Přechod Vysokých Tater: Přes Priečne sedlo s babičkou (75 let)

Autor: Kateřina Krejčová (Vyšlo v časopise Vlasta 35/2024)

Budíme pozornost. Lidé se s námi dávají do řeči, přejí nám hodně sil a štěstí a obdivují vitalitu naší babičky. Je pravda, že tvoříme trošku nesourodou skupinku. Můj manžel Petr, jeho maminka Eva, syn Lukáš a já. Babička si vždycky přála zdolat Priečne sedlo ve Vysokých Tatrách, tak jsme jí to dali jako dárek k Vánocům. To ještě ale netušila, co všechno ji s námi čeká.

Babička v Priečnem sedle

Vyrážíme nočním lehátkovým vlakem z Prahy, babička má přistoupit v jednu ráno v Olomouci, kam ji po půlnoci doveze soused, protože dědeček vyrazil na pánskou jízdu na kolech. Bohužel se tuto noc někdo rozhodne ukončit svůj život skokem pod kola našeho vlaku, a tak nabereme skoro dvouhodinové zpoždění. Babička ale na nádraží sama počká i v tuto noční hodinu a ve tři ráno nasedá. Po východu slunce se za okny míhají první kopečky a my už se nemůžeme dočkat svěžího horského vzduchu a pohledu na rozeklané velikány. Lehce nedospalí přesedneme na autobus a vystoupíme pod Belianskými Tatrami na zastávce s libozvučným názvem Čarda.

Podmínky nemusí být vždy optimální…

První den musíme nastoupat výškové metry, abychom se dostali do nitra hor. Předpověď počasí není ideální, ale teď nám sluníčko svítí a ptáčci štěbetají, zatímco stoupáme lesem a pojídáme maliny a lesní jahody. První zastávkou je chata Plesnivec, kde si dáme svačinku a babička si skočí pro razítko do svého deníčku. Jde nám to dobře. Babička sice trochu pokašlává, v únoru prodělala zápal plic a černý kašel a ještě stále není v takové kondici jako loni, ale statečně šlape. Chceme jí pomoct s batohem, který rozhodně není sbalený podle zásad ultralight backpackingu (to ji musíme teprve naučit), ale nedovolí nám to.

Cestou na Chatu pri Zelenom plese nám začalo pršet

Kousek před Bielym plesom začne pršet, ale to nám náladu nezkazí. Oblečeme si barevné pláštěnky a pokračujeme dál. Na Chatu pri Zelenom plese dorazíme kolem třetí hodiny, a tady si zase plním svůj sen já. Na téhle chatě jsem vždycky chtěla přenocovat, už od dob, kdy jsem byla malá a jezdili jsme do Tater s maminkou, a dnes se mi to konečně splní. Všechny chaty na trase máme rezervované předem už od dubna, nic jsme neponechali náhodě. Posilníme se bylinkovým čajem a jinými dobrotami v jídelně s nádherným výhledem na skutečně zelené, dokonale průzračné jezero a rádi bychom ještě vyskotačili na Jahňací štít, ale znovu začne pršet, tak si to necháme na příště. 

Chata pri Zelenom plese

Proto jen obejdeme Zelené pleso a raději si s výhledem na déšť a klesající mračna pěkně v teple zahrajeme kostky a Kloboučku hop!, které tu mají k naší radosti k zapůjčení. Za první den máme v nohách asi 12 km s převýšením 900 metrů nahoru.

Odpočinkový den v horách

Druhý den našeho přechodu nazýváme „odpočinkový“, což není tak docela výstižné. Vytváříme si tím pojmenováním ale prostor pro den třetí, který bude „brutální“, na což je potřeba všechny členy výpravy náležitě připravit. Nejprve stoupáme serpentinami do sedla pod Svišťovkou, ze kterého je to už jen coby kamenem dohodil na Velkou Svišťovku. Z vrcholu máme nádherný výhled na Belianské Tatry a Dolinu Zeleného plesa. Mraky se nám honí nad hlavou a trhají o ostré hřebeny Kežmarského štítu, celý svět za sedlem se schovává v husté mlze a výhled do nížiny si můžeme jen představovat. Pokračujeme na Skalnaté pleso, kam lanovka z Tatranské Lomnice chrlí další a další návštěvníky. Tady začíná slavná visutá lanovka na Lomnický štít. Mezi lidmi se na chvilku objeví zmatená liška, asi jí nějaký neukázněný nehoral hodil něco ze své svačiny a ona by chtěla ještě. Je nám jí líto. Divoká zvířata by měla zůstat divokými.

Na vrcholu Velké Svišťovky, Belianské Tatry v pozadí

Po Tatranské magistrále pokračujeme k Zamkovského chatě, kde se posilníme výbornými pirohy, a odtud už nám začíná stoupání k Téryho chatě. Vidíme ji už zdálky, tyčí se na skále nad vodopádem vytékajícím ze Spišských ples. Cesta Malou studenou dolinou je nádherná, v prvním červencovém týdnu stále ještě zdobená zbytky sněhu. Cestou dostane babička rum na úspěšné zdolání cesty od skupinky slovenských tatínků, kteří s sebou mají tlupu neposedných dětí. Kolem šesté večer přicházíme do cíle na Téryho chatu, kde se někteří z dříve příchozích dívají na babičku trochu jako na exota. V rámci odpočinkového dne jsme ušli zhruba 13 km s převýšením přes 1000 metrů vzhůru. Teď se hlavně musíme dobře vyspat na zítřejší důležitý den.

Priečne sedlo nás baví

Máme neuvěřitelné štěstí. Počasí je jako z katalogu, když v 8 ráno zahajujeme výstup směr Priečne sedlo. Sluníčko svítí, nefouká a oblohu jen místy pokrývají lehoučké závoje oblaků. Babička se svěřuje, že v noci trochu přemítala, jestli přeci jen to Priečne sedlo nebude příliš strmé… Vypadá to, že má určité obavy, ale neprchá a postupuje správným směrem vpřed. 

Spišská plesa

Těsně pod nástupem, ve strmé suti, zastavíme a rozdáme poslední instrukce. Obsah babiččina batohu jsme si už ráno rozdělili, ona si nese jen vodu a sedák, který jí teď i přes její reptání oblékáme. Bude ho mít jen pro jistotu. Kdyby si chtěla odpočinout nebo ji přemohl strach, může se cvaknout a bude v bezpečí. Na Priečne sedlo vede od roku 2021 také ferrata, kam je potřeba mít ferratové sety, my ale stoupáme po tradiční, řetězy zajištěné cestě. Já jdu první, vybírám vhodnou trasu, ukazuji babičce cestu a fotím. Můj muž ji jistí zespod, ale nevypadá to, že by to potřebovala.

Kramle vedou strmě do Priečneho sedla

Babička nikdy v horách nelezla, ale nachodila toho už celkem dost. Kromě toho, že je členkou Klubu českých turistů, je také značkařka a pomáhá vytvářet a značit turistické trasy na Prostějovsku. Patří i do dámského klubu, kde se svými kamarádkami, turistkami z rovinaté Hané, každoročně podniká celkem zajímavé akce.

                                        I s obtížnými úseky se vypořádává skvěle

Leze poměrně hbitě a vypadá ve svém živlu. I obtížná místa překonává s lehkostí, a když se v téměř kolmém úseku zeptám, jestli je všechno v pořádku, usměje se a nadšeně odpoví: „No, mě to baví!“ Před sedlem se řetězy dvojí. Jedny vedou kolmo vzhůru a sedýlko ještě nadlezou, aby do něj sestoupily shora. Druhé vedou už jednoduchým terénem přímo do sedla. Po dohodě s babičkou volíme principiální strmou variantu a v sedle pak zažíváme sladký pocit vítězství. Někteří turisté, kteří přišli po ferratě, si nás fotí na svůj telefon, další dva milí mladíci nám nabídnou, že nás vyfotí na náš. 

