Stručný průvodce Jihovýchodní Asií

V jihovýchodní Asii jsme strávili pět měsíců a mohu tedy s klidným svědomím říci, že jsme ji procestovali důkladně. S výjimkou Bruneje, Laosu a Filipín jsme navštívili všechny země, které se do tohoto regionu řadí, a nyní vám můžeme prozradit, kam byste se rozhodně měli vydat. Každá země má svá specifika a určité kouzlo. Pokusila jsem se seřadit je podle toho, jak jsme se v dané zemi cítili vítaní a bezpečně a jak moc nám návštěva daného státu dala. Řazení má vzestupnou tendenci, čili ty nejlepší země najdete na konci seznamu!

Učinit tento příspěvek skutečně cestovatelsky přínosným znamená přidat do něj tipy na ubytování a nejlepší jídlo. Chtěla bych poznamenat, že veškeré níže uvedené služby doporučujeme podle naší zkušenosti a nic z toho není placenou reklamou ani za to nedostaneme žádný jiný honorář. 

A ještě jedna drobná poznámka: Je zajímavé, jak levně se dá cestovat v drahých zemích a jak drahé je cestování v levných zemích. Například v Austrálii, což je jedna z nejdražších zemí, které jsme navštívili, lze cestovat v podstatě za nula. Stačí jezdit stopem, spát ve stanu nebo u couchsurferů a vařit si sám. To v Jihovýchodní Asii nejde. Stanovat není kde, couchsurfing moc nefrčí (nebo aspoň nám se v něm nedařilo), jezdit stopem je složitější, leckde naprosto nemožné, a malé plynové bomby se nedají sehnat. A i kdyby, suroviny v obchodech bývají dražší než už uvařené jídlo v restauraci a instantní potravu, jinou než čínské nudle, sehnat nelze. Cestování po levné Jihovýchodní Asii se tak stává dražším než cestování v Austrálii právě z toho důvodu, že člověk v převážné většině případů bydlí v hotelu, jí dvakrát denně v restauraci a přesouvá se hromadnou dopravou nebo ještě dráž taxíkem.

Kambodža

Dá se tu koupit máslo, tvrdý sýr i žitný chleba, stejně jako poctivý bílý jogurt a müsli a mnoho dalších „západních“ výrobků. Možná vám to zní jako naprostá banalita, ale jinde v regionu tyhle potraviny seženete jen těžko a zkuste si žít pět měsíců bez chleba s máslem! Kambodžu byste měli navštívit, pokud chcete vidět Angkor Wat a obrovské kořeny stromů, které prorůstají naskrz zdmi chrámu Ta Prom. Druhý Angkor na světě není.

Ubytování: Na poměry JV Asie spíš dražší. Vzhledem k cenám jídla jsme vyhledávali ubytování se snídaní v ceně, ideálně formou bufetu. Pokoj s větrákem a bez snídaně se dá sehnat od 8 USD, pěkný dvojlůžkový pokoj s klimatizací a snídaní od 20-22 USD. Když se zadaří a člověk hledá důkladně, tak i za 15. Pokud vyrazíte objevovat krásy Angkor Watu, doporučujeme bydlení v rodině. Community Home Stay se dá rezervovat i přes booking.com.

Jídlo: Chutné leč vcelku drahé. Hlavní chod kolem 4-6 USD. Nejvíc si pochutnáme v baru Coco na ostrově Koh Rong. K snídani müsli s jogurtem a devíti druhy čerstvého tropického ovoce, k večeři špízy na grilu nebo zeleninový talíř s křupavou česnekovou bagetou a hromadou salátu se skvělým dresinkem. Umí tu i geniální špagety carbonara a exotické koktejly. Na hlavní promenádě na ostrově stojí stánek s čerstvým ovocem. Stačí ukázat na libovolnou ovocnou kombinaci a za pouhý dolar máte 100% čerstvý tropický džus. Třeba meloun s mangem nebo banán a ananas s maracujou.

Doprava: S dopravou v Kambodži máme jen ty nejhorší zkušenosti. Jízdenky na levné autobusy nám nikdo prodat nechtěl, naslibovali nám první třídu s klimatizací, wifi a studenou vodou zdarma. Realita vypadala úplně jinak. Vždycky přijela stará přehřátá popelnice a cesta trvala výrazně déle, než uváděli. Tvrdé smlouvání je nutností při nákupu jízdenek na autobus, minibus i jízdu tuk-tukem. Všichni se vám budou snažit prodat svou službu výrazně nad cenou.

Singapur

Jedna z verzí budoucnosti. Moderní prostředí, luxusní hotely a mrakodrapy, dlouhé pracovní doby a vysoké mzdy. Město zákazů, kde se nesmí dokonce ani žvýkat na veřejnosti. Pokud vás baví sedět na střeše mrakodrapu a popíjet drinky v blízkosti lidí, kteří utváří svět, leťte do Singapuru. Nechte se okouzlit leskem a bohatstvím, ale připravte se na to, že vás to něco bude stát.

Ubytování: Couchsurfeři v Singapuru jsou obvykle workoholičtí jedináčci žijící s matkou lpějící na úzkostlivé čistotě. Hotely pod 40 USD/noc se shánějí jen obtížně a hostely s cenou 30 USD působí na první pohled nevábně. Díky náhodě jsme měli možnost bydlet u přítele a problémům s ubytováním se vyhnout.

Jídlo: Drahé nebo velmi drahé. Za přijatelnou cenu se dá najíst v čínských tržnicích.

Doprava: Po Singapuru se dá snadno, rychle a relativně levně pohybovat metrem a autobusy. Jednorázová jízdenka stojí pod 2 USD (a to dokonce i z letiště do centra).

Malajsie

Pokud chcete poprvé vyrazit do Asie a ještě navíc bez cestovky a zvládáte základní anglické fráze, navštivte Malajsii. Tato země patří mezi nejpřátelštější k turistům, anglicky umí skoro každý a cestuje se tu velice pohodlně. Můžete tu nahlédnout do muslimských, buddhistických i hinduistických chrámů, ochutnat pikantní asijskou kuchyni, projít se po čajových plantážích a spatřit podivné živočichy a rostliny v džungli i v květináči před hotelem. Pokud hledáte dobrodružství, jeďte na Borneo!

Ubytování: V Malajsii jsme se setkali s velkými rozdíly v úrovni a cenách ubytování. V málo turistických destinacích je možné sehnat ubytování s vlastní koupelnou od 14 UDS (bez snídaně), ve městech od 17 USD. Ceny lepších hotelů se snídaní sahají až někam k 30 USD. Pouze v této zemi jsme se setkali se zálohou na klíč, která činí kolem 5-20 USD, vratná při odjezdu. Mnoho hotelů žehrá na to, že na zaplacenou zálohu zapomenete a i nám se to stalo. Ve velkých městech funguje bez problémů i couchsurfing.

Jídlo: Ostrov Penang patří mezi nejvyhlášenější kulinářská letoviska. V Malajsii vám bude chutnat, pokud mát rádi maso, mořské plody a hodně pikantní jídla. Umějí i indická jídla a nejrůznější druhy placek a chapátí. Petr byl nadšený z kuřete Teriyaki a různých druhů kari v restauraci Kapitan v George Townu na Penangu. Vynikající zákusky a berry crumble (lesní ovoce s drobenkou) ochutnáme v témž městě v kavárně Muntri Mews na ulici Lebuh Muntri.

