O chloubách a nešvarech země khmerské

Kambodža je ta pravá země pro vás, pokud chcete mít kilometry bílých pláží na ostrovech v tropickém moři jen sami pro sebe. Pokud chcete navštívit jeden z nejslavnějších chrámových komplexů světa, stojící uprostřed džungle, nebo se chcete dozvědět víc o řádění Rudých Khmerů aneb jak vyvraždit dva miliony obyvatel vlastní země v průběhu čtyř let. My Kambodžu nemáme rádi. Po Barmě je to studená sprcha.  Nikdo se tady neusmívá a práce je tady pro každého zase jenom práce. Domorodci turistům často lžou, nebo aspoň neříkají úplnou pravdu. Za své peníze většinou nedostanete odpovídající hodnotu.  A nejlépe fungují ty služby, které provozuje člověk jiné než kambodžské národnosti.

V čele Kambodžského království stojí král Norodom Sihamoni, který mluví plynulou češtinou. Studoval totiž třináct let v Československu. Vystudoval balet na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění. Jedním ze symbolů země je Královský palác v Phnompenhu z poloviny 19. století. Brilantní ukázka khmerské architektury, která na první pohled zaujme svými bohatě zdobenými, barevnými střechami. Součástí paláce je Napoleonův pavilon, postavený za dob, kdy země patřila jako kolonie Francii, a také Stříbrná pagoda. Podlaha pagody je tvořena 5329 dlaždicemi z pravého stříbra a každá z nich váží přes kilogram. Pagoda se honosí velkou sbírkou vzácných Buddhů. 

Národní genocida

Kambodža si prošla těžkým obdobím v sedmdesátých letech. V důsledku války ve Vietnamu byla i Kambodža ostře bombardovaná Spojenými státy, ačkoli jí nikdy nebyla vyhlášena válka. To vedlo k masivní podpoře komunistických Rudých Khmerů ze strany obyvatelstva. Z osvoboditelů se však v okamžiku dobytí země stali kati. Uzavřeli hranice, zrušili peníze, banky, školy, chrámy i města a všechny lidi vystěhovali na venkov. Nastolili agrární komunismus. Později zrušili dokonce koncept rodiny a zavedli pracovní dobu 12-16 hodin každý den. Zbavili se všech vzdělaných lidí. Lékaře nahradili nevzdělanými rolníky a přečinem trestaným smrtí se stalo dokonce i nošení brýlí. Toto období připomíná museum genocidy Tuol Sleng v Phnompenhu. Vězení bylo vybudováno z bývalé střední školy a ze 17 tisíc vězňů, kteří jím prošli, přežilo pouhých dvanáct.

O pár kilometrů dál leží Killing Fields, místo, kde docházelo k hromadným popravám a pohřbívání do masových hrobů. Abyste si nemysleli, na odsouzené se neplýtvalo kulkami. Byli umláceni k smrti dřevěnými holemi, motykami nebo čímkoli, co přišlo pod ruku. V noci za zvuků hlasité budovatelské hudby, aby nic nebylo vidět, ani slyšet. Byly vražděny celé rodiny, aby nezůstal nikdo, kdo by se chtěl mstít. Nechtějte ani vědět, jakým způsobem zabíjeli děti. V průběhu čtyř let, během kterých byli Rudí Khmerové v čele s Pol Potem u moci, zemřelo v přímém důsledku jejich vlády na dva miliony lidí. Zemi zachránila až vietnamská invaze. Vládu Rudých Khmerů OSN oficiálně uznávalo ještě v době, kdy už se dvanáct let vědělo o masových hrobech a představitelé tehdejší vlády byli schovaní hluboko v horách. Tato kapitola dějin nicméně stále není úplně uzavřená. Hun Sen, jeden z bývalých čelných představitelů Rudých Khmerů, stále vládne zemi jako ministerský předseda, a to už více než 25 let.

Sami v Angkor Watu

Angkor, v období 9. - 15. století hlavní město Khmerské říše, patří v současné době mezi nejvýznamnější kulturní a náboženské památky na světě. Bydlíme u milé rodiny, jen několik málo kilometrů od první zachovalé brány a každý den jezdíme objevovat monumenty na kole. Vstupné na tři dny činí 40 dolarů a je platné nejen pro Angkor, ale i pro skupiny chrámů Roluos a Banteai Srei. Mnoho náboženských staveb bývalého města bylo vystavěno v hinduistickém stylu a později přestavěno do buddhistické podoby. To se navíc pojí se zdejšími mýty o posvátné hoře, vesmírném moři mléka a nápoji nesmrtelnosti, kterého lze nabýt roztáčením posvátné hory taháním za velkého hada po tisíc let. Největší a nejznámější z chrámů je Angkor Wat.

Ačkoli se zřejmě jedná o nejnavštěvovanější památku jihovýchodní Asie, nám se podaří prohlédnout si ji úplně osamělou. Bez příplatku a čirou náhodou. Blíží se večer. Všechny chrámy zavírají o půl šesté. Přijedeme na kole k zadní bráně na východní straně, hlídač zkontroluje naši vstupenku, nasedne na motorku a odjede. Procházíme pomalu parkem, až se před námi zjeví obrysy Angkor Watu v zapadajícím slunci. Brána je otevřená a nikde není ani zmínka o tom, že by se nesmělo dovnitř. Nejprve nesměle nakoukneme. Nikde nikdo. A tak se odvážíme dál. Na zcela exklusivní prohlídku ztichlého paláce, kterým se během dne valí davy. Atmosféra tohoto večera je naprosto neopakovatelná. Lehce sevřené žaludky, že nás někdo načape, a zároveň zvědavost a touha objevovat.

Povídání o třech dnech v Angkoru by vydalo na samostatný článek. Každý z chrámů je něčím zajímavý. Samotný Angkor Wat svou velikostí a velkolepostí, výhledem z hlavní věže a epickými reliéfy po stěnách. Bayon se odlišuje věžemi, které zdobí kamenné obličeje hledící do čtyř světových stran. Na chrám Bapuon se smí vylézt a rozhlédnout se kolem. Celá jeho zadní stěna byla na konci 15. století přestavěna na velkého ležícího Buddhu. Neak Pean a West Mebon jsou obklopené umělými vodními plochami a několik chrámů chrání dokonce široké vodní příkopy. Nejpůsobivějším ze všech shledáme Ta Prom. Stromy v tomto klášteře byly ponechány v původním stavu, tedy tak, jak tu stály po několik stovek let. Jejich kořeny prorůstají skrze stěny, pokrývají zdi a objímají okna. Chrám uprostřed džungle. 

A máme pro vás i tajný tip. Chrám Ta Som je menší a nepříliš navštěvovaný. Najdete tu ale všechno, co činí ostatní chrámy tak výjimečnými. Z věží dolů shlížejí kamenné obličeje, pilíře a zdi zdobí unikátní reliéfy, a ticho temných chrámových místností rusí jen zpěv ptáků zvenčí. Malý kambodžský chlapec prolézá mezi zborcenými zdmi. Zadní, východní bránu pokrývá strom. Celou ji prorůstá a pohlcuje. 

