Dobytí střechy Indočíny

Fansipan (3143 m) je nejen nejvyšší horou Vietnamu, ale i celé bývalé Francouzské Indočíny, tedy navíc Laosu a Kambodži. Takový výstup nás láká, ze všech stran se ale dozvídáme, že pro něj nejprve musíme získat úřední povolení. Boj se socialistickým byrokratickým aparátem v nás vyvolává stejné pocity, jako čtení Kafkova románu Zámek. Zoufalství, beznaděj a nevysvětlitelné překážky chtějí nahlodat naše nezlomné odhodlání. Nedáme se. Nejprve ale musíme Zámek vůbec najít…

Jednoduchá a obecně přijímaná cesta na vrchol znamená přijet do Sapa, turistického městečka v horách, a najmout si průvodce, nosiče a kuchaře. Vyjde to na 70 – 150 USD za osobu. K tomu je v ceně doprava klimatizovaným džípem, půjčení vybavení, jídlo a nocleh ve výškovém táboře. Povolení k výstupu vyřídí cestovní agentura, ale pouze v případě, že si u nich zakoupíte výstup se vším všudy. Jenže proč by měl člověk platit za něco, co nepotřebuje? Vybavení i mapu máme, jídlo koupíme na tržišti a pod kopec dojedeme stopem. Schází jen získat to povolení…

Hra o Kafkův Zámek

Mnoho lidí píše o své zkušenosti se získáváním permitu. Nejdůležitější je najít kancelář Správy národního parku. Nikdo ale nepíše o tom, že by byl úspěšný… „Zaplatil jsem si řidiče s motorkou, aby mě zavezl do kanceláře, kde se povolení vydávají. Nejdřív mi zastavil před hotelem (špatné místo), pak mě dovezl na poštu (znovu špatně) a nakonec to zkusil v turistické agentuře. Rozhodl jsem se tedy hledat kancelář Správy národního parku sám, ale nikdy jsem ji nenašel…“ Jedinou malou indicií je zmínka o tom, že kancelář údajně leží v Sapa na ulici Phan Xi Pang (čti Fansipan).

Cestou přes náměstí nakoupíme zásoby. Pět baget, šest lahví vody, tři balení taveného sýra, pět rajčat, pár jogurtů, velký trs banánů a dvě plechovky s tuňákem. V okamžiku, kdy platíme za rajčata, začne Petr postrádat mapu. Když odcházíme, ozve se od vedlejšího stánku stará žena a mává mapou. Tváří se, že prodává mapy, ale žádnou jinou než tuhle tam nemá. Jenom zeleninu. To je naše mapa! Poděkuji a chci si ji vzít. Ona ale chce peníze. Ukazuje pět. Pět tisíc vietnamských dongů je šest korun, a to ji za ztracenou mapu rádi dáme. Jenže ona chce padesát tisíc! Připlete se k tomu místní muž a začne nám špatnou angličtinou překládat. „Chcete koupit tu mapu?“ „Nechci ji koupit, je moje!“ „To ale nemůžeš, ona ji měla,“ vloží se do rozhovoru Petr, který je stále ještě na pochybách, že je to opravdu naše mapa. Já si ale jistá jsem. Asi nám vypadla a ona ji našla. To jí ale nedává žádné právo, chtít za ni dvojnásobek toho, co stála původně! Petr mě chytne za ruku a táhne mě pryč. To nám to hezky začíná…

Ptáme se na Správu v turistických informacích a slečna nás pošle tři kilometry za město. V horku a s těžkými batohy scházíme dolů z prudkého kopce. Bloudíme ulicí a ptáme se místních, kde koupit „vstupenky na horu“. Nakonec se jeden muž usměje, zajde s námi do zatáčky a ukáže na velkou krásnou budovu o pár desítek metrů dál. Opravdu vypadá jako zámeček natřený na světle modro. Našli jsme ho! Hned však před námi stojí další oříšek. Jak se dostat dovnitř? Příjezdová brána je odemčená, ale všechny místnosti zavřené a nikde nikdo. Po chvíli přijede muž na motorce, zaparkuje a jde někam dolů. Ptáme se ho na vstupenky. Pouze odmítavě zakroutí hlavou. Ukážeme na tři telefonní čísla uvedená na dveřích s popisem ve vietnamštině a jediným slovem, kterému rozumíme. Hotline. Mohl by tam zavolat? „To nejde!“

Neznat Kafku, začala by nás obcházet tíseň a sklíčenost. My se ale nedáme. Vrátíme se do domu, kde nám tak dobře poradili. Dozvíme se, že otevřou ve dvě. Je teprve jedenáct, posadíme se do restaurace s výhledem na svahy pokryté terasovitými rýžovými políčky. Zámek jako na dlani. Ptáme se na vstupenky na Fansipan a i oni ukáží na zámeček. Ptáme se, kdy otevřou a i oni odpovědí, že ve dvě. Ptáme se, jestli nám mohou zavolat na ta telefonní čísla uvedená na dveřích kanceláře a i oni odpovědí, že to nejde. Muž nemluví mnoho anglicky, ale začne vodou na stůl malovat jednoduché obrázky. Pochopíme, že ta čísla jsou na hasiče, záchranku a policii… 

Ve dvě hodiny se pevným krokem vydáme zpátky do zámku. Nic se nezměnilo. Zamčeno a nikde nikdo. Co teď? Po chvíli přijede muž na motorce. Prý je horský průvodce a jde si pro povolení pro své klienty. Bavíme se o lezení a cestování a za další půl hodiny přijede mladá žena na motorce. Otevře kancelář, ale vůbec se s námi nebaví. Jen s průvodcem. Ona jemu razítka, on jí bankovky. Vůbec nerespektují, že čekáme už víc než tři hodiny! „Rádi bychom dostali dvě povolení k výstupu na Fansipan.“ Slečna se se zmateným úsměvem podívá na průvodce. Ten jí něco přeloží, a pak zpátky nám, že to nejde. Nenechám se odradit a vytáhnu své dvě tajné zbraně. 1) Prohlásím, že jsem četla vyhlášku, podle které to jde. Můžeme na Fansipan bez průvodce, pokud nám ona vydá povolení. 2) Zamávám před ní svojí horolezeckou průkazkou a drze ji vydávám za svou průvodcovskou licenci. Sama jsem průvodce, a proto žádného průvodce nepotřebujeme. Muž jí něco přeloží a odejde. Obrátím se přímo na ni a jako kolovrátek opakuji svou žádost. Rádi bychom dostali dvě povolení k výstupu na Fansipan. Usměje se na mě s pohledem „nerozumím ti ani slovo“ a zavolá průvodce zpátky. I on opakuje dokola to samé. „Pokud nepotřebujete průvodce, ona vám nevydá povolení.“ Jedinou možností je přijít sem s místním průvodcem. Vypadá to, že rozhovor skončil. Opouštíme Zámek. Bez úspěchu.

Jedeme na Fansipan!

Každou slabší povahu by tohle odrovnalo a výsledkem by byl nákup zájezdu od agentury. Ne však nás. Vyšplháme po silnici do kopce a na první mávnutí stopneme náklaďák. Po něm nám zastaví muž se dvěma dětmi. Jeho malá dcera válí skvěle anglicky a svezou nás až ke Stříbrnému vodopádu. Tady posedávají ženy v tradičních krojích a prodávají suvenýry. Poslední dva kilometry do kopce nás popoveze mladý pár. Stojíme před branou, kudy proudí vysmátí, slavnostně oblečení Vietnamci. U pokladny stojí dva vojáci a vybírají vstupné k Vodopádu lásky. Stojí 55 korun, což rádi zaplatíme. Pokud tudy vede cesta na Fansipan, máme v ruce aspoň nějaký papír, opravňující nás ke vstupu. Sestupujeme dolů a podle GPS velmi rychle poznáme, že tudy cesta na Fansipan nevede. Zabočila ještě před pokladnou od parkoviště vlevo. 