Doprava: Ideálně vlakem, který protíná celou zemi a spojuje Singapur s Thajskem. Vlaky jsou pohodlné, klimatizované a levné. Autobusová doprava je na slušné úrovni, lepší třídy autobusů mají dokonce jen tři velké pohodlné sedačky v řadě s obrovským prostorem pro nohy. Pro cestování mezi státy JV Asie je Kuala Lumpur ideální vzhledem k častým letům a levným letenkám. Motorku lze snadno půjčit za cenu kolem 8 USD na 24 hodin.

Indonésie

Navštívili jsme jen Bali a Jávu, dva asi nejnudnější ze sedmnácti tisíc indonéských ostrovů (a ani tak jsme se nenudili ani náhodou!). Pokud chcete víc, navštivte domorodce na Papui, vyzkoušejte skvělé potápění na ostrůvcích kolem Sulawesi, plujte za komodskými draky na Komodo, zažijte horkou půdu aktivní sopky na Krakatau a proběhněte se s orangutany po pralese na Sumatře. A pokud vás pořád láká Bali a Jáva, nezapomeňte se projít terasovitými rýžovými políčky kolem Ubudu a vylézt do sirného dolu v kráteru sopky Kawah Ijen.

Ubytování: Obvykle příjemné, čisté a komfortní s velmi dobrým poměrem cena/výkon. Dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou, klimatizací, wifi a snídaní od 13 UDS. Vyplatí se najít si výhodnou nabídku na booking.com nebo jiném podobném serveru a rezervovat přes něj, klidně i v den příjezdu.  Nejvíc se nám líbilo ubytování v soukromí Sakha House v Ubudu a v luxusním hotelu Renggenis v Yogyakartě (obojí 13 USD/noc). Couchsurfing dobře funguje ve městech jako Denpasar nebo Jakarta.

Jídlo: Nejběžnější je smažená rýže, smažené nudle se zeleninou, žlutá kari polévka s kuřetem nebo masové koule. V zastrčených podnicích se dá najíst opravdu levně, asi nejnižší částku během naší cesty jsme platili v okrajové čtvrti městě Banyuwangi. Večeře pro dva včetně pití nás vyšla na 42 korun. Úplně nejvíc jsme si pochutnali v luxusní restauraci Café Lotus v Ubudu. Losos se žampionovou salsou je fenomenální, stejně tak čokoládový tartalet, ovocný džus je tak poctivý, že v něm stojí brčko a při večeři můžeme navíc pozorovat taneční představení Ramayana Balet v leknínové zahradě na pozadí hinduistického chrámu. Cena takové tříchodové večeře pro dva se ale vyšplhá téměř na tisíc korun.

Doprava: Trajekt mezi Jávou a Bali stojí 16 korun, což dobře dokumentuje úroveň cen v Indonésii. Na Bali téměř neexistuje autobusová doprava, místní mají motorky a turisti musí drahým taxíkem. Je nutné předem trvat na použití taxametru, nebo ani nenastupovat, v opačném případě si dokážou říct o naprosto nehorázné částky. Půjčení motorky naproti tomu přijde na zhruba 6 USD/den. Autobusová doprava na Jávě funguje, v autobusech se ale běžně kouří a není nic divného, když 75 km mezi městy jedete 2,5 hodiny. Konceptu stopování Indonésané nerozumí. Zastaví sice každou chvíli někdo, ale drtivá většina chce za svezení obrovský balík peněz. V Jakartě i leckde jinde funguje koncept mototaxi. Řidiči motorek v reflexních vestách jako rychlé taxi pro jednu osobu.

Thajsko

Neoblíbenější tropická dovolenková destinace na světě nezískala tento titul bezdůvodně. Jediné, co vám bude bránit v tom, abyste se cítili jako v nejkrásnějším snu o bílých plážích, vysokých palmách, skalnatých zátokách, opuštěných ostrůvcích a rybkách všech barev a tvarů, jsou právě ty davy turistů, kteří by chtěli to samé. Nicméně i turistům se dá utéct, když se člověk snaží. Věřte nebo ne, oni si nevybírají nejkrásnější místa, ale ta nejdostupnější! Takže neváhejte vážit delší cestu pro kousek samoty a pak už jen vychutnávejte…ráj.

Ubytování: Ceny v Thajsku jsou podobně vysoké jako v Česku, ale hodnota thajského bathu je jen asi 0,7 Kč. Rozumné ubytování se dá sehnat od 10 USD, problém jsme měli jen v Bangkoku, kde jsme nejlepším poměrem cena/výkon shledali luxusní Bangkok City Suite hotel za 26 USD se skvělou snídaní. Couchsurfing v Thajsku se nám ani přes enormní snahu nepodařil. Na ostrově Koh Rok leží kemp, kde se mezi stany procházejí dvoumetroví varani a na ostrovně Phi Phi, kde nám každý říkal, že nelze sehnat plácek na stan, se dá příjemně a levně stanovat nad pláží Long Beach za barem Monkey. Dokonalý výhled na moře, wifi a sprcha v ceně.

Jídlo: Thajské jídlo je skvělé. Zdravé a chutné. Umí jak pálivá, tak nepálivá jídla. Petr si oblíbit kari a ananas plněný rizotem, mně nejvíc chutná „stir fry“, míchaná zelenina s ústřicovou omáčkou, někdy s houbami, kuřecím nebo vepřovým masem. Nejvíc nám chutnalo v restauraci Phi Phi Hill nad už zmiňovanou pláži Long beach. Fantastická chuť, nízké ceny v porovnání se zbytkem ostrova a velké porce. Asi proto jsme tam každý den potkávali tolik Čechů.

Doprava: Mezi ostrůvky na jihu jedině na lodích. Každý den se mezi nimi přemísťují tisíce lidí, takže logistiku mají dokonale zvládnutou. Při nákupu jízdenek se vyplatí smlouvat. Při pozemních přesunech na velkou vzdálenost dobře poslouží noční autobusy, využít se dají vlaky i letecká doprava. Například autobus mezi Phuketem a Bangkokem stojí kolem 600 korun a jede 12 hodin. Letecky je to dvakrát dražší a čtyřikrát rychlejší.

Myanmar

Chcete se cítit jako lord v koloniálních dobách počátku minulého století? Myanmar vyžaduje zkušenějšího cestovatele, ale dá vám zažít pocit jako nikde jinde na světě. Hotelový personál vstane a zlehka se ukloní, když projdete kolem, a v restauraci vás bude obletovat několik číšníků s noblesou Jana Dítěte v Obsluhoval jsem anglického krále. Ale nebojte se, nezruinuje vás to. Pokoj v takovém hotelu vás vyjde na dvacet dolarů a skvělá večeře pro dva na osm až patnáct. A všude na vás budou vesele mávat děti a lidé se budou usmívat bez toho, aby po vás chtěli peníze. Ještě přidejte několik milionů Buddhů a zlatých pagod a pochopíte, proč se nám v Myanmaru líbilo tak moc.