Špatné zkušenosti (a jedna dobrá)

Chtěla bych vysvětlit, proč se v Kambodže necítíme dobře. Ve městech v podstatě nikdo nechodí pěšky. Místní mají motorky a turisti jezdí tuk-tukem. Za dva nebo tři dolary jedna jízda. My chodíme pěšky. Během jednoho a půl kilometru chůze nám nabídne svezení třeba pětadvacet tuk-tuků nebo motorek. Poměrně obtěžující. Každý druhý nás varuje, ať si hlídáme své věci. Nevystrkuj ruku s telefonem z tuk-tuku, nenos kabelku na rameni! Projede kolem motorka a vytrhne ti cennosti z ruky a už ji nikdy nedoženeš. Nejhorší ze všeho jsou ale autobusy. Cesta do Siem Reap, města poblíž chrámů Angkoru, je dlouhá 340 km a má trvat 7 hodin. Autobus má být luxusní, klimatizovaný, s chlazenou vodou a wifi zdarma. Nejde o to, že bychom potřebovali cestovat první třídou. Levnější lístky nám nikdo nechce prodat. Přijede stará rachotina, dostaneme teplou vodu, wifi funguje jenom v Phnompenhu a jede to 8,5 hodiny. 

Při nákupu jízdenek na zpáteční cestu jsme už obezřetnější. Slečna v cestovce nám ukáže fotku, jak autobus bude vypadat (velmi luxusní), i ona slíbí chlazenou vodu, wifi zdarma a tvrdí, že to jede 7 hodin. Zeptám se tedy, jestli když vyjedeme v 10 ráno, budeme na místě v 5 odpoledne. Zadívá se na mě jako na mimozemšťana. Autobus přeci po cestě zastavuje, takže tam budete spíš v 6 nebo 7! Tenhle autobus je ještě větší rachotina, wifi stojí dva dolary a vodu nedostaneme žádnou. Další epizoda se odvíjí na cestě minibusem od pobřeží. Hrají na nás hru o přehřívajícím se motoru. Třicet kilometrů před městem řidič zastaví a odmítne jet dál. Z města pro nás všechny přijede taxík. Chce dva dolary na osobu. Petr, já a ještě jeden turista nezaplatíme nic. Sveze nás sice do města i tak, ale vysadí 6 km od centra a dělejte si, co chcete…

Phnompenh nicméně shledáme nejlepším místem, kde si v jihovýchodní Asii můžete vyřídit víza do nejrůznějších států. Nám se to snadno a rychle povede do Vietnamu, Číny a Ruska. Vietnamská a čínská víza nám zařídí agentura. Vietnamská jsou drahá, 70 USD za osobu, čínská levnější, 55 USD a nemusíme vyplňovat žádnou desetistránkovou žádost, dokládat zaměstnavatele, finanční prostředky, harmonogram cesty ani rezervace hotelů, jak bychom museli v případě, že bychom o víza žádali sami. Prostě jen odevzdáme pas a dolary agentuře a za pět pracovních dní si ho zase vyzvedneme. Ruská víza žádná agentura nevyřizuje, na konzulát musíme sami. Pozvání z Moskvy jsme koupili přes internet předchozí den za 17 dolarů a nic jiného po nás nechtějí. Jen pas a 38 dolarů za osobu. Za týden vítězoslavně máváme posledními vízy, která pro cestu potřebujeme.

Za rybičkami a rejnoky

Pobřeží Kambodži sdílí Thajský záliv a chlubí se mnoha ostrovy v tropickém moři. Ryby a korály slibují být stále neporušené a pláže bez turistů. Petr se rozhodne udělat si pokročilý potápěčský kurz PADI AOWD v době, kdy čekáme na ruská víza. Jedeme do Sihanoukville a odtud na ostrov Koh Rong. Jedná se o druhý největší kambodžský ostrov, dlouhý asi 15 kilometrů. Skoro polovinu pensionů, barů a restaurací na ostrově provozují cizinci. Největší vesnice se nachází hned u přístavního mola a podél pláže se táhne hlavní třída. Chodí se tu naboso, protože ji pokrývá měkký písek. Ve stáncích kolem prodávají domorodkyně čerstvé tropické ovoce a na vyžádání z něj připraví i jakýkoli džus. Třeba rambutan s papájou a ananasem. Jídlo na ostrově chutná božsky a nejoblíbenější je místní barbecue. Maso, ryba a velká brambora pečené na grilu se salátem a křupavou bagetou. Večeře pro dva i s pitím vyjde obvykle zhruba na 11 dolarů.

Koh Rong každopádně nepatří mezi nejlepší potápěčské destinace. Barevné ryby i korály tu mají, i žraloky, želvy a rejnoky, viditelnost je ale oproti sousednímu Thajsku stěží pětinová. Těžko říct, čím to je. Možná tím, že už pomalu nastává období dešťů a tropické lijáky každý večer víří vodu a písek pod hladinou. Na ostrově se ale dá dělat i mnoho jiných věcí. Půjčit si mořský kajak na celý den vyjde na 7 dolarů, a pak už si může člověk zajet na malý ostrůvek s pagodou, sousední ostrov Koh Rong Samloem, nebo na dlouhou opuštěnou pláž. Jedna z velkých pláží je právě uzavřená z důvodu natáčení reality show Kdo přežije. Na ostrově je i velký lanový park a hustá džungle, kterou vede stezka přes kopec na pláž. Velkou atrakcí je i svítící plankton. Každý večer vozí lodě turisty, aby si zaplavali se svítícím planktonem. Ten je nicméně všude v moři a světélkující vodní organismy si můžete užit i při koupání na pláži před bungalovem.

Plovoucí pasti na turisty

Tou hlavní a největší pastí je jezero Tonlé Sap. Největší jezero v jihovýchodní Asii, v jehož okolí žije 1,2 milionu obyvatel. V plovoucích vesnicích přímo na jezeře a v domech na vysokých kůlech na břehu. Výška vodní hladiny v průběhu roku kolísá až o 12 m v závislosti na monzunech. Projížďka po jezeře patří mezi obvyklé jednodenní výlety ze Siem Reap. Zvažujeme půjčit si kolo a dojet na něm k jezeru. Je to asi 18 kilometrů, cesta je prašná a rozbitá, horko k padnutí. Necháme proto vydělat deset dolarů jednoho rikšu. Zaveze nás do přístavu, kde se prodávají lístky na loď. Je to mohutná „fabrika“. Turisti procházejí, odhazují dvacetidolarovky jako bezcenné papírky a se širokými úsměvy nasedají na loď. Australané, no. Takhle to nechci. Chci si usmlouvat vlastní loď, domluvit vlastní program se svým kapitánem, chci individuální přístup! Zkouším smlouvat tady, ale dostane se mi odpovědi, že pevná cena platí za osobu bez ohledu na počet pasažérů na lodi. Malá loď za 15 USD, velká za dvacet. Petr jako obvykle v takové situaci prohlásí „když už jsme tady“ a zaplatí třicet dolarů.

