Kdo nám vypěstuje rýži?

Svět se mění a Bali s ním. Ceny stoupají každým okamžikem a z pěstitelů rýže se stávají prodejci suvenýrů. Každý návštěvník sní o domku s výhledem na rýžová políčka. A tak domů přibývá, políček ubývá a nikdo se už nechce lopotit s těžkou a špinavou prací za málo peněz. Bali bývalo rájem na zemi. Už není. Tak jako všechna místa, přes která se přelije tsunami turismu. Některé svoje zvyky si ale Balijci stále zuby nehty drží.

Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Ve světle událostí na blízkém východě z toho mám trochu obavy. Nikdy předtím jsem muslimskou zemi nenavštívila. Budu muset nosit šátek? Co všechno bude jinak? Moje obavy se ukáží jako plané. Indonésie se rozkládá na více než 17 tisících ostrovech a najdete tu tolik různých kultur, náboženství, jazyků a životních stylů jako nikde jinde na světě. Kdyby se všichni navzájem plně netolerovali, skončila by tahle země už dávno špatně. Primitivní kmeny na Papui, hinduisté na Bali, muslimové na většině území, katolíci, buddhisti a turisti spolu vycházejí v míru a vzájemném respektu.

První dojmy

Bali se velmi odlišuje zbytku své země. Mnoho lidí nás varovalo, ať nezůstáváme dlouho. Že je to tu příliš turistické a nestojí to za to. Představujeme si dlouhé přeplněné pláže a hotelové resorty jeden vedle druhého. Velký omyl. Bali, to jsou sytě zelená terasovitá rýžová políčka, stovky hinduistických chrámů jako z reklamy na exotickou dovolenou a sem tam sopka vykukující z mraku. Bali je okouzlující, zůstaneme tu dva týdny. 

Už ale chápeme, jak to ti lidé mysleli. Turismus ničí s ukrutnou silou vše, co bylo dřív krásné, a mění část místních lidí k horšímu. Když vidí turistu, není to pro ně člověk, zosobňuje jen peníze, které chtějí dostat. Jeden příklad za všechny je nákup ovoce na tržišti. Paní samá ochota, ať všechno ochutnáme. Nakonec usmlouváme přijatelnou cenu za liči a dračí ovoce. Jen co žena dostane bankovku do ruky, přestane nás naprosto vnímat, hlasitě vykřikne a jako v transu začne všechno své zboží otírat onou bankovkou. Asi aby jí taky přineslo peníze.

Na Bali stále funguje kastovní systém a ženy tu tvrdě pracují. Jejich schopnost nosit na hlavě tašky s nákupem, košíky s ovocem nebo třeba kupu sarongů na prodej je obdivuhodná. Mívají hodně dětí, a proto potřebují volné ruce… Nestačím se ale divit ženám pracujícím na stavbě. Přenášejí pětikilové betonové tvárnice tak, že si naloží na hlavu tři na sebe a jdou.

Přesouvat se z místa na místo není vůbec jednoduché, ačkoli ostrov nemá víc než 150 km na šířku a 120 na výšku. Nefunguje tu totiž téměř žádná hromadná doprava. Všichni místní mají motorku a ostatní musí taxíkem. Doprava v úzkých uličkách tvoří nepřehledný šrumec. Jezdí se vlevo, benzín za 20 Kč za litr se prodává u silice ve skleněných lahvích a koncept stopování tady vůbec neznají. Když to zkusíme, zastavuje sice každou chvíli někdo, ale za 20 kilometrů chtějí v průměru 600 korun. Ačkoli z toho má Petr velké obavy, nakonec nám nezbyde nic jiného než si půjčit motorku a vrhnout se střemhlav do troubícího provozu. 

V rytmu Denpasaru

Hlavním městem Bali je téměř milionový Denpasar. Dvě noci bydlíme u Elsyi, mladé moderní muslimky, která se živí jako softwarová testerka. Má pronajatý maličký jednopokojový byt s kuchyňkou, kde má jen rýžovar, ve kterém vaří všechno od čaje po špagety, a „mokrou koupelnou“. Takové jsou všechny v jihovýchodní Asii. Sprcha, záchod a umyvadlo sdílí jeden společný prostor. Voda při každém sprchování umývá záchod i podlahu, takže koupelna je stále mokrá, ale čistá. Elsya nás vezme na celodenní prohlídku města.

V historickém centru nalezneme mnoho hinduistických chrámů. Hinduismus na Bali je velmi specifický. Je velmi ovlivněn buddhismem a jejich původním animalismem a jedná se o monoteistické náboženství na rozdíl od uctívání Višnu, Šivy, Bráhmy a mnoha dalších v klasickém hinduismu. Do chrámů se nesmí s odhalenými koleny ani rameny a návštěvníci si většinou musí kolem pasu uvázat dlouhý sarong. Přísně zapovězený vstup mají menstruující ženy. V každém chrámu také zůstává vyhrazený prostor, nejkrásnější a nejzdobnější část, pouze pro modlící se Balijce. 

Navštívíme místní museum, kde se právě konají dvě svatby. Jedna tradiční, ženich i nevěsta v barevných krojích, tak jako za dávných časů, druhá klasická s nevěstou v bílém. Objevíme i ptačí trh, kde se kromě slepic a krocanů prodávají snad všechny druhy barevných papoušků, ale i sovy, leguáni nebo malé opičky. Živá kuřátka můžete koupit přímo ve velikonočním balení, obarvené na zeleno, růžovo nebo fialovo. 

V parku Puputan na hlavním náměstí stojí socha Catur Mukha, vtělení Bráhmy a strážce oblasti. Pod ní stojí veliké zahradní šachy s oprýskanými figurkami a o kousek dál se náruživě zápolí. Jen u jednoho stolu je hraje s hodinami, a když se ozvu, že bych si taky chtěla zahrát, dostane se mi odpovědi, že jen o peníze. Pět tisíc indonéských rupií za každou výhru. Vzhledem k tomu, že je to deset korun, jdu do toho. Přede mě se posadí místní přeborník a kolem se sejde několik diváků. První partii vyhraju, další dvě prohraju. Vystřídá mě Petr. Vyhraje na čas. Zase se vystřídáme. Kolečko diváků se zvětšuje. Už jich kolem stojí asi dvacet. Asi tu není zvykem, aby cizinka vyzývala místního borce. Dáme poslední hru. Vyhraju a získám desetitisícovou bankovku. Celkový stav 4:2 pro nás.

Tradiční balijské tance

Konají se v chrámech nebo palácích, což dodává celé události atmosféru dávných časů, kdy krásné dívky a muži ve strašidelných maskách tančili pro svého vládce. Nejkrásnější je Kečak na motivy slavné Rámájany předváděný v klášteře Uluwatu. Kruhový amfiteátr stojí na vysokých útesech s výhledem na moře a představení se koná při západu slunce. Hudební doprovod se objede bez jediného nástroje. Skupina asi padesáti do půl těla svlečených mužů doprovází děj vokálně. Vydávají hlasité rytmické mnohohlasé ča-ča-ča-ča!, od čehož prý pochází název tance. Herci mají výpravné bohatě zdobené masky. Sita, žena prince Ramy, uvidí v lese krásného jelena a pošle svého muže, aby ho pro ni ulovil. Zlý duch přijde za ní a chce ji unést, ona je ale chráněna kruhem dobrých mocností. Zlý duch se tedy přestrojí za chudého žebráka. Princezna mu chce pomoci, vystoupí z kruhu a on ji unese do svého paláce…

Nejkrásnější zážitky z cest jsou stejně ty, kdy člověk tváří v tvář lidské laskavosti jihne jako vosková figurka. Vstupenky na královský tanec Legong prodávají děti i staré ženy přímo na ulici. Mně ji nabídne asi dvanáctiletý kluk, má jich celý štůsek. Chvíli nedůvěřivě obhlížím lístek a ujišťuji se, že je na dnešek a na správné představení. Pak kývnu. Potřebuji dvě. A on jde ke kamarádovi a tu druhou mi prodá od něj. O peníze se rozdělí rovným dílem. Legong se tančí i očima. Tanečnice je obdivuhodně poulí a střídají vyjadřované emoce v rychlém sledu. V přední řadě se vyplatí sedět i v kvůli hudebníkům. Hrají na velké xylofony kovovým kladívkem. Všichni jsou dokonale sehraní, neuvěřitelně rychlí a často se vůbec nedívají pod prsty. 

