Povídka inspirovaná skutečnou událostí

Žena v luxusním voze

Už zase nám ujel autobus. Nezbývá než zkusit stopovat. Teplota se šplhá nad třicet a slunce nemilosrdně praží. Stopování na Havaji je stejně zvláštní. Starých rachotin tu nejezdí mnoho, ale obvykle nás berou, zatímco žádný z té spousty nablýskaných bouráků nám nikdy nezastaví. Ani nedokončím myšlenku a už zastavuje u krajnice. Luxusní bílý šestimístný Mercedes. Elektronicky ovládané okénko sjede dolů a na nás se usměje mladá krásná žena, lehce přes třicet. „Musíte si ale vyklopit sedadla. Víte, jak na to?“ Zakroutíme hlavami. Vystoupí. Blonďaté vlasy rovně střižené, na sobě bílou hedvábnou halenku, úzkou vínovou sukni pod kolena, na nohou lodičky. Otevře zadní dveře. S omluvným úsměvem, „Tohle vždycky dělá manžel,“ sáhne dozadu, zatáhne za malou páčku a vyklopí zadní sedadla. 

„Kam máte namířeno?“
***
„Ale to je přes celý ostrov! No, já vás můžu svézt jen kousek. Ale připoutejte se, prosím. Já jedu do Polynéského kulturního centra. Už jste tam byli? Ne? Ale to je úžasné místo, dozvíte se tam tolik zajímavých věcí.“

Usměje se a pokračuje.

„Víte, manžel je pryč, domluvila jsem si na dnešek hlídání a vyrazila. Je tak úchvatný den!“
***
„Mám čtyři děti. Dvě dcery, 13 a 11 let, a dva chlapce, 10 a 7. Manžel pracuje v armádě, je často pryč a já děti učím sama, doma. Odkudpak pocházíte?“
***
„Já jsem z Kalifornie. Ano, je tam překrásně, ale i tady je to nádherné. Žijeme tu už pět let. Máme velký dům ve Wahiava, uprostřed ostrova. Dřív jsme hodně cestovali, kvůli manželově práci, ale pak jsme usadili tady. Chceme tu být ještě nejméně pět let, než děti vyrostou.“
***
„Dál už vás vzít nemůžu. Stačí vám to tady?“

Vysadí nás u autobusové zastávky, hned naproti poště. Okénko neslyšně sjede dolů, poslední hollywoodský úsměv, zamává a je pryč. Další autobus jede za 20 minut, to akorát stihneme poslat pohledy. Koupíme známky a vhodíme psaní do červené schránky na zdi. Na zastávce čeká pár lidí, a tentokrát už opravdu nechceme, aby nám to zase ujelo. Stojíme tam asi tři minuty, když před námi zastaví zase ten bílý Mercedes. „Můžu vás ještě kousek svézt?“

„Kulturní centrum má v pondělí zavřeno. Já hloupá na to úplně zapomněla. Teď vás ale můžu zavézt kamkoli budete chtít. Já ohromně ráda řídím, zejména tady na ostrově. Už jsem nebyla venku tak dlouho…“

Zamyslí se.

„…snad přes dva měsíce. Taková projížďka mi udělá moc dobře. Jak dlouho už tu jste?“
***
„Cestujete kolem světa? To je úžasné! Také bych chtěla procestovat svět. V rámci naší církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů máme 55 tisíc misionářů. Chtěla bych být jednou z nich a cestovat tam, kde mě Pán potřebuje. Pomáhat lidem a učit je o Kristu…”

Ohlédne se dozadu.

„Věříte v Ježíše Krista? Mě vůbec nevadí, pokud ne…“
***
“Byli jste na Aljašce? Tam ale musela být zima. Zimu, to já znám. Narodila jsem se v Kanadě, v Albertě. Uprostřed širých plání. Náš dům stál daleko od vsi, stále tam foukal silný, studený vítr. Skoro nikdy jsme nechodili ven. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Kalifornie.“
***
„Do Bakersfieldu. Je to taková malá dědina uprostřed ničeho. Dvě hodiny jízdy k moři, dvě hodiny jízdy do hor, dvě hodiny do L. A., člověk měl všude blízko.  Jednou do roka nás otec bral někam na projížďku, to byl vždycky nejkrásnější den. A dva týdny v roce tam bylo opravdu překrásně. Když se rozplynuly ty věčné mlhy a smog, které k nám chodily z města. Tehdy mě matka posílala ven a říkala mi, jak je tam hezky…“
***
„Jak se vám líbí na Havaji?“¨

Na něco si vzpomene a hned pokračuje.

„Rozhodně vám musím doporučit jednu věc. Slyšeli jste už někdy o havajských přírodních olejích? Jsou úžasné! Od mládí jsem měla problémy se zdravím a žádní lékaři mi nedokázali pomoci. Pak jsem vyzkoušela tyhle oleje, dělají se tady na ostrově, a po dvaceti letech, které jsem strávila převážně ležením na gauči, mám své zdraví zase zpátky. Vlastně poprvé v životě se cítím zdravá a tolik plná energie. Chtěla bych jet do světa a každému říkat o těch zázračných olejích…“
***
„Ano, ty stromy jsou úchvatné. Takové jinde na světě neuvidíte.“

Zadívá se z okýnka.

„Tohle je moje nejoblíbenější část ostrova. Už jsem tu nebyla tak dlouho. A ten svěží vzduch venku, vždycky trochu vlhký. Chcete, abych vám tady zastavila na focení? Ne?“

V hlase se jí ozve jemný náznak smutku.

„Nevadí. Víte, já moc ráda fotím a hraju na kytaru. Říkám si, jaké by to bylo vyrazit do světa jen s foťákem a kytarou…“
***
„Vaše batohy váží jen dvanáct kilo? Přála bych si mít tak málo věcí. Náš veliký dům je doslova zavalený věcmi. Vždycky, když někdo odjíždí a stěhuje se, nechává nám nějaké věci úplně zadarmo. A to je škoda, vyhodit věci, které dostanete zadarmo. Když jsou ještě pěkné. Ale toho času, co to zabere. Celý minulý týden jsem jen uklízela. Dala jsem dětem volno od učení a vysmýčila dům. I auto… A co všechno jste tu už stihli vidět?“
***
„Želvy? Včera? Vážně? Víte, já jsem tu poprvé viděla želvu, když jsem tu žila už tři roky. Není to zvláštní? S dětmi moc často na pláž nechodíme, je to daleko. Víte, manžel je rád, když nás má všechny stále doma. A kde vlastně přesně leží ta Česká republika? Zeměpis jsme s dětmi ještě neprobírali…“

***
„Jaké to tam je? Jací jsou lidé ve vaší zemi?“

Vyptává se s opravdovým zájmem.
***
„Čím jste se živili, než jste vyrazili do světa?“
***
„Já jsem doma s dětmi. Od té doby, co dcera nemůže chodit, mám na ně daleko víc času.“

Její hlas najednou studí.
***
„To bylo před čtyřmi lety, na Vánoce. Můj manžel…“

Zhluboka se nadechne a chvíli jí trvá, než dokáže pokračovat.

„Dcera měla nehodu. Spadla ze schodů a udeřila se do hlavy. Dlouho ležela v nemocnici. Bylo to špatné. Ale všichni jsme se za ni modlili a Pán nám ji vrátil. Nemůže chodit, nemluví, ale někdy, ráno, se na mě usměje…“
***
„No vidíte, a už jsme skoro tady. Ještě seďte, zavezu vás až před vchod. Já jsem vás tak ráda poznala. Opravdu mě moc těšilo. Není vůbec zač. Užijte si krásný slunečný den na Havaji!“

O pár dní později jdeme navštívit tolik doporučované Polynéské kulturní centrum. Má otevřeno každý den v týdnu. I v pondělí…

Kohoutí ostrovy

Havaj. Všeobecně vžité synonymum pro ráj. Častá představa o Havaji zahrnuje tropický ostrov v průzračném oceánu, bílé pláže s vysokými palmami, dokonalý relax, vyhlášenou surfařskou destinaci a pizzu s ananasem. Havaj má ale do skutečného ráje dost daleko. Aspoň od té doby, kdy si tuhle zemi přivlastnily Spojené státy. Po určitých patáliích na začátku si ale nakonec užijeme pobyt i tady… 

Havajské ostrovy se skládají z pěti hlavních ostrovů a 208 malých ostrůvků, skal a útesů. Opravdu rádi bychom navštívili Maui se slavnou sopkou Halekala, deštným pralesem a krásnými plážemi, Kauai pro úžasné přírodní scenérie a možnost pozorovaní velryb, jen řídce obydlený Molokai, kde se natáčel Jurský Park, a hlavně Big Island se slavnou Mauna Kea, kde bychom mohli vidět činné sopky a horkou tekoucí lávu naživo. Letenky na kterýkoli z ostrovů jsou ale příliš drahé a i Oahu je dost velký na to, abychom se tu na dva týdny dokázali dost dobře zabavit. 

