9.1.15

Kohoutí ostrovy

Havaj. Všeobecně vžité synonymum pro ráj. Častá představa o Havaji zahrnuje tropický ostrov v průzračném oceánu, bílé pláže s vysokými palmami, dokonalý relax, vyhlášenou surfařskou destinaci a pizzu s ananasem. Havaj má ale do skutečného ráje dost daleko. Aspoň od té doby, kdy si tuhle zemi přivlastnily Spojené státy. Po určitých patáliích na začátku si ale nakonec užijeme pobyt i tady… 
Havajské ostrovy se skládají z pěti hlavních ostrovů a 208 malých ostrůvků, skal a útesů. Opravdu rádi bychom navštívili Maui se slavnou sopkou Halekala, deštným pralesem a krásnými plážemi, Kauai pro úžasné přírodní scenérie a možnost pozorovaní velryb, jen řídce obydlený Molokai, kde se natáčel Jurský Park, a hlavně Big Island se slavnou Mauna Kea, kde bychom mohli vidět činné sopky a horkou tekoucí lávu naživo. Letenky na kterýkoli z ostrovů jsou ale příliš drahé a i Oahu je dost velký na to, abychom se tu na dva týdny dokázali dost dobře zabavit. 
První noc spíme v luxusním drahém hotelu ve Waikiki v Honolulu. Ne proto, že bychom po něčem takovém toužili, ale proto, že se to ukázalo jako jediná možnost. Couchsurfing se na Havaji příliš nepěstuje a noc v zablešené ubytovně by nás vyšla skoro nastejno. Ulovíme totiž aplikaci HotelToNight, která mapuje hotely po celých USA a nabízí pro každou noc jeden luxusní hotel v dané destinaci za méně než poloviční cenu. Druhou noc strávíme pod širákem na autobusové zastávce v blátě u silnice v centru ostrova. Představa, že někde vystoupíme z autobusu, ujdeme nějaký ten kilák do lesa a tam si postavíme stan, se ukázala jako zcela mylná…
Na Oahu je totiž explicitně zakázané úplně všechno. Každý kousek pozemku je oplocený a deklarovaný jako soukromý. Kempování na pláži je už pár let zakázané pod hrozbou přísných pokut, a pokud si chcete na pláži udělat přes den piknik s přáteli, musíte si nejméně dva týdny dopředu opatřit povolení příslušného úřadu. Nachází se tu několik státních kempů, ale ty se musí rezervovat s velkým předstihem a jsou otevřeny pouze od pátku do pondělí, některé výjimky až do středy. Pravidelné uzavírky kempů na dva až čtyři dny v týdnu jsou namířeny proti bezdomovcům a nízkorozpočtovým baťůžkářům. Chceš na Havaj? Tak ale musíš mít na hotel. A perlička – kdyby vás to náhodou nenapadlo, je přísně zakázané i veškeré vyměšování v dopravních prostředcích!
Musí se ale nechat, že Havajani jsou fakt pohodáři. Havajanky si vykračují v barevných šatech a botách na platformě, důchodkyně s fialovými vlasy rozdávají úsměvy na všechny strany a výrazný nepoměr mezi mladými a starými vypovídá o tom, že Havaj si zazobaní Američani v důchodu vybírají jako luxusní místo pro zbytek života. Stojím si takhle na chodníku, svým velkým batohem ho skoro celý blokuji a překážím chodcům. V Česku by do mě někdo strčil nebo se zmohl tak na „uhni!“. Tady se na mě místní chlapík usměje se slovy „How are you doing today?“. A podobných příkladů by bylo víc. Jsou tu také neuvěřitelně levné autobusy napříč celým ostrovem. Jednotná cena 2,5 dolaru kamkoli. Lístky platí tři nebo čtyři hodiny (záleží, jak je řidič zrovna utrhne) a umožňují až dva přestupy. Z nepochopitelného důvodu jsou extrémně podchlazené, a tak i když venku panují horka nad třicet, v autobuse se klepeme zimou, dokud se nenaučíme vozit si teplou bundu. Každopádně nikdy nezapomeňte na kytku do vlasů! 