Ubytování: Couchsurfing je zákonem zakázaný a ubytovávat cizince nesmějí ani hotely bez speciální certifikace. Když jsme se jednou snažili ubytovat v hostelu pro místní, s děsem v očích nás posílali pryč. Ubytování pro cizince je zhruba dvojnásobně dražší, než když jste místní. Ceny pokojů se pohybují mezi 20-30 USD na noc, a to pokoje všech úrovní. Je tedy velmi výhodné plánovat a rezervovat ubytování dopředu, protože v předstihu se dá sehnat luxusní hotelový pokoj s klimatizací a bohatou bufetovou snídaní úrovně čtyři hvězdičky za 20 USD, při pokusu o sehnání ubytování na místě na vás už můžou zbýt jen horší, bez snídaně a za 25 USD. Nejlepším shledáváme hotel A1 v Mandalay za 21 USD/noc.

Jídlo: Zpočátku to bylo těžké. Restaurace často znamená několik hrnců plných čehosi, anglicky nikdo nerozumí a přinutit se ochutnat vyžaduje velkou dávku odvahy. Stačí ale zapomenout na veškeré předsudky a člověk rychle zjistí, že najíst se tu dá dobře a levně (od 2 USD za hlavní chod). Nejlepší jídlo a perfektní servis poskytuje restaurace Monsoon v Yangonu. Speciality ze všech zemí Jihovýchodní Asie, evropská jídla a skvělé džusy z čerstvého ovoce.

Doprava: Autobusy dvou typů. Turistické znamenají standardní komfort, autobusy pro místní slibují sedačku i v uličce a poměrně malý prostor pro nohy. V místech, kde se turisti nevyskytují, počítejte s druhou variantou. Průměrná rychlost na dlouhé vzdálenosti nikdy nepřekročí 50 km/h, počítejte spíš se 30. Příjemná, zajímavá a ne moc drahá je lodní doprava po velkých řekách. Půjčení kol a motorek může být velkým oříškem zvláště na některých místech, kde je zákonem zakázáno půjčovat motorky a kola turistům. Například v Baganu si smí turista půjčit jen elektromotorku. Jízda na kole v Yangonu patří mezi nejrizikovější adrenalinové sporty na světě. Motorky, kola a někdy i auta totiž běžně jezdí v protisměru a nikdo nikdy nezastaví a nepočká. 

Pravidla silničního provozu v Jihovýchodní Asii z pohledu řidiče stručně shrnul Petr: Funguje to úplně jinak, než u nás. Přednost má ten, kdo přijede ke křižovatce dřív a zároveň větší vozidlo před menším (autobus > auto > motorka > kolo > trakař > chodec). Do křižovatky vozidla najíždějí ze všech stran současně a podle rychlosti se kreativně proplétají. Možná je to i rychlejší, než naše zelené vlny, protože to pořád jede. Nehodu jsme neviděli ani jedinou.

Vietnam

A máme tu vítěze. Kdo nezažil, neuvěří, ale Vietnam je prostě nejlepší. Přírodní krásy berou dech, lidé jsou tu milí skoro stejně jako v Myanmaru a pokud cestujete za jídlem, věřte, že jsme neobjevili nikde jinde na světě místo, kde by si naše chuťové buňky lebedily tak, jako ve Vietnamu. Každé jídlo je přinejmenším dobré, ale velmi často je to „hmmmmm…!“ Odhalíme i tajný tip. Jeskyně. Stovky jeskyní. Naleznete tu největší a možná i nejkrásnější jeskyně světa a mnoho z těch, které místním připadají jen malé a obyčejné, jsou pro našince velmi výrazným zážitkem. Parádní by bylo projet Vietnamem od severu k jihu na motorce nebo ještě lépe na kole. Pohodlné spací autobusy, kdy máte k dispozici deku a v podstatě plnohodnotnou postel, jsou každopádně pro přesuny na velkou vzdálenost také skvělou volbou.

Ubytování: Levné. Dvoulůžkové pokoje s vlastní koupelnou a snídaní se dají sehnat v rozsahu 10-20 USD/noc. Za 15 USD už se jedná o pěkný pokoj s klimatizací, při troše smlouvání i s půjčením kola v ceně. Od 18 USD už se dá sehnat luxusní dobře vybavený apartmán. Nejlepší ubytování s úchvatným výhledem jsme zažili v hotelu The Long v Tam Coc. Když není sezóna, může být výhodnější nerezervovat ubytování dopředu a počkat si, kdo z naháněčů na zastávce autobusu nabídne lepší cenu nebo služby. Ve Vietnamu se dá bez problémů využít i couchsurfing.

Jídlo: Nejlepší na světě! A to bez přehánění. Ulítáváme zejména na jarních závitcích. Umějí smažené i čerstvé, zeleninové, masové nebo s mořskými plody. Každý je sázka na jistotu. V Hanoji doporučujeme síť restaurací Gecko, kde mají výhodná celodenní meníčka a nezapomenutelné kuře na kešu. Pokud máte chuť na něco, co jste ještě nejedli, zkuste třeba žabí stehýnka, stejk z krokodýla nebo rýžový hamburger.

Doprava: Přesunovali jsme se výhradně nočními spacími autobusy. Jsou moderní, čisté a pohodlné, využívané převážně turisty a nikdy jsme neslyšeli, že by se někomu během jízdy něco ztratilo. Troufám si tedy dodat i slůvko bezpečné. Lehátka jsou sklopitelná skoro do vodorovné polohy, k dispozici je deka a úložný prostor pod nohama na drobné předměty. Když autobus dorazil do cílové destinace příliš brzy ráno, třeba ve čtyři, vždy nás nechali spát nejméně do šesti, kdy začínaly jezdit taxíky, a město se probouzelo. Většinou je standardem wifi zdarma po celou dobu jízdy. Stopování ve Vietnamu je z doslechu bezproblémové, ale nevyzkoušeli jsme. Půjčení motorky je možné bez omezení, často za super cenu kolem 5 USD/den.

K devíti drakům a tisícům homolí

Nasednout na silnou motorku, nechat vlasy divoce vlát ve větru a projet Vietnamem od jihu až daleko na sever. To zní jako perfektní plán. Tahle asijská země oplývá přírodními krásami, bohatým kulturním životem, přátelskými lidmi a skvělým jídlem. Nejkrásnější zátoky, horské svahy pokryté terasami rýžových políček, největší jeskyně světa, tropické pláže, palmy…

Snění o cestování na motorce pouštím z hlavy, když nasedám do autobusu. Ve třech řadách vedle sebe a dvou řadách nad sebou se až dozadu táhnou pohodlná lehátka. I cestování hromadnou dopravou má v téhle zemi řadu výhod. Lehátkové autobusy jezdí hlavně přes noc, člověk se příjemně vyspí, ušetří za hotel a posune se o pár set kilometrů kýženým směrem. Malou motorku si pak půjčíme aspoň na projížďky po okolí a objíždění těch nejzajímavějších památek.