První noc spíme v luxusním drahém hotelu ve Waikiki v Honolulu. Ne proto, že bychom po něčem takovém toužili, ale proto, že se to ukázalo jako jediná možnost. Couchsurfing se na Havaji příliš nepěstuje a noc v zablešené ubytovně by nás vyšla skoro nastejno. Ulovíme totiž aplikaci HotelToNight, která mapuje hotely po celých USA a nabízí pro každou noc jeden luxusní hotel v dané destinaci za méně než poloviční cenu. Druhou noc strávíme pod širákem na autobusové zastávce v blátě u silnice v centru ostrova. Představa, že někde vystoupíme z autobusu, ujdeme nějaký ten kilák do lesa a tam si postavíme stan, se ukázala jako zcela mylná…

Na Oahu je totiž explicitně zakázané úplně všechno. Každý kousek pozemku je oplocený a deklarovaný jako soukromý. Kempování na pláži je už pár let zakázané pod hrozbou přísných pokut, a pokud si chcete na pláži udělat přes den piknik s přáteli, musíte si nejméně dva týdny dopředu opatřit povolení příslušného úřadu. Nachází se tu několik státních kempů, ale ty se musí rezervovat s velkým předstihem a jsou otevřeny pouze od pátku do pondělí, některé výjimky až do středy. Pravidelné uzavírky kempů na dva až čtyři dny v týdnu jsou namířeny proti bezdomovcům a nízkorozpočtovým baťůžkářům. Chceš na Havaj? Tak ale musíš mít na hotel. A perlička – kdyby vás to náhodou nenapadlo, je přísně zakázané i veškeré vyměšování v dopravních prostředcích!

Musí se ale nechat, že Havajani jsou fakt pohodáři. Havajanky si vykračují v barevných šatech a botách na platformě, důchodkyně s fialovými vlasy rozdávají úsměvy na všechny strany a výrazný nepoměr mezi mladými a starými vypovídá o tom, že Havaj si zazobaní Američani v důchodu vybírají jako luxusní místo pro zbytek života. Stojím si takhle na chodníku, svým velkým batohem ho skoro celý blokuji a překážím chodcům. V Česku by do mě někdo strčil nebo se zmohl tak na „uhni!“. Tady se na mě místní chlapík usměje se slovy „How are you doing today?“. A podobných příkladů by bylo víc. Jsou tu také neuvěřitelně levné autobusy napříč celým ostrovem. Jednotná cena 2,5 dolaru kamkoli. Lístky platí tři nebo čtyři hodiny (záleží, jak je řidič zrovna utrhne) a umožňují až dva přestupy. Z nepochopitelného důvodu jsou extrémně podchlazené, a tak i když venku panují horka nad třicet, v autobuse se klepeme zimou, dokud se nenaučíme vozit si teplou bundu. Každopádně nikdy nezapomeňte na kytku do vlasů! 

Probudíme se celí zablácení za svítání pod lavičkou přímo naproti ananasové plantáži. Kdybyste nevěděli, jak roste ananas, tak na palmě to není. Ananas roste jako mrkev. To dobré pod zemí, zelené nahoru a jeden vedle druhého. Petr odmítne jeden ukrást k snídani, tak se jen sbalíme a jdeme hladoví stopovat. Po chvíli nám zastaví Chris ve starém autě a doveze nás na pláž, kde jsou sprchy, záchody a umyvadla, piknikové stolky a první surfaři. Havááj! Zvykneme si tu stopovat na autobusových zastávkách. Pokud nám nikdo nezastaví, než přijede autobus, tak jedeme autobusem, ale stojí nás to pět dolarů. Celkové máme úspěšnost kolem 50%, což nám ušetří nejméně tisícovku.

Návštěvnické centrum v Haleiwa zaměstnává moc milou paní, která ví úplně všechno. Doporučí nám (asi) jediný soukromý kemp na ostrově, Friends of Malaekahana, a rovnou nás nechá si tam od ní zavolat a zarezervovat si ho. Ani oni se moc netváří na to, že by tam někdo mohl zůstat déle než týden, a když už to někdo chce udělat, každé dva dny ho přesouvají na jiné místo v rámci kempu, aby mu to trochu znepříjemnili. Nevadí. Máme základní tábor, ze kterého budeme objevovat krásy Oahu. 

Friends of Malaekahana leží na silnici Kamehameha, pojmenované po královské dynastii panovníka, který ostrovy sjednotil. Havajské ostrovy jako první obydleli Polynésané před mnoha a mnoha staletími a pro Evropu je objevil slavný James Cook. Domorodci ho nejprve oslavovali jako boha, ale během jeho druhé návštěvy ho bohužel… snědli. Devatenácté století bylo pro havajské obyvatele bouřlivé. Západní mocnosti chtěly tuto zemi pro sebe, američtí plantážníci přivlekli na ostrovy neštovice a jiné nemoci, za pomoci vojenských jednotek USA sesadili z trůnu královnu Liliuokalani a požádali Spojené státy o anexi území. K té došlo v roce 1898. Podle mnoha hlasů si tento strategický bod v Tichém oceánu přivlastnili nezákonně. V roce 1959 se Havajské ostrovy staly 50. státem USA. Opravdu hodně jsme se snažili potkat a pohovořit si s některým z potomků původních obyvatel. Každý, kdo vypadal, že by mohl být domorodým Havajanem, nám ale řekl, že pochází ze Samoa, Tonga nebo Tahiti… Vypadá to, jako by původní obyvatelstvo úplně vymizelo.

Nabízí se příležitost vysvětlit, proč se článek jmenuje „Kohoutí ostrovy“. První noc v kempu mě probudí ve 2:30 ráno. Kokrhají zběsile všude kolem a jeden z nich si zřejmě vybral právě náš stan, postavil se hned za něj a rozhodl se nás za každou cenu vzbudit. Nedají pokoj až do půl osmé, kdy teplota ve stanu dosáhne zhruba 50 °C a nedá se dělat nic jiného, než vylézt. Kohoutů pobíhá po kempu asi dvacet a slepic nejméně padesát. Sem tam leží nějaký na trávě mrtvý a nikdo by si nevšiml, kdybychom některému z nich zakroutili krkem a upekli si ho na ohni. Příští noc jsme už chytřejší. Posuneme stan víc do ranního stínu, a jakmile kohouti ráno spustí svůj nevítaný koncert, začnu po nich v pravidelném intervalu házet sandálem. Slepice a kohouty pak potkáme na mnoha dalších místech na Havaji. Divokou drůbeží je proslulý také ostrov Kauai. Každopádně všudypřítomné zákazy, kohouti a komáři jsou naše nejsilnější vjemy z návštěvy Havaje. Věřili byste, jak moc je „v ráji“ krvežíznivých komárů? Pozorování šumějícího moře v měsíčním světle díky nim není zrovna velká romantika…

A teď už z té pozitivnější stránky. Na Oahu se věnujeme zejména šnorchlování. Petr zkušeně plave ve vlnách a učí se fotit se svým novým podvodním foťákem, zatímco já tuto dovolenkovou aktivitu zkouším poprvé v životě. Fascinuje mě každá malá barevná rybička. Při prvním koupání na pláži vedle kempu vidím dokonce dvě! S každým dalším pokusem je to lepší a lepší, až se rozhodneme navštívit slavnou zátoku Hanauma Bay. Musíme autobusem přes celý ostrov, zaplatit 15 dolarů vstupné a shlédnout 15 minutové instruktážní video, jak se v zátoce chovat, ale i tak se to jednoznačně vyplatí. Hanauma Bay je nejlepší místo na šnorchlování na Oahu vůbec a údajné druhé nejlepší, které vyzkoušíme o den později, mu nesahá ani po kolena. 

Zátoka je sopečného původu, hostí překrásné korály a tropické rybičky mnoha druhů, velikostí a barev. Je to úžasné. Voda je tu naprosto klidná a viditelnost tím pádem dokonalá. Sem tam se mi podaří vidět hejno žlutých rybiček s černými proužky a jednou mě vyděsí ryba velké tak, že mám pocit, že kdyby chtěla, mohla by mi ukousnout nohu. Plavu podél útesu až se dostanu do místa, které vypadá jako malé hluboké jezírko ohraničené útesy ze všech stran. A ze dna vzhůru proti mě plave želva. Kareta obrovská (Green sea turtle)! Vůbec ji nezajímám, plave si nahoru a já mám spoustu času prohlédnout si ji, dokud je ještě pode mnou. Vyplave na hladinu, pětkrát vystrčí hlavu z vody a nadechne se a přitom na mě mžourá jedním okem. Pak se zase ponoří, doplave na písečné dno a zaleze pod skálu. Nechci ji rušit, a tak plavu pryč. Každopádně to je ten nejhezčí šnorchlovací zážitek.