„Vrcholovka“ v Priečném sedle

Sestup ke Zbojnické chatě zvládneme bez problémů, jen to ještě chvilku trvá a kousek musíme jít dokonce i po sněhu. Na chatě si dáme oběd a babička nám zavdá důvod k veselosti, když prohlásí, že „ta vidlička je nějaká těžká.“ Děláme si z ní legraci, že ji Priečne sedlo zmohlo natolik, že ani neuzvedne vidličku. To ještě nevíme, co nás teprve čeká.

Prielom jako velká výzva

Druhou polovinu dnešní trasy, výstup do sedla Prielom, začínáme až ve dvě hodiny. Čeká nás stoupání kotlinou kolem Zbojnických ples a pak dlouhý úsek zajištěný řetězy a kramlemi. Počasí se kazí. Zatáhlo se a začíná foukat. Spolu s tím to vypadá, že se nám začíná trošku chmuřit i babička, při pohledu na sedlo, které nás čeká. Terén se stává čím dál strmějším a u prvních řetězů balíme trekové hůlky. Začíná lezení. Nejtěžší úsek výstupu nacházíme v prudkém žlabu těsně pod sedlem. Babička už se ale s řetězy stihla skamarádit natolik, že vyleze nahoru jako kamzík.

Cestou do sedla Prielom

Na maličkém prostoru sedýlka se v silném větru tísní už několik mladých lidí. Čekají, až jim uvolníme řetěz, aby mohli zahájit sestup ke Zbojnické chatě. Z druhé strany sedla stoupají poslední opozdilci po kramlích a řetězech posázených v kolmé stěně s velkými rozestupy. Když babička uvidí, co ji čeká, vypadá docela vyjukaně. I nás s mužem ten pohled překvapí. Šli jsme to v opačném směru už dávno a pamatovali jsme si to výrazně jednodušší. Není zbytí, musíme se s tím poprat. Muž jde první a krůček za krůčkem pomáhá babičce v sestupu. Vytvoříme v obou směrech menší zácpu, ale nikdo nevypadá, že by mu to vadilo. Naopak. Všichni jsou moc milí a nápomocní. Dvě slečny ze Slovenska se mě ptají, kolik je babičce let. Když odpovím, že 75, vykulí oči a jedna z nich prohlásí: „No toto! To sme tu ešte nevideli.“

Nepříjemnou sutí a kamením, které se při každém kroku sesouvá, sestoupíme pomalu a opatrně do Zamrznutého kotle. Jsme tu schovaní před větrem, takže se můžeme posilnit na poslední úsek dnešního dne – cestu do Sliezskeho domu. Všichni lidi už zmizeli někam do tepla, na Poľskom hrebeni už zůstal jen osamělý kamzík. Vystoupáme k odbočce na Východnú Vysokú. Celé odpoledne jsme ji měli jako na dlani a lákala nás k výstupu. Teď je ale šest večer, fouká, dlouhá cesta za námi a víc než hodina chůze před námi.

Zamrznutý kotol

Babička pokukuje k vrcholu, o který se rychlostí vichru trhají mraky. Jít nahoru nedává žádný smysl, fascinuje nás ale, že o tom babička skutečně uvažuje. Stačilo by ji trochu pobídnout a šla by tam s námi! Teď se ukazuje morál. Je to hrdinka. Večeře, teplý čaj a sprcha budou dneska zaslouženou odměnou.

Jak nám babička utekla

Poslední den nás čeká nejdelší vzdálenost (16 km), máme na ni ale nejméně času. Už ve čtyři odpoledne nám ze Štrby odjíždí vlak domů. Trasa přes Batizovské pleso s výhledem na Gerlachovský štít je moc příjemná a umožňuje nám kochat se výhledy na Popradskou rovinu a Nízké Tatry. Vrchol Ostrvy si nenecháme ujít a pak už jen zdálky sledujeme babičku, jak pádí k Popradskému plesu z obavy, abychom stihli vlak. Pokud si z nás někdo dělal legraci, že nám babička uteče, tak teď se to opravdu stalo. Dohoníme ji až dole u chaty, kde si dává další razítko do deníčku. 

Kam vyrazíme příště?

A pak už jen panoramatickou trasou Tatranské magistrály dojdeme na Štrbské pleso. Vlak stihneme na pohodu, dokonce i na zmrzlinu před odjezdem zbyde čas. V Pendolinu se všichni shodneme, že se nám naše „Expedice Priečné sedlo“ moc líbila. Ušli jsme v náročném terénu 50 km s převýšením 3200 m za 4 dny. Už teď jsme zvědaví, kam bude chtít babička vyrazit příště.

GR20 sólo a vrcholy, které zdolat cestou aneb autentický průvodce od holky s krosnou

© Text a foto: Kateřina Krejčová

Korsická GR20 je jedním z nejdrsnějších, nejprofláklejších a nejkrásnějších treků v Evropě. Tělocvična pod širým nebem, která z vás vymáčkne i poslední kapku tuku a sádla, bouldrovka, která ověří vaše odhodlání, rovnováhu, sílu, zdatnost a protáhne vám každý sval v těle. Ačkoli se jedná o trek, kde chodí v hlavní sezóně každou etapu možná pár stovek lidí denně, na vrcholcích překrásných hor, které lemují tuhle cestu, je prázdno. A to je škoda. Protože jít GR20 a nelézt po kopcích kolem je jako jíst francouzský sýr a nepít k tomu francouzské víno. Něco velmi důležitého vám zkrátka uniká…

Na vrcholu Monte d’Oro

Korsiku jsem za svůj život stihla poznat už poměrně důkladně. Poprvé v červenci 2011 s partou, kdy jsme přešli větší část severní trasy a trochu v oblasti lezli. Celé jsem to dala v trekových sandálech, protože jiné boty jsem s sebou neměla. Šílené, ale přesně v mém stylu. Podruhé jsem vyrážela sama v květnu 2013. Začínala jsem na jihu v Conca a chtěla jsem přejít celou GR20. Počasí tomu ale nepřálo, zastavila mě sněhová vánice u Vizzavony. Kromě jižní části GR20 jsem tehdy dala ještě trek Mare a Mare Nord a pár severních etap GR20 u Calenzana.

Z výletu na Korsiku v roce 2011 – hodně nalehko a v sandálech

Letos jsem se vrátila potřetí. Na začátku června, pevně rozhodnutá přejít ji tentokrát celou. Ještě na pevnině mě sice okradli v hostelu ve Florencii a vlastní blbostí jsem si zničila nový stan od MSR, ale ani to mě nezastavilo a GR20 jsem dokončila. A dokonce jsem cestou opět vylezla na spoustu pěkných kopečků. Co kde vylézt, zažít a nevynechat se dočtete níže, doporučení čerpám ze všech tří svých cest napříč Korsikou.

Kde a kdy začít?

GR20 se chodí od června do září. Existuje i zimní skialpová hardcore varianta. Ale třeba období jarního tání moc vhodné není. Pokud chcete vyrazit v květnu, může to být dobrá volba, na trase bude mnohem méně lidí, ale vemte si mačky a cepín. Hodně sporů se vede na téma, jestli jít ze severu, nebo z jihu. Třikrát jsem vyrážela z jihu, argumenty pro mě jsou jasné. Sluníčko vám celou cestu svítí spíš do zad, než do obličeje, tímhle směrem chodí méně lidí a hlavně – úvodní severní etapy jsou hodně brutální. Mnohem radši si je nechám na konec, kdy už je tělo zvyklé na každodenní zátěž a batoh ztratil polovinu váhy.

