29.1.15

Jak chudý cestovatel na Fidži přišel

Fidži je zemí mnoha tváří. Tropický ráj pro nejbohatší s exklusivními resorty na soukromých ostrovech. Chudá rozvojová země se vším, co to obnáší. Čilý a barevný podmořský svět a kupodivu i ráj pro baťůžkáře. Svět, kde se na sebe lidé smějí, zdraví se a jsou připraveni kdykoli pomoci jeden druhému. Žádný stres ani nervozitu tady nenajdete. Všechno hezky v klidu. Fiji time. Je velice snadné nechat se tou příjemnou atmosférou pohltit, procházet se po písečných plážích, pozorovat barevné rybičky v moři a usmívat se taky od ucha k uchu.
Nemáme vůbec žádný plán, co bychom chtěli na Fidži vidět a zažít. Na první noc máme domluvený couchsurfing ve Viseisei, tradiční fidžijské vesničce. V duty free nakoupíme čtyři rumy, o které nás prosila Fi, naše hostitelka. Přeprodává je ve vesnici. Jit, taxikář, který na nás čeká, jen klidně poznamená, že let byl zpožděný (čeká tu už čtyři hodiny!) a otevře dveře od auta. Petr se chce posadit na místo spolujezdce, ale tam je volant. „Nenechám tě řídit,“ zavtipkuje řidič. Na Fidži se totiž jezdí vlevo. A úředním jazykem je tu angličtina. Jit nás veze na sever. Vesničky podél silnice vypadají chudě. Dřevěné domky se střechou z vlnitého plechu, sem tam kravka, palma, banánovník a políčko s cukrovou třtinou, která se používá na výrobu fidžijského rumu.

Život v tradiční vesnici
Uvítá nás Fi, žena ve středních letech. Žije s manželem Apim a šestiletou dcerou Kalesi v domku uprostřed vesnice. Postupně se dozvídáme o jejich životě. Fi podniká v mnoha odvětvích. Pronajímá malý domek turistům, chová prasata, pěstuje banány, má malý krámek se sladkostmi, kam si lidé z vesnice chodí kupovat bonbony v každou denní i noční hodinu, je ambasadorka couchsurfingu pro Fidži a cestovní agentka. Api je vysloužilý bubeník toho času v důchodu. Tolik alkoholu, drog a hluku, které se s jeho zaměstnáním pojily, mu už prý nedělalo dobře. Kalesi je malá rozmazlená holčička, která nám sní čokoládový muffin, který jsme nechali na stole, a hned se zajímá, co jsme jí přivezli. Pak nás vezme na procházku po vesnici.
Moře je špinavé. Tady byste si rozhodně nechtěli zašnorchlovat. Všude se válí odpadky, použité plínky, rezavé konzervy, a mezi tím pobíhají bosé děti a toulaví psi. Všichni vypadají hrozně spokojeně. Je odliv. Připojí se k nám Kalesina sestřenice Tama, které jsou čtyři a ještě jeden malý kluk. Děvčátka si vylezou na starý člun a chtějí, ať jim ho dotlačíme do moře. Ukážou nám místní školu, náměstí, obchod a kostel. Většina Fidžijců jsou metodisté. Pak nám Api uvaří večeři – dá do jednoho hrnce vše, co doma najde, zamíchá, povaří a výsledek je poměrně chutný. Vyptáváme se ho na místní zvyky a tradice.
Už v letadle jsme se dočetli, že stanování ve vesnici je tabu. Na to nemáme ani pomyslet. Pokud bychom chtěli stanovat mimo vesnici, musíme mít povolení náčelníka vesnice. Není vhodné chodit po vesnici v klobouku, ať už žena nebo muž, ani v pohorkách. Api nám vypráví, že venku se nosí jen sandále nebo žabky. A je urážkou hostitele chodit v jeho domě jinak než naboso, protože na zemi se tu sedí, jí i spí. Na židli sedí Fi jen u počítače. Má super rychlý 4G internet a účet na Facebooku. V tomhle je však ve své vesnici raritou. Nikdo jiný si tu takhle nežije.