Když už máme ty vstupenky, jdeme k vodopádu. Třeba to půjde někde střihnout lesem. Cestička vede hodně dolů, pak zase nahoru a po kilometru už vidíme vodopád. Je vysoký asi čtyřicet metrů a jít tudy na Fansipan by znamenalo vylézt tím vodopádem nahoru. Mladé páry kolem nás si romantický výlet moc užívají, jsme tu jediní cizinci a jediní s krosnami, takže jsme opět za exoty. Cestou zpátky zkusíme, jestli by se nedalo prolézt křovím, ale nakonec tuto variantu zavrhneme. Kilometr hustou džunglí do kopce jsme si už několikrát vyzkoušeli a není to zkušenost, kterou bych teď chtěla opakovat. Těsně před pokladnou zahýbá úzká pěšinka do křoví. Před sebou slyšíme jásající přemožitele Fansipanu oslavující svůj návrat na parkoviště. Od správné pěšiny nás dělí asi třicet metrů. Je půl šesté večer, sedíme schovaní v křoví a řešíme, co dál. 1) Projít po oficiální cestě a čekat, co se stane. Pokud nás někdo zastaví, můžeme to zkusit v noci znovu. 2) Počkat pár hodin, než se setmí a udělat noční výstup. 3) Prolézt tímhle křovím a doufat, že tak obejdeme kontrolní bod a pak už po nás nikdo nebude žádné povolení chtít. Petr uvede ještě čtvrtou variantu. 4) „Kdyby bylo jen na mě, zaplatil bych si průvodce.“ Tahle varianta ale nemá šanci.

Po zralé úvaze volíme možnost č. 1. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Pokladna k Vodopádu lásky je už zavřená a žádná další pokladna ani kontrolní brána tady není. Potkáváme navracející se skupiny a všichni vypadají rádi, že už jsou zpátky. Všichni mají nosiče a průvodce, ale nikdo se nás neptá, kde je ten náš, nikdo nechce vidět naše povolení, nikdo neříká, že tam bez průvodce nesmíme. Všichni se usmívají, zdraví a přejí nám šťastnou cestu. Nikde si nevšimneme ani žádné cedule, která by zakazovala vstup bez průvodce, dokonce ani ve Vietnamštině. To nás uklidní, a tak zahájíme výstup.

Ve svitu měsíce a svatojánských broučků

Setmělo se a vyšel měsíc. Je skoro úplněk a krásně nám svítí na cestu. Ani nepotřebujeme čelovky. Pěšina sice není značená, ale je zřetelná a zabloudit nemůžeme. Terén je snadný. Stoupáme lesem podél potoka, až si všimnu malé světlušky. A další a další. Všude kolem nás létají v hejna světélkujících obláčků a je to moc krásné. Máme radost, že jsme si nezaplatili průvodce. Ti totiž chodí na horu ráno, nikdy ne v noci za svitu svatojánských broučků… Ve výšce 2200 m má být výškový tábor a my už zdaleka slyšíme zuřivý štěkot psů. Stojí tu několik chatiček, ale všude je zhasnuto a psi jsou na řetězu. Za táborem je rozcestí a podle cedule vedou obě cesty na vrchol. Čistě podle intuice zvolíme tu vpravo. Šplháme do prudšího kopce a o půl jedenácté zastavíme na večeři. Zvedá se vítr a objevují se mraky. Spadne i pár kapek, a tak se rozhodneme tady přenocovat. Projdeme skrz mokrou louku plnou žabího kvákání a za pahorkem asi padesát metrů od cesty, skrytí před větrem a lidskými zraky, postavíme stan.

Ráno zjišťujeme, že jsme nějak podcenili zásobování. Nemáme nic víc, než tu trošku, kterou jsme nakoupili na tržišti. K snídani tedy sníme jen jogurt a banán, sbalíme stan a vyrazíme. Po pěti krocích zpátky na pěšině mě napadne, jestli by nebylo lepší nechat tu věci a vyběhnout si vrchol jen nalehko. Petr to odmítne s tím, že třeba půjdeme zpátky tou druhou cestou. Člověk by čekal, že se po výstupu na Agung poučíme. Bohužel ne…

Bláto, že vás to bude šokovat

Pěšina stoupá vzhůru po zvlněném hřebeni. Prudce nahoru, pak zase dolů a zase prudce nahoru, o kus výš, než předtím. Na obě strany se nám otevírají výhledy do kraje. Brzy potkáváme první domorodce v protisměru. Nosiče, kteří se vracejí na prázdno, a pracovníky lanovky. Ačkoli se vrchol Fansipanu většinou schovává v mraku, několikrát zahlédneme vysoký jeřáb a několik stožárů. Provizorní vozíky převážejí stavební materiál. Výstavba lanovky je v plném proudu a koncem roku by podle plánu už měla být v provozu. Nízko nad zemí se táhnou zatím nefunkční dráty vysokého napětí a my je musíme překračovat a podlézat. Sem tam usnadňuje stoupání krátký žebřík. Je krásně. Nad vrcholky se honí bílé obláčky a trochu pofukuje větřík, takže není ani zima, ani příliš horko. Druhý výškový tábor je ve 2800 m. Několik stanů a ženy v tradičních krojích kmene H’mong. Vyšplháme do sedla, kde potkáme početnou skupinu Malajců. Všichni mají stejná modrá trička s citátem Edmunda Hillaryho: „Není to hora, kterou dobýváme, jsme to my sami.“ 

Čeká nás překvapivé prudké klesání, na skále je natažené staré lano. Pak ještě poslední dlouhý a strmý výstup. Cesta se výrazně zhorší a žebříků přibývá. Pěšinu, která měla vést na vrchol z druhé strany, vůbec neobjevíme a silně pochybujeme o její existenci. Jsem pomalá, batoh na zádech mě ničí. Potkáme dvě holky, které nás varují před závěrečným úsekem cesty. „Je to tak rozbahněné, že vás to bude šokovat.“ Říkám si, že mě jen tak něco šokovat nemůže, ale když to vidím, uznám, že kdyby mě nevarovaly, asi by mě to šokovalo… Hluboké bahnité oraniště v prudkém svahu, kterým se musíme probrodit vzhůru.

Sladký vrcholový spánek

Ve dvě hodiny odpoledne stojíme na vrcholu, na střeše Indočíny. Je zdobená kovovým jehlanem s kótou 3143 m n. m. Ani se moc nerozhlížím kolem, shodím batoh, vyndám spacák, zuju boty a rázem je mi blaze. Ve vteřině spím. Aspoň k něčemu je ten batoh dobrý. Prospím se asi hodinku, během které mě Petr nakrmí bagetou se sýrem a nechá dál spát. Na vrcholu jsme sami, jen tři pracovníci lanovky se sem přišli vyfotit s bílým mužem. Všude kolem se válí tuny odpadků. Stojí tu i velká plastová popelnice. Přetéká nepořádkem a je jasné, že ten, kdo ji sem dal, nepočítal s tím, že se bude muset někdy také vyvážet. Hned za ní, jako všude jinde, vlaje rudý prapor se žlutou hvězdou.

