Vzdálený neznámý Yukon

Yukon. Už jen to slovo voní dálkou a připomíná dobrodružné romány, které jsme hltali jako malí. Jeho neuchopitelnou atmosféru je těžké vystihnout slovy, proto dnes si dovolím začít básní, jejímž recitováním a překladem jsem se bavila za dlouhých hodin v autě.  

Spell of the Yukon Robert W. Service I wanted the gold, and I sought it,  I scrabbled and mucked like a slave. Was it famine or scurvy — I fought it;  I hurled my youth into a grave. I wanted the gold, and I got it —  Came out with a fortune last fall, — Yet somehow life's not what I thought it,  And somehow the gold isn't all. No!  There's the land.  (Have you seen it?)  It's the cussedest land that I know, From the big, dizzy mountains that screen it  To the deep, deathlike valleys below. Some say God was tired when He made it;  Some say it's a fine land to shun; Maybe; but there's some as would trade it  For no land on earth — and I'm one. You come to get rich  (damned good reason);  You feel like an exile at first; You hate it like hell for a season,  And then you are worse than the worst. It grips you like some kinds of sinning;  It twists you from foe to a friend; It seems it's been since the beginning;  It seems it will be to the end. I've stood in some mighty-mouthed hollow  That's plumb-full of hush to the brim; I've watched the big, husky sun wallow  In crimson and gold, and grow dim, Till the moon set the pearly peaks gleaming,  And the stars tumbled out, neck and crop; And I've thought that I surely was dreaming,  With the peace o' the world piled on top. The summer — no sweeter was ever;  The sunshiny woods all athrill; The grayling aleap in the river,  The bighorn asleep on the hill. The strong life that never knows harness;  The wilds where the caribou call; The freshness, the freedom, the farness —  O God! how I'm stuck on it all.

Kouzlo Yukonu Robert W. Service Já chtěl jsem zlato a hledal jsem ho,  Hrabal a rubal jsem jako otrok. Měl jsem hlad či kurděje a bojoval jsem s tím;  Zahodil jsem své mládí do hrobu. Já chtěl jsem zlato a dostal jsem ho —  Přišlo se štěstím loni na podzim, — Ale život ještě není takový, jak jsem si myslel A zlato nějak není úplně vše. Ne!  Je tu půda.  (Viděl jsi ji?)  Je to ta nejproklatější země, kterou znám, Z velikých závratných hor, které se zobrazují  Do údolí hlubokých jako smrt pode mnou. Někteří říkají, že Bůh byl znaven, když ji stvořil;  jiní zas, že je to místo, kterému je dobré se vyhnout Možná, ale jsou tací, kteří by ji nevyměnili  Za žádnou jinou na zemi – a já jsem jeden z nich. Přicházíš, abys zbohatl  (zatraceně dobrý důvod);  Ze začátku se cítíš jako ve vyhnanství; Nenávidíš to jako peklo na jednu sezónu  A pak jsi horší než ten nejhorší. Polapí Tě to jako některé druhy hříchu;  A překroutí z nepřítele na kamaráda; Zdá se, že to tak bylo už od začátku;  Zdá se, že to tak bude až do konce. Stál jsem v nějaké bohaté díře  Plné ticha až po okraj; Viděl jsem velkého psa válet se na slunci  V purpurovém a zlatém a tmavnoucím světle, Dokud měsíc nezačal perleťově zářit,  A hvězdy padaly, všechny najednou; A já jsem si myslel, že určitě sním,  Na vrcholu míru celého světa. To léto — nikdy nebylo sladší;  Lesy v sluneční záři tak vzrušující; Lipani skáčou v řece,  Horské ovce spící na kopci. Tak silný život, nikdy nesvázaný;  Ta divočina, kde volají sobi; Ta svěžest, ta svoboda, ta dálka —  Ach Bože! Jak moc jsem v tom všem uvízlý.

The winter! the brightness that blinds you,  The white land locked tight as a drum, The cold fear that follows and finds you,  The silence that bludgeons you dumb. The snows that are older than history,  The woods where the weird shadows slant; The stillness, the moonlight, the mystery,  I’ve bade ’em good-by—but I can’t. There's a land where the mountains are nameless,  And the rivers all run God knows where; There are lives that are erring and aimless,  And deaths that just hang by a hair; There are hardships that nobody reckons;  There are valleys unpeopled and still; There's a land — oh, it beckons and beckons,  And I want to go back — and I will. They're making my money diminish;  I'm sick of the taste of champagne. Thank God! when I'm skinned to a finish  I'll pike to the Yukon again. I'll fight — and you bet it's no sham-fight;  It's hell! — but I've been there before; And it's better than this by a damsite —  So me for the Yukon once more. There's gold, and it's haunting and haunting;  It's luring me on as of old; Yet it isn't the gold that I'm wanting  So much as just finding the gold. It's the great, big, broad land 'way up yonder,  It's the forests where silence has lease; It's the beauty that thrills me with wonder,  It's the stillness that fills me with peace.

