12.10.14

Na území indiánského kmene Navahů

Při setkání s indiány se člověk vždycky cítí trochu nejistě. Možná proto, že už nenosí barevné čelenky ve vlasech a v rukou tomahavk… Navažské kmenové území se rozkládá na severu Arizony, ale zasahuje i do Utahu, Colorada a Nového Mexika. V indiánských rezervacích platí typicky jiná pravidla, než na zbytku území Spojených států, takže nikdy není úplně jisté, jestli vám kolem ucha neprosviští sprška šípů. Z naší zkušenosti plyne, že Navahové se vám budu snažit prodat pár suvenýrů a vyprávět vám, která hollywoodská hvězda si tam zahrála v jakém trháku. Tohle veliké území ale oplývá tolika turistickými skvosty, že se rozhodně vyplatí nějakou dobu tu strávit.
Na mém předodletovém seznamu „musím vidět v USA“ byla jen jediná položka. Antelope Canyon. Když jsme ale týden před příjezdem do Page brouzdali po internetu a snažili se prohlídku dopředu rezervovat, mé odhodlání mě pomalu opouštělo. Ceny se šplhaly do závratných výšin, zejména u dolního kaňonu, poledního času, kdy je nejlepší světlo, a u rozšířených fotografických prohlídek. Nakonec jsme dospěli k názoru, že Antelope vidět chceme, ale jediné, co si můžeme dovolit, je ranní krátká prohlídka horního kaňonu.
Večer před prohlídkou se ubytujeme v kempu u nádrže Lake Powell a ráno vstáváme brzy, abychom to do města stihli na devátou. Před cestovní agenturou stojí asi deset obrovských džípů s otevřenou korbou pro deset cestujících. Sedá se na ně bokem do směru jízdy, a když projíždí písečným korytem před kaňonem, hází to nahoru a dolů jako na houpačce. Jízdu džípem si ze všeho nejvíc užijí kluci. Když přijedeme k nízké, nenápadné štěrbině v oranžovém pískovci, na první pohled pocítíme nedůvěru a určité zklamání. Pak se ale rozehraje velkolepá hra barev a tvarů, křivek a siluet, světel a stínů.
Průvodce Patrik, asi stočtyřicetikilový černoch, je zjevný rutinér, který má svou práci dokonale zmáknutou. Udržuje dostatečný odstup od skupiny před námi i za námi, takže to na fotkách vypadá, jako bychom v kaňonu byli úplně sami. Každému dělá skupinové fotky jako na běžícím pásu a někdy přidá i náladovou. Přesně ví, kam se postavit, aby byla kompozice co nejlepší, světlo svítilo z nejlepšího úhlu a fotka stála za to. Všechno ale probíhá v neuvěřitelně rychlém sledu, továrna na fotky, nikoli vychutnávání si atmosféry toho úžasného místa. Přitom by bylo tak krásné vyhnat všechny ty turisty, sednout si na měkký písek a několik hodin meditovat…
Úzkým kaňonem dojdeme až na druhou stranu a Patrik nám přitom stihne vyprávět o bleskových povodních, které kaňon pravidelně postihují, a pak v něm jde o život, a o vandalech, kteří kaňon poničili před tím, než se stal chráněnou památkou, kam se bez průvodce nesmí.  Mnoho útvarů v kaňonu je pojmenovaných, protože připomínají zvířata, slavné osobnosti nebo předměty. Zpátky jdeme stejnou cestou, potkáváme mnoho dalších skupin turistů, už je to bez výkladu a cílem je dostat se k džípu co nejrychleji. Ten nás odveze zpátky do Page, kde jsme krátce po jedenácté, plní dojmů z kaňonu.
Po obědě v Page se jedeme koupat do jezera. Je horko a koupání je jediná smysluplná náplň odpoledne. Když dorazíme na pláž jen kousek od kempu, zjistím, že nemám plavky. Všechny to dost rozladí, ale musím do kempu. Jen co přijedeme k našemu plácku, nestačíme valit oči. Stan kluků nezvládl nápory silného pouštního větru a silou vůle drží na posledním kolíku! Po celém kempu létají hrací karty, obaly od spacáku a jiné drobné předměty sousedů, a pár stanů je na tom podobně jako ten náš. Kluci pořádně přidělají stan, já se převléknu do plavek a můžeme se jít koupat.