To, co nastane, je ten nejhorší cestovatelský zážitek vůbec. Motorová loď nás veze 25 minut špinavým vybagrovaným korytem řeky a náš „anglicky mluvící průvodce“ umí asi pět slov, z nichž jedno je „donation“ (dar, příspěvek na charitu). Po jezeře plujeme asi tři minuty, hned na jeho okraji nás vysadí u plovoucího obchodu se suvenýry, který nazývá „krokodýlí farma“. Dva zbědovaní krokodýli se tísní v malé kleci. Shora je výhled na nedalekou plovoucí vesnici. Pokud ji chceme navštívit, musíme zaplatit dalších 20 dolarů na osobu za malou loďku. COŽE? Loď nás zaveze k místní vietnamské škole, o které průvodce tvrdí, že je to sirotčinec, a pak do supermarketu na vodě, kde se očekává, že pro děti něco koupíme. Celé je to ale fraška. Turisti platí za rýži a nudle, které děti nikdy neuvidí, o tom jsme si přečetli dost. Po „prohlídce jezera“, která celkem trvá asi třicet minut, jedeme špinavým korytem řeky znovu zpátky do přístavu. Tonlé Sap je zcela jistě mimořádně zajímavé místo s desítkami zajímavých vesnic, lidí a neobvyklým způsobem života. Jeho návštěvu je nutné pojmout ale úplně jinak. Nikde jsme se bohužel nedozvěděli, jak.

Tonlé Sap ale není jedinou kambodžskou plovoucí turistickou pastí. Poslední večer v Kambodže trávíme v Phnompenhu a chceme ho strávit příjemně. Oslavy khmerského nového roku vrcholí a my chceme slavit také. Večerní projížďka po Mekongu slibuje západ slunce, rybářské vesnice, neomezenou konzumaci nápojů a jídla na palubě. To všechno „jen“ za 26 dolarů na osobu. Na lodi je nás šest. K pití se nabízí limonáda v plechovce, tvrdý alkohol a čtyři druhy piva. Jídlo se sestává pouze z grilovaného kuřecího a vepřového masa. Žádná příloha, zelenina nebo ovoce. Ani kus chleba! Snažím se jíst vegetariánsky a pít hlavně ovocné džusy a z tohohle jsem naprosto nešťastná. Petr objeví v nápojovém lístku šampaňské. Objednáme si každý skleničku. Nevím, jak to dokázali, ale není v něm ani jediná bublinka. 

V jednom průvodci jsme se dočetli, že většina návštěvníků přiletí do Siem Reap, prohlédne si Angkor Wat a zase odletí. Skutečnou Kambodžu tak vůbec nepoznají. My k tomu můžeme dodat jen to, že ani není o co stát…

Skutečná země (2. část)

Je období sucha. Prašná cesta se klikatí skrz pole ozdobené žlutým strništěm. Dřevěný mostek se klene do výšky přes úzký potůček. Po mostě jede chlapec. Malý chlapec na velkém kole. Je tak malý a kolo tak velké, že nedosáhne na šlapky. Přesto ale jede a vypadá, že je to pro něj snadné. Šlápne vždycky, když se jedna šlapka dostane nahoru, a pak zase druhou nohou… Pohled na něj připomíná doby dávno zapomenuté. Minulé, možná předminulé století. Krásný a skutečný svět.

V Myanmaru se mísí staré a moderní vlivy. Na vesnici jezdí kluci na buvolech, kavárny ve městech lákají na Wi-Fi zdarma. Lékárníci mají svoje zboží rozložené venku na tržišti, mladé dívky nosí na hlavě tácy s nabídkou občerstvení a prodávají ho přímo do okének autobusů. Všichni se s námi neustále chtějí fotit. Mnoho věcí a služeb stojí 25 korun. Univerzální jednotka. 1000 kyatů = 1 USD = 25 Kč. Směnárny berou jen naprosto neporušené bankovky a i ohnutý růžek je problém. Čím větší nominální hodnotu má vaše dolarová bankovka, tím lepší kurz dostanete. A nejzásadnější věcí je každopádně neustále smlouvat, a to i v případě, že vám cena připadá nízká. Turista, který nesmlouvá, zhoršuje cenové podmínky pro místní i pro příští návštěvníky.

Paříž Jihovýchodní Asie

Největší město Myanmaru má šarm a charisma. Atmosféra Rangúnu mi připomíná Paříž. Mnohem špinavější, oprýskanější a chaotičtější, ale ona elegance, architektura a tep skutečného života, který proudí ulicemi, nenechává člověka na pochybách. Pouliční prodejci nabízejí čerstvě vylisovanou cukrovou třtinu nebo sprchové hadice a nádržky na splachování záchodu. Staří muži postávají na balkonech a s úsměvem pozorují velkoměstský ruch. Kola, motorky a auta se mísí v jediný nepřehledný chumel. V nádherném parku s lotosy na jezeře, s lavičkami a posekanou trávou posedávají studenti. Na neosvětleném nábřeží za pagodou Botataung se každý večer scházejí mladí milenci. 

Na kole dojedeme až ke krokodýlí farmě. Vstupné stojí 25 korun a k vidění je několik druhů krokodýlů a aligátorů. Procházíme po dřevěném mostku nad vodou, kde jich prý plave dvě stě. Za dalších 25 korun můžeme krokodýly nakrmit sušenými rybami a nakonec nás průvodce vezme do haly, kde chovají mladé krokodýlky. Ti nejmenší velikosti neškodné ještěrky mají necelé tři týdny, těm větším je už skoro rok.

Nejvýznamnější památkou Rangúnu a možná i celého Myanmaru je pagoda Shwedagon. Dle pověsti přivezli kdysi dávno dva bratři od Buddhy jeho osm vlasů. Na vrcholu kopce vykopali velikou díru, vlasy do ní pečlivě uložili, obklopili vzácnými dary a nad tím postavili velikou zlatou pagodu. Když k ní přicházíme, nalepí se na nás tři malí kluci a tvrdí nám, že na boty potřebujeme igelitový sáček. Hned nám dva nabízejí. Víme, že před vstupem do pagody se budeme muset zout, ale obvykle je možné odložit si boty do polic nebo vzít s sebou do ruky. Vytáhnu z batohu tašku, ale kluci hned povídají, že sáček musí být průhledný. Jdou za námi celou cestu až ke vstupu do pagody a stále mávají těmi igelitovými sáčky. Jen co zuju boty, už je kluk drží v ruce, cpe do igeliťáku a chce za to od každého dolar. Dolar jim nedáme a žádné nařízení nosit do pagody boty v průhledných sáčcích samozřejmě neexistuje, ale vynalézavost a přesvědčivost šestiletých kluků je skutečně překvapivá.

Pagodou nás provází průvodkyně. Je veliké horko, ale na každém rohu stojí barely s pitnou vodou. Jsou financované z darů, stejně jako Wi-Fi, která funguje zadarmo v jednom koutě chrámu, a zdravotnické zařízení pro návštěvníky. Pagoda se ve slunečním světle zlatě leskne, že až oči bolí z toho jasu. Kolem ní se nachází mnoho zajímavých míst. Socha, k níž se chodí modlit ženy, které nemohou počít. Z jedné strany prosí o syna, z druhé o dceru. Zvon s pohnutou historií, který měl skončit přetavený v Londýně na válečnou munici, ale při převozu spadl z lodi do řeky a nikdo ho nekázal vylovit. Až o mnoho let později sestrojili rangúnští muži konstrukci z bambusů, zvon vylovili a navrátili zpátky pagodě. 