Setkání s velkými želvami ale není na Havaji nic neobvyklého. Vypravíme se na proslulou želví pláž Laniakea. Tady má pro změnu štěstí Petr. Nejprve na útesech vyfotí několik želviček ve vodě, a když se jde koupat, ve vodě potká a vyfotí jednu přímo u břehu, z bezprostřední blízkosti. Na pláži jsou tři „dozorkyně“ z nějaké ekologické organizace, které hlídají, aby lidi tyhle krásné tvory moc neobtěžovali. Pak se strhne poprask a lidé se začnou kupit na jednom místě. Z vody vylézá obrovská kareta nahřát se na horký písek. Slečny kolem ní vytyčí červeným provazem zakázané pásmo, vyhledají ji ve svém katalogu želv a povídají o ní mnoho zajímavých věcí. Je to želvák jménem Kuhina starý asi 42 let, měří asi metr a váží 127 kg. Na téhle pláži sledují 25 želv, které umějí identifikovat podle skvrn na krunýři a tvaru hlavy. Želvy často vydrží ležet na pláži až do západu slunce, a tak dlouho tam vydržíme i my – pozorovat želváka Kuhinu.

I na Oahu se dají najít místa, kde nejsou turisté a kde se člověk cítí jako v úplně jiném světě. Třeba pláž v Kawela Bay. Není tam nikdo, kromě staršího páru čtoucího si knížku a instruktora surfování, učícího několik začátečníků. Petr okukuje surfovací triky a pak si jde zaplavat do moře. Mezi pláží a silnicí jsou nádherné staré stromy, které vypadají jako vystřižené z filmu Avatar. Dalším klidným místem je Laie Point, kam místní chodí rybařit, a nám se poštěstí přijít zrovna na východ úplňku. V hamburgrárně Seven Brothers v Laie si pak k večeři dám skvělý vegetariánský hamburger. Místo masa ale nemá placku z čočky, nýbrž – jsme na Havaji! – grilovaný ananas.

Oahu nabízí i četné turistické vyžití. Nejnebezpečnější trek světa vede právě tady po Pu’u, jednom z nejužších hřebenů. Pro ilustraci se můžete podívat na tohle video. Shodneme se, že by to na nás bylo příliš velké sousto, a vydáme se po sousedním hřebeni Kahekili a Manamana s úžasnými výhledy na Pu’u. Specifikum havajské turistiky je to, že začátek trasy není nijak označen. Dojdeme na konec ulice, kde by měl náš trek začínat, ale najdeme tam jen dva domy, psa, šňůru s prádlem a hustou houšť. V domnění, že jsme o ulici vedle, se vrátíme, ale místní kluk nás pošle zpátky. „Vlezte do té houštiny a po chvíli už uvidíte vyšlapanou pěšinku…“ Je tedy důležité předem přesně vědět, kam jít, a nenechat se ničím zastrašit. Pěšinku po pár metrech v křoví skutečně objevíme. Začíná odnikud a proplétá se mezi stromy a tropickými rostlinami, které u nás známe jen z květináčů.

Je hodně nad třicet a velmi vlhko. Pot z nás jen leje. Stoupáme uzoučkou pěšinkou vzhůru. Občas je někde natažený provaz, prádelní šňůra nebo starý elektrický kabel, který má usnadnit prudké šplhání vzhůru. Metodici horolezecké bezpečnosti by z tohohle místa měli pěknou sbírku příkladů „jak ne“. Vylezeme na úzký hřebínek a dál už jdeme po něm. Je dobře schůdný a my se už moc těšíme na ten protější, po kterém budeme scházet dolů. Vypadá mnohem vyšší a užší. Máme výhledy na moře, zátoku i okolní zelené hřebínky. Vezmeme za vděk starým betonovým bunkrem, kde je o pár stupňů chladněji a kde si můžeme dát malou svačinu. 

Vystoupáme na malý vrcholek a odtud vede pěšina lesem dolů do sedla, k potoku a dvěma vodopádům. Jsme zhruba v polovině. Užíváme si deštný prales, kde nežijí žádní jedovatí hadi, pavouci ani predátoři. Jen hejna savých komárů nám trochu kazí zážitek. Cestička stoupá strmě podél vodopádu po kluzké skále. Pak zahne do suchého kapradí, které je buď posekané, nebo polité nějakou kyselinou. Objevíme několik barevných fáborků, které doposud spolehlivě ukazovaly cestu. Vyšplháme se po široké blátivé stezce asi 100 metrů vzhůru a ta najednou záhadně končí. Hledáme její pokračování všemi možnými i nemožnými směry, ale nejspíš jsme tu špatně. Sestup zpátky k poslednímu fáborku je obtížný a nepříjemný. Tak znovu. Bloudíme lesem hodinu a půl, než uznáme, že musíme zpátky, odkud jsme přišli. Za chvíli bude tma a tohle nemá smysl. Vrátíme se skoro k vodopádu a tady najdeme nenápadnou, leč značenou stezku nahoru. Je jasné, že tu řádil nějaký značkokaz, který schválně umístil několik matoucích fáborků a vyžďářil dlouhý pruh kapradin. O zbytek už se postarali zmatení turisti, protože falešná pěšina byla vyšlapaná mnohem lépe než ta správná…

Mrkneme na sebe a začneme se hustým podrostem soukat vzhůru. Za necelou hodinku jsme na hřebínku Manamana. Začíná se šeřit. Další kus cesty vede tropickým pralesem. A pak dvě hodinky balancování na úzkém hřebeni. Moc nás mrzí, že už je tma a nevidíme tu hloubku pod sebou. Můžeme ji ale tušit – na obě strany pár set metrů. V jednom místě se zaseknu a odmítnu jít dál, ale Petr mi pomůže. Pak vyjde měsíc. Je skoro úplněk a svítí nám na cestu možná líp než naše čelovky. Pomalu scházíme po hřebeni dolů. Když v hloubce pod sebou uvidíme autobus, je jasné, že máme hodinu na to, sejít k silnici, než pojede další. Po čtyřiceti minutách, když už to k silnici není moc daleko, si dáme přestávku a já pro jistotu zkontroluji jízdní řád. Jede nám to za 11 minut! Nasadíme sprint z kopce. Petr se dvakrát sklouzne po mokrém listí a zamaže se od bláta. Objevíme se na silnici uprostřed ničeho, nikde ani cedulka, která by napovídala, že tady začíná trek, nebo na kterou stranu je autobusová zastávka.  Nemáme čas to řešit, rozeběhneme se doleva, prostě proto, že je to ve směru jízdy autobusu. Na zastávku doběhneme s dvouminutovým zpožděním. Odjel už? Do kempu bychom to měli asi 12 km… Přijede za deset minut a paní řidička se nestačí divit, kde se tam takhle v noci bereme. Skvělý přehled nejlepších treků na Oahu můžete najít tady.

Náš poslední výlet na Havaji, tentokrát na těžko, směřuje na Kaena Point, nejzápadnější výběžek ostrova. Ať už z jihu nebo ze severu, nedá se na něj dostat jinak než pěšky. Autobusy tímhle směrem nejezdí a přiblížit se můžeme jedině autem. Máme štěstí. Zastaví nám mladá černoška Sita. Je jí 23, je z Tonga a na Havaji žije už sedm let. Pracuje jako pečovatelka. Je vysmátá a vypráví nám nejrůznější historky. Zajede si s námi a zaveze nás až na konec silnice vedoucí ke Kaena Point. Její postoj k životu skvěle vystihuje její citát, který se mi moc líbil, a nazvala bych ho obecně platným. „It’s easy, when you are lucky!“ (Je to snadné, když máš štěstí!) Dojdeme k majáku a na písečné pláži si postavíme stan. Velké vlny se tříští o útesy a hvězdy nám svítí nad hlavou.