I další den vstáváme brzy. Máme rezervovanou prohlídku přehrady Glen Canyon Dam v 9:30. Tady je to ovšem husté. Projdeme scannerem a nesmíme s sebou mít nic kromě kamery a vody v průhledné lahvi. Je nám předložen dlouhý seznam činností, které když uděláme, budeme okamžitě vykázáni ven: Nesmí se tu běhat, čímkoli házet, oddělovat se od skupiny, stoupat si na vyvýšená místa nebo někam lézt a vyslovovat slova „bomba, zbraň, hrozba, sabotáž, terorista“. Tahle kouzelná slůvka samozřejmě prozradíme dětem až po prohlídce :). Jsem šokovaná, jak daleko už v Americe zašlo potlačování svobody jednotlivce schované za boj s terorismem…
Prohlídka trvá 45 minut a dozvíme se během ní spoustu zajímavých informací. Výstavba přehrady začala v roce 1956 a trvala deset let. Silniční most spojující obě strany Glen Canyonu se stavěl dva roky pomocí lanovky, ve své době to byl nejvyšší most v USA a před dokončením to bylo po silnici z jedné strany mostu na druhou 200 mil. Nejprve sjedeme výtahem 10 pater dolů na hráz přehrady, po které se projdeme, a pak dalších 53 pater až dolů do jejího nitra. Tloušťka betonové přehrady je 20 metrů nahoře a 100 metrů dole. Vzniklá nádrž je dlouhá 130 mil a má tak členité pobřeží, že je prý delší než celé západní pobřeží USA. Prohlédneme si turbíny, kterých tu mají osm. Každá má výkon přes 150 MW. Celkový čistý zisk přehrady od jejího spuštění je 3 mld. dolarů.
Nejslavnější vyhlídkou v okolí je Horseshoe, pohled na zákrutu řeky Colorado ve tvaru podkovy. Sytě červeno-oranžové stěny hlubokého kaňonu ostře kontrastující s tyrkysovou hladinou řeky způsobují, že se sem vydávají davy turistů i v poledním horku. Od přeplněného parkoviště je to jen necelý kilometr chůze. Dole jezdí motorové čluny a nás překvapí, že vyhlídka není opatřená žádným zábradlím, hluboká propast je přímo pod námi a spolu s ostatními turisty tak hrajeme hru „Kdo se odváží nejdál k okraji pro co nejlepší fotku“.
Na cestě z Page uvidíme odbočku k dolnímu Antelope Canyonu, a když zahneme, zjistíme, že kdo dojede až sem, může si zaplatit prohlídku na místě, začíná každých dvacet minut a ceny jsou třetinové oproti rezervacím přes internet. Ha! Za těchto podmínek by se o návštěvě druhého z Antelope dalo vážně uvažovat. Další vychytávkou je, že součástí vstupného je i povolení k návštěvě indiánského území v ceně 8 $/os., které platí celý den. Kdybychom tedy navštívili oba kaňony v jeden den, ušetřili bychom 32 $. Kdo tyhle finty zná, může oba kaňony navštívit poměrně levně.
Koupíme vstupenky na další prohlídku, ale než začne, spustí se z čistého nebe průtrž mračen, promáčení návštěvníci z předchozích prohlídek utíkají z kaňonu a kvůli hrozbě bleskové povodně jsou další prohlídky zrušeny. Vrátí nám peníze a déšť velmi rychle ustane. Jedeme se podívat do zátoky Antelope Point, kde je velký přístav pro malé lodě a kde si kluci najdou skrytou pláž a celé odpoledne se všichni tři baví skákáním z útesu do hluboké průzračné vody. Pak změníme plány a rozhodneme se v kempu u jezera strávit ještě jednu noc a zítra navštívit Lower Antelope Canyon.
Kluci si během cesty často stěžovali na jídlo z ešusu. Městským dětem prostě tahle nízká kultura stolování vůbec nepřipadá romantická! Abychom učinili stížnostem přítrž, koupili jsme jim dnes ve městě talíře, k večeři uvařili bramborovou kaši s párkem a salátovou okurkou. Kluci se oblizují až za ušima. Večer se strhne divoká písečná bouře, je monzunové období a odpolední bouřky jsou obvyklé každý den. Tahle je ale jiná. Blesky šlehají na všechny strany, písek lítá v neprůhledných mračnech a tentokrát to nevydrží náš stan. Petr se s ním jde schovat do umývárek a kluci se mnou přečkají tu slotu v autě. 
