30.9.14

Hoodoo není voodoo

… i když i na tohle téma se vedou spory. Hoodoo jsou vysoké věžičkovité útvary vzniklé erozí vápence nebo pískovce a v excelentním provedení je můžete nalézt v národním parku Bryce Canyon. Trochu matoucí se může zdát, že Bryce Canyon fakticky není kaňon, protože ho nevyhloubila tekoucí řeka, ale „planina s erozí narušenými sedimenty“. I tak od nás tenhle park dostal druhé místo mezi všemi, které jsme v USA navštívili. Je to tu totiž naprosto úžasné!
Je půl sedmé ráno, slunce už před chvilkou vyšlo, ale celý svět kolem ještě spí. Sedím na hraně kaňonu a dívám se dolů. Desítky a stovky oranžových, červených, žlutých a bílých věžiček začínají osvětlovat sluneční paprsky. Sedím na místě s krásným názvem Inspiration Point (Inspirativní vyhlídka) a moje představivost začíná pracovat naplno. Věžičky dostávají podivuhodné tvary a dokonce i obličeje. Připadají mi jako velká čínská terakotová armáda. Tisíce vojáků, jeden za druhým, připraveni povstat za svého císaře.
Když se o půl deváté vrátím do kempu na domluvenou snídani, všichni ještě spí. A nejsou k probuzení. Začnou se trousit okolo deváté, kdy jsme už chtěli vycházet na túru. Dáme si vydatnou snídani a kluci s překvapením zjistí, že je tu celkem zima. Po k nevydržení horkých dnech v Death Valley, Grand Canyonu a Zionu je Bryce Canyon se svými 12 °C v noci a necelými 30 °C přes den příjemnou změnou.
Každá z vyhlídek na okraji útesu má své poetické jméno a krom té Inspirativní se tu nachází i vyhlídky Východu a Západu slunce (Sunrise Point a Sunset Point). K té první dnes směřujeme, protože odtud vede stezka hluboko dolů, do „kaňonu“, kde si můžeme podivné vápencové útvary prohlédnout zblízka. Sestoupíme po stezce zvané Královniny zahrady až k přírodní soše s dokonalou podobou královny Viktorie. Na velké ceduli je zobrazená královnina fotografie a podoba je nezpochybnitelná. Příroda je velký umělec.
Zajímá vás recept na výrobu takového Hoodoo? Vezměte nejrůznější sedimenty a nechte je kamenět. Stačí 50 miliónů let. Ideální kombinaci pro barevné kreace tvoří růžový a bílý vápenec, trochu toho pískovce a pár lžiček železa a hořčíku. Pak vezměte vítr, vodu a mráz, zahrajte si na sochaře a stvořte nejpodivuhodnější útvary, které vám fantazie dovolí. Pro výrobu skalních oken použijte kapku kyselého deště. Musíte se ale smířit s tím, že i nejkrásnější sněhulák jednou roztaje a vaše krásné Hoodoo budou mizet rychlostí zhruba jeden metr za sto let.
Pokračujeme kolem barevných stěn, skalních oken a věžiček až k začátku pětikilometrové stezky zvané Peek-a-Boo Loop a vymyslíme pro kluky hru. Každá dvojice půjde jiným směrem, potkáme se uprostřed a povíme si, co kdo viděl zajímavého. Kluci dostanou do baťůžku vodu, do ruky mapu a instrukce, kde na nás mají čekat. Vyrazí vlevo, já vpravo a Petr se zasekne hned na začátku, kde si dlouze fotí odrzlou veverku.
Všude kolem mě se do výšky zvedají oranžovo-červené útvary. Vysoké zdi připomínají nedobytnou pevnost a úzký průchod mezi stěnami bránu s padacím mostem. Když se dívám déle, vidím ve špičatých útvarech nahoře různé obličeje. Jednu skálu si pro sebe nazvu „Tři čerti“, a když přijdu blíž, všimnu si, že jeden z čertů drží v ruce ještě malého ďáblíka. Projdeme tunelem ve skále, za kterým schází několik serpentin hluboko dolů. Pěšinka ještě dvakrát zahne a už před sebou vidíme kluky. Čekají tu na nás dle svých slov už dvacet minut.