Probudíme se celí zablácení za svítání pod lavičkou přímo naproti ananasové plantáži. Kdybyste nevěděli, jak roste ananas, tak na palmě to není. Ananas roste jako mrkev. To dobré pod zemí, zelené nahoru a jeden vedle druhého. Petr odmítne jeden ukrást k snídani, tak se jen sbalíme a jdeme hladoví stopovat. Po chvíli nám zastaví Chris ve starém autě a doveze nás na pláž, kde jsou sprchy, záchody a umyvadla, piknikové stolky a první surfaři. Havááj! Zvykneme si tu stopovat na autobusových zastávkách. Pokud nám nikdo nezastaví, než přijede autobus, tak jedeme autobusem, ale stojí nás to pět dolarů. Celkové máme úspěšnost kolem 50%, což nám ušetří nejméně tisícovku.
Návštěvnické centrum v Haleiwa zaměstnává moc milou paní, která ví úplně všechno. Doporučí nám (asi) jediný soukromý kemp na ostrově, Friends of Malaekahana, a rovnou nás nechá si tam od ní zavolat a zarezervovat si ho. Ani oni se moc netváří na to, že by tam někdo mohl zůstat déle než týden, a když už to někdo chce udělat, každé dva dny ho přesouvají na jiné místo v rámci kempu, aby mu to trochu znepříjemnili. Nevadí. Máme základní tábor, ze kterého budeme objevovat krásy Oahu. 
Friends of Malaekahana leží na silnici Kamehameha, pojmenované po královské dynastii panovníka, který ostrovy sjednotil. Havajské ostrovy jako první obydleli Polynésané před mnoha a mnoha staletími a pro Evropu je objevil slavný James Cook. Domorodci ho nejprve oslavovali jako boha, ale během jeho druhé návštěvy ho bohužel… snědli. Devatenácté století bylo pro havajské obyvatele bouřlivé. Západní mocnosti chtěly tuto zemi pro sebe, američtí plantážníci přivlekli na ostrovy neštovice a jiné nemoci, za pomoci vojenských jednotek USA sesadili z trůnu královnu Liliuokalani a požádali Spojené státy o anexi území. K té došlo v roce 1898. Podle mnoha hlasů si tento strategický bod v Tichém oceánu přivlastnili nezákonně. V roce 1959 se Havajské ostrovy staly 50. státem USA. Opravdu hodně jsme se snažili potkat a pohovořit si s některým z potomků původních obyvatel. Každý, kdo vypadal, že by mohl být domorodým Havajanem, nám ale řekl, že pochází ze Samoa, Tonga nebo Tahiti… Vypadá to, jako by původní obyvatelstvo úplně vymizelo.
Nabízí se příležitost vysvětlit, proč se článek jmenuje „Kohoutí ostrovy“. První noc v kempu mě probudí ve 2:30 ráno. Kokrhají zběsile všude kolem a jeden z nich si zřejmě vybral právě náš stan, postavil se hned za něj a rozhodl se nás za každou cenu vzbudit. Nedají pokoj až do půl osmé, kdy teplota ve stanu dosáhne zhruba 50 °C a nedá se dělat nic jiného, než vylézt. Kohoutů pobíhá po kempu asi dvacet a slepic nejméně padesát. Sem tam leží nějaký na trávě mrtvý a nikdo by si nevšiml, kdybychom některému z nich zakroutili krkem a upekli si ho na ohni. Příští noc jsme už chytřejší. Posuneme stan víc do ranního stínu, a jakmile kohouti ráno spustí svůj nevítaný koncert, začnu po nich v pravidelném intervalu házet sandálem. Slepice a kohouty pak potkáme na mnoha dalších místech na Havaji. Divokou drůbeží je proslulý také ostrov Kauai. Každopádně všudypřítomné zákazy, kohouti a komáři jsou naše nejsilnější vjemy z návštěvy Havaje. Věřili byste, jak moc je „v ráji“ krvežíznivých komárů? Pozorování šumějícího moře v měsíčním světle díky nim není zrovna velká romantika…
A teď už z té pozitivnější stránky. Na Oahu se věnujeme zejména šnorchlování. Petr zkušeně plave ve vlnách a učí se fotit se svým novým podvodním foťákem, zatímco já tuto dovolenkovou aktivitu zkouším poprvé v životě. Fascinuje mě každá malá barevná rybička. Při prvním koupání na pláži vedle kempu vidím dokonce dvě! S každým dalším pokusem je to lepší a lepší, až se rozhodneme navštívit slavnou zátoku Hanauma Bay. Musíme autobusem přes celý ostrov, zaplatit 15 dolarů vstupné a shlédnout 15 minutové instruktážní video, jak se v zátoce chovat, ale i tak se to jednoznačně vyplatí. Hanauma Bay je nejlepší místo na šnorchlování na Oahu vůbec a údajné druhé nejlepší, které vyzkoušíme o den později, mu nesahá ani po kolena. 