Uprostřed představení, které se odehrává na nádvoří paláce od širým nebem, začne pršet. Někteří diváci odcházejí, ale tanečnice i hudebníci dokončí započatou část, a pak se i s nástroji přesunou do protějšího chrámu pod střechu. V tu chvíli se spustí pravý tropický liják a my jsme rádi, že se ještě chvíli můžeme oddávat líbezné hudbě a tanci.

Lákadla Ubudu

Tohle malé městečko proslavil film Eat, Pray, Love s Julií Roberts. Od té doby tady mají rušno. Když si dá člověk práci, sežene luxusní ubytování s vlastní koupelnou, snídaní, balkónem s výhledem do zahrady a neomezenou Wi-Fi za 14 dolarů na noc, a pak už se může věnovat tomu hlavnímu. Dokonalé relaxaci. V Ubudu můžete zajít na masáž, nechat se opečovat v luxusních lázních, utratit na tržišti půl milionu za dopoledne (v místní měně to jde snadno), zajít si na hodinu jógy nebo kuchařský kurz, navštívit galerii, procházet se mezi rýžovými políčky, večer si dát nějakou místní delikatesu, k tomu džus z čerstvého tropického ovoce, který je tak hustý, že v něm stojí brčko, a zajít na další taneční představení.

Sice právě panuje období dešťů a prší každý den, většinou ale provazy vody spadnou na zem během několika málo hodin a po zbytek dne můžeme poznávat okolí na motorce. Navštívíme bezpočet hinduistických chrámů. Pura Ulun Danu Batur je druhý největší na Bali a před velkou explozí sopky prý stával dole u jezera. Nyní se nachází na protějším kopci. Zajedeme ke Goa Gojan, chrámu s velkým posvátným stromem, očistnými prameny, slavnou Sloní jeskyní a ještě dalšími jeskyněmi, když se člověk vydá dál po pěšině. Líbí se nám Pura Tirta Empul, chrám s posvátným pramenem vody rozvedeným do třinácti chrličů. V nich se koupou oblečení věřící. Přistoupí k chrliči, pomodlí se, dají si tři doušky vody a nakonec na chvílí strčí celou hlavu do proudu vody. Prý se takto koupají už tisíc let a někteří si posvátnou vodu berou v nádobách domů. Před některými se čeká v řadě, pod jinými se nekoupe nikdo. Je to proto, že každý chrlič má svou funkci. Koupel v jednom přinese prosperitu, v jiném zase dobré zdraví.

Nejzajímavějším shledáme chrám v Opičím lese (Monkey Forrest). Pobíhá tu mnoho desítek divokých opic. Mohou si chodit, kam se jim zlíbí, ale většinou zůstávají tady, protože je krmí zaměstnanci i turisti. Hned u vchodu si za 100 korun můžete koupit trs banánů a tím si zaručit, že vám opice vleze pro banán třeba i za krk a bude vám vesele pózovat na rameni. I když pro ně banány nemáme, stejně nám lezou po zádech, Petrovi pod bundu a mně se dobývají do batohu. Zábavné je pozorovat opice, když si vzájemně vybírají blechy. Jakmile najde opice blechu, šup s ní do pusy. Pak objevíme v Opičím lese maličký chrám, podle Petra nejkrásnější místo na celém Bali. Musí se tam dolů po kamenných schodech a po mostě zdobeném sochami draků. Najdeme tu několik pěkných soch, další posvátný pramen, obrovský strom s kořeny visícími dolů z větví a skoro nikdo sem dolů nechodí.

Rýžová políčka se probouzejí v ranním oparu. Obdivuji lidské úsilí, které dokázalo vytvořit úrodné terasy i na svazích hor, a zavlažovací systém, který udržuje rýži v ideální vlhkosti. Některá políčka s malými sazenicemi jsou celá zaplavená, jiná s již vzrostlou rýží jsou víc na suchu. Dlouhou chvíli pozoruji rolníka stojícího naboso až po kotníky v blátě. O rýži tu pečují ručně. Tedy ti, kdo ještě zůstali. Mnohem víc Balijců potkáte na trhu se suvenýry nežli mezi políčky. A nejsmutnější na tom je, že jim stačí prodat jediný kýčovitý předmět za celý den a vydělají si víc než na rýžovém poli. A tak políček ubývá, jejich místa zabírají další luxusní vily a víc a víc Balijců polehává na tržišti a zoufale se snaží prodat barevný džbán, masku afrického kmene nebo sochu žirafy. 

Výstup na posvátnou horu

Plně respektuji veškerá posvátná místa a všechny důvody, které vedou k tomu, že mám do některých chrámů nebo jejich částí vstup zakázán. Ať na mě ale nikdo nechodí s posvátnou horou. Chrámy si postavili lidé sami, hory jsou tu pro všechny. Proto pošleme k šípku každého, kdo říká, že na Mt. Agung (3142 m n. m.) nesmíme bez průvodce, protože nejvyšší hora na Bali je posvátná. Odmítneme „neodolatelnou“ nabídku oficiálního doprovodu za 70 dolarů a po prohlídce největšího balijského chrámu Besakih začneme stoupat pěšinou vzhůru. Je dlážděná ochozenými červenými cihlami a zabloudit se nedá. Na zádech máme každý krosnu a dohromady skoro k padesáti kilům. Je vlhko a horko a neseme spoustu vody, protože na kopci žádná není. Asi po hodině přijdeme k malému chrámu, kam ještě vede úzká asfaltka z druhé strany, dál už je ale jen džungle a sopka, zvedající se o 2100 výškových metrů nad námi.

Je to dřina. Pěšina je strmá, drolí se. Šplháme po všech čtyřech, držíme se kořenů stromů, sem tam je někde natažený dlouhý kus látky místo železného řetězu. Překvapí nás, jak moc špinavou svou posvátnou horu mají. Plastové lahve, obaly od všeho možného a krabičky od obětin se válí všude kolem. Slunce zapadne a my rozsvítíme čelovky. Když zastavíme, zdá se nám, že se k nám někdo blíží, přímo pod námi vidíme světlo probleskující mezi stromy. O chvíli později se další světlo objeví nahoře v lese. Honí nás, aby nám dali pokutu, že nemáme průvodce? Pak nám to dojde. Světlo zdola je pouliční osvětlení a světlo shora jsou hvězdy. Tak strmý Mt. Agung je. Dáváme si pravidelné přestávky a žene nás vidina východu slunce na vrcholu a výhledu na celý ostrov. V jednu v noci padnu. Jsme v polovině. Během pěti hodin jsme vylezli o 1100 m s těžkými krysami na zádech. Není je kam zahodit, džungle je všude stejná a nevíme, jak bychom je pak hledali. Rozbalíme karimatky a zalezeme do spacáků.

