12.11.17

Laponské babí léto v Abisku

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Deset podzimních dní za polárním kruhem. Vy byste snad chtěli svou dovolenou strávit jinak? Laponské babí léto čaruje na konci září dokonalé barevné kombinace sytě žlutých březových hájků, tyrkysově modrých jezer, bílých zbytků loňského sněhu, hnědých kopců a průzračně modré oblohy. Důvodů, proč navštívit „největší evropskou divočinu“ právě na začátku podzimu, je ale mnohem víc. Nás lákají divoká zvířata a šance vidět polární záři, která se prý kolem rovnodennosti objevuje významně často…

Vyrazit za polární kruh na konci září byl letos můj nejlepší nápad :-)

A co nás na treku po laponské krajině baví nejvíc? Nekonečná volnost a svoboda. Můžeme si tu zcela legálně chodit, kudy se nám zachce, a postavit si stan, kdekoli se nám zlíbí. To platí všude mimo národní parky, i když i v nich existují vyhrazená místa, kde se smí stanovat zadarmo. Dokonale čistá a chladivá voda v každém potůčku hasí naši žízeň a ojíněné borůvky kolem cest zpestřují náš jídelníček. Mléčná dráha bývá v noci skoro na dosah ruky, a jelikož sezóna už skončila, nepotkáváme celé dny téměř nikoho.

Trek – nejlepší způsob, jak zhubnout
Tentokrát jsme neponechali nic náhodě. Na deset dní treku máme dost sušeného jídla, čerstvého ovoce a zeleniny i sušenek a čokolád. Základní váhu batohu máme už tak nízkou, že jsem přibalila kromě rajčat, paprik a limetek taky kiwi, banány, citrony, mandarinky a avokádo. Problém tedy není v tom, že bychom neměli CO jíst, pouze nemáme KDY jíst. Krajina kolem je tak krásná, že buď jdeme, nebo fotíme či se kocháme, ale na jídlo prostě nemáme čas. Včera jsme obědvali až o půl šesté večer, ale dnes, šestý den treku, jsme rozhodnutí nepodcenit to a naobědvat se dřív.

Základní váhu batohu máme už tak nízkou, že můžeme nést jídla dostatek

Pozdě odpoledne se napojujeme na Královskou cestu Kungsleden, po které jsme původně plánovali jít v podstatě celou dobu. Jenže jakmile se nám dostala do ruky mapa, zjistili jsme, že značených i neznačených pěšinek vede horami celá řada a vydali jsme se mimo vyšlapané cesty. (O první šesti dnech v Laponsku si můžete přečíst tady a o výstupu na nejvyšší švédskou horu zde.) Těšíme se, jak si u chaty Alesjaure, našeho prvního bodu Královské cesty, uvaříme něco dobrého k obědu. Už zase je půl páté. Jo, hubnout na treku je snazší, než jsme si mysleli. Jenže ani tady nám oběd není přán. Sice tu máme na výběr hned z několika stolečků s krásným výhledem na jezero, jenže na nás útočí krvežízniví komáři, a to velmi neodbytně. Překvapuje nás, že v tuto roční dobu ještě otravují, v minulých dnech jsme žádné nepotkali.

Lidí během našeho putování potkáváme jen málo…

Nenecháme si zkazit chuť a přesouváme se do bezpečnějších pozic. O půl hodiny později přijdeme k pěknému plácku na stan u potůčku, s přichystaným dřívím na oheň a úžasným výhledem na hory a jezero. Mohli bychom si jen uvařit „oběd“ a pokračovat dál, ale přijde nám to líto. A tak, výjimečně ještě za světla, postavíme stan a konečně se vydatně nadlábneme.

Aurora borealis, jakou jsme toužili vidět
Uprostřed noci mě vzbudí slova, která se mi objeví v hlavě. „Vstávej, venku je polární záře.“ Petr vedle mě spí, nikde nikdo a mně se chce spát taky. Ze spacáku mě vytáhne až močový měchýř a… ona tam vážně je! Nádherná. Zelené, rychle se měnící pruhy vlají, stáčejí se a kroutí nad horami na východě a postupně se přesouvají po celé obloze. Vzbudím Petra a chvíli jen tak nadšeně sledujeme to nebeské divadlo. Pak zkusíme polární záři vyfotit a vězte, že to není žádná legrace. Situaci nám komplikuje zejména tma a zima.