Zátoka je sopečného původu, hostí překrásné korály a tropické rybičky mnoha druhů, velikostí a barev. Je to úžasné. Voda je tu naprosto klidná a viditelnost tím pádem dokonalá. Sem tam se mi podaří vidět hejno žlutých rybiček s černými proužky a jednou mě vyděsí ryba velké tak, že mám pocit, že kdyby chtěla, mohla by mi ukousnout nohu. Plavu podél útesu až se dostanu do místa, které vypadá jako malé hluboké jezírko ohraničené útesy ze všech stran. A ze dna vzhůru proti mě plave želva. Kareta obrovská (Green sea turtle)! Vůbec ji nezajímám, plave si nahoru a já mám spoustu času prohlédnout si ji, dokud je ještě pode mnou. Vyplave na hladinu, pětkrát vystrčí hlavu z vody a nadechne se a přitom na mě mžourá jedním okem. Pak se zase ponoří, doplave na písečné dno a zaleze pod skálu. Nechci ji rušit, a tak plavu pryč. Každopádně to je ten nejhezčí šnorchlovací zážitek.
Setkání s velkými želvami ale není na Havaji nic neobvyklého. Vypravíme se na proslulou želví pláž Laniakea. Tady má pro změnu štěstí Petr. Nejprve na útesech vyfotí několik želviček ve vodě, a když se jde koupat, ve vodě potká a vyfotí jednu přímo u břehu, z bezprostřední blízkosti. Na pláži jsou tři „dozorkyně“ z nějaké ekologické organizace, které hlídají, aby lidi tyhle krásné tvory moc neobtěžovali. Pak se strhne poprask a lidé se začnou kupit na jednom místě. Z vody vylézá obrovská kareta nahřát se na horký písek. Slečny kolem ní vytyčí červeným provazem zakázané pásmo, vyhledají ji ve svém katalogu želv a povídají o ní mnoho zajímavých věcí. Je to želvák jménem Kuhina starý asi 42 let, měří asi metr a váží 127 kg. Na téhle pláži sledují 25 želv, které umějí identifikovat podle skvrn na krunýři a tvaru hlavy. Želvy často vydrží ležet na pláži až do západu slunce, a tak dlouho tam vydržíme i my – pozorovat želváka Kuhinu.
I na Oahu se dají najít místa, kde nejsou turisté a kde se člověk cítí jako v úplně jiném světě. Třeba pláž v Kawela Bay. Není tam nikdo, kromě staršího páru čtoucího si knížku a instruktora surfování, učícího několik začátečníků. Petr okukuje surfovací triky a pak si jde zaplavat do moře. Mezi pláží a silnicí jsou nádherné staré stromy, které vypadají jako vystřižené z filmu Avatar. Dalším klidným místem je Laie Point, kam místní chodí rybařit, a nám se poštěstí přijít zrovna na východ úplňku. V hamburgrárně Seven Brothers v Laie si pak k večeři dám skvělý vegetariánský hamburger. Místo masa ale nemá placku z čočky, nýbrž – jsme na Havaji! – grilovaný ananas.
