Putování po Severním ostrově

Nový Zéland patřil mezi mé vysněné destinace od té doby, co jsem v jedné knize viděla fotku znázorňující ráj. Nejkrásnější hory, jaké jsem si dokázala představit, před nimi velké průzračné jezero a nikde nikdo. Přehnaná očekávání se ale často nevyplácí a štěstí na počasí také nemůžeme mít úplně pořád.

Když brzy odpoledne přistaneme na letišti v Aucklandu, nastanou zdlouhavé letištní procedury. Nejprve vyplnit dlouhé prohlášení o tom, co všechno vezeme, vystát frontu na razítko do pasu a vyzvednout batohy. Petr sní (za dohledu kamer) poslední kousek sýra, protože teď nás čeká biosecurity a každá nedovolená potravina (např. jablko), kterou se pokusíte přivézt na Nový Zéland, se trestá pokutou v přepočtu 10 tis. korun. Přiznám proto pro jistotu i žvýkačky. Jelikož vezeme použitý stan, jsme zařazeni do té nejrizikovější kategorie, důkladně nám prohledají batohy, stan odeberou na povinnou desinfekci a nás odvedou do místnosti, kde nám vydesinfikují pohorky. Ještě budeme mít mnoho možností přesvědčit se, že hygienou na bakteriální úrovni jsou tu všichni naprosto posedlí.  

V Aucklandu

Nemáme vůbec žádný plán, kam jet, nebo kde přespat. I ty nejhorší ubytovny jsou lehce přes naše finanční možnosti, a tak narychlo pošleme deset couchsurfingových requestů a jedeme do centra. WiFi zdarma je v Aucklandu skoro všude, a tak si už o dvě hodiny později přečteme, že to vyšlo. Můžeme zůstat pár nocí u Sida. Bydlí na předměstí a čeká na nás u vlaku. Má tři děti, šest vnoučat a velký dům s garáží zařízenou jako pokoj pro couchsurfery. I s námi jich už má doma pět.

Celý jeden den věnujeme poznávání Aucklandu. Navštívíme aucklandskou galerii, kde zrovna japonský kuchař zdarma předvádí hodinovou lekci přípravy nejrůznějších druhů sushi. Projdeme krásným parkem, okoukneme zespoda místní slavnou vyhlídkovou věž a vydáme se na vrchol Mt. Eden, což je stará vyhaslá sopka. Je konec října, takže jaro v plném květu. Třešňové stromy lemují ulice, žluté narcisky zdobí zahrádky a bílé kaly rostou v parku trochu jako plevel… Z vrcholu Mt. Eden je krásný výhled všemi směry. Na mrakodrapové panorama města, na přístav, úžinu i okolní kopečky zastavěné nízkými domky. Auckland je příjemné, zelené, klidné a přátelské město, a to i navzdory tomu, že tu žije 1,5 milionu obyvatel.

Zjistíme si, že jen kousek od Sidova domu začíná zajímavý čtyřdenní trek a rozhodneme se dát si ho jako malou rozcvičku. Sid nás zaveze za velkou křižovatku a dál už musíme sami. Zastaví nám první auto, na které ukážeme zvednutý palec. Stará dáma, která sice nejede naším směrem, ale ráda se projede až k návštěvnickému centru. V příštích sedmi týdnech budeme mít mnoho příležitostí přesvědčit se, že stopování na Zélandu je naprosto snadné, příjemné a bezpečné. Lidé jsou tu velmi milí a často nás svezou, kam sami nejedou, jen aby nám co nejvíc pomohli.

Trek podle Sira Edmunda

Hillary Trail pojmenovaný podle Sira Edmunda Hillaryho je 77 km dlouhý trek vedoucí po západním pobřeží od návštěvnického centra Waitakere Ranges do městečka Muriwai. První etapa je zavřená kvůli sesuvu půdy a k náhradnímu začátku nás zadarmo zaveze pracovník parku. Jsme dnes jediní, kdo začínají trek, a trampů si tady považují. Ještě před tím nás sveze zpátky k Sidovi domů, protože si tam Petr zapomněl foťák. Lidé jsou tu prostě hodní, no! :) Nicméně novozélandská angličtina je naprosto příšerná a nezvykneme si na ni po celou dobu. Jen malý příklad. Místo „e“ vyslovují zásadně „í“, například otázka „Do you have [tínt]?“ nás vždycky dostane. Místo „i“ ale někdy říkají naopak „e“, čili koukáme dost nechápavě, když nám jednou řeknou „You are [fet] enough“. Pak to vysvětlí: „I mean you have a good fitness!“