Polární záře nad naším stanem

Zkoušíme si přisvítit stanem, aby měl objektiv kam ostřit a zrovna, když je Petr ve stanu i s foťákem, exploduje mi nad hlavou zelený ohňostroj. Zprvu mě napadne, jestli to záření není dokonce nebezpečné. Zelené proudy částic jako by se řítily přímo na mě. Úžasná, dynamická zář zhmotňuje moje nejtajnější sny a představy o tomto romantickém fyzikálním úkazu. 

Sobí rodinka jako z reklamy
Ráno se probudíme do nádherného slunečného dne a nadšeně se vydáme na cestu. Vede často podél zimní lyžařské trasy, která se značená jako nekonečná šňůra nechráněných železničních přejezdů. Po pár kilometrech narazíme na přívoz. Teď už nejezdí, ale dočteme se, že v sezóně se dá chytit pětkrát denně a pokud je vás víc než osm, můžete si ho zavolat pro soukromou jízdu. Cena za zhruba 4 km činí 350 švédských korun (asi 1000 Kč), ale když si chcete nechat převézt jen batoh, je to za polovic (a to se vyplatí!). V nejvyšším bodě dnešní trasy se nám odhalí krásné výhledy až do Norska (úžasné hory, kudy mimochodem taky vede trek), ale zahlédnu i něco, co mě vůbec nepotěší. Dole v údolích se válí šedá vrstva mraků, takže nás ještě dnes čeká sestup do lezavé, mokré a studené mlhy. 

Sobí rodinka si nás přišla prohlédnout nečekaně zblízka

Strašně moc se mi tam nechce! A tak se loudám a užívám si posledního dnešního sluníčka, zatímco Petr přede mnou něco fotí. Nejdřív si myslím, že fotí mlhu, když najednou uvidím, že přímo před ním stojí tři sobi. Táta, máma a mládě. Nemám ráda reklamy, ale tahle je za posledních deset let nejhezčí, co jsem slyšela: „Když potká sob soba, mají radost oba. Když se sejdou tři soby, tak se radost násobí!“. A já mám z těch sobů obrovskou radost. Zůstanu hledět s otevřenou pusou, sobi jsou od nás na deset metrů, ale naše přítomnost je nijak zvlášť nevzrušuje. Jsou skvělí. Skotačí kolem nás, žerou, táta sob občas popichuje mámu sobovou a malý sobík se jí stále drží „za sukně“.

A tady už všichni pohromadě – táta sob a máma sobová se sobíkem

Meditační kameny a okno do historie
Uděláme jen pár kroků, když směrem k nám zavane ledový vítr. Ochladí se rázem snad o 10 °C. Mrak už se blíží… Na hranici světla a stínu, noci a dne, tepla a zimy leží meditační kámen. Tenhle koncept se mi moc líbí. Na celé trase z Nikkaluokta do Abiska leží deset meditačních kamenů, které vždy nesou nějaké moudro či poselství. Nad každým moudrem byste měli v tichosti za chůze meditovat, než dojdete k dalšímu kameni a tím získáte další námět na přemýšlení. Moudra jsou to jistě hluboká, leč jsou psaná z jedné strany ve švédštině, z druhé strany v laponštině a cedulku s překladem do pro mě srozumitelnějšího jazyka hledám marně. V originále zní třeba takto:

Ödmjukheten inför blomman i trädgränsen oppnar vägen upp på fjället.

Jeden z meditačních kamenů podél trasy

Po pár metrech zapadneme do hustého mraku, který se za námi zavře jako dekl od ponorky. Je mi taková zima, že si obleču péřovku, rukavice a nejradši bych si vzala i podvlíkačky, kdyby nedlely hluboko v batohu. Cedule za mostem oznamuje, že vstupujeme do národního parku Abisko. Tady platí jiná pravidla než v divočině, kterou jsme chodili doposud. Nesmí se tu lovit, trhat rostliny, rozdělávat oheň a stanovat mimo vyhrazená místa. Míříme k chatě Abiskojaure a já sním o topení a vyhřáté místnosti. Ještě předtím nás ale cedule u pěšinky upozorní na historické pozůstatky opevnění z druhé světové války, které si můžeme volně prohlédnout. To si Petr samozřejmě nenechá ujít. Nejprve najde a proleze betonovým krytem, poté mě táhne na kopec, kde prozkoumává bunkr s kulometnými střílnami. 