Po dvou hodinách mě Petr probudí a začne naše špatná karmická sobota. Batohy vytáhneme ještě o 500 výškových metrů výš, pak už to opravdu nejde, záda bolí a v nohách mám křeče. Zahodíme je pod skálu, uvážeme tři fáborky z toaleťáku, abychom je zase našli, a dál jdeme nalehko. Ztratíme se a zachrání nás až světla čelovek průvodce se dvěma ruskými klientkami. Hodinu před východem slunce si na vrchol sedne hustý mrak a naše úsilí je odměněno jen lezavou mlhou a lehkou námrazou, na kterou ani náhodou nejsme připravení. Posedíme na vrcholu a nevidíme ani metr před sebe. Na zpáteční cestě nedokážeme najít batohy a zase nás musí zachraňovat průvodce. Pak nastane pekelný sestup, který trvá sedm hodin a poslední hodinu lije tak, že promokneme na kost. Pokud byste chtěli někdy vylézt na nejvyšší balijskou horu, vezměte si radši průvodce, ať si nerozhněváte přírodní síly, a rozhodně nahoru nelezte s batohem!

Když delfíni skáčou trojitý tulup

Na severu Bali leží městečko Lovina se sochou delfína na náměstí. Každé ráno před východem slunce vyplouvá z přístavu mnoho lodí s turisty pozorovat delfíny. Taky bychom je chtěli vidět, a tak se snažíme usmlouvat nejlepší cenu. Nikdo ale nechce smlouvat s námi, všichni nám řeknou to samé. Cena je jen jedna, mají na to organizaci. Kdyby nám prý někdo dal lepší cenu, máme ho přijít udat a svezou nás zadarmo. On si pak tři měsíce nezajezdí. Jediný z kapitánů nám nabídne snídani na lodi v ceně. Když nemůžeš pohnout s cenou, pohni aspoň se službami, že? To se musí podporovat, a tak jedeme. Je to hon na delfíny ve velkém. Jakmile se někde objeví, hned se tam nahrnou všechny lodě. Nejdřív cítím špatné svědomí, že něco takového podporuji, pak ale delfín vyskočí kolmo z vody a třikrát se otočí kolem své osy. Všichni zatleskají. A pak začnou skákat další. 

V tu chvíli mi to dojde. Delfíni jsou superinteligentní exhibicionisti a pozornost jim dělá dobře. Kdyby je lidé rušili, dávno by odplavali jinam.

Skákající krokodýli a modrý Karlštejn

Pětimetrový gigant se prudce vymrští a dlouhá řada žlutých zubů naprázdno cvakne. Slečna, která ovládá dřevěnou tyč s velkým kusem syrové krávy, znovu dvakrát pleskne masem o hladinu. Krokodýl, jehož čichové buňky jsou již vydrážděné na maximum, neváhá znovu vyskočit z vody a chňapnout po kořisti. Show pro turisty, no. Krokodýli jsou praví, leč situace zcela umělá. Velmi živě si však nyní dokážeme představit, co všechno takový krokodýl umí.

Krokodýli jsou v Austrálii docela téma. To, o čem se na jihu jenom šušká, se na severu opravdu děje. Novinové titulky hlásají: „Krokodýl zaútočil na opilé domorodce!“, „Krokodýl držel týden muže na stromě!“, Čtyřmetrový krokodýl skočil do lodě a kousl muže do hlavy!“, „Podivínský krokodýl ukradl motorovou pilu!“ a následuje záběr na velkého jedince s motorovkou v zubech. Krokodýli jsou predátoři a lovení lidí mají v oblibě. Ne jako žraloci, kteří o lidi většinou nejeví zájem, nebo medvědi, kteří radši žerou bobule a trávu. Krokodýl se specializuje na lidi, a jakmile zavětří člověka ve svém teritoriu, okamžitě jde po něm.

Stopování přes poušť II.

Cesta z Alice Springs do Darwinu měří 1500 km a stopování může být zdlouhavé a beznadějné, nebo snadné a rychlé. Záleží jako vždycky na štěstí. První den nepřijde. Na silnici jsme od dvou odpoledne a během první hodiny se dostaneme pouze na benzínku na konci města, kam nás sveze místní elektrikář. Další tři hodiny vydržíme testovat, jestli je lepší ukazovat nápis „Darwin“ na jedné straně cedule nebo „North“ na druhé. Nefunguje ani jedno, a tak se vrátíme k Emmě, uvaříme večeři pro pět lidí a tím si vysloužíme nocleh v obýváku. Druhý den začneme už o půl sedmé ráno.

Prší. V poušti by pršet nemělo, ale je to mnohem příjemnější než čtyřicítky před týdnem. Na stopování stačí jeden, a tak se posadím na poklop od kanálu. Nemám na sobě bundu proti dešti, upekla bych se, prostě jen sedím u silnice, prší na mě a… já v mžiku usnu. To mě přesvědčí to tom, že jsem už skutečně dovedla k dokonalosti schopnost usnout kdekoli a kdykoli. Kolem desáté už máme pěkně zmoklou ceduli, a tak se jde Petr podívat zdálky, jestli je ještě čitelná. Jen co poodejde, zastaví u mě džíp. „Mám ale jen jedno sedadlo,“ řekne chlápek za volantem. První, kdo zastavil po celkem osmi hodinách stopování. Tuhle příležitost nesmíme promarnit. „To nevadí,“ odpovím, „my se vejdeme všude.“ Jede až do Tennant Creeku, pět set kilometrů odsud!

Silnice je často pod vodou a džíp brodí. Poušť se zelená. Pěkná podívaná. Tim, revizní technik klimatizací a nadšený cestovatel, odpoví, že vidíme krajinu ve velmi neobvyklém stavu. Zastavíme dvakrát. Poprvé u benzínové stanice v Barrow Creeku. Stojí tady stará hospoda „Pijákova lavice“ a místní hospodský Michael sbírá artefakty od všech turistů, jedoucích kolem. Celá restaurace je oblepená nejrůznějšími bankovkami, fotkami, obrazy, vzkazy a vlajkami. Má už sbírku od návštěvníků ze 198 zemí světa, ale neočekává, že by se někdy zastavil turista ze Severní Koreje. Od Čechů jich už má asi stovku. A my jsme prý letos první Češi v jeho hospodě.

Druhá zastávka je uprostřed skalních bloků, zerodovaných do tvaru velkých koulí. Ďáblovy kuličky, v domorodém jazyce „Karlu Karlu“. Než se dost vynadíváme, Tim si dá oběd. Ve tři odpoledne jsme v Tennant Creeku. Každý, koho vidíme na ulici, je Aboridžinec. Usadíme se na konci obce ve stínu stromu (už zase neprší, ale svítí sluníčko) a stopujeme. Kolem jezdí hlavně domorodci v nových nablýskaných džípech. Přijedou k nám na kole tři malé domorodé holčičky, rychlou a trochu komolenou angličtinou si s námi začnou povídat. Sice nám kazí stopování, ale je s nimi legrace.

Po třech hodinách u nás zastaví stařičký Landcruiser a mladý kluk původem z Ruska nám nabídne svezení do Three ways. Je to jen 25 kilometrů, ale na rozcestí máme mnohem větší šanci něco chytit. Právě ve chvíli, kdy nás vysadí u benzínky a otočí se na zpáteční cestu (to sem jel jenom kvůli nám??), vyjíždí od benzínky džíp. Je plný. Dva dospělí vpředu, dvě holčičky vzadu. Mávnou na nás, ať si nastoupíme. Batohy letí na korbu a my se vmáčkneme dovnitř. Jednou z Cairns do Darwinu, což je 2400 km. Vyjeli včera večer a doma chtějí být zítra ráno před úsvitem. Je to ještě tisíc kilometrů! Řídí jen mladá žena, muži sebrali papíry za řízení v opilosti. Ona do sebe hází jeden energy drink za druhým. Jsou napůl Aboridžinci. Vsadím se, že omezit své pohodlí a bezpečnost svých dětí na naprosté minimum kvůli dvěma stopařům je přesně to, co by žádný člověk západního smýšlení nikdy neudělal. 

