15.10.17

Kebnekaise – na nejvyšší horu Švédska

© Text: Kateřina Krejčová, foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčová

Švédská ledová královna se stala jedním z hlavních důvodů naší cesty za polární kruh. Jasně, stáda sobů, polární záře, panensky čistá krajina a největší zbylá evropská divočina. To všechno nás láká, jenže když se my dva vydáme na trek, neradi chodíme okolo horké kaše. Mnohem radši lezeme na ledové krásky. Tahle nám dá zabrat ale daleko víc, než bychom od ní čekali…

Jižní vrchol Kebnekaise (2097 m)

Prvním člověkem, který vystoupal na vrchol Kebnekaise, byl francouzský polárník a geolog Charles Rabot v roce 1883. V masivu Kebnekaise naleznete 23 ledovců a ten největší je pojmenovaný právě po něm. Druhým člověkem a zároveň prvním Švédem byl sedmnáctiletý klučina, Johan Alfred Björling, významný objevitel a polárník, který se účastnil několika švédských expedic do Grónska a za polární kruh a jednu z nich dokonce vedl. Při té poslední ve svých 22 letech zahynul. Björlingův ledovec leží na jihovýchodním svahu nejvyšší hory.

Kudy nahoru?
Vstáváme za svítání a kolem půl deváté vyrážíme nalehko na malý výlet. Tak si to aspoň představuju. Petr mi ještě připomene, ať si vezmu čelovku. Přijde mi to trochu zbytečné, tohle bude rychlé a bezbolestné, odpoledne budeme zpátky. Ale jelikož člověk nikdy neví, radši si ji vezmu. Je nádherný slunečný podzimní den. Přesně takový ten prozářený, s dokonalou viditelností, čerstvým svěžím vzduchem a těšením se, že nás čeká něco krásného.

Nádherný podzimní den

K chatě Kebnekaise fjällstation to máme asi 2 kilometry do mírného kopce, celou dobu nám nad hlavou pendluje vrtulník, který vozí líné turisty do divočiny. Chata pod Kebnekaise vypadá spíš jako luxusní turistický komplex. Vedou sem elektrické dráty, mají tu heliport, hotel, saunu, restauraci servírující vybrané lahůdky, bar a obchod se sportovním vybavením. Myslím, že do divočiny by neměla vést elektřina a lidi by tam měli chodit po svých…

Kebnekaise fjällstation, hotel s plným komfortem

Mám nastudováno, že na vrchol vedou dvě cesty. První ze západu, delší a turistická, a pak východní přes ledovec, horolezecká, v jednom místě zajištěná ocelovými lany. Někde jsem četla, že to nahoru od chaty trvá asi 4 hodiny. Dáme se do řeči s mladou slečnou, která u hotelu zrovna myje okna. Hory má prošlapané jako své boty a dá nám několik dobrých tipů na příští dny. Východní výstupovou cestu nám ale nedoporučí. Prý bychom potřebovali aspoň ferratové úvazky a hodí se i helma a lano kvůli trhlinám v ledovci. Neřekne přímo, že to bez vybavení nejde, takže asi jde, ale po delším váhání se rozhodneme pro delší, zato jistější cestu.

Budou to galeje!
Západní stezku na vrchol značí červené puntíky. Nejprve jen pozvolna stoupáme údolím, ale pak se pěšina prudce stočí doprava a podél potoka se odhalí solidní krpál. Jak tak jdu, zkouším počítat. Vycházíme z nadmořské výšky asi 600 m n. m. a vrchol Kebnekaise má 2097 m. Cestou musíme vystoupat na předvrchol Vierranvárri a pak sklesat zase o 200 metrů dolů do sedla. A při zpáteční cestě přes něj musíme znovu. Vychází mi tedy, že dnes musíme překonat převýšení 2000 m a ujít přes 22 km. Z toho pochopím, že to dnes vůbec nebude procházka levou zadní, ale těžké galeje. Rozčarovaná z rozporu skutečnosti a očekávání mám chvíli nutkání otočit se, zabalit to a prožít krásný den lenošením u stanu. Naštěstí mám už do morku kostí zažranou zásadu bez vrcholu se nevracet. Nikdy. Tedy dokud nejde o kejhák, což tady rozhodně nejde. Tady jde pouze o moji lenost. A tak se krok za krokem škrábu do kopce.

