Jak jsme pekli babičku

Znám dva způsoby, jak navštívit Spojené státy. Rychlý road trip, abyste toho viděli co nejvíc za co nejkratší dobu. Nebo naopak cestovat víc v pohodě a vybrat si jen místa, která vám stojí za to. Ta pak můžete poznat důkladně. Následujících sedm dní jedeme v prvním režimu - babička odlétá za deset dní a zaslouží si užít si týden podle svého gusta. Už doma jsem jí slíbil Grand Canyon.

Další den či dva v Sequoia National Park by se daly strávit zajímavými procházkami či treky kolem pralesních velikánů s oranžovými vrásčitými kmeny, my ale vyrážíme do slibně znějícího sesterského parku Kings Canyon. I tady jsou k vidění skvělé sekvoje, kterým vévodí General Grant Tree. Samotný kaňon je pěkný, ovšem pro evropské oko zvyklé na alpská údolí přece jenom ne až tak "wow". A navíc se musí jet zase zpátky stejnou cestou.

O dost zajímavější je Mohavská poušť s nejvyššími pískovými dunami v USA. Zastavujeme se tu na cestě do Las Vegas a nelitujeme. Už se stmívá, takže máme 200 m vysokou písečnou dunu sami pro sebe. Kemp nacházíme o asi 60 mil dál a jsme tam úplně sami. Není se co divit, ostré ranní sluníčko nás okamžitě vyhání ze stanu a jsme rádi, že je tu přístřešek, pod kterým se můžeme při snídani schovat do stínu. Je to ovšem skvělá příprava na počasí v Las Vegas.

Do Vegas se dostáváme trochu oklikou, kluky poprvé v životě baví muzeum. Je v Kingmanu a je věnováno Route 66. Seriózně představuje, jak vypadala tato známá silnice před postavením paralelní dálnice. Líbí se nám také stará auta známá z animované pohádky Cars. Jsou vystavená v životní velikosti na zachovalém úseku této silnice poblíž jižního okraje Grand Canyonu.

Grand Canyon nás vítá i při své nadmořské výšce přes 2000 m n.m. horkým dnem. I tak se vydáváme na asi 5 km procházku přes několik nádherných vyhlídek z jeho jižního okraje až k Hopi Point a pak využijeme shuttle bus zpátky na parkoviště k návštěvnickému centru. Ačkoli je trochu umořená vedrem, babička vypadá úplně unešeně. Opravdu nečekala, že to bude až tak hluboké, obrovské a barevné. Škoda, že krásu kaňonu nemůžeme obdivovat taky z jeho hloubky. Túra dolů s převýšením asi 1500 m by byla příliš náročná, fyzicky i časově. V tuto roční dobu taky kvůli nesnesitelnému vedru - dole je zhruba o 15 °C víc než nahoře. Jáchyma nakonec nejvíc nadchne roztomilý plyšový zajíc, kterého dostane od babičky k narozeninám. Plyšáček však díky své vyspělé mimice dostane později přezdívku Psychovrah. :)

O pár týdnů později prozkoumáme Grand Canyon i z jeho severní strany. Oproti jižní je to tu o 300 metrů výš, přijede sem o 90 % méně turistů a jsme asi 3x dál od Colorada vlnícího se někde dole v údolí. Vyhlídky do kaňonu jsou skvělé, na některých nás obklopuje hluboké údolí ze tří stran. Tentokrát je počasí horší nebo vlastně lepší, protože těžké bouřkové mraky, které sem žene silný vítr z jihu, dodávají kaňonu na dramatičnosti. V restauraci s výhledem dolů skrz veliká okna usadnu ke klavíru a na naléhání kluků vylovím pár not z paměti. Po cestě zpátky nás překvapí velké stádo bizonů kousek za branou parku u silnice.

Las Vegas nás ochromuje hned po otevření dveří klimatizovaného auta mohutnou vlnou horkého vzduchu. A to už je půl desáté večer! Když je tu teď takhle, tak jak bude přes den? Předpověď počasí říká, že dopoledne začínáme na 35 °C a každou hodinu přibude stupeň. Asi tak do čtyř odpoledne, kdy bude kolem 43 °C. Tato teplota vydrží asi do sedmi, kdy zase po stupních za hodinu začne klesat. Radši vynášíme všechny potraviny do hotelového pokoje.