Nejzajímavější mi připadá osud klenotů nedozírné hodnoty, které jsou zavěšené na vrcholku pagody. Návštěvníci se na ně mohou dívat dalekohledem a výstava fotografií zprostředkovává podhled na šperky v detailu. Při posledním zemětřesení se šperky rozletěly všemi směry po městě. Chudý člověk, který klenot z pagody našel na ulici, by si mohl říct: „Bůh mě chce učinit bohatým!“ a koupit si za něj tři domy a lán pole. Všechny šperky do jediného místní obyvatelé navrátili pagodě.

Pětihvězdičkový servis a další zvláštnosti

Od Myanmaru by se měly učit všechny země na světě, co to znamená perfektní služby. Zažijeme to v hotelích, v restauracích i v cestovních kancelářích. Vcházíme do hotelu (20-25 USD za dvoulůžkový pokoj) a portýr nám s náznakem úklony otevírá dveře. Recepční nás plynulou angličtinou vítá a předává nám klíče od pokoje. Je teprve sedm hodin ráno, ale už se můžeme ubytovat. Hned nás upozorní, že si můžeme dát snídani zdarma (tedy v ceně pobytu na jednu noc máme dvě snídaně). Formou bufetu se podávají vajíčka a párky, polévka, smažená rýže, nudle se zeleninou, toasty s máslem a marmeládou, džus, káva, čaj a několik druhů čerstvého tropického ovoce.

Pokoj je perfektně čistý a luxusně vybavený. Měkká postel, lednička, klimatizace a koupelna se sprchovým koutem. Čekají tu na nás ručníky i osušky, šampon, sprchový gel, mýdlo, koupací čepice, hřebeny, tyčinky na čištění uší, kartáčky na zuby, zubní pasta i malé šitíčko. Kdykoli procházíme kolem pracovníků hotelu, vždy vstanou, pozdraví a usmějí se. Na vyžádání nám na recepci seženou jízdenky na autobus, mapu nebo průvodce, který by nás provedl po okolí. Jednou z poskytovaných služeb je i zapůjčení kola zdarma. Bohužel zrovna mají jen jedno.  Když projevíme zájem o druhé, poslíček vyběhne do ulic a za drobný příplatek sežene do dvaceti minut i druhé kolo. Recepční jsou nevyčerpatelnou studnicí vědomostí a rádi se o ně podělí, potěšeni naším zájmem. Tohle není sen, to je úroveň služeb v Myanmaru.

Jak se vaří v Myanmaru

Na nábřeží v Mawlamyine to žije. Desítky stolků, většinou obsazených, se táhnou až k velkoplošné obrazovce, na které běží reklamy.  Stánky s exotickým jídlem lemují okraj chodníku a lákají další a další kolemjdoucí. Na špejlích jsou napíchané dobroty všeho druhu. Od ryb a mořských plodů, přes kuřata, masové nebo zeleninové placičky až po brambůrky a zeleninu, kterou neznáme. Také kuřecí pařátky, jatýrka nebo kukuřičné klasy. Zákazník si vybere podle vlastní chuti a oni mu špízy čerstvě ogrilují na ohni a donesou ke stolu. Malá špejle za 7,50 Kč, velká za 15. U dalšího stánku mají velký wok, ve kterém čerstvě usmaží rýži nebo nudle se zeleninou a vajíčkem. Velká porce přijde na 35 korun a je to dobrota. O kus dál stojí moderní cukrárna s francouzskými delikatesami. Objednáme si čokoládovou pěnu a jasmínový čaj. Přinesou ho v krásné porcelánové konvičce a celková útrata činí 25 korun.

Nejobvyklejším jídlem v okolí jezera Inle je kari s rýží. Vyzkoušíme mnoho druhů – bramborové, zeleninové, lilkové i kuřecí. Trochu mastná omáčka s kousky zeleniny chutná vždy podobně. Je nepálivá a ani vzdáleně nepřipomíná indické kari. Místní lidé ho prý jedí každý den. Příchuť podléhá sezónní zelenině. Ve vísce nad jezerem rostou mezi domky avokádovníky, banánovníky i papája a na polích za vsí pěstují kurkumu. Každá oblast má svoje tradiční pokrmy od salátů a polévek přes smažené raky až po malé ptáčky na špejlích. Napsat by se o tom dalo mnoho, ale nejlepší je stejně vždycky ochutnat…

V restauraci Monsoon v Rangúnu si připadáme jako ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Jeden číšník hbitě přiskočí ke dveřím a otevře nám, druhý se chopí mé židle a přisune ji, když si sedám, třetí už otvírá jídelní lístek a představuje nám dnešní speciality. Mají tu široký výběr jídel barmských, thajských, laoských, kambodžských, vietnamských i evropských. Ceny jsou rozumné, a tak si objednáme salát s čajovými lístky a sušenými krevetami, bramborový salátek po barmsku, kuře se žampionovou omáčkou a jeden poctivý obalovaný řízek. Celé zakončíme teplým čokoládovým brownie a čerstvým džusem z exotického ovoce. Rozhodně hluboký labužnický zážitek.

Jak se stát buddhistickým mnichem

Každý chlapec se musí stát před dosažením dvacátého roku života buddhistickým mnichem. Do kláštera musí vstoupit nejméně na týden. Poté může přijít kdykoli později a na libovolně dlouhou dobu znovu. I dívky a ženy vstupují do klášterů, třeba jen na měsíc nebo dva, aby si vyřešily zásadní věci ve svém životě. Nikde jinde než v klášteře nemají lidé tolik prostoru pro přemýšlení. Vstup noviců do kláštera je velkou společenskou událostí. Ve městě se uspořádá velký slavnostní průvod, hraje hudba, a celé město oslavuje ty, kteří se rozhodli čerpat buddhistickou moudrost. Některé kláštery a meditační centra jsou otevřené i návštěvníkům z jiných zemí. Stačí se domluvit s představeným kláštera, jak dlouho chce člověk zůstat, a pak se ponořit do hlubokých meditací. 

Život v klášteře má přesný řád. Vstává se o půl čtvrté ráno. Od čtyř probíhá první devadesátiminutová meditace. Po snídani je čas na úklid a práci a mezi desátou a jedenáctou se vydává oběd. Všichni vědí a respektují, že mladí lidé se staví nakonec řady, staří na začátek. Když všichni dostanou své jídlo, kývne i na nás žena, která nandává jídlo, ať si jdeme taky dát. Dostaneme, co zbylo, a oni jsou rádi, že se mohou rozdělit. V jednu hodinu začíná série tří devadesátiminutových meditací oddělených půlhodinovou přestávkou. Meditace probíhají v prosvětlené hale se sochou Buddhy v čele. Někteří meditují i mimo určené hodiny. Člověk, kterého trápí nějaké otázky, může jít večer na sezení s mnichem, který mu poskytne pohled z druhé strany. Spát se chodí brzo, protože dostatek spánku a kvalitní strava, tedy ta vegetariánská, nesladká, nesolená, nesmažená a z čerstvých surovin, jsou základem dobrého života. A pokud jste zaznamenali, že se nezmiňuji o žádné večeři, tak vězte, že mniši jedí pouze dvakrát denně a po poledni už nejedí vůbec nic.

