29.1.15

Jak chudý cestovatel na Fidži přišel

Fidži je zemí mnoha tváří. Tropický ráj pro nejbohatší s exklusivními resorty na soukromých ostrovech. Chudá rozvojová země se vším, co to obnáší. Čilý a barevný podmořský svět a kupodivu i ráj pro baťůžkáře. Svět, kde se na sebe lidé smějí, zdraví se a jsou připraveni kdykoli pomoci jeden druhému. Žádný stres ani nervozitu tady nenajdete. Všechno hezky v klidu. Fiji time. Je velice snadné nechat se tou příjemnou atmosférou pohltit, procházet se po písečných plážích, pozorovat barevné rybičky v moři a usmívat se taky od ucha k uchu.
Nemáme vůbec žádný plán, co bychom chtěli na Fidži vidět a zažít. Na první noc máme domluvený couchsurfing ve Viseisei, tradiční fidžijské vesničce. V duty free nakoupíme čtyři rumy, o které nás prosila Fi, naše hostitelka. Přeprodává je ve vesnici. Jit, taxikář, který na nás čeká, jen klidně poznamená, že let byl zpožděný (čeká tu už čtyři hodiny!) a otevře dveře od auta. Petr se chce posadit na místo spolujezdce, ale tam je volant. „Nenechám tě řídit,“ zavtipkuje řidič. Na Fidži se totiž jezdí vlevo. A úředním jazykem je tu angličtina. Jit nás veze na sever. Vesničky podél silnice vypadají chudě. Dřevěné domky se střechou z vlnitého plechu, sem tam kravka, palma, banánovník a políčko s cukrovou třtinou, která se používá na výrobu fidžijského rumu.

Život v tradiční vesnici
Uvítá nás Fi, žena ve středních letech. Žije s manželem Apim a šestiletou dcerou Kalesi v domku uprostřed vesnice. Postupně se dozvídáme o jejich životě. Fi podniká v mnoha odvětvích. Pronajímá malý domek turistům, chová prasata, pěstuje banány, má malý krámek se sladkostmi, kam si lidé z vesnice chodí kupovat bonbony v každou denní i noční hodinu, je ambasadorka couchsurfingu pro Fidži a cestovní agentka. Api je vysloužilý bubeník toho času v důchodu. Tolik alkoholu, drog a hluku, které se s jeho zaměstnáním pojily, mu už prý nedělalo dobře. Kalesi je malá rozmazlená holčička, která nám sní čokoládový muffin, který jsme nechali na stole, a hned se zajímá, co jsme jí přivezli. Pak nás vezme na procházku po vesnici.
Moře je špinavé. Tady byste si rozhodně nechtěli zašnorchlovat. Všude se válí odpadky, použité plínky, rezavé konzervy, a mezi tím pobíhají bosé děti a toulaví psi. Všichni vypadají hrozně spokojeně. Je odliv. Připojí se k nám Kalesina sestřenice Tama, které jsou čtyři a ještě jeden malý kluk. Děvčátka si vylezou na starý člun a chtějí, ať jim ho dotlačíme do moře. Ukážou nám místní školu, náměstí, obchod a kostel. Většina Fidžijců jsou metodisté. Pak nám Api uvaří večeři – dá do jednoho hrnce vše, co doma najde, zamíchá, povaří a výsledek je poměrně chutný. Vyptáváme se ho na místní zvyky a tradice.
Už v letadle jsme se dočetli, že stanování ve vesnici je tabu. Na to nemáme ani pomyslet. Pokud bychom chtěli stanovat mimo vesnici, musíme mít povolení náčelníka vesnice. Není vhodné chodit po vesnici v klobouku, ať už žena nebo muž, ani v pohorkách. Api nám vypráví, že venku se nosí jen sandále nebo žabky. A je urážkou hostitele chodit v jeho domě jinak než naboso, protože na zemi se tu sedí, jí i spí. Na židli sedí Fi jen u počítače. Má super rychlý 4G internet a účet na Facebooku. V tomhle je však ve své vesnici raritou. Nikdo jiný si tu takhle nežije.

Tropický ráj za pár korun
Dlouho diskutujeme s Fi, co bychom mohli dělat v příštích dnech. Poměrně urputně se nás snaží poslat na ostrov Mana. Prý nejlepší šnorchlování, nejčistší moře, nejlevnější ubytování. Moc jí nedůvěřujeme, spíš očekáváme, že z toho bude mít největší provizi. Všechno si tedy ověřujeme na internetu a hledáme i vlastní, nízkonákladový plán. Ve hře je i zůstat na hlavním ostrově a udělat tu pár výletů. To by byla ale zásadní chyba. Kouzlo a bohatství Republiky Fidžijské ostrovy spočívá v jeho 320 malých ostrůvcích. Ty dva velké jsou příliš obydlené a moře kolem příliš špinavé. Nakonec kývneme Fi na výlet na Mana. A nelitujeme. Naopak, nakonec si tam ještě prodlužujeme pobyt. Mana je dokonalé místo a přesně podle našeho vkusu.
Ostrov je to velký tak akorát, aby se dal obejít za tři hodiny. Nachází se tu luxusní resort, jehož klienti platí za noc od 8 do 35 tis. korun, a dva hostely pro baťůžkáře. Tam dáme za noc s plnou penzí 600 korun za osobu. S klienty resortu sdílíme bílé pláže, průzračné moře i pestrobarevné ryby. Co na tom, že v naší posteli není značková matrace? ;) Dál jsou tu dva vrcholky, ze kterých se dají pozorovat východy slunce zcela nerušeně, protože bohatí lidé vstávají až před polednem. Stojí tu vesnice, kde žije prý asi dvě stě lidí, škola a velká skládka, hned vedle přistávací dráhy pro malá letadla, o které ale klienti resortu nemají ani ponětí. Ačkoli je množství vyprodukovaného odpadu naprosto enormní, všechno tu mají pečlivě roztříděné. Plasty zvlášť, vysloužilé spotřebiče zvlášť, rostlinný odpad na kompost a co jde, tak spálit. Skládka zaměstnává několik mužů a překvapivě nijak zvlášť nesmrdí.
Překvapí nás, že i v ráji může pršet, tak si první den jen obejdeme ostrov. Pak se ale udělá krásně a z moře vylézáme jen kvůli obědu nebo večeři. Barevné korály začínají velmi blízko břehu a o pár desítek metrů dál je prudký zlom a útes doslova obalený korály. Tam si plavou ty nejpodivnější rybky. Velká hejna žlutých s šedými proužky, oranžoví „klauni“, velké růžové a šedé ryby, ryby s hranatou hlavou, dlouhé rybky se špičatým nosem a stovky dalších druhů rybiček. Typické jsou tu modré hvězdice a žluté špičaté korály. Nikdy bych nevěřila, jak úžasný může být podmořský život a jak snadné je ho pozorovat. Nepotřebujeme žádné neopreny ani dýchací přístroje. Stačí šnorchl a brýle.
Potkáme tu pět Čechů, takže tu tvoříme nejpočetnější národnostní menšinu. Jakub tady už dva měsíce žije. Majitel ho tu nechává bydlet zadarmo, když mu občas pomůže vyložit loď nebo uklidit po turistech. Ráno chodí lovit ryby harpunou a odpoledne se potápí za žraloky. Vypráví nám, že když se ten den potopil jen se šnorchlem párkrát za sebou, začala mu téct z nosu krev, a to se to pak žraloky kolem jen hemžilo. Žraloci na Fidži ale nejsou nebezpeční. Mají s domorodci uzavřené příměří. Ti je neloví, protože ctí přísloví „Když sníš žraloka, žralok sní tebe“. A žádný žralok na Fidži ještě turistu nesežral. Plavu si na mělčině, vody sotva nad kolena a najednou ho uvidím přímo před sebou. Žralok. Dlouhý něco přes metr a široký jako raketa na squash. Mrkneme na sebe a každý to otočíme na opačnou stranu. Pak mě to trochu mrzí, možná jsem mohla kousek plavat s ním…