Někde tady (850 m n. m.) mi došlo, že to nebude pohodička…

Podél potoka nastoupáme asi 250 výškových metrů, když se před námi otevře kamenitá planina uzavřená ze všech stran vysokými horami a most přes potok. Petr tvrdí, že před sebou už vidíme výstupovou trasu. Nejprve po mostě, za ním východním svahem do sedla, pak na vrchol nesmyslně vysoké hory, z ní kamsi dolů do širokého sedýlka a nakonec vzhůru až na horu nejvyšší. Připadá mi to všechno příliš přitažené za vlasy, to je přeci hrozně vysoko a daleko, ale samozřejmě má pravdu, když chceme vylézt na nejvyšší horu Švédska, ošidit to nepůjde.

Výstupová cesta, která se nám odhalí po třech hodinách chůze

Pěšina za mostem je navíc uchozená a umrzlá, klouže to tak, že si musím prošlapávat svou vlastní cestu sněhem, což je dost náročné a zdlouhavé. Petr odhaduje, že do sedýlka před Vierranvárri nám to bude trvat nanejvýš 15 minut, ale kvůli zledovatělé cestě se tam škrábeme dobrou tři čtvrtě hodinu.

Bez maček nahoru nelez
Pak už ale vykoukne sluníčko zpoza kopce a objeví se moc pěkné výhledy. Dáme si pauzu na tatranku a šplháme dál. Tady se jde už líp, na jižním svahu sníh už stihl změknout, neklouže, nýbrž dobře drží. Asi v polovině stoupání potkáme tříčlennou rodinu. Říkají, že vyšli pouze na Vierranvárri, na vrchol Kebnekaise se neodvážili. Severní, sestupový svah Vierranvárri je zmrzlý a nebezpečný, pokud nemáme mačky (a to nemáme), nemáme to ani zkoušet.

Stoupání jižním svahem na předvrchol Vierranvárri (1706 m n. m.)

Výhledy z Vierranvárri jsou moc pěkné, na vrcholu stojí hodně kamenných mužíků. Petr fotí a já jdu zkoumat severní svah, protože mě najednou děsí pomyšlení, že bychom skončili tady. Sníh je tvrdší než na druhé straně, ale křupe a neklouže, jde se dobře. Dohoní mě Petr a mě konečně cesta začíná bavit. Asi proto, že mi zas někdo řekl, že to nejde. Věci, které nejdou, děláme mimořádně rádi. Začínáme si ale jasně uvědomovat důsledky svých činů. Jsou dvě odpoledne, na vrchol to máme ještě tak dvě hodiny a za čtyři se začíná stmívat. Takže pokud chceme až nahoru, na zpáteční cestě zaručeně zatmíme. Ještěže máme ty čelovky…

Výhledy do kraje a jeden z kamenných mužíků na Vierranvárri

V sedle před závěrečným stoupáním potkáme kluka. Má horolezecký úvazek, na nohách mačky a na obličeji silnou vrstvu opalovacího krému. Ten dneska rozhodně nic nepodcenil. Nahoru šel východní cestou, prý byla pěkná, ale ve stěně mu padaly na hlavu kamínky a kousky ledu, takže helmu využil. Na vrcholu stál prý zhruba před hodinou, takže před sebou máme ještě slušný kus cesty. Poděkujeme a rovnou se vrháme vzhůru. Nejprve po kamenech přímo za nosem (když se člověk dívá do nebe), pak se pěšina stočí doprava a vede úbočím po sněhu až ke dvojici chat, kterou jsme viděli z protějšího svahu. 

Chaloupka téměř na vrcholu je ze všech tři nejkrásnější

Tu první jde prozkoumat Petr. Prý to uvnitř smrdí, jsou tam odpadky a cedule, že se bude bourat. Druhá vypadá mnohem útulněji. Dvě pryčny, stolek, mapa a nápis: „Vítejte v nejvýše položené budově Švédska situované v 1870 m n. m.“ Takže nám zbývá ještě 230 výškových metrů. Dáme si sváču, necháme si tam batůžek a krátce po 15. hodině vyrážíme na úplný vrchol. 

Není jen jeden nejvyšší
Téměř nahoře stojí ještě jedna nouzová chata, takže cedule v té spodní nemluvila pravdu. Tahle vypadá půvabně, jako by uvnitř bydlel Santa Claus. Petr k tomu poznamená, že by šla možná přidělat i na sáně tažené sobím spřežením, takže by mohl Santa rozvážet dárky přímo z tepla domova. A po Vánocích se zabydlet třeba zas někde jinde…

