Dobytí střechy Indočíny

Fansipan (3143 m) je nejen nejvyšší horou Vietnamu, ale i celé bývalé Francouzské Indočíny, tedy navíc Laosu a Kambodži. Takový výstup nás láká, ze všech stran se ale dozvídáme, že pro něj nejprve musíme získat úřední povolení. Boj se socialistickým byrokratickým aparátem v nás vyvolává stejné pocity, jako čtení Kafkova románu Zámek. Zoufalství, beznaděj a nevysvětlitelné překážky chtějí nahlodat naše nezlomné odhodlání. Nedáme se. Nejprve ale musíme Zámek vůbec najít…

Jednoduchá a obecně přijímaná cesta na vrchol znamená přijet do Sapa, turistického městečka v horách, a najmout si průvodce, nosiče a kuchaře. Vyjde to na 70 – 150 USD za osobu. K tomu je v ceně doprava klimatizovaným džípem, půjčení vybavení, jídlo a nocleh ve výškovém táboře. Povolení k výstupu vyřídí cestovní agentura, ale pouze v případě, že si u nich zakoupíte výstup se vším všudy. Jenže proč by měl člověk platit za něco, co nepotřebuje? Vybavení i mapu máme, jídlo koupíme na tržišti a pod kopec dojedeme stopem. Schází jen získat to povolení…

Hra o Kafkův Zámek

Mnoho lidí píše o své zkušenosti se získáváním permitu. Nejdůležitější je najít kancelář Správy národního parku. Nikdo ale nepíše o tom, že by byl úspěšný… „Zaplatil jsem si řidiče s motorkou, aby mě zavezl do kanceláře, kde se povolení vydávají. Nejdřív mi zastavil před hotelem (špatné místo), pak mě dovezl na poštu (znovu špatně) a nakonec to zkusil v turistické agentuře. Rozhodl jsem se tedy hledat kancelář Správy národního parku sám, ale nikdy jsem ji nenašel…“ Jedinou malou indicií je zmínka o tom, že kancelář údajně leží v Sapa na ulici Phan Xi Pang (čti Fansipan).

Cestou přes náměstí nakoupíme zásoby. Pět baget, šest lahví vody, tři balení taveného sýra, pět rajčat, pár jogurtů, velký trs banánů a dvě plechovky s tuňákem. V okamžiku, kdy platíme za rajčata, začne Petr postrádat mapu. Když odcházíme, ozve se od vedlejšího stánku stará žena a mává mapou. Tváří se, že prodává mapy, ale žádnou jinou než tuhle tam nemá. Jenom zeleninu. To je naše mapa! Poděkuji a chci si ji vzít. Ona ale chce peníze. Ukazuje pět. Pět tisíc vietnamských dongů je šest korun, a to ji za ztracenou mapu rádi dáme. Jenže ona chce padesát tisíc! Připlete se k tomu místní muž a začne nám špatnou angličtinou překládat. „Chcete koupit tu mapu?“ „Nechci ji koupit, je moje!“ „To ale nemůžeš, ona ji měla,“ vloží se do rozhovoru Petr, který je stále ještě na pochybách, že je to opravdu naše mapa. Já si ale jistá jsem. Asi nám vypadla a ona ji našla. To jí ale nedává žádné právo, chtít za ni dvojnásobek toho, co stála původně! Petr mě chytne za ruku a táhne mě pryč. To nám to hezky začíná…

Ptáme se na Správu v turistických informacích a slečna nás pošle tři kilometry za město. V horku a s těžkými batohy scházíme dolů z prudkého kopce. Bloudíme ulicí a ptáme se místních, kde koupit „vstupenky na horu“. Nakonec se jeden muž usměje, zajde s námi do zatáčky a ukáže na velkou krásnou budovu o pár desítek metrů dál. Opravdu vypadá jako zámeček natřený na světle modro. Našli jsme ho! Hned však před námi stojí další oříšek. Jak se dostat dovnitř? Příjezdová brána je odemčená, ale všechny místnosti zavřené a nikde nikdo. Po chvíli přijede muž na motorce, zaparkuje a jde někam dolů. Ptáme se ho na vstupenky. Pouze odmítavě zakroutí hlavou. Ukážeme na tři telefonní čísla uvedená na dveřích s popisem ve vietnamštině a jediným slovem, kterému rozumíme. Hotline. Mohl by tam zavolat? „To nejde!“