Dostanou za úkol všimnout si na zpáteční cestě malého skalního okna, které jsem jim vyfotila jako předlohu, a vyfotit ho taky. Aspoň se budou trochu koukat kolem sebe. My projdeme kolem nádherné Wall of Windows a otevřou se nám krásné výhledy i daleko do „kaňonu“. Zpátky na začátek okruhu dorazíme zase až po dětech. Vypadá to, že na nich dvě hodinky samostatnosti zanechaly pozitivní náladu, nejsou ani trochu rozjívení, dokázali vyfotit to skalní okno, a ještě si libují, jak se jim to líbilo.
Sedneme si pod strom do stínu, dáme si svačinu a pozorujeme skupinky turistů na koních. Projížďka na koních kaňonem se dá zakoupit v návštěvnickém centru. Upozornění pro návštěvníky ale jasně říká, že jezdec nesmí mít víc než 100 kg, což diskriminuje zhruba polovinu americké populace ;). Začínali jsme na vyhlídce Východu slunce, končíme na té Západní. Vybereme si stezku, která prochází úzkou skalní uličkou zvanou Wall Street. Za ní se stěny rozšiřují a vzhůru stoupají desítky zděných serpentin až k vyhlídce. Tam, kde by v Evropě vedla strmá pěšinka nebo případně schody, tady vedou dlouhé a ploché serpentiny, které prodlužují cestu na desetinásobek. Američani ale serpentiny zbožňují a vůbec je nevnímají nijak negativně. Dokonce obchod s turistickým zbožím se tu jmenuje „Switchback“ (Serpentina).
Bryce Canyon je proslulý svým pestrým doprovodným programem. Po celý den se můžete účastnit různých přednášek, workshopů, besed nebo komentovaných procházek v doprovodu rangera. Jednou ročně se koná noční chytání netopýrů spojené s přednáškou o jejich životě, chování a rozdílech mezi druhy. Vydáme se spolu s desítkami lidí k veliké a téměř neviditelné síti s příslibem, že vloni se podařilo odchytit 30 netopýrů. Vydržíme dvě hodiny, ale ani jeden netopýr v síti neuvízne. Ranger aspoň půjčí klukům přístroj pro noční vidění, čímž je zabaví a získá si je. Další den se kluci vydají na astronomickou přednášku spojenou s pozorováním hvězdné oblohy a já navštívím přednášku s názvem „Violence of the Void“ o všemožných (nesmyslných) katastrofických scénářích, které by mohly postihnout Zemi a vést k jejímu zániku. Dopad obřího meteoritu a pohlcení Země černou dírou jsou jen drobné příklady :).
Teď už zbývá jen zmínit, proč se nám Bryce Canyon líbil tak moc. Odpověď se skrývá ve čtrnáct kilometrů dlouhém okruhu pohádkovou krajinou. Vycházka se jmenuje Fairyland Loop a opravdu odpovídá svému jménu. Je mnohem otevřenější, poskytuje výhledy do větší dálky a zdá se mi mnohem malebnější než stezky v centru hlavního dění. Tím, že stojí jen kousek stranou, tu najednou chybí davy turistů. Za celé odpoledne jich potkáme jen pět! Kluci vyrazí hbitě napřed a my se nestačíme divit, jak moc je dnešní procházka baví. Hlavní atrakce cestou jsou Tower Bridge, skalní most, který opravdu připomíná svého slavného jmenovce, Velká čínská zeď a oranžový zámek jako z pohádky, stojící na čtyřech vysokých pilířích.
A cestovatelský tip na závěr. Dnes bych vás ráda pozvala do Marble Canyonu, výjimečného místa na severu Arizony, hned u silnice 89A mezi Jacob Lake a Bitter Springs. Najdete tu velkou sbírku nejrůznějších viklanů, skalní útvar ve tvaru dinosauří lebky nebo šmoulí domečky postavené uvnitř kamenů.
K místu se váže zajímavá historka. V roce 1927 projížděla krajinou Blanche Russelová, u viklanů se jí rozbilo auto a ona tam musela nouzově přenocovat. Místo se jí zalíbilo natolik, že celý pozemek koupila a začal tam žít. Pro nás je Marble Canyon jediným místem v USA, kde jsme viděli (a slyšeli) opravdového chřestýše.

2 komentáře:

  1. Krásné fotky a zajímavé povídání. Asi jste si získali další fanynku :-)

    OdpovědětSmazat
  2. No jo, budu muset chvíli běhat a cvičit, abych byl "vpuštěn" na koně. Ale i kdyby ne, projížďka s vámi je parádní.

    OdpovědětSmazat