Kaena Point je známý svou velkou kolonií albatrosů, bohužel jsme tu ve špatném období a nevidíme ani jednoho. Mají tu žít také endemičtí tuleni havajští (Monk seal), kteří jsou jako jediní tuleni na světě samotářští. Probudíme se v sedm ráno, sluníčko už svítí, jsme tu sami, snídáme na pláži. Když jdu po snídani umýt ešus do moře, hrozně se leknu. Velký šedivý kámen, který tam celou dobu ležel, zvedne hlavu a podívá se na mě. Tuleň. Rychle vycouvám, protože se nesmějí rušit. O chvíli později připlave na vedlejší pláž druhý tuleň a taky se začne vyhřívat sluníčku. Tím jsou obě velké pláže obsazeny. Když se objeví třetí tuleň a pochopí, že jde pozdě, začne manévrovat a plavat podél pobřeží. Nevydrží mu to dlouho a rozhodne se pláž si vydobýt sám pro sebe. Je velká tak, že by se tam pohodlně vešlo sedmdesát tuleňů, ale lehnout si poklidně na její druhý konec není v povaze těchto samotářů. Dvě hodiny pak pozorujeme ostrou bitvu tuleňů o kus pláže. Ležící tuleň je větší a má mnohem výhodnější pozici – brání si svou vlastní pevnost. Plavající tuleň je ale otravný a neodbytný a znechutí ležícího tuleně tak moc, že kolem poledne zvedne kotvy a zmizí v moři. Malý tuleň si asi teprve teď všimne toho, že je kolem hlouček lidí pozorující jeho snahy, což ho vyděsí natolik, že se na svou dobytou pláž vůbec neodváží vylézt.

Během cestování si člověk na vlastní kůži prožije i takové skutečnosti, že den nemusí mít vždycky 24 hodin. Snadno jich může mít 25, 26, 37 nebo i přes čtyřicet.  Přelétáme datovou hranici, takže dnešní neděle jich má bohužel jen šest. Letíme do dalšího „tropického ráje“. Jak se nám bude líbit na Fidži?

Aljaška III: Ve srubu

Aljaška a sruby patří neoddělitelně k sobě. Život v souznění s přírodou, daleko od civilizace, je stále častěji snem dobrodruhů a podivínů z různých koutů světa. Soběstačnost, nezávislost, schopnost přežít v drsných podmínkách. Dokážeme to ještě? Co nám moderní globalizovaný svět dává a co bere? Stačí ostrý čerstvý vysokohorský vzduch, ledová průzračná voda, lov, sběr plodů a tvrdá práce k naplněnému životu? Pár dní strávených ve srubu nám umožnilo pochopit, o co tam daleko na severu vlastně jde…

Hluboko v lesích, vysoko v horách, daleko za polárním kruhem. U horkých pramenů, bystrých potůčků i zamrzlých jezer. Na Aljašce stojí tisíce srubů. A dobrá zpráva je, že více než tři sta je jich veřejných a život ve srubu si tak můžete vyzkoušet i vy. Stačí si jen vybrat ten svůj. Rezervace srubu je možná až šest měsíců dopředu a v každém z nich můžete pobývat až sedm dní v řadě. Některé jsou zadarmo, jiné jsou na místní poměry za drobný poplatek 20-50 dolarů za noc (za celý srub). Některé jsou dostupné pěšky, ale nezřídka naleznete srub, ke kterému se dostanete jen letadlem nebo lodí. 

Nic z toho netušíme, když přijíždíme do návštěvnického centra národního parku Wrangell-St.Elias. Je konec září a na obrovském parkovišti stojí jediný džíp. Asi patří rangerovi, který má dnes službu. Dostaneme on něj mapu parku, tipy na túry, přehled tábořišť a edukativní CD s povídáním o parku. Všimneme si v mapě dvou srubů a napadne nás zeptat se, jestli v nich můžeme přespat… Ranger nám vysvětlí, že sruby je možné rezervovat půl roku předem, ale podívá se do počítače a trochu překvapeně nám oznámí, že máme štěstí a jeden z oněch dvou je na příštích pár dní volný! Je zadarmo, musíme mít s sebou jen papír s platnou rezervací, který nám hned vytiskne. Máme srub!

Národní park Wrangell-St.Elias je největším americkým národním parkem a ročně sem zavítá 70 tisíc návštěvníků. Pro představu Grand Canyon je skoro sedmkrát menší a ročně ho navštíví víc než 4,5 milionu turistů. Wrangell-St.Elias je jedním z mála národních parků, kde se neplatí vstupné a i všechna tábořiště jsou zdarma. Deset nejvyšších vrcholků v parku jsou sopky pokryté věčným sněhem a ledem, který tvoří více než polovinu všeho aljašského ledu ledovcového původu. Do nitra parku vedou dvě prašné silnice. 68 km dlouhá Nabesna Road a 97 km dlouhá McCarthy Road. Na obou je mnoho co k vidění. Staré měděné doly, turistické stezky, divoká zvířata... 

Je pro nás překvapivé, že na Nabesna Road v národním parku stále žije něco přes sto obyvatel. Mají tu své domky, auta, školu, krámky i letadla. Žijí tu od dob, kdy se pozemky rozprodávaly za 2,5 dolaru za akr, a některé rodiny ještě mnohem déle. Domorodci mají pro vlastní potřebu povolen lov na celém území parku (subsistence hunting). „Když tu lovili od pradávna, přece jim to nebudeme zakazovat jenom proto, že jsme si tu založili nějaký národní park“. Sportovní lov pro všechny držitele zbrojního pasu je povolen v „national preserve“, což je fakticky většina parku. Ptáme se na to důkladně v rangerské stanici. Zjistíme, že počet povolenek na odstřel losa není nijak limitován a letos jich bylo vydáno 300, zdaleka nejvíce v historii. To mě samozřejmě šokuje a děsí. Pravděpodobnost úspěchu je prý však velmi malá a celkově bylo za letošní rok na celém území parku zastřeleno deset losů. Tohle číslo se dá porovnat s počtem 26, což je počet losů zabitých letos autem na jedné z hlavních aljašských silnic…

Náš srub u Sobího potoka, Cariboo Creek Cabin, leží zhruba 5 km od silnice a vede k němu široká cesta. Bývá využíván lovci, kteří si k němu dojedou na své terénní motorové čtyřkolce. Sluníčko svítí, les je hnědě podzimní a kolem cesty poletují velké křepelky. Sobí potok hravě přeskáčeme po kamenech a za hodinu a půl jsme u srubu. Je tak krásný. Posazený v údolí nad hranicí lesa mezi dvěma horskými hřebeny. Uvnitř má kamna, dvě pryčny, stolek, dvě židličky a pilku a na verandě lavičku. Z ní je úchvatný výhled na ledové královny pásma Wrangell Mountain. Potřebuje člověk k životu něco víc? (Sekyrku! :) ). Jdeme na dřevo a k večeři si uvaříme špagety. Je trochu zima, ale neváháme večeřet venku.

Stmívá se a teplota začíná rychle padat pod nulu. Já mám ale na dnešek ještě jeden plán. Zajdu si k potoku pro galon vody, ohřeju si ji na kamnech a jdu si před chatu umýt vlasy. Nepotřebuju mít sprchu každý den, ale pět dní nemyté vlasy už jsou mi nepříjemné. Už jste si někdy myli vlasy v -7 °C? Je to docela zábava :). Teplá voda příjemně hřeje, a když se pak můžu schovat do vyhřátého srubu, ani mi nehrozí, že mi na hlavě vyrostou rampouchy. Pak už jen opláchnout, zabalit do ručníku a hned se cítím daleko líp.

Dnes v noci máme služby. Budík nařízený na každou hodinu až do tří. Začíná Petr o půlnoci a po hodině se střídáme. Nesmíme přeci prospat polární záři! V jednu mi zazvoní budík, ale než mi dojde, že mám vylézt ze spacáku, je půl druhé. Vstanu, přiložím do skoro vyhaslých kamen a vylezu ven. Polární záře žádná. Teploměr položený na trávě ukazuje -12 °C. Rychle zalezu zpátky do spacáku. Ve tři vstává a přikládá Petr. Nebudí mě, takže asi nic. Probudím se o půl šesté a venku je zvláštní světlo. Říkám si, že to bude asi ráno, ale stejně to jdu radši zkontrolovat. Nad srubem máme polární záři! Od východu se táhnou dlouhé bílé pruhy, které se v čase rychle mění. Není to taková ta „wow“ podívaná, sytě zelené barvy přes celou oblohu, ale zcela jednoznačně to je polární záře a z toho mám obrovskou radost. Probudím Petra a pozorujeme ji spolu. Hluboké záporné teploty nás ale brzo zaženou zpátky do spacáků.