Kluci jsou z tohoto města u vytržení. Umělý New York, Paříž, Benátky, Egypt, sopka, kasina, zastřešená ulice Fremont street s obrovskou videoprojekcí na stropě, značkové obchody Coca Cola či M&M's. Čekali spíš něco jako Los Angeles, zdejší lunaparkové dekorace a efekty jim vyrážejí dech. Velmi oceňují, že tu trávíme hned dvě noci a to ještě netuší, že si tu pobyt zopakujeme i s Katkou o 10 dní později, a to přímo v hotelu Circus Circus s mnoha atrakcemi a zastřešeným lunaparkem pro děti.

Death Valley je novou zkušeností pro nás všechny. Je slunečno a spalujících 53 °C ve stínu jsme předtím nikdy neměli tu čest si vyzkoušet. Katka o tenhle zážitek přijde, o týden později je tu pod mrakem a "jen" 51 °C. Hned na prvních úžasnźch vyhlídkách Zabriskie Point a Artist's Palette je jasné, že toho moc mimo klimatizovanou kabinu auta nenachodíme.

Vzduch je tak horký, že "svěží vánek", kterým nás údolí častuje, spaluje oční víčka. I na kraťoučké procházky si bereme lahev vody do ruky. Po chvíli focení mě začíná pálit i černý foťák a mám pocit, že ani jej fungování v takovém neskutečném vedru nebaví.

Badwater, nejnižší místo USA s 86 metry pod mořem, ale vidět musíme, už kvůli té malé solné pláni. Ona tedy má pár kilometrů, ale srovnání se salary v Bolívii, o kterých jsme psali dříve, nesnese. Začínám oceňovat svoje pohorky. Jsem přesvědčený, že mi tu v nich je mnohem lépe, než v nějaké vzdušné letní obuvi. Naplno se tu osvědčí i v písečných dunách, kde mě skvěle chrání před žhavým pískem.

Kempujeme o pár mil dál v kempu Emigrants. Světe div se, i tady jsme úplně sami. V noci teplota příjemně klesne pod 40 °C a my pozorujeme tisíce hvězd, jejichž světlo neruší žádné lidské. Takových míst už moc není. Bivakuji radši na dřevěném stole u stanu. Těžko říct, jestli mě přitom pouštní vánek spíš ochlazuje nebo zahřívá, ani nevím, jestli je mi příjemný.

I na takovém suchém a nehostinném místě, jako je Údolí smrti, je voda. Kromě návštěvnického centra ve Furnace Creek je možné ji najít i u Scoty's Castle, zámku, který nechal postavit zdejší podvodník Scotty uprostřed pěkné oázy. Bílá rezidence s palmami vysázenými všude kolem působí v Údolí smrti až nepatřičně. Velmi se nám líbí nedaleký třistametrový kráter Ubehebe, vzniklý asi před 2000 lety výbuchem páry v podzemí.

Týden nám utekl jako voda a my míříme do Bishopu, kde nabereme trochu unavenou a zároveň odpočatou Katku po jejím úspěšném zdolání Mt. Whitney. Prohlédneme si úžasnou výstavu fotografií v místní galerii a po obědě pokračujeme do Yosemit. Tady kempujeme jen jednu noc v přecpané a totálně turistické Yosemitte Village. Setkáváme se tu s americkou babičkou kluků. Společně obejdeme malý okruh kolem vodopádů Lower Yosemitte Falls. Množství turistů se tady asi nelíbí ani malé veverce, která na ně výhružně syčí.

Druhý den večer se kluci v Elk Grove setkávají se svým americkým dědečkem a jsou nadšení, jak je vtipný a velkoryse je rozmazluje různými dárky. První dny jim osladí asi šesti bednami plnými skvělých amerických donutů všech barev a příchutí, které pak musí dospělí dojídat po zbytek návštěvy. My s Katkou velmi oceňujeme možnost pár dní si odpočinout, umýt se, pořádně se najíst a využít jeho skvělý internet pro psaní článků a zálohování fotek.

V sobotu s Katkou a babičkou navštěvujeme známé centrum San Francisca. Lachtani z Mola 39 mají asi zrovna dovolenou - nejsou tu a nikdo neví, kdy se zase vrátí. Projdeme asi tisíc obchodů se suvenýry a ve stylové restauraci si dáme pizzu. Na zpáteční cestě se jedeme pokochat slavným Golden Gate Bridge vykukujícím z mlhy.

V neděli se všichni rozloučíme s babičkou, kterou se nám naštěstí nikde v poušti upéct ani vysušit na sluníčku nepovedlo, a já ji odvezu na letiště. Potěší mě, když mi prozradí, že to byla její nejlepší dovolená v životě.

Přežila sama mezi medvědy!

