3.9.17

Norsko – desetidenní trek přes Hardangerviddu, 1. část

Vezmeme vás do Norska na trek, který v sobě spojuje snad všechny aspekty dokonalé dovolené. Tedy pokud si pod dokonalou dovolenou představujete hory, ledovce, vodopády, spaní pod stanem a široko daleko ani nohu. Nekonečná svoboda a dechberoucí výhledy. Tak to máme my dva nejradši!
Stanování v národním parku Hardangervidda
Norsko má mezi Čechy mimořádnou oblibu a na treku jich potkáváme skoro tolik, co Norů a Němců. Proč? Výhody jsou zjevné. V přírodě si můžete postavit stan, kde se vám zalíbí, kromě míst, kde je výslovně napsáno, že nesmíte. Pitná voda teče v každém potůčku a říčce, takže jí s sebou nemusíte nosit moc. A pokud vám dojde jídlo, často můžete dokoupit zásoby na horských chatách. Letenky do Bergenu nebo Osla seženete za pár korun a let trvá jen dvě hodiny. Z nevýhod můžeme zmínit snad jen zlomyslnost místních trolů a špatnou pověst zdejšího počasí, kterou Petr vystihl slovy: „Očekáváme, že nám tam bude pršet pořád.“ 
Turistické trasy v Norsku jsou značené červeným „T“
Toto očekávání se nenaplnilo.
Den první – přílet
V Bergenu přistáváme po 22. hodině, s mírným zpožděním. Venku je stále světlo. Využíváme možnosti volného kempování a stan si postavíme na louce za nejbližší benzínkou, stěží 800 m od odletové haly. Sotva zalezeme do stanu, začne poprchávat.
Den druhý – tajemství našeho plánování
Vstaneme v 6 ráno a vydáme se zpátky k letišti na tramvaj do centra. Odtud jede v 8:20 přímý autobus do Oddy. Máme štěstí, zabíráme poslední volné dvojsedadlo. V Oddě musíme sehnat plynovou kartuši, koupit mapu a vymyslet trasu. Ano, čtete dobře, vydáváme se na úžasný trek, ale zatím ještě netušíme, kudy to bude. Máme jen dva pevné body – Trolltunga a Hårteigen (kopec asi dva dny chůze od Trolltungy). Předpokládali jsme, že se vydáme přes národní park Hardangervidda směrem na východ, ale to bychom potřebovali dvě mapy, přičemž každá stojí 229 NOK (asi 650 korun). Na severním okraji první mapy nás zaujme ledovec a nad ním stanice Finse, nejvýše položená stanice železniční trasy Oslo – Bergen. Zkušeným okem ověříme, že tahle trasa by mohla zabrat tak 9-10 dní a máme plán. Navíc nám stačí jen jedna mapa. Skvělá práce a nejlepší rozhodnutí měsíce!
Odda v dešti
Prší. To je v souladu s naším očekáváním, a tak vytahujeme z batohů nepromokavé oblečení a vydáváme se směrem na Tyssedal. Zkoušíme stopovat, ale zastaví nám až linkový autobus a nechá si zaplatit. Z Tyssedalu vyrážíme pěšky, ale po dvou kilometrech nás svezou dvě Američanky, které míří do Skjeggedalu. Prozradí nám zajímavou informaci. Trolltungu prý navštívilo loni 90 000 lidí. „Wow, to asi za chvíli spadne,“ zní moje první reakce. Hned potom začnu počítat. Oficiálně se sem smí jen půl roku v roce, z toho tři měsíce jen s průvodcem. Většina lidí přijde v létě během tří měsíců, kdy se sem smí i bez průvodce. To je 90 dní, takže v průměru zhruba 1000 lidí na den. Nejvíc jich bude o víkendu a dnes je sobota. Nejrychlejší dorazí v 9 ráno, poslední opozdilci se budou vracet v 7 večer. Pokud přijde 2000 lidí během 10 hodin, znamená to jednoduše, že má každý přesně 18 vteřin na to, aby se na skalním výčnělku Trolltungy vyfotil. To bude mazec. 
Trasa k Trolímu jazyku je poměrně frekventovaná
