16.9.14

S batohem po Yosemitech

Yosemity patří mezi nejnavštěvovanější parky v USA. Většina z 3,5 milionu návštěvníků ročně se spokojí pouze s prohlídkou Yosemitského údolí a Yosemitské vesničky, kde můžete trávit dovolenou ve stejném komfortu, na jaký jste zvyklí doma. Nejzajímavější jsou ale Yosemity pro svých osm set mil (!) turistických cest. Na stanování a vícedenní turistiku ve volné přírodě je potřeba povolení, které není zrovna snadné získat. Většinu povolenek je možné rezervovat s několika měsíčním předstihem a na zbylá místa do nejkrásnějších lokalit se stojí fronty od časného rána. Pokud ale „permit“ získáte, můžete si (v rámci dané oblasti) chodit po kopcích kudy se vám zachce, a to i mimo značené stezky.
Do turistické kanceláře přijedeme 10 minut před zavíračkou, a je tedy jasné, že povolení pro stanování na slavné stezce John Muir trail a výstup na Half Dome, které bychom chtěli, nemáme šanci dostat. Není volný ani jediný permit pro turistiku na jih od silnice protínající národní park. Do severní části ale ještě jsou, a tak můžeme vyrazit ihned. (Pozn.: Dlužno říci, že povolení pro stanování ve volné přírodě je potřeba ve všech národních parcích USA, ale nikdy se nám nestalo, že by ho někdo kontroloval.) I v Yosemitech hrozí setkání s medvědem a nám se moc líbila past na medvědy v jednom z Yosemitských kempů. 
Balení na tři dny nám zabere hodinu. Jídlo s sebou do batohu, jídlo, co tu zůstane, musí do protimedvědí schránky, kterých je kolem parkoviště dostatek. Luky se rozhodne vzít si s sebou obří batoh plný nesmyslů a nikdo mu to za nic na světě nedokáže rozmluvit. Má skoro stejně těžký batoh jako já! K jezeru May Lake, kde dnes plánujeme nocovat, jsou to necelé dva kilometry, ale jdeme to natěžko lehce přes hodinu. Cestou vidíme srnku, chipmunky, několik svišťů a desítky medvědích exkrementů. Děti z toho mají velký zážitek.
Kluci si už úplně sami postaví stan, Petr uvaří k večeři těstoviny a já zjišťuji, co všechno jsme dole zapomněli, a co naopak vzali navíc. Začíná se šeřit, kluci zalézají do spacáků a Petr se rozhodne, že ještě zaběhne na parkoviště. Kluci hlasitě protestují, ať tam nechodí sám, že by ho mohl sežrat medvěd. Tak se nabídnu, že tam půjdu s ním, ale ani to neprojde. Nechtějí tu za žádnou cenu zůstat sami, ačkoli kolem stojí dvanáct stanů. Nakonec tedy prohlásím, že půjdu sama, což Luky okomentuje hlasitým „Joo!“.
Ráno dostanu za odměnu ovesnou kaši až do spacáku a klukům můžu vyprávět strašidelné historky o medvědech, kterými se to v noci v Yosemitech jen hemží. Po snídani si dáme rozcvičku a nalehko vyrazíme směr Mount Hoffmann (3309 m), horu, na kterou podle mapy nevede žádná cesta. Ač neznačená, vede úzká pěšinka skoro až na vrchol. Počasí je skvělé, potkáme pár turistů a vidíme desítky hlodavců, od veverek a chipmunků až po sviště.
Posledních asi 50 výškových metrů se musí lézt trochu po kamenech. Luky to vyhopsá jako kamzík, ale Jáša začne brečet, že je to na něj moc těžké. Jakmile ale přestane fňukat, zjistí, že to jde a vyleze nahoru bez nejmenších problémů. Kromě nás jsou na vrcholu jen dvě paní ve středních letech. Pustíme se do zasloužené svačiny a v tu chvíli kolem začnou kroužit hlodavci. Svišť přijde drze až ke mně, očichá mi botu a tváří se, že by něco snědl, a malý chipmunk vleze Petrovi skoro do batohu, Jáchymkovi do boty a ochotně pózuje před teleobjektivem.
Yosemity jsou žulové pohoří a kruhový výhled z vrcholu je úplně jiný, než na jaké jsme zvyklí z Evropy. Přímo před námi se tyčí Cathedral Peak, hora, která opravdu vypadá jako elegantní chrám a o kousek dál i proslulý Half Dome. Na severní straně končí hora prudkým srázem a pohled na jezero přímo pod námi způsobuje lehkou závrať. Dolů scházíme na druhou stranu, už bez jakéhokoli náznaku pěšiny. V malém sedýlku je trocha sněhu a kluci ji hned využijí na koulování. Přejdeme placatý hřbet a pak musíme slézt strmou stěnu. Objevím žleb, kterým to jde poměrně snadno.