Kateřina K. (28 let) se vypravila SAMA do srdce kalifornské divočiny, známé hojným výskytem medvěda černého i medvěda hnědého, zvaného též "zabiják"! Odhodlání, hnané pošetilou touhou vystoupit na vrchol Mount Whitney (4421 m n.m.), nejvyšší horu USA mimo Aljašku. Vydala se tím všanc nekonečným hejnům krev sajících komárů, jedovatým hadům, stromům padajícím ve větru jako zápalky, čtyřicetistupňovým vedrům a riziku sežrání medvědem zaživa.

Jednou si můžu dovolit úvod jako v Blesku, no ne? =)
Vyřízení permitu na šestidenní trek je otázkou půlhodinky a patnácti dolarů. Dalších deset zaplatím za dobrou mapu. Sbaleno mám skoro hned, jen mě překvapí množství věcí, které shledám zbytečnými a nechám v autě. Zato poberu co nejvíc jídla a snažím se připravit si co nejpestřejší stravu. Můj batoh váží 18 kg. 8 kg věci, 8 kg jídlo a 2 kg voda. Naštěstí bude každý den o kilo lehčí. Je čtvrtek 26.6. 10:30, když mě Petr odveze na parkoviště u skály Moro Rock a já můžu vyrazit do divočiny.

Moje první emoce je nadšení. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, kolem cestičky se pasou jeleni a medvědi, a sytě červenohnědé sekvoje se zvedají do závratné výše. Cítím se nekonečně svobodná. Pěšina vede dlouho po úbočí svahu s krásnými rozhledy do kraje. Není vůbec značená, jen na rozcestích jsou ukazatele. Všechny vzdálenosti v mapě jsou v mílích, takže mám zpočátku problém určit, jak rychle jdu a kde už asi jsem. Pak začnu počítat potoky. Před první medvědí bednou bych jich měla překročit osm.

Teď bych měla vysvětlit, co je to medvědí bedna. Medvědi obecně na lidi kašlou a nemají potřebu je lovit. Celý den si chodí po louce a žerou trávu. Voní jim ale lidské jídlo. Jakmile medvěd jednou ochutná lidské jídlo, chce další a stane se agresivním a nebezpečným pro člověka. Pak musí být zastřelen nebo převezen do nějaké zoo. Je tedy v zájmu lidí i medvědů lidské jídlo důkladně střežit.

Jsou tři způsoby, jak v divočině zabezpečit své jídlo: nosit s sebou těžký plastový kontejner, skladovat jídlo ve velké kovové bedně, které jsou roztroušené na některých místech v parku anebo věšet jídlo na strom, 15 metrů nad zemí, 4 metry od kmene. Těžkou pikslu s sebou nosit nechci a lozit po stromech taky ne, proto jsem odkázaná na táboření u protimedvědích beden (anglicky "bear box" nebo "food locker"). Jejich polohu mi rangerka při žádosti o permit zakreslila do mapy. Na mé trase je jich celkem 11, můžu si vybírat.

Cestou dnes potkám asi deset lidí, a to ještě netuším, že jich bude každý den méně a méně... Nejvíc husté jsou tří babky skautky, kterým je dohromady asi 200 let a štrádují si to proti mně natěžko. O půl šesté dojdu k medvědí bedně, u které mám v plánu zakempovat. Nikdo jiný tu není, jen uvnitř bedny najdu vzkaz: "Letos tu bylo viděno mnoho medvědů. Nikdy nenechávejte žádné jídlo bez dozoru, dokonce ani na několik vteřin ne! Pokud uvidíte, že se k vašemu stanovišti blíží medvěd, prosím, křičte a házejte tím směrem kameny a větve." Popadnu batoh a rozhodnu se ještě popojít. U potoka v Buck kaňonu je další medvědí bedna, je to tu mnohem hezčí a stojí tu už DVA stany, hurá. Uvařím si večeři, všechno své jídlo schovám do medvědí bedny a jdu spát. Díky dnešnímu vydatnému pohybu na čerstvém vzduchu vydržím spát v kuse krásných 12 hodin.

Druhý den je náročný. Musím přelézt hřeben Great Western Divide a vystoupit do sedla Kaweah Gap ve výšce 3261 m n.m. Dám si celkem 22 km s převýšením 1300 m a 17 kg na zádech. Cestou potkávám mnoho veverek, svišťů, chipmunků a ještěrek. Slunce vydatně praží, pěšina klikatě stoupá od potoka Lone Pine a poskytuje úžasné výhledy na skály a vodopády kolem. Sedím ve stínu pod stromem a dávám si malou přestávku, když jde kolem kluk, Nathan, profesí realitní agent. Dáme se do řeči. Je původem z Aljašky a do Kalifornie se přestěhoval kvůli studiu. Už toho tu prý prochodil hodně, ale tohle je podle jeho slov ten nejlepší trek v celé Kalifornii. Tak super, mám se na co těšit.