Neznat Kafku, začala by nás obcházet tíseň a sklíčenost. My se ale nedáme. Vrátíme se do domu, kde nám tak dobře poradili. Dozvíme se, že otevřou ve dvě. Je teprve jedenáct, posadíme se do restaurace s výhledem na svahy pokryté terasovitými rýžovými políčky. Zámek jako na dlani. Ptáme se na vstupenky na Fansipan a i oni ukáží na zámeček. Ptáme se, kdy otevřou a i oni odpovědí, že ve dvě. Ptáme se, jestli nám mohou zavolat na ta telefonní čísla uvedená na dveřích kanceláře a i oni odpovědí, že to nejde. Muž nemluví mnoho anglicky, ale začne vodou na stůl malovat jednoduché obrázky. Pochopíme, že ta čísla jsou na hasiče, záchranku a policii… 

Ve dvě hodiny se pevným krokem vydáme zpátky do zámku. Nic se nezměnilo. Zamčeno a nikde nikdo. Co teď? Po chvíli přijede muž na motorce. Prý je horský průvodce a jde si pro povolení pro své klienty. Bavíme se o lezení a cestování a za další půl hodiny přijede mladá žena na motorce. Otevře kancelář, ale vůbec se s námi nebaví. Jen s průvodcem. Ona jemu razítka, on jí bankovky. Vůbec nerespektují, že čekáme už víc než tři hodiny! „Rádi bychom dostali dvě povolení k výstupu na Fansipan.“ Slečna se se zmateným úsměvem podívá na průvodce. Ten jí něco přeloží, a pak zpátky nám, že to nejde. Nenechám se odradit a vytáhnu své dvě tajné zbraně. 1) Prohlásím, že jsem četla vyhlášku, podle které to jde. Můžeme na Fansipan bez průvodce, pokud nám ona vydá povolení. 2) Zamávám před ní svojí horolezeckou průkazkou a drze ji vydávám za svou průvodcovskou licenci. Sama jsem průvodce, a proto žádného průvodce nepotřebujeme. Muž jí něco přeloží a odejde. Obrátím se přímo na ni a jako kolovrátek opakuji svou žádost. Rádi bychom dostali dvě povolení k výstupu na Fansipan. Usměje se na mě s pohledem „nerozumím ti ani slovo“ a zavolá průvodce zpátky. I on opakuje dokola to samé. „Pokud nepotřebujete průvodce, ona vám nevydá povolení.“ Jedinou možností je přijít sem s místním průvodcem. Vypadá to, že rozhovor skončil. Opouštíme Zámek. Bez úspěchu.

Jedeme na Fansipan!

Každou slabší povahu by tohle odrovnalo a výsledkem by byl nákup zájezdu od agentury. Ne však nás. Vyšplháme po silnici do kopce a na první mávnutí stopneme náklaďák. Po něm nám zastaví muž se dvěma dětmi. Jeho malá dcera válí skvěle anglicky a svezou nás až ke Stříbrnému vodopádu. Tady posedávají ženy v tradičních krojích a prodávají suvenýry. Poslední dva kilometry do kopce nás popoveze mladý pár. Stojíme před branou, kudy proudí vysmátí, slavnostně oblečení Vietnamci. U pokladny stojí dva vojáci a vybírají vstupné k Vodopádu lásky. Stojí 55 korun, což rádi zaplatíme. Pokud tudy vede cesta na Fansipan, máme v ruce aspoň nějaký papír, opravňující nás ke vstupu. Sestupujeme dolů a podle GPS velmi rychle poznáme, že tudy cesta na Fansipan nevede. Zabočila ještě před pokladnou od parkoviště vlevo. 

