvědomíme, že jsme k nim nedostali žádný zámek, Petr se ještě vrátí. I zpátky však přijede s prázdnou. Zámky nemají, kolo můžeme kdekoli volně nechat, tady se nekrade. 
Krajina kolem nás se mi líbí čím dál víc. Nejkrásnější je z vrcholku homolí. Na některých stojí chrámy a k nim vede pěšina, na některé se musí trochu horolezit a na jiné musíme složitě přemlouvat strážce, aby nás nahoru vůbec pustili, ale výhledy jsou pokaždé skvostné. Naopak vyjížďky na loďkách shledáme ukrutně nudnými. Hodinu plujeme mezi poli k jeskyni, kterou podplujeme, a hodinu zase nazpátek. Výhledy z lodičky přitom nejsou nic moc. Zábavné každopádně je, že muž, který nás veze, pádluje chvíli nohama a chvíli rukama, jak se mu to zrovna hodí.
Úplně stejné skalní homole jako v Tam Coc nalezneme i v zátoce Ha Long a její neznámé sestře Cai Rong. Na placce mezi těmito skalami ale neroste rýže, tvoří ji hladina moře, kterou neustále čeří projíždějící loďky. Projížďka na lodi v zátoce Ha Long je téměř nutností pro každého návštěvníka Vietnamu, o to víc kontrastující je fakt, že v přilehlém městě je pusto a prázdno, jsme tu snad jediní turisté a nedá se tu – na rozdíl od všech ostatních míst v zemi, které jsme navštívili – sehnat žádná rozumná restaurace. Zátoka, která se obecně považuje za jednu z nejkrásnějších na světě, se často topí v šedivých mracích a mlze, ta ovšem dodává krajině tajuplně dramatický ráz.
Cai Rong leží asi padesát kilometrů na sever od Ha Long a patří mezi neznámá a naprosto neturistická místa. O to je půvabnější, osobitější a snadněji se dá domluvit výlet na loďce, poháněné jen dvěma pádly. Do téhle zátoky se vydáme na motorce, což se ukáže být špatným rozhodnutím. Na vlastní kůži pochopíme, proč tak velký podíl z devadesáti milionů obyvatel nosí ochranné roušky přes nos a pusu. Kouř, prach a výfukové plyny nás doslova pokrývají černou vrstvou. Před jednou z křižovatek Petr nestihne včas zareagovat, chytí smyk a už ležíme na zemi. Nikomu se ale nic nestane a je z toho asi nejměkčí nehoda v dějinách motocyklistiky. Cestou dokonce vidíme i mýtického převozníka živé drůbeže. Stejným způsobem se tu vozí třeba i prasata. Kolik myslíte, že se jich vejde na jednu motorku?