Blátem dolů se jde překvapivě snadno a rychle a i výstup do sedla zvládneme bez obtíží. Jídla povážlivě ubylo, a tak se pokusíme sehnat něco teplého ve výškovém táboře. Jediné, co jsou ochotní nám prodat, je plechovka studené koly. Aspoň trocha cukru do prázného žaludku. Západ slunce u vysokého stožáru už pozoruje skupina Malajců. Přidáme se k nim, těšíme se výhledy na oranžové obrysy okolních hor a kopců a dlouho si povídáme. Ve svitu měsíce scházíme ostrý hřebínek. O půl deváté večer jsme na stejném místě, kde jsme včera nocovali. Nejlepší, co dokážeme vymyslet, je přespat tu dnes zase. Smutný příběh, že jsme tu nenechali stát stan a v něm všechny ty těžké a zbytečné věci…

O žábě a hadovi

Když zalezeme do spacáku, nejsme už schopni žádného dalšího pohybu. Celou noc si připadám jako princezna na hrášku. Někdo mě musel zmlátit pohrabáčem a na karimatku nasypat kilo hrachu. Venku za stanem kvákají žáby. Budík zvoní v sedm ráno, ale nedokážu se hnout. Nikdy v životě jsem nezažila bolestivější noc pod stanem. Tělo zřejmě v noci neregenerovalo, jelikož nedostalo večeři. Máme hlad, žízeň a všechno nás bolí. Sbalíme věci a bolestivými kroky se vydáme zpátky přes rozbahněnou louku. Najednou Petr objeví něco, co se podaří možná jen jednou za život.

„Taky už ho nebavilo poslouchat to žabí kvákání!“

Blahobytná socialistická země

Vlídná tvář Ho Či Mina shlíží z velkoplošné obrazovky. Rudé prapory se srpy a kladivy vlají do rytmu budovatelské hudby. Je první máj a ve Vietnamu vrcholí oslavy 40. výročí konce Americké války. Na širokém prostranství v centru Hanoje stojí jen asi stovka diváků. Státní svátek trvá celý týden, a tak většina občanů vyrazila na dovolenou.

„Dneska jsem si u Ťongů koupila kalhoty za třistapade. Dobrý, ne?“ „No matko, máš tohle zapotřebí?“ Připomíná vám to něco? Přiznejme si, že na Vietnamce máme tendenci koukat trochu skrz prsty. Po návštěvě Vietnamu už ale nikdy víc! Tak milé a spokojené lidi aby ve světě pohledal. Čím to je? Že by ten socialismus tak dokonale fungoval? Anebo že by tu nevládl socialismus?? McDonalds na rohu nás poprvé šokuje, ale mají je tu všechny. KFC, Subway, Burger King i Starbucks… Ve městech frčí luxusní kavárenské řetězce a Vietnamci s oblibou posedávají u kávičky za 50 korun a dortíčku. 

Životní styl? Jiný než jsme čekali…

Jen co vystoupíme z autobusu na předměstí Ho Či Minova města, je nám naprosto jasné, že Vietnam je jiný. Úplně jiný než všechny země, které jsme dosud navštívili. Útočí na všechny naše smysly. Na každém rohu vlají státní vlajky se žlutou pěticípou hvězdou v rudém poli a rudé prapory se srpem a kladivem. Na sloupech veřejného osvětlení visí budovatelské plakáty. U silnice pod rákosovým poklopem kvokají opelichaní kohouti. Všude se rozléhá troubení nekonečného množství motorek a vůně pouličního jídla. Přímo na chodníku hrají muži čínské šachy. A pouliční prodavači nabízejí ve stáncích čerstvé křupavé bagety, které vám za pár korun připraví se sýrem, opečeným masem nebo smaženým vajíčkem, zeleninou a sójovou omáčkou. Bagety jako pozůstatek francouzského kolonialismu. 

Z pohledu turistů nám Vietnam připadá jako země s nejširší střední třídou. Zdá se, že se tu lidé mají dobře. Za pravdu nám dávají i data Světové banky, podle kterých došlo za posledních dvacet let k dramatickému úbytku počtu obyvatel pod hranicí chudoby z 60 na 17%. Pro srovnání v Česku leží pod hranicí chudoby 9% občanů. Vietnamci jsou velmi pracovití, jak všichni víme, zároveň si ale umí užít i chvíle volna. V porovnání s množstvím domácích turistů je v zemi velmi málo návštěvníků ze zahraničí. Po Vietnamu cestují hlavně Vietnamci. Jsou všude, často nahlas vřeští nebo nechávají vřeštět své děti a stále se někam cpou. Vzpomeňme, jací jsme byli před třiceti lety, když jsme mohli taky cestovat v podstatě jenom po Česku. Úplně stejní.

Obtékání pevného tělesa tekutinou je důvod, proč letadla létají, lodě plují a turisté ve Vietnamu neumírají po desítkách. Doprava tady neznamená nic jiného než moře motorek. Přes moře nevedou mosty a i semaforů je jen poskrovnu. Většinou nezbývá nic jiného, než ponořit se do proudu a pokusit se ho překonat. Na první pohled se to zdá nemožné. Motorky se valí oběma směry bez přestání. Deset vedle sebe ve dvou pruzích a v opačném směru totéž. A za nimi další a další. Nejtěžší je udělat první krok. Člověk má pocit, že je to cesta vstříc jisté smrti. Po dvou, třech krocích se ukáže, že to funguje. Je pevným tělesem, které obtéká motorková tekutina. V ní je možné pozvolna plout kupředu. Naprosto zásadní je pohybovat se zvolna a nedělat žádné nepředvídatelné pohyby. Zastavit se znenadání může mít fatální následky. Každá molekula tekutiny (motorka) už dopředu předpokládá, kde se bude pevné těleso (chodec) nacházet v okamžiku, kdy ona bude projíždět kolem. 

A pokud uvidíte jet na jedné motorce dva dospělé se dvěma malými dětmi, nedivte se. Je to úplně normální. Jedno dítko stojí a drží se řídítek, druhé se tiskne mezi matku a otce. Dětské přilby nebo sedačky byste v téhle zemi hledali marně.

Padělání jako národní zvyk

Adidas se čtyřmi proužky už určitě viděl každý. Přímo ve Vietnamu jdou však s paděláním mnohem dál. Napodobuje a padělá se všechno, co by vás jen mohlo napadnout. Tedy všechno, co má úspěch. Nejen oblečení nebo boty, ale i pitná voda v plastových lahvích. V kurzu je Aquafina, ale je drahá. Všechny ostatní Aqua…cokoli jiného na čtyři písmena mají stejnou lahev, stejné logo i barvy, jen se jmenují trochu jinak. A stojí polovic. Napodobují se i restaurace. Můžete si myslet, že Gecko je řetězec. Tahle restaurace je skvělá, ale má své pobočky pouze v Hanoji. Všude jinde ale taky mají nějaké to svoje Gecko. Stejně tak se to má s názvy hotelů a cestovních kanceláří. Proslýchá se historka, podle které měla velký úspěch jedna cestovka v jakési ulici v centru Hanoje. Zhruba do měsíce se úplně stejně jmenovaly všechny agentury v ulici, takže najít tu správnou prostě nebylo možné… 

K místnímu koloritu patří i velice zvláštní angličtina. Přijde nám, že ať Vietnamci mluví anglicky, česky, německy nebo vietnamsky, vždycky to zní jako vietnamština. Několikrát se nám stalo, že jsme si mysleli, že ten člověk nemluví na nás, protože mluví vietnamsky. Ale byla to angličtina. Zásadně také nevyslovují sykavky na konci slov, takže rýže je [raj], led je [aj] a desítky dalších slovíček si člověk prostě musí domyslet.