Ta zima! Jas, který Tě oslepuje,  Bílá zem ve svém vlastním sevření, Chladný strach, který Tě sleduje a najde,  Ticho, ze kterého ztratíš řeč. Sníh, který je starší než historie,  Lesy, kde se podivné stíny křiví; To ticho, měsíční svit a záhady,  Popřál bych jim Sbohem — ale nedokážu to. Tady je ta krajina, kde hory jsou bezejmenné,  A všechny řeky tečou Bůhví kam; Životy tady jsou mylné a bezcílné,  A smrti, které jen visí na vlásku; Tady jsou útrapy, které už nikdo nepočítá;  Tady jsou neobydlená a klidná údolí; Tady je země — och, jak láká a vábí,  A já se chci vrátit — a vrátím. Snižují hodnotu mých peněz;  Už je mi špatně z chuti šampaňského. Díky Bohu! když jsem stahován z kůže až do konce  Vyrazím na Yukon znovu. Budu bojovat — a vsaď si, že to bude čestný boj;  Je to peklo! — ale už jsem tam jednou byl; A tentokrát je to daleko lepší —  Takže já na Yukon ještě jednou. Je tu zlato, a to si moc dobře pamatuji;  Láká mě jako za starých časů; Přesto zlato není to, co hledám  Tak moc jako samotné hledání zlata. Tam nahoře to rozlehlá širá zem,  Tam jsou lesy, kde ticho vládne; To je ta krása, která mě vzrušuje svými zázraky,  To je ten klid, který mě naplňuje mírem.

(Pozn: Český překlad této básně není na internetu k sehnání, takže opravdu moc ocením, pokud mi pomůžete vylepšit tento můj neumělý. A pokud se někomu podaří překlad dokonce přebásnit, má u nás pohled ze světa a jeho překlad se stane slavným – na našem blogu :-D).

Yukon je rozlehlý, odlehlý a rozmanitý. Se svojí rozlohou 482 tis. km² je stejně velký jako Česko, Polsko a Rakousko dohromady, ale žije tu pouhých 31 500 obyvatel, což je méně než v Příbrami. Se svou nejvyšší horou Mt. Logan (5959 m n. m.), věčně přikrytou sněhem a ledem, která leží tak hluboko v nitru národního parku, že se k ní dá dostat jen letadlem. Se svou silnicí vedoucí až za polární kruh, Zlatou horečkou připomínající se na každém kroku, všemi druhy medvědů včetně toho polárního, s vlky, s liškami, se soby a losy. Heslo Yukonu zní „Larger than life“. Co k tomu dodat.

Je září. Celá krajina se barví do sytě žluté, ačkoli sem tam ještě vykoukne zelená větvička nebo červený lístek. Po dlouhých hodinách v autě nás to táhne do hor, do národního parku Kluane. K večeru přijedeme k jezeru Kathleen Lake, kde má být ještě otevřený kemp. Jezero je krásné, a tak radši než do kempu zamíříme na „Day Use Area“. Takových míst je po Severní Americe bezpočet. Většinou se jedná o mimořádně pěkné místo v přírodě, často s piknikovými stolky, volně k využití přes den a s přísným zákazem kempování a nocování. Na břehu jezera pár piknikových stolů stojí a navíc je tu bouda s kamny, lavicemi a velkými okny s krásným výhledem. Venku je lehce nad nulou, v noci bude zima, z komína se kouří a uvnitř je určitě krásně teplo.

Projdeme se podél jezera s vyhlídkou na Králův trůn. To je hora, která mě naprosto uchvátí. Moc tam chci, nejlépe teď hned. Má dokonalý tvar měkkého pohodlného křesla. Venku si uděláme večeři a stále po očku sledujeme osazenstvo „denní“ chaty. Jsou tři. Z chaty vyleze mladá holka, a tak se dáme do řeči. Anglicky, samozřejmě. Zeptám se, jestli tu plánují nocovat a ona odpoví, že ne. Oni spí obvykle v autě a hned vedle je kemp za 20 CAN$. Ale ať jdeme dál, že je tam teplo. Zeptám se nadrzo Petra, jestli si rovnou vezmeme spacáky a ona na to: „Ale to jste neřekli, že jste Češi!“ Samozřejmě se tam všichni zadarmo vyspíme a žádná hora kvůli tomu nespadne.