Delta řeky Mekong

Ryby, které samy skáčou do sítí, a krevety, které se dají nabírat holýma rukama. Mekong je hlavním zdrojem obživy lidí žijících na jihu země. Je desátou nejdelší a nejvodnatější řekou světa. Větví se do devíti širokých ramen. Devět draků, jak říkají místní. Dvoudenní výlet slibuje nahlédnout, jak lidé v deltě Mekongu žijí. Na ostrovech u města My Tho se pěstuje tropické ovoce, chovají včely a produkují výrobky z kokosových ořechů, rýže a sladkých brambor. Zaujme nás továrna na bonbony. Vyrábějí se z kokosové hmoty, mléka a ořechů. Horká tekutá hmota se nalije do podlouhlých forem a pak rozřeže na jednotlivé bonbony. Ty balí ženy u velkého stolu. Zabalit jeden bonbon je složité origami skládající se asi z 15 pohybů. Ženy to v průměru stíhají za 2-3 vteřiny.

Ukazuje se, že pěstování a zpracovávání rýže je velká věda. Jen v okolí delty se jí pěstuje více než deset druhů. Liší se kvalitou a délkou zrání, která se pohybuje mezi 75-120 dny. Z rýžového klasu se oddělí slupka a hnědé zrno. Z něj dále vzniká bílá rýže jako hlavní produkt, hrubá a jemná zlomková rýže a jemný tmavý prášek. Ten se smíchá s nasekanými lotosovými květy a používá se na krmení dobytka. Rýžovými slupkami se topí při výrobě rýžového papíru. Ani nejmenší kousek klasu nepřijde nazmar. 

Z jemné zlomkové rýže se připravuje rýžové mléko. K němu se přidají sladké brambory a vytvoří se bílá hmota používaná na výrobu rýžového papíru. Hmota se nalije na velkou kruhovou plotnu a asi 15 vteřin se opéká. Vysušená placka se namotá na rákosovou louč, sundá z ohně a na kulatých proutěných rohožích se několik hodin suší na slunci. Výsledkem je tuhý, lehce plastický papír, který se používá na přípravu jarních závitků. Nebo se strčí do „skartovačky“ a z ní vylezou krásné rýžové nudle.

Plavba na malé dřevěné loďce patří podle průvodce k nejlepším zážitkům: „Plujete zvolna úzkým říčním kanálem. Ze všech stran vás obklopuje džungle a palmové listy nad hlavami vytvářejí neproniknutelný tunel…“ V předu a vzadu sedí domorodci, kteří loďku pohánějí pádly. Mezi ně se posadí čtyři turisté a všichni si nasadí na hlavy špičaté klobouky. Jedna loďka ťuká do druhé a do dalších deseti. Vypadá to, že všechno, co má ve vesnici ruce a nohy, muži, ženy, děti i starci, přichází každý den, aby povozili turisty na loďkách. Kanál je neprůjezdný. Turistická zácpa. Když se trochu rozplyne a my vyplujeme kanálem směrem k říčnímu rameni, nedokážu nemyslet na to, že právě v těchto místech probíhala ona brutální americko-vietnamská válka.

Uprostřed říčního ramene poblíž města Can Tho probíhají každé ráno plovoucí trhy. Fakticky se jedná o plovoucí hypermarket, kam obchodníci z Ho Či Minova města přijíždějí levně nakoupit, aby mohli ve městě draze prodat. Každá velká loď prodává obvykle jen jeden druh zboží inzerovaný na vysoké dřevěné tyči na přídi. Třeba loď se zelím má na tyči napíchnutou zelenou hlávku. Obchoduje se tu s ovocem, zeleninou, bramborami i rýží a mezi velkými loděmi proplouvají loďky nabízející stírací losy nebo občerstvení. Dozvíme se, že cena okrájeného ananasu pro turisty dělá 18 korun, zatímco pro místní jen 3 koruny. Připlave k nám kavárna i loďka se dvěma malými chlapci prodávajícími levné banány. Nekoupíme, protože nechceme podporovat dětskou práci. Zmíním se před průvodcem, že v Evropě mohou děti pracovat až od patnácti let. „Tady můžou pracovat už od narození. Musejí si přece nějak vydělat na školu!“

Japonský mostek a dan bau

Den a noc jízdy na sever od Ho Či Minova města leží malebné městečko Hoi An. Je proslulé mezi cestovateli jako nejkrásnější a nejzachovalejší ukázka působivé architektury a tradiční kultury. Zamilované páry vyhledávají Hoi An pro romantickou atmosféru navozenou stovkami barevných lampionů ozařujících ulice každý večer po setmění. V památkově chráněném historickém centru se nachází mimo jiné dvacet dva placených památek a vstupenka za 150 korun opravňuje ke vstupu do pěti z nich. Víc ani není potřeba, protože domky a chrámy jsou stejně jeden jako druhý. Hoi An býval už od 16. století významným přístavem a mísily se tu nejrůznější asijské i evropské vlivy. Architektura Hoi Anu v sobě propojuje prvky vietnamského, čínského a japonského stylu.

Celé městečko je klidné, čisté a půvabné. Umělci prodávají své obrazy na ulicích, z reproduktorů hraje tlumená klavírní hudba a restaurace s výhledem na řeku nabízejí tradiční jídla s exotickými názvy jako bílá růže nebo smažený wonton. Dřevěný dům Tan Ký se zachoval přes sedm generací, a to i přes to, že leží blízko vody a každý rok ho stíhají povodně. Často sahají až do poloviny výšky obytných místností v přízemí. Rodina je na to ale připravená, ručním výtahem vytáhnou veškerý nábytek a vybavení do patra, a když voda opadne, jen uklidí a vrátí všechno na původní místo. 

V domě rodiny Tran nás zaujme velký oltář. Uctívají tu předky, kteří dům postavili. Jejich jména jsou napsaná na dřevěných schránkách na oltáři a potomci se jim klaní a prokazují úctu. Navštívíme také folklórní představení, kde ženy a muži v krojích tančí, zpívají a hrají na podivné hudební nástroje. Nejzajímavější z nich je dan bau. Dřevěná destička, ohebný bambusový prut, rezonanční miska z tykve a jen jedna jediná struna. Zvuk nástroje vyniká nad všemi ostatními, rezonuje, hýbe se a kroutí. Součástí představení je i zpívaná hra bingo, se kterou se setkáme i večer na náměstí, stejně jako se hrou „rozbij si svůj džbán“. Úkolem hráče je rozbít dřevěnou palicí hliněný džbán zavěšený na provaze. Zádrhelem je, že hráč má zavázané oči, máchnut palicí smí jen jednou a dva muži s tamburínami hlasitě chřestí, aby publikum nemohlo napovídat.

Největší místní raritou a symbolem celého města se záhadně stal Japonský mostek. Nenápadná stavbička přes uzoučký kanál ústící do řeky Thu Bon. Obejít se dá snadno ze všech stran, klene se nad vodou do oblouku. Jedná se prý o jediný krytý most svého druhu s buddhistickým chrámem uvnitř. Nachází se také na rubu vietnamské dvacetitisícové bankovky, jejíž hodnota činí zhruba 24 korun. Na půli cesty mezi Ho Či Minovým městem a Hoi An leží moderní město Nha Trang. To se chlubí dlouhou a krásnou písečnou pláží posetou palmami, luxusními hotely a nedalekými potápěčskými destinacemi. Noční autobusy tady dělají dvanáctihodinovou přestávku a využít ji lenošením na pláži se přímo nabízí.