Válka ve Vietnamu

Téhle válce neřekne v Jihovýchodní Asii nikdo jinak než „Americká“. Američani přišli bez pozvání a začali se míchat do věcí, do kterých jim nic nebylo. Tahle křivda stále ještě visí ve vzduchu, i když Vietnamci o ní neradi mluví. Vietnam se stal francouzskou kolonií v druhé polovině 19. století a byl jí až do druhé světové války. Pak zemi ovládli Japonci. Po japonské kapitulaci vyhlásil Ho Či Min nezávislou republiku. Francouzi ale nechtěli o svoji zásobárnu surovin přijít. A tak nastala osmiletá válka. A na jejím konci byl Vietnam rozdělen na Severní, komunistický, kde vládl Ho Či Min, a Jižní Vietnam. 

Jediným a jednoznačným cílem komunistického severu bylo znovusjednocení země, i kdyby to mělo být po zlém. Spojené státy ale nemohly dovolit „šíření komunismu“, jak zní oficiální důvod, a přijít o dodávky cínu a wolframu, jak zní ten neoficiální. A tak začala brutální nesmyslná válka, která trvala téměř dvacet let a proti které v USA masivně demonstrovaly statisíce studentů a občanů. Teprve po čtyřiceti letech vyšlo najevo, že vláda Spojených států svým občanům a světu ve většině věcí ohledně války lhala.

Muzeum pozůstatků války v Ho Či Minově městě připomíná krutou historii a odkrývá smutnou pravdu. Válečné fotografie a fakta o chemikálii Agent Orange, kterým Spojené státy „odlesňovaly džungli“, aby se v ní nemohli skrývat partyzáni, a fakticky zamořovali zemědělskou půdu jedovatými dioxiny. Tanky, vrtulníky, stíhačky a jedna z těch větších bomb, kterou můžete v nějakém světovém muzeu vidět. Setkáme se se dvěma mladými Američany, kteří jsou zvláštní už tím, že cestují (podle statistik cestuje do zahraničí pouze 4% Američanů; mimořádně zajímavý je tento článek). Susie a Alex jsou šokovaní událostmi Vietnamské války a zejména tím, že se o ní ve škole neučili vůbec nic …

Vrcholí přípravy na oslavu 40. výročí konce války. Vysoké tribuny vyrůstají v parku naproti paláci Znovusjednocení. Chystají se kulisy a připravuje velkolepá přehlídka. Oslavy konce války připadají na poslední duben a první máj. Vojáci nacvičují za zvuků chytlavé hudby. „Vietnam, Vietnam! Ho Či Min, Ho Či Min,“ ozývá se z amplionů. Pobíhají a mávají rudými prapory. Rádi bychom prvomájový průvod jako za starých časů viděli. V Hanoji se ale dozvíme, že tohle provozují jenom na jihu. Pro lidi ze severu a z venkova znamenají svátky prostě jen týden volna, kdy vyrážejí na dovolenou.

Jak to bylo s Ho Či Minem

Podobizna národního hrdiny s vlídným úsměvem na tváří bez ustání sleduje dítka ve školách a úředníky na poštách a v kancelářích. Jeho obraz snadno seženete na tržišti a můžete se mu poklonit i v leckterém chrámu. Ho Či Min byl vzdělaný a zcestovalý muž. Žil ve Francii, USA, Velké Británii, v Rusku a Číně a navštívil i mnohé další země. Západní média z něj mohou dělat kontroverzní postavu všemi prostředky, ale pro Vietnamce vždycky zůstane hrdinou, nebo také „Strýčkem Ho“. Oslavuje se jeho boj za mír a sjednocení a také jeho skromnost a pokora. Stal se prvním prezidentem Severního Vietnamu, ale jako panovník nežil v honosném paláci, nýbrž v dřevěném zahradním domku. Zemřel ještě před skončením Americké války a znovusjednocení země se již nedožil. Přál si být zpopelněn, jeho nástupci mu však vystavěli velkolepé mauzoleum a nechali ho nabalzamovat.

Nastane onen památný den, kdy se i my vydáme prohlédnout si mrtvolu ve skleněné rakvi. Už z dálky vidíme obrovský zástup lidí, převážně místních, čekajících „na audienci“. Přijdeme k hlavnímu vchodu, ale vojáci na stráži nás stále posílají dál a dál, až obejdeme několik bloků a dostaneme se k areálu z druhé strany. Přednostním vstupem smějí jen ohlášené návštěvy. Pionýři a váleční veteráni. Už na konci řady se tvoří úhledný dvojstup. Celá fronta má bez přehánění dobrý kilometr, ale postupuje volným vycházkovým krokem, takže se na řadu dostaneme zhruba za půl hodiny. Před tím nás ještě proscanují, musíme si uložit všechna zavazadla do šatny a fotoaparát do speciální úschovy. Focení a mluvení uvnitř je přísně zakázáno. Stejně tak klobouky, odhalená ramena nebo kolena. Hlavně důstojně! Skupina veteránů přináší vůdci velký věnec květin. Před mauzoleem už stojí šestnáct úplně stejných. 

Jsme na řadě. Z horkého dne vstoupíme do překlimatizované chodby. Nic by nemohlo evokovat kobku lépe. Ve „výstavní síni“ je tlumené, nepřirozeně modrozelenavé světlo. Čtyři vojáci v bílých uniformách drží stáž u rakve. Další čtyři u vchodu a východu dohlížejí na klid a pořádek. Nad rakví visí do mramoru vytesaná pěticípá hvězda a srp s kladivem. Hrdina s popelavou tváří leží uprostřed místnosti. Je starý a na tváří má onen shovívavý úsměv, známý ze všech plakátů a obrazů. „Myslíš, že je to vosková figurína?“ Nedokážeme se shodnout. Voják nás zamračeně popohání ven.

Jídlo jako smysl cestování

Pokud rádi cestujete za jídlem, rozhodně se vydejte do Vietnamu. Je Mekkou všech labužníků, a to v celé široké paletě jídel a potravin. Nejvíc si užívám místní speciality. Jarní závitky umí asi v padesáti druzích a ať čerstvé nebo smažené, vždycky jsou výtečné. Petr rád ochutnává exotické pokrmy a tady vyzkouší žabí stehýnka, smaženou kozu, rybu s názvem sloní ucho, rýžový hamburger, kde je maso schované mezi dvěma rýžovými plackami, a také krokodýla. Je skvělý, ale je mi ho upřímně líto. Pokud si někdy budete dávat krokodýla, ujistěte se, že je z chovu na maso a ne z volné přírody. Krokodýli totiž patří mezi kriticky ohrožená zvířata. 

Dokonale chutná i zdejší tropické ovoce. Desítky druhů prodávají Vietnamky na tržištích nebo třeba na stojáka z nosiče kola. Pokud preferujete evropskou klasiku, umí tu výborně i řízek s bramborovým salátem, špagety carbonara, pizzu nebo kachnu na pomerančích. Proslulé je také vietnamské pivo a ani místní víno není vyloženě špatné. Mezi nejběžnější jídla patří smažená rýže s kuřetem, morning glory neboli svlačec, dušený na pánvi s česnekem, a nudle se zeleninou. Fenomenální symfonií chutí pro nás zůstává kuře na kešu v již zmíněné restauraci Gecko. 

