Skákající krokodýli a modrý Karlštejn

Pětimetrový gigant se prudce vymrští a dlouhá řada žlutých zubů naprázdno cvakne. Slečna, která ovládá dřevěnou tyč s velkým kusem syrové krávy, znovu dvakrát pleskne masem o hladinu. Krokodýl, jehož čichové buňky jsou již vydrážděné na maximum, neváhá znovu vyskočit z vody a chňapnout po kořisti. Show pro turisty, no. Krokodýli jsou praví, leč situace zcela umělá. Velmi živě si však nyní dokážeme představit, co všechno takový krokodýl umí.

Krokodýli jsou v Austrálii docela téma. To, o čem se na jihu jenom šušká, se na severu opravdu děje. Novinové titulky hlásají: „Krokodýl zaútočil na opilé domorodce!“, „Krokodýl držel týden muže na stromě!“, Čtyřmetrový krokodýl skočil do lodě a kousl muže do hlavy!“, „Podivínský krokodýl ukradl motorovou pilu!“ a následuje záběr na velkého jedince s motorovkou v zubech. Krokodýli jsou predátoři a lovení lidí mají v oblibě. Ne jako žraloci, kteří o lidi většinou nejeví zájem, nebo medvědi, kteří radši žerou bobule a trávu. Krokodýl se specializuje na lidi, a jakmile zavětří člověka ve svém teritoriu, okamžitě jde po něm.

Stopování přes poušť II.

Cesta z Alice Springs do Darwinu měří 1500 km a stopování může být zdlouhavé a beznadějné, nebo snadné a rychlé. Záleží jako vždycky na štěstí. První den nepřijde. Na silnici jsme od dvou odpoledne a během první hodiny se dostaneme pouze na benzínku na konci města, kam nás sveze místní elektrikář. Další tři hodiny vydržíme testovat, jestli je lepší ukazovat nápis „Darwin“ na jedné straně cedule nebo „North“ na druhé. Nefunguje ani jedno, a tak se vrátíme k Emmě, uvaříme večeři pro pět lidí a tím si vysloužíme nocleh v obýváku. Druhý den začneme už o půl sedmé ráno.

Prší. V poušti by pršet nemělo, ale je to mnohem příjemnější než čtyřicítky před týdnem. Na stopování stačí jeden, a tak se posadím na poklop od kanálu. Nemám na sobě bundu proti dešti, upekla bych se, prostě jen sedím u silnice, prší na mě a… já v mžiku usnu. To mě přesvědčí to tom, že jsem už skutečně dovedla k dokonalosti schopnost usnout kdekoli a kdykoli. Kolem desáté už máme pěkně zmoklou ceduli, a tak se jde Petr podívat zdálky, jestli je ještě čitelná. Jen co poodejde, zastaví u mě džíp. „Mám ale jen jedno sedadlo,“ řekne chlápek za volantem. První, kdo zastavil po celkem osmi hodinách stopování. Tuhle příležitost nesmíme promarnit. „To nevadí,“ odpovím, „my se vejdeme všude.“ Jede až do Tennant Creeku, pět set kilometrů odsud!

Silnice je často pod vodou a džíp brodí. Poušť se zelená. Pěkná podívaná. Tim, revizní technik klimatizací a nadšený cestovatel, odpoví, že vidíme krajinu ve velmi neobvyklém stavu. Zastavíme dvakrát. Poprvé u benzínové stanice v Barrow Creeku. Stojí tady stará hospoda „Pijákova lavice“ a místní hospodský Michael sbírá artefakty od všech turistů, jedoucích kolem. Celá restaurace je oblepená nejrůznějšími bankovkami, fotkami, obrazy, vzkazy a vlajkami. Má už sbírku od návštěvníků ze 198 zemí světa, ale neočekává, že by se někdy zastavil turista ze Severní Koreje. Od Čechů jich už má asi stovku. A my jsme prý letos první Češi v jeho hospodě.