Jeskynní peklo a ráj

Vietnam je přímo obsypaný jeskyněmi nejrůznějších druhů a velikostí. Někdy jde člověk kolem, vůbec neví, že tam nějaká jeskyně má být, vleze dovnitř a tam zjistí, že konec je v nedohlednu. Po půl hodině radši otočí, protože nikdo neví, že tam je, a nechce tam zůstat. Pak existují jeskyně, kam se sice neplatí vstupné, ale malé holčičky stojí před vchodem a za dvacku půjčují velké baterky. Jen nelida by jim neudělal radost. Další početná skupina jeskyní je taková, kde se vybírá vstupné řádově dvacet korun, ale v ceně je profesionální osvětlení a rozlehlá jeskyně s množstvím krasových jevů. Jen občas to osvětlovači trochu přeženou s barvičkami a připadáte si jako na diskotéce, když vám bylo šestnáct. 

Nejkrásnější jeskyně bývají obrovské, členité a impozantní. Vstupné za pár stovek, zážitek na celý život. A nedávno tu objevili dokonce největší jeskyni světa. Hang Son Doong je přístupná pouze dlouhým pochodem přes džungli, poté skrz jinou jeskyni, kde člověk brodí vodou do pasu, a nakonec po lanech nahoru a zase dolů. Expedice trvá pět až sedm dní a stojí 3000 USD na osobu. V ceně jsou nosiči, průvodci, jídlo a vybavení.  Škoda, že jsme pro tuhle návštěvu nesehnali sponzora. 

Mám-li zmínit jen ty skutečně nejúžasnější jeskyně, pak musím začít tou, která se jmenuje Paradise Cave, v překladu Rajská. Nachází se poblíž městečka Phong Nha a rozhodně dostává svému jménu. Vstupné stojí 280 korun, a ke vchodu do jeskyně musíme ještě dva kilometry pěšky. Malého nenápadného otvoru si zprvu nevšimnu, ale samotná jeskyně je monumentální. Na délku měří 25 kilometrů a pouze první kilometr je přístupný veřejnosti. Dalších 2,5 kilometru se dá za tučný příplatek absolvovat jako exklusivní prohlídka s průvodcem. Dovnitř jeskyně by se vešel panelák, jak je prostorná, a zdobí ji krápníky všeho druhu. Některé vzhledem připomínají růžičky brokolice, jiné dlouhé píšťaly, ozdobné fontány, andělská křídla, příšeru s ostrými zuby nebo perníkovou chaloupku. Záleží jen na míře fantazie. 

V okolí Phong Nha nalezneme ještě dvě úchvatné jeskyně.  Stejnojmenná Phong Nha je dostupná pouze na lodi. Před vstupním otvorem kapitán vypne motor a dál ruší ticho jeskyně jen mělké šplouchání vody a sem tam hlasité pozdravy kolemplujících Vietnamců, kteří nadšeně zdraví turisty ze Západu. Loďka nás vysadí na břehu uprostřed jeskyně, ven můžeme jít sami a jeskyni si důkladně prohlédnout. Asi kilometr nad ní leží ještě jeskyně Tien Son. Není tak veliká jako její sousedka, ale nedovedu si představit zdobnější jeskyni. Hustá koncentrace velkých barevných stalaktitů a stalagnátů, varhan a prolézaček z ní dělá skutečně pohádkový zážitek. 

Co by na motorce dojel od Hoi An leží Mramorové hory. Pět skalnatých útvarů vyčnívá z krajiny poblíž pobřeží oceánu. Nahoře na největším z vrcholků Thuy Son zasvěceném elementu vody leží chrámy a jeskyně s otvory ve stropě, kterými dovnitř pronikají ostré paprsky světla a dopadají na střechu chrámu nebo sochu velkého Buddhy. Záleží na denní době, kdy sem člověk přijde. Veliká jeskyně leží i dole pod horou. Té říkají Peklo a skoro nikdo tam z pověrčivosti nechodí. Z mnoha výklenků vykukují čerti a jiné další příšery mučící hříšníky zaživa. I v zátoce Ha Long na severu země je možné navštívit pěkné jeskyně s barevným osvětlením. 

Kdyby tisíc homolí

Šplháme se vzhůru po skále nad buddhistický chrám. Výhled shora je nádherný. Naprosto placatá krajina pokrytá sytě zelenými rýžovými políčky a z ní vyčuhují nepravidelně rozmístěné oblé skalní útvary různých velikostí připomínající cukrové homole. Tam Coc se stalo populární díky vyjížďkám na lodích skrze rýžová políčka mezi vysokými skalami. Jinak než na loďce se tam dostat nedá. Mezi loďkami s turisty většinou vietnamského původu plavou lovci škeblí. Jsou ponoření až po hlavu, šmátrají po dně a hledají obživu.

Po okolí podnikáme projížďky na horských kolech, která nám v hotelu půjčili zdarma jako pozornost. Když si po pár kilometrech uvědomíme, že jsme k nim nedostali žádný zámek, Petr se ještě vrátí. I zpátky však přijede s prázdnou. Zámky nemají, kolo můžeme kdekoli volně nechat, tady se nekrade. 

Krajina kolem nás se mi líbí čím dál víc. Nejkrásnější je z vrcholku homolí. Na některých stojí chrámy a k nim vede pěšina, na některé se musí trochu horolezit a na jiné musíme složitě přemlouvat strážce, aby nás nahoru vůbec pustili, ale výhledy jsou pokaždé skvostné. Naopak vyjížďky na loďkách shledáme ukrutně nudnými. Hodinu plujeme mezi poli k jeskyni, kterou podplujeme, a hodinu zase nazpátek. Výhledy z lodičky přitom nejsou nic moc. Zábavné každopádně je, že muž, který nás veze, pádluje chvíli nohama a chvíli rukama, jak se mu to zrovna hodí.

Úplně stejné skalní homole jako v Tam Coc nalezneme i v zátoce Ha Long a její neznámé sestře Cai Rong. Na placce mezi těmito skalami ale neroste rýže, tvoří ji hladina moře, kterou neustále čeří projíždějící loďky. Projížďka na lodi v zátoce Ha Long je téměř nutností pro každého návštěvníka Vietnamu, o to víc kontrastující je fakt, že v přilehlém městě je pusto a prázdno, jsme tu snad jediní turisté a nedá se tu – na rozdíl od všech ostatních míst v zemi, které jsme navštívili – sehnat žádná rozumná restaurace. Zátoka, která se obecně považuje za jednu z nejkrásnějších na světě, se často topí v šedivých mracích a mlze, ta ovšem dodává krajině tajuplně dramatický ráz.

Cai Rong leží asi padesát kilometrů na sever od Ha Long a patří mezi neznámá a naprosto neturistická místa. O to je půvabnější, osobitější a snadněji se dá domluvit výlet na loďce, poháněné jen dvěma pádly. Do téhle zátoky se vydáme na motorce, což se ukáže být špatným rozhodnutím. Na vlastní kůži pochopíme, proč tak velký podíl z devadesáti milionů obyvatel nosí ochranné roušky přes nos a pusu. Kouř, prach a výfukové plyny nás doslova pokrývají černou vrstvou. Před jednou z křižovatek Petr nestihne včas zareagovat, chytí smyk a už ležíme na zemi. Nikomu se ale nic nestane a je z toho asi nejměkčí nehoda v dějinách motocyklistiky. Cestou dokonce vidíme i mýtického převozníka živé drůbeže. Stejným způsobem se tu vozí třeba i prasata. Kolik myslíte, že se jich vejde na jednu motorku?

