O Jávě, sopkách, jídle a liberalismu

Muslimové jsou dobří lidé. Nepijí alkohol a pětkrát denně se modlí. Myslím, že teď je potřeba říkat to nahlas. Zejména kvůli tomu, co se děje na Blízkém východě. Muslim nerovná se terorista! Slovo „Islám“ dle některých výkladů dokonce znamená „mír“. Nenechte se vyprovokovat k plošné nenávisti a radši s námi pojďte navštívit přátelskou Jávu. 

Indonésie je nejlidnatější muslimskou zemí na světě a její hlavní město Jakarta drží aktuálně druhé místo mezi největšími městy světa. Hodně lidí potřebuje hodně jídla, proto je celá Jáva převážně zemědělská. Rýže a kokosové ořechy se pěstují v nížinách, čaj, zelí, okurky a mnoho dalších druhů zeleniny na vysočině. Moc se mi líbí projíždět krajinou ve vlaku. Rolníci okopávají rýži, bosé nohy do půl lýtek ponořené v bahně, na banánovnících se zelenají trsy banánů, vysoké palmy dodávají scenérii exotický nádech a nad tím vším se zvedají sopky porostlé hustou tropickou džunglí. Cítím se trochu jako doma. Jízda vlakem je totiž všude na světě stejná.

Jak to nebyla ta největší

„Musíte si vylézt na Mt. Bromo!,“ slyšíme ze všech stran. A obrázky s mnoha kouřícími krátery v rozlehlé kaldeře a vysokou sopkou v pozadí vypadají úchvatně. Fendy nám dokonce poradí, kde je nejlepší vyhlídka a kudy se tam dá dostat zadarmo. Vstupné na Bromo jakožto do národního parku činí oficiálně 430 korun za osobu. Ta velká sopka na obrázku ale budí respekt. „Jak dlouho to trvá, vylézt nahoru?,“ ptám se Fendyho. „Ne víc než půl hodiny.“ Ukážu na fotce na vrcholek té nejvyšší sopky. „Opravdu?“ „Ale to není Bromo! Vy nevíte, která je Bromo? Bromo je ta nízká vlevo, se zřetelnou pěšinou, sloupem kouře a chrámem na úpatí!“

Na železniční stanici v Probolinggo se nás sejde sedm turistů. Roger z Británie, Petra z Francie, Francesco z Itálie, Ellie ze Skotska, Felix z Německa a my dva. Člověk by čekal, jaká to bude výhoda, cestovat ve více lidech. Francesco, horkokrevný Ital, ale naštve místňáky hned na začátku a ti nás nechají pěkně vydusit. Dvě hodiny nám tvrdí, že čekají na víc lidí, protože minibusy neodjíždí poloprázdné. Když nikdo nepřijde (kolik autobusů s místními zatím projelo kolem?), nastaví nám nehoráznou cenu 1000 korun za minibus na 43 kilometrů. A my s tím nemůžeme udělat nic. Naopak jsme rádi, že už konečně můžeme jet.

Vstáváme ve tři ráno. Vyhlídka na Bromo je nejlepší při východu slunce. Nad vesnicí se nachází dvě. První z nich, hodinu chůze do kopce, je zadarmo a zeje prázdnotou. Druhá je výš a jezdí se na ni džípem za 650 korun na osobu. Když zvednu hlavu a podívám se tím směrem, spatřím několikasethlavý dav. Užíváme si ticho a první červánky objevující se nad sopkami. Jediná trhovkyně tu má rozložený svůj stánek. Trochu se třeseme zimou a horký čaj nám udělá moc dobře. Svět se začíná pomalu rozsvěcet a sopky objevovat v šeru. Mt. Batok má dokonalý kuželovitý tvar, z Broma bez přestání stoupá pruh kouře a Mt. Semeru (3676 m) se zvedá ještě o tisíc výškových metrů výš než ostatní sopky. Čas od času z ní vyblafne obláček dýmu. Setrváme na vyhlídce hodinu a půl. Z úplné tmy až do slunečného rána. Teď to ale musíme vzít poklusem. Chceme vylézt na Bromo a v 9 ráno odjíždí náš minibus, abychom v 11 chytili v Probolinggu vlak.