Pozůstatky opevnění z druhé světové války v národním parku Abisko

Ani chata v národním parku už nemá otevřeno, jen zimní přístřešek, tedy chatka s kamny, kuchyňkou a dvěma postelemi. Tu si zabrali už čtyři lidé, kteří přišli před námi, takže nám nezbývá než postavit si stan. Stejně ale neodoláme a zajdeme do vyhřáté chatičky „na kus řeči“. Teploměr venku ukazuje -1 °C a hustý lezavý mrak slibuje, že dnes bude chladná noc.

Vzhůru za sluncem
Probudíme se do stejného hustého šedivého mraku, v jakém jsme usnuli, takže to jediné, co mi po ránu dává smysl, je vylézt na pořádný kopec. Podle plánu chceme jít údolím až k jezeru, takže ten plán musíme změnit. Jen jediná cesta vede od chaty vzhůru, a to přes hřeben do údolí Kårsavagge. Podaří se mi pro ni nadchnout i Petra, a tak rázem balím mokré a zablácené věci o poznání radostněji. Březovým lesem nejprve obcházíme jezero a pak začneme konečně stoupat a odkrajovat výškové metry, které nás dělí od slunečného dne.  Asi po půl hodině objevím na obloze kulatý světlý flek a za dalších deset minut Petr radostně zahlásí, že už vrhá stín. Při pohledu kolmo nahoru uvidím sytě modrou oblohu. A pak, přesně na pomezí mraků, před sebou uvidíme losici. Přímo u pěšinky se spokojeně krmí listím. Nehýbeme se, jen ohromeně zíráme a ona si spokojeně okusuje nízké keříky. Pozorujeme ji snad dvacet minut, než zmizí za horizont.

Máme velkou radost, že kromě sobů vidíme i krásnou losici

Stoupáme výš a najednou se ocitneme v nebi. Mlha se válí pod námi, slunce svítí a hřeje, všude ticho a podzimně barevno. Skočíme si k nedalekému potůčku pro vodu a chvíli se jen tak kocháme dokonalými výhledy. Pak vyšplháme zbylých 400 výškových metrů na hřeben, odkloníme se od pěšinky, která začíná sestupovat do druhého údolí a pokračujeme po hřebeni ještě asi dvě hodiny, nejkrásnější dvě hodiny celé naší laponské výpravy. Z mraků jako z krupicové kaše čouhají hory, ledovce a jezera, břízky na svazích září žlutou a oranžovou a červeno rezavé keříky lemují naši cestu. Podle mapy tudy sice žádná cesta nevede, ale je tam zakreslený most přesně v místech, kam bychom chtěli dojít, a čas od času zahlédneme i kamenného mužíka. Na hřebeni potoky netečou, takže jsme zase bez oběda. Až kolem páté schroupneme kiwi a tatranku a pak začneme sestupovat znovu do mraků. Tentokrát nás to ale netrápí, protože věříme, že je to jen na chvíli a nocovat budeme zase na kopci pod hvězdnou oblohou.

Cestou necestou po laponských hřebenech

K mostu natrefíme díky apce mapy.cz naprosto přesně. Je postavený v tradičnějším stylu než ostatní mosty, přes které jsme přecházeli – lanový, dřevěný, trochu se houpe a kvůli vlhké mlze i klouže, ale zvládneme to. Pak vyrazíme ve směru ukazatele „Abisko tourist – 7 km“, aniž bychom se podívali do mapy. A to se ukáže být největší chybou dnešního dne. Přímo odsud totiž vedla neznačená pěšina do kopců mimo národní park. Jdeme hustou mlhou po pohodlné cestě a doufáme, že každou chvíli odbočíme po pěšině vedoucí vlevo do kopců, jenže žádnou takovou neobjevíme. Dokonce to ani nevypadá, že by vlevo od nás nějaký kopec byl. Jen močály, křoviny a hustý les. A tam se nám chodit nechce, s prodíráním se džunglí už máme své zkušenosti.