V zajetí žen kmene H’mong

Turistické městečko Sapa leží na severu země a vzdáleně připomíná vymydlená švýcarská horská letoviska. Ideální výchozí místo pro výstup na nejvyšší horu Vietnamu Fansipan. Jen co vystoupíme z autobusu, slétne se na nás chumel mladých dívek v tradičních krojích a snaží se nás přesvědčit k návštěvě jejich vesnice. Kmenových vesnic v okolí jsou desítky. Žijí tu lidé kmene H’mong, Dao, Kinh, Xá Phó a další. Vzájemně se liší zejména oblečením. Když se v turistických informacích zeptám, jestli je lepší zaplatit si výlet od turistické agentury ve městě nebo se přímo domluvit s ženami z kmene, odpoví mi úředník, že rozhodně přes agenturu. „S těmi dívkami jsou jenom samé potíže.“ „Jaké?“ zeptám se. „Nechtějí z toho platit daně!“ V kontextu údajné šikany národnostních menšin žijících na severu země ze strany vlády se zas až tak není čemu divit…

Půjčíme si motorku a rozjedeme se na severovýchod, přesně tím směrem, kterým žádní turisté nejezdí. Zastavíme pod kopcem a dál se vydáme pěšky. Ve svahu se střídají rýžová políčka s různými jinými plodinami a celkově vytvářejí pestrobarevnou mozaiku. Všimneme si úzkého betonového chodníčku, po kterém občas projede motorka, a rozhodneme se to taky zkusit. Třeba dojedeme přes kopce až do vesnice Ta Phin, kam máme stejně namířeno. Petr se vrátí pro motorku a já zatím čekám u mostku. Projdou kolem mě dva kluci, kteří vypadají, že turistku pod stromem ještě nikdy neviděli. Cesta vzhůru je místy rozbitá a rozhodně velice dobrodružná, někde ale mineme správnou odbočku a dojedeme až k místní škole, kde chodník končí. Vyvoláme menší poplach. Všechny děti se seběhnout podívat na nezvyklé návštěvníky, a když vytáhneme foťák, začnou se chichotat a rozprchnou se na všechny strany. Jediná dospělá osoba v okolí je muž, který tvrdě spí v malé místnosti. Asi mají zrovna velkou přestávku…

Druhý den se vydáme pěšky do údolí řeky Muong Hoa. Už cestou potkáme skupinu s průvodcem. Nechápeme proč platit 30 dolarů za průvodce, když se stejně tak můžeme s mapou v ruce vypravit na procházku sami. Jen co opustíme vesnici, nalepí se na skupinu turistů stejně velká skupina žen v krojích, dvě si vyhlédnou i nás a připojí se. Z počátku neříkají nic. Jen jdou těsně vedle nás. Postupně zahájí konverzaci. Jak se jmenujeme a odkud jsme. Petr jim narovinu řekne, že od nich nic kupovat nebude. Ženy nevypadají, že by jim to vadilo. Jedna mi věnuje věneček z květin a druhá nás upozorní, že jdeme špatně a měli bychom zahnout. Objeví se výhled do údolí. Terásky jako malované. Zelené, hnědé nebo zaplavené vodou. Rolníci ve špičatých kloboucích po kolena v blátě orají s vodními buvoly vlhkou hlínu. 

Ženy na nás stále čekají, když někde fotíme, a ve vesnici pro nás koupí a nakrájí vodní meloun. Cítíme se lapeni do pasti a jsme zvědaví, co z toho bude. Dozvíme se, že ženy bydlí ve vesnici, kam chceme dojít, protože tam stojí starý lanový most přes vodu. Ženy nám vyprávějí, kdo žije ve které vesnici, ukazují školy, vodopády, řeku, kde se koupou děti, a už bez skrupulí si nás vedou k sobě domů. „Musíte zajít na oběd!“ Slibují nám, že nás po obědě zavedou k vodopádu a lanovému mostu. 

Přijdeme do slaměné chýše s hliněnou podlahou. Dvě malé místnosti po stranách slouží jako ložnice, kde na zemi leží matrace přikryté moskytiérou. Uprostřed hlavní místnosti stojí ohniště, kde ženy začnou připravovat oběd. Na zápraží nám postaví dvě plastové židličky. Pitnou vodu nabírají z hadice od sousedů. Jediný elektrický spotřebič v domě je velká televize. Než se rozkoukáme, oběd je na stole. Rýže, zelenina, kuře, vepřové a morning glory, což je svlačec dušený s česnekem. Jídlo není nic moc, ale ta autentická zkušenost! 

Jen co dojíme, ženy vytáhnou dva veliké pytle a začnou nám nabízet suvenýry. „Musíte si od nás něco koupit!“ Jejich představa činí dvě prodané ručně vyšívané taštičky za 200 korun/kus nebo kovový náramek. Dáme jim 150 korun, tedy asi tolik, kolik by nás stál oběd v restauraci, čímž je nepotěšíme, ale na oplátku dostaneme dva barevné náramky z bavlnky. Když zjistí, že z nás už nic víc nevymáčknou, nepadne cestě o vodopádu a lanovém mostu už ani slovo.

Dobytí střechy Indočíny

Fansipan (3143 m) je nejen nejvyšší horou Vietnamu, ale i celé bývalé Francouzské Indočíny, tedy navíc Laosu a Kambodži. Takový výstup nás láká, ze všech stran se ale dozvídáme, že pro něj nejprve musíme získat úřední povolení. Boj se socialistickým byrokratickým aparátem v nás vyvolává stejné pocity, jako čtení Kafkova románu Zámek. Zoufalství, beznaděj a nevysvětlitelné překážky chtějí nahlodat naše nezlomné odhodlání. Nedáme se. Nejprve ale musíme Zámek vůbec najít…

Jednoduchá a obecně přijímaná cesta na vrchol znamená přijet do Sapa, turistického městečka v horách, a najmout si průvodce, nosiče a kuchaře. Vyjde to na 70 – 150 USD za osobu. K tomu je v ceně doprava klimatizovaným džípem, půjčení vybavení, jídlo a nocleh ve výškovém táboře. Povolení k výstupu vyřídí cestovní agentura, ale pouze v případě, že si u nich zakoupíte výstup se vším všudy. Jenže proč by měl člověk platit za něco, co nepotřebuje? Vybavení i mapu máme, jídlo koupíme na tržišti a pod kopec dojedeme stopem. Schází jen získat to povolení…

Hra o Kafkův Zámek

Mnoho lidí píše o své zkušenosti se získáváním permitu. Nejdůležitější je najít kancelář Správy národního parku. Nikdo ale nepíše o tom, že by byl úspěšný… „Zaplatil jsem si řidiče s motorkou, aby mě zavezl do kanceláře, kde se povolení vydávají. Nejdřív mi zastavil před hotelem (špatné místo), pak mě dovezl na poštu (znovu špatně) a nakonec to zkusil v turistické agentuře. Rozhodl jsem se tedy hledat kancelář Správy národního parku sám, ale nikdy jsem ji nenašel…“ Jedinou malou indicií je zmínka o tom, že kancelář údajně leží v Sapa na ulici Phan Xi Pang (čti Fansipan).