Když už máme ty vstupenky, jdeme k vodopádu. Třeba to půjde někde střihnout lesem. Cestička vede hodně dolů, pak zase nahoru a po kilometru už vidíme vodopád. Je vysoký asi čtyřicet metrů a jít tudy na Fansipan by znamenalo vylézt tím vodopádem nahoru. Mladé páry kolem nás si romantický výlet moc užívají, jsme tu jediní cizinci a jediní s krosnami, takže jsme opět za exoty. Cestou zpátky zkusíme, jestli by se nedalo prolézt křovím, ale nakonec tuto variantu zavrhneme. Kilometr hustou džunglí do kopce jsme si už několikrát vyzkoušeli a není to zkušenost, kterou bych teď chtěla opakovat. Těsně před pokladnou zahýbá úzká pěšinka do křoví. Před sebou slyšíme jásající přemožitele Fansipanu oslavující svůj návrat na parkoviště. Od správné pěšiny nás dělí asi třicet metrů. Je půl šesté večer, sedíme schovaní v křoví a řešíme, co dál. 1) Projít po oficiální cestě a čekat, co se stane. Pokud nás někdo zastaví, můžeme to zkusit v noci znovu. 2) Počkat pár hodin, než se setmí a udělat noční výstup. 3) Prolézt tímhle křovím a doufat, že tak obejdeme kontrolní bod a pak už po nás nikdo nebude žádné povolení chtít. Petr uvede ještě čtvrtou variantu. 4) „Kdyby bylo jen na mě, zaplatil bych si průvodce.“ Tahle varianta ale nemá šanci.

Po zralé úvaze volíme možnost č. 1. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Pokladna k Vodopádu lásky je už zavřená a žádná další pokladna ani kontrolní brána tady není. Potkáváme navracející se skupiny a všichni vypadají rádi, že už jsou zpátky. Všichni mají nosiče a průvodce, ale nikdo se nás neptá, kde je ten náš, nikdo nechce vidět naše povolení, nikdo neříká, že tam bez průvodce nesmíme. Všichni se usmívají, zdraví a přejí nám šťastnou cestu. Nikde si nevšimneme ani žádné cedule, která by zakazovala vstup bez průvodce, dokonce ani ve Vietnamštině. To nás uklidní, a tak zahájíme výstup.

Ve svitu měsíce a svatojánských broučků

Setmělo se a vyšel měsíc. Je skoro úplněk a krásně nám svítí na cestu. Ani nepotřebujeme čelovky. Pěšina sice není značená, ale je zřetelná a zabloudit nemůžeme. Terén je snadný. Stoupáme lesem podél potoka, až si všimnu malé světlušky. A další a další. Všude kolem nás létají v hejna světélkujících obláčků a je to moc krásné. Máme radost, že jsme si nezaplatili průvodce. Ti totiž chodí na horu ráno, nikdy ne v noci za svitu svatojánských broučků… Ve výšce 2200 m má být výškový tábor a my už zdaleka slyšíme zuřivý štěkot psů. Stojí tu několik chatiček, ale všude je zhasnuto a psi jsou na řetězu. Za táborem je rozcestí a podle cedule vedou obě cesty na vrchol. Čistě podle intuice zvolíme tu vpravo. Šplháme do prudšího kopce a o půl jedenácté zastavíme na večeři. Zvedá se vítr a objevují se mraky. Spadne i pár kapek, a tak se rozhodneme tady přenocovat. Projdeme skrz mokrou louku plnou žabího kvákání a za pahorkem asi padesát metrů od cesty, skrytí před větrem a lidskými zraky, postavíme stan.

Ráno zjišťujeme, že jsme nějak podcenili zásobování. Nemáme nic víc, než tu trošku, kterou jsme nakoupili na tržišti. K snídani tedy sníme jen jogurt a banán, sbalíme stan a vyrazíme. Po pěti krocích zpátky na pěšině mě napadne, jestli by nebylo lepší nechat tu věci a vyběhnout si vrchol jen nalehko. Petr to odmítne s tím, že třeba půjdeme zpátky tou druhou cestou. Člověk by čekal, že se po výstupu na Agung poučíme. Bohužel ne…