Modrou vodovodní nádrž a písečnou pěšinku, vinoucí se hned za ní prudce dolů, objevíme snadno, přesně jak řekl Fendy. Tady vstupné nikdo nevybírá. Přes plato kolem hinduistického chrámu je to k úpatí Broma chvilička.  Fascinuje nás ale, jak mohli postavit chrám na takovém místě. Přímo mezi dvěma stále aktivními sopkami. Pod Bromem to žije. Davy lidí, místních i turistů. Desítky džípů, motorek a koní. Pod sopku v džípu, a dál na koni. Pokud vás to takhle baví. Po širokém a strmém schodišti vedoucím až na okraj kráteru už musí pěšky každý. Výhled do hloubi sopečných útrob bere dech. Tohle je skutečná sopka přesně podle mých představ o tom, jak by sopka měla vypadat.

Gurmánské okénko indonézštiny

Cestujete-li do Indonésie, měli byste znát několik základních slovíček. Nedůležitější jsou dvě: nasi goreng. To vás zachrání vždycky, když budete mít hlad a jídelnímu lístku v indonézštině nebudete rozumět. Nasi je rýže a goreng smažená. Typicky se podává se zeleninou, kousky kuřete nebo mořskými plody. Dá se jíst dokola několik dní (i týdnů…) případně na střídačku se smaženými nudlemi mie goreng. Další místní specialitou je žlutá kari polévka soto s kuřetem ayam. Všechno, co jen přibližně připomíná chleba, od toastů až po místní palačinky na sladko, je roti. Když uvidíte u sopečného kráteru velkou tabuli inzerující telur rebus, nejedná se o žádnou hádanku. Nabízejí tu vejce vařená ve vroucí vodě geotermálního kráteru. Ještě stačí přidat slovíčko sayur pro zeleninu a bakso pro masové koule a už rozumíte celému jídelníčku. 

Za zmínku stojí i zdejší tropické ovoce. Ananasy, melouny, manga, banány i kokosové ořechy chutnají úplně jinak, než ty z českých supermarketů. Mnohem lépe! Sladké, šťavnaté a čerstvé. A k tomu si přidejte ještě zhruba desítku dalších druhů ovoce, v našich končinách téměř neznámých. Jackfruit, liči, rambutan, pitahaya (dragon fruit), durian, maracuja (passion friut) a božská papája. O durianu bude řeč příště, teď bych ráda zmínila „dračí ovoce“. Existuje ve dvou verzích. Bílá a sytě růžová. Bílý jsme ochutnali na Havaji (cena 5$ za kus) a v mnoha jihoasijských zemích (1$ za kus). Růžový z Jávy ale překoná všechny. Sladký a dokonale šťavnatý. 

Sultánské město a zašlá sláva

Na prohlídku Yogyakarty se vydáme stylově. Cyklorikšou. Její pronájem i s průvodcem a šlapačem v jedné osobě vyjde na 40 korun za hodinu. Yogyakarta je speciální region v rámci Indonésie, jediný, jehož vládce je dědičný a ne volený lidem. Sultán Hamengkubuwono IX., otec současného sultána, se velkou měrou zasadil o nezávislost Indonésie, proto dostal za odměnu celý region pod autonomní správu. Lidé mají svého sultána rádi a on jim dobře platí. Navštívíme ptačí trh, dílnu na zpracování stříbra, kde vyrábějí nejdelikátnější šperky a dekorační předměty. Plachetnice, cyklorikši, delfíni propracovaní do těch nejtitěrnějších detailů. Nádhera a za nízkou cenu. Následuje batikářská dílna a tradiční výroba loutek pro stínové divadlo. Vodní chrám, kde měl sultán své lázně, a nakonec i sultánský palác. Vstupné stojí 30 korun a uvnitř se nesmí fotit. Leda byste si pořídili speciální povolení pro fotografy, které stojí 2 koruny. :) 