Cestou přes náměstí nakoupíme zásoby. Pět baget, šest lahví vody, tři balení taveného sýra, pět rajčat, pár jogurtů, velký trs banánů a dvě plechovky s tuňákem. V okamžiku, kdy platíme za rajčata, začne Petr postrádat mapu. Když odcházíme, ozve se od vedlejšího stánku stará žena a mává mapou. Tváří se, že prodává mapy, ale žádnou jinou než tuhle tam nemá. Jenom zeleninu. To je naše mapa! Poděkuji a chci si ji vzít. Ona ale chce peníze. Ukazuje pět. Pět tisíc vietnamských dongů je šest korun, a to ji za ztracenou mapu rádi dáme. Jenže ona chce padesát tisíc! Připlete se k tomu místní muž a začne nám špatnou angličtinou překládat. „Chcete koupit tu mapu?“ „Nechci ji koupit, je moje!“ „To ale nemůžeš, ona ji měla,“ vloží se do rozhovoru Petr, který je stále ještě na pochybách, že je to opravdu naše mapa. Já si ale jistá jsem. Asi nám vypadla a ona ji našla. To jí ale nedává žádné právo, chtít za ni dvojnásobek toho, co stála původně! Petr mě chytne za ruku a táhne mě pryč. To nám to hezky začíná…

Ptáme se na Správu v turistických informacích a slečna nás pošle tři kilometry za město. V horku a s těžkými batohy scházíme dolů z prudkého kopce. Bloudíme ulicí a ptáme se místních, kde koupit „vstupenky na horu“. Nakonec se jeden muž usměje, zajde s námi do zatáčky a ukáže na velkou krásnou budovu o pár desítek metrů dál. Opravdu vypadá jako zámeček natřený na světle modro. Našli jsme ho! Hned však před námi stojí další oříšek. Jak se dostat dovnitř? Příjezdová brána je odemčená, ale všechny místnosti zavřené a nikde nikdo. Po chvíli přijede muž na motorce, zaparkuje a jde někam dolů. Ptáme se ho na vstupenky. Pouze odmítavě zakroutí hlavou. Ukážeme na tři telefonní čísla uvedená na dveřích s popisem ve vietnamštině a jediným slovem, kterému rozumíme. Hotline. Mohl by tam zavolat? „To nejde!“

Neznat Kafku, začala by nás obcházet tíseň a sklíčenost. My se ale nedáme. Vrátíme se do domu, kde nám tak dobře poradili. Dozvíme se, že otevřou ve dvě. Je teprve jedenáct, posadíme se do restaurace s výhledem na svahy pokryté terasovitými rýžovými políčky. Zámek jako na dlani. Ptáme se na vstupenky na Fansipan a i oni ukáží na zámeček. Ptáme se, kdy otevřou a i oni odpovědí, že ve dvě. Ptáme se, jestli nám mohou zavolat na ta telefonní čísla uvedená na dveřích kanceláře a i oni odpovědí, že to nejde. Muž nemluví mnoho anglicky, ale začne vodou na stůl malovat jednoduché obrázky. Pochopíme, že ta čísla jsou na hasiče, záchranku a policii… 

Ve dvě hodiny se pevným krokem vydáme zpátky do zámku. Nic se nezměnilo. Zamčeno a nikde nikdo. Co teď? Po chvíli přijede muž na motorce. Prý je horský průvodce a jde si pro povolení pro své klienty. Bavíme se o lezení a cestování a za další půl hodiny přijede mladá žena na motorce. Otevře kancelář, ale vůbec se s námi nebaví. Jen s průvodcem. Ona jemu razítka, on jí bankovky. Vůbec nerespektují, že čekáme už víc než tři hodiny! „Rádi bychom dostali dvě povolení k výstupu na Fansipan.“ Slečna se se zmateným úsměvem podívá na průvodce. Ten jí něco přeloží, a pak zpátky nám, že to nejde. Nenechám se odradit a vytáhnu své dvě tajné zbraně. 1) Prohlásím, že jsem četla vyhlášku, podle které to jde. Můžeme na Fansipan bez průvodce, pokud nám ona vydá povolení. 2) Zamávám před ní svojí horolezeckou průkazkou a drze ji vydávám za svou průvodcovskou licenci. Sama jsem průvodce, a proto žádného průvodce nepotřebujeme. Muž jí něco přeloží a odejde. Obrátím se přímo na ni a jako kolovrátek opakuji svou žádost. Rádi bychom dostali dvě povolení k výstupu na Fansipan. Usměje se na mě s pohledem „nerozumím ti ani slovo“ a zavolá průvodce zpátky. I on opakuje dokola to samé. „Pokud nepotřebujete průvodce, ona vám nevydá povolení.“ Jedinou možností je přijít sem s místním průvodcem. Vypadá to, že rozhovor skončil. Opouštíme Zámek. Bez úspěchu.

Jedeme na Fansipan!

Každou slabší povahu by tohle odrovnalo a výsledkem by byl nákup zájezdu od agentury. Ne však nás. Vyšplháme po silnici do kopce a na první mávnutí stopneme náklaďák. Po něm nám zastaví muž se dvěma dětmi. Jeho malá dcera válí skvěle anglicky a svezou nás až ke Stříbrnému vodopádu. Tady posedávají ženy v tradičních krojích a prodávají suvenýry. Poslední dva kilometry do kopce nás popoveze mladý pár. Stojíme před branou, kudy proudí vysmátí, slavnostně oblečení Vietnamci. U pokladny stojí dva vojáci a vybírají vstupné k Vodopádu lásky. Stojí 55 korun, což rádi zaplatíme. Pokud tudy vede cesta na Fansipan, máme v ruce aspoň nějaký papír, opravňující nás ke vstupu. Sestupujeme dolů a podle GPS velmi rychle poznáme, že tudy cesta na Fansipan nevede. Zabočila ještě před pokladnou od parkoviště vlevo. 

Když už máme ty vstupenky, jdeme k vodopádu. Třeba to půjde někde střihnout lesem. Cestička vede hodně dolů, pak zase nahoru a po kilometru už vidíme vodopád. Je vysoký asi čtyřicet metrů a jít tudy na Fansipan by znamenalo vylézt tím vodopádem nahoru. Mladé páry kolem nás si romantický výlet moc užívají, jsme tu jediní cizinci a jediní s krosnami, takže jsme opět za exoty. Cestou zpátky zkusíme, jestli by se nedalo prolézt křovím, ale nakonec tuto variantu zavrhneme. Kilometr hustou džunglí do kopce jsme si už několikrát vyzkoušeli a není to zkušenost, kterou bych teď chtěla opakovat. Těsně před pokladnou zahýbá úzká pěšinka do křoví. Před sebou slyšíme jásající přemožitele Fansipanu oslavující svůj návrat na parkoviště. Od správné pěšiny nás dělí asi třicet metrů. Je půl šesté večer, sedíme schovaní v křoví a řešíme, co dál. 1) Projít po oficiální cestě a čekat, co se stane. Pokud nás někdo zastaví, můžeme to zkusit v noci znovu. 2) Počkat pár hodin, než se setmí a udělat noční výstup. 3) Prolézt tímhle křovím a doufat, že tak obejdeme kontrolní bod a pak už po nás nikdo nebude žádné povolení chtít. Petr uvede ještě čtvrtou variantu. 4) „Kdyby bylo jen na mě, zaplatil bych si průvodce.“ Tahle varianta ale nemá šanci.