Dámy nám zastaví u začátku trasy a my se blátem a v dešti vydáváme téměř kolmo vzhůru, po cestě, před jejíž náročností nás skoro každý varoval. Když jsme připravení na to, co přijde, dá se to. Přes údolí vidíme silnici hadovitě šplhající nahoru, po které jezdí auta a chodí pěší se stejným cílem jako my. Je úplně nová a je mi z toho trochu smutno. Myslím, že na světě by měla zůstat místa, kam se nedá dojet autem…
Stoupáme nahoru a déšť nám ani nevadí. Předpokládáme, že tu prší pořád
Prší. Přecházíme náhorní pláň a šplháme se do sedla. Je už skoro šest večer, potkáváme hodně lidí vracejících se k autům. Procházejí kolem nás v plynulých rozestupech. „Asi jak se stihli dofotit,“ komentuje to Petr. Když se zeptám jednoho kluka, jestli je nahoře stále ještě dav, podívá se na mě dost překvapeně. „Není tam už nikdo, jen několik lidí kempuje kolem.“ 
Když přestane pršet, objeví se na chvíli i duha
V 9 večer, po 5,5 hodinách chůze přicházíme na místo. Trolltunga neboli Trolí jazyk zeje prázdnotou. V šeru na vysoké ISO se tu můžeme fotit třeba celou noc. Každopádně když tu skálu trčící do vzduchoprázdna uvidím poprvé, přestanu asi na půl minuty dýchat a v hlavě se mi bije úžas, zděšení a jednoznačné přesvědčení, že tam mě nikdy nikdo nedostane. O deset minut později, poté co vyfotím Petra a jdu se opatrně podívat aspoň na začátek skály, se najednou ocitám na její úplné špičce a „vesele“ na ní pózuju. Dost mě z toho mrazí.
Zážitek z Trolltungy je poněkud „vzdušný“
Na úzkém místě mezi skalkami, ze všech stran obklopeni bažinami, postavíme stan a jen, co zalezeme dovnitř zase začne pršet. Je to tu super! 
Den třetí – fronta a exhibicionismus
Na ráno mám sérii hned tří budíků po půl hodinách od půl šesté. Pokud by vykouklo sluníčko, mohl by být východ slunce na Trolltunze nezapomenutelný. Po včerejšku jsme dost zničení, a tak když zazvoní první, požádám Petra, aby se podíval, jak je venku. „Zataženo…“ a tak spím dál. Při druhém zazvonění se zeptám stejně. „Zataženo…“ Je to jak z pohádky Lotrando a Zubejda. „A díváš se pořádně?“ „Dívám…“
Kolem poledne se tvoří asi hodinová fronta na fotku
V devět nás probudí sluneční paprsky, které způsobují v našem novém bílém stanu téměř explozi světla. Na skálu se stojí dlouhatánská fronta a nám je jasné, že tentokrát jsme něco propásli. Mezi uchazeči o fotku se najdou různí dobrodruzi. Někteří si sedají na úplný okraj skály s nohama dolů, jiní vyskakují do výšky a jeden mladík napochoduje na skálu úplně nahý, jen s batohem na zádech. Že když už tam jednou je, musí to být velký okamžik. Rázem začnou cvakat desítky fotoaparátů, ozve se potlesk a chichotání. Úplný poprask způsobí až ve chvíli, kdy roztáhne všechny končetiny a jak ho Pánbůh stvořil vyskočí do vzduchu čelem k obecenstvu.
Lidé chodí na Trolltungu s nejrůznějšími úmysly…
Jen pár metrů za velkou skálou, na kterou se aktuálně stojí asi půlhodinová fronta, leží menší výčnělek do prostoru, a tam není nikdo. Tady můžeme řádit s foťákem, jak dlouho chceme a dost nás to baví. Jelikož tohle je jen „Malá Tunga“, odvážím se dělat věci, které bych vedle rozhodně nedělala, a to mnohem blíž úplně stejně hluboké propasti jako na té „Velké Tunze“. Psychologie musí být zajímavá věda.
Jen o pár metrů dál ční do prostoru menší skalka, té si ale nikdo nevšímá