Po tomto těžším úseku si dáme pauzu a koukáme přitom na několik kilometrů vzdálený Tuolumne Peak (3306 m). To je druhá třítisícovka, na kterou bychom dnes chtěli vylézt. Tedy Petr a já. Nicméně tento nápad se setká s nečekaným odporem obou kluků. Zkoušíme je motivovat, přesvědčovat a diskutovat s nimi o tom dobrých deset minut. Je teprve půl druhé a byla by velká škoda tak krásné odpoledne strávit v kempu. Luky si tvrdošíjně stojí za svým, že v žádném případě nikam nejde, ale Jáša z ničeho nic prohlásí, že on teda jde. Toho se musí využít, takže spolu hbitě vyrazíme dopředu a Petr s Lukym nakonec pomalu za námi. Cestou si užijí dokonce zimních radovánek.
Každých 20 minut uděláme malou přestávku na motivační bonbón a nakonec to začne bavit i Lukyho (probírají s Petrem jeho oblíbenou počítačovou hru Minecraft). Za hodinku už vidíme náš kopec před námi a Petr prohlásí: „Tak blízko a tak nízko!“ Oba kluci se zatváří dost pochybovačně, ale nakonec si to vezmou za své. Cestou nahoru vyplašíme jelena a na vrcholku se kluci vyfotí na své druhé třítisícovce v životě se svou první třítisícovkou v dálce za sebou. Chválíme je za skvělý výkon, tohle je rozhodně náročná celodenní dospělácká túra obtížným terénem a oni vydrží až do kempu bez fňukání, že by je snad bolely nožičky. V půl osmé večer jsme zpátky v kempu. Jáchym okamžitě usne a nedokážeme ho probudit ani na večeři. Lukáš usne hned po jídle. Na to si s Petrem musíme plácnout! :)
Třetí den treku nás čeká přesun do kempu u vodopádů, vzdáleného asi 13 km. Nedá se svítit, musíme natěžko. Krátce po desáté máme sbaleno a vyrážíme. Cesta vede často lesem a převážně z kopce. Kluci jdou ze začátku velmi pomalu a stále dělají přestávky. Když na ně po prvním půl kilometru čekám dvacet minut, spočítám jim, že pokud půjdou tímhle tempem, bude jim to trvat víc než dvacet hodin a do kempu dorazí v 6 ráno. To trochu zabere. V polovině dáme pauzu na oběd a pokračujeme dál. U krásného jezera McGee Lake jsme po půl čtvrté, kluci chtějí pauzu, nicméně vypadají oba v pohodě. Vyrazím napřed a za půl hodinky už jsem v kempu a mám postavený stan. Hned u kempu je krásný vodopád White Cascade a po proudu řeky je jich ještě několik, rozmístěných zhruba po dvou kilometrech. Na procházku k nim jsou kluci už moc unavení a máme velký hlad. Ale ne všichni. Jáša prohlásí, že nemá hlad, ale že je smraďoch, a jako jediný z nás se dobrovolně odhodlá jít se vykoupat ke studenému vodopádu. Kuřecí rizoto, které Petr udělá k večeři, je první jídlo z ešusu, na které řeknou oba svorně „Mňam!“
Poslední den výletu zahájíme procházkou k vodopádům California Falls. Scházíme dolů údolím, ohraničeným z obou stran žulovými skalisky. K prvnímu vodopádu je to necelá hodinka chůze. Tam dojdeme všichni, moc se nám tam líbí a mně tak moc, že chci jít ještě dál. Petr mi půjčí foťák a jde s kluky do kempu, protože mají ještě balit svůj stan. Já se trochu zblázním do okolní přírody, jdu další hodinku podél potoka a fotím vodopády. Zpátky to vezmu do kopce poklusem, aby na mě nemuseli moc dlouho čekat.
K autu to máme asi osm kilometrů proti proudu potoka, vycházíme o půl druhé. Nejprve vystoupáme k dalším nádherným vodopádům a Luky začíná hekat. Jdeme ještě kousek, než uděláme pauzu na oběd. Luky dojde se slzami v očích. Prý už nemůže a umře. Nám se jde zlehka, protože už neneseme skoro žádné jídlo, ale Lukyho batoh je stejně těžký jako na začátku, rozhodně nejtěžší z nás všech! Jáša naopak chce jít rychleji a nebaví ho stále čekat. Domluvíme, že půjdou s Petrem napřed, zajedou pro auto místní kyvadlovou dopravou, která je po parku zadarmo, a naberou nás na konci stezky u silnice. Jáša ještě vezme do svého batohu bráchovi dobrovolně pár hraček.
Je nádherný slunečný den, cesta je moc pěkná, a když jsem někdy rychlejší, aspoň mám čas fotit. Kilometr před silnicí přijdeme na krásnou louku, kde pramení minerální perlivá voda. Je moc dobrá, i když trochu železitá. Pasou se tu stáda jelenů. K silnici dorazíme přesně v okamžiku, kdy tam zastaví a zabliká náš modrý Hyunday Accent s Petrem a Jášou. Je už skoro sedm a nás všechny šokuje Luky, když prohlásí, že dneska se mu šlo ze všech dní na treku nejlíp!
P.S.: Když u je řeč o Yosemitech, stojí za zmínku i nádherné jezero Mono Lake, které je odsud coby kamenem dohodil. Když se jednou vpodvečer jdeme projít kolem „tufů“, podivných vápencových útvarů v jezeře a na pobřeží, líbí se to nám i klukům. Zejména, když začne zapadat slunce, tufy se zbarví dozlatova a obloha ukazuje snad všechny barvy od sytě červánkové přes pastelově žlutou a jasně bílou až po temně šedou.