Zanedbaný rituál
Večer se zúčastníme rituálu kava. Jedná se o psychotropní nápoj, který nemá nic společného s naší kávou. Jeho konzumace prý navozuje hluboký vnitřní klid a naprosté souznění s vesmírem. A nezpůsobuje kocovinu. Tradiční příprava tohoto nápoje znamená rozžvýkat v ústech čerstvou rostlinu a vyplivnout ji do palmové tkaniny. Ta se poté máchá a ždímá ve vodou naplněné dřevěné nádobě, dokud nápoj nezíská požadovanou sílu. Muž, který rostlinu žvýká, se poté rituálu nesmí účastnit. Tohle je atrakce pro turisty, takže tady mají sušenou kavu už namletou. Chuti je hořké a bahnité, ale je slabá, takže na nás nezanechá téměř žádné účinky.
Další večer se dvojice místních mladíků svlékne do půl těla, kolem pasu úzkou červenou sukni, na nohy třásně, a za zvuků rytmické hudby zatančí tradiční polynéské tance. Předvedou tanec ze Samoa, Tonga, Havaje, Tahiti i Fidži. Pak tanec s mačetami a nakonec působivou ohňovou show. Zejména malé děti z nich nespustí oči. Rituál kava i taneční představení je zadarmo pro všechny, kdo chtějí přijít. Vždycky, když mají místní kluci náladu…
Ráno ještě stihneme poslední šnorchlování a v poledne pro nás přijede loď. Náš pobyt v ráji končí. Kapitán motorového člunu se nás ptá, jestli pro nás na ostrově zazpívali píseň na rozloučenou. Když přiznáme, že ne, protože jsme se zdrželi na pláži, otočí kormidlem a chce znovu přirazit ke břehu. Píseň na uvítanou a píseň na rozloučenou jsou součástí místních tradic. Skupina zpěváků s kytarami stála koneckonců už na letišti. Zatvářím se trochu pochybovačně. „To není nutné“. Kapitán pokrčí rameny a otočí to zpátky na moře. Večer téhož dne nás nepustí do letadla a my si musíme pobyt na Fidži nedobrovolně o týden prodloužit. Že by zanedbaný rozlučkový rituál…?