Průvodkyně nás provede palácem. Ze všeho čiší dávno zašlá sláva. Nejzajímavější je místnost, kde jsou zobrazeny sultánské rodokmeny. Jak zdůrazňuje průvodkyně, čím víc žen a dětí, tím víc starostí. Proto má současný sultán jen jednu ženu, ačkoli mu zákon a jeho víra povoluje mít až čtyři. Jeden z předchozích sultánů měl 98 dětí, nepamatoval si jména jejich ani svých manželek, a to pak byl oheň na střeše. Sultánové jsou muslimského vyznání. Indonésie je ale tolerantní multináboženskou zemí a všechna náboženství se tu vzájemně ovlivňují. Sultánovy ženy ani dcery nechodí zahalené a na historických obrazech jsou zobrazeny dokonce s odhalenými rameny.

Chrámy, které musíte (nebo nemusíte?) vidět

Hinduistický Prambanan a buddhistický Borobudur, oba zapsané na seznamu UNESCO. Ten první z nich je vzdálený pouhých 21 km z centra Yogyakarty. Máme na výběr tři možnosti, jak se tam dostat. Zaplatit si výlet v hotelu za 320 korun pro dva, půjčit si motorku za 130 korun nebo jet autobusem, což by nás mělo vyjít celkem na 40 korun. Je to tedy jasná volba. Hned před hotelem nás odchytí cyklorikša. Ten správný autobus tady v okolí prý nestaví a on nás za 20 korun zaveze na autobusovou zastávku. Skočíme na to. Autobusová zastávka je vysoká vyzděná budka a všechny autobusy mají přes metr vysoký podvozek, průvodčího u každých dveří a zastavují pouze na zastávkách. Čekáme dvacet minut na ten, který nám poradí obsluha zastávky. Autobus s námi jede směrem, který vůbec nepotřebujeme, a po nějakém čase nás vysadí na nádraží. Tady si musíme přestoupit. Dvacet minut čekáme na další. Jsme na cestě už hodinu a půl a ujeli jsme vzdušnou čarou asi kilometr od hotelu. Tenhle autobus nás zaveze jen na hlavní třidu a tady zase musíme přesedat. Třetí autobus nás vysadí na konečné a odtud můžeme jít pěšky nebo se svést rikšou. Aby mě zas někdo vozil hodinu dokolečka a zatím zavřeli chrám? Nikdy! Po téměř třech hodinách stojíme před vstupní bránou. Vstupné pro cizince stojí 430 korun za osobu. Pro místní je za desetinu. Vážně tenhle chrám potřebuju vidět?

Skřípíme zuby, ale jdeme. Hned u vchodu nás odchytí dvě muslimské studentky a nabídnou nám, že nás zadarmo provedou v rámci praxe. Musíme jim jen na závěr vyplnit papír o tom, jak se nám prohlídka líbila. Původně se Prambanan, postavený v devátém století, skládal z 240 svatyň. Pak ale vybuchla blízká sopka Merapi a místní lidé se přestěhovali na východní Jávu., takže chrám začal chátrat. Podobný osud postihl i nedaleký Borobudur. Když se o Prambanan začali v 19. století zajímat Evropané, byly z něj jen trosky. Rozsáhlou rekonstrukci zahájili Holanďané v roce 1918. Nyní tu stojí osm hlavních chrámů, osm strážních chrámů a dva malé. Nejvyšší z nich je věnovaný Šivovi-ničiteli a dva boční Brahmovi-stvořiteli a Višnuovi-ochránci. Průvodkyně nám ukazují sochy uvnitř chrámů a vysvětlují symboliku s nimi spojenou. Reliéfy na obvodových stěnách vypráví dávné příběhy. Kolem šesté nás ochranka začne pomalu vyhánět a o chvíli později obloha zčervená a věže chrámu se ponoří do zapadajícího slunce. 