Ulice noční Hanoje překypují domorodci všech věků, kteří posedávají na židlích venku, baví se a ve velkém konzumují čerstvé pouliční jídlo. O víkendech je večer do centra zakázán vjezd všem dopravním prostředkům a vzniká tak obrovská pěší a „jídelní“ zóna. Nejlepší večeři zažijeme ubytovaní v rodině na jihu v deltě řeky Mekong. Pomáháme tvořit vegetariánské jarní závitky. Balíme směs ze sladké brambory a fazolí do rýžového papíru a smažíme je v hluboké pánvi. Chutnají božsky. Na stole je ale připravena celá královská hostina. Dvě velké mekongské ryby, mísa s rýží, nudle, zelenina, tofu v rajčatové omáčce, dušené fazolky, rýžový papír na závitky, salát, bylinky a pálivá chilli omáčka. Tradice říká, že hostitelé mají vždy připravit více jídla, než hosté dokáží sníst. Stejně tak hosté by nikdy ze slušnosti neměli sníst úplně všechno.

Propaganda i na rýžovém poli

Země jediné politické strany hojně propaguje principy socialismu mezi občany. Holubice míru, usměvaví vojáci a ženy v krojích hledí z velkých billboardů s logem strany. Pro lid se pořádají ohňostroje, představení, přehlídky a karnevaly. Takové představení znamená velkoplošné obrazovky, kde se objevují červené vlajky, fotografie s malebným vietnamským venkovem a záběry na populární zpěváky. Na pódiu se střídají bojovníci s meči, kteří tančí do rytmu budovatelské hudby, a místní popové hvězdičky s dojemnými duety, které mě nerozpláčou jen proto, že nerozumím vietnamsky. Na ohňostroj se v centru Hanoje sejdou tisíce diváků. Občané ale nekoukají na ohňostroj přímo, všichni si natáčejí patnáctiminutové video na své chytré telefony. Není to trochu přetechnizovaný svět, dívat se na ohňostroj přes display? 

Nejvíc se těšíme na karneval v zátoce Ha Long. Veliké pódium a tribuny jsou obehnané zátarasem, všude hlídají vojáci a dovnitř se valí davy. Nějakým zázrakem se nám podaří dostat se tam bez vstupenek (nevěděli jsme, že jsou potřeba) a díky průkazkám v „evropštině“ a velkému fotoaparátu pronikneme až do VIP zóny. Vypadá to, že jsme široko daleko jediní běloši. Krátce po desáté večer to vypukne. Všude velkoplošné obrazovky, které promítají z různých úhlů, co se děje na hlavním podiu. Je mnohem jednodušší odhalit manipulativní triky, když nerozumíme textu. Například vždycky, když je potřeba rozvášnit dav, spustí se malý ohňostroj, na což publikum reaguje hlasitými výkřiky a potleskem. Čím hlasitější petardy, tím větší ohlasy diváků. 

Choreografie je většinou jednoduchá, karneval stojí na barevných krojích a množství účinkujících. Letos jich vystoupí skoro tři tisíce. Mužské kostýmy se nesou v duchu práce, ženy jsou v roli něžných květin. Vidíme průvod rybářů, zemědělců i hasičů s helmami na hlavách a za nimi ženy s ovocem, slunečnicemi a květinovými věnečky. Část představení zobrazuje ruské a čínské soudruhy, jejich tradiční kroje a tanec s draky plivajícími oheň. Projede velký vůz s holubicí míru. Za ní se prožene sto mužů s rudými prapory. Karneval vrcholí. Běží muži s vlajkami všech zemí světa, objeví se i americká a česká. Další muži v helmách a ženy s květinami. A aby se neřeklo, projede na vysokém voze i král a královna karnevalu. Zakončí hlasitý ohňostroj. Velkolepé propagandistické divadlo.

Rudou státní vlajku se žlutou hvězdou ostatně najdete všude. Třeba i na rýžovém poli.

Svítící plankton

aneb jak jsem zase jednou málem umřela

Panika a šok. Člověk může zemřít z mnoha různých důvodů. Jeho vlastní mozek je jeden z nich. Vezměte si třeba náraz. Pád z velké výšky nebo čelní srážku vozidel. Jsou známé případy, kdy nedošlo k poškození žádných životně důležitých orgánů, ale člověk přesto zemřel. Mozek se bál tak moc, že to vzdal. Předčasně. Anebo panika. Taková panika dokáže i z přehledné situace udělat pořádné drama…

Kambodža. Leží na severovýchodním pobřeží Thajského zálivu, což slibuje skvělé potápění, ale bez davů turistů. Petr si tu chce udělat pokročilý potápěčský kurz a já si jako obvykle domluvím šnorchlování. Z lodi je vždycky mnohem lepší než ze břehu. První „ponor“ dopadne příšerně. Šnorchl i brýle, které mi půjčili, jsou rozbité a neustále do nich teče. Ten druhý po obědě se vydaří. Instruktorka mi půjčí svůj vlastní šnorchl, který funguje perfektně, a korály podél neobydleného ostrova hrají těmi nejneobvyklejšími barvami. Cestou zpátky se začne domlouvat noční potápění. Samo o sobě se prý jedná o velice odlišný zážitek a tady mají navíc svítící plankton. „Můžu jet taky?“ „Jasně!“

Sraz je ještě za světla v potápěčském centru. Tři potápěči, instruktorka a já. Zaujatě poslouchám povídání o signalizaci a bezpečnosti pod vodou za tmy. Všichni dostanou obrovské reflektory a ještě záložní světlo. Já dostanu na šnorchlování malou lehkou baterku. Zdrhovadlo, které ji má držet na ruce, moc nefunguje, uvážu si proto na šňůrce kolem zápěstí ještě pevný uzel. Stmívá se, můžeme jet. Instruktorka vydává pokyny všem na přeskáčku. Najde si chvilku i na mě. Mám plavat jen mezi lodí a břehem malého ostrůvku, nikam jinam. Za rohem může být silný proud a mohl by mě odnést kdoví kam. Na loď se můžu vrátit kdykoli, nejpozději až je uvidím vynořovat se. Loď rozsvítí světla na palubě, potápěči naskáčou do vody a za nimi i já. Stále ještě není úplná tma.

Plavu směrem k ostrůvku. Proud mě trochu strhává, a tak si každou chvíli kontroluji, že jsem přesně na spojnici mezi lodí a břehem. Ve světle baterky se začnou objevovat korály a mořští ježci. Jejich černé ostny mají dobrých dvacet, možná i třicet centimetrů. Jsou krásní, ale šlápnout bych na ně rozhodně nechtěla. Nemám na nohou ploutve, takže se snažím držet v místech, kde je pode mnou aspoň metr a půl vody. Všimnu si větší ryby a kraba, který se rychle schovává pryč z kuželu světla. Otočím se, abych znovu zkontrolovala polohu lodě. KDE JE TA LOĎ?!?! Napínám zraky, a pak si všimnu temného obrysu, odplouvajícího pryč. Zhasla světla a pluje pryč. Už je skoro úplná tma, jen horizont rozčísne oranžový blesk. No tak to mi ještě scházelo.

