15.1.15

Povídka inspirovaná skutečnou událostí

Žena v luxusním voze

Už zase nám ujel autobus. Nezbývá než zkusit stopovat. Teplota se šplhá nad třicet a slunce nemilosrdně praží. Stopování na Havaji je stejně zvláštní. Starých rachotin tu nejezdí mnoho, ale obvykle nás berou, zatímco žádný z té spousty nablýskaných bouráků nám nikdy nezastaví. Ani nedokončím myšlenku a už zastavuje u krajnice. Luxusní bílý šestimístný Mercedes. Elektronicky ovládané okénko sjede dolů a na nás se usměje mladá krásná žena, lehce přes třicet. „Musíte si ale vyklopit sedadla. Víte, jak na to?“ Zakroutíme hlavami. Vystoupí. Blonďaté vlasy rovně střižené, na sobě bílou hedvábnou halenku, úzkou vínovou sukni pod kolena, na nohou lodičky. Otevře zadní dveře. S omluvným úsměvem, „Tohle vždycky dělá manžel,“ sáhne dozadu, zatáhne za malou páčku a vyklopí zadní sedadla. 

„Kam máte namířeno?“
***
„Ale to je přes celý ostrov! No, já vás můžu svézt jen kousek. Ale připoutejte se, prosím. Já jedu do Polynéského kulturního centra. Už jste tam byli? Ne? Ale to je úžasné místo, dozvíte se tam tolik zajímavých věcí.“

Usměje se a pokračuje.

„Víte, manžel je pryč, domluvila jsem si na dnešek hlídání a vyrazila. Je tak úchvatný den!“
***
„Mám čtyři děti. Dvě dcery, 13 a 11 let, a dva chlapce, 10 a 7. Manžel pracuje v armádě, je často pryč a já děti učím sama, doma. Odkudpak pocházíte?“
***
„Já jsem z Kalifornie. Ano, je tam překrásně, ale i tady je to nádherné. Žijeme tu už pět let. Máme velký dům ve Wahiava, uprostřed ostrova. Dřív jsme hodně cestovali, kvůli manželově práci, ale pak jsme usadili tady. Chceme tu být ještě nejméně pět let, než děti vyrostou.“
***
„Dál už vás vzít nemůžu. Stačí vám to tady?“

Vysadí nás u autobusové zastávky, hned naproti poště. Okénko neslyšně sjede dolů, poslední hollywoodský úsměv, zamává a je pryč. Další autobus jede za 20 minut, to akorát stihneme poslat pohledy. Koupíme známky a vhodíme psaní do červené schránky na zdi. Na zastávce čeká pár lidí, a tentokrát už opravdu nechceme, aby nám to zase ujelo. Stojíme tam asi tři minuty, když před námi zastaví zase ten bílý Mercedes. „Můžu vás ještě kousek svézt?“

„Kulturní centrum má v pondělí zavřeno. Já hloupá na to úplně zapomněla. Teď vás ale můžu zavézt kamkoli budete chtít. Já ohromně ráda řídím, zejména tady na ostrově. Už jsem nebyla venku tak dlouho…“

Zamyslí se.

„…snad přes dva měsíce. Taková projížďka mi udělá moc dobře. Jak dlouho už tu jste?“
***
„Cestujete kolem světa? To je úžasné! Také bych chtěla procestovat svět. V rámci naší církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů máme 55 tisíc misionářů. Chtěla bych být jednou z nich a cestovat tam, kde mě Pán potřebuje. Pomáhat lidem a učit je o Kristu…”

Ohlédne se dozadu.

„Věříte v Ježíše Krista? Mě vůbec nevadí, pokud ne…“
***
“Byli jste na Aljašce? Tam ale musela být zima. Zimu, to já znám. Narodila jsem se v Kanadě, v Albertě. Uprostřed širých plání. Náš dům stál daleko od vsi, stále tam foukal silný, studený vítr. Skoro nikdy jsme nechodili ven. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Kalifornie.“
***
„Do Bakersfieldu. Je to taková malá dědina uprostřed ničeho. Dvě hodiny jízdy k moři, dvě hodiny jízdy do hor, dvě hodiny do L. A., člověk měl všude blízko.  Jednou do roka nás otec bral někam na projížďku, to byl vždycky nejkrásnější den. A dva týdny v roce tam bylo opravdu překrásně. Když se rozplynuly ty věčné mlhy a smog, které k nám chodily z města. Tehdy mě matka posílala ven a říkala mi, jak je tam hezky…“
***
„Jak se vám líbí na Havaji?“¨

Na něco si vzpomene a hned pokračuje.