7 komentářů:

  1. Katko, vy z kluků vychováváte pěkné dobrodruhy :-) Krásné fotky a moc vám to na nich sluší. Na co se přesně lákají ti medvědi, aby zalezli do toho oválného kontejneru? A co to Luky nosí v batohu? (zase nějaké kovové suvenýry? -pro něj to určitě takový nesmysl není;-)). Já ty děcka moc obdivuji - takového chození. My byly se ségrou pěkně úplatné mrchy a ťapaly často jen s vyhlídkou nanuka a lentilek....A to tedy ne na žádnou třítisícovku, ale na zahrádku do Cholupic :-)

    OdpovědětSmazat
  2. v batohu nosim jen takový blbiny (hračky ze hry minecraft, knížku minecraft, nadbytek plyšáků) taky do teď lituju toho že jsem je tehdy neposlechl, ten batoh měl asi 15 kilo!!!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A dokonce jsi nesl na zádech svoje pohorky! Protože ses rozhodl, že chceš jít v sandálích! :D

      BTW Luky nesl i společný čtyřkilový stan pro sebe a bráchu.

      Smazat
    2. Luky, s 15 kilovym batohem ujit takovou streku, to jsi fakt borec!

      Smazat
  3. Ahoj, kde jste ted? My jsme podnikli podobnou cestu jako vy. Prijeli jsme z Argentiny do San Francisca. Ted prodavame auto a ve ctvrtek odletame. Kdybyste byli v okoli, skocili bychom nekam na pivo :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, teď právě jsme na Aljašce v městečku Seward. Dokonalý podzim :) V psaní přispěvků na blog mám trochu skluz, no... :)

      Smazat
  4. Tohle se mi moc líbí. Budu s vámi putovat a tak poznávat kraje, které asi naživo nikdy neuvidím. Zdravím oba kluky, jsou velmi stateční a odvážní. Přeji všem hodně štěstí při cestování :-)

    OdpovědětSmazat