Nic není jen bílé nebo černé. Ani Thajsko. Jeho severní část na nás působila štiplavě hustým šedivým dojmem ve zlatém pozlátku. Pálení pralesů, týrání zvířat, obchod s lidmi. Jak to, že turisté nevidí, co se děje za jejich peníze a nikdo s tím nic nedělá?
Třeba taková projížďka na slonovi. Parádní exotická zábava. V Thajsku se dá při troše smlouvání pořídit za 200 korun, a pokud se odvážíte, můžete sedět slonovi přímo za krkem. Za několik málo tisíc si můžete užít dokonce výcvik slonů. Naučíte se, na co slon slyší, a můžete si ho vykoupat v řece. Koupání slonů zní jako velká zábava jak pro lidi, tak pro slony. Jenže co když slon neposlechne a ponořit se nechce? Chovatel ho praští ostrým bodcem, a pak tahá za lano, které má slon uvázané kolem krku tak dlouho, dokud nelehne. Pak ho ještě přitlačí pod vodu i s hlavou, načež slon reaguje žalostným zatroubením. A jakou reklamu používají chovatelé? Přece živou. Malé slůně uvážou na půlmetrový řetěz za nohu k silnici a nechají ho tam stát na slunci celý den. „Próóóójížďky na slonéééch…“ A bude hůř.
V Bangkoku
Tolik klišé se vypráví o tomto městě a my se na ně tolik těšili. Bohužel mě nikdo ani jednou neoslovil s nabídkou padělaných dokladů, a já bych za falešný studentský průkaz zaplatila i pětistovku jako za originální suvenýr z cesty. Ani na prodejné dívky ve výlohách vykřičených domů jako v akváriích jsme při našich toulkách nenarazili. Bangkok je fádní. Domy, ulice, křižovatky. Sem tam chrám, mrakodrap a řeka klikatící se městem jako důležitá dopravní tepna.
Třetí úplněk v roce se slaví významný buddhistický svátek Makha Bucha. Svátek světel. Se soumrakem se chrámy začínají plnit věřícími. Třikrát naboso obkroužit modlitebnu zvenčí s poupětem, svíčkou a vonnými tyčinkami v ruce je zvyk. Poté vstoupí do chrámu, ukloní se velké zlaté soše Buddhy, usednou na zem a přidají se k ostatním, kteří zpěvným hlasem předčítají buddhistické texty. Slaví se snad ve všech chrámech ve městě. Ten nekrásnější leží na levém břehu řeky. Mezi hlavni atrakce chrámu Wat Pho patří 46 metrů dlouhý ležící Buddha se zdobnými chodidly zobrazujícími řád světa.
Procházíme kolem mnoha vysokých barevně zdobených stúp, které se stříbřitě lesknou ve světle kulatého měsíce, desítek sedících Buddhů a krásných paláců skrývajících velké zlaté sochy a zdobené oltáře. Přívozem za dvě koruny se necháme odvézt na druhou stranu, k vysoké zlaté pagodě Wat Arun, údajně nejúžasnější památce v Bangkoku. I tady už krouží věřící s poupětem, svíčkou a tyčinkami. Většina chrámu je bohužel právě pod lešením, aby byl za pár měsíců opět krásný.
Na kole za stovkou Buddhů
V 10:02 přijedeme na vlakové nádraží a v 10:07 nám pokladní prodá lístek na vlak v 10:05. Žádný spěch, ještě tu není. Třetí třída z Bangkoku do Ayutthaya vypadá jako staré pantografy. Devadesát kilometrů, devadesát minut, patnáct korun. Dobrý poměr. Ayutthaya bývala hlavním městem Siamské říše a ve své době patřila mezi významná obchodní centra a největší a nejbohatší města Východu, či dokonce světa. Od poloviny šestnáctého století byla říše cílem opakovaných útoků z Barmy, kterým v polovině osmnáctého století podlehla. V současné době patří město mezi významné archeologické památky a je zapsáno na seznamu UNESCO. Chrámů nebo jejich pozůstatků se ve městě obehnaném vodou ze čtyř stran a jeho blízkém okolí nachází několik desítek.