Oahu nabízí i četné turistické vyžití. Nejnebezpečnější trek světa vede právě tady po Pu’u, jednom z nejužších hřebenů. Pro ilustraci se můžete podívat na tohle video. Shodneme se, že by to na nás bylo příliš velké sousto, a vydáme se po sousedním hřebeni Kahekili a Manamana s úžasnými výhledy na Pu’u. Specifikum havajské turistiky je to, že začátek trasy není nijak označen. Dojdeme na konec ulice, kde by měl náš trek začínat, ale najdeme tam jen dva domy, psa, šňůru s prádlem a hustou houšť. V domnění, že jsme o ulici vedle, se vrátíme, ale místní kluk nás pošle zpátky. „Vlezte do té houštiny a po chvíli už uvidíte vyšlapanou pěšinku…“ Je tedy důležité předem přesně vědět, kam jít, a nenechat se ničím zastrašit. Pěšinku po pár metrech v křoví skutečně objevíme. Začíná odnikud a proplétá se mezi stromy a tropickými rostlinami, které u nás známe jen z květináčů.
Je hodně nad třicet a velmi vlhko. Pot z nás jen leje. Stoupáme uzoučkou pěšinkou vzhůru. Občas je někde natažený provaz, prádelní šňůra nebo starý elektrický kabel, který má usnadnit prudké šplhání vzhůru. Metodici horolezecké bezpečnosti by z tohohle místa měli pěknou sbírku příkladů „jak ne“. Vylezeme na úzký hřebínek a dál už jdeme po něm. Je dobře schůdný a my se už moc těšíme na ten protější, po kterém budeme scházet dolů. Vypadá mnohem vyšší a užší. Máme výhledy na moře, zátoku i okolní zelené hřebínky. Vezmeme za vděk starým betonovým bunkrem, kde je o pár stupňů chladněji a kde si můžeme dát malou svačinu. 
Vystoupáme na malý vrcholek a odtud vede pěšina lesem dolů do sedla, k potoku a dvěma vodopádům. Jsme zhruba v polovině. Užíváme si deštný prales, kde nežijí žádní jedovatí hadi, pavouci ani predátoři. Jen hejna savých komárů nám trochu kazí zážitek. Cestička stoupá strmě podél vodopádu po kluzké skále. Pak zahne do suchého kapradí, které je buď posekané, nebo polité nějakou kyselinou. Objevíme několik barevných fáborků, které doposud spolehlivě ukazovaly cestu. Vyšplháme se po široké blátivé stezce asi 100 metrů vzhůru a ta najednou záhadně končí. Hledáme její pokračování všemi možnými i nemožnými směry, ale nejspíš jsme tu špatně. Sestup zpátky k poslednímu fáborku je obtížný a nepříjemný. Tak znovu. Bloudíme lesem hodinu a půl, než uznáme, že musíme zpátky, odkud jsme přišli. Za chvíli bude tma a tohle nemá smysl. Vrátíme se skoro k vodopádu a tady najdeme nenápadnou, leč značenou stezku nahoru. Je jasné, že tu řádil nějaký značkokaz, který schválně umístil několik matoucích fáborků a vyžďářil dlouhý pruh kapradin. O zbytek už se postarali zmatení turisti, protože falešná pěšina byla vyšlapaná mnohem lépe než ta správná…
Mrkneme na sebe a začneme se hustým podrostem soukat vzhůru. Za necelou hodinku jsme na hřebínku Manamana. Začíná se šeřit. Další kus cesty vede tropickým pralesem. A pak dvě hodinky balancování na úzkém hřebeni. Moc nás mrzí, že už je tma a nevidíme tu hloubku pod sebou. Můžeme ji ale tušit – na obě strany pár set metrů. V jednom místě se zaseknu a odmítnu jít dál, ale Petr mi pomůže. Pak vyjde měsíc. Je skoro úplněk a svítí nám na cestu možná líp než naše čelovky. Pomalu scházíme po hřebeni dolů. Když v hloubce pod sebou uvidíme autobus, je jasné, že máme hodinu na to, sejít k silnici, než pojede další. Po čtyřiceti minutách, když už to k silnici není moc daleko, si dáme přestávku a já pro jistotu zkontroluji jízdní řád. Jede nám to za 11 minut! Nasadíme sprint z kopce. Petr se dvakrát sklouzne po mokrém listí a zamaže se od bláta. Objevíme se na silnici uprostřed ničeho, nikde ani cedulka, která by napovídala, že tady začíná trek, nebo na kterou stranu je autobusová zastávka.  Nemáme čas to řešit, rozeběhneme se doleva, prostě proto, že je to ve směru jízdy autobusu. Na zastávku doběhneme s dvouminutovým zpožděním. Odjel už? Do kempu bychom to měli asi 12 km… Přijede za deset minut a paní řidička se nestačí divit, kde se tam takhle v noci bereme. Skvělý přehled nejlepších treků na Oahu můžete najít tady.