Každé ráno po meditaci prochází městem Nyaung Shwe zástup mnichů. Slunce vychází a mniši kráčí bosí ulicemi slunci vstříc. Možná padesát, možná sto mužů. Chodí s velikou černou nádobou, do které jim lidé z města dávají jídlo. Nejčastěji dušenou rýži, někdy i nějakou tu zeleninu. Tyto průvody vedly k rozšíření pojmu „žebraví mniši“. Mniši v Myanmaru ale nežebrají. Oni se nechávají obdarovat a umožňují darujícímu udělat vysoce ceněný dobrý skutek a zlepšovat si tak karmu. 

Darování je v kultuře země zakořeněné jako základní princip. Velmi obvyklá jsou centra, kde každý, kdo přijde, dostane jídlo zdarma. Každý den. Kdo nic nemá a má hlad, nebo komu se zrovna nechce vařit. Nevyženou ani turisty ze Západu. Kdo má chuť na rýži se zeleninou a meloun, může přijít. A kdo není úplně chudý, může přispět na chod centra. Korunu, milion, nebo třeba tolik, kolik by dal za jídlo v restauraci. Z toho příští den pořídí jídlo pro další. 

Poklady jezera Inle

Šedivá hladina jezera přechází spojitě v šedivou oblohu. Na přídi dřevěné loďky balancuje starý muž na jedné noze. Druhou nohou pádluje a rukama nadhazuje rybářské sítě. O kousek dál mlátí dva muži stojící na okraji lodě ze všech sil pádlem do vody. Na jiné loďce vidíme muže s velikánským proutěným košem s dírou nahoře i dole. Tradiční rybaření na Inle má mnoho podob, jedna vynalézavější než druhá. Když nám starší žena odpoví, že do hladiny mlátí muži pádly asi proto, aby zabili ryby, nepřipadá nám to důvěryhodné, a tak pátráme dál. Vysvětlení, že to dělají proto, aby ryby vyplašili a ty se pak v panice zamotaly do sítí, se nám líbí o mnoho víc. 

A zjistíme i význam proutěných košů. Jezero není v období sucha příliš hluboké a koše dosáhnou až na dno. Muži je zarazí do měkkého bahna a pak ostrým bodcem propichují oblast uzavřenou košem. Pokud v koši uvízla ryba, nabodnou ji a vytáhnou. Mnozí rybáři si přivydělávají pózováním. Balancují na jedné noze s košem v jedné ruce a pádlem v druhé, nebo ukazují turistům ryby a kření se do objektivů. Jiní loví ze dna zelené řasy a ve velkém je nakládají na loď. Pádlování nohou je místní rarita a jednou za rok, během festivalu zlatých lodí, probíhá na jezeře závod ve skupinovém nožním pádlování.

Jezero Inle leží v srdci Myanmaru, je dlouhé dvacet dva kilometrů a zajišťuje obživu pro sto dvacet tisíc obyvatel. Rybaření, turismus, zemědělství a lodní doprava jsou hlavním zdrojem příjmů. Na východních svazích pěstují vinnou révu a dle rad francouzských odborníků z ní vyrábějí myanmarské víno. Degustace v příjemném prostředí vinárny s krásným výhledem stojí dva dolary. Na jezeře rostou rajčata, brambory, fazole, okurky, lilky i zelí. Místní objevili půvabný trik, aby nemuseli zalévat pole v období sucha. Vytvořili si umělé plovoucí ostrovy z hlíny a jezerních řas a na nich pěstují zeleninu. Bohužel ani ta není úplně bio. Po ostrovech sice nejezdí traktor s chemickým postřikem, ale mezi řádky chodí a stříká muž s velkým kanystrem na zádech. 

Turismu se v okolí Inle dobře daří. Překvapí mě, že na tržištích s cetkami pro turisty prodávají i skutečné věci. Sošky Buddhů, staré anglické kapesní hodinky, zvonce a jha na buvolí spřežení anebo čtverhranné chrámové zvony i s palicí. Přemýšlím, že by bylo zajímavé dát si něco takového před dům jako originální zvonek. Domy na jezeře stojí na vysokých kůlech, protože výška hladiny kolísá v průběhu roku i o několik metrů. Motorová loďka nás vozí po jezeře, ukazuje nám plovoucí zahrady a pagody, stejně jako obchody se suvenýry, z toho mají lodivodi provize. 

Prohlídky suvenýrových obchodů obvykle nemám ráda, ale tady na Inle jsou spojené se zajímavým výkladem a často nestačíme žasnout, co všechno se dá vyrobit a jak. Třeba vlákna z lotosových květů se ručně zpracovávají, z nich se tvoří nitě a potom šály. Ukážou nám celý proces výroby od kolovrátků, přes ruční barvení a namotávání nití až po dřevěné ruční tkalcovské stavy. O pár domů dál zpracovávají stříbrnou rudu a ještě o kus dál balí ženy ručně doutníky. Používají místní sladkou tabákovou směs s banánem, anýzem, medem a mnoha dalšími složkami. Denně jich každá vyrobí tři sta. Když se ptám, jestli ženy v Myanmaru kouří, dozvím se, že ano. Prý žádný problém.

Baganem na e-biku

Největší atrakcí v Myanmaru, kterou rozhodně musíte vidět, pokud do této části světa vážíte cestu, je Bagan. Rozlehlá planina u řeky Irrawaddy, kde od 11. století začali stavět pagody a chrámy. A jelikož to dělali usilovně, stálo jich tam za pár staletí celých třináct tisíc. Vypůjčíme si novou nablýskanou elektromotorku, která prý na jedno nabití ujede až 50 kilometrů a vyrazíme do víru pagod. Na Bagan, jakožto na nejturističtější místo celé země, už také dolehly regulace, které zakazují půjčovat cizincům normální motorky. Aby se nebohým turistům náhodou něco nestalo…

Turismus dřív nebo později zničí všechno a do Baganu se stahují podezřelé existence z celé země. Žebráci, darmožrouti a prodavači cetek. Všichni chtějí jeden dolar. Nejlepší fintu na to mají malé děti. Pobíhají mezi chrámy a všem turistům ukazují svou sbírku bankovek. Mají už maďarské forinty, polské zloté, eura, argentinské i mexické pesos, čínské juany a strašně by potřebovali ještě jeden americký dolar. Když jim na to naletí tři turisti denně, přijdou si na víc, než rolník na poli…

Nevím, jestli úderem poledne vyžírkové a turisti mizí nebo jestli procházíme méně známé chrámy, ale dál už potkáváme jen mnoho místních, klanících se Buddhovi. V jednom chrámu mají obří zlatý hrnec, kam se dá vylézt po žebříčku a vhodit bankovka. Před hrncem se modlí mnoho žen a skupina mužů přepočítává stohy vybraných bankovek. Buddhismus v Myanmaru je živé a hojně praktikované náboženství. Na mnoho pagod vedou schody a na vyhlídkové terasy je oficiálně povoleno lézt. Chrámů už tu sice nestojí tolik, co kdysi, i tak jich jsou desítky a stovky všemi směry, kterými jen oko pohlédne. Při západu slunce vylezeme na oficiální rozhlednu, ale nejlepším vyhlídkovým bodem shledáme vrchol pagody Shwesandaw.

