Na okraj amazonského pralesa

Tarantule, opice, krokodýly, jaguára s trochou štěstí, kapybary, skalňáka andského – peruánského národního ptáka, hady, hejna papoušků všech barev a velikostí, želvy, orchideje a ještě mnohem víc. To nám naslibovali v turistické agentuře. Realita vypadala ale úplně jinak.

Do Cusca, srdce peruánské historie, inckého města vystavěného do tvaru pumy, jsme přijeli autobusem v pět hodin ráno. Na nádražních záchodcích se Petr zdržel podezřele dlouho a další dva dny okupoval hotelovou koupelnu. To mi poskytlo dostatek času na toulky po městě a shánění informací o zajímavých trecích v okolí. Zesláblý leč provozuschopný Petr se ale na můj vybraný osmidenní trek ještě necítil. Alternativním plánem mohl být výlet do džungle.

Už od začátku cesty ho má Petr na seznamu "Wanna do". Překročíme tím náš čtyřdenní rozpočet víc než čtyřnásobně, ale vábivým příběhům průvodců je těžké odolat. Konkurz na cestovní agenturu vezmeme zodpovědně. Celý den chodíme po městě, sbíráme informace a smlouváme cenu. V šest večer máme vítěze. Amazon Tours, čtyřdenní výlet all inclusive, odjezd zítra v 5:30 ráno, cena 250 US$/os (tvrdě usmlouváno z původních 300).

Prvním problémem je fakt, že národní park Manu leží dost daleko od Cusca, takže cesta trvá velmi dlouho. Druhým problémem je, že fakticky vůbec nepřekročíme hranici parku. Ten je přísně střežený a "nedotknutelný". Do jeho malé severní části je vstup za draho povolen, ale cesta trvá tak dlouho, že se tam pořádají jen sedmi- a vícedenní výlety. Třetím problémem je, že téměř vše, co nám v agentuře naslibovali, jsou jen pohádky.

Jde nás deset, sedm turistů, řidič, kuchař a průvodce. Hned první procházka v oblasti nazvané "Cloudy forrest" vede po silnici, kde jezdí autobusy vozící turisty. Žádné prosekávání se pralesem s mačetami. SILNICE! Mačety sice na podlaze mikrobusu máme, ale zůstanou tam ležet celou dobu. Stejně tak se dnes nekoná odpolední procházka džunglí, na kterou jsme se ale třikrát explicitně ptali a byla nám v agentuře přislíbena.

Ve čtyři hodiny odpoledne zastavíme před malou modrou boudou z vlnitého plechu. Průvodce Miguel spustí: "Welcome to our lodge. This is a very nice lodge. Ladies right, gentlemen left." Dělá si srandu?! Dělá. Lodge je postavená uprostřed pralesa na druhé straně řeky. Řeku musíme překonat na podomácku postaveném vozítku upevněném na laně asi 8 m nad vodou. Ubytování je moc hezké a večeře je naprosto dokonalá.

První zastávkou druhý den ráno je "Farmářova ZOO". To asi abychom taky viděli nějaká zvířata... :-/ Běhají tu volně ochočené opice, skáčou po nás a nechají se chovat.

Pak tu mají prasátka, želvy, malého aligátora a veliké papoušky, kteří ochotně pózují turistům na rameni. Ptáme se na ty papoušky. Jsou tu volně, ale neuletí. Jak to? Dozvíme se, že papoušci v zajetí prostě žerou příliš moc, až ztratí schopnost létat. (Pozn.: Přijde mi, že s lidmi je to úplně stejné. Ve svých pohodlných domovech žereme před televizními obrazovkami, až úplně ztratíme ponětí o tom, jaké úžasné věci bychom dokázali dělat.)

Další zastávkou je koková plantáž. Tady se průvodce konečně rozpovídá. Vypráví o způsobech sušení a zpracování koky, jak funguje legální a ilegální obchod s kokou a že pro vstřebání 1 g kokainu do těla by člověk musel sežvýkat asi 100 kg lístků koky. Koka je pro Peruánce životně důležitá. Její žvýkání podporuje produktivitu práce, snižuje pocit hladu a únavy. Inkové měli koku jen pro vládnoucí třídu, ale Španělé ji rozšířili i mezi prostý lid. Koka se též používá na zmírnění příznaků vysokohorské nemoci a pije se také jako čaj.

Mikrobus nás vysadí v přístavu Atalaya a dál už se musí po vodě. Zastavíme u břehu hlavního proudu řeky, pak musíme kus v holínkách brodit a nakonec na nás čeká ještě jedno rameno, široké asi 20 m s vodou do půli stehen. Lodní posádka brodí, ale pro turisty tu mají speciální dopravní prostředek - dlouhý úzký vydlabaný kmen stromu. Jeden se postaví doprostřed, druhý vpřed a třetí na záď, průvodce strčí do loďky a ta se pomalu rozjede na druhou stranu. Jde jen o to, udržet balanc. Po pár jízdách už jezdíme zkušeně v sedmi. Poslední den se k nám přidá i Miguel, loď už nás nepobere a uprostřed proudu se potopí. Je teplo, takže je to celkem zábava a zážitek navíc.