„Rozhodně vám musím doporučit jednu věc. Slyšeli jste už někdy o havajských přírodních olejích? Jsou úžasné! Od mládí jsem měla problémy se zdravím a žádní lékaři mi nedokázali pomoci. Pak jsem vyzkoušela tyhle oleje, dělají se tady na ostrově, a po dvaceti letech, které jsem strávila převážně ležením na gauči, mám své zdraví zase zpátky. Vlastně poprvé v životě se cítím zdravá a tolik plná energie. Chtěla bych jet do světa a každému říkat o těch zázračných olejích…“
***
„Ano, ty stromy jsou úchvatné. Takové jinde na světě neuvidíte.“

Zadívá se z okýnka.

„Tohle je moje nejoblíbenější část ostrova. Už jsem tu nebyla tak dlouho. A ten svěží vzduch venku, vždycky trochu vlhký. Chcete, abych vám tady zastavila na focení? Ne?“

V hlase se jí ozve jemný náznak smutku.

„Nevadí. Víte, já moc ráda fotím a hraju na kytaru. Říkám si, jaké by to bylo vyrazit do světa jen s foťákem a kytarou…“
***
„Vaše batohy váží jen dvanáct kilo? Přála bych si mít tak málo věcí. Náš veliký dům je doslova zavalený věcmi. Vždycky, když někdo odjíždí a stěhuje se, nechává nám nějaké věci úplně zadarmo. A to je škoda, vyhodit věci, které dostanete zadarmo. Když jsou ještě pěkné. Ale toho času, co to zabere. Celý minulý týden jsem jen uklízela. Dala jsem dětem volno od učení a vysmýčila dům. I auto… A co všechno jste tu už stihli vidět?“
***
„Želvy? Včera? Vážně? Víte, já jsem tu poprvé viděla želvu, když jsem tu žila už tři roky. Není to zvláštní? S dětmi moc často na pláž nechodíme, je to daleko. Víte, manžel je rád, když nás má všechny stále doma. A kde vlastně přesně leží ta Česká republika? Zeměpis jsme s dětmi ještě neprobírali…“
***
„Jaké to tam je? Jací jsou lidé ve vaší zemi?“

Vyptává se s opravdovým zájmem.
***
„Čím jste se živili, než jste vyrazili do světa?“
***
„Já jsem doma s dětmi. Od té doby, co dcera nemůže chodit, mám na ně daleko víc času.“

Její hlas najednou studí.
***
„To bylo před čtyřmi lety, na Vánoce. Můj manžel…“

Zhluboka se nadechne a chvíli jí trvá, než dokáže pokračovat.

„Dcera měla nehodu. Spadla ze schodů a udeřila se do hlavy. Dlouho ležela v nemocnici. Bylo to špatné. Ale všichni jsme se za ni modlili a Pán nám ji vrátil. Nemůže chodit, nemluví, ale někdy, ráno, se na mě usměje…“
***
„No vidíte, a už jsme skoro tady. Ještě seďte, zavezu vás až před vchod. Já jsem vás tak ráda poznala. Opravdu mě moc těšilo. Není vůbec zač. Užijte si krásný slunečný den na Havaji!“

O pár dní později jdeme navštívit tolik doporučované Polynéské kulturní centrum. Má otevřeno každý den v týdnu. I v pondělí…

4 komentáře:

  1. Tak nevím, můj první komentář bez výstrahy zmizel, tak to zkusím ještě jednou. Kdyby náhodou vybublaly oba najednou, není to (jen) sklerózou komentátorovou :-)
    -----------
    Moc pěkná "povídka", která zůstane člověku ještě notnou chvíli v hlavě. Hlavně konec, který je na hranici mezi happyendovým úsměvem a mrazením v zádech. Obraz, který sestává z různých úrovní světel a stínů jako krásná a přitom nejednoznačná fotografie.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jé, děkuju! To jsem moc ráda, že se líbila, zejména proto, že jsem v tomhle literárním žánru úplný nováček. Nicméně samotné setkání s tou ženou byl pro mě tak silný zážitek, že jsem na ni nedokázala přestat myslet - na první pohled měla všechno a strašně se snažila působit spokojeně a vyrovnaně, ale zřejmě nás vozila po ostrově jen proto, aby si měla s kým popovídat...

      Smazat
  2. Po přečtení posledních tří vět mě úplně zamrazilo. Zajímavý příběh, který nutí k zamyšlení...

    OdpovědětSmazat
  3. Zní to až děsivě skutečně. Vlastně si říkám, přoč se to přesně takhle nemohlo stát...

    OdpovědětSmazat