Nejobvyklejším dopravním prostředkem turistů po okolí je kolo. Vypůjčit se dá na každém rohu za 30 korun na den. Pozůstatky obrovských chrámů ukazují velmi dobře na dávnou slávu a velkolepost města. Desítky krásných soch Buddhů obklopují pagody dokola. Ležící Buddhové hledí do zapadajícího slunce se svým věčným úsměvem na tváři. V moderních chrámech se věřící klaní velkým zlatým sochám Buddhů a v jednom chrámu sedí dokonce ve vitríně nabalzamovaný mnich. Chvíli si myslím, že je živý, chvíli zkoumám, zda to není vosková figurína, ale není… Jeden z chrámů svítí do tmy pestrobarevnými neony a na jeho půdě se odehrává pouť. Kolotoče, stánky se suvenýry a pečené chobotnice na tyčce. V hlavě mi rezonuje mnoho otázek a musím přiznat, že zdejšímu přístupu k náboženství vůbec nerozumím.
Selfie s Buddhou
Tibetský Buddhismus a Buddhismus v Jihovýchodní Asii se v mnohém liší. V prvním případě se Buddhovi projevuje hluboká úcta, jeho sochy, obrazy i fotky jsou považovány za svaté předměty a je naprosto nepřípustné fotit se se sochou Buddhy, tedy umisťovat sám sebe na svatý předmět. V druhém případě se Buddha považuje za učitele, a i tady věřící navštěvují chrámy v hojném počtu. Na mnoha místech se stojí fronty na fotky s Buddhou. Hlava Buddhy zarostlá v kořenech stromů v chrámu Wat Mahathat patří mezi nejpůsobivější thajské buddhistické památky. Posadím se na zem přímo před něj a koukám té nádherné soše do očí. Můj čin se setká s velkou nelibostí. Na sochu se tu nikdo nedívá, každý si před ní jen zapózuje na fotku a já jim teď závažně překážím. Desítky lidí se střídají jako na běžícím pásu. Vážně dospěla povrchnost světa tak daleko, že si potřebujeme pořizovat selfie i s Buddhou??
A pak je tu tygr. Na místě zvaném „Plovoucí trh“. Rádi bychom viděli onen čilý ruch a barevný směnný obchod na loďkách. Zdejší obchůdky jsou ale vystavěné na dřevěných kůlech nad vodou a někteří prodejci nabízejí občerstvení z loďky, ani ta ale nepluje na hladině, nýbrž je napevno ukotvená mezi dřevěnými chodníčky. Ve sloní vesničce se dá domluvit projížďka na slonovi a v malé nízké boudě je možné se za 150 korun vyfotit s živým tygrem. Leží na pohovce na kraťoučkém kovovém řetězu uvázaném kolem hlavy tak, že se nemůže pohnout. Petr vysloví domněnku, že mu vytrhali všechny zuby. Nebohému tygrovi jsou tři roky a vypadá, že mele z posledního.
Šedé, zlaté a krvavé
Chiang Mai na severu Thajska patří mezi významná turistická centra. Mnoho lidí, které jsme cestou potkali v různých zemích, už někdy bylo v Chiang Mai. Nechápu, kdo a jak dokázal vytvořit tomuto městu auru „must see“. Kopce, džungle, horské kmeny, projížďky na slonech a nejvyšší hora Thajska v dostupné vzdálenosti. To láká návštěvníky do tohoto koutu světa. Přijedeme ve špatnou dobu. Když svět není zelený, ale hustě šedý. První věc, která nás překvapí hned po příjezdu, je opar zahalující celé město jako tlustá deka. Ani v jasném dni není skrz něj vidět slunce. Čím dál víc nám to vrtá hlavou. Opar je den za dnem hustší. Co to je?
V historickém centru města stojí chrám Wat Chedi Luang ze 14. století a obklopuje jej mnoho zdobných buddhistických památek. Nejkrásnější chrám ale stojí vysoko na kopci Doi Suthep, asi 15 kilometrů za městem, kam se dá snadno dojet na vypůjčené motorce. Schodiště k chrámu lemují dva dlouzí zlatozelení draci. Nádherná zlatá pagoda, několik zlatých chrámů se zlatými sochami Buddhů a nebýt oparu, zřejmě i krásný výhled na město. Několik mnichů se v chrámu modlí a s nimi i malí mníšci. Nevydrží tak dlouho sedět na jednom místě, šijí sebou, pošťuchují se a zlobí úplně jako normální děti. Dospělí mniši si zase celý chrám důkladně vyfotí a někteří i sami sebe v pagodě.