Ještě v polovině května jsem na GR20 zažila tohle…

Jelikož se ale GR20 čísluje od severu, pro přehlednost budu i já dodržovat tuto konvenci. Časové odhady délky chůze píšu dle nejlepšího vědomí a svědomí, bez nadsázky a bez přehánění. Sólo holka s batohem natěžko, nikoli utramaratonec nalehko.

Časové odhady jsou ovlivněny také tím, že nesu na zádech poměrně těžký bágl

Pokud se rozhodnete začít na severu, vězte, že lidé, kteří tu začínají, se dělí do tří skupin. První, říkejme jim Borci, dají první etapu za 4,5 hodiny, a protože přicházejí na refuge Ortu di u Piobbu už kolem poledne, neváhají rovnou pokračovat na refuge de Carrozzu, kam dorazí během dalších pěti hodin. Jsou v pohodě, ráno vyrážejí ještě za svítání na další etapu a celý trek dokončí dřív, než si jejich tělo stihne všimnout, že už vyšli.

První dvě etapy na severu jsou celkem drsné, nepodceňte je…

Druzí, říkejme jim Odpadlíci, silou vůle překonají etapu č.1 za 10-12 hodin. Skoro je odrovná, sáhnou si na dno, ale dají to a jsou na to pyšní. Přeci jen 1700 výškových metrů do kopce s těžkým báglem, sem tam nějaké to lezení a řetězy, to není jen tak. Druhý den ráno vstanou a vydají se na etapu č.2, plní optimismu, protože tahle má být snadná. Etapa č.2 je ale naprosto odrovná, jdou to 10-15 hodin, ke konci se spíš plazí a touží už jen po posteli, jídlu a teplé sprše. Etapa č.2 umí být hodně zlá. A tak na refuge de Carrozzu Odpadlíci končí.

První severní etapa šplhá z Calenzany na refuge Ortu di u Piobbu s převýšením 1700 výškových metrů!

Do třetí skupiny, říkejme jim Průměrný hiker, patříme my ostatní. Pokud chcete mít dobrou šanci, že dokážete ujít celou trasu GR20, měli byste zvládnout první etapu pod 8 hodin, druhou pod 9. Anebo můžete začínat na jihu jako já, tam je rozjezd pozvolnější, a troufám si tvrdit, že s dostatečným odhodláním zvládne jižní část téměř každý. Nicméně – nepodceňujte to a vstávejte brzy. Vedro přes den může být váš největší nepřítel.

GR20 je drsná a krásná současně – západ slunce pod vrcholem Monte d’Oro

Ještě se hodí zmínit, že na začátku a konci každé etapy stojí chata (refuge) a u ní kemp. Poplatek za nocování ve vlastním stanu je 7 euro/osoba, některé chaty nabízejí jejich stany k pronájmu za 28 euro/2 osoby nebo mají vnitřní noclehárny za 14 euro/osoba. Pokud nemáte vlastní stan, potřebujete rezervaci v dostatečném předstihu. U každé chaty je zdroj pitné vody, záchody (občas bizarní a leckde jen jeden či dva) a sprcha (většinou ledová, až na pár výjimek – teplá voda teče v kempu v Calenzana, v Col de Verghio, ve Vizzavoně, v refuge de Capannelle, v Col de Verde, v Conca, a když máte štěstí a přijdete včas, tak i v Haut Asco či v bergerie de Ballone). V každé refuge je také možné koupit si snídani za cca 8 euro/osoba, polopenzi nebo plnou penzi – nic z toho jsem nikdy nevyužila, takže nemůžu referovat. Stanování a bivakování v horách mimo vyhrazená místa v kempech či u salaší je přísně zakázané.

Stanovat podél GR20 se smí jen u horských chat a salaší

Kapesní průvodce od holky s batohem:

Etapa 1: Calenzana – Ortu di u Piobbu

Výstup z Calenzany vede dlouho loukami (vyrazte brzy kvůli slunku), pak lesem a následují chvíle na skále v jednom místě zajištěné řetězy. Pak prudký výstup končí a cesta dál se vine víceméně po vrstevnici. Ze sedla U Saltu dojdete k chatě Ortu di u Piobbu pohodlně za 1-1,5 hod.

Čas: Ve směru ze severu celkem 5-10 hodin, celkové stoupání 1700 m, celkové klesání 400 m.

Ve směru z jihu celkem 4-6 hodin.

Toalety na Ortu di u Piobbu – splachuje se paterým šlápnutím na pedál

Vrchol: Pokud máte čas a náladu, můžete si od chalupy Ortu di u Piobbu vyběhnout na Monte Corona (2144 m). Na tuhle horu nikdo nechodí. Od chaty se vydejte do lesa směrem k velké borovici, narazíte na žlutou značku, která vás dovede do sedla, z něj dojdete na vrchol pohodlně po hřebínku sutí. Parádní výhled na moře i na hory severní části trasy. Výstup od chaty na vrchol 1,5 hod, sestup 1 hod, převýšení 600 m.

Výhled z Monte Corona

Etapa 2: Ortu di u Piobbu – Carrozzu

Vážně pěkná etapa, po mírném úvodu přijdou dvě hodiny šplhání do prudkého kopce, pak 3-4 hodiny tělocvična na hřebínku a pak dvě hodiny zase prudký sestup dolů. Super výhledy cestou! Rozhodně ale nepodceňovat, mnoho lidí tahle etapa rozseká tak, že vzdávají.

Čas: V obou směrech 6-10 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 900 m, celkové klesání 1150 m.

Na hřebeni se honí mraky…

Etapa 3: Carrozzu – Haut Asco

Na vzdálenost výrazně kratší etapa než č.2, na čas a náročnost ale jen o trochu jednodušší. Na mnoha místech je zajištěná řetězy, i v létě mohou být severní svahy pokryté sněhem. Nejprve úzkým skalnatým údolím vzhůru, hezké vodopády cestou, prudký výšvih do sedla, pak skalnatým úbočím s trochou toho boulderingu do dalšího sedýlka a pak už jen pěkný lehce lezecký sestup k chatě Asco.

Čas: V obou směrech 4-6 hodin, ve směru ze severu celkové stoupání 950 m, celkové klesání 800 m.

Lanový most blízko chaty Carrozu. Pokud chcete to Asca, musíte ho přejít

Vrchol: Rozhodně nevynechejte výstup na A Muvrella (2147 m). Ze sedýlka Bocca di Stagnu je to jen 20-30 minut nahoru a 20-30 minut dolů, značeno kamennými mužíky, pohodlný výstup, jen jeden krátký úsek po skále, výhledy dokonalé – od moře až na Monte Cinto, a když se dobře rozhlédnete, velmi dobře pochopíte, co vás zítra čeká…

Na vrcholu A Muvrella

Etapa 4: Haut Asco – Tighjettu

„Jenom“ osm kilometrů, ale… Tahle etapa se řadí mezi nejnáročnější na celé GR20, už podle pověstí, které se o ní šíří. Dříve k ní existovala ďábelská alternativa - „Cirque de la Solitude“, ale před třemi lety zde zemřeli čtyři lidé, kteří neuposlechli varování před bouří, a smetla je kamenná lavina. Od té doby je Cirque de la Solitude zavřený. Alternativní trasa vedoucí přes vrcholový hřeben Monte Cinto je ale dostatečnou náhražkou. Sníh až do léta, náročný terén, brutální stoupání a klesání a místy vzdušné pasáže, které neodpustí ani chvilkovou nepozornost.

