24.9.14

Kde přistávají andělé

Zion vás bude bavit! Nádherně barevný národní park na jihozápadě Utahu nabízí návštěvníkům neobyčejná dobrodružství. Skryté kaňony, plačící kameny, vodní túry, malebná jezírka choulící se pod strmými skalními stěnami a horu snad s nejpoetičtějším jménem na světě. Angels Landing.
Do národního parku dorazíme k večeru a čáru přes rozpočet nám udělá zlá cedule "Campgroud full". Nejsme však z těch, kdo by se vzdávali bez boje a jedeme se nadrzo ještě optat rangera ve strážní budce, jestli by se přeci jen nějaké to místečko nenašlo. A našlo! Někdo odřekl rezervaci na poslední chvíli a my můžeme bydlet. Postavíme stany, uvaříme velký kotel těstovin k večeři a zjistíme, že v tomhle kempu chodí srnky dávat dobrou noc.
Ráno si Lukášek stěžuje na bolest břicha, je trochu bledý a nechce nikam chodit. Musíme vymyslet náhradní plán. Necháme ho ve stanu se spoustou vody a slibem, že budeme do dvou hodin odpoledne zpátky, a vyrazíme jenom s Jáchymkem na autobus. Do parku je kvůli vysoké návštěvnosti a omezeným parkovacím možnostem vjezd vlastním vozem zakázán a veškerou dopravu zajišťuje místní kyvadlová doprava. Jedná se o vyhlídkovou jízdu s podrobným komentářem a někteří návštěvníci Zionu ani neopustí vnitřek autobusu. My vystoupíme na zastávce Weeping Rock.
Půldenní výlet, který chceme udělat, se jmenuje Hidden Canyon (Skrytý kaňon). Nejprve nás čekají dlouhé a táhlé "americké serpentiny" a po půl hodině dojdeme na rozcestí. Vzhůru pokračuje cesta na vyhlídku s krásným jménem Observation Point, kam bychom ale nestihli dojít, a my odbočíme doprava. Dáme si malou přestávku na vodu a ovoce. Jáša, který na nabídku broskví a blum vždycky odpovídal "blééééé", dnes překvapí a rozhodne se blumu ochutnat. Mlaská při tom a komentuje to slovy: "Já nevěděl, že je to tak dobrý!".
Pěšina začne obcházet kaňon po úzké římse opatřené kovovým řetězem a poskytuje úchvatné výhledy do údolí. Přijdeme k ústí kaňonu a tady oficiální cesta končí. A začíná ta správná zábava. Dál se chodit může, ale cedule varuje, že "škrábání se po kamenech je v takovém případě vyžadováno". Kaňon se čím dál víc zužuje a stává se méně a méně schůdným. Někteří turisté obracejí u pěkné skalní brány, na kterou si já jen vylezu, a můžeme pokračovat dál. Šplháme po skalkách, přelézáme i lezecky obtížná místa a nestačíme žasnout, jak to Jášovi skvěle jde.
Zastaví nás až dva obrovské kameny tarasící celý kaňon. Petr se je pokusí elegantním boulderovým stylem překonat, ale dá jen ten první, druhý je i na něj moc. Zpátky to jde snadno a rychle a my se shodneme, že tenhle kaňon se nám moc líbil. Jedním z důvodů je i to, že je uvnitř příjemný stín a chládek, na rozdíl od údolí, kde panuje nepříjemné horko (přes 40 °C). Na zpáteční cestě uděláme malou zacházku k Plačící skále (Weeping Rock). Ze skalního převisu odkapávají kapky chladivé vody a jedna maminka své dcerce vysvětluje, že ta hora je moc smutná, a proto pláče. Já si spíš myslím, že pláče dojetím, že může stát na tak úžasném místě.
Odpoledne se jdou kluci koupat k řece a já píšu článek o Machu Picchu. Mám se články pro blog skoro dva měsíce zpoždění…:) Večer se chceme jít s Petrem ještě trochu projít. Dáme dětem vybrat, jestli chtějí jít s námi. Nechtějí, ale jdou, protože sami v kempu „nebudou ani za nic“. A to je všude kolem tolik milých sousedů. Jdeme na Watchman Trail, který začíná přímo z kempu. Je už ale devět, slunce zapadlo a noc se blíží. Jeden začne fňukat, že už je moc unavený, chce se vrátit, ale ne sám. A nahoře, odkud vidíme padající hvězdy, ztemnělý kaňon a spící městečko Springdale, začne brečet druhý, že se bojí. Když se ptáme čeho, dozvíme se, že: „Tmy a větru, když dělá ty strašidelný zvuky o kytky…“
Druhý den dlouho spíme, a pak vyrazíme na vodní túru do Narrows. Vyděsí nás, když z autobusu na konečné vystoupí úplně všichni. Autobusy mají dva „vagóny“ a přijíždějí na konečnou každých 8 minut už od časného rána. Narrows, jak už název napovídá, je opravdu úzký kaňon. Tam bude ale lidí… Každý druhý turista je navíc vybavený profesionální brodící obuví z půjčovny a dlouhou dřevěnou holí. My jsme vyrazili jen v sandálech, a dokonce i trekové hole jsme zapomněli v autě. Takový amatérismus! A to jsme možná už přebrodili víc řek, než všichni tihle Amíci dohromady.
Vydáme se po míli dlouhé stezce Riverside Walk, která náhle končí v kaňonu a dál se musí vodou. Je překvapivě studená, ale ne moc hluboká. Obvykle do poloviny lýtek. Čím dál jdeme, tím víc se kaňon zužuje a turistů ubývá. Kluci si najdou skvělou zábavu. Šlapou do co největšího bahna, obalují si v něm nohy a nadšeně volají, když v něm uváznou.
Nejužší část Narrows je známá jako Wall Street. V tomto místě se kaňon zužuje na pouhých sedm metrů a barevné stěny se z obou stran tyčí do výšky mrakodrapů. Moc se nám to líbí. I když to dá zabrat, rozhodně se vyplatí dojít až sem. Sedneme si na malý ostrůvek a jen se díváme a fotíme.
Zhruba ve tři odpoledne otočíme, ale na zpáteční cestě ještě prozkoumáme postranní kaňon Oderville. Dle popisu je mnohem užší, teče v něm méně vody a chodí v něm méně turistů. To všechno je pravda. Navíc se tu ještě zdolávají daleko zábavnější překážky. Hned na začátku je malý vodopádek, který musíme překonat. A jinak než vodou to nejde. Pěkně se všichni zmáčíme. Podržím Petrovi foťák, on vyleze nahoru, pomůže dětem a nakonec i mně. V Oderville kaňonu se musí šplhat, podlézat naplavené kmeny stromů, přecházet po nich a stoupat skrz vodopády. Škoda, že už musíme pomýšlet na návrat, tohle hřiště bychom si dokázali užít ještě daleko víc.
Zlatý hřeb tohoto národního parku je Angels Landing. Místo, kde přistávají andělé. Budík zvoní v 5:50, což je ale 4:50 kalifornského času, na který jsme zvyklí. Je nezbytné vyrazit co nejdřív, abychom se vyhnuli polednímu žáru a davům turistů snažících se o vrchol. Angels Landing je neuvěřitelné místo. Vysoká červená skála končící ze tří stran hlubokou kolmou propastí a s jediným přístupovým místem. Opravdu uzoučkým exponovaným hřebínkem, opatřeným na nejnebezpečnějších místech kovovými řetězy.
Stoupáme vzhůru desítkami serpentin, pak tichým kaňonem, kde se ozývá jen křik ptáků, až vystoupíme na vyhlídku Scout Lookout. Tady to zhruba polovina turistů otáčí. Vyhlídka stačí. „Tohle?! Ani za nic!“, povídá mladá Američanka své kamarádce. My ale jdeme dál. Jáša velmi pomalinku, se strachem v očích, ale opatrně a statečně stoupá výš a výš.
Statistika mluví pro nás. Zion navštíví ročně skoro tři miliony turistů, a za posledních deset let prý spadlo dolů šest lidí. Zejména při bouřkách a náledích. Dnes je ale nádherný slunečný den, takže se není čeho bát :). Výhled shora je fantastický. Stojí tam strom, možná dokonce strom s nejhezčím výhledem na světě. Kocháme se pohledem na barevné skály a hluboké kaňony dobrou půlhodinu, než se stejnou cestou vydáme zpátky.
Je půl druhé, když jsme opět na pevné zemi. U autobusové zastávky stojí piknikové stolky, kde si dáme oběd, a vydáme se ještě na jeden malý výlet, Emerald Pools. Stezka kolem jezírek spojuje tuto a následující autobusovou zastávku a je dlouhá asi 5 kilometrů. Vede povětšinou rovně kolem řeky, jen k hornímu jezírku se musí trochu vystoupat. Je schované ve velkém skalním amfiteátru a je moc krásné. Cestou zpátky ještě projdeme skrz veliký skalní převis pod vodopádem, který bývá na jaře velice mohutný, ale teď skapává téměř po kapkách.
Se Zionem se rozloučíme na vyhlídce na kaňon a velký skalní oblouk. Jmenuje se „Vyhlídka na kaňon“ (Canyon Overlook) a nachází se na cestě z parku směrem na severovýchod. Hned za tunelem je maličké parkoviště a od něj vede zpevněná pěšina. Podchází pod velkým převisem a dál po železných chodníčcích. Ani ne za kilometr už stojíme na vyhlídce. Kluci trochu zlobí a já se vsadím s Lukym o to, kdo z nás dvou dokáže déle neříct sprosté slovo. Petr si dokonce přisadí dolar proti Lukymu, že vyhraju já, aby měl ještě větší motivaci.
A jak to dopadlo? Chcete si vsadit?