Druhá zastávka je uprostřed skalních bloků, zerodovaných do tvaru velkých koulí. Ďáblovy kuličky, v domorodém jazyce „Karlu Karlu“. Než se dost vynadíváme, Tim si dá oběd. Ve tři odpoledne jsme v Tennant Creeku. Každý, koho vidíme na ulici, je Aboridžinec. Usadíme se na konci obce ve stínu stromu (už zase neprší, ale svítí sluníčko) a stopujeme. Kolem jezdí hlavně domorodci v nových nablýskaných džípech. Přijedou k nám na kole tři malé domorodé holčičky, rychlou a trochu komolenou angličtinou si s námi začnou povídat. Sice nám kazí stopování, ale je s nimi legrace.

Po třech hodinách u nás zastaví stařičký Landcruiser a mladý kluk původem z Ruska nám nabídne svezení do Three ways. Je to jen 25 kilometrů, ale na rozcestí máme mnohem větší šanci něco chytit. Právě ve chvíli, kdy nás vysadí u benzínky a otočí se na zpáteční cestu (to sem jel jenom kvůli nám??), vyjíždí od benzínky džíp. Je plný. Dva dospělí vpředu, dvě holčičky vzadu. Mávnou na nás, ať si nastoupíme. Batohy letí na korbu a my se vmáčkneme dovnitř. Jednou z Cairns do Darwinu, což je 2400 km. Vyjeli včera večer a doma chtějí být zítra ráno před úsvitem. Je to ještě tisíc kilometrů! Řídí jen mladá žena, muži sebrali papíry za řízení v opilosti. Ona do sebe hází jeden energy drink za druhým. Jsou napůl Aboridžinci. Vsadím se, že omezit své pohodlí a bezpečnost svých dětí na naprosté minimum kvůli dvěma stopařům je přesně to, co by žádný člověk západního smýšlení nikdy neudělal. 

Spustí se průtrž mračen, která trvá celou noc a my ani nedokážeme vyjádřit naší vděčnost, že jsme v suchu a míříme do Darwinu.

Jak nalákat krokodýla

Darwin je klidné a moderní přístavní město. Půjčíme si auto na další den a přistaví nám opět Hyundai, jenže tentokrát maličkého, třídveřového. Pojmenujeme ho Emilka. Asi šedesát kilometrů na východ od města se rozkládají Wetlands (Mokřady).  Klima v Darwinu je vlhké a vody tu nikdy není nedostatek. Před padesáti lety se tu pokoušeli pěstovat rýži, projekt dopadl neúspěšně a od té doby jim zůstali vodní buvoli, kterým se tu dobře daří. V řece Adelaide žije opravdu HODNĚ krokodýlů mořských, lidové zvaných „Salties“ a tři lodní společnosti provozují plavby za těmi „skákajícími“.

Vyhlídková plavba trvá hodinu. Hned na začátku pluje za lodí jeden opravdu velký krokodýl, ale toho už prý krmili ráno, a tak nic nedostane. Takoví krokodýli jsou velmi chytrá zvířata. Za zvukem lodi se stahují jako můry za světlem a říká se, že pokud musíte každý den chodit k řece, vyberte si pokaždé jinou cestu, jinak si na vás jednoho dne krokodýl počíhá. Malí krokodýli na řece Adelaide měří 1,5 – 2 metry a ti velcí 4 – 6 metrů. Největší plazi na světě. Malý krokodýlek skáče po mase jako divý. Když vyskočí čtyřikrát dost vysoko, dostane kus masa za odměnu, aby se příště zase snažil. Poslední krokodýl je největší. A velmi rozvážný. Nemá potřebu ze sebe dělat šaška kvůli troše hovězího. Vydráždit ho ke skoku trvá slečně s masem na tyči dobrých dvacet minut. Nejprve ho vyláká na břeh, pak znovu do vody a nakonec se půl tuny masa odhodlá, odrazí a chňapne. 

Divocí krokodýli, sladkovodní i mořští, jsou přísně chránění zákonem už skoro padesát let, od doby, kdy byli kvůli masu a kůži téměř vyhubeni. Nyní jich žije na území Severního teritoria víc než sedmdesát tisíc kusů. Legální obchod s krokodýlí kůží a masem nicméně stále žije. Několik tisíc krokodýlích vajíček ročně je sesbíráno na březích řek a krokodýli pak uměle odchovávaní na farmách.