Nečekaná pohostinnost
Je deset večer a my nevíme, co dál. Našim jediným kontaktem je Fi, ta ale odjela i s rodinou do hlavního města Suva na druhé straně ostrova. Zavoláme jí a vysvětlíme naše trable. Na Fidži ale neznají slovo „problém“. Řekne, ať počkáme na letišti, že pro nás pošle Jita s taxíkem. Máme jet do jejího domu a počkat na ně do zítřejšího večera. Zavolá neteři, ať nám otevře dveře a uvaří něco k večeři. V tom okamžiku nám dojde, že prodloužit si pobyt na Fidži vlastně vůbec není špatný nápad!
Druhý den nastoupíme do autobusu a jedeme do města. Nadi je na místní poměry velké město s kavárnami, supermarkety, fastfoody a mezinárodním letištěm. Navštívíme místní barevný a zdobný hinduistický chrám. Musíme zaplatit vstupné, zout si boty a obléct si červený sarong. Probíhá tu soukromá modlitba a jeden z mnichů světí auta a autobusy. Vzhledem k dopravnímu ruchu v Nadi je to asi oblíbená pojistka.
Za pokladnami v obchodech, za přepážkami na poštách a úřadech sedí výhradně Indové. Tvoří druhou nejpočetnější národností skupinu na Fidži s téměř 40% populace. Způsobilo to koloniální období Britské říše, kdy byli Indové dopravováni na ostrov jako pracovní síla. Na tržištích a v přístavech pracuje mnohem víc Fidžijců než Indů a na malých ostrovech a mimo hlavní města jsme na žádného Inda nenarazili.
Ptáme se na to Fi. Odpoví, že Indové jsou pracovití, zatímco Fidžijci jsou líní. Indové pracují každý den mnoho hodin s pravidelnou pracovní dobou, zatímco Fidžijci hledají různé způsoby, jak si vydělat „jinak“. Každý druhý Fidžijec je na couchsurfingu a snaží se uživit se jako cestovní agent. Řešíme, jestli je to zneužívání téhle sociální sítě nebo není, ale vzhledem k tomu, že zážitek z pobytu v rodině místních i nocleh zdarma to je a k nákupu výletu nikdo nikoho nenutí, shodneme se, že je to asi ok.
Zůstaneme u Fi celý týden a podnikáme výlety do okolí. Zkusíme to i stopem. Do údolí Spících obrů, kde je orchidejová zahrada a bahenní lázně. Naloží nás starý pán, jehož rodina žije v údolí už několik generací, a ještě nám poděkuje, že nás mohl svézt… Bahenní koupel ve fidžijském stylu je opravdový zážitek. Přijde ke mně velký černý Fidžijec, nabere do rukou husté bahno z plastového kanystru a začne mi ho roztírat nejprve na obličej, potom na záda. Na ostatní části těla si netroufne, tam si ho mám namazat sama. Bahno zhruba půl hodiny schne a přitom působí blahodárně na pokožku. Pomáhá při ekzémech a kožních obtížích, při spálení od sluníčka a pokožka po něm zůstává krásná a hladká. Po zaschnutí se smývá v teplém bahenním rybníčku, pak přijde koupel v horké lázni, pak ochlazovací bazének a nakonec studená sprcha. To je pravé fidžijské wellness, kam se sjíždějí nejen turisté, ale i místní.
Na jihu hlavního ostrova leží vesnice Sigatoka a u ní písečné duny a eko-park. Vydáme se sem stopem. Na rozdíl od zoologické zahrady si tady můžete pochovat leguána nebo hada, nakrmit želvu a vyfotit se s pávem. Pěstují tu vzácné druhy rostlin a specializují se zejména na fidžijskou faunu a floru.
Na písečné duny přijedeme oklikou zezadu a potkáme tu pár fidžijských turistů z hlavního města a několik malých dětí. Fouká příjemný vítr od oceánu a nám se otvírá báječný výhled na jižní část ostrova.
Pohostinnost místních nezná hranic. Russy, jeden z mužů, kterého stopneme, nás pozve na večeři do své rodiny. Je to couchsurfer (a cestovní agent) a hostí už dvojici Francouzů. Podává se Ika Vaka Miti, ryba v kokosovém mléce. Prostřeno je samozřejmě na zemi. Mísy s rajčaty, okurkami, vařenou kukuřicí, a zvláštní kořenovou zeleninou zvanou kasava, trochu podobnou bramborám. Velký džbán s kokosovým mlékem a to hlavní. Místní ryby, koupené dnes ráno na trhu. Jídlo je skvělé a za oknem vybuchují ohňostroje. Blíží se Diwali, svátek světel, největší hinduistický svátek v roce. Všechny domy hinduistů jsou vyzdobené barevnými blikajícími žárovičkami a oni každý večer po mnoho dní před svátkem vystřelují rachejtle a trénují ohňostroje, aby ten sváteční byl naprosto jedinečný.

Jak nám rybičky zobaly z ruky
Pás ostrovů Yasawa na severozápadě Fidži tvoří proslulé Líbankové ostrovy. Moře je tu ještě průzračnější, nebe ještě modřejší a ryby ještě větší a barevnější. A široko daleko žádná civilizace, auta nebo internet. Jen bílé pláže, palmy a moře. Natáčely se tu filmy jako Modrá laguna a Trosečník s Tomem Hanksem. Na takový výlet nemáme bohužel rozpočet, ale na nějaký ostrov bychom ještě chtěli. Objednáme si přes Fi jednodenní výlet na Beachcomber. V noci party ostrov, kde rum teče proudem, ve dne ostrůvek jako dlaň, kam přijíždějí lodě s výletníky za báječným šnorchlováním. Součástí výletu je i krmení rybek. Motorová loďka nás zaveze na korálový útes kousek od ostrova, kde se to rybičkami už jen hemží. Těší se na svou denní dávku chleba. Vezmeme si kus do ruky a skočíme do vody. Jsou jich tam stovky, tisíce. Malé rybičky se hemží všude kolem a stačí natáhnout ruku s chlebem, hned ho začnou okusovat. Velké ryby plavou v hloubce, krouží a čekají, než upadne nějaké větší sousto.
Věřte nám nebo ne, ale nakonec je nám líto, když nás napodruhé do letadla ve směru Nový Zéland už bez problémů pustí.