Tropický ráj za pár korun
Dlouho diskutujeme s Fi, co bychom mohli dělat v příštích dnech. Poměrně urputně se nás snaží poslat na ostrov Mana. Prý nejlepší šnorchlování, nejčistší moře, nejlevnější ubytování. Moc jí nedůvěřujeme, spíš očekáváme, že z toho bude mít největší provizi. Všechno si tedy ověřujeme na internetu a hledáme i vlastní, nízkonákladový plán. Ve hře je i zůstat na hlavním ostrově a udělat tu pár výletů. To by byla ale zásadní chyba. Kouzlo a bohatství Republiky Fidžijské ostrovy spočívá v jeho 320 malých ostrůvcích. Ty dva velké jsou příliš obydlené a moře kolem příliš špinavé. Nakonec kývneme Fi na výlet na Mana. A nelitujeme. Naopak, nakonec si tam ještě prodlužujeme pobyt. Mana je dokonalé místo a přesně podle našeho vkusu.
Ostrov je to velký tak akorát, aby se dal obejít za tři hodiny. Nachází se tu luxusní resort, jehož klienti platí za noc od 8 do 35 tis. korun, a dva hostely pro baťůžkáře. Tam dáme za noc s plnou penzí 600 korun za osobu. S klienty resortu sdílíme bílé pláže, průzračné moře i pestrobarevné ryby. Co na tom, že v naší posteli není značková matrace? ;) Dál jsou tu dva vrcholky, ze kterých se dají pozorovat východy slunce zcela nerušeně, protože bohatí lidé vstávají až před polednem. Stojí tu vesnice, kde žije prý asi dvě stě lidí, škola a velká skládka, hned vedle přistávací dráhy pro malá letadla, o které ale klienti resortu nemají ani ponětí. Ačkoli je množství vyprodukovaného odpadu naprosto enormní, všechno tu mají pečlivě roztříděné. Plasty zvlášť, vysloužilé spotřebiče zvlášť, rostlinný odpad na kompost a co jde, tak spálit. Skládka zaměstnává několik mužů a překvapivě nijak zvlášť nesmrdí.
Překvapí nás, že i v ráji může pršet, tak si první den jen obejdeme ostrov. Pak se ale udělá krásně a z moře vylézáme jen kvůli obědu nebo večeři. Barevné korály začínají velmi blízko břehu a o pár desítek metrů dál je prudký zlom a útes doslova obalený korály. Tam si plavou ty nejpodivnější rybky. Velká hejna žlutých s šedými proužky, oranžoví „klauni“, velké růžové a šedé ryby, ryby s hranatou hlavou, dlouhé rybky se špičatým nosem a stovky dalších druhů rybiček. Typické jsou tu modré hvězdice a žluté špičaté korály. Nikdy bych nevěřila, jak úžasný může být podmořský život a jak snadné je ho pozorovat. Nepotřebujeme žádné neopreny ani dýchací přístroje. Stačí šnorchl a brýle.
Potkáme tu pět Čechů, takže tu tvoříme nejpočetnější národnostní menšinu. Jakub tady už dva měsíce žije. Majitel ho tu nechává bydlet zadarmo, když mu občas pomůže vyložit loď nebo uklidit po turistech. Ráno chodí lovit ryby harpunou a odpoledne se potápí za žraloky. Vypráví nám, že když se ten den potopil jen se šnorchlem párkrát za sebou, začala mu téct z nosu krev, a to se to pak žraloky kolem jen hemžilo. Žraloci na Fidži ale nejsou nebezpeční. Mají s domorodci uzavřené příměří. Ti je neloví, protože ctí přísloví „Když sníš žraloka, žralok sní tebe“. A žádný žralok na Fidži ještě turistu nesežral. Plavu si na mělčině, vody sotva nad kolena a najednou ho uvidím přímo před sebou. Žralok. Dlouhý něco přes metr a široký jako raketa na squash. Mrkneme na sebe a každý to otočíme na opačnou stranu. Pak mě to trochu mrzí, možná jsem mohla kousek plavat s ním…