Teakový most

Jen pár kilometrů od města Mandalay leží U Bein, nejdelší most z teakového dřeva na světě. Dlouhý je víc než kilometr a v období sucha ční nad hladinu šest až deset metrů do výšky. Není ohraničen žádným zábradlím a vstupné na něj je zadarmo. Nejkrásnější je při východu slunce, ale vstát ve čtyři ráno jsme bohužel nedokázali. Na poli pod mostem pracují ženy ve špičatých kloboucích, muži ve vodě vlastními těly nahánějí a chytají ryby, po mostě procházejí mniši a ženy u stánků nabízejí smažené kraby v celku. Další skutečná věc v této skutečné zemi. Historický teakový most stále funguje jako most.

Myanmar je speciální země. Zažijete tu mnoho věcí, které nejsou možné nikde jinde na světě. Lidé jsou vynalézaví a originální, protože to nemají zakázané zákonem. Barmánci mají oproti nám obrovskou svobodu dělat si, co chtějí. K tomu patří jejich pohostinnost a zcela přirozená schopnost doručovat naprosto dokonalé služby. Úplně nejkrásnější jsou upřímné úsměvy na tvářích všech lidí kolem. Tahle země je stále neohnutá a svá, ačkoli se musela v posledním století sklánět před tolika různými režimy a dobyvateli a postihlo ji tolik válek a neštěstí. Rozhodně se ji vyplatí navštívit co nejdřív, dokud je ještě přátelská a nezkažená.

Skutečná země (1. část)

Co je to skutečnost a je možné na světě ještě nalézt něco skutečného? Vytvořili jsme si umělý svět plný umělých problémů, nepotřebných profesí, virtuální výplně volného času, depresí a syntetických medikamentů pro jejich přetrpění. Kam se poděl ten svět, kde si děti po škole venku skáčou gumu a hrají céčka, dospělí se scházejí na hřištích na fotbal nebo volejbal, v restauraci nikdo nekouká do mobilu, lidé se smějí jeden na druhého, aniž by se znali, a život spokojeně plyne? Jiskra štěstí a radosti ze života. Kdy jste ji viděli naposledy? A kdy jste ji viděli naposledy ve všech tvářích kolem každý den od rána do večera? V Myanmaru jde život přirozenou cestou. 

Kde leží Myanmar

Nepochybuji o tom, že to víte, ale jen pro pořádek. Barma byla přejmenovaná na Myanmar už v roce 1989. Proč jí tedy všichni nadále znají spíš pod názvem Barma? Je to trochu složitější. Některé státy nový název země neuznaly (což zní dost paradoxně, země má přeci právo jmenovat se, jak chce) a stejně tak opozice. Zemi přejmenovala vojenská junta. Barack Obama musel problém „jak nazývat zemi?“ řešit na diplomatické návštěvě v roce 2012. Hillary Clintonová při své návštěvě používala šalamounsky výhradně označení „Tato země“. I my musíme řešit tohle dilema. Barma nebo Myanmar?

Ze dvou důvodů u nás vyhrál Myanmar. Zaprvé, když někdo naši matičku zemi nazve Československem, považujeme ho za nevzdělance, zadruhé, všichni místní běžně používají název Myanmar (a jmenuje se tak i jejich národní pivo), název Barma jsme během tří týdnů neslyšeli ani jednou. A pokud je země Myanmarem pro místní, pak pro nás není co řešit. Schizofrenii ale napomáhá, že hlavní etnickou skupinu v Myanmaru tvoří Barmánci a úředním jazykem je barmština.

Po staletí stíhá tuhle zemi jedno neštěstí za druhým. Nájezdy Mongolů, války, britští kolonizátoři, za druhé světové války Japonci, komunisté, přírodní katastrofy, občanské nepokoje a nakonec vojenská junta, která několikrát vyhlásila svobodné volby, a poté odmítla uznat jejich výsledek. Ozbrojené boje s národnostními menšinami v pohraničí údajně stále pokračují a podle informací britského ministerstva zahraničí není země bezpečná pro turisty. Ani české Ministerstvo zahraničních věcí vám neposkytne pravdivé informace. Podle nich je cizinec na každém kroku pod dozorem policejních orgánů a do země nelze vstoupit jinak, než letecky. Je smutné, kolik se toho na světě napovídá, a jak málo z toho je pravda. Sice jsme po přečtení všech těch děsivých informací zvažovali zahodit jízdenky a vyrazit na opačnou stranu do Kambodži, naštěstí jsme to ale neudělali. Myanmar je fantastická země, kterou se vyplatí navštívit právě teď.

Jak jsme hranici překročili pěšky

Hraniční přechod Myawaddy mezi Thajskem a Myanmarem leží na mostě thajsko-barmského přátelství. Pod ním teče řeka, která tvoří oficiální hranici. V řece se koupe hromada dětí a dřevěné loďky převážejí pasažéry z jednoho břehu na druhý. Jak to mají vyřešené s celními formalitami, nevíme. Ale i po mostě volně přechází nebo přejíždí na naložených náklaďácích nezanedbatelné množství lidí. Když razítko nepotřebuješ, nebo ho nemáš kam dostat, prostě to neřešíš. Projdeme se po mostě a zamíříme do malé obyčejné kanceláře. 

Mladý pohraničník nám dá vyplnit nějaká lejstra, a pak se dá s námi do řeči. Mluví velmi dobrou angličtinou. Prý tu pracuje už rok v režimu 24/7 a veškeré jazykové znalosti pochytil za tu dobu od turistů. Jen co vydělá něco peněz, chystá se na zkušenou do Austrálie. Funguje tu jako nedocenitelná studnice informací, dohazovač ubytování i dopravy a také jako směnárna za víc než férový kurz. Vůbec mu nevadí se s námi vyfotit, a to ani přímo v kanceláři celní správy. (Zkuste si udělat fotku s celníkem třeba na amerických hranicích a bez želízek neodejdete.) Dohodí nám nejlepší hotel ve městě za rozumnou cenu a ani z toho nemá žádnou provizi.