Ráno není na obloze ani mráček a nejbližší volná prohlídka je v 11:50. To je ten naprosto nejlepší čas s nejlepším světlem pronikajícím do kaňonu. A cena tady, v agentuře hned u kaňonu, je stejná po celý den. Kluci si jedou ještě na hodinku zaskákat z útesu a dostatečně vyblbnutí se už moc těšíme na dnešní prohlídku. Tentokrát je jen jednosměrná. Nejprve obejdeme kaňon shora. Vypadá jako nenápadná trhlina v poměrně nezajímavé krajině. Pak ale sestoupíme po schodech a žebřících hluboko do kaňonu. To je hlavní rozdíl mezi Lower and Upper Antelope. Tenhle má mnoho žebříků a schodů, po kterých se šplhá dolů a nahoru, a je daleko užší. 
Průvodkyně je mladá nevýrazná holka, která nemá mnoho zkušeností, stále je někde za rohem, kde ji není slyšet, na naši skupinu se lepí ta následující a stále nám lezou do fotek. Ano, Lower Antelope je hezčí než Upper Antelope, ale kouzlo, které tohle místo má, se přelidněností vytrácí… Podvědomě tuším, že těchto „slot canyons“ je v Utahu a okolí daleko víc než jen dva, a určitě se najdou i takové, které se dají navštívit zadarmo, bez průvodce a bez turistů. Jen vědět kde a jak.
Po dobrém obědě v restauraci odjíždíme z Page, tentokrát už opravdu. Jedeme asi dvě a půl hodiny, kluci vzadu začnou zlobit a všichni potřebujeme procházku. Cestou do Monument Valley, pár mil od hlavní silnice a pak dva kilometry pěšky od parkoviště leží Navajo National Monument. V údolí, nalepené na skalní stěnu, leží pozůstatky 900 let staré indiánské vesnice postavené pod velikým převisem. Petra naprosto fascinuje. Cestou rostou podivné rostliny, které Navahové po staletí používají k nejrůznějším účelům. Zaujme nás nenápadná „Serviceberry“, užívaná jako medicína při žaludečních obtížích, kousnutích od zvířat, poporodní rekonvalescenci, při obřadech, pro navození duševní a tělesné harmonie a jako sušené ovoce na zimu.
Už za tmy dorazíme do Monument Valley. Ubytujeme se v místním novém, poměrné luxusním kempu, a projížďku kolem „monumentů“ necháme na ráno. Když po východu slunce vystrčím hlavu za stanu, nestačím žasnout, celé ty filmové kulisy mám přímo před sebou. Jen tak namátkou, Monument Valley můžete obdivovat například ve filmech Forrest Gump, Mission Impossible II, Vertical Limit, Thelma a Louise, Cars nebo v nejnovějších Transformers. Monument Valley ale rozhodně nepatří mezi místa, kde by se dalo strávit několik dní. Tahle přírodní památka se obdivuje autem, nejlépe terénním. Vede tu jen jedna silnice, 17 mil dlouhá, nezpevněná, s mnoha zastávkami a vyhlídkami po cestě. Na jedné z nich pózuje cowboy na koni a vybírá 5 $, když si ho vyfotíte. Na každé další jsou stánky s cetkami a chlazenou kolou. Vyfotíme spoustu scénických fotek a jednoho divokého kojota, a když po čtyřech hodinách odjíždíme, muž v obřím terénním džípu se nás pochybovačně zeptá: „A to jste celé objeli v tomhle?“ (Náš Hyundai Accent jménem Emil už ale zdolal i horší překážky!)
Cestovatelský tip na závěr je Moki Dugway. Hned za navažským územím se silnice na sever dvojí a cesta vlevo vede k vysokému skalnímu hřebeni. Na první pohled není vůbec jasné, jak by ho auto mohlo překonat. Všude je mnoho varování před špatnou kvalitou silnice a 10% stoupáním. Emil si ale s pět kilometrů dlouhými serpentinami poradí velmi dobře. Několikrát zastavíme, protože výhledy od silnice jsou do daleka, do široka.
Kousek za skalní hranou objevíme úžasné schované místo na nocleh, ale kluci o kempování na divoko nechtějí ani slyšet. Stejně tak hlasitě protestují proti zajížďce na Muley Point Overlook, protože na slovo „vyhlídka“ už jsou alergičtí. (No, chápete to?) Až o dva dny později si v průvodci přečteme, že Muley Point je nejkrásnější vyhlídka v Utahu s celým Monument Valley jako na dlani. Tak přiště, no…

3 komentáře:

  1. Nádherné fotky:-) Jsem ráda, že takhle můžu cestovat s vámi :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Chtěl bych být Navahem, když jim ta země ještě patřila. Fotky moc pěkné!

    OdpovědětVymazat
  3. Za sebe bych řekl, že vyhlídek není nikdy dost. Zvlášť těch nadějných, jak by jistě dodal pan Dickens.

    OdpovědětVymazat