Setkání s nepochopitelnem

Cestovatel by neměl censurovat svoje zážitky. Je to ale těžké přiznat si i sama před sebou, co se vlastně stalo. Rozhodla jsem se psát o všem, co se nám cestou přihodilo, ať už je to „přijatelné“ nebo ne. A tohle byl rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků za poslední rok… Pro ty, kteří mě neznají osobně, bych tu ráda zmínila, že jsem racionální tvor. Vystudovaná astrofyzička, šachistka a pět let bankovní analytička. Nejsem hinduistického ani jiného definovatelného vyznání a ke všem ezoterickým a spirituální věcem se vždycky stavím přinejmenším podezíravě.

To, že jsme potkali Giulia a Alexandru považuji za náhodu. Svezli nás do Ubudu a pozvali nás do svého domu, kde jsme zůstali několik dní. Giulio má vlastní restauraci v Bukurešti, rozjíždí cestovní kancelář a podniká v bitcoinech. Alexandra pracovala dlouhá léta pro banku, a pak pro nadnárodní konzultantskou společnost. Teď je na mateřské dovolené se svou desetiměsíční dcerou Sofií. Mají na měsíc pronajatou velmi luxusní vilu v Ubudu uprostřed Bali a pobyt u nich si opravdu užíváme. Alexandra a její sestra Julia občas chodí k ženě, která léčí pomocí krystalů. Alexandra prohlásí, že se také zabývá léčitelstvím a že tuto schopnost máme všichni, jde jen o to ji rozvíjet. Jednoho dne přijdou s tím, že pojedou ke svaté ženě na očistný rituál, a pozvou nás, abychom jeli s nimi. V tomhle místě nejspíš přestanete číst…

Den uteče velice rychle. Celé dopoledne strávím u počítače psaním článku. O půl druhé jedou všichni do města na oběd, ale my si chceme tentokrát jen uvařit špagety. Za hodinu už před domem čeká taxík a všichni jsou připravení k odjezdu. Cítím se poměrně sevřená a nevím, co mám čekat. Alexandra je taky nesvá. Poslali jiného řidiče, než měli minule, a ona telefonuje nejméně pěti lidem, aby se ubezpečila, že tenhle člověk skutečně ví, kam jede. Jednou zastaví ve vesnici, aby se zeptal na cestu, ale nakonec dorazí, kam měl. Před chrám svaté ženy. Ceremoniál už začal. Jedná se o očistný rituál, kdy svatá žena polévá lidi vodou. To je celé. Předstoupí dvojice a ona na ně nalije několik ozdobných nádob plných čisté vody.

Všichni se převlékneme do sarongu a kolem pasu si uvážeme šátek. Ten odděluje horní tělo od dolního, což je prý důležité, ale nikdo mi neřekne proč. Dvojice, kterou svatá žena smáčela jako první, se už protahuje a vyhřívá na slunci. Vypadají divně. Na řadu přijdou dvě mladé ženy a jedna z nich začne vydávat hlasité, přerušované výkřiky. Děsivé výkřiky. Proč bych tohle měla chtít dělat? Mám chuť vycouvat, ale jsem cestovatel a neměla bych se vyhýbat „jiným“ zážitkům. 

Na řadu jde Alexandra a její sestra Julia. Giulio hlídá Sofii a dnes se obřadu účastnit nechce. Alexandra zprvu křičí, pak naléhavě pláče a nakonec zvrací. Jsou tam velmi dlouho a svatá žena je stále polévá nádobami s vodou. Co to je?! Nutno říci, že nikdo z účastníků ceremoniálu nepřijal do těla žádnou drogu, jídlo, rostlinu, dokonce ani vodu. Žádný omamný kouř, vůně ani zápach, žádné mastičky. Žádná transovní hudba. Prostě jen žena, která leje lidem na hlavu vodu.

Nikdo už nezbývá, na řadě jsme Petr a já. Předstoupíme před ni. Sedí na oltáři a pomocnice jí plní nádoby s vodou. Řekne nám něco o tom, že se jedná o očistný ceremoniál a pro hinduisty požehnání. Začne zpívat melodická slova v sanskrtu a přitom stříkne na Petra trochu vody. Na ruku mi dopadne pár odletujících kapiček vody a způsobí ve mně paniku, že se topím.  Pak cákne pár kapek na mě a panika mnohonásobně zesílí. Mozek mi říká „uteč, uteč!!“, ale tělo neposlouchá a stojí tam dál. „Takhle ne,“ řekne svatá žena a začne mi vysvětlovat, co mám dělat a jak mám dýchat. Pak na mě začne lít vodu. Tam, kam dopadá na mé tělo, cítím silné chvění. Je to jako mravenčení, ale statisíckrát silnější. Nedá se to vydržet. Je to neuvěřitelně silný pocit a vůbec netuším, co se to se mnou děje. Říká mi, ať křičím nebo brečím. Brečení mi nedává žádný smysl, a tak křičím. Stále racionálně uvažuju, ale mozek je naplno zaměstnán nekonečně intenzivními tělesnými vjemy. Křičím, a to pomáhá.