Oběd si dám u nádherného jezera Hamilton a po něm mě čeká ještě slušné stoupání do sedla. Odhaduji ho na 3 hodiny a jdu 3,5. Poprvé mám co do činění s "americkými serpentinami", ale o nich ještě bude řeč. Po šesté večer jsem v sedle a za další hodinu a půl už zabírám poslední volný plácek na stan u potoka Big Arroyo. Je tu extrémní množství komárů a sousedi z vedlejších stanů mají přes hlavy moskytiéry. Já praktikuji Jirkovo "vaření ve velkých kruzích", viz. Zase v trapu, a večeři si jdu sníst do stanu.

Třetí den trpím. Ptáte se, jak můžu trpět, když jsem na nejkrásnějším kalifornském treku, na nebi azuro a divočina kolem? Především za to může můj batoh. Nesedí na zádech tak, jak by měl, a bederák nedrží vůbec. Mé nohy mají v silných ponožkách pocit, že každou chvíli shoří. Všude kolem létají oškliví hmyzáci a snaží se ze mě vysát i poslední kapku krve. A jako bonus je ukrutné vedro. Dnes mám v plánu 23 km, nejdřív trochu do kopce a pak něco přes 1000 výškových metrů dolů.

Před polednem se vyškrábu na velkou plošinu, kde to vypadá jako ráj pro medvědy. Obrovské louky se svěže zelenou trávou, potůčky s čistou vodou a dvakrát za den i nějaký ten osamocený turista... =) A nad tím se tyčí Mt. Kaweah do výše 4208 m. Za půl míle přijdu na rozcestí, kde si můžu vybrat, jestli delší cestou kolem jezera nebo kratší cestou přímo. Volím jednoznačně tu delší, ale pěšina je málo zřetelná a dá mi velkou práci ji hledat. Těším se, jak se u jezera rozvalím na karimatku a dám si pauzu. Dost fouká, stromy ve větru zlověstně vržou a vypadají, jako by se chystaly každou chvíli spadnout. Jezero samo o sobě je nádherné.

Cílem dnešního putování jsou horké prameny Kern Hot Springs. Dorazím k večeru a udělá mi radost, že už tu kempuje skupinka čtyř kluků. Komáři jsou natolik dotěrní, že si navzdory všem bezpečnostním doporučením ("nevař ve stanu, ať vůně jídla nepřiláká medvěda") uvařím ve stanu. I v noci je horko, 26 °C, ale koupání nechám až na ráno.
Je neděle a já potřebuji oddech. Když otevřu oko a vystrčím hlavu ze stanu, je už 10 hodin a v kempu jsem sama. Dopoledne strávím koupáním v řece a v horkém prameni. Po obědě vyrazím do dalšího kempu, 12 km proti proudu potoka. Dorazím v 5 a nikdo tu není. Dojde mi, že jsem dnes neviděla jediného člověka. To mám dnes spát mezi medvědy sama?! Postavím stan, uvařím si večeři a čekám. Jediný, kdo dorazí, je ještěrka, která se mi prochází po střeše stanu. Vyměním si baterky v čelovce a do půl dvanácté svítím. Pak už jsem tak unavená, že tvrdě usnu.

Ráno se probudím nesežraná, jupí. Po snídani vyrazím dál. Je teprve ráno, ale teploměr na sluníčku už ukazuje 40 °C. Beru za vděk každým potokem, abych se v něm trochu zchladila. Po poledni se napojím na stezku Johna Muira, dálkovou trasu, která začíná v Yosemitech, vede přes tři národní parky a po zhruba 350 km končí na vrcholu Mount Whitney. Není to ale hlavní dálková trasa v okolí. Tou je Pacific Crest Trail. Začíná na jihu na hranici s Mexikem a končí na severu, na hranici s Kanadou. Je dlouhá 4286 km a obvykle se chodí šest měsíců. Potkám několik lidí, kteří ji jdou. Všichni vypadají šťastně a nadšeně. Prožívají své velké dobrodružství. Tak trochu jim to závidím =).
K poslednímu kempu v Crabtree dorazím současně s bouřkou. Stan mám postavený v cuku letu, a tak mi déšť bubnující na střechu ani v nejmenším nevadí. Aspoň se trochu ochladí vzduch a na závěrečný výstup snad budu mít rozumnější počasí.