Je zataženo a chvílemi prší. Procházíme hustým zeleným lesem a všude kolem nás rostou dobře známé pokojové rostliny, jen obřích rozměrů. Naprosto nás to fascinuje. Vysoké palmy, zelence a kapradiny zvedající se nám vysoko nad hlavu. Bíle kaly rostoucí v celých trsech a mnoho dalších tropických rostlin a barevných květin, o jejichž existenci jsme neměli ponětí. Celý les překrásně voní a kolem nás vřeští ptáci. Dokonce vidíme i hejno barevných papoušků. Tohle jsme od Zélandu nečekali… 

Cestička do kempu vede kolem velkého stáda ovcí. Na Zélandu jich mají 30 milionů, což je skoro sedmkrát víc než obyvatel. Tento podíl se ale v posledních letech dramaticky snižuje, v roce 1982 chovali na Zélandu 70 milionů ovcí, tedy zhruba 20 na osobu. Kemp u potoka sestává z veliké zelené louky s posekanou travičkou, přístřešku na vaření a dvou toalet a máme ho jen sami pro sebe. Je to tak v každém kempu na Hillary Trailu a cena za osobu činí tři dolary*.

Co se desinfikování týká, vyžaduje se tady při každém vstupu do lesa a výstupu z lesa. U každé křižovatky a na začátku každé pěšiny stojí nádoba s desinfekčními přípravky, které máme použít na desinfekci obuvi a vybavení. V průběhu Hillary Trailu je to po nás vyžadováno zhruba dvacetkrát. Prý kvůli chorobě, která jim tam napadá vzácné stromy. Vzácných stromů je mi líto, podél celé trasy bohužel nevidíme ani jediný. Desinfikovat si pětkrát denně boty, to je hodně ujeté. Podobně je to i s pitnou vodou. U všech studánek a kohoutků je symbol nepitné vody, až u jednoho najdeme testament příčetného člověka: „Tato voda je čištěna přes pískový filtr, dvaceti mikronový filtr, jedno mikronový filtr a ultrafialový filtr. Městská rada Aucklandu doporučuje vodu převařit a přidat do ní desinfekční prostředky. My ji pijeme přímo z kohoutku každý den…“

Pěšinka prochází tropickým lesem, kolem vodopádů, po úzkých hřebíncích s výhledem na oceán, kolem pastvin a ohrad, po loukách, po plážích s černým pískem, po pobřeží a kolem útesů. Stále stoupá vzhůru a zase klesá dolů, což nám dává dost zabrat, po měsíci lenošení na Havaji a na Fidži. Často prší a některé úseky musíme brodit. Dost nás to zpomaluje a je nám jasné, že za čtyři dny celý trek nestíháme. Druhou noc přespíme v jedné ze sedmi jeskyní na pobřeží. A i když celou noc vydatně prší, náš stan je v suchu! Jeskyně jsou to velké, v zadní části mají téměř všechny úzký nebo nízký otvor, kterým se dá prolézt do další části, a v ní je zase otvor, jenže mnohem menší. Takhle se dá dostat hodně daleko, záleží jen na míře odvahy a odhodlání. V té naší, hned nad stanem, nám na stropě září jako světlušky dva svítící červi.

Cestou dál nás potká několik silných bouřek a bezpočet dešťů, zažijeme velkou žízeň, protože ze všech potoků jsou blátivé rozbahněné řeky, vylezeme do dvou třetin posvátné maorské Lví skály čnící v moři na pláži jménem Piha (výš se nesmí), a když si myslíme, že už jsme skoro na konci, zjistíme, že nás čeká ještě 27 kilometrů! Šokuje nás místo, kde si farmář obehnal svou farmu a břeh řeky vysokým plotem, přidal výstražnou ceduli a jediný způsob, jak se dostat dál, je řekou. Tahle překvapivě rozvodněná není, ale kdyby byla, museli bychom dvacet kilometrů přes kopce zase zpátky a obejít to oklikou. Otvírá se mi kudla v kapse a zuřím nad takovou nemorální bezohledností. 