Spustí se průtrž mračen, která trvá celou noc a my ani nedokážeme vyjádřit naší vděčnost, že jsme v suchu a míříme do Darwinu.

Jak nalákat krokodýla

Darwin je klidné a moderní přístavní město. Půjčíme si auto na další den a přistaví nám opět Hyundai, jenže tentokrát maličkého, třídveřového. Pojmenujeme ho Emilka. Asi šedesát kilometrů na východ od města se rozkládají Wetlands (Mokřady).  Klima v Darwinu je vlhké a vody tu nikdy není nedostatek. Před padesáti lety se tu pokoušeli pěstovat rýži, projekt dopadl neúspěšně a od té doby jim zůstali vodní buvoli, kterým se tu dobře daří. V řece Adelaide žije opravdu HODNĚ krokodýlů mořských, lidové zvaných „Salties“ a tři lodní společnosti provozují plavby za těmi „skákajícími“.

Vyhlídková plavba trvá hodinu. Hned na začátku pluje za lodí jeden opravdu velký krokodýl, ale toho už prý krmili ráno, a tak nic nedostane. Takoví krokodýli jsou velmi chytrá zvířata. Za zvukem lodi se stahují jako můry za světlem a říká se, že pokud musíte každý den chodit k řece, vyberte si pokaždé jinou cestu, jinak si na vás jednoho dne krokodýl počíhá. Malí krokodýli na řece Adelaide měří 1,5 – 2 metry a ti velcí 4 – 6 metrů. Největší plazi na světě. Malý krokodýlek skáče po mase jako divý. Když vyskočí čtyřikrát dost vysoko, dostane kus masa za odměnu, aby se příště zase snažil. Poslední krokodýl je největší. A velmi rozvážný. Nemá potřebu ze sebe dělat šaška kvůli troše hovězího. Vydráždit ho ke skoku trvá slečně s masem na tyči dobrých dvacet minut. Nejprve ho vyláká na břeh, pak znovu do vody a nakonec se půl tuny masa odhodlá, odrazí a chňapne. 

Divocí krokodýli, sladkovodní i mořští, jsou přísně chránění zákonem už skoro padesát let, od doby, kdy byli kvůli masu a kůži téměř vyhubeni. Nyní jich žije na území Severního teritoria víc než sedmdesát tisíc kusů. Legální obchod s krokodýlí kůží a masem nicméně stále žije. Několik tisíc krokodýlích vajíček ročně je sesbíráno na březích řek a krokodýli pak uměle odchovávaní na farmách.

Když něco modrého připomíná domov

Národní park Litchfield leží asi sto kilometrů odsud na jihozápad a vstupní bránou do něj je městečko Batchelor. Objedeme centrum, abychom se nezdržovali, a v postranní ulici najednou vykulím oči. Stojí tam zmenšenina hradu v modré barvě. To je Karlštejn! Jdeme si ho prohlédnout zblízka. Postavil ho během pěti let v důchodu český rodák Bernard Havlík, všeuměl. Pracoval v textilním průmyslu, v uranovém dole, v lesnictví a zahradnictví a v Batcheloru strávil významnou část svého života. Jen jedinou věc se nedozvíme. Proč je MODRÝ??

Za vodopády a obřími termitišti

Poprvé v životě zažijeme na vlastní kůži, co to znamená „období dešťů“. Sice neprší celý den bez přestání, na krajinu ale spadne během jediného dne tolik vody, co v sušších oblastech za tři měsíce. Objevovat krásy národního parku Litchfield se dá nejsnadněji v autě s náhonem na všechna čtyři kola nebo pěšky. To však platí pouze v období sucha. V období dešťů jsou všechny nezpevněné cesty uzavřeny. Nejdůležitější místa ale spojuje hladká asfaltová silnice a Emilka si musí zabrodit jenom jednou.

Hned první zastávka je fascinující. Podél cest na severu Austrálie stojí statisíce metr nebo dva vysokých termitišť. Ta zdejší ale překonávají všechny. Najdeme tu dva typy termitišť. Katedrální, více než šest metrů vysoká termitiště ve tvaru úzkého kužele, která si staví termiti na suché zemi, a magnetická, tenká tak, že vůbec nechápeme, jak jim to může držet. Jsou orientovaná v severojižním směru, aby na ně v období sucha dopadalo co nejméně slunečních paprsků, a stojí na vlhké, v obdobích dešťů částečně zatopené půdě.

Litchfield je národním parkem vodopádů a křišťálově průzračných jezírek, kde je úžasné koupání. To platí ale zase jen v období sucha. Nyní jsou na každém kroku výhružné cedule: „Nepřibližujte se k vodní hladině, sladkovodní krokodýli žijí v této oblasti. Je známo, že se zde může vyskytovat i mořský krokodýl. Jeho útok může způsobit zranění nebo smrt.“ Když se jdeme projít nahoru kolem vodopádů, vezmu si radši do ruky velký kámen. Pro jistotu. A věděli jste, že když utíkáte před krokodýlem, musíte co nejvíc kličkovat? Když běží rovně, nemáte proti němu šanci, ale v zatáčkách má několikametrový ještěr dost zřejmou nevýhodu.

Vodopády Florence Falls jsou půvabné, leč nikoli impresivní. Tolmer Falls jsou úžasné. Řeka protéká velký skalním oknem a padá do barevného kaňonu, kde je koupání zakázáno i v období sucha kvůli hnízdícím koloniím vzácných netopýrů. Na vyhlídce stojíme v prudkém dešti poměrně dlouho a čekáme, než přestane. Okruh zpátky na parkoviště vede kolem cypřišů, které prý přežily i období dinosaurů díky jednoduchému triku. Mají příliš tuhé listy, které nikomu nechutnají. Nejpopulárnější zastávkou v parku jsou vodopády Wangi. Nyní se zdá být výhodné, že jsme tu v tenhle deštivý čas. Není tu kromě nás ani jediný turista, a tak můžeme nerušeně pozorovat malé wallabies a dvakrát dokonce zahlédneme i psa dingo. Vodopád Wangi je rozvodněný, což z něj dělá rozhodně zajímavější podívanou než za sucha, kdy dolů padají jen dva čůrky vody.

Emilku vracíme na letišti. Dle instrukcí ji necháme stát na veřejném parkovišti, odemčenou a s klíčky v palubní přihrádce. Odlétáme od Indonésie. Jak se nám líbilo na Bali a Jávě se dozvíte zase příště.

Cesta do Rudého středu

Střed Austrálie, srdce světa. Ač by se mohlo zdát, že na nedozírné rovinaté pouštní krajině nemůže být nic moc zajímavého, zůstává Červený střed možná nejpodmanivější oblastí, kterou jsme na naší cestě navštívili. V čem spočívá ono neuchopitelné kouzlo? Každý o ní už někdy slyšel. Hora stvořena z jediného kusu rudého pískovce. Uluru. Posvátná hora a místo nesmírného kulturního a náboženského významu pro domorodce. Nejsilnější, nikoli však jediný důvod, proč do středu Austrálie vážit cestu.