Náš poslední výlet na Havaji, tentokrát na těžko, směřuje na Kaena Point, nejzápadnější výběžek ostrova. Ať už z jihu nebo ze severu, nedá se na něj dostat jinak než pěšky. Autobusy tímhle směrem nejezdí a přiblížit se můžeme jedině autem. Máme štěstí. Zastaví nám mladá černoška Sita. Je jí 23, je z Tonga a na Havaji žije už sedm let. Pracuje jako pečovatelka. Je vysmátá a vypráví nám nejrůznější historky. Zajede si s námi a zaveze nás až na konec silnice vedoucí ke Kaena Point. Její postoj k životu skvěle vystihuje její citát, který se mi moc líbil, a nazvala bych ho obecně platným. „It’s easy, when you are lucky!“ (Je to snadné, když máš štěstí!) Dojdeme k majáku a na písečné pláži si postavíme stan. Velké vlny se tříští o útesy a hvězdy nám svítí nad hlavou.
Kaena Point je známý svou velkou kolonií albatrosů, bohužel jsme tu ve špatném období a nevidíme ani jednoho. Mají tu žít také endemičtí tuleni havajští (Monk seal), kteří jsou jako jediní tuleni na světě samotářští. Probudíme se v sedm ráno, sluníčko už svítí, jsme tu sami, snídáme na pláži. Když jdu po snídani umýt ešus do moře, hrozně se leknu. Velký šedivý kámen, který tam celou dobu ležel, zvedne hlavu a podívá se na mě. Tuleň. Rychle vycouvám, protože se nesmějí rušit. O chvíli později připlave na vedlejší pláž druhý tuleň a taky se začne vyhřívat sluníčku. Tím jsou obě velké pláže obsazeny. Když se objeví třetí tuleň a pochopí, že jde pozdě, začne manévrovat a plavat podél pobřeží. Nevydrží mu to dlouho a rozhodne se pláž si vydobýt sám pro sebe. Je velká tak, že by se tam pohodlně vešlo sedmdesát tuleňů, ale lehnout si poklidně na její druhý konec není v povaze těchto samotářů. Dvě hodiny pak pozorujeme ostrou bitvu tuleňů o kus pláže. Ležící tuleň je větší a má mnohem výhodnější pozici – brání si svou vlastní pevnost. Plavající tuleň je ale otravný a neodbytný a znechutí ležícího tuleně tak moc, že kolem poledne zvedne kotvy a zmizí v moři. Malý tuleň si asi teprve teď všimne toho, že je kolem hlouček lidí pozorující jeho snahy, což ho vyděsí natolik, že se na svou dobytou pláž vůbec neodváží vylézt.
Během cestování si člověk na vlastní kůži prožije i takové skutečnosti, že den nemusí mít vždycky 24 hodin. Snadno jich může mít 25, 26, 37 nebo i přes čtyřicet.  Přelétáme datovou hranici, takže dnešní neděle jich má bohužel jen šest. Letíme do dalšího „tropického ráje“. Jak se nám bude líbit na Fidži?

4 komentáře:

  1. I ten zbytek ráje stojí podle fotek a vyprávění za to. Díky za možnost tam nakouknout.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkný článek - tenhle je fakt úplně časopisecký :-D.

    OdpovědětVymazat
  3. Ty treky jsou přímo děsivě nádherné:-) Opět to bylo zajímavé vyprávění. Netušila jsem, že na Havaji žijí tuleni:-)

    OdpovědětVymazat