A na závěr pro vás mám opět bonusový tip. Na cestě mezi Zionem a Severním okrajem Grand Canyonu leží krásné písečné duny Coral Pink Sand Dunes State Park. Vstupné stojí 8 $ za auto a dá se tady skvěle vyřádit. Skákat salta do písku, jezdit na kluzácích po dunách (k zapůjčení u vstupní brány) nebo se jen tak procházet po rozpáleném písku…

5 komentářů:

  1. Nádherná místa, majestátní skály. A díky fotkám i pro nás špetka z toho skvělého pokoukání. Koukám jako bluma a místo toho, abych říkal "Bléééééé", ani nedutám :-).

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherná příroda. Krásné fotky. Zajímavé povídání. Mě se hned tak nezbavíte :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju. Máme rádi nové čtenáře :)

      Vymazat
  3. Normálně se mi vyprahlá a nezelená místa moc nelíbí. Ale jak jsou tyhle skály takové žluto-oranžové, tak je ta vyprahlost hned veselejší:-) A ten kluzák na poušť - na něm se stojí jako při surfování nebo sedí?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme si sandboarding přimo nevyzkoušeli, takže jsem musela zapátrat: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sandboarding
      Pokud si dáš vyhledat obrázky, uvidíš, že pojmout se to dá různě :)

      Vymazat