Co mám teď dělat? Nic. Plavej si, zhluboka dýchej, uklidni se. Až se potápěči za tři čtvrtě hodiny vynoří, loď pro ně zase připluje. A byla to vážně moje loď? Nestojí někde za rohem? Neodnesl mě proud? Rozhlédnu se kolem sebe. Hlavně zůstaň na místě. Nikam neplav! Vyhlédnu si světlo z vesnice v dálce na hlavním ostrově a snažím se mít ho stále v zákrytu s okrajem tohohle malého ostrůvku. Panika. Zkusím zamávat nouzový signál baterkou, ale je moc slabá a loď, která kotví kdoví kde, mě nemůže vidět. Uklidni se, zhasni světlo a pozoruj plankton. Zhasnu světlo a udělám několik temp. Je to krásné. Plankton, když se vyruší, zeleně světélkuje. Stačí mávnout rukou nebo nohou a všude se rozsvěcí záplava maličkých světýlek. Panika. Uklidni se, v klidu dýchej, pozoruj plankton. Hezký plankton. A co ještě se schovává pod hladinou? Velké medúzy, žraloci, ježci. Cokoli mě může kousnout, žahnout, zranit. Panika. Chvíli se to ve mně pere a pak se mi začne nekontrolovatelně chvět spodní ret. A to tak moc, že se bojím, abych nezačala polykat vodu. Panika vyhrála.

V tuhle chvíli mi dojde několik věcí. Kde je MOJE záložní světlo?!? Proč jsem já nedostala záložní světlo?? Začnu se celá třást. Ano, dokážu plavat hodinu v moři a čekat na loď, ale ne, když se celá nekontrolovatelně chvěju. Síly ze mě unikají jako vzduch z protrženého balónku. Další blesk. Musím něco dělat. Vylézt na břeh a signalizovat baterkou. Rozsvítím baterku a plavu ke břehu. Tady ale není žádná pláž, jen útesy, o které se tříští vlny. Je to moc vysoko, tam nedokážu vylézt. Všimnu si velké skály pod hladinou, na které rostou divné kytky. Instruktorka na ně ráno sahala, tak by snad mělo být bezpečné na ně šlápnout. Žádného ježka nevidím, jdu na to. Stojím na kameni, voda skoro do pasu, musím držet rovnováhu, aby mě nespláchla vlna. Zhluboka dýchám. Asi po půl minutě mě napadne, že se mi dýchá nějak ztěžka. Aha, měla bych si vyndat ten šnorchl z pusy. Všimnu si malé skály poblíž, na kterou by se mi mohlo podařit vylézt. Zkusím se k ní přiblížit, ale vlna se mnou praští o skálu a já si poraním ruku. To nepůjde. Opět panika. KDE JE TEN KÁMEN, NA KTERÉM JSEM STÁLA? Já už nechci, aby to se mnou znovu třísklo o útes. V dálce se stále blýská, ale to je teď můj nejmenší problém.

Vylezu znovu na kámen s kytkami, začnu křičet o pomoc a zuřivě máchat baterkou na všechny strany. NOUZOVÁ SIGNALIZACE. Ječím, asi jako kdyby mě právě zaživa pojídal krokodýl. Nejdřív jen „Uáaaaaaaaa!“, pak „Héeeeeee…“ a po chvíli se zmůžu i na civilizované „Heeeelp meeee, pleeese!“ Vykřičet se zplna hrdla mě dost uklidní. Můžou mě slyšet potápěči? Slyší mě na lodi? Pálí mě levá ruka, asi se hodně poranila o útes. Možná mi z toho tečou potoky krve, když to bolí i přes tu hromadu adrenalinu, co mi teď koluje v žilách. (Tahle myšlenka mě napadne, ale posvítit si na ruku baterkou ne.) Taky mi dojde, že se mi fakticky vůbec nic neděje. Kdyby se mi ale něco doopravdy stalo a já potřebovala opravdu rychlou pomoc, umřela bych tady. Stačilo by, kdybych ve vodě ztratila baterku, teklo mi do šnorchlu nebo do brýlí jako ráno. To by byla moje panika ještě mnohem horší. Nebo kdyby mě něco žahlo a já třeba bolestí omdlela… Asi po deseti minutách jekotu uvidím světlo. Brzy je mi jasné, že se ke mně blíží. Loď? Seskočím do vody a plavu k ní. Mávám baterkou, aby mě viděli. Za chvíli jsem na palubě. Trvá mi, než si ujasním, že je to dokonce moje loď. Vysvětlovat cokoli kapitánovi nebo jeho pomocníkovi nemá nejmenší smysl. Nerozumí ani slovo anglicky.

Chvíli jen sedím a civím do prázdna. Na ruce mám jen několik nepodstatných šrámů. Pak si uvědomím, že bych se mohla jít převléct do suchého. Potápěči se vynoří a já sleduji jejich rutinní úkony a balení vybavení. „Jaké bylo šnorchlování?“ Neodpovím. „Jsi v pořádku?“ „Pojďme si o tom promluvit později.“ Loď přirazí k molu. Opět pobíhání, přenášení těžkých beden a vyplňování papírů o ponoru. Všichni odejdou a v kanceláři zůstane jen Petr a instruktorka. „Bylo by opravdu moc hezké, plavat si mezi ostrovem a lodí, pozorovat ryby a svítící plankton. Jenže ta loď zhasla a odplula.“ Vyprávím celou historku. Instruktorka nechápe, jak se to mohlo stát. S kapitánem prý důrazně promluví, aby se to už neopakovalo. Z kanceláře odcházím ještě trochu vyklepaná. Dojde mi, že jsem zase jednou něco přežila.

O chloubách a nešvarech země khmerské

Kambodža je ta pravá země pro vás, pokud chcete mít kilometry bílých pláží na ostrovech v tropickém moři jen sami pro sebe. Pokud chcete navštívit jeden z nejslavnějších chrámových komplexů světa, stojící uprostřed džungle, nebo se chcete dozvědět víc o řádění Rudých Khmerů aneb jak vyvraždit dva miliony obyvatel vlastní země v průběhu čtyř let. My Kambodžu nemáme rádi. Po Barmě je to studená sprcha.  Nikdo se tady neusmívá a práce je tady pro každého zase jenom práce. Domorodci turistům často lžou, nebo aspoň neříkají úplnou pravdu. Za své peníze většinou nedostanete odpovídající hodnotu.  A nejlépe fungují ty služby, které provozuje člověk jiné než kambodžské národnosti.

V čele Kambodžského království stojí král Norodom Sihamoni, který mluví plynulou češtinou. Studoval totiž třináct let v Československu. Vystudoval balet na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění. Jedním ze symbolů země je Královský palác v Phnompenhu z poloviny 19. století. Brilantní ukázka khmerské architektury, která na první pohled zaujme svými bohatě zdobenými, barevnými střechami. Součástí paláce je Napoleonův pavilon, postavený za dob, kdy země patřila jako kolonie Francii, a také Stříbrná pagoda. Podlaha pagody je tvořena 5329 dlaždicemi z pravého stříbra a každá z nich váží přes kilogram. Pagoda se honosí velkou sbírkou vzácných Buddhů. 