Dnes je můj poslední den na treku a bude dlouhý. Mám před sebou 30 kilometrů, 1400 m nahoru a přes 2000 m dolů. Vstávám proto už o půl šesté. Pěšina vede kolem dvou krásných jezer, z nichž druhé se jmenuje Guitar Lake ("Kytarové"). Shora budu mít možnost obdivovat, že má opravdu působivý tvar kytary. Kolem deváté už stojím pod kopcem a umím si představit přímou pěšinu, stoupající až na vrchol. Bohužel žádná taková není. Cestička se stáčí na jih, a pak se čtyři míle dlouhými "americkými serpentinami" vrací zpátky na sever. Do sedla to trvá skoro tři hodiny, a to vůbec nezastavuji. Když vidím dvacet metrů pod sebou pěšinu, po které jsem šla před chvílí, uvědomím si, že jsem za celých šest dní nemusela šplhnout pořádný kopec. Všude jsou ty hloupé serpentiny! Americká serpentina je dlouhá, plochá a otravná serpentina, která vám připadá úplně zbytečná, protože si snadno představíte cestu napřímo. Fakticky má takový sklon, že by po ní v pohodě mohl jet vozíčkář! Velmi dobře to vystihuje americkou povahu. Ale historky o tom, jak si Američani jezdí po kempu autem čistit zuby, ještě přijdou.

Sluníčko svítí, na nebi ani mráček, ale zřejmě díky včerejší bouřce není už takové vedro. Taky jsem o 2000 m výš, než včera ráno. Cestou se mi moc líbí nouzový bivak přilepený na skálu jako orlí hnízdo s úžasným výhledem. V sedle jsem v poledne, zahodím batoh k ostatním odloženým batohům a začnu stoupat na vrchol. Včera tu prý řadila velká bouřka a sněhová vánice. Stopy čerstvého sněhu už nevidím, ale zbytky starého sněhu ze zimy ještě leží kolem cesty. Směrem na východ jsou kolmé srázy prudce dolů.

Je skoro čtvrt na dvě, když stojím na vrcholu. Není tu žádný vrcholový kříž, kamenná mohyla nebo pyramida. Na vrcholu nejvyšší hory "Lower 48" stojí chajda. Výhled je rozhodně super, na všechny strany. Sednout si na okraj strmého srázu, který končí o mnoho set metrů níže, působí až závratně. Pod horou jsou ze všech stran sytě modrozelená jezera. Na západ mám výhled na skalnaté hřebeny hor, a na východ do pouště a na městečko Lone Pine. Vrchol rozhodně není přelidněný, ale prázdný taky ne. Dám se do řeči s jednou skupinkou. Dva kluci, Bryan a David, a Japonec, který to chtěl už dávno vzdát a oni mu pomohli dostat se až na vrchol. Jsou nadšení, Mount Whitney je jejich nejvyšší vrchol v životě. Vyprávějí mi, že v únoru vyhráli v loterii permit na výstup, že je jich na každý den jen omezené množství a jinak než v loterii půl roku dopředu se permit získat nedá. Umíte si to představit? Muset vyhrát v loterii, abyste mohli vylézt na kopec?!? Uvedu je na správnou míru, když jim prozradím ještě druhý způsob. Je možné, tak jako jsem to udělala já, začít na druhé straně parku, dát si 80 mil dlouhý trek a na jeho konci vylézt na Monut Whitney. Permit jsem dostala na počkání.

Na vrcholu se zdržím dlouho, užívám si pocit, konečně zase stát na něčem nejvyšším. Cestou zpátky do sedla kluky předběhnu a v sedle si dám zaslouženou svačinu. Pozoruji přitom sviště, který se pomalu plíží ke skupině batohů. Jde obezřetně, ale mě nevidí. Ještě jednou se rozhlédne, a pak začne okusovat u jednoho z batohů bederní pás! Nejdřív si ho vyfotím, pak ho hlasitým plašením odeženu. Když se začnu zvedat k odchodu, zjistím, že mám úplně okousanou karimatku! Bohužel pro sviště to vzal i s igelitem, tak mu bude dneska asi pěkně špatně.