Po zralé úvaze volíme možnost č. 1. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Pokladna k Vodopádu lásky je už zavřená a žádná další pokladna ani kontrolní brána tady není. Potkáváme navracející se skupiny a všichni vypadají rádi, že už jsou zpátky. Všichni mají nosiče a průvodce, ale nikdo se nás neptá, kde je ten náš, nikdo nechce vidět naše povolení, nikdo neříká, že tam bez průvodce nesmíme. Všichni se usmívají, zdraví a přejí nám šťastnou cestu. Nikde si nevšimneme ani žádné cedule, která by zakazovala vstup bez průvodce, dokonce ani ve Vietnamštině. To nás uklidní, a tak zahájíme výstup.

Ve svitu měsíce a svatojánských broučků

Setmělo se a vyšel měsíc. Je skoro úplněk a krásně nám svítí na cestu. Ani nepotřebujeme čelovky. Pěšina sice není značená, ale je zřetelná a zabloudit nemůžeme. Terén je snadný. Stoupáme lesem podél potoka, až si všimnu malé světlušky. A další a další. Všude kolem nás létají v hejna světélkujících obláčků a je to moc krásné. Máme radost, že jsme si nezaplatili průvodce. Ti totiž chodí na horu ráno, nikdy ne v noci za svitu svatojánských broučků… Ve výšce 2200 m má být výškový tábor a my už zdaleka slyšíme zuřivý štěkot psů. Stojí tu několik chatiček, ale všude je zhasnuto a psi jsou na řetězu. Za táborem je rozcestí a podle cedule vedou obě cesty na vrchol. Čistě podle intuice zvolíme tu vpravo. Šplháme do prudšího kopce a o půl jedenácté zastavíme na večeři. Zvedá se vítr a objevují se mraky. Spadne i pár kapek, a tak se rozhodneme tady přenocovat. Projdeme skrz mokrou louku plnou žabího kvákání a za pahorkem asi padesát metrů od cesty, skrytí před větrem a lidskými zraky, postavíme stan.

Ráno zjišťujeme, že jsme nějak podcenili zásobování. Nemáme nic víc, než tu trošku, kterou jsme nakoupili na tržišti. K snídani tedy sníme jen jogurt a banán, sbalíme stan a vyrazíme. Po pěti krocích zpátky na pěšině mě napadne, jestli by nebylo lepší nechat tu věci a vyběhnout si vrchol jen nalehko. Petr to odmítne s tím, že třeba půjdeme zpátky tou druhou cestou. Člověk by čekal, že se po výstupu na Agung poučíme. Bohužel ne…

Bláto, že vás to bude šokovat

Pěšina stoupá vzhůru po zvlněném hřebeni. Prudce nahoru, pak zase dolů a zase prudce nahoru, o kus výš, než předtím. Na obě strany se nám otevírají výhledy do kraje. Brzy potkáváme první domorodce v protisměru. Nosiče, kteří se vracejí na prázdno, a pracovníky lanovky. Ačkoli se vrchol Fansipanu většinou schovává v mraku, několikrát zahlédneme vysoký jeřáb a několik stožárů. Provizorní vozíky převážejí stavební materiál. Výstavba lanovky je v plném proudu a koncem roku by podle plánu už měla být v provozu. Nízko nad zemí se táhnou zatím nefunkční dráty vysokého napětí a my je musíme překračovat a podlézat. Sem tam usnadňuje stoupání krátký žebřík. Je krásně. Nad vrcholky se honí bílé obláčky a trochu pofukuje větřík, takže není ani zima, ani příliš horko. Druhý výškový tábor je ve 2800 m. Několik stanů a ženy v tradičních krojích kmene H’mong. Vyšplháme do sedla, kde potkáme početnou skupinu Malajců. Všichni mají stejná modrá trička s citátem Edmunda Hillaryho: „Není to hora, kterou dobýváme, jsme to my sami.“ 

Čeká nás překvapivé prudké klesání, na skále je natažené staré lano. Pak ještě poslední dlouhý a strmý výstup. Cesta se výrazně zhorší a žebříků přibývá. Pěšinu, která měla vést na vrchol z druhé strany, vůbec neobjevíme a silně pochybujeme o její existenci. Jsem pomalá, batoh na zádech mě ničí. Potkáme dvě holky, které nás varují před závěrečným úsekem cesty. „Je to tak rozbahněné, že vás to bude šokovat.“ Říkám si, že mě jen tak něco šokovat nemůže, ale když to vidím, uznám, že kdyby mě nevarovaly, asi by mě to šokovalo… Hluboké bahnité oraniště v prudkém svahu, kterým se musíme probrodit vzhůru.

Sladký vrcholový spánek

Ve dvě hodiny odpoledne stojíme na vrcholu, na střeše Indočíny. Je zdobená kovovým jehlanem s kótou 3143 m n. m. Ani se moc nerozhlížím kolem, shodím batoh, vyndám spacák, zuju boty a rázem je mi blaze. Ve vteřině spím. Aspoň k něčemu je ten batoh dobrý. Prospím se asi hodinku, během které mě Petr nakrmí bagetou se sýrem a nechá dál spát. Na vrcholu jsme sami, jen tři pracovníci lanovky se sem přišli vyfotit s bílým mužem. Všude kolem se válí tuny odpadků. Stojí tu i velká plastová popelnice. Přetéká nepořádkem a je jasné, že ten, kdo ji sem dal, nepočítal s tím, že se bude muset někdy také vyvážet. Hned za ní, jako všude jinde, vlaje rudý prapor se žlutou hvězdou.

Blátem dolů se jde překvapivě snadno a rychle a i výstup do sedla zvládneme bez obtíží. Jídla povážlivě ubylo, a tak se pokusíme sehnat něco teplého ve výškovém táboře. Jediné, co jsou ochotní nám prodat, je plechovka studené koly. Aspoň trocha cukru do prázného žaludku. Západ slunce u vysokého stožáru už pozoruje skupina Malajců. Přidáme se k nim, těšíme se výhledy na oranžové obrysy okolních hor a kopců a dlouho si povídáme. Ve svitu měsíce scházíme ostrý hřebínek. O půl deváté večer jsme na stejném místě, kde jsme včera nocovali. Nejlepší, co dokážeme vymyslet, je přespat tu dnes zase. Smutný příběh, že jsme tu nenechali stát stan a v něm všechny ty těžké a zbytečné věci…

O žábě a hadovi

Když zalezeme do spacáku, nejsme už schopni žádného dalšího pohybu. Celou noc si připadám jako princezna na hrášku. Někdo mě musel zmlátit pohrabáčem a na karimatku nasypat kilo hrachu. Venku za stanem kvákají žáby. Budík zvoní v sedm ráno, ale nedokážu se hnout. Nikdy v životě jsem nezažila bolestivější noc pod stanem. Tělo zřejmě v noci neregenerovalo, jelikož nedostalo večeři. Máme hlad, žízeň a všechno nás bolí. Sbalíme věci a bolestivými kroky se vydáme zpátky přes rozbahněnou louku. Najednou Petr objeví něco, co se podaří možná jen jednou za život.

„Taky už ho nebavilo poslouchat to žabí kvákání!“