Když něco modrého připomíná domov

Národní park Litchfield leží asi sto kilometrů odsud na jihozápad a vstupní bránou do něj je městečko Batchelor. Objedeme centrum, abychom se nezdržovali, a v postranní ulici najednou vykulím oči. Stojí tam zmenšenina hradu v modré barvě. To je Karlštejn! Jdeme si ho prohlédnout zblízka. Postavil ho během pěti let v důchodu český rodák Bernard Havlík, všeuměl. Pracoval v textilním průmyslu, v uranovém dole, v lesnictví a zahradnictví a v Batcheloru strávil významnou část svého života. Jen jedinou věc se nedozvíme. Proč je MODRÝ??

Za vodopády a obřími termitišti

Poprvé v životě zažijeme na vlastní kůži, co to znamená „období dešťů“. Sice neprší celý den bez přestání, na krajinu ale spadne během jediného dne tolik vody, co v sušších oblastech za tři měsíce. Objevovat krásy národního parku Litchfield se dá nejsnadněji v autě s náhonem na všechna čtyři kola nebo pěšky. To však platí pouze v období sucha. V období dešťů jsou všechny nezpevněné cesty uzavřeny. Nejdůležitější místa ale spojuje hladká asfaltová silnice a Emilka si musí zabrodit jenom jednou.

Hned první zastávka je fascinující. Podél cest na severu Austrálie stojí statisíce metr nebo dva vysokých termitišť. Ta zdejší ale překonávají všechny. Najdeme tu dva typy termitišť. Katedrální, více než šest metrů vysoká termitiště ve tvaru úzkého kužele, která si staví termiti na suché zemi, a magnetická, tenká tak, že vůbec nechápeme, jak jim to může držet. Jsou orientovaná v severojižním směru, aby na ně v období sucha dopadalo co nejméně slunečních paprsků, a stojí na vlhké, v obdobích dešťů částečně zatopené půdě.

Litchfield je národním parkem vodopádů a křišťálově průzračných jezírek, kde je úžasné koupání. To platí ale zase jen v období sucha. Nyní jsou na každém kroku výhružné cedule: „Nepřibližujte se k vodní hladině, sladkovodní krokodýli žijí v této oblasti. Je známo, že se zde může vyskytovat i mořský krokodýl. Jeho útok může způsobit zranění nebo smrt.“ Když se jdeme projít nahoru kolem vodopádů, vezmu si radši do ruky velký kámen. Pro jistotu. A věděli jste, že když utíkáte před krokodýlem, musíte co nejvíc kličkovat? Když běží rovně, nemáte proti němu šanci, ale v zatáčkách má několikametrový ještěr dost zřejmou nevýhodu.

Vodopády Florence Falls jsou půvabné, leč nikoli impresivní. Tolmer Falls jsou úžasné. Řeka protéká velký skalním oknem a padá do barevného kaňonu, kde je koupání zakázáno i v období sucha kvůli hnízdícím koloniím vzácných netopýrů. Na vyhlídce stojíme v prudkém dešti poměrně dlouho a čekáme, než přestane. Okruh zpátky na parkoviště vede kolem cypřišů, které prý přežily i období dinosaurů díky jednoduchému triku. Mají příliš tuhé listy, které nikomu nechutnají. Nejpopulárnější zastávkou v parku jsou vodopády Wangi. Nyní se zdá být výhodné, že jsme tu v tenhle deštivý čas. Není tu kromě nás ani jediný turista, a tak můžeme nerušeně pozorovat malé wallabies a dvakrát dokonce zahlédneme i psa dingo. Vodopád Wangi je rozvodněný, což z něj dělá rozhodně zajímavější podívanou než za sucha, kdy dolů padají jen dva čůrky vody.

Emilku vracíme na letišti. Dle instrukcí ji necháme stát na veřejném parkovišti, odemčenou a s klíčky v palubní přihrádce. Odlétáme od Indonésie. Jak se nám líbilo na Bali a Jávě se dozvíte zase příště.