Ráno leje a celý Králův trůn je v mraku. Naděje ale umírá poslední. Dopoledne strávíme užitečnými věcmi – zašíváním ponožek, impregnováním pohorek… Kolem poledne se chata začne hemžit nejrůznějšími lidmi a z kontextu pochopíme, že se chystá příjezd dvou německých autobusů. Nejvyšší čas zmizet. Počasí se zatím trochu umoudřilo, přestalo pršet, a tak se rozhodneme přece jen zkusit na ten kopec vylézt. Ve čtvrt na jednu vyrážíme na celodenní výlet. Pěšina stoupá příjemně přímo „do křesla“, zcela prostá hloupých amerických serpentýn. Potom po „opěrce ušáku“ vzhůru až na hřeben. Cesta je dobře patrná, občas pod sněhem, místy lehké lezení. Po hřebeni už snadno dojdeme až na vrchol.

Jsme tu dnes jediní. Hora si s námi hraje, halí nás do neprostupné mlhy a odpírá nám daleký výhled do kraje. Jen co sestoupíme pár set metrů z vrcholu, všechna oblaka kolem se rozpustí a my se konečně můžeme začít kochat. Stromy pod námi se už podzimně barví a čistá modrá jezera se lesknou na všech stranách. King’s Throne (2005 m n. m.) je jeden z těch kopců, na který bych si ještě někdy ráda znovu vylezla. Před osmou jsme zpátky dole a po mracích na obloze ani památka. Přijde nám to tu tak krásné místo, že by byla škoda odtud někam odjíždět. Jdeme si do chaty uvařit večeři a rozhodneme se tu ještě jednu noc přespat. Společnost nám tentokrát dělá dvojice Indiánů.

Další ráno je počasí snad ještě horší než včera. Chtěli jsme vylézt na Mt. Decoeli (2330 m n. m.), ale paní v návštěvnickém centru nám ji ukáže z okna. Celá v mraku, venku fičí a prší. Náš druhý tip na výlet je Sheep Mountain Ridge, ale tam je předpověď počasí úplně stejná. Vypadá to zase na celý den v autě. Když přijedeme k velkému jezeru, nad kterým se tyčí inkriminovaný hřeben, neprší a není v mraku. Toužebně se na něj dívám, až to Petr nevydrží a zeptá se: „Chceš tam?“ „Jo!“ A tak znovu ve čtvrt na jednu vyrážíme na 16 km dlouhý celodenní výlet. Obloha je ocelově šedá a fouká silný vítr. V popisu trasy stojí, že během prvních 2,5 km nastoupáme 1312 m a paní v informacích dokonce říkala, že na prvním kilometru nastoupáme 1350 m! (Nesmějte se, geometrie je složitá věc.) Stezka je zřetelná, ale nijak značená. Začíná nenápadně na 73. km silnice z Haines Junction do Beaver Creeku, přesně naproti rampě na spouštění lodí do jezera. Popisuji to tak detailně proto, že je to jeden z nejkrásnější jednodenních treků, které jsme kdy měli to potěšení na světě jít.

Stezka stoupá svižně vzhůru, pak překročí malý vrcholek a vstoupí do širokého žlebu. Tady už můžeme vidět „Hřeben horských ovcí“ daleko vysoko nad sebou. Stoupání je čím dál prudší a dá nám docela zabrat. Hodně fouká, a i když jdeme rázným krokem bez přestávek, lezeme na hřeben dobré tři hodiny. Jen co se ale vyškrábeme nahoru, otevře se nám úchvatný výhled. Mraky se honí nad námi a kolem nás, ale stejně jako včera, kolem páté se roztrhnou, vítr se utiší a je krásně… Přímo pod námi teče široká spletitá řeka a na druhé straně údolí se tyčí vysoké štíty s ledovci a ledovcovými splazy. Všechny výhledy máme zase jen sami pro sebe, protože ani tady za celý den nepotkáme živáčka. Oba jsme moc rádi, že dnes nezvítězila lenost a že jsme se sem vydali i v počasí, které slibovalo býti hrozné.

Kolem deváté jsme zpátky u auta a řešíme, kde dnes budeme spát. Ještě je světlo, rozhodneme se kus popojet. Ukáže se to být skvělým nápadem, protože hned u silnice uvidíme dva grizlíky okusovat bobule. Jeden před námi uteče, ale druhý se nenechá vyrušovat. Pozorujeme je hodnou chvíli. Pak i ten druhý uteče k prvnímu a z malé mýtiny nás (sedící bezpečně v autě a fotící na teleobjektiv) pozorují. Pak se ale rozhodnout přijít nás prozkoumat zblízka, ale to už Petr na nic nečeká, nastartuje a odjede.

O kus dál si všimnu ještě losice s mládětem, ta ale utíká do lesa daleko rychleji. Po dnešku jsme přijemně uchození a stan si postavíme na jednom odpočívadle. Trochu stranou, v mlází. Noc bude chladná, ale voňavá a nám se bude krásně spát.