Doženou mě kluci, Bryan se trhne od bratra, stále doprovázejícího pomalého Japonce, a vydá se se mnou svižným krokem dolů. Dáme se do řeči a cesta začne rychle utíkat. Z téhle strany jsou serpentiny kratší, točité a je jich neuvěřitelných 99, než sklesáme dolů na parkoviště Whitney Portal. Trvá nám to 4,5 hodiny. Dole jsme už za šera, kolem půl deváté. Uvařím těstoviny a společně s Bryanem čekám na jeho bratra. Svezou mě do Lone Pine a druhý den i do města Bishop. Tam je úžasná prodejní výstava fotografií hor a přírody celého světa. Některé fotky mě naprosto okouzlí. Na Petra, kluky a babičku čekám v městském parku až do odpoledne. Když přijedou, jdeme na oběd a já si první pořádné jídlo po týdnu rozhodně užiju.

Největší cestovatelská výzva

Schválně jestli uhodnete, co to je. Není to přelet Antarktidy v balónu, přeplutí Tichého oceánu na voru, ani prosekání se s mačetou celým Amazonským pralesem. Největší výzvou je cestování s dětmi (a babičkou). A jelikož má Petr děti dvě, budete moci příští dva měsíce na těchto stránkách sledovat, jak si s touto výzvou poradíme. Už v základním itineráři před cestou stálo, že nás kluci - Lukáš 11 let a Jáchym 8 let - navštíví v USA a během letních prázdnin s námi procestují národní parky na západním pobřeží.

Původně jsme počítali s tím, že stihneme projet celou Jižní a Střední Ameriku a do Los Angeles (LA) se dostaneme po zemi. Pak se ale ukázalo, že bychom potřebovali ještě další čtyři měsíce, a proto jsme z Ekvádoru do USA letěli. Pokud se někdo z vás nejvíc těšil na naše zprávy ze Střední Ameriky, bude si muset počkat na naši druhou cestu kolem světa =).

V LA jsme 16.6., s čtyřdenním předstihem před očekávanou návštěvou. Musíme zařídit spoustu věcí - vypůjčit auto, nakoupit zásoby, promyslet plán. Plán je totiž to, co nám chybí ze všeho nejvíc. Tři hodiny po příletu strávíme v letištní hale surfováním na internetu a hledáním informací o tom, co bychom tak mohli dělat. Nakonec sedneme na autobus, vystoupíme u Manhattan Beach Mall a dáme si pořádnou pizzu. Je pozdní odpoledne, takže už nemá cenu něco řešit. Rozhodneme se jít na pláž.

Milé starší paní s malým psíkem se zeptáme, kde je tu kemp. Odpoví, že široko daleko žádný kemp není. Petr začne hrát šikovně na city, až z ní nakonec vypadne věta: "A přespat u mě na zadním dvorku byste asi nechtěli?" Bydlíme tam dvě noci a váže se k tomu i historka "Jak jsme viděli naživo Stanleyův pohár" (k dispozici na vyžádání).

Další dvě noci strávíme u couchsurfera Dana na zahradě jeho domu hned u letiště. První noc pracujeme asi do dvou do rána a zjistíme, že máme problém. Děti s babičkou nepřiletí zítra, jak jsme si mysleli, ale už dnes! To je trochu úlet, ale během dne všechno stihneme a v šest večer je vyzvedáváme na letišti.

Petr jim zarezervoval hotel jen dva bloky od "naší" zahrady. Kluci hned nadšeně běží do bazénu, odkud pozorují přistávající airbusy a stejnou činnost mohou dělat i přímo z postele. Druhý den Petr vyzvedne auto a naše první cesta směřuje kam jinam než do McDonalds (škemrání kluků se nedá odolat).

Úžasnou shodu okolností je v Kalifornii právě teď i Roman, dělá si tu pilotní licenci. Nabídne nám, že u něj můžeme přespat. Má pronajatý byt na pláži v Oceanside a kluci moc chtějí k moři. Zůstaneme u něj dvě noci a kluci se s ním proletí v malém letadle.

V Los Angels navštívíme California Science Center s opravdickým raketoplánem Endeavour, který byl na 25 misích ve vesmíru. Projdeme se po Walk of Fame a vyfotíme si hvězdy Charlieho Chaplina a Merylin Monroe.

Dojedeme do centra mezi mrakodrapy a proskleným výtahem z vnějšku budovy vyjedeme až do 35. patra. Nakonec se projedeme Hollywoodem, okoukneme milionářské vily a zajedeme ke Griffitově hvězdárně, odkud je krásný výhled na město i na slavný nápis "Hollywood".

Náš styl cestování je tak najednou úplně jiný než doposud, ale děti si to zatím užívají a už teď prý mají víc zážitků než jindy za celé prázdniny. Po kolotoči McDonaldů, pizzerií, obřích nákupních center, pláží a mrakodrapů konečně vyrážíme do přírody. Do národního parku Sequoia. Uděláme si dlouhou odpolední procházku kolem tisíce let starých velikánů a vidíme i údajně největší strom světa - General Sherman Tree.