21.1.15

Všeliká nebezpečenství kontinentu amerického

Mnohá maminka i babička by souhlasila, že cestování je velmi nebezpečná věc a našinec vlastně vůbec neví, s čím vším se může v té daleké cizí zemi potkat. Natožpak na druhé straně světa, kde je vše vzhůru nohama. Inu, měla by pravdu. V cizích zemích hrozí nebezpečenství od u nás neznámých živočichů, živlů podzemních, vodních, ohňových, větrných i člověčenstva domorodého. Naštěstí, na vše nebezpečné dopředu upozorňují výmluvné výstražné značky. Aby vás při cestování po Americe nepřekvapily, vybral jsem svědomitě ty, na které v krajinách českých nenarazíte.
Začněme živočichy. Mohou se volně pohybovat a pod kola dopravních prostředků svévolně vbíhat či chtít turisty pojídat.
- Dejte pozor na komáry na Aljašce před NP Denali (viz výše), nebo přijeďte až v září, kdy už tu nejsou.
- Na leguány na náměstí v ekvádorském Guayaquilu nesahejte a ani je nekrmte!
- Pozor na lamy v Bolívii, Argentině i Peru či psouny prériové (Prairie Dogs) v USA v NP Bryce Canyon
- Horkou chvilku by vám mohli připravit medvědi v Kanadě v kempu Liard River Hot Springs i bizoni v USA na severním okraji Grand Canyonu.
- Na silnici vás mohou překvapit losi na Aljašce, u moře zase tuleni na Havaji.
Zákeřné mohou být i rostliny.
- Pozor na padající stromy v NP Olympic v USA!
Živly podzemní představují ohrožení pod zemí i na zemi.
- Opravdu chcete vjet do vulkanické zóny v Chile v poušti Atacama?
- Do dolu nechoďte, na Aljašce v NP Wrangell-St. Ellias hrozí všechna myslitelná důlní nebezpečí.
Vodní živly útočí u oceánů, v horách i na souši, kde většinu roku nezaprší.
- Když přichází tsunami, utíkejte tudy, v Chile ve městě Valparaíso.
- Ve čtyřicetistupňovém vedru byste záplavy v Mohavské poušti v USA nečekali.
- I malý příboj vás klidně spláchne do vody a mořské proudy odnesou pryč z ráje na Havaji. Pokud si nejste jistí, k vodě se nepřibližujte.
- Uměle vypadající mohutný vodopád vyvěrá ze skály v Peru poblíž Machu Picchu a hrozí nečekaně zaplavit cestu pod ním.
- Silnice může být za bouřky zaplavená v NP Olympic v USA.
- Dál se dočasně kvůli padajícímu ledu z ledovce Exit Glacier na Aljašce nesmí. Za pár let ledovec odtaje a bude to bezpečné.
Útočit mohou i větry veliké…
- Prach snižuje viditelnost na cestě do Údolí smrti.
…a náramná zima či vedro.
- Rekordní teplotu -72° zaznamenali na konci Alaska Highway na Aljašce (sice ve Farenheitech, i tak to ve stupních Celsia dělá -58°).
- Opodstatněné je varování před vedrem v Údolí smrti, my zažili 51°C.
Mějte se na pozoru před živly elektrickými a ohňovými.
- Vyhlídka v NP Sequoia v USA je osazená ocelovým zábradlím. Za bouřky je extrémně nebezpečná.
- Někdy hořet má. Čekali byste záměrně zakládané lesní požáry v USA?
Nehorší nebezpečenství ale představují sami lidé a jejich výtvory.
- Risknete nebezpečný most v argentinském NP Nahuel Huapi nebo půjdete přes kopec dva dny zpátky do civilizace?
- Lyžaře na cestičce u města Ushuaia na jihu Argentiny jsme nepotkali, ale co kdyby?
- Z místa, kde jsou nebezpečné chemikálie, je lépe se rychle vzdálit. Toto je ovšem civilní letiště pro malá letadla poblíž Ocean Side v Kalifornii.
- V Renu v Nevadě můžete snadno přijít nejen o peníze v kasinu, ale i o svobodu ve svatebním krámku.
- Můžete si zlomit jazyk při pokusu o vyslovení názvu místa Zzyzx na dálnici do Las Vegas.
- Nechyťte se do pasti na medvědy v NP Yosemite v USA!
- A pozor, ať od domorodců nedostanete přes ústa za špatně pochopené veselí v USA.
Američané to s výstražnými cedulemi často trochu přehánějí.
- Copak si rodiče nepřečetli jasné varování na přírodním brouzdališti pod Lower Yosemite Falls v NP Yosemite v USA?
- Je to na vás. Použijete tento fungl nový bytelný plechový most přes potůček poblíž městečka Tumbler Ridge v Kanadě?
Teď už by vás na cestách Amerikou nemělo nic překvapit. Snad jedině, když jednou, naprosto nečekaně, přijde tato značka, s níž jsme se my setkali v NP Olympic v USA:
:)

15.1.15

Povídka inspirovaná skutečnou událostí

Žena v luxusním voze

Už zase nám ujel autobus. Nezbývá než zkusit stopovat. Teplota se šplhá nad třicet a slunce nemilosrdně praží. Stopování na Havaji je stejně zvláštní. Starých rachotin tu nejezdí mnoho, ale obvykle nás berou, zatímco žádný z té spousty nablýskaných bouráků nám nikdy nezastaví. Ani nedokončím myšlenku a už zastavuje u krajnice. Luxusní bílý šestimístný Mercedes. Elektronicky ovládané okénko sjede dolů a na nás se usměje mladá krásná žena, lehce přes třicet. „Musíte si ale vyklopit sedadla. Víte, jak na to?“ Zakroutíme hlavami. Vystoupí. Blonďaté vlasy rovně střižené, na sobě bílou hedvábnou halenku, úzkou vínovou sukni pod kolena, na nohou lodičky. Otevře zadní dveře. S omluvným úsměvem, „Tohle vždycky dělá manžel,“ sáhne dozadu, zatáhne za malou páčku a vyklopí zadní sedadla. 

„Kam máte namířeno?“
***
„Ale to je přes celý ostrov! No, já vás můžu svézt jen kousek. Ale připoutejte se, prosím. Já jedu do Polynéského kulturního centra. Už jste tam byli? Ne? Ale to je úžasné místo, dozvíte se tam tolik zajímavých věcí.“

Usměje se a pokračuje.

„Víte, manžel je pryč, domluvila jsem si na dnešek hlídání a vyrazila. Je tak úchvatný den!“
***
„Mám čtyři děti. Dvě dcery, 13 a 11 let, a dva chlapce, 10 a 7. Manžel pracuje v armádě, je často pryč a já děti učím sama, doma. Odkudpak pocházíte?“
***
„Já jsem z Kalifornie. Ano, je tam překrásně, ale i tady je to nádherné. Žijeme tu už pět let. Máme velký dům ve Wahiava, uprostřed ostrova. Dřív jsme hodně cestovali, kvůli manželově práci, ale pak jsme usadili tady. Chceme tu být ještě nejméně pět let, než děti vyrostou.“
***
„Dál už vás vzít nemůžu. Stačí vám to tady?“

Vysadí nás u autobusové zastávky, hned naproti poště. Okénko neslyšně sjede dolů, poslední hollywoodský úsměv, zamává a je pryč. Další autobus jede za 20 minut, to akorát stihneme poslat pohledy. Koupíme známky a vhodíme psaní do červené schránky na zdi. Na zastávce čeká pár lidí, a tentokrát už opravdu nechceme, aby nám to zase ujelo. Stojíme tam asi tři minuty, když před námi zastaví zase ten bílý Mercedes. „Můžu vás ještě kousek svézt?“

„Kulturní centrum má v pondělí zavřeno. Já hloupá na to úplně zapomněla. Teď vás ale můžu zavézt kamkoli budete chtít. Já ohromně ráda řídím, zejména tady na ostrově. Už jsem nebyla venku tak dlouho…“

Zamyslí se.