Už jen posledních pár metrů nás dělí od vydřeného cíle

Konečně před námi vykoukne bílá čepička s ostrou špičkou! Lezení na cukrovou homoli není žádná legrace, ale za chvíli už stojím na vrcholu a Petr chvíli po mně, protože fotil. Ačkoli hrana, na které stojíme, způsobuje lehké závratě, stejně uděláme pár seriózních a pár lehkomyslných vrcholovek. Vrchol, přesněji řečeno jižní vrchol, je ostrý s impresivním výhledem do krajiny. Jenže Kebnekaise má dva vrcholy – jižní ledovcový a severní skalnatý.  Dlouhá léta se ten jižní udával o mnoho vyšší než severní. V roce 1902 měl víc dokonce o 26 metrů. Jenže ledovec taje a podle posledních údajů z loňského roku měří jižní vrchol už jen o necelý metr víc než jeho severní kolega, který trpělivě čeká, až přijde jeho chvíle. Až jižní vrchol ještě o trochu odtaje, už nebudeme moct říkat, že jsme stáli na nejvyšším bodě Švédska, jelikož na ten severní jsme nedošli. Tyčí se vzdušnou asi 400 m od nás, jenže cesta vypadá nebezpečně a dostat se tam a zase zpátky by trvalo nejméně hodinu. Blíží se noc a musíme zpátky.

Na vrcholu – byli jsme tam oba, ale nevlastníme selfie tyč :)
(Kliknutím lze zvětšit)

Na zpáteční cestě se zastavíme v Santově chatičce. Uvnitř najdeme vrcholovou knihu, ze které se dozvíme, že včera bylo na vrcholu hodně lidí (byla sobota), ale dnes kromě nás jen jeden. Slovák Robert, kterého jsme potkali cestou. O chatu níže vyzvedneme batoh a svižně vykročíme na zpáteční cestu. 

Pro krásu se musí trpět...
Sněhem dolů se jde rychle a dobře, jenže nás čeká ještě jedno nepříjemné lezení vzhůru. Zatímco dolů z Vierranvárri to šlo severním svahem výborně, teď se škrábat zpátky nahoru není žádná sranda. Je to strmé, trochu namrzlé, jsme už unavení a občas nám to trochu uklouzne, ale zvládneme to. Teď už jen dolů, jenže slunce zapadá, nás už bolí celé tělo a před námi ještě daleká cesta. Jelikož si dobře vzpomínáme, v jak špatném stavu je ledová pěšinka z druhého sedla, vezmeme to prudkým sněhovým svahem. Nejdřív se mi to zdá trochu děsivé, kdyby nám ujela noha, rozplácneme se dole na kamenech, ale máme trekové hole jako solidní oporu a neprošlapaný sníh poměrně drží.

Poslední popsaná stránka ve vrcholové knize

Tahle strategie vyjde. Cesta svahem nám ušetří spoustu času a sil. Někde v těch místech potkáme dnešního šestého člověka. Zvolna stoupá po zledovatělé pěšině a my moc nechápeme, co tam nahoře chce dělat. Zavolám na něj a ptám se, jestli je všechno v pořádku. Sundá sluchátka z uší, kývne, že ano, a dál už nás neposlouchá. A to jsem myslela, že široko daleko největší blázni jsme tady my dva. Za šera jsme u mostu a poslední prudký úsek cesty scházíme už skoro za tmy. Údolí začíná pohlcovat těžký černý mrak, tak snad nám z něj nezačne ještě pršet. V převeliké dálce uvidíme červené světýlko. Pochází ze stožáru heliportu u chaty, takže musíme dojít až k němu a od něj pak ještě ke stanu. Huh, jsou to galeje, ale bylo to krásné…

Pro cestu dolů jsme zvolili strmý zasněžený svah místo zledovatělé pěšinky

Rozsvítíme čelovky a trmácíme se dál. Chata lákavě svítí, pár lidí zrovna večeří v restauraci, ale my jen projdeme kolem. Tady bych si nechtěla dát ani čaj, protože bych nesnesla pomyšlení, že tím financuji ten zpropadený vrtulník. Za chalupami na dřevěném chodníčku si dáme poslední pauzu. Lehnu na záda a snažím se chvíli nevnímat, že mě kromě zad začínají bolet i nohy. Nakonec doklopýtáme i ten malý kousek, který nám ještě zbývá ke stanu. Uvaříme si vydatnou a rychlou instantní večeři a jen to dojíme… chrrr…

V noci si necháme zdát sny o tom, jak nádherné je Laponsko shora…

Proč jsme se do Laponska vydali a co jsme tam dělali? Přečtěte si tady. Další vyprávění o naší cestě za polárním kruhem tu najdete už brzy

1 komentář:

  1. Báječná cesta a krásný a sympaticky nedostupný kopec, musel to být skvělý zážitek.

    OdpovědětSmazat