Mezi Indiány a kaktusy – treky, které nikdo nezná

Na severu Argentiny jsou nádherné barevné hory. Značené stezky ani turistické mapy tady ale neexistují a na treky se tu chodí jedině s průvodcem (což je extrémně drahé). Krajina je velice pestrá. Jedno údolí je vyprahlé, věčně jasná obloha, pařící slunce, obrovské kaktusy a nízké trnité keříky. O údolí dál, schovaném za několika horskými hřbety, začíná deštný prales. Věčný mrak, vlhko, dusno, vřeštící ptáci a hustá zelená vegetace.

Vybaveni mapou s měřítkem asi 1:400 000 bez vyznačené trasy, stručným slovním popisem treku („...druhý den vyšplháme na Cerro Pacuy a večer se utáboříme u řeky...“) a jídlem na pět dní vyrážíme. Do malé vesničky v barevném údolí nás sveze džíp na korbě. Už ze silnice uvidíme zřetelnou stezku stoupající vzhůru. Hlídkující policista nás ujistí, že pokud chceme na Pacuy, musíme tudy. Škrábeme se vzhůru asi 3,5 hodiny, než vylezeme do sedla. Výhledy jsou mimořádné.

Hory mají v odpoledním slunci všechny odstíny od šedé přes červenou po oranžovou a kaktusy jsou všudem kolem. V údolí za sedlem je mrak, ten ale jen dodává místu tajuplnou atmosféru. Všimneme si jedné divoké lamy a předjedou nás tři Indiáni v sombrérech na koních. Když si jeden všimne, že ho Petr fotí, zazubí se do objektivu.

Druhý den chceme vylézt na Cerro Pacuy. Problém je, že nevíme, který ze dvou kopců před námi to je. Na mapě není vyznačený a zeptat se není koho :). Petr hlasuje pro horu vpravo (protože je nižší), já pro horu vlevo (protože je vyšší =D). Je to boj, ale nakonec zvítězím (další den se od Indiánů dozvíme, že Pacuy je ten vpravo). Výstup natěžko trvá asi pět hodin a když už si myslíme, že jsme nahoře, uvidíme vrcholový kříž asi 1,5 km vzdušnou čarou od nás. Vrchol je ale placatý, takže za půl hodiny svižné chůze konečně slavíme dobytou čtyřtisícovku.

Je teplo, sluníčko svítí, v údolí hluboko pod námi jsou mraky. Sestoupíme zpátky k řece a opět potkáme tři Indiány na koních. Západ slunce v zamlženém údolí se vyloženě předvádí.
Třetí den míjíme množství pastvin s koňmi a kravami, na úbočích kopců se pasou stáda koz a ovcí. Sejdeme k jednomu z pár kamenných domků, které v údolí jsou. Starý muž v zahradě okopává zeleninu. Ptáme se na cestu a on ukazuje předpokládaným směrem. Seběhne se k nám smečka psů a mladý muž nám cestu vysvětluje podrobněji. Údolí, kterým scházíme dolů, je nádherné a členité. 

Slezeme až do hustého mraku a pěšinky se začínají větvit. Konzultujeme s kompasem a mapou, ale zřejmě neúspěšně. Několik hodin bloudíme po kopcích, až se ztratíme v husté džungli. Ale nevadí nám to! Každý, komu jsme o našem plánovaném výletu do hor říkali, se na nás díval trochu vyděšeně a prorokoval nám, že se určitě ztratíme. Takže jsme na to připravení :).

Přenocujeme na miniaturním plácku na stráni uprostřed husté vegetace a ráno se dvě hodiny prodíráme džunglí dolů k potoku. Podél potoka k řece a odsud už vede štěrková cesta k silnici. Je už odpoledne a kolem jedou dva džípy. Jeden veze na korbě místní, druhý naloží nás, a tak se po čtyřech dnech vracíme zpátky do civilizace.

Do barevných hor se vydáváme znovu. Za pár korun dojedeme autobusem do Tilcary. Vysadí nás tam ve dvě hodiny v noci, dojdeme za vesnici a postavíme stan. Ráno navšítíme starobylé incké hradiště a kaktusovou botanickou zahradu. Zalíbí se nám sytě červené hory na obzoru. Zaměříme azimut a vyrážíme. Mapa se o celém pohoří zmiňuje jen velmi vágně. Výška mezi čtyřmi a pěti tisíci m.n.m. a od pohledu to vypadá, že by tam měla jít udělat krásná hřebenovka. Je 30° C, bezvětří a slunce nemilosrdně praží. Vystoupáme asi 800 výškových metrů a na plácku u potoka si postavíme stan.

Ráno jsou asi 3° C, ale můj teploměr zabalený v batohu tvrdošíjně ukazuje 9° C. V očekávání parného dne a prudkého stoupání si beru jen tričko a softshellku. Stoupáme několik hodin a vylezeme asi 1300 výškových metrů. Čím jsme výš, tím je chladněji a fičí studenější a silnější vítr. Když mi dojde, že se už opravdu asi nezahřeju, vylovím z batohu péřovku a svedu s větrem tuhý boj, abych si ji mohla obléct. Doženu Petra. Ten, když vidí moji sněhobílou barvu a že se třesu jako osika, zahájí záchrannou akci. Posadí mě do závětří, navleče na mě všechno oblečení, které najde v mém batohu (včetně rukavic), zabalí mě do karimatky a chce do mě nacpat čokoládu. Z toho pomyšlení se mi udělá lehce nevolno. Nakonec se domluvíme na housce se sýrem a hroznovém cukru. Ten mě trochu postaví na nohy, ale jsem slabá jako moucha a stále je mi trochu zima. Rozhodneme se to otočit. Když ale vidím, jak malý kousek na hřeben zbývá, překonám se a začnu se hrabat vzhůru. Po 30 výškových metrech si zase musím sednout a odpočívat. Petr jde nahoru prozkoumat terén. Ještě asi čtyřikrát se překonám a vylezu pokaždé asi o 30 výškových metrů až na hřeben. Na vrchol tyčící se ještě asi 60 metrů nade mnou už ale nemám.

Vyleze tam jen Petr a ukáže se, že se jedná teprve o předvrchol hlavního vrcholu. Já zatím scházím pomalu do údolí. Ledový vítr pořád fouká a mně je stále zima. Večer se utáboříme na miniaturním plácku v korytě vyschlého potoka.
Další den je opět bezvětří, 30° C a slunce praží. Škoda, v tomhle počasí by byla ta hřebenovka jedna radost. Vracíme se zpátky do Tilcary, za celé tři dny v horách jsme potkali jen jednoho Indiána, dvě stáda oslíků, pár psů a asi milion kaktusů.

Do třetice se vypravíme vyfotit si světově proslulou Sedmibarevnou horu (Cerro de Siete Colores).

Vesnice Purmamarca, která leží hned pod ní, je tolik odlišná ode všech, které jsme dosud viděli. Hemží se to tu turisty a na náměstí jsou k dostání všemožné suvenýry, barevné deky, šátky a přehozy. Petr neodolá a koupí si od staré Indiánky klobouk. Kolem Sedmibarevné hory vede tříkilometrová procházka a my nestačíme valit oči na nejrůznější skalní tvary a útvary snad ve všech myslitelných barvách. Někteří řidiči bohužel nerespektují zákaz vjezdu a projíždějí si okruh autem. To je hlavní výhoda těch barevných hor, ke kterým nevede silnice - nemusíte se o ně totiž dělit s žádným dalším turistou.