Vstáváme o půl deváté. Je potřeba rozdělat v kamnech, uvařit snídani a zajít pro dřevo. Včera jsme ho spálili opravdu hodně, takže dnes musíme donést víc. Pak ještě nalámat větvičky a naštípat polena. Práce nám zabere celé dopoledne, protože okolí srubu je vysbírané a pro dřevo musíme docela daleko. Pak uvařit oběd a odpoledne na procházku. Je opět nádherný slunečný den a já nechápu, jak je možné, že máme takové štěstí. Stoupáme po východním hřebeni vzhůru. Tentokrát je opravdu holý a schůdný. Ačkoli tam nevede žádná pěšinka, nízké keříky nám nečiní žádný problém. Vystoupáme na hřeben a všimneme si stáda bílých horských koz. Otevře se nám výhled do celého údolí, na severu uzavřeného vysokým sedlem. Máme šest hodin, než přijde tma. Dalo by se celé údolí po hřebenech obejít a vrátit se do srubu z druhé strany? Rozhodneme se to zkusit. 

Výhledy jsou naprosto jedinečné. Přes údolí pás čtyřtisícovek, které ale vypadají mnohem vyšší, jedna krásnější druhá. Stoupáme výš a objeví se bílý poprašek a místy sněhové návěje. Občas je potřeba přelézt nebo obejít nějakou skálu, ale jinak je úzký hřebínek velmi dobře schůdný. Ze severovýchodního vrcholu můžeme obdivovat daleký výhled na sever a severozápadní vrcholek je ještě o trochu vyšší. Cesta po hřebeni často stoupá a zase klesá, několikrát objevíme kozí stezku vyšlapanou v suti a ve sněhu stopy velké kočky. Nikde ale není sebemenší stopa po člověku. Začíná se připozdívat, slunce se kloní k západu a hory dostávají lehce růžový odstín. Hluboko pod sebou už vidíme srub. Z čiré radosti si ještě vylezeme na jeden vrcholek, poslední široký rozhled, a pak už sestup do údolí. Ve srubu jsme před devátou, příjemně unavení a hladoví. Dnes to byl skvělý den. Nekonečná volnost, svoboda, rozlehlost a nedozírnost. Těžko si představit, že tenhle světa ráj mohl někdo prodat…

Aljaška byla osídlena před mnoha tisíci lety, když ještě Evropu a Ameriku spojoval pevninský most. V těchto místech dnes najdete 88 kilometrů široký Beringův průliv. V polovině osmnáctého století začali o území jevit zájem ruští mořeplavci a obchodníci. Směňovali kvalitní kožešiny s místními lovci a někteří z nich se na Aljašce začali usazovat. Za nimi přicházeli pravověrní misionáři s posláním obrátit domorodé kmeny na svou víru. Ruský car Alexandr II. považoval Aljašku za nevýnosnou kolonii. Dovoz kožešin na velkou vzdálenost byl drahý, území příliš vzdálené a jeho vojenská obrana téměř nemožná. O území začali projevovat zájem Američané a Angličani, kteří měli svou Britskou Kolumbii hned „za bukem“. Než zem ztratit ve válce, to už je lepší ji prodat. USA koupily Aljašku v roce 1867 za 7,2 milionu dolarů a jednalo se o 6 % tehdejšího ruského území. Ačkoli si kritické hlasy Američanů stěžovaly, že si vláda pořídila jen „drahou ledničku“, už dvacet let poté se na Aljašce objevilo zlato a zlatá horečka přilákala tisíce hledačů a dobrodruhů. Dnes je to ropa, co přináší Američanům hlavní zisky ve 49. státě federace…

Balíme. Nanosit naštípané dřevo do srubu pro příští návštěvníky, vynést popel a připravit do kamen. Zamést podlahu, posbírat odpadky. Padá na mě melancholie. Náš čas na Aljašce pomalu končí. Máme ale ještě jeden celý den, takže hurá ven. Před polednem jsme zpátky u Emila a rozjedeme se dál do nitra parku. Kalifornské autíčko musí poprvé v životě brodit ledový potok, ale poradí si s tím výborně. Nejdřív zastavíme u pěšiny vedoucí k druhému srubu Viking Lodge. Ten je čtyřikrát větší než náš Cariboo Creek a úplně prázdný. Skvělá zpráva je, že dnes nemusíme spát ve stanu! U jezera Kendesnii si uvaříme oběd a krátce se projdeme. Další bod programu je opuštěný důl Rambler Mine na konci Nabesna Road. Stezka vedoucí k dolu, kde se během druhé světové války těžilo zlato, je dlouhá asi 1,5 km. Všude jsou varovné cedule, co všechno na nás může spadnout a vybouchnout pod našima nohama, takže se moc nezdržíme. Atmosféra let dávno minulých tady ale dýchá ze všech stran.

Hlavní bod odpoledního programu je túra do sedla ke starému vulkánu. Padne na nás oba únava a já v autě skoro usnu. Dá to zabrat, ale posbíráme poslední zbytky sil a vyrazíme na poslední výlet na Aljašce. Cesta vede míli lesem a pak korytem potoka. Je částečně zamrzlé a malé vodopády jsou porostlé květinami z bílých drahokamů. Je to krásné. Skookum je sopka a všude kolem jsou lávové kameny. Sytě černé a červené. Krajina má čistě vysokohorský ráz a je zlehka posypaná sněhem. Výhledy ze sedla jsou pěkné, vlevo od něj se tyčí samotný vulkán, ale na něj už pěšina nevede. Fouká, je nám zima a začíná se připozdívat. Jsou to snad důvody nevylézt nahoru? 

S každým krokem vzhůru jsou výhledy lepší a lepší. Jde to celkem snadno, prostě jen strmou sutí vzhůru. Odkrývají se nám pohledy, které jsme ze sedla vůbec nemohli vidět. Z vrcholu je úžasný výhled. Nechápeme, proč nevede cestička až sem. Máme radost, že jsme nelenili, ale teď rychle zpátky. U Emila jsme za tmy, kolem deváté, a za hodinku už u Viking Lodge připravujeme oheň na táborák a opékání buřtů.

Cesta zpátky do Anchorage je žlutá. Tak sytě žlutá, jak jen podzim může být. Nespěcháme a užíváme si slunečný den, modrou oblohu, studený vítr a modravé ledovce. Na Aljašce se nám líbilo moc. Asi je to tím, že jsme tu byli v září. Nepotkali jsme tu jediného komára, turistů jen hrstku a počasí nám předvádělo nejkrásnější podzimní představení. Chtěla jsem tu zůstat až do poloviny října, ale Petr protestoval, že tu bude zima. Vracíme kamaráda Emila, který nás bezpečně vozil uplynulé tři měsíce. Mezi Los Angeles a Anchorage jsme s ním najezdili neuvěřitelných 21 400 km. Je konec září a my odlétáme za teplem. Bude se nám stejně jako tady líbit i na Havaji?

P.S.: Vyprávějí se desítky slavných příběhů o lidech, kteří odešli žít do srubu na Aljašce. A o dalších stovkách dobrodruhů nevíme nic. Pokud vás Aljaška baví, přečtěte si vyprávění nebo rozhovor  s Tomášem Maršíkem, který si na Aljašce postavil vlastní srub a strávil v něm zimu. 

Aljaška II: Velryby a ledovce

Existují tři dobré důvody, proč navštívit Aljašku právě v září. Žádní komáři, žádní turisté a ty nejúžasnější barvy na světě. Stromy se hromadně barví do sytě žluté, jeřabiny se ostře červenají na pozadí modře se blyštících ledovců a prokřehlé konečky prstů se každé ráno zahřívají o hrneček s čajem. Jedeme na jih, a to z jediného důvodu. Úžasná předpověď počasí.

Jedeme dlouho. Jen pro představu - Aljaška je tak veliká, že kdyby se rozdělila na polovinu, vzniklá území by stejně tvořila dva největší státy USA. Rozloha 1,72 mil. km² při 736 tis. obyvatelích znamená, že na jednoho obyvatele připadají zhruba 2,3 čtvereční kilometry země. Polovina z nich žije v Anchorage, největším aljašském městě ležícím na pobřeží Tichého oceánu. Anchorage ale není hlavním městem Aljašky. Tím je Juneau, třetí největší město po Anchorage a Fairbanks. Okolí Fairbanks je mimochodem jedním z nejlepších míst na světě na pozorování polární záře.