Možná nejkrásnější etapa GR20, každopádně hodně drsná

Čas: V obou směrech 6-12 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 1250 m, celkové klesání 1050 m. Pokud se cestou vypravíte na Monte Cinto, připočtěte si k času etapy ještě 2-3 hodiny.

Vrchol: Monte Cinto (2706 m), nejvyšší vrchol Korsiky! Nenechte si ho ujít, když už budete tak blízko. Z rozcestí pod Pointe des Eboulis je to pouhých 850 m s převýšením jen nějakých 150 m nahoru. I přesto i tento výstup trvá 1-1,5 hodiny nahoru, zejména, pokud okolí Cinta ještě pokrývá sníh.

Tam někde vysoko v mracích, obklopen sněhem se schovává Monte Cinto

Etapa 5: Tighjettu – Ciottulu

Poměrně příjemná etapa, kterou lze spojit s tou následující. Nejprve údolím dolů k bergerie de Ballone, potom kousek úbočím svahu téměř po rovince, načež přijde výstup po skále do sedla, odkud už je vidět chata Ciottulu di i Mori. Po skále, po které budete stoupat, teče potok, takže je velmi vlhká, může být kluzká a po velkých deštích teče ze sedla do údolí hodně vody. Počítejte s potenciálně velmi mokrou cestou, což může být rizikové zejména v opačném směru, když tudy musíte sestupovat, jako jsem musela já a navíc po velkých deštích.

Čas: V obou směrech 3,5-5,5 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 800 m, celkové klesání 500 m.

Po deštích stoupá GR20 k chatě Ciottulu po skále vodopádem

Vrchol: Paglia Orba (2525 m) – mimořádně nádherná hora, které se přezdívá též Matterhorn Korsiky. Výstup na ni rozhodně stojí za to, ačkoli se jedná o poměrně náročný lezecký výstup a rozhodně nedoporučuji pokoušet ho sólově, leda zkušeným lezcům. Od chaty Ciottulu di i Mori stoupá pěšina do sedla Col des Maures a poté následují lezecké pasáže na vrchol. Převýšení od chaty činí 650 m a na výstup a sestup si nechte ideálně aspoň 4 hodiny (celkem).

Na vrcholu Paglia Orba v roce 2011. V sandálech…

Etapa 6: Ciottulu – Col de Verghio

Krátká a bezproblémová etapa (8 km). Nejprve sestup do údolí Le Golo, kde je třeba přebrodit stejnojmenný potok (most je ve výstavbě) a kolem salaše de Radule, a stejnojmenného vodopádu do lesa, kterým se už rychle dostaneme až k hotelu, kempu a obchodu v Castel de Verghio. V obchodě můžete dokoupit téměř vše, ale mezi 12-13 mají siestu.

Čas: Ve směru ze severu celkem 2-3 hodiny, celkové stoupání 150 m, celkové klesání 700 m.

Ve směru z jihu celkem 3-4,5 hodiny.

Cesta mezi Ciottulu a Radule je nádherná

Etapa 7: Col de Verghio – Manganu

Pěkná etapa, zejména za hezkého počasí. Vede příjemnou krajinou kolem jezera de Nino, kde se pasou stáda koní, a kolem několika salaší, kde můžete koupit čerstvý sýr. Nejprve stoupání do sedla San Pedru, pak zběsilé serpentiny v úseku k Bocca a Reta a pak už jen mírný sestup k jezeru Lac de Nino a zelené pastviny až k Bergeries de Vaccaghia a refuge de Manganu.

Čas: V obou směrech 5-6,5 hodiny, celkové stoupání ve směru ze severu 1000 m, celkové klesání 800 m.

Krajina mezi sedlem Reta a chatou Manganu působí poněkud rurálně

Vrchol: Cestou můžete vylézt na malý vrchol Capu a u Tozzu (2007 m) u jezera Nino, který je hezkou pozorovatelnou okolí. Nahoru vede pěšinka, výstup cca 20-25 minut, sestoupit můžete z druhé strany a znovu se napojit přímo na GR20.

Etapa 8: Manganu – Petra Piana

Ačkoli se tato etapa řadí na vzdálenost k těm kratším, není radno ji podcenit. GR20 tady přelézá vysoké skalní hřebeny mezi jezery Goria a Capitello, což poskytuje krásné výhledy, ale sestup ze sedla Bocca alle Porte je náročný a v jednom místě zajištěný řetězem. Po hřebínku a úbočím Punta Muzzela cesta obchází jezero Melo a stoupá do sedla Col de Rinoso. Odsud až k refuge de Petra Piana už je cesta příjemná a nezabere víc než hodinku.

Čas: V obou směrech 5,5-7 hodin, celkové stoupání ve směru ze severu 920 m, celkové klesání 700 m.

Výhled na zamrzlé jezero Capitello

Vrchol: Monte Rotondo (2622 m). Tady nebudu psát žádné báchorky a bez mučení přiznám, že na tomhle kopci jsem nebyla (aspoň myslím). Ale rozhodně je to výzva! Druhá nejvyšší hora Korsiky, výhled prý lepší než z Mont Blancu (to řekl Ferdinand Gregorovius v roce 1852) a každopádně slušný výšlap. Od chaty Petra Piana převýšení 800 m a vyhraďte si na něj aspoň 4-5 hodin (celkem).

Etapa 9: Petra Piana – Onda.

Ke klasické cestě, která sestupuje do údolí k vodopádu Cascade du Meli a zase stoupá vzhůru až k refuge de L’Onda, tu existuje alternativa po hřebínku přes Punta de Pinzi Corbini. Tato alternativa ke GR20 je kratší, s menším převýšením, zato moc pěkná bouldrovka s výhledy, kde si příjemně zalezete. Hřebínku se rozhodně vyhněte za bouřky.

Refuge de L’Onda leží v ďolíku, takže pokud vyrazíte od Petra Piana brzy ráno přes hřebínek a budete dost rychlí na to, abyste pokračovali dál ve směru Vizzavona, k chatě ani nemusíte scházet a ušetříte si pár desítek výškových metrů nahoru a dolů.

Čas (klasická cesta): Ve směru ze severu celkem 5-6 hodin, celkové stoupání 550 m, celkové klesání 950 m.

Ve směru z jihu celkem 5,5-7 hodin.

Čas (alternativa): Ve směru ze severu celkem 3-4 hodiny, celkové stoupání 400 m, celkové klesání 800 m.
Ve směru z jihu celkem 3,5-5 hodin.

Alternativní trasy jsou značené žlutým dvojpruhem a většinou vedou víc lezeckým terénem než klasická trasa

Etapa 10: Onda – Vizzavona

Tato etapa je poměrně monotónní – ve směru ze severu jdete nejprve trochu do kopce a pak si užijete dlouhé a náročné klesání. Ve směru z jihu vás naopak čeká několikahodinový výstup, který doporučuji prodloužit o výstup až na vrchol Monte d’Oro. Příjemným zpestřením této etapy jsou Cascade des Anglais – vodopádky, peřejky a tůňky, kde se dá v parném létě vykoupat a zchladit.

Čas: V obou směrech 5-8 hodin, celkové stoupání 750 m, celkové klesání 1250 m.

Většina lidí vyráží velmi brzy, aby stihli na hřebenech Monte d’Ora východ slunce. Mě tam zastihl západ…

Vrchol: Pokud jdete z jihu, ze sedla Bocca Palmente (viz etapa 11) spatříte přímo před sebou monumentální Monte d’Oro (2389 m). Jdete-li ze severu, budete na ni koukat od chvíle, kdy přelezete sedlo Bocca Muzzela. Monte d’Oro je nádherná hora s úžasnou vrcholovou pasáží, kde se vyplatí nechat si batoh i trekové hole na rozcestí pod vrcholem a pak už se jen plně soustředit na výstup a lehké lezecké pasáže. Lezení, které mě moc baví, a výhled, který stojí rozhodně za trochu té námahy navíc, dělají z Monte d’Oro kopec, který si nikdy nenechám ujít, když jdu zrovna náhodou kolem. Z rozcestí s GR20 počítejte tak 1-2 hodiny nahoru a nejméně 1-1,5 hodiny zpátky dolů na rozcestí.