Už dvě hodiny stojíme u rozpálené silnice na konci osady Port Augusta, v ruce ceduli s velkým nápisem „Alice“. Je neuvěřitelných 47 °C ve stínu, my ale stopujeme na slunci. Ukazatel, který máme za zády, říká, že do Alice Springs je to ještě 1227 kilometrů. První hodina čekání docela ujde. Vypijeme dva litry poměrně chladného pomerančového džusu a žijeme v naději, že nás někdo sveze. Druhá hodina je peklo. Horká voda z kohoutku v plastových lahvích se skoro nedá pít a my dva se pravidelně střídáme s držením cedule u silnice a odpočíváním ve stínu. Proč nám nikdo nechce zastavit?

Nejšílenější věc, jakou můžeme v životě udělat

Přestopovat australskou poušť. Varovaly nás před tím snad desítky lidí. Jeden milý pán dokonce přidal podrobný seznam historek o tom, kdo všechno a jakým způsobem zemřel v místní centrální poušti. Důvody jsou zřejmé. Obrovské vzdálenosti – stovky kilometrů tu neznamenají nic, velké horko, vyprahlá poušť, nedostatek vody a jen velmi malý provoz na jediné hlavní silnici. Vysadit stopaře z auta uprostřed pouště může taky znamenat rozsudek smrti. A pokud chcete, aby vás něco kouslo, Austrálie, zejména její centrální část, je nejlepší místo, které si můžete zvolit. Žijí tu totiž desítky druhů těch nejjedovatějších hadů, pavouků a štírů, jaké si jen dovedete představit. Proti nim jsou obří mravenci, kteří člověka jen naprosto paralyzují v bolesti trvající několik dní, jen zábavným zpestřením cesty. A podobnou schopnost mají i místní klíšťata. 

Celá Austrálie a její pobřežní vody jsou domovem těch nejnebezpečnějších bestií světa. O pětimetrových krokodýlech mořských bude řeč příště. Pak jsou tu žraloci bílí a tygří, prudce jedovaté kamenné ryby (odranec pravý), modře lemované chobotnice (blue-lined octopus), medúzy čtyřhranky (box jellyfish), jejichž chapadla se mohou táhnout až tři metry a jejichž dotek dokáže usmrtit člověka do tři minut. Jak s oblibou říkávají Novozélanďané: „Není nic, co by tě mohlo zabít na Novém Zélandu, v Austrálii tě může zabít všechno!“ Australané to komentují slovy: „Jo, to je pravda.“

Vstáváme brzy ráno, abychom se vyhnuli největšímu vedru. Autobusem dojedeme na klíčovou křižovatku Gepps Cross, a ještě než poprvé ukážeme palcem nahoru, mávne na nás chlápek ve starém nablýskaném mercedesu. Hodí nás na benzínku asi 10 km za městem. Za dalších čtyřicet minut nám zastaví úžasně klimatizovaná Toyota Landcruiser. Luc nás sveze necelých 300 km na sever do Port Augusta. Vysadí nás na konci města na správné výpadovce a my máme radost, jak nám to stopování hezky jde. Pak nám ale poněkud vyschne úsměv na rtech…

Jak předpověděla Marion

Dočkáme se po více než dvou hodinách. Červený džíp s velkou korbou kolem projel před pěti minutami. Paní se nás asi zželelo a vrátila se pro nás. Může nás vzít do Pimbo, křižovatky s benzínkou 180 km daleko. Vyhlídka na dvě hodiny v klimatizovaném autě zní přímo rajsky. Paní jede domů. Pracuje v měděném dole u vesnice Woomara, kde žije asi 1500 obyvatel. V Pimbo se usadíme do stínu cedulí a střídáme se ve stopování po deseti autech. Trvá to dobrou půlhodinu, než jich projede deset a v průměru devět z nich zahýbá špatným směrem. Krajina kolem je naprosto plochá, vyprahlá a bez života. Asi po hodině ucítíme slabý záchvěv naděje, když se řidič indického původu v poloprázdném džípu tázavě podívá na svoji manželku. Ta ale rázně zakroutí hlavou a auto nám zmizí v dálce.

Už jsou to zase dvě hodiny čekání. Je šest večer a teploměr ve stínu ukazuje 46 °C. Cítíme se jako zaživa sušené ryby. Pak se ale jako zázrak z nebe objeví Číňan Jin, který si jel pro své nové auto do Melbourne a teď si ho veze do Darwinu. Má prázdno a může nás vzít! Zajede k benzínce natankovat a nám ledová limonáda znovu vykouzlí úsměvy na tvářích. Marion nám prorokovala, že se první den snadno dostaneme až do Coober Pedy, městečka 850 km od Adelaide známého podzemními opálovými doly. Dorazíme sice až o půl jedenácté večer, a Jin má dnes za sebou už 1600 km z Melbourne, odkud vyrážel o půl páté ráno, to ale nic nemění na tom, že měla Marion zase pravdu. Usteleme si ve stanu na dětském hřišti a domluvíme se s Jinem, že nás brzy ráno zase nabere a sveze až do Alice Springs.

Když jsme se rozhodli po svém

V Alici máme domluvený trochu netradiční couchsurfing. Emmin přítel Ben nás vezme kempovat do skal za městem. Za zmínku stojí, že Ben nemá práci ani byt a přivydělává si předěláváním aut, aby jezdila na použitý stolní olej. Sám si přestavuje hasičské auto, které koupil za pár stovek na internetu, na obytný vůz. Ben je lehce praštěný a povídat by se s ním dalo hodiny. Věděli jste třeba, že je Alice Springs špionské město? Prý tu sídlí základny mnoha amerických tajných agentur, jelikož je dokonalým strategickým bodem pro rozmístění satelitů v poušti. 

Musíme naplánovat pár dní, která nám ještě v Austrálii zbývají, a prosíme Emmu a Bena o jejich rady. Rozmlouvají nám návštěvu Uluru. Je pravda, že leží 460 kilometrů odsud a jet tam na otočku se musí zdát trochu bláznivé. Za dva dny můžeme snadno navštívit mnoho přírodních parků podél West MacDonald Ranges, ležících přímo na západ od Alice Springs, čímž prý poznáme střední Austrálii mnohem lépe, než když uvidíme jednu horu. Zní to logicky, ale neposlechneme. Hned druhý den si půjčíme auto a vyrazíme do Rudého středu. Mile nás potěší, že nám v půjčovně přistaví Hyundai Accent, i když jsme si zaplatili za nejmenší auto. Je to Emil, ve kterém jsme v Americe najeli 20 tisíc kilometrů, jen natřený na bílo a s volantem na druhé straně…

Bolestivý střet dvou kultur

Uluru je posvátná hora Aboridžinců kmene Anangů. Podle současných výzkumů obývají domorodé kmeny australský kontinent již nejméně 50 tisíc let. Kultura Aboridžinců nese rysy silného spojení s půdou, na které žijí, přesného určení rolí jednotlivých osob ve společnosti a sdílení všeho, co příroda dá, díky čemuž dokázali přežit tisíciletí v poušti. Když v roce 1770 objevil kapitán James Cook Austrálii pro západní svět, prohlásil ji za liduprázdnou. Terra nullius, území nikoho. Domorodí obyvatelé považovali bělochy za duchy ze svých mýtů. Jednak díky barvě jejich kůže a jednak také proto, že nedokázali pochopit, že by člověk mohl opustit svou zemi. Lidé jsou spojeni se svojí půdou, tak jako rostliny, zvířata a skály a není možné tento svazek přerušit. Až později odhalili, že se nejedná o dobré duchy. Bílí lidé totiž nesdílejí. Britská kolonizace území začala v roce 1788. V té době žilo na australském kontinentu k milionu domorodých obyvatel. Lodě z Evropy jim přivezly epidemie neštovic, spalniček a chřipky. Zabrali jim jejich půdu a vodní zdroje. Do roku 1930 klesl počet Aboridžinců v zemi na pouhých 70 tisíc.