Strmá výzva

Slyšíme o ní poprvé. Pěkná hora zvedající se od hladiny moře v přístavu Seward. Mount Marathon (921 m). Každý rok už přes sto let se tu pořádá závod pro drsné borce. Běhá se nahoru a zase dolů a mužský rekord je 42:55. Výzva je dát to pod hodinu. Závodníci prý nezřídka dorazí do cíle zranění, krvácející a obalení blátem. Doporučí nám ji slečna v recepci hotelu, protože turistické informace už mají zavřeno. Prý je to tak na 3-4 hodinky nahoru a 1,5 hodiny dolů. Na začátku stezky stojí veliká varovná cedule popisující, kolik život ohrožujících rizik nás cestou čeká, jak se pohybovat strmou sutí, že pěšina není značená ani udržovaná a že případná záchrana trvá dost dlouho a je na naše vlastní náklady. Co se amerických varovných cedulí týká, devalvovaly pro nás na nulovou hodnotu. Túry, které jsou podle Američanů velmi strmé, velmi náročné nebo velmi nebezpečné bývají mnohem jednodušší než výšlap Obřím dolem na Sněžku, takže jim už nepřikládáme žádný význam. Tady ale píšou: „Not suitable for general public“ (Nevhodné pro širokou veřejnost). To slibuje hodně zábavy!

Je skoro pět odpoledne, když vyrážíme nahoru. Už počáteční serpentinky jsou hodně prudké. Pak příkrý svah v lese, hlína, kde se škrábeme po čtyřech, občas jsou v ní vyšlapané schůdky. Ještěže není po dešti, to by pak bylo maso. Nad hranicí lesa se nám otevře výhled a cestička dál vede po skále a suti. Potkáme místního kluka, běžce. Ptám se ho na jeho osobní rekord. Normálně mu to prý nahoru trvá kolem 40 minut, rekord má 36 minut. My už to lezeme hodinu a jsme prý kousek za polovinou. Sklon svahu je většinou mezi 40°-50°. Na vrcholovém hřebínku dost fičí, ale výhled za tu námahu stojí. Náš čas je 1h 45 min. Sestupová cesta vede měkkou sutí a klouzání se dolů je moc příjemné. Končí malým vodopádem, který by se dal asi slézt, ale radši ho obejdeme lesem a napojíme se na výstupovou cestu.

Veselé historky ze stopování

Je po sezóně. Kemp, který bývá v létě obsazený už v časných ranních hodinách, je téměř prázdný. Ranní mrazík zalézá za nehty a ze spacáku se nikomu nechce. V přístřešku, kde se vaří, potkáme dva starší Němce, jednoho Izraelce a Američana. Němci jsou tu bez auta, už pár měsíců po Aljašce stopují. Jednou dostopovali až do malé vesničky za polárním kruhem. Když se ale potřebovali dostat nazpátek, nic nejelo. Když už to prý chtěli skoro vzdát, vrátit se do vesnice a tam čekat na zázrak, zastavilo jim auto v protisměru. „Autem vás teď svézt nemůžu, ale jestli chcete, mám tady kousek malé letadlo a tím vás můžu vzít, kam budete chtít!“ Oni stopli letadlo! Naším největším úlovkem je zatím izraelský zájezdní autobus v Patagonii… K tomu se přidá Američan s tvrzením, že až do 80. let bylo na Aljašce PROTIZÁKONNÉ nezastavit stopaři. Paráda :).

Ledovec s názvem Exit

Na celodenní túru Harding Icefield Trail vyrážíme o půl dvanácté. Dřív to kvůli záporným teplotám nešlo (vylézt z vyhřátého spacáku). Sluníčko už ale krásně hřeje a slibuje úžasný den. Cesta stoupá vzhůru lesem podél splazu ledovce až na louku, kde se červenají jeřabiny. A všude kolem černé skály, další a další bílo-šedo-modře blyštivé ledovce, červený a zelený mech a sytě žluté stromy v údolí. Nejkrásnější barevná kombinace na světě. 

Překvapuje nás, jak hodně tu chodí lidí. Fakticky jich za celý den nepotkáme víc než dvacet, ale i to je po sezóně dost. Prý je to nejhezčí jednodenní túra na Aljašce. Nadchne mě, že se podél stezky smí oficiálně bez jakéhokoli povolení kempovat. Je jen nutné mít protimedvědí kanystr pro úschovu jídla a stanovat nejméně 200 m od pěšiny.

Kousek před koncem stezky stojí nouzový přístřešek, prázdná bouda bez oken a bez kamen, ve které se válí trochu odpadků. Konec trasy signalizují dva oranžové praporky. Je snad ale „End of trail“ nějaký význačný bod? Jdeme dál na výhled na ledovec, a pak slezeme dolů až k němu. Je to úžasné místo. Už se skoro šeří, když jsme zpátky na začátku. Je tu ale ještě jedna malá procházka k čelu ledovce. Zajímavé jsou cedulky, kam čelo zasahovalo v jakém roce. Rozdíly jsou markantní. Před více než sto lety sahal o  tři kilometry dál!

Výletní plavba

Dorazil první honorář za článek, a tak ho rovnou použijeme na výletní plavbu (je ale dost malý, takže si stejně musíme každý připlatit ještě 100 dolarů…). Vyplouváme v 11:30. Hned za přístavem si hrají ve vodě dvě mořské vydry, což jsou podle některých nejroztomilejší zvířata na světě. Velký orel bedlivě střeží celou zátoku. Jen co opustíme záliv, začnou kolem lodi vesele skákat delfíni. Na velryby už je prý zima a nemáme šanci je vidět. Sám kapitán je dost překvapený, když se přeci jen jedna ukáže a zamává na nás zadní ploutví. Vidět velrybu prý přináší štěstí. Tedy v Japonsku to mají tak, že sníst velrybu přináší štěstí… Další zvířátka, která se nám ukáží, jsou lachtani, tuleni, bílá horská koza na skále a za ní zvědavě vykukující kůzle.

Další atrakcí plavby jsou ledovce, zasahující až do oceánu. Tam se odlamují a křišťálově čisté kusy ledu pak plavou na hladině. Čelo ledovce Aialik je dlouhé asi míli a vysoké zhruba třicet metrů. Proti Peritu Morenu je to celkem prcek, ale i tak je to pěkná podívaná, zejména když velké kusy ledu začnou padat do moře přímo před našimi zraky. 

Slečna z posádky hrábne podběrákem do moře a jeden kus ledu vyloví a nechá kolovat. Další zajímavý ledovec je Bear Glacier. Jeho séraky nepadají do moře, ale do jezera a i z dálky jsou vidět obří kry plavoucí na jeho hladině. Trek k tomuhle ledovci je jedna z věcí, kterou musíme udělat, až budeme příště zase na Aljašce…

Zcela autentický zážitek

Je mimořádně nádherný den. Na obloze není ani mráček a kopce kolem svádějí k vylezení, ačkoli na ně nevede žádná pěšina. Vyhlédnu si jeden hřeben, na který chci vylézt. Vypadá nízký, holý a schůdný, ale slibuje úžasné výhledy (ve dvou z těchto čtyř věcí se krutě pletu…). Zastavíme v sedle Turnagain Pass, sbalíme si malou svačinku a vyrazíme. Nahoru by to neměla být víc než hodinka… Zastaví nás mokřad a potok. To jsme nečekali. Musíme zout a přebrodit. Nevadí. Za potokem je další mokřad a za ním vysoké houštiny. Začneme se jimi prodírat, ale říkám si, že určitě brzy skončí.

První část cesty se střídají křoviny a mokřady. V jednu chvíli narazíme na potok a začneme jím stoupat vzhůru. To je ta příjemnější část cesty. Potok ale končí a dál musíme zase houštinou. Teď už jsme v místě, které zespoda vypadalo jako holé. Optimismus je definitivně pryč. Tráva a podrost nám sahají nad hlavu a „nízké keříky“ jsou vysoké zhruba 5 metrů! Podrost tvoří převážně kapradiny, bolševníky a podivné ukrutně kluzké rostliny. Je to tuhý boj. Ale nevzdáme se. Ukazují se nám čím dál pěknější výhledy, sluníčko svítí jako o život a ta tráva! Nikdy bych nevěřila, jak nádherně může šustit vysoká suchá tráva. Naprosto žádné pěšinky, jen strmý svah, šumící tráva a božské ticho. Asi po dvou a půl hodinách padnu vyčerpáním do trávy. Jsme už aspoň v polovině? 

Po čtyřech hodinách stojíme vítězoslavně na hřebeni. Po něm se už jde jedna radost. V dálce před námi je krásný vrcholek a výhled z něj ta nejkrásnější odměna za odpolední dřinu. Zjevné důkazy ovšem hovoří o tom, že tohle nebyl prvovýstup. Poblíž se povaluje starý gril, velké světlo a pár plechovek od piva. Ach jooo… 

Cesta dolů je už otázkou jen několika málo hodin :). Zpátky u auta jsme za šera, zhruba po osmi hodinách. Nikdy bych nečekala, že se můžu v odhadu schůdnosti toho nízkého hřebínku tak ošklivě zmýlit. Tohle je ale skutečná a opravdová Aljaška, kterou z turistické pěšinky neuvidíte. To úplně nejlepší, co se tady dá zažít, nás ale pořád teprve čeká...