Monte d’Oro ze sedla Muzzela

Etapa 11: Vizzavona – Capannelle

Tahle etapa má dvě části: Vizzavona – sedlo Boca Palmente a Boca Palmente – refuge de Capannelle. Ta první je nepříjemná, ať už jdete ze severu (dlouhý a náročný výstup s převýšením asi 800 m) nebo z jihu (dlouhý a náročný sestup). Druhá část je naopak velice příjemná a vede „téměř po rovince“ úbočím svahu. (Překonává asi 500 výškových metrů nahoru a 500 výškových metrů dolů, ale v porovnání s ostatními částmi trasy je to skoro zanedbatelné převýšení.)

Čas: Ve směru ze severu celkem 6-8 hodin, celkové stoupání 1350 m, celkové klesání 700 m.

Ve směru z jihu celkem 5-6 hodin.

Příjemná část etapy mezi Vizzavonou a Capannelle

Etapa 12: Capannelle – Prati

Tuhle etapu bych si soukromě zcela přeskládala. Vzala bych to přes vrchol Monte Renoso (neznačeno, jen kamenní mužíci ukazují cestu, pěšinu ale znají mapy.cz!) a skončila už v Col de Verde, protože tam mají teplou sprchu (ale pozor, teče jen večer!).

Pokud se ale chcete držet rozpisu, etapa Capannelle – Prati vede střídavě nahoru a dolů se závěrečným stoupáním z Col de Verde, aby se vám dobře spalo.

Čas: Ve směru ze severu celkem 6-8 hodin, celkové stoupání 1200 m, celkové klesání 1000 m.

Ve směru z jihu celkem 5-7 hodin.

Vymyslela jsem si vlastní cestu – vzala jsem to po hřebenech

Vrchol: Ostřílení dobrodruzi by neměli vynechat výstup Monte Renoso (2352 m). Z refuge de Capannelle vede až na vrchol značená cesta kolem jezera Bastani (převýšení 750 m, 2,5-3,5 hod). Z vrcholu se buď můžete vrátit zpátky (1,5-2 hod), nebo pokračovat přes Monte Torto (2262 m) a bergeries des Pozzi do Col de Verde (neznačeno, ale pěšinu znají mapy.cz). Cesta vede stále z kopce, 2-3 hod.

Hlavu Maura, stejnou jako na korsické vlajce, najdete i na vrcholu Monte Renoso

Etapa 13: Prati – Usciolu

Trasa začíná malým stoupáním pod vrchol Punta della Capella (2041 m), následuje sestup až do sedla Laparu. Kousek za ním je stejnojmenná chatka a pramen vody. Odsud pěšina šplhá na hřeben a přechází skalky až na vrchol Monte Formicula (1981 m). Odsud už je sestup k refuge Usciolu poměrně krátký a nenáročný.

Čas: V obou směrech 5-7 hodin, celkové stoupání 950 m, celkové klesání 1050 m.

Brzy ráno na vrcholu Monte Formicula

Vrchol: Nechte se cestou zlákat k výstupu na Punta della Capella (2041 m), pěknou skalku s hezkým výhledem. Ze sedla vám to nezabere víc než 20 min nahoru a 15 min dolů. Batoh nechte někde v křoví, při lezení hojně využijete ruce a nejspíš si budete muset najít svou vlastní cestu, protože kamenných mužíků je k vrcholku jen poskrovnu.

Etapa 14: Usciolu – Asinao

Tato etapa má dvě varianty – klasická cesta vede přes chaty Croci, Matalza a Bassetta, šla jsem ji před pěti lety a vůbec se mi nelíbila. Tedy – je neuvěřitelně malebná, ale na můj v kus hrozně umělým způsobem. Vůbec nepůsobí jako drsná GR20.

Alternativní trasa vede přes vrchol Monte Incudine (2134 m), je kratší a daleko lépe zapadá do konceptu GR20.

Den začíná skotačením na hřebínku mezi refuge De Usciolu a Punta Scaddatta. Ačkoli jsou to jen tři kilometry, snadno vám můžou trvat tři hodiny. Pokud jdete z jihu, připravte se na to, že vám tenhle hřebínek na konci poměrně náročné etapy dá zabrat. Máte-li štěstí na počasí, výhledy z hřebínku jsou báječné. V sedle Bocca di Agnone se cesta dělí. Klasická vede do nížin a kolem chat, alternativa ještě trochu sklesá k řece Forcinchesi a pak začíná stoupat po hřebeni až na vrchol Monte Incudine. V sedle pod vrcholem se obě cesty opět spojují, a lehkým lezeckým terénem sestupují k refuge de Asinao.

Pokud se rozhodnete jít po alternativní cestě, dejte si pozor na rozcestí s dřevěnými šipkami (viz foto). Ať jdete z jihu nebo ze severu, hlavně nechoďte ve směru těch šipek, vedou do pekla (k chatám Matalza a Croci a prodlouží vám zbývající cestu skoro na dvojnásobek).

Na tohle rozcestí pozor. Ve směru šipek jít zcela jistě nechcete, ať už jdete kamkoli

Čas (klasická cesta): Ve směru ze severu celkem 7,5-10 hodin, celkové stoupání 1250 m, celkové klesání 1450 m.

Ve směru z jihu celkem 8-11 hodin.

Čas (alternativa): Ve směru ze severu celkem 6,5-9 hodin, celkové stoupání 1100 m, celkové klesání 1300 m.

Ve směru z jihu celkem 7-10 hodin.

Vrchol: Pokud si vyberete GR20 alt, výstup na Monte Incudine (2134 m) budete mít zadarmo v ceně, značka totiž vede přímo přes vrchol. V důsledku toho je to jediný významnější kopec, na kterém potkáte větší počet lidí. Aspoň vám bude mít kdo udělat fotku. Výhledy jsou super a rozhodně doporučuji sem ze sedýlka Stazzunara vylézt, i pokud se rozhodnete jít klasickou cestou (nahoru 20-25 min, převýšení 150 m).

Mlha se válí nad refuge de Asinao

Etapa 15: Asinao – Paliri

V obou směrech poměrně dlouhá a náročná etapa, která se dá ještě opepřit alternativou přes hřebeny Punta di a Vacca. Nejprve dlouhý a příjemný sestup, až pod sedlo Bavella, kam musíme vylézt do kopce. Odtud je to k refuge de Paliri přes kopec asi 2,5-3 hodinky. V kempu Paliri se vyplatí být brzy a zabrat si plácek na stan s výhledem až k moři.

Čas (klasická cesta): Ve směru ze severu celkem 6-8 hodin, celkové stoupání 1100 m, celkové klesání 1550 m.

Ve směru z jihu celkem 8-10 hodin.

Kemp u chaty Paliri

Etapa 16: Paliri – Conca

Tohle je hrozně krásná etapa. Příjemný sestup nádhernou krajinou, úžasné oranžové skály lemují skoro celou cestu, na řece Punta Pinzuta jsou pěkné vodopády a před závěrečným klesáním projdete krásnou skalní branou. Ve směru z jihu je tahle etapa první, takže prubířský kámen zdatnosti a odhodlání. Doporučuji vyrazit brzy a cestou se hodně kochat.