Jednou večer máme chuť vidět trochu té cákající krve, a tak se vypravíme na thajský box. V Chiang Mai je několik ringů a vstupenky na tréninkové zápasy stojí okolo 250 korun. Thajský box se od kickboxu údajně liší zejména existencí úvodního rituálu a tím, že během zápasu hraje thajská hudba. Čeká nás šest zápasů v pěti kolech po třech minutách. První zápas je nuda. Oba se jen zlehka oťukávají a na konci nám ani není jasné, kdo zvítězil. V druhém zápase má červený nad modrým jasnou převahu a dává mu drsnou nakládačku. Krev stříká z nosu i roztrženého rtu a modrý mnohokrát skončí na zemi. Jeden ze zápasů dokonce skončí knockoutem, i když dost možná jen hraným pro pobavení publika.
Ve smogu nebo bez smogu?
Třídenní trekkingový výlet all inclusive do severothajské džungle včetně jízdy na slonech, raftingu, koupání ve vodopádech a návštěvy žen kmene Karen s dlouhými krky zdobenými zlatými kroužky stojí v cestovní kanceláři méně než tisíc korun. Nabízí nám ho muž (nebo žena?) s oholenými vousy a hlubokým hlasem v upnutých minišatech s velkým výstřihem, což mě trochu uvádí do rozpaků. Slyšíme zejména na to, že budeme hodně chodit, že v džungli žádný kouř ani smog není a dostaneme se do krásné čisté přírody.
Cestou na sever smog ale naopak houstne a v dálce jsou vidět sloupy tmavého kouře. Ptám se na to průvodce a konečně se dozvídám pravdu. Místní obyvatelé pálí podrost lesů na celém území severního Thajska ze strachu před nekontrolovatelným požárem. Kouř a smog zahaluje tisíce čtverečných kilometrů země i okolních států každý rok zhruba na měsíc. Při požárech je systematicky ničen podrost a hubeni drobní živočichové jako vzácní brouci, ještěrky a larvy motýlů. Kdyby hustý prales po několika letech bujení bez „preventivního vypalování“ zachvátil požár, mělo by to pro obyvatele horských kmenů kruté následky. Znamená to ale, že jen kvůli svému strachu mají právo ničit každým rokem miliony hektarů živého lesa? Přispívat k oteplování planety, vyhlazování živočišných druhů a zvyšování počtu respiračních onemocnění obyvatel oblasti? Nejsou snad jiné metody, jak se bránit ničivému požáru, kterého se tolik bojí? Zapálit les každé jaro je pro domorodce to nejsnadnější řešení.
Jízda na splašeném slonovi
Cestou do hor se zastavíme v orchidejové zahradě a motýlí farmě, kde mají překrásné exempláře. Na tržišti za městem se čile obchoduje s broučky, červy, larvami a šváby. Čím větší, tím dražší. Dáte si?
A pak už vystoupíme přímo na jedné z mnoha sloních farem. Vylézt na vysokou dřevěnou konstrukci a z ní po dvou nasednout na slona. Petr na kovové sedátko, já slonovi rovnou na zablácený krk. Za 15 korun dostaneme velký trs banánů a cukrovou třtinu, kterou máme slona po cestě krmit. Náš slon se jmenuje Tondi a je to pěkný filuta. Vždycky, když chce banán, zvedne chobot a čeká, že mu tam okamžitě přistane. Přijde mi, že nám takhle rychle dojdou, a tak mu jednou nedám. Vodič ho praští, ať nežebrá a slon se naštve. Začne poskakovat dopředu a dozadu jako splašený a já mám co dělat, abych se udržela. Utrhnu banán a zavolám „banana, Tondi“ a chobot ve vteřině vyletí nahoru. Když mu podruhé omítnu dát banán, znovu poskočí, a pak z trucu začne okusovat suchou trávu a nechce se hnout z místa.
Tondi je prostě paličatý slon. Když přijedeme mezi slaměné chýše, zbývají nám jen dvě cukrové třtiny. Jednu dáme slonovi, ale druhou si necháme na zpáteční cestu. Slon s děsem v očích natahuje chobot, jako by ještě něco chtěl. Nikdo nám neřekne, že zpátky už nepojedeme, jen slon žalostně troubí, vzteká se a nechce se hnout, protože ví, že nedostal všechno, co měl.