Muži v longyi, ženy s tanakou

Při procházce městem si připadáme jako Alenka v říši divů. Všechno je úplně jinak. U dřevěných stolků přímo na ulici sedí ženy a muži s obrovskými hromadami peněz. Vypadají jako banka nebo směnárna. Nemají žádnou ochranku, jen se vesele usmívají na svět. Tržiště hýří barvami a zní hlasy místních. Jsme tu jediní turisté, takže nepochybujeme o ryzí opravdovosti tohoto trhu. Úzká ulička má po obou stranách dřevěné krámky s kořením, obuví, rybami nebo pestrobarevnými látkami. Uprostřed uličky prodávají ženy zeleninu a ovoce, čerstvá kuřata a mořské plody. Ženy nosí na hlavě těžké pytle s rýží a mladé dívky vybírají barevné látky na šaty. O kus dál sedí krejčí s šicími stroji přímo na ulici a vytváří z látek podivné oblečky. Stačí zajít jen kousek mimo hlavní ulici a vidíme hladu dětí, které hrají vybíjenou, skáčou panáka a hrají neznámou hru s kroužky o gumičky. O kus dál hrají dospělí volejbal, fotbal a dokonce i kulečník.

Myanmar je jedna z nejchudších zemí světa. Pokud si ale člověk představuje rozvojovou zemi jako špinavé lidi, kteří nemají co jíst, pak je na míle daleko odtud. Muži i ženy tu chodí vymydlení a čistí. Barmánky jsou droboučké a malé, nosí šaty a sukně, pruh látky zavinutý kolem pasu. I muži tu nejčastěji nosí „sukně“. Tradiční oděv se jmenuje longyi. Pruh látky sešitý jako roura, kterou si muži pod pasem upevní jednoduchým uzlem. Čas od času ho rozváží, provětrají oděv a pokračují v chůzi. Tváře žen zdobí krémově světlá pasta vytvořená rozemletím kůry stromu tanaka, smíchaná s vodou. Toto malování chladí tvář, chrání ji před sluncem a hmyzem, funguje jako pleťová maska i krém proti vráskám. Každá žena má tanaku nanesenou jiným způsobem a také s ní důkladně potírají tváře dětí. Když i mně trhovkyně nanese tanaku na tvář, strhávám na sebe velkou pozornost místních mužů. Všichni se na mě smějí, říkají, jak mi to sluší a vypadají potěšeně, že se zajímám o jejich tradice.

A proč mají barevné zuby? Protože žvýkají betel. Trocha ořechu arekové palmy, pepře a vápna zabaleného do betelového listu. Chrup místních skutečně nevypadá jako z reklamy. Červené nebo černé zuby nás zpočátku děsí, ale když se tvář vždycky roztáhne do širokého úsměvu, brzy si na to zvykneme. Pouličního jídla je všude kolem plno, ale my zůstaneme o hladu. Moc těm podivným věcem na tácech a v hrncích nedůvěřujeme. Velká chyba. Pouliční jídlo je tu dobré, levné a bezpečné i pro návštěvníka z Evropy. Skončíme večer v hotelové restauraci. Šok. V Jídelníčku nejsou uvedené ceny. Číšník si s tím ale hlavu neláme. Všechno je za stovku a kola za dvanáct. Během večeře třikrát vypadne elektrický proud.

Proč se v Myanmaru nedá stopovat

Nechtělo se mi věřit, když nám řekli, že cesta z Myawaddy do Mawlamyine trvá šest hodin. Vždyť je to jen 180 kilometrů! Ve skutečnosti trvala devět hodin… Recepční v hotelu obvolá několik „dopravců“ a nakonec nám sežene auto. Má toho už hodně za sebou, plný kufr věcí a další na střeše. „Vážně chceš jet tímhle?“ ptám se Petra. „Jasně, proč ne?“ Hodinu jezdíme po dědině, nabíráme další pasažéry. Náklad přivázaný na střeše se neuvěřitelně rozrůstá. Tím se vysvětluje, proč se v Myanmaru nedá stopovat. Říct, že všechna auta jezdí naložená až po střechu, by nebyla pravda. Ona i taková střecha obyčejného osobního automobilu pojme dobré čtyři kubíky nákladu. Nákladní auta jezdí naskládaná až někam do hvězdných výšin a nahoře na hromadě sedí ještě dva tři kluci. Náklaďáčky převážející pasažéry na otevřené korbě vezou tolik lidí, že bych je ani nedovedla spočítat. V Myanmaru jsou dobří lidé a stopaři by určitě zastavili. Neměli by ho ale už vůbec kam dát…

Z města stoupáme po serpentinách do kopce. Hladká široká asfaltka, to se pojede jedna radost. Končí po 200 metrech, a pak to začne. Silnice je otevřená jen v jednom směru. Liché dny tam, sudé dny zpátky. Všichni se v zatáčkách vzájemně předjíždějí a vzniká z toho tříproudý nepřehledný chaos. Není to ale tak, že by všichni spěchali, naštvaně na sebe troubili a nadávali. Jsou úplně v klidu a větší a pomalejší auta automaticky pouštějí ty rychlejší. Když přejedeme hory a zácpa se rozpustí, všimneme si chlapíka, který stojí na střeše auta a jen se drží nákladu. Řidič s ním jede rallye a předjíždí, kde se dá. Pokusíme se dohnat je kvůli akční fotce, ale nemáme šanci. Velmi rychle nám zmizí z dohledu. Teď už si neděláme sebemenší iluze o používání bezpečnostních pásů. Náš řidič musí každou chvíli podstrčit drobnou bankovku nebo úplatek v podobě iontového nápoje výběrčím stojícím u silnice. Prý se tu teď hodně staví, a tak je potřeba platit silniční daň…

Alternativní způsoby přepravy

„A nějaký doklad, účtenku?“ „Nepotřebujete nic, napsal jsem si vás tady,“ odpoví starý muž, kterému jsme právě zaplatili za jízdenky na loď do Hpa An. Tváříme se trochu nedůvěřivě, ale pak to necháme být. Časem si zvykneme, že transakce v Myanmaru probíhají zásadně bezdokladově. Půjčíme si motorku a nikdo nechce vědět ani naše jméno. „Večer ji přivezte do sedmi.“ Dáme dva pytle oblečení do čistírny. „Zítra si pro to přijďte.“ Žádný důkaz toho, že mají naše věci, nám v ruce nezůstane. Ale víte co? Vůbec není potřeba. V Myanmaru se totiž nekrade a nepodvádí. Aspoň zatím ne.

Plavba lodí patří mezi velmi speciální. U hotelu nasedáme na tuk-tuk. To je návěs s ohrádkou přidělaný k silné motorce. Pohodlně uveze šest až osm lidí. Doveze nás do místa, kde bychom nečekali ani řeku, natož přístav. Tady se houpají dvě dřevěné rybářské bárky. Ta naše je ale vylepšená. Místo dřevěných prken má na sezení instalované měkké staré autosedačky, pěkně po dvojicích vedle sebe. Sedí se nám královsky a obdivujeme kreativitu místních. Plujeme krajinou dřevěných chatrčí. Všechny stojí na vysokých kůlech, aby je za monzunů nevzala velká voda. Některé mají stěny z listí, jiné ze suchého rákosu. Ty lepší jsou celé ze dřeva, vlnitého plechu nebo i cihlové. Každou chvíli zlatá pagoda a houf dětí koupajících se v řece. Všechny na nás vesele mávají a volají.