Kultura, způsob života a zvyky původních australských obyvatel jsou naprosto neslučitelné se západními. Aboridžinci jsou velice spirituální, agresivní, spontánní a sexističtí a existují důkazy i o kanibalistických rituálech. Když muž bije ženu, všichni se musí otočit a není možné se do jejich věcí vměšovat. Třetina všech vězňů v australských věznicích jsou Aboridžinci, ale jejich podíl na australském obyvatelstvu činí pouhé 2,5 %. Podléhají však nejen civilnímu, nýbrž také kmenovému právu, a jakmile se dostanou z vězení, nečeká je doma nic dobrého. A s domorodci, kteří mají zájem pracovat pro bílé, často nechce mít zbytek kmenu nic společného. Těžký je život na pomezí dvou neslučitelných kultur.

Setkali jsme se s Rakušankou, která mezi domorodci několik let pracuje. Dokázala nám několik hodin vyprávět poutavé, nepochopitelné příběhy o lidech, kteří žijí v domech z proutí uprostřed australské pouště. Žijí tak izolované, že si někteří z nich dokonce pamatují okamžik, kdy poprvé uviděli bílého člověka. Svět mužských a ženských věcí je důsledně rozdělen. Mužská práce zahrnuje lov a výrobu zbraní, muži nesou zodpovědnost za potravu pro kmen. Ženy jsou zodpovědné za vodu. Vědí, kde a jak ji nalézt v poušti a donést ostatním. Dále sbírají dřevo a léčivé byliny. „Znamená to tedy, že ženy a muži jsou si rovni?,“ ptám se. „Jak to myslíš?“ „Že ženy i muži mají stejnou svobodu.“ „Nikdo z nich nemá žádnou svobodu, jejich život je od začátku určen.“ Život člověka je dán jménem, které při narození dostane. Jméno předurčuje rodinné a kmenové vztahy a dokonce omezuje, kteří lidé spolu smějí nebo nesmějí být ve stejné místnosti. 

Aboridžinská kultura je nesmírně bohatá, plná mýtů, snů a příběhů. Jejich obrazy a sochy se vystavují v mnoha národních i světových galeriích. Obrazy jsou tvořené z drobných barevných teček a váží se k životu a přírodním zákonitostem. Zaujme nás socha zobrazující pověst o dvou dívkách, které přenášejí obrovský kámen. Nikdo jiný s kamenem nedokáže pohnout, jen ony dvě. Jsou duchové. Vždy, když necháte kámen být a odejdete, přesune se na jiné místo. Pro cizince je velmi nebezpečné dotýkat se kamene nebo pobývat v jeho blízkosti. Abodidžinská kultura tvoři hlavní expozici Jihoaustralského musea v Adelaide. Pěstní klíny, bumerangy, oštěpy, košíky pletené z proutí. Když něco takového vidíme v museu v Evropě, jedná se typicky o předměty tisíce nebo desetitisíce let staré, čili něco téměř nepředstavitelně vzdáleného. Oštěpy Aboridžinců jsou staré sto let, padesát nebo třeba jen dvacet let. Najednou je z toho něco osobního. Něco, co se mě přímo dotýká… 

Aboridžinci dostávají od státu obrovské množství peněz za pronájem půdy, národní parky ležící na jejich území a mnoho jiných věcí. Oni ale nemají k penězům vůbec žádný vztah. Neplánují do budoucnosti, žijí přítomným okamžikem. Všechny peníze proto prý okamžitě utratí. Za alkohol nebo drahá auta.

Moudrá hora Uluru

Středoaustralská poušť neznamená písečné duny. Krajina je mírně zvlněná a v červeném písku roste suchá tráva, nízké keříky a sem tam i nějaký strom. Na prázdné silnici cesta rychle ubíhá a těch několik set kilometrů do cíle nám připadá, jako by to bylo za rohem. Jen pozor na klokany. A žijí tu i divocí velbloudi. Prý až milion kusů. Byli sem dovezeni z Arábie a začalo se jim dařit. Zastavíme na vyhlídce na majestátní stolovou horu Mt. Connor. Stačí vyšplhat jen na malý kopec hned naproti přes silnici a otevře se nám výhled na veliké, zpola vyschlé solné jezero. Čarokrásné.

Konečně ji vidíme. Uluru. Zdálky je fascinující, zblízka bere dech. Nic podobného nikde na světě není. Největší monolit světa, a to jsou ještě její dvě třetiny schované pod zemí. Hora často mění odstín v závislosti na počasí, slunečním svitu, denní době a místě pozorovatele. Neexistují dva stejné pohledy na Uluru. Nijak mě nepřekvapuje, že se jedná o posvátnou horu Aboridžinců. Uluru by se snadno stala posvátnou horou kohokoli. Oni šli jen první kolem…

Uluru se dá objet autem nebo obejít pěšky. Několik stezek vede do soutěsek vytvořených erozí vody. Jen černé řasy přilepené na skále ukazují, kudy se při silných deštích valí přívaly vody a kudy padají vodopády. Okruh měří 10,5 km a místy vede tak blízko hoře, že je možné se jí dotknout. Její povrch je místy neuvěřitelně členitý a pestrý. Vytváří pukliny, záhyby a jeskyně, ve kterých dávní domorodci zanechali své jednoduché malby. Jinde je skála dokonale rovná, hladká a kolmá. Několik set metrů vzhůru. Určité části Uluru je zakázáno fotit. Jedná se o posvátná rituální místa pro muže nebo pro ženy, kde si od pradávna ústně předávají moudra z generace na generaci pomocí symboliky tvořené skalními útvary. Je zcela nepřípustné vidět je zobrazené kdekoli jinde.

Zajedeme si na vyhlídku na úžasný západ slunce a ve světle měsíce se ještě chvíli procházíme kolem hory. Území národního parku zavírá v devět hodin večer. Přesuneme se o pár kilometrů za hranici a tam si uprostřed pouště, kus od silnice, postavíme stan. Vstáváme ve čtyři ráno. Na parkovišti už stojí hromada aut a autobusů. Je tu plno, každý chce vidět měnící se odstíny Uluru při východu slunce. Hora je moudrá. Stojí tu už nějaký ten milion let a viděla a zažila už ledasco. „Moc mě těší, že se tu tak brzy ráno sešlo tolik lidí, přivítat nový den a obdivovat se východu slunce,“ povídá hora. „Proč se ale všichni dívají na druhou stranu?“ Podívám se za sebe a vidím, že slunce už skoro vychází, ale všichni koukají jinam. Přesně na opačnou stranu. Na Uluru.

Když prší na Kata Tjuta

Součástí národní ho parku je ještě jedna pozoruhodná hora. Kata Tjuta. Fakticky se jedná o několik velikých oblých skalních útvarů, všechny vytvořené ze stejného materiálu, leč naprosto odlišného než Uluru. Uluru je dokonale homogenní, Kata Tjuta je slepenec štěrku, oblázků, kamenů a písku držený pohromadě zatvrdlým bahnem. Vysoké skalní homole stojí v jinak naprosto ploché krajině pospolu. 

Vede tu okruh skrz sedlo mezi skalami, který měří necelých osm kilometrů. V letních měsících zavírá kvůli extrémnímu horku v 11 hodin. Máme deset minut na kilometr k bráně, takže to musíme vzít poklusem, i když se z nás pot jen leje. Když dokončíme okruh, spustí se prudký déšť, mokré stěny oranžové skály se bíle lesknou a vypadají, jako by byly pokryté sněhem. 