Tajemství dlouhokrkých žen
„Chcete vidět dlouhokrké ženy?“ ptá se nás průvodce. Tou dobou ještě nevíme, kolik různých dilemat se v téhle větě skrývá. Velice divné ale je, že jsme jediní ze skupiny, kdo se jde do chýší na svahu podívat. Všichni ostatní rozhodně odmítnou. Nalezneme tu dvě mladé dívky asi s patnácti kroužky na krku a starší ženu s osmadvaceti. Tak rychle posadit, usmát, fotka a další turisti na řadu. Za fotku se nic neplatí, ale kdybychom chtěli, můžeme si od dlouhokrké ženy koupit suvenýr.
Ptám se průvodce na tuhle „tradiční vesnici“. Prý byla postavena před šesti měsíci a přistěhovalo se sem šest rodin z Barmy. Dobrovolně. Muži mají práci u slonů a ženy se fotí s turisty. „Je to jako v ZOO, viď?“ připustí. A situace je mnohem složitější. Horské kmeny žijící na severu Thajska pocházejí původem z Barmy, Číny nebo Tibetu. Někteří se tu usídlili v minulých staletích, jiní teprve před pár lety. Vypráví se příběhy o tom, že Thajsko o barmské uprchlíky nestojí, jen ty dlouhokrké ženy jsou vítány s otevřenou náručí. Svědčí to místnímu turistickému ruchu. Vypráví se i příběhy o ženách kmene Kayan, jejichž prapředci se narodili v Thajsku, ale ony jsou drženy v turistických vesničkách bez dokladů a pod pohrůžkou poslání do Barmy, kam vůbec nepatří, nuceny pózovat turistům a prodávat suvenýry. Vypráví se mnoho příběhů o etnických čistkách v Myanmaru a bojích oficiální vlády s kmeny Karenů. V takových podmínkách obchod s lidmi jenom kvete…
A jak vlastně vzniká takový dlouhý krk? Holčičce se v pěti nebo šesti letech nasadí na krk první kroužky a každý další rok se přidá jeden. Ve čtyřiceti letech jich tak může mít žena na krku až 35. Kroužky nicméně nezpůsobují růst krku nebo snad protahování krčních obratlů. Způsobují deformaci hrudníku a zkroucení žeber do úhlu 45°. O co delší krk, o to zdeformovanější hrudník. Sada kroužků může vážit i deset kilogramů a představte si, že vám něco takového čtyřicet let leží na ramenou. A rok za rokem se přidávají další…
Jak nám za patama hořelo
Čtyřicetistupňové horko a my šplháme dvě hodiny do vesnice na kopci. Bambusové chýše, několik moskytiér, tenké matrace na zemi a plechová kadibudka za domem. Autenticitu trochu ruší jen nablýskaný džíp v zastřešené garáži. Průvodce nám v jednoduché kuchyni vykouzlí na ohni skvělou večeři a po ní přijdou děti v krojích, zazpívat nám písničku. S každým se vyfotí a očekávají peníze. „Od srdíčka, na školu a učitelku…“ Třídenní výlet za pár korun a nekonečný počet otázek v hlavě…
Druhý den vyrážíme na túru kolem tří vodopádů. Průvodce ještě ráno zabalil oběd do banánových listů, aby nám ho mohl po poledni u vodopádu rozdat. Posadíme se za slaměnou chýši a pustíme se do jídla. Nudle jsou překvapivě stále teplé a moc dobré. Najednou si všimnu hustého kouře a plamenů šlehajících několik metrů vysoko. Oheň je blízko. Hoří všude kolem a velmi špatně se dýchá. Hořící bambus praská a rány znějí jako z kulometu. Průvodce se začne urychleně zvedat k odchodu. Podrost z obou stran kolem pěšiny hoří. Nic neobvyklého, to tu je tu přece každý rok…
Poslední den nás čeká rafting na řece, ale období sucha vrcholí a vody není dost. Každou chvíli jsme uvázlí mezi kameny a musíme se vyprošťovat. Tenhle výlet byl tím nejdivnějším výletem, jaký si jen umím představit, a velmi výrazně změnil můj pohled na byznys s názvem turismus. Z Chiang Mai odjíždíme autobusem na hranice s Myanmarem. Cesta trvá sedm hodin a celou dobu se nás drží ten hustý šedivý smog. Hranice Myanmaru, země, která byla dlouhé roky zcela uzavřená návštěvníkům zvenčí, a když se otevřela, smělo se sem pouze letecky, překročíme pěšky.