Borobudur se nachází po cestě na Dieng Plateau, kam máme namířeno, takže se tu zastavíme. Cesta sem je podobný zážitek jako na Prambanan a nepoměr mezi cenou vstupného pro cizince a pro místní je ještě větší. Můžu jim třeba hodinu vyprávět o diskriminaci a chudých cestovatelích, kteří sem vláčeli přes půl světa, ale s pokladními to nehne. Pět set korun, prosím! Nechápu, proč by se do buddhistického chrámu mělo platit vstupné. Odpověď zní, protože se nachází na seznamu UNESCO. Grrr. Petrova obvyklá věta „když už jsme tady“ mě tentokrát nezviklá. Rozhodnu se počkat něj před chrámem. To ale nechce, a tak koupí vstupenku i pro mě. Chyba. Borobudur je velké zklamání. Velká pagoda čtvercového půdorysu postavená ze dvou milionů kamenných bloků. Spodní patra zdobí reliéfy podobné těm na Prambananu, horní patra jsou poseta kruhovými stúpami se sochou Buddhy uvnitř. Prostě jen další chrám, nic víc. Často se nám stává, že se s námi chtějí fotit místní. Bledé tváře jsou tu pro ně stále ještě exotické opičky. Nezeptají se na jméno, nezajímá je, odkud jsme. Jen fotku, prosím. Petra si vyhlédne skupinka muslimek, a tak má aspoň jeden z nás důvod se dneska usmát. 

Cestu od chrámu k východu lemuje „ulička smrti“. Kilometr dlouhá pěšina obklopená z obou stran krámky se suvenýry a hlasitě pokřikujícími prodejci.

Kde bydlí bohové

Dieng Plateu se rozkládá v kaldeře pradávné sopky, ve 2000 m n. m. Nacházejí se tu jedny z nejstarších pozůstatků chrámů na Jávě, zhruba ze 7. století. Z původních asi čtyř set zbylo dnes osm. Název pochází se sanskrtu a znamená Příbytek bohů. Dieng láká návštěvníky zejména malebnými políčky přilepenými na svazích kopců, citelně nižší teplotou vzduchu oproti zbytku ostrova a pozůstatky geotermální aktivity. Není vůbec těžké najít si mezi políčky svůj vlastní malý gejzír nebo barevné čmoudivé jezírko, kde nebude široko daleko nikdo jiný, než zemědělci okopávající saláty v holínkách a se špičatými klobouky na hlavách.

Po Diengu je nejlepší projet se na motorce, jelikož jednotlivé vyhlídky, chrámy a krátery jsou hodně daleko od sebe. Petr jednu sežene od domorodce za 100 korun na půl dne. Prostě dostane klíčky do ruky a uvidíme se tady ve dvě. Petr si aspoň napíše jeho jméno a telefonní číslo, kdyby něco… Z geotermálních jevů stojí za zmínku kráter Sikidang, velké vroucí jezero, ze kterého vycházejí oblaka páry. Kolem dokola leží žluté balvany síry a ze země uniká kouř. Ve stáncích rozesetých kolem kráteru se prodává podivné ovoce carica, zdejší specialita. Kompot z ní chutná příjemně po hruškách a broskvích.