Historky o taxících, které mají místo autosedaček nízké plastové židličky, bohužel nemůžeme potvrdit. Leda v autobusech… Když kupujeme lístky na autobus, nikdy nevíme, co přijde. Někdy je pohodlný, voda a piškoty zdarma, deka na přikrytí. Jindy zažijeme cestu v místním stylu v pěti řadách. Hlavně neplýtvat prostorem! Do uličky se totiž pohodlně vejdou další cestující. Někdy sedí na výklopných sedačkách, jindy na plastových stoličkách.

Několikrát si vypůjčíme kolo. Pro rychlejší cestování mezi památkami ve městě. Brzy pochopím, že nejdůležitější je naučit se používat zvonek a zvonit jako o život. O něj totiž jde. Provoz na silnicích je naprosto šílený. Jakmile se někde vytvoří jen sebemenší skulina, hned se tam někdo cpe. Chodec snažící se přejít, pes, motorka v protisměru, auto ze zatáčky, cyklorikša, tuk-tuk, bagr nebo slon. Jízda v protisměru je tu více než obvyklá a mé nervy jsou vyšponované na nejvyšší obrátky. V jednu chvíli proti mně vyrazí trojkolák plně naložený barely s vodou. V protisměru. Tím mě naprosto zablokuje. Objet ho nemůžu, zastavím tedy a zkusím na něj vražedný pohled typu „Tak co, kdo z koho?!“ Jenže tady jsme v Myanmaru! Chlapík tlačící vozík se na mě podívá, celý se rozzáří, usměje se jako sluníčko a zvolá: „Hello!“

Symboly Buddhismu a moderní vlivy
Drtivá většina Barmánců jsou buddhisté s jednoduchým životním přesvědčením. Konej dobro a bude se ti dít dobro. Nejsnazší způsob, jak konat dobro, je darovat. A Barmánci, ačkoli sami nic nemají, dávají mnichům a chrámům ve velkém. A proto se všude staví. Větší a větší Buddhové, krásnější a impozantnější pagody.

Obvyklé je obětovat Buddhovi světlo, vodu a květiny. Světlo je symbolem moudrosti, která rozptyluje temnotu nevědomosti. Voda je symbolem čistoty a připomíná důležitost praktikování Buddhova učení pro dosažení čisté mysli. Květiny symbolizují krásu a připomínají, že vše na světě je pomíjivé. S rychlým rozvojem elektřiny v posledních letech přichází modernizace i v buddhistických chrámech. Obětování světla už neznamená jen zapálit svíčku, ale třeba financovat nákladnou instalaci. V mnoha pagodách tak Buddhovi za hlavou září neony ve všech barvách. Blikají jako vánoční stromeček z 80. let. Pagoda Sambuddha svítí a bliká do noci mnoha barvami a na první pohled není jasné, zda se jedná o kasino, diskotéku nebo lunapark.

V některých chrámech mají točící se sadu misek s nápisy, na co je která z nich určená (pro větší inteligenci, pro správné rozhodnutí, pro uzdravení…). Věřící se snaží do vybraných misek trefit složenou bankovkou. Pokud se jim to podaří, budou mít v příslušné oblasti štěstí, pokud ne, bankovka stejně zůstává jako dar chrámu. Nikdo ale neodchází zklamaný. Všichni se usmívají a berou to jako hru. 

Tři hektary Buddhů a milion zlatých pagod

Myanmar se pyšní největší ležící sochou Buddhy na světě, která měří 180 metrů a uvnitř se nachází šestipatrové muzeum. To slovo jsme slyšeli několikrát, Buddhistický Disneyland. Soch, které nevypadají příliš seriózně, jsou tu desítky. Jdeme dovnitř, do Buddhy. Vstupné je zadarmo, u vchodu prodávají mniši dlaždice na dostavbu a koukají přitom na televizi. Můžete si koupit dlaždici, která se pak použije na obložení ruky nebo pláště. Buddha se stále dostavuje, ale naproti němu už začíná vyrůstat další, ještě větší. V prvním patře musea se nachází sochy zobrazující život hříšníků a mnoho místností velice naturalisticky zobrazujících peklo, v druhém patře výjevy ze života Buddhy a ve vyšších mnoho nedokončených, ale o to působivějších soch.

Vstup do buddhistických památek a chrámů s sebou nese určitá pravidla. Před vstupem je nutné zout si boty a ponožky. Chodit po posvátné půdě se smí pouze naboso. To je vyžadováno i v některých jeskyních s přírodním povrchem, což nemusí být úplně příjemná procházka. Naprosto nepřípustné je oblečení odhalující kolena nebo ramena, a to platí jak pro ženy, tak i pro muže. Na ulici si můžete nosit, co chcete, ale jezdit do buddhistických zemí v tílku a minisukni se obecně považuje za velmi nezdvořilé. Na významných místech se často setkám s cedulkou „Ženám vstup zakázán“ a nezbývá, než se s tím smířit. Zákaz obvykle platí tam, kam se musí po schůdkách nahoru nebo po žebříku, a ke zlatým sochám Buddhů, které jsou ve skleněné vitríně. 

Nehrají si tu jen na velikost, ale i na množství. Chrám Shwe Inn Dein se skládá z 1054 pagod. Některé se rozpadají, bez omítky, věžička nakřivo, jen spadnout, jiné, perfektně opravené, září novotou. V jeskyni Pindaya se nachází více než 8000 Buddhů. V nejznámější pagodě Shwedagon jich najdete jen tisícovku, ale to je tím, že další dary zakázali. Nemají už víc Buddhů kam dávat. Poblíž města Monywa lidské ruce vytesaly 947 jeskyní a do každé umístily jednu či více soch. Jeskyně Po Win Daung pochází ze 14. -18. století. Každý Buddha v jeskyních je jiný. Z jiného materiálu, jiného období, v jiné pozici a v různých barvách. Některé zdi jsou zdobené překrásnými freskami vyprávějícími dávné příběhy. 

Na druhou stranu od města stojí největší chlouba oblasti, druhá nejvyšší socha světa. Buddha, samozřejmě. Ten měří 129 metrů a uvnitř se nachází nejméně 25 pater. Hned vedle dlouhý ležící Buddha, vysoká zlatá pagoda, zástup soch mnichů a další pagody ve výstavbě. Nic ale nedokáže přebít pagodu Sambuddha, ležící jen čtyři kilometry odtud. Uvnitř se nachází neuvěřitelných 500 000 Buddhů.

Lumbini Garden, pojmenovaná podle místa, kde se narodil Buddha, leží poblíž městečka Hpa An. Tady se Buddhové nepočítají na kusy, ale na hektary. Velká plocha lesa je vymýcená a v pravidelných rozestupech, všemi směry kam až oko dohlédne, sedí Buddhové v lotosovém květu. Co by na motorce dojel, leží jeskyně Kaw Ka Thaung s mnoha sochami Buddhů a vedle ní originální bludiště. Cílem je dostat se doprostřed, kde stojí malá pagoda. Tam se pomodlit a zase se vymotat z bludiště ven. Země jiná než všechny ostatní země… (pokračování příště)