Kolem poledne sbalíme fidlátka a vyrazíme směr národní park Hardangervidda. Cesta nás vede po skalách, kolem vodopádů, odhaluje výhledy široko daleko a občas nás taky zuje a namočí do ledové vody až po kolena. K chatě Tyssevasbu přicházíme kolem páté. Ještě než stihneme vstoupit dovnitř, odchytí nás správce chaty a ptá se, jestli tam chceme spát. Když řekneme, že ne, informuje nás, že si uvnitř můžeme jen uvařit a že „day use“ stojí 90 NOK za osobu (tj. by nás vaření vlastního jídla uvnitř vyšlo na 500 Kč). Chceme jen nakouknout dovnitř. Co uvidíme, nás hodně překvapí. V kuchyni je teplo a hraje tam rádio. Připadám si, jako kdybych vstoupila do soukromého norského obýváku. Na stole ubrus a svíčky, knihovna plná knih a deskových her, kuchyň vybavená možná líp než u nás doma.  
Obývák v horské chatě Tyssevasbu
Krátká přestávka v suchu a teple nám udělá dobře a pak pokračujeme zase do zimy a vlhka až na hranici národního parku, kde si postavíme stan hned pod sněhovými pláněmi.
Den čtvrtý – paradox počasí
Cesta nás vede surreálně zasněnou krajinou krčící se pod ocelově šedou oblohou. Neprší. Překonáváme mnoho hřebenů a sedel a z jednoho z nich se objeví výhled na Hårteigen, nejvyšší horu Hardangerviddy. Strmé žulové stěny trčí kolmo k nebi, vrcholek se odmítavě schovává v mraku. Vypadá monumentálně. Jako by sahal až do nekonečna. Na tuhle horu moc chci a chci tam ještě dnes. 
Hårteigen, hora, na kterou chci a nejlépe ještě dnes
Kolem půl šesté stavíme stan pod Hårteigenem, nedaleko jediné výstupové cesty. Rovné travnaté místo s výhledem blízko potůčku se zdá být naprosto ideální. Dnes ani chvíli nepršelo a teď to dokonce vypadá, že se počasí ještě zlepšuje. V okamžiku, kdy jsme sbalení a připravení k pokusu o vrchol, začne pršet. Tohle nemá smysl. Zalezeme do stanu a hrajeme cestovní verzi hry Nuggets, kterou jsem přesně pro tyhle situace vyrobila před odjezdem.
Den pátý – nejkrásnější hora v národním parku
Ráno se probudíme pod sytě azurovou oblohou táhnoucí se od obzoru k obzoru. Včerejší déšť byl snad vzkaz shůry. „Nespěchej, počkej si…“ 
Petr neváhá pro dobrou fotku sejít až k jezeru. Po snídani se vydáme na vrchol
Hned po snídani se kamenitou strání škrábeme vzhůru do strmého kuloáru. Zpod ledové krusty se zvedají fixní lana. Jedno je poměrně nové, ale ta ostatní budí spíš hrůzu než pocit bezpečí. Lezecký kousek po fixech měří asi 20 metrů, následuje vzdušná římsa a poměrně příjemná ferrata, cesta zajištěná ocelovým lanem. Vrcholek je rozlehlý a členitý. Na každém pahorku stojí kamenný mužík a v nejvyšším bodě vysoká mohyla. Nacházíme se jen o pár metrů výš než na Sněžce, ale připadáme si jako na vrcholu světa.
Výhled z vrcholu je nejsladší odměnou za námahu a překonání strachu
Po výborném obědě a dokonalé siestě na karimatce rozložené pod norským sluncem vyrážíme na další cestu. Ledovec Hardangerjøkulen, cíl celého našeho putování, se bělá na obzoru před námi.

3 komentáře:

  1. Vrchol světa vypadá nádherně. A navíc úplně bez fronty! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak na jazyk by mě nedostali ani heverem... :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To je taková nádhera, už jsem pár článků o výletu do Norska četla a v sobotu tam letí přítel, fakt mu to závidím, vypadá to tam úžasně :) akorát na tu špičku skály bych si určitě nestoupla, mrazí mě jen při pohledu :D a exhibicionista taky celkem odvážný týpek :D

    Lady Lenna

    OdpovědětVymazat