Po devíti dnech zpátky do civilizace
Kolem osmé večer dojdeme pod kopec. Vyšplhat nahoru a dojít za hranici národního parku odhadujeme tak na tři hodiny. Turistická stanice v Abisku leží kilometr odtud. Je tma, zima, jsme unavení a hladoví, takže všechno hovoří pro návrat do civilizace. A tak jdeme. Nejprve skoro hodinu bloudíme po silnici a hledáme turistickou stanici, a když ji konečně najdeme, podobně dlouho běháme kolem, jelikož obsahuje desítky rozlehlých budov a my nedokážeme najít ani zimní přístřešek, ani kemp. A když už konečně objevíme kemp, umývárky jsou zavřené, neteče tu voda a není ani kam jít na záchod. Hrozný, zdlouhavý a nepříjemný opruz. NÁVRAT DO CIVILIZACE JE JAKO ČELNÍ SRÁŽKA S BETONOVOU ZDÍ.

Mezi nejdůležitější body nezanechávání stop v divočině patří důsledné uklízení odpadu, 
zejména toho lidského…

Kdybychom se včas podívali do mapy, byli bychom teď už na kopci u potoka, stan pod hvězdnou oblohou a kdyby se zadařilo, třeba by se zase objevila i polární záře. Už dávno bychom byli po večeři a užívali si výhledy na potemnělou severskou krajinu. Místo toho trčíme v téhle díře, stan postavený v hustém studeném mraku na kamenitém plácku plném kořenů, kolem hromada dalších stanů, smrad a hluk od dálnice, která nám vede skoro za hlavou a nákladní vlaky, které projíždějí jen kousek za silnicí po celou noc, nikdy nezapomenou hlasitě zatroubit. Petr jde sehnat vodu, abychom si mohli aspoň ještě uvařit večeři a cestou zjistí, že za tenhle kemp musíme ještě navíc platit (až do pozítří, pak už je zdarma).

Brána do Laponska
Ráno se probudíme do odporné kejdy. Zima, vlhko, hustá mlha souvisle pokrývající celý svět. Sbalíme se, a jdeme využít výhod zdejšího kempu, když už za něj platíme (cca 300 Kč/os). Asi 500 metrů odsud stojí hlavní budova s vybavenou kuchyní, čistými toaletami a sprchami s horkou vodou, kterou můžeme využívat. Civilizace má něco do sebe, ale stejně bych minulou noc strávila radši na kopci. Pak necháme na recepci batohy a vyběhneme ještě na jeden kopec. Na Mt. Nuolja vede lanovka a nachází se tam také „Aurora Sky Station“, prý nejlepší místo na pozorování polární záře na světě a zároveň luxusní restaurace, kde si k polární záři můžete dát i nóbl večeři. Výstup připomíná ten včerejší jako přes kopírák. Nejprve hustá vlhká mlha, pak se na obloze objeví světlejší kolečko, za dalších padesát výškových metrů už vrháme stín, kolmo nad hlavou se objeví modrá obloha a pak už se otevře výhled do celého okolí. 

Lanovka do nebe nebo do pekla? Záleží, kterým směrem jedete…

Místo losice se dnes z mraku vyloupne moc pěkný vodopád a také „Lapporten“, laponská brána, symbol zdejšího kraje. Lanovka vede při pohledu zpátky přímo do mraků a my stoupáme podél ní až ke stanici. Už týden mají zavřeno, lanovka nejezdí, sezóna skončila. Výhled sice není špatný, ale jinak je to celé jen reklamní trik. Nestojí tu nic víc než horní stanice lanovky a jakési zavřené bistro. Polární záři bych mnohem radši pozorovala z kteréhokoli okolního kopce, protože tam bych měla jistotu, že mě u toho nikdo nebude rušit. Petr zavelí k návratu a jak sestupujeme, po mnoha dnech se rozpustí inverze a my se vrátíme do Abiska, které ve slunečném dni není vůbec tak ošklivé jako v husté mlze. 