Zanedbaný rituál
Večer se zúčastníme rituálu kava. Jedná se o psychotropní nápoj, který nemá nic společného s naší kávou. Jeho konzumace prý navozuje hluboký vnitřní klid a naprosté souznění s vesmírem. A nezpůsobuje kocovinu. Tradiční příprava tohoto nápoje znamená rozžvýkat v ústech čerstvou rostlinu a vyplivnout ji do palmové tkaniny. Ta se poté máchá a ždímá ve vodou naplněné dřevěné nádobě, dokud nápoj nezíská požadovanou sílu. Muž, který rostlinu žvýká, se poté rituálu nesmí účastnit. Tohle je atrakce pro turisty, takže tady mají sušenou kavu už namletou. Chuti je hořké a bahnité, ale je slabá, takže na nás nezanechá téměř žádné účinky.
Další večer se dvojice místních mladíků svlékne do půl těla, kolem pasu úzkou červenou sukni, na nohy třásně, a za zvuků rytmické hudby zatančí tradiční polynéské tance. Předvedou tanec ze Samoa, Tonga, Havaje, Tahiti i Fidži. Pak tanec s mačetami a nakonec působivou ohňovou show. Zejména malé děti z nich nespustí oči. Rituál kava i taneční představení je zadarmo pro všechny, kdo chtějí přijít. Vždycky, když mají místní kluci náladu…
Ráno ještě stihneme poslední šnorchlování a v poledne pro nás přijede loď. Náš pobyt v ráji končí. Kapitán motorového člunu se nás ptá, jestli pro nás na ostrově zazpívali píseň na rozloučenou. Když přiznáme, že ne, protože jsme se zdrželi na pláži, otočí kormidlem a chce znovu přirazit ke břehu. Píseň na uvítanou a píseň na rozloučenou jsou součástí místních tradic. Skupina zpěváků s kytarami stála koneckonců už na letišti. Zatvářím se trochu pochybovačně. „To není nutné“. Kapitán pokrčí rameny a otočí to zpátky na moře. Večer téhož dne nás nepustí do letadla a my si musíme pobyt na Fidži nedobrovolně o týden prodloužit. Že by zanedbaný rozlučkový rituál…?

Nečekaná pohostinnost
Je deset večer a my nevíme, co dál. Našim jediným kontaktem je Fi, ta ale odjela i s rodinou do hlavního města Suva na druhé straně ostrova. Zavoláme jí a vysvětlíme naše trable. Na Fidži ale neznají slovo „problém“. Řekne, ať počkáme na letišti, že pro nás pošle Jita s taxíkem. Máme jet do jejího domu a počkat na ně do zítřejšího večera. Zavolá neteři, ať nám otevře dveře a uvaří něco k večeři. V tom okamžiku nám dojde, že prodloužit si pobyt na Fidži vlastně vůbec není špatný nápad!
Druhý den nastoupíme do autobusu a jedeme do města. Nadi je na místní poměry velké město s kavárnami, supermarkety, fastfoody a mezinárodním letištěm. Navštívíme místní barevný a zdobný hinduistický chrám. Musíme zaplatit vstupné, zout si boty a obléct si červený sarong. Probíhá tu soukromá modlitba a jeden z mnichů světí auta a autobusy. Vzhledem k dopravnímu ruchu v Nadi je to asi oblíbená pojistka.
Za pokladnami v obchodech, za přepážkami na poštách a úřadech sedí výhradně Indové. Tvoří druhou nejpočetnější národností skupinu na Fidži s téměř 40% populace. Způsobilo to koloniální období Britské říše, kdy byli Indové dopravováni na ostrov jako pracovní síla. Na tržištích a v přístavech pracuje mnohem víc Fidžijců než Indů a na malých ostrovech a mimo hlavní města jsme na žádného Inda nenarazili.
Ptáme se na to Fi. Odpoví, že Indové jsou pracovití, zatímco Fidžijci jsou líní. Indové pracují každý den mnoho hodin s pravidelnou pracovní dobou, zatímco Fidžijci hledají různé způsoby, jak si vydělat „jinak“. Každý druhý Fidžijec je na couchsurfingu a snaží se uživit se jako cestovní agent. Řešíme, jestli je to zneužívání téhle sociální sítě nebo není, ale vzhledem k tomu, že zážitek z pobytu v rodině místních i nocleh zdarma to je a k nákupu výletu nikdo nikoho nenutí, shodneme se, že je to asi ok.
Zůstaneme u Fi celý týden a podnikáme výlety do okolí. Zkusíme to i stopem. Do údolí Spících obrů, kde je orchidejová zahrada a bahenní lázně. Naloží nás starý pán, jehož rodina žije v údolí už několik generací, a ještě nám poděkuje, že nás mohl svézt… Bahenní koupel ve fidžijském stylu je opravdový zážitek. Přijde ke mně velký černý Fidžijec, nabere do rukou husté bahno z plastového kanystru a začne mi ho roztírat nejprve na obličej, potom na záda. Na ostatní části těla si netroufne, tam si ho mám namazat sama. Bahno zhruba půl hodiny schne a přitom působí blahodárně na pokožku. Pomáhá při ekzémech a kožních obtížích, při spálení od sluníčka a pokožka po něm zůstává krásná a hladká. Po zaschnutí se smývá v teplém bahenním rybníčku, pak přijde koupel v horké lázni, pak ochlazovací bazének a nakonec studená sprcha. To je pravé fidžijské wellness, kam se sjíždějí nejen turisté, ale i místní.
Na jihu hlavního ostrova leží vesnice Sigatoka a u ní písečné duny a eko-park. Vydáme se sem stopem. Na rozdíl od zoologické zahrady si tady můžete pochovat leguána nebo hada, nakrmit želvu a vyfotit se s pávem. Pěstují tu vzácné druhy rostlin a specializují se zejména na fidžijskou faunu a floru.
Na písečné duny přijedeme oklikou zezadu a potkáme tu pár fidžijských turistů z hlavního města a několik malých dětí. Fouká příjemný vítr od oceánu a nám se otvírá báječný výhled na jižní část ostrova.
Pohostinnost místních nezná hranic. Russy, jeden z mužů, kterého stopneme, nás pozve na večeři do své rodiny. Je to couchsurfer (a cestovní agent) a hostí už dvojici Francouzů. Podává se Ika Vaka Miti, ryba v kokosovém mléce. Prostřeno je samozřejmě na zemi. Mísy s rajčaty, okurkami, vařenou kukuřicí, a zvláštní kořenovou zeleninou zvanou kasava, trochu podobnou bramborám. Velký džbán s kokosovým mlékem a to hlavní. Místní ryby, koupené dnes ráno na trhu. Jídlo je skvělé a za oknem vybuchují ohňostroje. Blíží se Diwali, svátek světel, největší hinduistický svátek v roce. Všechny domy hinduistů jsou vyzdobené barevnými blikajícími žárovičkami a oni každý večer po mnoho dní před svátkem vystřelují rachejtle a trénují ohňostroje, aby ten sváteční byl naprosto jedinečný.