Brána GR20 - hodinu cesty (nahoru) od první značky v Conca

Gîte d'Étape v Conca je báječné přátelské místo s teplou sprchou, wifi a moc dobře tu vaří.

Čas: Ve směru ze severu celkem 5,5-7 hodin, celkové stoupání 600 m, celkové klesání 1400 m.

Ve směru z jihu celkem 7-9 hodin.

GR20 je nádherná a drsná. Pokud by na vás celá snad byla příliš, můžete si dát jen severní (Calenzana – Vizzavona, 8 dní) nebo jen jižní část (Vizzavona – Conca, 6 dní). Každopádně držím palce, a pokud budete mít jakékoli otázky, piště do komentářů.

Bungee jumping v hidžábu

© Text: Kateřina Krejčová, foto: archiv Elsyi Fhani

Vyšlo v magazínu Interview 01/2018, www.magazin-interview.cz

Elsya při svém životním skoku z mostu Kawarau na Novém Zélandu 

Ačkoli pochází z Indonésie, její přístup k životu není příliš vzdálený západnímu pojetí. Vystudovala informatiku, věnuje se úspěšné kariéře, dobrodružně cestuje po světě - mnohé překvapí, že ELSYA FHANI je věřící muslimkou. Velmi emancipovanou muslimkou. Hidžáb nosí, ale dobrovolně a ráda. A dokonce v něm sebevědomě skáče na laně z mostu na Novém Zélandu.

O muslimkách jsem měla nejrůznější představy, než jsem jednu z nich před dvěma lety poznala – Elsyu. Nechala nás s Petrem u sebe na ostrově Bali bydlet několik dní, když jsme podnikali cestu kolem světa. Pronajímala si byteček jako dlaň, v jediném pokoji stála úzká postel a v malé chodbě, kterou používala zároveň jako kuchyňku, měla jen rýžovar, v němž vařila vše od vody na čaj až po špagety. Nabídla nám vlastní postel, ale nevím, kde by pak spala. Rozložili jsme si na zem karimatky a ona nás po práci prováděla po okolí.

Podruhé jsme se potkaly před nedávnem v Kuala Lumpur. Elsya povýšila a přestěhovala se do Malajsie. Šéfuje teď týmu dvanácti lidí, kteří testují software. Objala mě jako nejlepší kamarádku a trvala na tom, že u ní zase musím bydlet. Bavily jsme se o všem možném. O mužích, rodině, práci, cestování i náboženství a ona souhlasila, že náš rozhovor můžu zveřejnit.

Jak se mladá žena v Indonésii dostane k počítačovému inženýrství? Bavil tě svět počítačů odjakživa?

Studovala jsem informační technologie v Jakartě a tou dobou jsem ani netušila, že něco jako softwarové testování vůbec existuje. Jen jsem věděla, že lidé, kteří dokončí můj obor, většinou pracují jako programátoři. Když jsem byla v posledním ročníku, jedna firma u nás dělala nábor. Ozvali se mi ze studijního oddělení a chtěli se mnou udělat pohovor. Má angličtina byla tou dobou dost špatná. Pamatuju se, že jsem měla hodně velkou radost, když jsem se dozvěděla, že mě vzali. O měsíc později jsem odlétala za prací do zahraničí.

Školu jsi ale dokončila.

Jasně! Měla jsem tři týdny na dopsání diplomové práce, což se mi podařilo. Tři měsíce po přestěhování do Kuala Lumpur jsem se už jen vrátila na promoci a dostala diplom. To bylo v roce 2010. Rodiče ze mě měli obrovskou radost.

Foto z promoce, tehdy ještě s nezakrytými vlasy, říjen 2010

Teď je ti už skoro třicet a bydlíš spolu se dvěma mladými muži. Z toho asi rodiče tak velkou radost nemají, ne?

Jsou velice liberální. Vědí, s kým bydlím, a nemají s tím žádný problém. Ty kluky znají už z doby, kdy jsem studovala. Každý máme svůj vlastní pokoj a vzájemně respektujeme své soukromí.

Co pro tebe znamená tvá rodina a jaký má na tebe vliv?

Znamená pro mě hodně. Rodiče jsou jediní, kteří mě berou v mých dobrých i špatných chvílích. Tam, kde jsem teď, jsem jen díky jejich podpoře. Sice na jejich rady často nedám a dělám si věci po svém, ale oni i tak stojí za mnou. Třeba ohledně mé první práce v zahraničí. Kdybych je poslechla, rozhodně bych teď nešéfovala týmu dvanácti lidí. Chtěli mě mít blízko sebe, ne abych hned po škole odcházela tak daleko. Když jsem jim ale vysvětlila, proč je to pro mě dobré, podpořili mě. Nesouhlasí ani s mým cestováním na vlastní pěst, bojí se o mě.

Jaké zaměstnání mají tví rodiče?

Maminka je celý život v domácnosti a stará se o děti. Vdávala se, když jí bylo sedmnáct, tehdy to bylo normální. Ale první manželství jí nevydrželo. Když se rozvedla, měla už dvě děti. Pak si vzala mého otce a s ním se jí narodily další čtyři. Táta pracoval ve státní správě jako „kepala desa“ – starosta. Poté začal podnikat s nemovitostmi. Do důchodu odešel, když mu bylo šedesát.

Takže pocházíš z bohaté rodiny?

To ani ne. Spíš ze střední třídy, což ale znamená jen to, že jsme měli vždycky co jíst. Rodiče nemají žádné školy, ale chtěli dát vzdělání všem svým dětem. Jenže studium v Indonésii je hodně finančně náročné a vždycky, když mi začínal nový semestr, měli toho plnou hlavu. Ze všech sourozenců jsem nakonec dokončila školu a získala titul jenom já. Mí tři bratři už jsou ženatí a mají děti, ale nikdo z nich nepracuje v kanceláři ani nemá pravidelný příjem jako já. Je to teď na mně, musím se postarat o rodinu, protože díky ní jsem získala vzdělání a skvělou práci.

Elsya jako jediná ze sourozenců dokončila školu a získala titul

Co dělají tví bratři?

Pracují hlavně ve službách, nejmladší začal nedávno dělat hotelového poslíčka. Starší bratr je fotograf a mladší bratr řídí mototaxi. Nevlastní bratr prodává nábytek a nevlastní sestra je masérka ve wellness.

Posíláš otci a matce peníze, které vyděláš?

Žiju daleko od nich, takže od chvíle, kdy jsem dostala první mzdu, posílám část peněz rodičům. Vím, že jim nikdy nedokážu splatit, co pro mě udělali, ale mám radost, že navzdory všem okolnostem, se kterými jsem se musela nějak vypořádat, jsem získala titul a nyní můžu tvrdě pracovat, aby byli díky mně šťastní. Dokonce jsem na splátky koupila dům, který pronajímáme, a peníze z pronájmu jdou mým rodičům.

Koupila jsi dům? Co tě k tomu vedlo?

Pocházím z vesnice, kde každý každému vidí do talíře. Tamní lidé považují za úspěch, když má žena muže, děti a střechu nad hlavou. Kdybych pracovala v zahraničí, ale nevydělávala dost peněz, dokonce i široké příbuzenstvo by mě snadno začalo odsuzovat a pomlouvat, že nedává žádný smysl, abych žila tak daleko od rodiny, když si tam ani pořádně nevydělám. Jenže já nejradši utrácím za cestování, což se mé rodině moc nelíbí. Podle rodičů je to zbytečné rozhazování a pořád mě nabádají k tomu, abych si pořídila něco, co má skutečnou hodnotu. Třeba dům. A tak jsem to nakonec udělala. Říkám mu Elsyin hrad a možná tam jednou budu i bydlet.