„…snad přes dva měsíce. Taková projížďka mi udělá moc dobře. Jak dlouho už tu jste?“
***
„Cestujete kolem světa? To je úžasné! Také bych chtěla procestovat svět. V rámci naší církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů máme 55 tisíc misionářů. Chtěla bych být jednou z nich a cestovat tam, kde mě Pán potřebuje. Pomáhat lidem a učit je o Kristu…”

Ohlédne se dozadu.

„Věříte v Ježíše Krista? Mě vůbec nevadí, pokud ne…“
***
“Byli jste na Aljašce? Tam ale musela být zima. Zimu, to já znám. Narodila jsem se v Kanadě, v Albertě. Uprostřed širých plání. Náš dům stál daleko od vsi, stále tam foukal silný, studený vítr. Skoro nikdy jsme nechodili ven. Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Kalifornie.“
***
„Do Bakersfieldu. Je to taková malá dědina uprostřed ničeho. Dvě hodiny jízdy k moři, dvě hodiny jízdy do hor, dvě hodiny do L. A., člověk měl všude blízko.  Jednou do roka nás otec bral někam na projížďku, to byl vždycky nejkrásnější den. A dva týdny v roce tam bylo opravdu překrásně. Když se rozplynuly ty věčné mlhy a smog, které k nám chodily z města. Tehdy mě matka posílala ven a říkala mi, jak je tam hezky…“
***
„Jak se vám líbí na Havaji?“¨

Na něco si vzpomene a hned pokračuje.

„Rozhodně vám musím doporučit jednu věc. Slyšeli jste už někdy o havajských přírodních olejích? Jsou úžasné! Od mládí jsem měla problémy se zdravím a žádní lékaři mi nedokázali pomoci. Pak jsem vyzkoušela tyhle oleje, dělají se tady na ostrově, a po dvaceti letech, které jsem strávila převážně ležením na gauči, mám své zdraví zase zpátky. Vlastně poprvé v životě se cítím zdravá a tolik plná energie. Chtěla bych jet do světa a každému říkat o těch zázračných olejích…“
***
„Ano, ty stromy jsou úchvatné. Takové jinde na světě neuvidíte.“

Zadívá se z okýnka.

„Tohle je moje nejoblíbenější část ostrova. Už jsem tu nebyla tak dlouho. A ten svěží vzduch venku, vždycky trochu vlhký. Chcete, abych vám tady zastavila na focení? Ne?“

V hlase se jí ozve jemný náznak smutku.

„Nevadí. Víte, já moc ráda fotím a hraju na kytaru. Říkám si, jaké by to bylo vyrazit do světa jen s foťákem a kytarou…“
***
„Vaše batohy váží jen dvanáct kilo? Přála bych si mít tak málo věcí. Náš veliký dům je doslova zavalený věcmi. Vždycky, když někdo odjíždí a stěhuje se, nechává nám nějaké věci úplně zadarmo. A to je škoda, vyhodit věci, které dostanete zadarmo. Když jsou ještě pěkné. Ale toho času, co to zabere. Celý minulý týden jsem jen uklízela. Dala jsem dětem volno od učení a vysmýčila dům. I auto… A co všechno jste tu už stihli vidět?“
***
„Želvy? Včera? Vážně? Víte, já jsem tu poprvé viděla želvu, když jsem tu žila už tři roky. Není to zvláštní? S dětmi moc často na pláž nechodíme, je to daleko. Víte, manžel je rád, když nás má všechny stále doma. A kde vlastně přesně leží ta Česká republika? Zeměpis jsme s dětmi ještě neprobírali…“
***
„Jaké to tam je? Jací jsou lidé ve vaší zemi?“

Vyptává se s opravdovým zájmem.
***
„Čím jste se živili, než jste vyrazili do světa?“
***
„Já jsem doma s dětmi. Od té doby, co dcera nemůže chodit, mám na ně daleko víc času.“

Její hlas najednou studí.
***
„To bylo před čtyřmi lety, na Vánoce. Můj manžel…“

Zhluboka se nadechne a chvíli jí trvá, než dokáže pokračovat.

„Dcera měla nehodu. Spadla ze schodů a udeřila se do hlavy. Dlouho ležela v nemocnici. Bylo to špatné. Ale všichni jsme se za ni modlili a Pán nám ji vrátil. Nemůže chodit, nemluví, ale někdy, ráno, se na mě usměje…“
***
„No vidíte, a už jsme skoro tady. Ještě seďte, zavezu vás až před vchod. Já jsem vás tak ráda poznala. Opravdu mě moc těšilo. Není vůbec zač. Užijte si krásný slunečný den na Havaji!“

O pár dní později jdeme navštívit tolik doporučované Polynéské kulturní centrum. Má otevřeno každý den v týdnu. I v pondělí…