Národní genocida

Kambodža si prošla těžkým obdobím v sedmdesátých letech. V důsledku války ve Vietnamu byla i Kambodža ostře bombardovaná Spojenými státy, ačkoli jí nikdy nebyla vyhlášena válka. To vedlo k masivní podpoře komunistických Rudých Khmerů ze strany obyvatelstva. Z osvoboditelů se však v okamžiku dobytí země stali kati. Uzavřeli hranice, zrušili peníze, banky, školy, chrámy i města a všechny lidi vystěhovali na venkov. Nastolili agrární komunismus. Později zrušili dokonce koncept rodiny a zavedli pracovní dobu 12-16 hodin každý den. Zbavili se všech vzdělaných lidí. Lékaře nahradili nevzdělanými rolníky a přečinem trestaným smrtí se stalo dokonce i nošení brýlí. Toto období připomíná museum genocidy Tuol Sleng v Phnompenhu. Vězení bylo vybudováno z bývalé střední školy a ze 17 tisíc vězňů, kteří jím prošli, přežilo pouhých dvanáct.

O pár kilometrů dál leží Killing Fields, místo, kde docházelo k hromadným popravám a pohřbívání do masových hrobů. Abyste si nemysleli, na odsouzené se neplýtvalo kulkami. Byli umláceni k smrti dřevěnými holemi, motykami nebo čímkoli, co přišlo pod ruku. V noci za zvuků hlasité budovatelské hudby, aby nic nebylo vidět, ani slyšet. Byly vražděny celé rodiny, aby nezůstal nikdo, kdo by se chtěl mstít. Nechtějte ani vědět, jakým způsobem zabíjeli děti. V průběhu čtyř let, během kterých byli Rudí Khmerové v čele s Pol Potem u moci, zemřelo v přímém důsledku jejich vlády na dva miliony lidí. Zemi zachránila až vietnamská invaze. Vládu Rudých Khmerů OSN oficiálně uznávalo ještě v době, kdy už se dvanáct let vědělo o masových hrobech a představitelé tehdejší vlády byli schovaní hluboko v horách. Tato kapitola dějin nicméně stále není úplně uzavřená. Hun Sen, jeden z bývalých čelných představitelů Rudých Khmerů, stále vládne zemi jako ministerský předseda, a to už více než 25 let.

Sami v Angkor Watu

Angkor, v období 9. - 15. století hlavní město Khmerské říše, patří v současné době mezi nejvýznamnější kulturní a náboženské památky na světě. Bydlíme u milé rodiny, jen několik málo kilometrů od první zachovalé brány a každý den jezdíme objevovat monumenty na kole. Vstupné na tři dny činí 40 dolarů a je platné nejen pro Angkor, ale i pro skupiny chrámů Roluos a Banteai Srei. Mnoho náboženských staveb bývalého města bylo vystavěno v hinduistickém stylu a později přestavěno do buddhistické podoby. To se navíc pojí se zdejšími mýty o posvátné hoře, vesmírném moři mléka a nápoji nesmrtelnosti, kterého lze nabýt roztáčením posvátné hory taháním za velkého hada po tisíc let. Největší a nejznámější z chrámů je Angkor Wat.

Ačkoli se zřejmě jedná o nejnavštěvovanější památku jihovýchodní Asie, nám se podaří prohlédnout si ji úplně osamělou. Bez příplatku a čirou náhodou. Blíží se večer. Všechny chrámy zavírají o půl šesté. Přijedeme na kole k zadní bráně na východní straně, hlídač zkontroluje naši vstupenku, nasedne na motorku a odjede. Procházíme pomalu parkem, až se před námi zjeví obrysy Angkor Watu v zapadajícím slunci. Brána je otevřená a nikde není ani zmínka o tom, že by se nesmělo dovnitř. Nejprve nesměle nakoukneme. Nikde nikdo. A tak se odvážíme dál. Na zcela exklusivní prohlídku ztichlého paláce, kterým se během dne valí davy. Atmosféra tohoto večera je naprosto neopakovatelná. Lehce sevřené žaludky, že nás někdo načape, a zároveň zvědavost a touha objevovat.

Povídání o třech dnech v Angkoru by vydalo na samostatný článek. Každý z chrámů je něčím zajímavý. Samotný Angkor Wat svou velikostí a velkolepostí, výhledem z hlavní věže a epickými reliéfy po stěnách. Bayon se odlišuje věžemi, které zdobí kamenné obličeje hledící do čtyř světových stran. Na chrám Bapuon se smí vylézt a rozhlédnout se kolem. Celá jeho zadní stěna byla na konci 15. století přestavěna na velkého ležícího Buddhu. Neak Pean a West Mebon jsou obklopené umělými vodními plochami a několik chrámů chrání dokonce široké vodní příkopy. Nejpůsobivějším ze všech shledáme Ta Prom. Stromy v tomto klášteře byly ponechány v původním stavu, tedy tak, jak tu stály po několik stovek let. Jejich kořeny prorůstají skrze stěny, pokrývají zdi a objímají okna. Chrám uprostřed džungle. 

A máme pro vás i tajný tip. Chrám Ta Som je menší a nepříliš navštěvovaný. Najdete tu ale všechno, co činí ostatní chrámy tak výjimečnými. Z věží dolů shlížejí kamenné obličeje, pilíře a zdi zdobí unikátní reliéfy, a ticho temných chrámových místností rusí jen zpěv ptáků zvenčí. Malý kambodžský chlapec prolézá mezi zborcenými zdmi. Zadní, východní bránu pokrývá strom. Celou ji prorůstá a pohlcuje. 

Špatné zkušenosti (a jedna dobrá)

Chtěla bych vysvětlit, proč se v Kambodže necítíme dobře. Ve městech v podstatě nikdo nechodí pěšky. Místní mají motorky a turisti jezdí tuk-tukem. Za dva nebo tři dolary jedna jízda. My chodíme pěšky. Během jednoho a půl kilometru chůze nám nabídne svezení třeba pětadvacet tuk-tuků nebo motorek. Poměrně obtěžující. Každý druhý nás varuje, ať si hlídáme své věci. Nevystrkuj ruku s telefonem z tuk-tuku, nenos kabelku na rameni! Projede kolem motorka a vytrhne ti cennosti z ruky a už ji nikdy nedoženeš. Nejhorší ze všeho jsou ale autobusy. Cesta do Siem Reap, města poblíž chrámů Angkoru, je dlouhá 340 km a má trvat 7 hodin. Autobus má být luxusní, klimatizovaný, s chlazenou vodou a wifi zdarma. Nejde o to, že bychom potřebovali cestovat první třídou. Levnější lístky nám nikdo nechce prodat. Přijede stará rachotina, dostaneme teplou vodu, wifi funguje jenom v Phnompenhu a jede to 8,5 hodiny. 