Navštívíme ještě dvě vyhlídky na Kata Tjutu a vzhledem k tomu, že to vypadá na pěknou blížící se slotu, vydáme se na zpáteční cestu do Alice Springs. Ukáže se to jako velká chyba. Západ slunce, který se chystá, patří mezi nejpohádkovější na světě. My ho bohužel pozorujeme jen ve zpětném zrcátku.

Moje koala a já

Je páteční podvečer. Měl bych se asi věnovat své koale, řeknu si. Zajít s ní na procházku a možná do kina… Žán, oblečte koalu, prosím. Jistě pane. Přejete si připravit k vycházce i emu a klokana? 

Austrálie je úžasná země. Tedy obrovský, pestrý kontinent. A my ji málem přeskočili v domnění, že tu není nic zajímavého k vidění. Vynechat Austrálii by byla velká cestovatelská chyba. Zaprvé, cítíme se tu velice svobodně v porovnání s USA a Novým Zélandem. Zadruhé, všude kolem nás pobíhají a poletují podivná zvířata, která normálně známe jen ze zoo. Ale tady žijí ve volné přírodě!

Vidět klokana v Austrálii není mýtus. Není to hledání jehly v kupce sena, jako kdybyste chtěli u nás spatřit jezevce. Klokani tady skutečně žijí, množí se a prosperují, navzdory určitým „antiklokaním“ náladám.

Velká oceánská cesta

Po trochu nepovedené eskapádě s Medúzou stále věříme v koncept relokování vozidel. Hledáme náš vůz na různých webovkách každý den a nakonec se poštěstí. Seženeme karavan, který je nutné převézt z Melbourne do Adelaide během tří dnů.  Papírově je to jen 700 km, takže bychom měli mít spoustu času důkladně prozkoumat krásy podél této cesty. Volíme Great Ocean Road, což je pobřežní silnice, o něco delší, ale zato prý mnohem krásnější než cesta vnitrozemím. Byla vystavěna mezi lety 1919 – 1932 jako největší válečný památník obětem první světové války.

Samotná Great Ocean Road je dlouhá 243 km a nachází se podél ní tolik nejrůznějších atrakcí, že bychom tu s chutí strávili týden, možná i dva. Vysoko položené vyhlídky na oceán, impresivní skalní útvary, mosty a oblouky, strmé útesy, písečné pláže, půvabné rybářské osady, majáky, voňavý deštný prales, vodopády a čistá jezírka ke koupání, procházky džunglí, pěší stezky podél moře, muzea, lodní vraky, přírodní rezervace, kolonie tuleňů a velryby a delfíni, když máte štěstí. V jezeře Elizabeth je prý možné během úsvitu nebo za soumraku pozorovat i ptakopysky, což jsou jedna z nejpodivnějších zvířat na světě.

Cape Otway je jedním z nejdůležitějších mysů v Austrálii. V historii k němu vedla přímá námořní trasa z Evropy i z Ameriky, a pro tisíce emigrantů tak býval prvním kouskem země, který viděli po několika měsících na moři. V úžině mezi mysem a ostrovem King Island často havarovaly lodě. V roce 1845 dokonce velká loď s téměř 400 pasažéry. Díky této tragédii byl na mysu postaven maják, otevřený v roce 1848. V dnešní době je přístupný veřejnosti jako vyhlídková věž a strážce majáku rád vypráví námořnické historky. Po majáku přišla telegrafní stanice. Otway byl důležitým bodem, spojujícím Tasmánii s vnitrozemím a byl součástí mezikontinentální telegrafní sítě. Za druhé světové války byl vedle majáku vybudován radarový bunkr sloužící ke sledování japonských ponorek. V dnešní době tu funguje meteorologická stanice nepřetržitě zaznamenávající počasí pro předpovědní modely. A pozor na UFO. V roce 1978 tu došlo k únosu celého letadla. Pilot Frederick Valentich přelétal nad majákem v malé cesně směrem dál na moře 21. října v sedm hodin večer. Pak se nečekaně přerušilo radiové spojení. Jeho poslední slova byla: „… znovu se nade mnou vznáší podivný stroj a letadlo to není…“ Pak on i letadlo zmizeli beze stopy…

Hlavní atrakcí po cestě je 12 apoštolů, vyhlídka na obrovské skalní útvary roztroušené v moři blízko u pobřeží. Nejpůsobivější pohledy tu můžete zažít při západu slunce. První povánoční sobota každopádně není dobrým dnem pro návštěvu takového místa. Jsou tu tisíce turistů, zaparkovat trvá dobrých 20 minut a z nedalekého heliportu vzlétá jeden vrtulník za druhým, aby movitým asijským turistům poskytl výhled na dramatické pobřeží shora. Krásných míst podél moře je tu ale mnohem víc, Grotto, Loch Ard George, Bay of Islands. Většinu z nich vidíme jen z auta, když projíždíme kolem. Jaká škoda, že nemůžeme mít karavan o pár dní déle…

Jak si žijí koaly

Blíží se večer, když zahýbáme na prašnou silnici Grey River Road vedoucí z Kennett River do vnitrozemí. To je místo, kde prý zaručeně spatříme koalu. Ujedeme asi tři kilometry, když si všimneme stojícího auta. Po cestě si to štráduje koala! Začneme se k ní pomalu přibližovat ani nedutáme, dva lidi už si ji fotí, ale to je koale úplně fuk. Prochází se, občas po nás pokukuje, nikam nespěchá, dojde k Petrovi a šlápne mu na nohu. Dokonce se od něj nechá i pohladit. Pak se spolu vydají na procházku dolů po cestě. Nakonec si vybere strom, vyšplhá se nejdřív po prudším svahu ke kmeni a pak elegantně vyhopká na strom. Spíš jako kočka než zavalitý medvídek.

Jedeme dál a celkem jich vidíme jedenáct. Sedí si ve větvích stromů, a buď jedí, nebo spí. Dalším oblíbeným místem pro pozorování koal je cesta k majáku Cape Otway, kde jich napočítáme dalších třicet. Tady jsou ovšem v obklopení turistů, kteří nadšeně jásají a povykují nad každým jejich pohybem a kousnutím do listu. A když si dvě holčičky všimnou malého koalího mláděte, sedícího matce za krkem, způsobí téměř davovou hysterii.

Koaly jsou vačnatci, příbuzní vombatům a lenochodům. Živí se výhradně listy eukalyptu, a to zhruba čtyři hodiny denně. Nepotřebují vodu, stačí jim ta, která je obsažená v potravě. Zbylých dvacet hodin sedí na větvi a spí. Vidět tedy koalu na pochodu je poměrně vzácná věc. Šťáva z listů eukalyptu neobsahuje mnoho výživných látek, zato určité psychotropní, a pro některé živočichy je dokonce jedovatá. Koaly za tuto adaptaci na životní prostředí zaplatily zakrněním mozku a vypadají stále trochu zdrogovaně.

Lebeční dutina koal je z většiny vyplněna mozkomíšním mokem a mozkové hemisféry prý vypadají jako dvě scvrklé půlky vlašského ořechu. Zajímavé také je, že mladé slečny koaly se osamostatňují hned po odstavení, kolem 12. měsíce života, samečci zůstávají v teritoriu matky ještě tři až čtyři roky.

V kráteru mezi zvířaty

Tower Hill je velice speciální místo. Je to starý kráter sopky, který byl po příchodu evropských osadníků odlesněn a používán jako pastvina pro ovce a dobytek. Počátkem 60. let byl vyhlášený přírodní památkou, znovu zalesněn a dnes se prý jedná o ráj pro zvířata. Žijí zde koaly, klokani, emu a ježury, desítky druhů ptáků, hadi a netopýři.