Aljaška I: Útěk z divočiny

Divočina. Svět, kde nevedou silnice, ale ani pěšiny. Mohutní losi s rozložitým parožím si elegantně vykračují tundrou. Medvědi brodí ledové řeky a chytají lososy. Z dálky se ozývá vytí vlků. Stáda bílých horských koz se pasou na úbočích vysokých hor, a když jsou vyrušeny, zmizí rychle za nejbližším hřebenem. Divočina. Když se něco pokazí, není cesty zpět. Svět, ve kterém člověk musí spoléhat výhradně sám na sebe.

Znáte Alexandra Supertrampa?

Dnešní titulek volně parafrázuje naši oblíbenou knihu/film Útěk do divočiny, napsanou podle skutečné události. Pokud jste nečetli/neviděli, rozhodně doporučujeme. Chris McCandless, přezdívkou Alexander Supertramp, dobrodružný mladík z jihozápadu USA, hledá sám sebe a svoji životní filozofii cestováním po světě a jeho snem je strávit delší čas sám v divočině na Aljašce. Během svého putování potkává nejrůznější lidi. Někteří mění jeho pohled na svět, některé významně ovlivňuje a motivuje on sám. Na Aljašce si najde stezku, po které se vydá, a na jejím konci starý opuštěný autobus, kde se zabydlí.

Ona stezka začíná v malém městečku Healy poblíž národního parku Denali a jmenuje se Stampede Road. Je slepá a za ní začíná divočina. Přespíme tu zadarmo na jednom z odpočívadel, abychom nemuseli platit za kemp. Podle místních starý autobus v lesích stále stojí a stává se cílem putování stále více a více turistů. Míříme do Denali. U silnice stojí dva stopaři a my konečně můžeme začít splácet naše (opravdu velké) stopovací dluhy. Anna a Ryan tu pracují přes sezónu, jsou z USA. Když se začneme vyptávat na Supertrampa, vědí o něm hodně. I to, že film se natáčel velmi blízko místa, kde si Chris našel svůj autobus, a že filmová kulisa, starý autobus s číslem 142, stále stojí v jednom z kempů v Healy. Autobus na parkovišti McKinley RV parku je zdarma přístupný všem. Kamna, staré plechovky a lahve na stole, postel s kožešinou, nějaké fotky a vzkazy. Několik měsíců života jednoho inspirativního podivína. Tuhle prohlídku si oba užijeme MOC.

Aljašská loterie

Je stěží polovina září a nejznámější a nejnavštěvovanější národní park na Aljašce už zavírá. Po sněhu ještě není ani památky, ale sezóna se chýlí už ke konci. Autobusy do nitra parku přestaly jezdit 11. září a teď už se tam mohou dostat jen výherci loterie. Cože? Důkladně se na to vyptáme v turistickém centru. Slečna nám hrdě vypráví, že tato loterie je na Aljašce velmi populární. Na jaře se může přihlásit každý, kdo zaplatí poplatek 20 dolarů. Z osudí je pak vylosováno 2000 šťastlivců, kteří smějí v předem určený den dojet až do nitra parku (cca 130 km) vlastním vozem. Povolení se váže na SPZ vozu a v autě může být pasažérů, kolik se vejde. Nikdo jiný se v té době nedostane dál než na 20. kilometr. Leda pěšky nebo na kole. Když jí na to řeknu, že je to pěkně diskriminující stupidní systém, zmůže se jen na to, že zrudne. V následujících dnech potkáme hodně naštvaných turistů, kteří jeli na Aljašku přes půl světa a teď mají prostě smůlu…

Kdo si ale počká, ten se dočká. Jakmile skončí loterie, silnice se znovu otevře, a to až po 48. km, kam si pak může jet, kdo chce, vlastním vozem. Není to mnoho, ale aspoň něco. Tahle výhoda platí do prvního sněhu. Jakmile nachumelí, silnice se zavře pro všechny až do jara. V kanceláři, kde se vydávají povolení pro stanování v divočině, se dozvíme víc. Celý park je rozdělen na 43 sektorů a v každém z nich smí stanovat jen omezený počet lidí. Typicky od dvou do dvanácti, podle velikosti sektoru a ohroženosti fauny a flory v daném místě se vyskytující. V sezóně bývá o permity velká tlačenice a týdenní čekání prý není žádnou výjimkou. Ne však teď. Můžeme si vybrat zcela jakýkoli sektor, volno je všude.

Povolení stanovat v divočině národního parku se vydává den dopředu a je zdarma. Pro jeho získání je bezpodmínečně vyžadováno zhlédnutí půlhodinového videa, jak se v divočině chovat. Jak bezpečně brodit široké a hluboké ledové řeky, jak se pohybovat v tundře, kde žádné pěšiny nevedou, jak se chovat při setkání s grizzlym, s medvědem černým, vlkem, pumou nebo rozzuřenou losicí. A kde jsou důkladně vysvětleny principy „leave no trace“, tedy pohybu v přírodě takovým způsobem, který zanechá přírodu neporušenou i pro další generace. Video je natolik „naturalistické“, že předpokládáme, že zhruba polovina žadatelů o permit po jeho zhlédnutí změní názor. Pak už jen stačí podepsat dlouhý seznam věcí, které musíme a nesmíme v parku dělat a vyzvednout si veliký nerozbitný protimedvědí kanystr, do kterého musíme ukládat všechno jídlo. Máme povolení stanovat čtyři dny v národním parku Denali.

Čekání na signál

Do konce loterie zbývají tři dny, rozhodneme se je strávit v okolí. U vjezdu do národního parku stojí návštěvnické centrum, několik různých informačních a vědeckých středisek a malé městečko, které nemá na mapě ani svůj název. Jedná se spíš o seskupení předražených obchodů zaměřených výhradně na turisty, které ožívají jen v sezóně. Suvenýry, trekové zboží (nyní vše s 30-50% slevou, takže se tu dají koupit kvalitní kousky za celkem přijatelné ceny), hospody a prodejny s alkoholem a turistické agentury nabízející raftování nebo přelet nad národním parkem. Vyběhneme si v mírném dešti kopec Sugar Loaf (1459 m n. m.) zvedající se do výšky nad hotelem na opačné straně silnice než je národní park. Tam vyplašíme stádo divokých horských ovcí. Dvakrát se pokusíme o zdolání Mount Healy, což je jednoduchý kopec nad silnicí, na který se dá vylézt ze dvou stran nebo udělat dlouhý okruh. Poprvé musíme otočit na prvním hřebeni, protože fouká tolik, že se prostě nedá jít dát a podruhé vyrazíme příliš pozdě, takže otáčíme v polovině za soumraku. 

Kemp stojí první noc 14 dolarů a pak už je zadarmo, protože recepce a sprchy zavírají. Wifi zdarma tu ale funguje neustále. 

Ledová královna

V národním parku Denali máte devadesátipětiprocentní šanci uvidět medvěda, ale jen třicetiprocentní šanci spatřit Mt. McKinley. Nejvyšší horu severní Ameriky. Máme štěstí, je nádherný den. Podzimně zbarvená tundra se táhne do daleka, nad ní se zvedají vysoké hnědé kopce, a pokud dokážete otočit hlavu ve zcela nečekaném a nepřirozeném úhlu vzhůru, tam je. Obrovská a nádherná ledová královna. Vypadá, jako by chtěl Bůh stvořit Antarktidu i na severu, ale všechen led, který by na to potřeboval, použil na ni. Nesrovnatelně vyšší, než cokoli kolem. Také se jedná o nejvyšší horu světa, měřeno od úpatí po špičku. Mt. Everest se zvedá z náhorní plošiny ve výšce 5200 m do výšky 8848 m, takže převýšení činí nějakých 3600 m. Mt. McKinley se zvedá z nadmořské výšky asi 600 m do 6168 m, takže převýšení dělá víc než 5500 m!