Tady se ale naše cesty rozdělí. Babička chce moc vidět Grand Canyon, a tak Petr naplánuje sedmidenní road trip přes Las Vegas do San Francisca. Já si zařídím permit na šestidenní trek přes národní park a oni mě (snad) vyzvednou na jeho druhé straně. Jak jsme si to všichni užili, si budete moci přečíst příště.

Na pláž!

Když už cesta kolem světa, tak se vším všudy. A lenošení na pláži, poslouchání mořských vln tříštících se o skalnaté útesy a popíjení exotických drinků jsme zatím úplně zanedbávali. Na severu Peru a v Ekvádoru jsou přitom nádherné písečné pláže, ráj surfařů a kitesurfařů. Takže hurá k vodě!

Nejvyhlášenějším přímořským letoviskem je Máncora, ve skutečnosti malé rybářské městečko s čilým turistickým ruchem. Nejvíc to tu žije od prosince do ledna, kdy je hlavní surfařská sezóna a sjíždějí se sem namakaní borci z celého světa. Ale i teď v červnu je tu teplo, vlny a slunce, jen chybí davy lidí a ceny jsou výrazně příznivější. Středobodem Máncory je Loki. Pozorný čtenář zavětří, protože o Loki jsme tu už psali.

Loki je řetězec levných a přitom čistých a komfortních hostelů v Jižní Americe s byznys modelem postaveným na hektolitrech vypitého alkoholu. Za každý další navštívený Loki dostanete drink zdarma, za tři různé Loki tričko, každá pátá noc je na účet podniku. Vedou si tu národnostní žebříček počtu vypitých Blood Bomb a samozřejmostí jsou každodenní turnajová klání v Beer-pongu a podobných hrách :). Na první pohled to zavání dekandencí, ale zvláštní kouzlo Loki přitahuje nejrůznější typy lidí z celého světa a zaručeně tu vždycky potkáte někoho, s kým si budete mít co říct. Navštívili jsme už Loki v Saltě a v La Pazu, takže dva drinky zdarma a tričko z Máncory si nenecháme ujít :).

Autobus nás vyklopí v Máncoře o půl desáté ráno, po osmnácti hodinách jízdy z Limy. Jako můry na úplněk se na nás sesypou nejrůznější prodavači, dohazovači, překupníci a řidiči motorových rikš (tuktuků). Nabízejí nám svezení do Loki nebo kamkoli po Máncoře za pouhé 2 sol (asi 14 Kč). Odmítneme, jdeme pěšky a zjistíme, že ke vchodu do hostelu je to asi 200 metrů.

Hned na to se vrhnu do víru nakupování! Další věc, kterou jsem nedělala poslední čtyři měsíce. Potřebuju kompletní plážovou výbavu. Hned v prvním krámku na tržišti koupím první plavky, které vyzkouším, a k tomu růžové plážové šatičky. Od chlapíka chodícího po pláži ještě univerzální šátek a je to. Cenu usmlouvám na šest stovek za všechno a můžeme se jít koupat.

V moři plavou rybičky, které člověk obvykle vídá v akváriích. Nad vodou létají velcí ptáci a loví potravu. Krouží nad hladinou, pak se střemhlav vrhnou do vody, vystrčí hlavu, polknou rybku a vyletí zpátky nahoru. Jiní ptáci zase létají tak nízko nad hladinou, až to vypadá, že po ní zlehka kloužou jako motorový člun.

Na pláži leží mrtvý pták a Petr se diví, že to někdo neodklidí. Vzápětí si všimneme i úklidové čety. Dva supi si nás měří nenávistnými pohledy a čekají, kdy odejdeme dost daleko na to, aby se mohli vrátit ke své hostině. Supů hodujících na zdechlinách je podél pláže hodně a někteří se od svého hodování vůbec nenechají vyrušit.

Do moře vybíhá dlouhé molo, u něj stojí několik rybářských lodí a kolem číhá hejno pelikánů s velikými zobáky. Někteří sedí na útesech, jiní plavou ve vodě jako kachny.

Po pláži běhají stovky malinkých růžově perleťových krabů a na útesech si vykračují i velcí krabi - červení, oranžoví a černí. Při přílivu vyvrhují vlny na břeh stovky malinkatých mušliček, které se bleskurychle zavrtávají zpátky do písku. Když si jdeme po pláži zaběhat, vidíme dokonce mrtvého lvouna (sea lion), kterého vyplavilo moře.