Tolerance především

V Jakartě se s tolerancí a liberálním smýšlením setkáváme na každém kroku. Naše hostitelka Monika bydlí sama ve velkém domě. Její muž pracuje na Sumatře a domů jezdí jen jednou za dva až tři týdny. Monika je muslimka, stejně jako její muž a celá její rodina. Nenosí šátek a nikdy to po ní nikdo nevyžadoval. Ani rodiče, ani její muž, dokonce ani její ortodoxně založená tchýně. Vysvětluje nám, že v koránu stojí, že ženy se mají zahalovat při modlení, ale nijak se to netýká jejich soukromého života. Její matka si prý zahalovala vlasy, jen když je měla mastné a chtěla jít ven, což její muž bytostně nesnášel. Po ulicích Jakarty proudí davy žen se zahalenými vlasy. Tyto šátky jsou ale krásné, barevné a z kvalitních materiálů. Působí jako ozdoba, módní doplněk. Barevný šatek přes hlavu je to jediné, čím se jakartské muslimky odlišují od evropských žen a dívek. Nosí totiž barevná trička, džíny, sukně i přiléhavé šaty. Zahalenou tvář nebo černou burku, ponechávající ženě jen škvíru pro oči, byste v Jakartě hledali jako jehlu v kupce sena. Nosit šátek tu není povinnost, ale svoboda volby.

Istiqlal, největší mešita v Jakartě, patří zároveň mezi největší mešity světa. V době svátků může pojmout až 200 tisíc věřících. Proplétáme se mezi mramorovými sloupy a hledáme vchod. Samozřejmě naboso. Jakožto cizinci musíme nejprve do centra pro návštěvníky, kde nám řeknou pár slov o mešitě, a kterou její část smíme navštívit. Překvapí mě, že mě pustí dovnitř tak, jak jsem. Tričko s dlouhým rukávem, kraťasy pod kolena, nezahalené vlasy. Ostatně, i některé muslimky přicházejí do mešity prostovlasé. Tam se převlečou do mukeny – dlouhé sukně a šátku, který splývá od hlavy přes paže až do pasu. Obličej zůstává nezahalený. Pak se pomodlí a z mešity odcházejí opět prostovlasé. Mužský a ženský prostor v mešitě je rozdělen. Stejně tak je to i v autobusech hromadné dopravy. Zadní část, kde stojí a sedí muži, obvykle praská ve švech, ale v přední, ženské části, je volněji. Tohle se mi hodně líbí. Opatření zcela jasně přispívající k pohodlí a bezpečnosti žen.

Mezi slumy a hypermoderními nákupními centry

Jakarta je obrovské město, v aglomeraci dle některých údajů dokonce druhé největší na světě. Nemá metro, jen rychlodráhu pro autobusy a všudypřítomné tuk-tuky a motorikši. V Indonésii a speciálně v Jakartě slýcháme často chválu na současnou vládu. Podniká prý dobré kroky, buduje infrastrukturu, nové silnice a přístavy. Nic nemůže vypovídat o Jakarťanech víc než to, že ač v drtivé většině muslimové, za svou hlavu si zvolili mladého muže z čínské komunity vyznání křesťanského. Protože je nezkorumpovaný, moudrý a prosazuje dobré věci, všichni ho zbožňují. V druhém největším městě světa se teprve teď začíná budovat metro, protože předchozí vlády neměly dostatek odvahy učinit některá bolestivá rozhodnutí, jako uzavřít důležité silnice, kde stavba probíhá.

Panorama města tvoří mrakodrapy a nablýskané skleněné věžáky. Do velkého luxusního obchoďáku musíme vejít skrz bezpečnostní rám a válíme oči, kam se na něj hrabou ty pražské předpotopní. Každá část centra je postavená v jiném stylu a sehnat se tu dá úplně všechno. I třešně z Nového Zélandu za 850 korun za kilo. Okrajové čtvrti pokrývají slumy, špinavé chýše se střechou z vlnitého plechu a tuny odpadků. V centu města se neustále ozývá troubení a pokřikování pouličních prodejců všeho možného a k nosu se nesou vůně pouličního jídla. Vyzkoušíme martabak, čerstvě pečenou tlustou placku na sladko, posypanou čokoládou a mletými oříšky, politou máslem a smetanou. Přeloží se napůl, rozkrájí se na kousky a za 35 korun se z toho najíme oba dosyta. A pak zamíříme na letiště…