9.1.15

Kohoutí ostrovy

Havaj. Všeobecně vžité synonymum pro ráj. Častá představa o Havaji zahrnuje tropický ostrov v průzračném oceánu, bílé pláže s vysokými palmami, dokonalý relax, vyhlášenou surfařskou destinaci a pizzu s ananasem. Havaj má ale do skutečného ráje dost daleko. Aspoň od té doby, kdy si tuhle zemi přivlastnily Spojené státy. Po určitých patáliích na začátku si ale nakonec užijeme pobyt i tady… 
Havajské ostrovy se skládají z pěti hlavních ostrovů a 208 malých ostrůvků, skal a útesů. Opravdu rádi bychom navštívili Maui se slavnou sopkou Halekala, deštným pralesem a krásnými plážemi, Kauai pro úžasné přírodní scenérie a možnost pozorovaní velryb, jen řídce obydlený Molokai, kde se natáčel Jurský Park, a hlavně Big Island se slavnou Mauna Kea, kde bychom mohli vidět činné sopky a horkou tekoucí lávu naživo. Letenky na kterýkoli z ostrovů jsou ale příliš drahé a i Oahu je dost velký na to, abychom se tu na dva týdny dokázali dost dobře zabavit. 
První noc spíme v luxusním drahém hotelu ve Waikiki v Honolulu. Ne proto, že bychom po něčem takovém toužili, ale proto, že se to ukázalo jako jediná možnost. Couchsurfing se na Havaji příliš nepěstuje a noc v zablešené ubytovně by nás vyšla skoro nastejno. Ulovíme totiž aplikaci HotelToNight, která mapuje hotely po celých USA a nabízí pro každou noc jeden luxusní hotel v dané destinaci za méně než poloviční cenu. Druhou noc strávíme pod širákem na autobusové zastávce v blátě u silnice v centru ostrova. Představa, že někde vystoupíme z autobusu, ujdeme nějaký ten kilák do lesa a tam si postavíme stan, se ukázala jako zcela mylná…
Na Oahu je totiž explicitně zakázané úplně všechno. Každý kousek pozemku je oplocený a deklarovaný jako soukromý. Kempování na pláži je už pár let zakázané pod hrozbou přísných pokut, a pokud si chcete na pláži udělat přes den piknik s přáteli, musíte si nejméně dva týdny dopředu opatřit povolení příslušného úřadu. Nachází se tu několik státních kempů, ale ty se musí rezervovat s velkým předstihem a jsou otevřeny pouze od pátku do pondělí, některé výjimky až do středy. Pravidelné uzavírky kempů na dva až čtyři dny v týdnu jsou namířeny proti bezdomovcům a nízkorozpočtovým baťůžkářům. Chceš na Havaj? Tak ale musíš mít na hotel. A perlička – kdyby vás to náhodou nenapadlo, je přísně zakázané i veškeré vyměšování v dopravních prostředcích!
Musí se ale nechat, že Havajani jsou fakt pohodáři. Havajanky si vykračují v barevných šatech a botách na platformě, důchodkyně s fialovými vlasy rozdávají úsměvy na všechny strany a výrazný nepoměr mezi mladými a starými vypovídá o tom, že Havaj si zazobaní Američani v důchodu vybírají jako luxusní místo pro zbytek života. Stojím si takhle na chodníku, svým velkým batohem ho skoro celý blokuji a překážím chodcům. V Česku by do mě někdo strčil nebo se zmohl tak na „uhni!“. Tady se na mě místní chlapík usměje se slovy „How are you doing today?“. A podobných příkladů by bylo víc. Jsou tu také neuvěřitelně levné autobusy napříč celým ostrovem. Jednotná cena 2,5 dolaru kamkoli. Lístky platí tři nebo čtyři hodiny (záleží, jak je řidič zrovna utrhne) a umožňují až dva přestupy. Z nepochopitelného důvodu jsou extrémně podchlazené, a tak i když venku panují horka nad třicet, v autobuse se klepeme zimou, dokud se nenaučíme vozit si teplou bundu. Každopádně nikdy nezapomeňte na kytku do vlasů! 
Probudíme se celí zablácení za svítání pod lavičkou přímo naproti ananasové plantáži. Kdybyste nevěděli, jak roste ananas, tak na palmě to není. Ananas roste jako mrkev. To dobré pod zemí, zelené nahoru a jeden vedle druhého. Petr odmítne jeden ukrást k snídani, tak se jen sbalíme a jdeme hladoví stopovat. Po chvíli nám zastaví Chris ve starém autě a doveze nás na pláž, kde jsou sprchy, záchody a umyvadla, piknikové stolky a první surfaři. Havááj! Zvykneme si tu stopovat na autobusových zastávkách. Pokud nám nikdo nezastaví, než přijede autobus, tak jedeme autobusem, ale stojí nás to pět dolarů. Celkové máme úspěšnost kolem 50%, což nám ušetří nejméně tisícovku.
Návštěvnické centrum v Haleiwa zaměstnává moc milou paní, která ví úplně všechno. Doporučí nám (asi) jediný soukromý kemp na ostrově, Friends of Malaekahana, a rovnou nás nechá si tam od ní zavolat a zarezervovat si ho. Ani oni se moc netváří na to, že by tam někdo mohl zůstat déle než týden, a když už to někdo chce udělat, každé dva dny ho přesouvají na jiné místo v rámci kempu, aby mu to trochu znepříjemnili. Nevadí. Máme základní tábor, ze kterého budeme objevovat krásy Oahu. 
Friends of Malaekahana leží na silnici Kamehameha, pojmenované po královské dynastii panovníka, který ostrovy sjednotil. Havajské ostrovy jako první obydleli Polynésané před mnoha a mnoha staletími a pro Evropu je objevil slavný James Cook. Domorodci ho nejprve oslavovali jako boha, ale během jeho druhé návštěvy ho bohužel… snědli. Devatenácté století bylo pro havajské obyvatele bouřlivé. Západní mocnosti chtěly tuto zemi pro sebe, američtí plantážníci přivlekli na ostrovy neštovice a jiné nemoci, za pomoci vojenských jednotek USA sesadili z trůnu královnu Liliuokalani a požádali Spojené státy o anexi území. K té došlo v roce 1898. Podle mnoha hlasů si tento strategický bod v Tichém oceánu přivlastnili nezákonně. V roce 1959 se Havajské ostrovy staly 50. státem USA. Opravdu hodně jsme se snažili potkat a pohovořit si s některým z potomků původních obyvatel. Každý, kdo vypadal, že by mohl být domorodým Havajanem, nám ale řekl, že pochází ze Samoa, Tonga nebo Tahiti… Vypadá to, jako by původní obyvatelstvo úplně vymizelo.