Soukromý sektor č. 6

Nastal den, kdy vyrážíme objevovat náš sektor č. 6. Je široký přibližně 8 km a dlouhý asi 30. Z orientačního hlediska je velice jednoduchý. Prostředkem teče široká řeka a na hranicích jsou vysoké hory. Pokud bychom chtěli, můžeme navštívit i okolní sektory, nocovat smíme ale pouze v našem sektoru č. 6. Dojedeme na parkoviště a jdeme se podívat za hloučkem vzrušených lidí na vyhlídce. Asi 200 m daleko si to vykračuje grizlík, a pak se dokonce rozhodne přebrodit řeku. Je široká a hluboká a proud je poměrně silný. Mně by se do takové řeky nechtělo ani za nic. A prchat tam před medvědem by byl úplný nesmysl. Překoná ji tak snadno, jako by tam žádná řeka vůbec nebyla. Denní chleba, no…

Máme dvě možnosti kudy začít. Dojít k mostu a vydat se po jednom z břehů řeky, nebo jít až k zavřenému kempu a odtamtud tundrou. Rozhodneme se velmi špatně, což je ale jen důsledek naší nezkušenosti. Vybereme si pro naši cestu pravou stranu řeky, protože na tomhle břehu stojí krásný hřeben Cathedral Mountain, na který by se mělo dát snadno vylézt. Dojdeme po silnici do kempu a za ním „zaboříme nosy do aljašské tundry“. Boříme se do hlubokého mechu až po kotníky, prodíráme se nízkým podrostem a vyššími keříky. Základní pravidlo pro vyhnutí se medvědovi zní „neustále dělat hluk“. A nejlépe funguje lidský hlas, protože pro medvěda je zřejmým a nezaměnitelným signálem, že přichází člověk. Zkuste jít ale sedm hodin tundrou a vést přitom intelektuální rozhovor. Zvlášť, když jste zvyklí v horách vždycky mlčet. Skončí to tak, že si dlouhé hodiny prozpěvuji písničku z večerníčku „Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům…“ a Petr volá: „Ahoj zvířatáááá, ahoj medvědííííí…“ 

K řece dojdeme úspěšně asi po dvou hodinách a jsme nadšení, jak se jde po jejím břehu snadno. Naše radost trvá asi 50 metrů. Tam začíná poloostrov, který řeka omývá tak zblízka, že musíme buď do vody, nebo nahoru. Vyškrábeme se nahoru, prodíráme se hustými křovinami a po suťovém svahu zase zpátky k řece. Po 200 metrech se opakuje to samé a pak ještě několikrát. 

V devět večer, kousek před ohybem řeky, postavíme náš základní tábor. Potraviny se smějí skladovat nejméně 100 metrů od stanu po směru větru a vařit se smí ne blíž než 100 metrů od obou míst, v rohu rovnostranného trojúhelníku. Tak, aby si medvěd nedokázal spojit následující pachy: tady to voní, tady se vařilo, ale už tu nic není, tady leží hromada jídla, ke které se ale nedokážu dostat, a tady leží nějací lidé, to ale já nežeru. Jakmile medvěd jednou ochutná lidské jídlo, propojí si člověka jako zdroj snadné obživy, chce další, začne být agresivní a musí být odstřelen. Proto tato přísná pravidla.

Setkání s faunou

Nízká oblačnost a lezavé mrholení nás další den zlákají jen k dlouhé procházce údolím, na jehož konci má být z každé strany jeden ledovec. Jdeme po břehu řeky a jde to docela rychle. Občas prodírání se křovím, občas brodění ledové vody sahající lehce nad kotníky. Údolí je ale dlouhé a vzdálenosti pletou. Co čekáme, že ujdeme za půl hodiny, jdeme dvě nebo tři. Před námi se tyčí vysoká hora, před kterou se údolí větví na dvě a odkud už by měly být vidět ledovce. Po pár hodinách chůze, když už to nemůže být dál než kilometr, mě Petr upozorní: „Grizzly!“ Kus před námi si pochoduje medvěd a žere bobule. Je daleko, odhadem tak 150 m. Pozorovat ho je vzrušující. Faktem ale je, že nám v cestě stojí obrovský potenciálně nebezpečný všežravec, který je tu navíc doma, takže nemůžeme dál. Z ledovců dnes nic nebude.

Petr jako náhradní řešení zvolí vylézt na kopec, který máme přímo nad hlavou. Nechci, ale jdu. Vždycky jsem to já, kdo iniciuje výstupy na kopce a hory všeho druhu, a mělo nám být podezřelé, že dnes je to naopak… Škrábeme se vzhůru asi 1,5 hodiny. Postupně začíná víc a víc pršet, výhledy žádné, terén čím dál horší. Na vrchol je to ještě hodně daleko, když otáčíme. Tohle nemá smysl. Dolů to ale nejde. V cestě nám stojí zase ten medvěd. 

Všimnu si ho, když jsme ještě vysoko na kopci, takže z bezpečné vzdálenosti. Žere si bobule a nic jiného ho nezajímá. Nevypadá ale, že by chtěl zrovna jít nějak jinam. Nezbývá než čekat, až ho to přestane bavit. Zkusím ho vyplašit zavoláním, ale bez šance. Po delší době ale řeknu Petrovi něco docela potichu, medvěd nastraží uši a rozběhne se pryč směrem od nás. Kdo ještě nikdy neviděl pelášit grizlíka, neuvěří. Je rychlý jako kůň, a to i přes svou rozložitou postavu a zdánlivě nemotorné pohyby, leč v terénu, který by kůň nezvládal. Za den prý takový méďa zvládne urazit vzdálenost 100 mil jako nic. A nikdy před ním nezkoušejte zdrhat, nemáte šanci. 

Základní poučka při blízkém setkání s grizzlym zní: Udělat se co největším, zvedat ruce nad hlavu, mluvit hlasitě, ale klidným hlasem a stále čelem k medvědovi pomalu couvat. Batoh na záda jako ochranu. Pokud zaútočí, dělat mrtvého, což je jediná šance. Pokud útočí medvěd černý, puma nebo vlk, je nutné útok vracet s brutální silou. Házet po nich vším, co přijde pod ruku. Kameny, větve, zrcadlovku… ;-) A to tak dlouho, dokud je to nepřestane bavit. Jedině při útoku rozzuřené losice zdrhat co nejrychleji to jde. Los je totiž býložravec a útočí jen při pocitu ohrožení. Jakmile pochopí, že nic nehrozí, dá pokoj. Taková losice prý ale dokáže být nebezpečnější než lecjaký medvěd.

Do stanu se vracíme po hřebenech nad řekou, je to ještě na několik hodin a ke stanu se vrátíme skoro za tmy kompletně zmrzlí a promočení. Sundám všechno mokré, převleču se do suchého a zalezu do spacáku, trochu se zahřát. Petr jde vařit. Oba máme velký hlad, ale každý zcela odlišnou strategii přežití. Pro mě je mnohem energetičtěji výhodnější usnout, než vylézat ze spacáku, oblékat se do mokrého a studeného a jít 100 metrů v dešti k místu, kde se vaří, pro kus žvance. Petr naopak potřebuje teplé jídlo a nevadí mu moknout kvůli němu další půl hodiny při vaření. Dá si jídlo pro dva a mně pak do stanu přinese aspoň trochu teplého čaje, který vypiju v polospánku.

Útěk do civilizace

Ráno sčítáme škody. Bunda nacucaná vodou jako houba, v pohorkách povodeň a jedna ztracená čelovka k tomu. Jen obutí se do mokrých ponožek a ledových bot je hrdinský výkon. Neprší. Máme tři možnosti, jak trávit dnešní den: Jít na Cathedral Mountain podle původního plánu, zůstat celý den ve stanu a sušit věci nebo zbaběle prchnout do civilizace. K autu, wifi, horké sprše. Neprší, a to je hlavní argument. Balíme a odcházíme. Pokud si chcete aspoň trochu nasimulovat naše pocity v domácím prostředí, strčte si na dvě hodinky nohy do mrazničky. 

Korytem řeky se jde snadno, jsme rychlí a na malou chvíli nám dokonce vysvitne slunce. Po třech hodinách už vidíme v dálce most. Míříme k němu jako můry za světlem. Petr dokonce prohlásí: „Jsme zachráněni!“ Na mostě stojí hlouček lidí. Petr se snaží zjistit, kterým směrem se dívají. „Koukají sem,“ všimnu si. „No jo, jsou tam krávy,“ povídá Petr a myslí tím bizony. Vzápětí se ale opraví. „To nejsou krávy, to je medvěd!“ A nanejvýš 50 metrů před námi stojí medvěd. Grizzly velký jako bizon. Hrozně se leknu a začnu ustupovat do hloží a za potok. Docouváme až k řece, kde musíme zout a brodit. Pak už vidíme lidi na mostě a jdeme k nim. Všichni nás pozorovali, jak se nevědomky blížíme k medvědovi. Mají ze mě legraci a předvádějí mi, jak jsem se vyděsila, když jsem ho uviděla…

Utekli jsme z divočiny. Kvůli troše deště a nepohodlí. Někomu se to může zdát jako zbabělé rozhodnutí. Pro nás to bylo to nejlepší. Od téhle chvíle nám totiž Aljaška začne ukazovat svoji nejkrásnější tvář.