V kráteru se nacházejí dvě velká jezera, kolem kterých vedou naučné stezky a stojí pozorovatelny divokých ptáků. Vydáme se na procházku zvanou Peak Climb („Lezení na vrchol“), což si nemůžu nechat ujít. Krátký výstup na jeden z vrcholů sopky s výhledem na jezera, mokřady, lesy a dál a ž k oceánu.

Ukáže se, že australská zvířata Petra prostě zbožňují. Ježura mu přileze až k čočce teleobjektivu a emu i se třemi mláďaty by mu klidně zobal z ruky, jen kdyby jim něco dal. I tady ale platí – dovolte divokým zvířatům zůstat divoká a nekrmte je. Krmení mláďat emu jen způsobí, že z nich vyrostou agresivní, nesamostatní jedinci.

Proč nemají Australané rádi klokany

Stejně je to zvláštní. Když se zeptáte Australana, co si myslí o klokanech, drtivá většina odpoví: „I hate them!“ (Nenávidím je!) Klokani jsou podle nich jen tupá zvířata, která v noci hopsají pod kola aut a mohou pěkně pokroutit fasádu jejich nablýskaným plechovým miláčkům. Často jsou na silnici vidět auta s obrovskými protiklokaními kovovými tyčemi vpředu. Klokan samozřejmě náraz nepřežije, ale autíčku se nic nestane, a tak si to klidně můžete valit po silnici, jak se vám zlíbí. Další nadávky jsme slyšeli na klokany hrabající díry uprostřed golfových hřišť, klokany žeroucí na pastvinách trávu pro dobytek a klokany množící se, ačkoli je střílejí, kdy můžou. Australani prostě nemají rádi klokany. Někteří ale mají rádi klokaní maso. Prý nejekologičtěji pěstované stejky – hopkají si po louce, pak bum, kulka do týlu, naporcovat a do supermarketu s ním. Umíte si představit, že jíte ta roztomilá zvířátka? Já ne! Petr nicméně ano, a musím přiznat, že když si smažil klokaní stejk, neuvěřitelně to vonělo…

Není ale klokan jako klokan. Existují také menší wallabies, kteří jsou typicky tmaví až černí a žijí ve skalnatějších, odlehlejších a hůře dostupných terénech, a wallaroos, kteří jsou kombinací obou (vzniklo složením slov wallaby a kangaroo). Nenechte se proto zmýlit, když nadšeně zavoláte: „Jé, klokan!“ a místňák vedle vás si odkašle a prohlásí: „To není klokan, to je wallaby.“ Napadlo vás někdy, že klokan vypadá jako tyranosaurus rex? Malé přední tlapičky, velikánské zadní, malý mozek, dlouhý ocas? Evidentně nejsem první, kdo už pojal tuto myšlenku …

Marion a přístup k životu

Tentokrát v pořádku odevzdáme karavan v Adelaide. Zaplatíme pokutu 1000 korun za to, že jsme místo povolených 900 km najeli přes 1100, ale nevadí. I tak tohle dobrodružství stálo za to. A další je hned za dveřmi… Máme domluvený couchsurfing u Marion, starší paní, původem z Londýna, žijící ve vlastním domku poblíž centra Adelaide. Má psa, kočku a slepice na zahradě. Krmí je krevetami. Měla už dva infarkty a má pokročilý diabetes. Je to egocentrická buddhistka, využívající couchsurfery k opravě a úklidu jejího domu, a milá paní, která dokáže hodiny barvitě vyprávět a dávat nedocenitelné rady. Marion je hodně svá. Zřejmě nejvíc, jak jen člověk může být.

Když poprvé zaklepeme na dveře, šokuje nás. Svým zjevem, svým chováním. Žádné představování, prostě pojďte dál, tady je váš pokoj, tohle je kuchyň, dáte si něco? Tuhle zeleninu jsem včera našla v popelnici, a taky šunku, pět kilo vánoční šunky na kosti, no věřili byste tomu, už to nemůžu ani vidět, krmím tím psa… Půl hodiny nám vypráví, co všechno má z popelnice, kdy a kde to našla a ať se nezdráháme sníst, cokoli chceme. Pravděpodobně vstupní rituál. Zkouška osobnosti. Nedáváme na sobě nic znát. Jdeme nakoupit a při vaření použijeme její rýži a papriky z popelnice. „Very good“, zhodnotí to. Prošli jsme úvodním testem a najednou je k nám mnohem přátelštější.

Marion je „bin diver“, všechno, co má, buď vylovila v popelnici, dostala od přátel zadarmo nebo vypěstovala na zahrádce. Jediné, za co prý platí, je mléko. Díky tomu, že svůj nábytek, oblečení, vybavení a jídlo nachází v popelnici, nemá pro ni vůbec žádnou hodnotu. Marion na věcech nelpí. „Vezměte si, co chcete, cokoli se vám hodí.“ Před pár dny našla v odpadcích dvě neotevřené krabice pracího prášku, vydrží jí prý tak dva roky, jednou večer přinesla asi 5 kg čerstvého pečiva v původních obalech, krabičky borůvek a jahod, které se v obchodě prodávají po pěti dolarech… Původně jsme chtěli zůstat jen dvě noci, nakonec zůstáváme pět. Couchsurfing u Marion je pro nás další velká škola. O ekologii, udržitelnosti, plýtvání, pokoře, egocentrismu a svébytnosti.

Šťastný nový rok z Adelaide

Adelaide je klidné univerzitní město na pobřeží oceánu s 1,2 mil. obyvatel. V centru města leží botanický park a zoologická zahrada, na řece trénují kanoisti, cyklisti s běžci si dávají na stezkách vzájemně přednost a místní muzeum se chlubí skvělou sbírkou artefaktů původní aboridžinské kultury. Česky se domorodým obyvatelům Austrálie správně říká „Austrálci“, ale jelikož to mi nejde přes pusu (ani přes prsty), zůstaňme prosím u Aboridžinců. Hned vedle stojí městská galerie s mnoha obrazy znázorňujícími Austrálii těsně po vpádu Evropanů a také s originálními obrazy domorodých umělců. Vstup do galerií a muzeí po celé Austrálii je obvykle zdarma, takže se celé jedno odpoledne můžeme kulturně vzdělávat.

V botanickém parku si vylezu na fíkus, přesně takový, jako máte možná v obýváku, jenže tohle je trochu přerostlá pokojová rostlina. Na skupině stromů visí několik set kaloňů hlavou dolů, občas zakřičí, zakrouží a znovu se pověsí na větev. Nakonec procházky se Petr rozhodne udělat si přátele i mezi pelikány. Kdo ví, kdy se to může hodit…

Silvestr a Nový rok strávíme s Marion. Šampaňské si vezmeme na pláž, lehneme si na chladivý písek, pozorujeme půlnoční ohňostroj a posloucháme šumění moře. Přehráváme si nabitý loňský rok a plánujeme ten letošní. Nejdůležitějším předsevzetím je vrátit se letos domů.

Nejprve se ale musíme dostat přes Austrálii, z jihu na sever. Všechny naše pokusy o sehnání spolujízdy, vozu k relokování nebo levného pronájmu auta selhaly. Zbývá nám jediné – zkusit 3000 km australskou pouští přestopovat. Všichni nás před tím varovali. Prý je to nejšílenější věc, jakou v životě můžeme udělat. Všichni, koho jsme potkali, jen poulili oči a kroutili hlavou. Kromě Marion. Podle ní je to v pohodě. Jen si máme na cestu uvařit nějaká její vajíčka a namazat chleby :).