Nabízí se příležitost vysvětlit, proč se článek jmenuje „Kohoutí ostrovy“. První noc v kempu mě probudí ve 2:30 ráno. Kokrhají zběsile všude kolem a jeden z nich si zřejmě vybral právě náš stan, postavil se hned za něj a rozhodl se nás za každou cenu vzbudit. Nedají pokoj až do půl osmé, kdy teplota ve stanu dosáhne zhruba 50 °C a nedá se dělat nic jiného, než vylézt. Kohoutů pobíhá po kempu asi dvacet a slepic nejméně padesát. Sem tam leží nějaký na trávě mrtvý a nikdo by si nevšiml, kdybychom některému z nich zakroutili krkem a upekli si ho na ohni. Příští noc jsme už chytřejší. Posuneme stan víc do ranního stínu, a jakmile kohouti ráno spustí svůj nevítaný koncert, začnu po nich v pravidelném intervalu házet sandálem. Slepice a kohouty pak potkáme na mnoha dalších místech na Havaji. Divokou drůbeží je proslulý také ostrov Kauai. Každopádně všudypřítomné zákazy, kohouti a komáři jsou naše nejsilnější vjemy z návštěvy Havaje. Věřili byste, jak moc je „v ráji“ krvežíznivých komárů? Pozorování šumějícího moře v měsíčním světle díky nim není zrovna velká romantika…
A teď už z té pozitivnější stránky. Na Oahu se věnujeme zejména šnorchlování. Petr zkušeně plave ve vlnách a učí se fotit se svým novým podvodním foťákem, zatímco já tuto dovolenkovou aktivitu zkouším poprvé v životě. Fascinuje mě každá malá barevná rybička. Při prvním koupání na pláži vedle kempu vidím dokonce dvě! S každým dalším pokusem je to lepší a lepší, až se rozhodneme navštívit slavnou zátoku Hanauma Bay. Musíme autobusem přes celý ostrov, zaplatit 15 dolarů vstupné a shlédnout 15 minutové instruktážní video, jak se v zátoce chovat, ale i tak se to jednoznačně vyplatí. Hanauma Bay je nejlepší místo na šnorchlování na Oahu vůbec a údajné druhé nejlepší, které vyzkoušíme o den později, mu nesahá ani po kolena. 
Zátoka je sopečného původu, hostí překrásné korály a tropické rybičky mnoha druhů, velikostí a barev. Je to úžasné. Voda je tu naprosto klidná a viditelnost tím pádem dokonalá. Sem tam se mi podaří vidět hejno žlutých rybiček s černými proužky a jednou mě vyděsí ryba velké tak, že mám pocit, že kdyby chtěla, mohla by mi ukousnout nohu. Plavu podél útesu až se dostanu do místa, které vypadá jako malé hluboké jezírko ohraničené útesy ze všech stran. A ze dna vzhůru proti mě plave želva. Kareta obrovská (Green sea turtle)! Vůbec ji nezajímám, plave si nahoru a já mám spoustu času prohlédnout si ji, dokud je ještě pode mnou. Vyplave na hladinu, pětkrát vystrčí hlavu z vody a nadechne se a přitom na mě mžourá jedním okem. Pak se zase ponoří, doplave na písečné dno a zaleze pod skálu. Nechci ji rušit, a tak plavu pryč. Každopádně to je ten nejhezčí šnorchlovací zážitek.
Setkání s velkými želvami ale není na Havaji nic neobvyklého. Vypravíme se na proslulou želví pláž Laniakea. Tady má pro změnu štěstí Petr. Nejprve na útesech vyfotí několik želviček ve vodě, a když se jde koupat, ve vodě potká a vyfotí jednu přímo u břehu, z bezprostřední blízkosti. Na pláži jsou tři „dozorkyně“ z nějaké ekologické organizace, které hlídají, aby lidi tyhle krásné tvory moc neobtěžovali. Pak se strhne poprask a lidé se začnou kupit na jednom místě. Z vody vylézá obrovská kareta nahřát se na horký písek. Slečny kolem ní vytyčí červeným provazem zakázané pásmo, vyhledají ji ve svém katalogu želv a povídají o ní mnoho zajímavých věcí. Je to želvák jménem Kuhina starý asi 42 let, měří asi metr a váží 127 kg. Na téhle pláži sledují 25 želv, které umějí identifikovat podle skvrn na krunýři a tvaru hlavy. Želvy často vydrží ležet na pláži až do západu slunce, a tak dlouho tam vydržíme i my – pozorovat želváka Kuhinu.
I na Oahu se dají najít místa, kde nejsou turisté a kde se člověk cítí jako v úplně jiném světě. Třeba pláž v Kawela Bay. Není tam nikdo, kromě staršího páru čtoucího si knížku a instruktora surfování, učícího několik začátečníků. Petr okukuje surfovací triky a pak si jde zaplavat do moře. Mezi pláží a silnicí jsou nádherné staré stromy, které vypadají jako vystřižené z filmu Avatar. Dalším klidným místem je Laie Point, kam místní chodí rybařit, a nám se poštěstí přijít zrovna na východ úplňku. V hamburgrárně Seven Brothers v Laie si pak k večeři dám skvělý vegetariánský hamburger. Místo masa ale nemá placku z čočky, nýbrž – jsme na Havaji! – grilovaný ananas.
Oahu nabízí i četné turistické vyžití. Nejnebezpečnější trek světa vede právě tady po Pu’u, jednom z nejužších hřebenů. Pro ilustraci se můžete podívat na tohle video. Shodneme se, že by to na nás bylo příliš velké sousto, a vydáme se po sousedním hřebeni Kahekili a Manamana s úžasnými výhledy na Pu’u. Specifikum havajské turistiky je to, že začátek trasy není nijak označen. Dojdeme na konec ulice, kde by měl náš trek začínat, ale najdeme tam jen dva domy, psa, šňůru s prádlem a hustou houšť. V domnění, že jsme o ulici vedle, se vrátíme, ale místní kluk nás pošle zpátky. „Vlezte do té houštiny a po chvíli už uvidíte vyšlapanou pěšinku…“ Je tedy důležité předem přesně vědět, kam jít, a nenechat se ničím zastrašit. Pěšinku po pár metrech v křoví skutečně objevíme. Začíná odnikud a proplétá se mezi stromy a tropickými rostlinami, které u nás známe jen z květináčů.