Jak nám rybičky zobaly z ruky
Pás ostrovů Yasawa na severozápadě Fidži tvoří proslulé Líbankové ostrovy. Moře je tu ještě průzračnější, nebe ještě modřejší a ryby ještě větší a barevnější. A široko daleko žádná civilizace, auta nebo internet. Jen bílé pláže, palmy a moře. Natáčely se tu filmy jako Modrá laguna a Trosečník s Tomem Hanksem. Na takový výlet nemáme bohužel rozpočet, ale na nějaký ostrov bychom ještě chtěli. Objednáme si přes Fi jednodenní výlet na Beachcomber. V noci party ostrov, kde rum teče proudem, ve dne ostrůvek jako dlaň, kam přijíždějí lodě s výletníky za báječným šnorchlováním. Součástí výletu je i krmení rybek. Motorová loďka nás zaveze na korálový útes kousek od ostrova, kde se to rybičkami už jen hemží. Těší se na svou denní dávku chleba. Vezmeme si kus do ruky a skočíme do vody. Jsou jich tam stovky, tisíce. Malé rybičky se hemží všude kolem a stačí natáhnout ruku s chlebem, hned ho začnou okusovat. Velké ryby plavou v hloubce, krouží a čekají, než upadne nějaké větší sousto.
Věřte nám nebo ne, ale nakonec je nám líto, když nás napodruhé do letadla ve směru Nový Zéland už bez problémů pustí.

3 komentáře:

  1. Zdá se, že mezi mou oblíbenou Fudži a Fidži jsou drobné rozdíly :-). Vypadá to tam moc pěkně, místní vyhlížejí pohodově, k tomu krásná příroda, specifická kultura a zajímavé zážitky. Díky za pěkné vyprávění i za krásné obrázky.

    OdpovědětSmazat
  2. Ahoj, jak už jsem psala dřív - tenhle článek i fotky jsou prostě moc povedené :-).

    OdpovědětSmazat
  3. Cestovat s vámi je opravdu velice příjemné. Krmení rybiček muselo být veselé, když zobkaly přímo z ruky :-)

    OdpovědětSmazat