Laponská brána, symbol národního parku Abisko

Zpět do Kiruny jedeme vlakem. Jedou jen dva denně a my jsme jediní, kdo tu čeká. Podle jízdenek sedíme ve vagonu 61. Petr se trochu bojí, aby to vůbec jelo, ale za chvíli už vláček brzdí ve stanici. Vagóny má přesně dva – 61 a 62. Cesta trvá asi dvě hodiny a moc si ji užívám. Výlet za severní polární kruh byl super. Objevili jsme další překrásný svět, kde by se dalo týdny chodit úžasnou krajinou bez lidí. Cestou necestou, pozorovat stáda sobů, losy a polární lišky a čas od času zalézt do nějaké té švédské sauny. Laponsko je podobně krásné jako Aljaška, jen tu nežijí medvědi, ale trek tady našince vyjde na pětinu ceny.

Podzim v Abisku čaruje úžasné barevné kombinace

Na závěr dobrá rada. Pokud by vás napadlo brát si za polární kruh avokádo, ujistěte se, že je dobře zralé. Já s sebou nosím celou dobu čtyři. V noci s námi spí ve spacáku, aby nemrzla, ve dne je věším na batoh, aby se hřála na sluníčku. Faktem ale zůstává, že avokádo za polárním kruhem nedozraje, asi to má geneticky dané. Dvě jsme schroupali natvrdo a zbylá dvě si zase odvezeme domů, snad nám dozrají tam…

Vyprávění o našich prvních dnech za polárním kruhem najdete tady a o dobývání nejvyšší hory Švédska si můžete přečíst tu.

Otázky, které by vás mohly napadnout:

Jaký trek jsme to vlastně šli?
Plánovali jsme severní část Královské stezky Kungsleden, jenže ta vede většinou údolím a je tím pádem – neradi bychom se někoho dotkli – pro nás poměrně nudná. Takže jsme každou chvíli hledali v mapě možnost, kde to vzít přes kopce a po hřebenech. V oblasti je dovoleno chodit i mimo značené cesty a my z toho byli naprosto nadšení.

Kolik lidí jsme potkávali cestou? 
V průměru tak 3 denně, ale byly dny, kdy jsme nepotkali nikoho. Každý den nám ale nad hlavami několikrát přeletěl vrtulník.

Kolik jsme ušli kilometrů? 
Celkem 130 km, denně 12-25 km. Mapy.cz se ukázaly jako velmi užitečný pomocník, jelikož znaly značené i neznačené stezky.

Meditační kámen na rozhraní světla a stínu, slunce a mlhy

Co jsme jedli? 
Výhradně jídlo dovezené z Česka (chaty po cestě už byly zavřené). Instantní nudle, ovesné a bramborové kaše, sušenky, čokolády, sýry, chleba, rybičky a hromadu ovoce a zeleniny… Už máme tak nízkou základní váhu batohu, že si můžeme dovolit i takový luxus jako čerstvé kiwi 9. den treku. 

Jak těžké jsme měli batohy?
Nejtěžší položkou naší výbavy je bezesporu jídlo, kvůli množství ovoce a zeleniny. Na začátku treku má Petr asi 20 kg a já kolem 17 kg, ale odjídáme zhruba 1 kg/os/den, takže na konci máme oba kolem 9 kg.

Jak často jsme se myli? 
Jediná sprcha doma před odletem, ale nijak nás to netrápilo. Spíš mi vadilo, že večer už bývala taková zima, že jsem čištění zubů radši nechávala až na ráno… Pokud se tedy neobjevila polární záře, ta mě dokázala namotivovat ze stanu vylézt a zuby si vyčistit.

Jaké jsme měli spojení se světem?
Naprosto žádné, a to na tom bylo nejkrásnější. Na kopci nad Abiskem jsme po osmi dnech bez signálu chytili 4G, ale po deseti minutách jsme telefony ještě na další dva dny vypnuli.

Kolik nás cesta stála?
Asi 13 tis. Kč za osobu včetně letenek (8,5 tis Kč/os.) a veškerých dalších nákladů.

Napadají vás další otázky? Rádi zodpovíme!

3 komentáře:

  1. Moc pěkná a netradiční cesta. Přiznávám, že polární záře by mě taky lákala. Zrovna minulý týden jsem byl na workshopu chlapíka, který pořádá speciální fotografické expedice zaměřené na focení polární záře. Ve srovnání s vámi se ale při nich účastníci pohybují skoro ve velkoměstech :-).

    OdpovědětSmazat
  2. Tak to bylo skvělé do i rodinka z blízka polární záře výstupy z mlhy do slunce (a zpět)...Jan Turon janturon.blog.cz

    OdpovědětSmazat