Poslední etapa vede po pobřeží, ale stále stoupá nahoru až k ohradě, kde se pase dobytek. Projít skrz by znamenalo ušetřit si dobrou hodinu chůze, ale to se opět nesmí. Sestoupáme zase skoro až k moři a pak znovu nahoru. Když už se blíží večer, a my jsme už hodně zničení, přijde třešinka na dortu v podobě zdánlivě nekonečných schodů vzhůru. Když na ně vylezeme, za zatáčkou jsou ještě jedny, stejně dlouhé. Tam je už konečně silnice, zastaví nám druhé auto a sveze náš do kempu v Muriway. 

Nejkrásnější vyhlídka na celé trase se nachází tady v zátoce. Kolonie terejů australských (Australasian Gannets) se právě chystá hnízdit. Stovky ptáků na přilehlých útesech létají kolem, křičí, staví hnízda a někteří už dokonce sedí na vajíčkách.

Terejové tvoří pár na celý život, samičky snášejí jen jedno vejce a v sezení na vejci se sameček a samička střídají. Při páření si sameček přidržuje samičku zobákem za hlavu. Stihneme je pozorovat při západu slunce a ráno se sem ještě vrátíme, protože něco takového jako kolonii velkých ptáků jsme ještě nikdy nikde neviděli.

Jeskyně se svítícími červy

Svítící červi jsou místní slavnou atrakcí. Dají se nalézt u potoků a v hustých vlhkých lesích, ale nikde jich není tolik jako ve slavných jeskyních Waitomo. Jeskynní systém je dlouhý a spletitý. Můžete si zaplatit celodenní jeskyňaření v kombinézách, s lany, helmami a čelovkami, nebo rafting na podzemní řece. Nebo navštívit jednu ze tří klasických jeskyní pro veřejnost. Vstupné do každé z nich jednotlivě je neskutečně drahé, v kombinaci dvou už vyjde návštěva jednotlivé jeskyně výrazně levněji a při návštěvě všech tří už člověk zaplatí za každou zhruba tolik, kolik by byl v drahém státě ochoten za návštěvu jeskyně dát. My ale nemáme čas ani chuť navštěvovat tři jeskyně. Petr přijde se svým obvyklým „když už jsme tady…“ a objedná nám vstupenky do dvou. Do jeskyně Svítících červů (Glowworm Cave) a jeskyně Psí doupě (Ruakuri).

Prohlídka jeskyně Svítících červů trvá tři čtvrtě hodiny a je zakázáno během ní fotit. Atmosféru tlumeným světlem nasvícených stalaktitů a stalagmitů v jeskynním chrámu ruší jen malá holčička s výrazně růžově blikajícími botami a plavbu na lodičce v naprostém tichu v tmavé jeskyni ozářené jen svitem červích zadečků zase starý pán, který neustále něco drmolí, i když na něj všichni na lodičce dělají „psssst!“. Prohlídka jeskyně Ruakuri je výrazně zajímavější. Je nás jen malá skupinka, prohlídka trvá skoro dvě hodiny a do jeskyně se vstupuje impresivním spirálovitým vchodem. Krasová část jeskyně je stejně dobrá jako známe z Českého nebo Moravského krasu, ale tady jsou navíc ti červi…

Jejich život probíhá ve čtyřech stádiích. Stádium vajíčka trvá tři týdny a z něj se vylíhne larva. Larvy jsou dlouhé asi 4 cm a jsou slizké a odporné. Spřádají lepkavá vlákna dlouhá zhruba 10-30 cm a každý červ si jich hlídá kolem dvaceti. Na tato vlákna chytají drobný hmyz, kterým se živí. Lákají ho svítícím zadečkem předstíraje, že je to denní světlo. Proto žijí radši v jeskyních než venku, protože mohou chytat celý den, kdežto venku jen v noci. Soustředí se u podvodních řek, protože ty s sebou hmyz přinášejí. Ve stádiu larvy žijí asi osm měsíců a svítí žasnoucím turistům plujícím v lodičkách. Jejich světlo vypadá jako nejkrásnější hvězdné nebe a jejich lepkavá vlákna jako šňůry s perlami. Je to obrovský kontrast. Něco odporně nechutného vytváří něco nadpozemsky nádherného. Záleží jen na blízkosti pohledu. Po osmi měsících se larva zakuklí a jako kukla visí ze stropu na svých vláknech. Po dvou týdnech se vylíhne dospělý jedinec. Samičky žijí jen tři dny - dost na to, aby nakladly nová vajíčka a celý cyklus se zopakoval.