Bláto, že vás to bude šokovat

Pěšina stoupá vzhůru po zvlněném hřebeni. Prudce nahoru, pak zase dolů a zase prudce nahoru, o kus výš, než předtím. Na obě strany se nám otevírají výhledy do kraje. Brzy potkáváme první domorodce v protisměru. Nosiče, kteří se vracejí na prázdno, a pracovníky lanovky. Ačkoli se vrchol Fansipanu většinou schovává v mraku, několikrát zahlédneme vysoký jeřáb a několik stožárů. Provizorní vozíky převážejí stavební materiál. Výstavba lanovky je v plném proudu a koncem roku by podle plánu už měla být v provozu. Nízko nad zemí se táhnou zatím nefunkční dráty vysokého napětí a my je musíme překračovat a podlézat. Sem tam usnadňuje stoupání krátký žebřík. Je krásně. Nad vrcholky se honí bílé obláčky a trochu pofukuje větřík, takže není ani zima, ani příliš horko. Druhý výškový tábor je ve 2800 m. Několik stanů a ženy v tradičních krojích kmene H’mong. Vyšplháme do sedla, kde potkáme početnou skupinu Malajců. Všichni mají stejná modrá trička s citátem Edmunda Hillaryho: „Není to hora, kterou dobýváme, jsme to my sami.“ 

Čeká nás překvapivé prudké klesání, na skále je natažené staré lano. Pak ještě poslední dlouhý a strmý výstup. Cesta se výrazně zhorší a žebříků přibývá. Pěšinu, která měla vést na vrchol z druhé strany, vůbec neobjevíme a silně pochybujeme o její existenci. Jsem pomalá, batoh na zádech mě ničí. Potkáme dvě holky, které nás varují před závěrečným úsekem cesty. „Je to tak rozbahněné, že vás to bude šokovat.“ Říkám si, že mě jen tak něco šokovat nemůže, ale když to vidím, uznám, že kdyby mě nevarovaly, asi by mě to šokovalo… Hluboké bahnité oraniště v prudkém svahu, kterým se musíme probrodit vzhůru.

Sladký vrcholový spánek

Ve dvě hodiny odpoledne stojíme na vrcholu, na střeše Indočíny. Je zdobená kovovým jehlanem s kótou 3143 m n. m. Ani se moc nerozhlížím kolem, shodím batoh, vyndám spacák, zuju boty a rázem je mi blaze. Ve vteřině spím. Aspoň k něčemu je ten batoh dobrý. Prospím se asi hodinku, během které mě Petr nakrmí bagetou se sýrem a nechá dál spát. Na vrcholu jsme sami, jen tři pracovníci lanovky se sem přišli vyfotit s bílým mužem. Všude kolem se válí tuny odpadků. Stojí tu i velká plastová popelnice. Přetéká nepořádkem a je jasné, že ten, kdo ji sem dal, nepočítal s tím, že se bude muset někdy také vyvážet. Hned za ní, jako všude jinde, vlaje rudý prapor se žlutou hvězdou.

Blátem dolů se jde překvapivě snadno a rychle a i výstup do sedla zvládneme bez obtíží. Jídla povážlivě ubylo, a tak se pokusíme sehnat něco teplého ve výškovém táboře. Jediné, co jsou ochotní nám prodat, je plechovka studené koly. Aspoň trocha cukru do prázného žaludku. Západ slunce u vysokého stožáru už pozoruje skupina Malajců. Přidáme se k nim, těšíme se výhledy na oranžové obrysy okolních hor a kopců a dlouho si povídáme. Ve svitu měsíce scházíme ostrý hřebínek. O půl deváté večer jsme na stejném místě, kde jsme včera nocovali. Nejlepší, co dokážeme vymyslet, je přespat tu dnes zase. Smutný příběh, že jsme tu nenechali stát stan a v něm všechny ty těžké a zbytečné věci…

O žábě a hadovi

Když zalezeme do spacáku, nejsme už schopni žádného dalšího pohybu. Celou noc si připadám jako princezna na hrášku. Někdo mě musel zmlátit pohrabáčem a na karimatku nasypat kilo hrachu. Venku za stanem kvákají žáby. Budík zvoní v sedm ráno, ale nedokážu se hnout. Nikdy v životě jsem nezažila bolestivější noc pod stanem. Tělo zřejmě v noci neregenerovalo, jelikož nedostalo večeři. Máme hlad, žízeň a všechno nás bolí. Sbalíme věci a bolestivými kroky se vydáme zpátky přes rozbahněnou louku. Najednou Petr objeví něco, co se podaří možná jen jednou za život.

„Taky už ho nebavilo poslouchat to žabí kvákání!“