Je hodně nad třicet a velmi vlhko. Pot z nás jen leje. Stoupáme uzoučkou pěšinkou vzhůru. Občas je někde natažený provaz, prádelní šňůra nebo starý elektrický kabel, který má usnadnit prudké šplhání vzhůru. Metodici horolezecké bezpečnosti by z tohohle místa měli pěknou sbírku příkladů „jak ne“. Vylezeme na úzký hřebínek a dál už jdeme po něm. Je dobře schůdný a my se už moc těšíme na ten protější, po kterém budeme scházet dolů. Vypadá mnohem vyšší a užší. Máme výhledy na moře, zátoku i okolní zelené hřebínky. Vezmeme za vděk starým betonovým bunkrem, kde je o pár stupňů chladněji a kde si můžeme dát malou svačinu. 
Vystoupáme na malý vrcholek a odtud vede pěšina lesem dolů do sedla, k potoku a dvěma vodopádům. Jsme zhruba v polovině. Užíváme si deštný prales, kde nežijí žádní jedovatí hadi, pavouci ani predátoři. Jen hejna savých komárů nám trochu kazí zážitek. Cestička stoupá strmě podél vodopádu po kluzké skále. Pak zahne do suchého kapradí, které je buď posekané, nebo polité nějakou kyselinou. Objevíme několik barevných fáborků, které doposud spolehlivě ukazovaly cestu. Vyšplháme se po široké blátivé stezce asi 100 metrů vzhůru a ta najednou záhadně končí. Hledáme její pokračování všemi možnými i nemožnými směry, ale nejspíš jsme tu špatně. Sestup zpátky k poslednímu fáborku je obtížný a nepříjemný. Tak znovu. Bloudíme lesem hodinu a půl, než uznáme, že musíme zpátky, odkud jsme přišli. Za chvíli bude tma a tohle nemá smysl. Vrátíme se skoro k vodopádu a tady najdeme nenápadnou, leč značenou stezku nahoru. Je jasné, že tu řádil nějaký značkokaz, který schválně umístil několik matoucích fáborků a vyžďářil dlouhý pruh kapradin. O zbytek už se postarali zmatení turisti, protože falešná pěšina byla vyšlapaná mnohem lépe než ta správná…
Mrkneme na sebe a začneme se hustým podrostem soukat vzhůru. Za necelou hodinku jsme na hřebínku Manamana. Začíná se šeřit. Další kus cesty vede tropickým pralesem. A pak dvě hodinky balancování na úzkém hřebeni. Moc nás mrzí, že už je tma a nevidíme tu hloubku pod sebou. Můžeme ji ale tušit – na obě strany pár set metrů. V jednom místě se zaseknu a odmítnu jít dál, ale Petr mi pomůže. Pak vyjde měsíc. Je skoro úplněk a svítí nám na cestu možná líp než naše čelovky. Pomalu scházíme po hřebeni dolů. Když v hloubce pod sebou uvidíme autobus, je jasné, že máme hodinu na to, sejít k silnici, než pojede další. Po čtyřiceti minutách, když už to k silnici není moc daleko, si dáme přestávku a já pro jistotu zkontroluji jízdní řád. Jede nám to za 11 minut! Nasadíme sprint z kopce. Petr se dvakrát sklouzne po mokrém listí a zamaže se od bláta. Objevíme se na silnici uprostřed ničeho, nikde ani cedulka, která by napovídala, že tady začíná trek, nebo na kterou stranu je autobusová zastávka.  Nemáme čas to řešit, rozeběhneme se doleva, prostě proto, že je to ve směru jízdy autobusu. Na zastávku doběhneme s dvouminutovým zpožděním. Odjel už? Do kempu bychom to měli asi 12 km… Přijede za deset minut a paní řidička se nestačí divit, kde se tam takhle v noci bereme. Skvělý přehled nejlepších treků na Oahu můžete najít tady.
Náš poslední výlet na Havaji, tentokrát na těžko, směřuje na Kaena Point, nejzápadnější výběžek ostrova. Ať už z jihu nebo ze severu, nedá se na něj dostat jinak než pěšky. Autobusy tímhle směrem nejezdí a přiblížit se můžeme jedině autem. Máme štěstí. Zastaví nám mladá černoška Sita. Je jí 23, je z Tonga a na Havaji žije už sedm let. Pracuje jako pečovatelka. Je vysmátá a vypráví nám nejrůznější historky. Zajede si s námi a zaveze nás až na konec silnice vedoucí ke Kaena Point. Její postoj k životu skvěle vystihuje její citát, který se mi moc líbil, a nazvala bych ho obecně platným. „It’s easy, when you are lucky!“ (Je to snadné, když máš štěstí!) Dojdeme k majáku a na písečné pláži si postavíme stan. Velké vlny se tříští o útesy a hvězdy nám svítí nad hlavou.
Kaena Point je známý svou velkou kolonií albatrosů, bohužel jsme tu ve špatném období a nevidíme ani jednoho. Mají tu žít také endemičtí tuleni havajští (Monk seal), kteří jsou jako jediní tuleni na světě samotářští. Probudíme se v sedm ráno, sluníčko už svítí, jsme tu sami, snídáme na pláži. Když jdu po snídani umýt ešus do moře, hrozně se leknu. Velký šedivý kámen, který tam celou dobu ležel, zvedne hlavu a podívá se na mě. Tuleň. Rychle vycouvám, protože se nesmějí rušit. O chvíli později připlave na vedlejší pláž druhý tuleň a taky se začne vyhřívat sluníčku. Tím jsou obě velké pláže obsazeny. Když se objeví třetí tuleň a pochopí, že jde pozdě, začne manévrovat a plavat podél pobřeží. Nevydrží mu to dlouho a rozhodne se pláž si vydobýt sám pro sebe. Je velká tak, že by se tam pohodlně vešlo sedmdesát tuleňů, ale lehnout si poklidně na její druhý konec není v povaze těchto samotářů. Dvě hodiny pak pozorujeme ostrou bitvu tuleňů o kus pláže. Ležící tuleň je větší a má mnohem výhodnější pozici – brání si svou vlastní pevnost. Plavající tuleň je ale otravný a neodbytný a znechutí ležícího tuleně tak moc, že kolem poledne zvedne kotvy a zmizí v moři. Malý tuleň si asi teprve teď všimne toho, že je kolem hlouček lidí pozorující jeho snahy, což ho vyděsí natolik, že se na svou dobytou pláž vůbec neodváží vylézt.
Během cestování si člověk na vlastní kůži prožije i takové skutečnosti, že den nemusí mít vždycky 24 hodin. Snadno jich může mít 25, 26, 37 nebo i přes čtyřicet.  Přelétáme datovou hranici, takže dnešní neděle jich má bohužel jen šest. Letíme do dalšího „tropického ráje“. Jak se nám bude líbit na Fidži?