Hledají ti rodiče manžela?

Ale já už jsem byla vdaná! Jenže jsem se rozvedla, když mi bylo dvacet pět let. Rozhodnutí vdát se bylo mé vlastní, manžela jsem si vybrala sama. Rodina sice moc nesouhlasila ani s tím, ale mou volbu respektovala. Když jsem pak zjistila, že mě manžel několik let podvádí s jinou ženou, a začal s tím dokonce už před svatbou, byl to pro mě obrovský šok a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Rodiče mě podpořili a díky nim proběhl rozvod poměrně hladce. Svatbu i rozvod jsem si ovšem platila z vlastních úspor. Umíš si představit, jak hrozně to bylo drahé? Na svatbě jsme měli sedm set padesát hostů (v Indonésii je tento počet hostů na svatbách obvyklý, pozn. red.) a co se týče rozvodu, ten se vždy vleče nejméně tři měsíce. Kdybych to věděla, radši bych za ty peníze jela na cestu kolem světa.

Poprvé v životě u ledovce, úžasný zážitek. Ledovec Franz Josef na Novém Zélandu, září 2016

To úplně chápu. Teď ale cestuješ hodně. Jezdíš sama?

Ano. Cestování je pro mě taková terapie. Jen pár týdnů po tom, co jsem zažádala o rozvod, jsem si náhodně koupila jednosměrnou letenku do Austrálie. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec získám víza nebo co tam budu sama dělat, prostě jsem si ji darovala k narozeninám. Bydlela jsem u báječných lidí, vzali mě na jachtařský závod… Po několika týdnech jsem se vrátila domů jako úplně jiný člověk – silnější a mnohem samostatnější. Bohužel si můžu dovolit jen jeden výlet ročně, jelikož mám pouhých sedmnáct dní dovolené. Nejradši bych ale cestovala pořád. 

Jaký je tvůj styl cestování?

Moji přátelé mají na cestách většinou pevný itinerář, jezdí s kufrem, bydlí v hotelu a odškrtávají na seznamu položky, které chtějí vidět. Takže když chci cestovat jinak, musím sama. Nejradši mám spontánní rozhodování, potkávání zajímavých lidí a poznávání míst, která mi doporučí. Cestuju s batohem, a tak si můžu dělat, co chci, a jezdit, kam chci. Nejsem nijak závislá na plánech někoho dalšího.

Co nejlepšího jsi na cestách zažila?

Každá cesta byla nejlepší! Byla jsem v Jižní Koreji, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Singapuru, Thajsku, Malajsii a procestovala jsem i pěkný kus Indonésie. Parádní byl výlet po Novém Zélandu s úplně cizím klukem, kterého jsem poznala přes couchsurfing (největší internetová služba bezplatného ubytování a zároveň celosvětová sociální síť lidí nabízejících cestovatelům na přespání svůj gauč, pokoj či lehátko na zahradě, pozn. red). Nikdy jsem ho neviděla, jen jsme si párkrát napsali a on se mě zeptal, jestli si s ním nechci půjčit na Zélandu karavan a projet oba ostrovy. Zavolali jsme si, zjistila jsem, že je to Američan, chvíli jsme řešili detaily a za hodinu už jsme měli zarezervovaný karavan a koupené letenky. Bylo to celé trochu ulítlé, ale nakonec z toho byl senzační výlet.

Cestuji hodně, ale tohle bych asi nedokázala. Máš ještě nějaké podobné zážitky?

Výborný byl taky batůžkářský výlet s maminkou. Ona se o mě dost bojí, a tak jsem jí toužila ukázat, že nemá proč, že cestování je vlastně docela snadné. Chtěla jsem jí vysvětlit, jak cestuju, ukázat jí, jak se dá fungovat v cizí zemi, jak si najít ubytování, kde sehnat jídlo nebo jakým způsobem se orientovat v ulicích neznámého města. Vzala jsem ji na výlet autobusem do Singapuru a obě jsme si to moc užily. Myslím, že mě pochopila a hodně se jí ulevilo.

První cesta s maminkou. V hinduistickém chrámu Tirta Empul na Bali, 

kde se věřící omývají ve vodě s údajně zázračnou léčivou silou, říjen 2013

Hostíš lidi přes couchsurfing i u sebe doma. Není to nebezpečné?

Ne, vybírám si zájemce pečlivě – podle jejich profilu a referencí. Předtím, než je pozvu k sobě domů, si spolu vyměníme několik zpráv, a pokud usoudím, že jsou fajn, přijedou. Zatím jsem se ještě nespálila a doufám, že se nic takového ani nenastane.

Kdo byl tvůj nezajímavější host?

Těžká otázka. Všichni byli něčím zajímaví, ale asi nejvíc mě inspirovaly dvě dívky z Polska. Napsaly mi hned poté, co jsem si založila profil na couchsurfingu. Byly ještě hodně mladé, mnohem mladší než já tehdy před pěti lety, ale už dost statečné na to, aby objely svět. Když přicestovaly se svými obrovskými batohy, byla jsem ohromena. A to mě přimělo začít cestovat úplně jinak. Kufr jsem vyměnila za batoh, hotel za couchsurfing a pevný itinerář za spontánní rozhodování. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala vylézt z komfortní zóny, vyhnout se davům.

Je země, do které bys nikdy nejela?

Ano, Spojené státy. Nejen kvůli nedávným aférám a snahám znemožňovat muslimům vstup do země, ale taky proto, že je to moc daleko a tahle země nikdy nebyla na mém seznamu míst, která bych chtěla vidět. Kdybych někdy v budoucnu dostala v USA pracovní nabídku, nejspíš bych ji neodmítla. Ale jet tam na dovolenou? To asi ne.

Naučila ses na cestách hodně nového o lidech a o životě? Nebo se setkáváš – byť na různých místech světa – hlavně s lidmi kteří mají podobné smýšlení jako ty, protože vyznávají podobný životní styl?

Naučila jsem se spoustu věcí, zejména od té doby, co cestuju sama a bydlím u lidí přes couchsurfing. Tento způsob mě učí o různých kulturách, ukazuje mi, jak žijí lidé v různých zemích. Čím hlouběji se do toho nořím, tím víc přátel získávám. Ta zkušenost celkově změnila mé vnímání světa při cestování. Snažím se užívat si vše v klidu a svým vlastním tempem, nehonit se, neplánovat. Celé je to tak trochu umění. Trpělivost, důvěra a respekt. To jsou asi hlavní věci, které jsem se na cestách naučila.

Oslava zakončení výletu po Novém Zélendu s Ianem, 
kterého poznala přes couchsurfing, září 2016

Jakou nejbláznivější věc jsi v životě udělala?

Skočila jsem bungee. V Queenstownu na Novém Zélandu. Neměla jsem to v plánu a nikdy bych nevěřila, že to udělám. Rozhodla jsem se na poslední chvíli. Potkala jsem dvě Švýcarky a šla jsem se podívat, jak budou skákat. Jedna z nich pořád mluvila o tom, že Kawarau Bridge je nejznámější místo pro bungee jumping na světě. Když jsem to uviděla, byla jsem ohromena. Chtěla jsem to taky zkusit, a tak jsem prostě došla k pokladně a zaregistrovala se na skok. Když jsem pak stála nahoře na mostě, cítila jsem šílenou paniku a myslela, že to nezvládnu. Skočila jsem ze čtyřiceti tří metrů!

Na fotografii ze skoku máš zakryté vlasy.

Nosím hidžáb. Mám různé barvy a vybírám si tak, aby se mi hodil k oblečení. Rozhodla jsem se sama asi před čtyřmi lety. Podle mého názoru je víra v boha osobní věc, stejně tak rozhodnutí něco nosit, nebo nenosit. Pokud si muslimská žena nebude zakrývat na veřejnosti vlasy, je to její vlastní věc a její zodpovědnost. Nemám s tím žádný problém.