Předražený geotermální svět

Celou střední část Severního ostrova od města Rotorua až po sopku Ruapehu tvoří vulkanická a geotermální oblast. Gejzíry, bublavá bahna, barevná jezírka, příležitostně čmoudící sopky, horké prameny. V porovnání s Yellowstonským národním parkem se jedná o oblast řádově srovnatelnou, nicméně do Yellowstonu zaplatíte vstupné 25 dolarů za celé auto jen jednou za celý pobyt. Na Zélandu se platí denní vstupné do každé konkrétní oblasti zvlášť a za osobu činí kolem 50 dolarů. To je důvod, proč si můžeme dovolit jen jednu. Samozřejmě je tu pár geotermálních míst k vidění zdarma. Třeba městský park Kuirau v Rotorua s několika blátivými a čmoudícími jezírky. V porovnání s Yellowstonem je to ale jako plivnout do oceánu. Zajímavou shledáme procházku po břehu jezera Rotorua až na Sulphur Point (Sírový bod). I tady to trochu čmoudí a hodně smrdí, ale hlavně tu můžeme obdivovat jinou místní raritu. Na Zélandu totiž žijí převážně černé labutě, vidět bílou je vzácnost.

Když už si musíme vybrat jen jedinou placenou geotermální oblast, padne naše volba pragmaticky na tu s největším gejzírem na Zélandu. Te Puia s gejzírem Pohutu, velkým bublavým bahnem, horkým bazénkem Ngararatuatara, který se i v současné době používá na vaření vajíček, klecí se dvěma kiwi, novozélandskými národními ptáky, a kopií tradiční maorské vesničky. Polovina parku je uzavřena a cedule praví, že kvůli ledovce. To zní jako výsměch. Je 12 °C a po sněhu nikde ani památky. O představení největšího gejzíru ale nepřijdeme. Vystřikuje pravidelně zhruba každou hodinu po dobu nejméně půlhodiny, takže je aktivní zhruba polovinu času. Z Te Puia se přesuneme k jezeru Okaro, kde nám někdo v nestřežené chvíli šlohne vařič i s plynovou bombou. První a jediná (zatím) odcizená věc během naší cesty a zrovna na Novém Zélandu…

Nedá mi to nezmínit pár slov o kempování na Zélandu. Za starých časů bývalo zadarmo. Člověk si mohl postavit stan v přírodě, v podstatě kde chtěl a nikdo se nad tím nepozastavoval. Nyní platí striktní pravidlo „žádný záchod v autě=žádné svobodné kempování“. Stále se dá najít pár kempů, které jsou zadarmo, ale tyto kempy často zakazují nocování ve stanu. Kemp, značený symbolem stanu, kde se nesmí nocovat ve stanu. Státní kempy stojí obvykle 6 dolarů na noc a je to jen plácek na stan, voda a záchod. Soukromé kempy bývají dobře vybavené – sprchy, kuchyň, společenská místnost, barbecue, někdy bazén. Ceny se ale šplhají do závratných výšin. V Rotorua zaplatíme za jednu noc v kempu v našem vlastním stanu 47 NZ dolarů (820 Kč), což ale není nijak neobvyklá cena… A ještě jedna poznámka k hygieně. U každého umyvadla v kempu leží malý ručníček. Ne na to, abyste si utřeli ruce, ale abyste po použití utřeli umyvadlo!

Wellington a tetička

Po třech týdnech na Severním ostrově dostopujeme až do Wellingtonu. Tady bydlí Petrova vzdálená tetička, které je 90 let. Bydlí sama ve velkém domě ve Wainuiomata a uvítá nás ginem s tonikem, že prý ho má ráda. I když je původem Francouzka, na Novém Zélandu žije už 60 let a česky se učila jen od manžela, stále mluví česky velmi dobře a vypráví nám mnoho zajímavého o své velké rodině. Když se Petra zeptám, jakým způsobem jsou vlastně příbuzní, vypadne z něj toto: „Je to žena již zesnulého bratrance mého nevlastního dědečka.“

Wellington je příjemné město se zajímavým museem Te Papa, úžasnou botanickou zahradou a hlavně přístavem, bránou na Jižní ostrov. Všichni říkají, že je mnohem krásnější než ten Severní. Máme se na co těšit.

_________

*Dolarem v textu je míněn novozélandský dolar, 1 NZ$ = cca 17,5 Kč.