Druhá lodge je opět pěkná, nad postelemi moskytiéry a u pokoje koupelna se studenou sprchou. Po skvělém obědě pozoruji kolibříky sosající nektar z květů hned před chatkou.

Ve tři vyrážíme na procházku do džungle. Už jsme všichni řádně natěšení. Miguel zvolí výlet na kopec, prý je odsud krásný výhled. Na můj vkus vyrazí příliš rychle, žádné povídání o zvířatech, rostlinách ani pozorování džungle... Po dvou hodinách stoupání vzhůru už z nás pot jen leje, o džungli stále nevíme nic a viděli jsme jen tři opice v dálce na stromě. Vyhlídka z kopce je na vesnici (tohle má být divočina?!?) a Miguel spustí o fotbalovém šampionátu v Brazílii. Kdo postoupí ze skupin, kdo koho vyřadí a kdo nakonec vyhraje. To už nevydržím a hustě ho sprdnu.

Po opět úžasné večeři si dám osvěžující sprchu a znovu si užívám, jak je příjemné usínat pod moskytiérou. Vzduch je příjemně vlažný, nádherně voní a za oknem se ozývají zvuky džungle.

Třetí den zvoní budík už ve 4:40. V pět totiž odjíždíme pozorovat papoušky na Parrot Clay Lick. Jedná se o jílovou stěnu na břehu řeky, kam prý každé ráno přilétají obrovská hejna různobarevných papoušků lízat jíl. Čekáme na ně až do půl osmé, ale žádní nepřiletí.

Pak jdeme na další procházku do džungle. Miguel nám v dalekohledu ukáže několik ptáků. Zná jejich jména anglicky, španělsky, latinsky i quechua a dokáže je rozeznat jen podle zvuku. Tedy aspoň to o sobě tvrdí. Vypráví nám, že studoval průvodcovství na vysoké škole a diplomovou práci psal o o bájném zlatém městě Inků v džungli.

Tahle "džungle", kterou procházíme, je zarostlá a opuštěná banánová plantáž, ale aspoň se dozvíme, jak roste banán. Není to strom, i když tak vypadá, protože nemá kmen, ale jen zdřevěnělé stonky listů. Roste z hlízy, která vypadá jako brambora, trvá 8 měsíců než vyroste a banány plodí jen jednou za život, zato ve velkém. Pak se nám moc líbí chodící palmy. Za život se unikátním způsobem, tím jak jim nad zemí vyrůstají stále nové a nové kořeny, dokážou posunout až o 2-3 metry. Procházka je dlouhá a vyčerpávající. O poledním klidu, který je opět do tří, oba usnememe jak nemluvňata.

Odpoledne je v plánu douho očekávaná projížďka na jezeře v tradičních kánoích. Bohužel i to je zklamáním. Jezero je spíš malá stojatá tůň a plavidla spíš vory se sedátky. Plavba navíc trvá jen 20 minut, abychom se stihli včas vrátit na večeři.

Po večeři Miguel vyhlásí noční procházku džunglí, ale dodá, že pokud jsme unavení a nechce se nám, nebude se zlobit. Jdeme všichni. Vidíme jednoho hada, který prý ale ani není jedovatý, pár pavouků a nějaký další hmyz. Dojde mi, že pokud jsme chtěli vidět zvířata, měli jsme hned po příjezdu popadnout stan a vyrazit do džungle na vlastní pěst. Osmičlenná skupina je horší než stádo slonů.

Petr je zklamaný, že dnes nedopadli ani ti papoušci, co přece přilétají KAŽDÝ den a domluví si vstávání i na zítra, s jinou skupinou. My ostatní ráno posnídáme palačinky, sbalíme se a připravíme k odjezdu. V devět nabereme Petra na břehu řeky. Bohužel ani dnes se papoušci neukázali. Viděli cestou ale potopenou turistickou loď a pomáhali zachraňovat její pasažéry.

Loď nás zaveze do přístavu a odtud mikrobus zpátky do Cusca. Téměř bez zastávek, skoro celou dobu prospím. Přijedeme až o půl šesté. S Petrem se shodneme, že jako rekonvalescenční pobyt to bylo skvělé. Odpočali jsme si jako už dlouho ne, jídlo bylo vynikající a vždy ho bylo hodně a v džungli se tak úžasně spalo.

Cítíme se krásně zregenerovaní, ale původní účel - pozorovat zvířata - to nesplnilo. Skoro na každém druhém treku vidíme zvířat víc, než jsme viděli na drahém výletu do džungle.