Při nákupu jízdenek na zpáteční cestu jsme už obezřetnější. Slečna v cestovce nám ukáže fotku, jak autobus bude vypadat (velmi luxusní), i ona slíbí chlazenou vodu, wifi zdarma a tvrdí, že to jede 7 hodin. Zeptám se tedy, jestli když vyjedeme v 10 ráno, budeme na místě v 5 odpoledne. Zadívá se na mě jako na mimozemšťana. Autobus přeci po cestě zastavuje, takže tam budete spíš v 6 nebo 7! Tenhle autobus je ještě větší rachotina, wifi stojí dva dolary a vodu nedostaneme žádnou. Další epizoda se odvíjí na cestě minibusem od pobřeží. Hrají na nás hru o přehřívajícím se motoru. Třicet kilometrů před městem řidič zastaví a odmítne jet dál. Z města pro nás všechny přijede taxík. Chce dva dolary na osobu. Petr, já a ještě jeden turista nezaplatíme nic. Sveze nás sice do města i tak, ale vysadí 6 km od centra a dělejte si, co chcete…

Phnompenh nicméně shledáme nejlepším místem, kde si v jihovýchodní Asii můžete vyřídit víza do nejrůznějších států. Nám se to snadno a rychle povede do Vietnamu, Číny a Ruska. Vietnamská a čínská víza nám zařídí agentura. Vietnamská jsou drahá, 70 USD za osobu, čínská levnější, 55 USD a nemusíme vyplňovat žádnou desetistránkovou žádost, dokládat zaměstnavatele, finanční prostředky, harmonogram cesty ani rezervace hotelů, jak bychom museli v případě, že bychom o víza žádali sami. Prostě jen odevzdáme pas a dolary agentuře a za pět pracovních dní si ho zase vyzvedneme. Ruská víza žádná agentura nevyřizuje, na konzulát musíme sami. Pozvání z Moskvy jsme koupili přes internet předchozí den za 17 dolarů a nic jiného po nás nechtějí. Jen pas a 38 dolarů za osobu. Za týden vítězoslavně máváme posledními vízy, která pro cestu potřebujeme.

Za rybičkami a rejnoky

Pobřeží Kambodži sdílí Thajský záliv a chlubí se mnoha ostrovy v tropickém moři. Ryby a korály slibují být stále neporušené a pláže bez turistů. Petr se rozhodne udělat si pokročilý potápěčský kurz PADI AOWD v době, kdy čekáme na ruská víza. Jedeme do Sihanoukville a odtud na ostrov Koh Rong. Jedná se o druhý největší kambodžský ostrov, dlouhý asi 15 kilometrů. Skoro polovinu pensionů, barů a restaurací na ostrově provozují cizinci. Největší vesnice se nachází hned u přístavního mola a podél pláže se táhne hlavní třída. Chodí se tu naboso, protože ji pokrývá měkký písek. Ve stáncích kolem prodávají domorodkyně čerstvé tropické ovoce a na vyžádání z něj připraví i jakýkoli džus. Třeba rambutan s papájou a ananasem. Jídlo na ostrově chutná božsky a nejoblíbenější je místní barbecue. Maso, ryba a velká brambora pečené na grilu se salátem a křupavou bagetou. Večeře pro dva i s pitím vyjde obvykle zhruba na 11 dolarů.

Koh Rong každopádně nepatří mezi nejlepší potápěčské destinace. Barevné ryby i korály tu mají, i žraloky, želvy a rejnoky, viditelnost je ale oproti sousednímu Thajsku stěží pětinová. Těžko říct, čím to je. Možná tím, že už pomalu nastává období dešťů a tropické lijáky každý večer víří vodu a písek pod hladinou. Na ostrově se ale dá dělat i mnoho jiných věcí. Půjčit si mořský kajak na celý den vyjde na 7 dolarů, a pak už si může člověk zajet na malý ostrůvek s pagodou, sousední ostrov Koh Rong Samloem, nebo na dlouhou opuštěnou pláž. Jedna z velkých pláží je právě uzavřená z důvodu natáčení reality show Kdo přežije. Na ostrově je i velký lanový park a hustá džungle, kterou vede stezka přes kopec na pláž. Velkou atrakcí je i svítící plankton. Každý večer vozí lodě turisty, aby si zaplavali se svítícím planktonem. Ten je nicméně všude v moři a světélkující vodní organismy si můžete užit i při koupání na pláži před bungalovem.

Plovoucí pasti na turisty

Tou hlavní a největší pastí je jezero Tonlé Sap. Největší jezero v jihovýchodní Asii, v jehož okolí žije 1,2 milionu obyvatel. V plovoucích vesnicích přímo na jezeře a v domech na vysokých kůlech na břehu. Výška vodní hladiny v průběhu roku kolísá až o 12 m v závislosti na monzunech. Projížďka po jezeře patří mezi obvyklé jednodenní výlety ze Siem Reap. Zvažujeme půjčit si kolo a dojet na něm k jezeru. Je to asi 18 kilometrů, cesta je prašná a rozbitá, horko k padnutí. Necháme proto vydělat deset dolarů jednoho rikšu. Zaveze nás do přístavu, kde se prodávají lístky na loď. Je to mohutná „fabrika“. Turisti procházejí, odhazují dvacetidolarovky jako bezcenné papírky a se širokými úsměvy nasedají na loď. Australané, no. Takhle to nechci. Chci si usmlouvat vlastní loď, domluvit vlastní program se svým kapitánem, chci individuální přístup! Zkouším smlouvat tady, ale dostane se mi odpovědi, že pevná cena platí za osobu bez ohledu na počet pasažérů na lodi. Malá loď za 15 USD, velká za dvacet. Petr jako obvykle v takové situaci prohlásí „když už jsme tady“ a zaplatí třicet dolarů.

To, co nastane, je ten nejhorší cestovatelský zážitek vůbec. Motorová loď nás veze 25 minut špinavým vybagrovaným korytem řeky a náš „anglicky mluvící průvodce“ umí asi pět slov, z nichž jedno je „donation“ (dar, příspěvek na charitu). Po jezeře plujeme asi tři minuty, hned na jeho okraji nás vysadí u plovoucího obchodu se suvenýry, který nazývá „krokodýlí farma“. Dva zbědovaní krokodýli se tísní v malé kleci. Shora je výhled na nedalekou plovoucí vesnici. Pokud ji chceme navštívit, musíme zaplatit dalších 20 dolarů na osobu za malou loďku. COŽE? Loď nás zaveze k místní vietnamské škole, o které průvodce tvrdí, že je to sirotčinec, a pak do supermarketu na vodě, kde se očekává, že pro děti něco koupíme. Celé je to ale fraška. Turisti platí za rýži a nudle, které děti nikdy neuvidí, o tom jsme si přečetli dost. Po „prohlídce jezera“, která celkem trvá asi třicet minut, jedeme špinavým korytem řeky znovu zpátky do přístavu. Tonlé Sap je zcela jistě mimořádně zajímavé místo s desítkami zajímavých vesnic, lidí a neobvyklým způsobem života. Jeho návštěvu je nutné pojmout ale úplně jinak. Nikde jsme se bohužel nedozvěděli, jak.

Tonlé Sap ale není jedinou kambodžskou plovoucí turistickou pastí. Poslední večer v Kambodže trávíme v Phnompenhu a chceme ho strávit příjemně. Oslavy khmerského nového roku vrcholí a my chceme slavit také. Večerní projížďka po Mekongu slibuje západ slunce, rybářské vesnice, neomezenou konzumaci nápojů a jídla na palubě. To všechno „jen“ za 26 dolarů na osobu. Na lodi je nás šest. K pití se nabízí limonáda v plechovce, tvrdý alkohol a čtyři druhy piva. Jídlo se sestává pouze z grilovaného kuřecího a vepřového masa. Žádná příloha, zelenina nebo ovoce. Ani kus chleba! Snažím se jíst vegetariánsky a pít hlavně ovocné džusy a z tohohle jsem naprosto nešťastná. Petr objeví v nápojovém lístku šampaňské. Objednáme si každý skleničku. Nevím, jak to dokázali, ale není v něm ani jediná bublinka. 

V jednom průvodci jsme se dočetli, že většina návštěvníků přiletí do Siem Reap, prohlédne si Angkor Wat a zase odletí. Skutečnou Kambodžu tak vůbec nepoznají. My k tomu můžeme dodat jen to, že ani není o co stát…