 Ječím hlasitě a bez přestání (a mozek mi říká, že jsem asi trapná, ale nemůžu si pomoct). Pak dá svatá žena pokyn, ať začnu šlapat na místě. A tak křičím a dupu nohama proti zemi. A ona mě stále polévá vodou. Po době, která mi připadá dlouhá, jako mávnutím kouzelného proutku chvění ustane a už je to jen voda, kterou na mě lije. Ani příjemná, ani nepříjemná. Jen voda. Bez emocí.

Ještě chvíli ji na mě a na Petra lije a říká, ať si omýváme obličej. Pak vezme zlatou naběračku a nalije na nás trochu teplejší vody z jiné nádoby. Rituál je u konce. Máme napnout a protahovat tělo. Je mi zcela zřejmé, že se cítím úplně jinak než předtím. Napínám a protahuji své tělo a vystavuji ho slunečním paprskům. Slunce je schované za lehkým oparem, ale i skrz něj ho můžu vidět a cítit. Jediné, co mi říká můj mozek, je: „Stůj na slunci.“ A tak stojím na slunci a vnímám. Ostatní se chodí postupně převlékat do suchého a já bych měla jít taky. Ze všeho nejraději bych ale stála na slunci ještě několik hodin. Po ceremoniálu má začít meditace, a té bych se chtěla zúčastnit.

Přijdeme s Petrem o něco později, už to začalo. Vezmu si polštář. Je mokrý a lezou po něm malí mravenci. Občas mě kousnou do nohy. Moc to nevnímám. Moje tělo se cítí naprosto prázdné, čisté a spojité. Úplně jinak, než před tím. Součástí tohoto propojení jsou i ústa a já jsem za celou dobu ještě neřekla ani slovo. „Nenuťte mě mluvit,“ ozývá se mi v hlavě. Se světem komunikuji pouze gesty a posunky. Jediná část těla, která se necítí v souladu se zbytkem, je mozek. Vyčistit i hlavu by zřejmě vyžadovalo mnohem delší čas. Meditace by tomu ale mohla pomoct. Je velice zajímavá. Svatá žena cinká na nástroje podobné činelům, zvuk různě rezonuje a kroutí se. Do toho zpívá podobné věci jako při obřadu, a pak i další, úplně jiným hlasem a tónem. Chodí mezi námi a říká nám, ať zhluboka dýcháme. Zkouším meditovat, ale je to těžké. Cítím, že kdyby se můj mozek dostal do stejného stavu, v jakém je moje tělo, byl by to stav naprosté blaženosti. Teď si aspoň umím představit, jak by vypadal a že je možné ho dosáhnout. 

Svatá žena zakončí meditaci slovy: „Sbohem a užijte si svůj život.“ Ida Resi se narodila v obyčejné vesnici uprostřed Bali. Když jí bylo dvacet, začala trpět silnými depresemi a její strýc se rozhodl naučit ji meditacím a józe. Brzy začala při meditacích zažívat stavy mimo tělo a byla instruovaná uspořádat ceremoniál, kterému nerozuměla. Během něj upadla do bezvědomí a její rodina si myslela, že je mrtvá. Po několika hodinách přišla k vědomí, a poté celý den spala. Z čista jasna uměla sanskrt a ovládala astrální jazyk. Byla bez výjimky akceptována ostatními „svatými“ a moudrými lidmi jako velekněžka, jediná na Bali, i když byla tak neobyčejně mladá. Nyní je jí 27. Hezky se směje. Očistný rituál provádí každý den v roce. Nechce za to peníze ani jiné hmotné statky.

Jdu si zase stoupnout na slunce. Jen stojím a vnímám. Cítím se, jako bych se vznášela na obláčku. Nepopsatelně lehký pocit a nekonečný klid. Všechen můj předchozí neklid, spěch a stres zmizel. Čeká na nás taxík, a tak jedeme zpátky do domu. Nemluvím až do večera. Lehnu si na lehátko k bazénu a pozoruji ptáky. Létají tu různé druhy od úplně maličkých až po veliké, v hejnech i samostatně. Ti velcí dlouze a pomalu máchají křídly a ti maličcí rychle třepetají křidélky. Zaujme mě, že létají převážně z jihu na sever. Vnímám svět. To je nádhera!

Cítím se přesně tak, jak bych se chtěla cítit po drahém a důkladném wellness. Po několika dnech masáží, voňavých koupelí, pleťových masek, tělových peelingů, a stravě složené z ovocných šťáv a minerální vody. Týdenní procedury za několik desítek tisíc korun by mohly (ale nemusely) člověka přivést do podobného stavu, v jakém se cítím já, po tom, co na mě jedna žena během pár minut nalila několik džbánů vody… Nechápu to. Nemám pro to žádné racionální vysvětlení.