K obědu ochutnáme místní specialitu Ceviche - čerstvou marinovanou rybu v citrónové šťávě podávanou se sladkou bramborou a pečenou kukuřicí. Právě začíná mistrovství světa ve fotbale. V Loki je natažené velké promítací plátno, celé osazenstvo s napětím sleduje úvodní mač Brazílie - Chorvatsko a popíjí při tom jedno pivo za druhým. Po nespravedlivě odpískané penaltě jdeme na pláž, Petr si půjčí prkno a zkouší surfovat. Já si vezmu teleobjektiv, abych ho mohla fotit (a ostatní borce taky, samozřejmě :D). Celkem v Máncoře strávíme tři dny. Užíváme si slaný vzduch, palmy nad hlavou, slunečné počasí a sladké nicnedělání.

Nočním autobusem přejdeme do Ekvádoru. Asi máme vůči této zemi nějaké předsudky (dokonce sami Ekvádorci přiznávají, že většina světa si myslí, že Ekvádor leží v rovníkové Africe), protože nás šokuje, když nás autobus vysadí v Guayaquilu na tom nejmodernějším autobusovém terminálu, jaký jsme kdy v Jižní Americe viděli. Všude kolem nás se rozkládá moderní velkoměsto. Další velký šok zažijeme, když se pokoušíme vyměnit peruánské soly na místní měnu. Věděli jste, že se v Ekvádoru platí americkými dolary?

Prohlídku města a následný nocleh si domluvíme přes couchsurfing. Richard, mladý a inteligentní ekvádorský student, nás vezme na nábřeží, dlouze nám vypráví o historii města, země a o slavných hrdinech. V centru stojí krásná katedrála v neogotickém stylu, ale daleko zajímavější je park před ní. V rybníčku plavou zlaté rybičky a velké želvy a po trávě si vykračují desítky leguánů. Lezou si po stromech, přecházejí po cestičkách, poulí oči a nechávají se hladit od malých dětí.

Další naše kroky směřují na kopec Santa Ana, kde stojí barevné historické domky. Všechny vypadají opravené a udržované v bezvadném stavu. Po 415 schodech vyjdeme nahoru k majáku, odkud je skvělý výhled na město. Guayaquil je největší ekvádorské město, velmi rychle se rozrůstá a prý tomu tak bylo vždy. Richard nám vypráví, že jeho babička neměla peníze na nákup pozemku, tak si koupila kus řeky, nechala ho zasypat a tam si postavila dům. Prý je to tu celkem běžný způsob, jak ke stavební parcele přijít.

Po obědě ve vegetariánské restauraci jedeme do Parque Histórico Guayaquil, který má tři části. Tradiční řemesla, architektura a ZOO. Vstup je zdarma, prý podpora turismu ze strany ministerstva. Vidíme tu papoušky, andulky, jeleny, malá prasátka, želvy, orly, akvarijní rybky, opice a krabi. Uprostřed parku stojí malý mangrovový prales, kolem kvetou orchideje a rostou kokosové palmy.

Druhý den se vydáme na pláž do Salinas. Kousek za městem trčí do moře druhý nejzápadnější mys Jižní Ameriky - Chocolatera. Tam nás zaveze Rebeca, Richardova kamarádka, na kterou nám dal telefonní číslo. Vysoké vlny se tříští o zvrásněné útesy a nad mořem krouží rackové a pelikáni. Mys se jmenuje podle hnědého písku, který rozbouřené vlny vynášejí k hladině a míchají ho jako horkou čokoládu.

V Salinas si dáme k obědu mořskou rybu corvinu s tradičními banánovými placičkami. Je velká, takže nám stačí jedna na půl. Cestou na pláž nás zastaví pouliční prodavač chlazených kokosových ořechů. Dát si v Ekvádoru čerstvý kokosák je rozhodně povinnost. Je plný průzračné tekutiny a chutná báječně. Na pláži vydržíme až do slunce západu a tím se rozloučíme s Jižní Amerikou.

Jižní Amerika mi, tak jako tisícům jiných cestovatelů, přirostla k srdci. Za celé čtyři měsíce se nás tu nikdo nepokusil zabít, znásilnit, okrást ani oloupit. Ze stanu, často ponechaného celý den nehlídaný v kempu nebo ve volné přírodě, nám nikdy nic nezmizelo, a to tam Petr dokonce jednou zapomněl pouzdro s doklady, penězi a kreditní kartou. Vyhnul se mi dokonce i cestovatelský průjem. O všech krásných věcech, které jsme tu zažili, si můžete přečíst v předchozích článcích. Budeš mi chybět, Jižní Ameriko...