V zajetí žen kmene H’mong
Turistické městečko Sapa leží na severu země a vzdáleně připomíná vymydlená švýcarská horská letoviska. Ideální výchozí místo pro výstup na nejvyšší horu Vietnamu Fansipan. Jen co vystoupíme z autobusu, slétne se na nás chumel mladých dívek v tradičních krojích a snaží se nás přesvědčit k návštěvě jejich vesnice. Kmenových vesnic v okolí jsou desítky. Žijí tu lidé kmene H’mong, Dao, Kinh, Xá Phó a další. Vzájemně se liší zejména oblečením. Když se v turistických informacích zeptám, jestli je lepší zaplatit si výlet od turistické agentury ve městě nebo se přímo domluvit s ženami z kmene, odpoví mi úředník, že rozhodně přes agenturu. „S těmi dívkami jsou jenom samé potíže.“ „Jaké?“ zeptám se. „Nechtějí z toho platit daně!“ V kontextu údajné šikany národnostních menšin žijících na severu země ze strany vlády se zas až tak není čemu divit…
Půjčíme si motorku a rozjedeme se na severovýchod, přesně tím směrem, kterým žádní turisté nejezdí. Zastavíme pod kopcem a dál se vydáme pěšky. Ve svahu se střídají rýžová políčka s různými jinými plodinami a celkově vytvářejí pestrobarevnou mozaiku. Všimneme si úzkého betonového chodníčku, po kterém občas projede motorka, a rozhodneme se to taky zkusit. Třeba dojedeme přes kopce až do vesnice Ta Phin, kam máme stejně namířeno. Petr se vrátí pro motorku a já zatím čekám u mostku. Projdou kolem mě dva kluci, kteří vypadají, že turistku pod stromem ještě nikdy neviděli. Cesta vzhůru je místy rozbitá a rozhodně velice dobrodružná, někde ale mineme správnou odbočku a dojedeme až k místní škole, kde chodník končí. Vyvoláme menší poplach. Všechny děti se seběhnout podívat na nezvyklé návštěvníky, a když vytáhneme foťák, začnou se chichotat a rozprchnou se na všechny strany. Jediná dospělá osoba v okolí je muž, který tvrdě spí v malé místnosti. Asi mají zrovna velkou přestávku…
Druhý den se vydáme pěšky do údolí řeky Muong Hoa. Už cestou potkáme skupinu s průvodcem. Nechápeme proč platit 30 dolarů za průvodce, když se stejně tak můžeme s mapou v ruce vypravit na procházku sami. Jen co opustíme vesnici, nalepí se na skupinu turistů stejně velká skupina žen v krojích, dvě si vyhlédnou i nás a připojí se. Z počátku neříkají nic. Jen jdou těsně vedle nás. Postupně zahájí konverzaci. Jak se jmenujeme a odkud jsme. Petr jim narovinu řekne, že od nich nic kupovat nebude. Ženy nevypadají, že by jim to vadilo. Jedna mi věnuje věneček z květin a druhá nás upozorní, že jdeme špatně a měli bychom zahnout. Objeví se výhled do údolí. Terásky jako malované. Zelené, hnědé nebo zaplavené vodou. Rolníci ve špičatých kloboucích po kolena v blátě orají s vodními buvoly vlhkou hlínu. 
Ženy na nás stále čekají, když někde fotíme, a ve vesnici pro nás koupí a nakrájí vodní meloun. Cítíme se lapeni do pasti a jsme zvědaví, co z toho bude. Dozvíme se, že ženy bydlí ve vesnici, kam chceme dojít, protože tam stojí starý lanový most přes vodu. Ženy nám vyprávějí, kdo žije ve které vesnici, ukazují školy, vodopády, řeku, kde se koupou děti, a už bez skrupulí si nás vedou k sobě domů. „Musíte zajít na oběd!“ Slibují nám, že nás po obědě zavedou k vodopádu a lanovému mostu. 
Přijdeme do slaměné chýše s hliněnou podlahou. Dvě malé místnosti po stranách slouží jako ložnice, kde na zemi leží matrace přikryté moskytiérou. Uprostřed hlavní místnosti stojí ohniště, kde ženy začnou připravovat oběd. Na zápraží nám postaví dvě plastové židličky. Pitnou vodu nabírají z hadice od sousedů. Jediný elektrický spotřebič v domě je velká televize. Než se rozkoukáme, oběd je na stole. Rýže, zelenina, kuře, vepřové a morning glory, což je svlačec dušený s česnekem. Jídlo není nic moc, ale ta autentická zkušenost! 
Jen co dojíme, ženy vytáhnou dva veliké pytle a začnou nám nabízet suvenýry. „Musíte si od nás něco koupit!“ Jejich představa činí dvě prodané ručně vyšívané taštičky za 200 korun/kus nebo kovový náramek. Dáme jim 150 korun, tedy asi tolik, kolik by nás stál oběd v restauraci, čímž je nepotěšíme, ale na oplátku dostaneme dva barevné náramky z bavlnky. Když zjistí, že z nás už nic víc nevymáčknou, nepadne cestě o vodopádu a lanovém mostu už ani slovo.

2 komentáře:

  1. "Skartovačka" na výrobu nudlí mě opravdu pobavila! :-). A mnohakilometrovou jeskyni si vůbec neumím představit.

    OdpovědětSmazat
  2. Skartovačka rozesmála i mě �� �� ��

    OdpovědětSmazat