Co k tomu vedlo tebe?

Byla jsem čerstvě po rozvodu a děkovala jsem bohu, že nám nedal děti. Tím by to všechno bylo jen horší. Cítila jsem se mu zavázána, a proto jsem začala nosit hidžáb. Nikdo mě k tomu nijak nenutil.

Elsya nosí hidžáb a je to její vlastní rozhodnutí

Tvoje víra je tvá vlastní volba?

Narodila jsem se v muslimské rodině, což ze mě automaticky dělá muslimku. Ale myslím, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná. Učí lidi, jak žít vzájemně v míru. Věřím, že život může být krásný a jednoduchý v jakémkoli náboženství, pokud máš ráda lidi a respektuješ je. Bez ohledu na tvé nebo jejich náboženství. Existuje mnoho extremistů, kteří zapomněli, že nemůžou nutit lidi věřit právě v toho jejich boha. Každý má svobodu vybrat si svou vlastní víru. To jediné, co musíme všichni udělat, je naučit se žít spolu v míru a vzájemné toleranci.

Chovají se k tobě lidi jinak, když hidžáb máš a když ne?

Někdy. Tím, že nosím hidžáb, lidi snadno poznají, že jsem muslimka. Myslím, že mi vyjadřují větší respekt a cítím ho i sama vůči sobě. Snadněji poznám, když chci udělat něco, co bych dělat neměla, a včas se zarazím. Třeba kdybych chtěla jít do baru, lidi mě zastaví, že bych tam chodit neměla (muslimové nesmějí pít alkohol, pozn. red.). Když se tam ale koná nějaká pracovní akce, tak můžu jít klidně i do baru, nikdo s tím nemá problém.

Některé evropské země zákonem zakázaly zahalování na veřejnosti – týká se to zejména burky a nikábu, kdy jsou ženě vidět jen oči. A například ve Francii se na školách a úřadech nesmí nosit ani hidžáb. Co si o tom myslíš?

Hidžáb pro mě znamená něco, co by nemělo podléhat žádným zákonům. V koránu stojí, že muslimské ženy mají nosit hidžáb. Tvoří část mé identity. Nosím ho, protože chci, a neumím si představit, že by mi ho někdo sundal kvůli zákonu nebo nařízení. Ať už by to byl někdo cizí, nebo dokonce někdo z rodiny. Rozhodnutí odložit hidžáb nemá přicházet zvenku, ale zevnitř. Vždycky to musí být mé vlastní přesvědčení.

Pro část světa se stal hidžáb symbolem nevítaného náboženství, utiskované ženy, případně manželky potenciálního teroristy…

Vůbec nechápu, proč takové myšlenky existují. Jen proto, že nějací muslimové páchají stupidní terorismus, si z toho celý svět vyvodí závěr, že všichni muslimové jsou teroristé? Myslím, že to není fér. Nedávno jste mohli slyšet o lidech, které postříleli, když se modlili v mešitě. Kdo tohle dělá? Muslimové sami sobě? Není to šílené, že by chtěli muslimové zabíjet jiné muslimy? Byla bych moc ráda, kdyby lidé začali na muslimy a na teroristy nahlížet jako na dvě úplně odlišné skupiny.

S Katkou, Petrem a dobrým strážcem chrámu v Denpasaru, leden 2015

Sleduješ válku v Sýrii? Co si o tom myslíš?

Podle mého názoru vůbec nejde o náboženství, ale o politiku. O ovládnutí co největšího území kdesi v arabských zemích. Islám učí lidi, jak žít v míru. Ne se vzájemně zabíjet. Vlastně mě to dost rozčiluje. Kvůli malé skupině extremistů teď mají muslimové nálepku teroristé, i když je to naprostý nesmysl. Většina mých přátel je odlišného vyznání a mě to těší. Každý má právo vybrat si svou víru zcela svobodně.

A co třeba ženy v Saúdské Arábii – sice se o tom moc nemluví, ale právě tam jsou na tom ženská práva velmi špatně. Umíš si představit, že bys v takové zemi žila?

V Saúdské Arábii jsem nikdy nebyla, takže toho o ní moc nevím. Slyšela jsem ale, že ženy nemají právo vycházet svobodně z domu, kam a kdy chtějí. Vůbec si neumím představit, že by mi tohle vzaly zákony země, ve které bych žila. Já žiju ve světě, kde si jsou ženy a muži rovni a mělo by s nimi být zacházeno stejně. Žena má mít právo vzdělávat se, vydělávat si peníze a žít život tak, jak by chtěla.

Vedeš tým dvanácti analytiků, ve kterém jsou i muži. Jak nesou, že jim šéfuje žena?

Ano, v mém týmu jsou i muži, ale snášejí to dobře. Opravdu mě respektují a mám od nich pozitivní zpětnou vazbu. V naší firmě se sexismus netoleruje. Snažím se být maximálně profesionální a zároveň i přátelská. Vědí, že za mnou můžou s čímkoli přijít. Ať už s přáním, či stížností – jsou vždycky vítáni. Chtěla bych být nejlepší šéfová!

Co by se stalo, kdybys s bývalým manželem měla děti? Rozvedla by ses, nebo bys s ním zůstala?

Jeho nevěra v jediném okamžiku zničila veškerou mou důvěru v manželství. Kdybychom měli děti, možná bych s ním dokázala zůstat, ale už bych se vždycky cítila nejistá, trpěla bych. Co se jednou rozbije, zůstane rozbité už napořád. My jsme se to chvíli snažili dát zase do pořádku, ale už nikdy to nemohlo být jako předtím. I v Indonésii žijí single matky, které dokážou vychovávat děti samy. Věřím, že bych to taky zvládla, ačkoli by to bylo složité… Snažila bych se, aby se mnou děti hodně cestovaly, a chtěla bych, aby z nich vyrostli dobří lidé. Zní to jednoduše, ale vím, že je to složité. A tak děkuju bohu, že nám děti nedal. Bůh je laskavý a ví, že na ně ještě nenastal ten správný čas. Věci se vždycky dějí z nějakého důvodu. A tak tu teď jsem – šťastně rozvedená žena.

Cestování bere jako terapii, první letenku do Austrálie si koupila vlastně náhodou...

Chtěla by ses znovu vdávat? A jak se na to dívá tvá rodina?

To je složitější. Kdyby mi rodina nedala souhlas a plné požehnání, podruhé bych se už nevdala. Ani kdybych si myslela, že jsem našla toho pravého. U nás není zvykem přivést si přítele do rodiny, když s ním neplánujeme žít navěky. Jakmile někoho představíme doma, znamená to, že je to vážné. Mladí spolu před svatbou nesmějí bydlet ani mít sex, to všechno je tabu. Můžu si vybrat manžela podle svého a vdát se z lásky, on ovšem zároveň musí splňovat kritéria, která stanoví má rodina. Některé rodiny jsou v tomto ohledu ještě hodně tradiční a trvají na tom, aby muž, kterého si žena přivede, pocházel ze stejného prostředí a vyznával tytéž hodnoty. Pokud by si totiž žena vzala muže, který je něčím odlišný, a ten ji někdy v budoucnu opustil, byla by to ve společnosti ostuda a hanba pro celou rodinu. Mí rodiče mi dali jedinou podmínku. Můj muž musí být stejného vyznání jako já, tedy muslim. Jenže takového muže není zrovna snadné najít, protože mí kolegové a přátelé v Malajsii skoro z devadesáti procent muslimové nejsou.

Jaké jsou tvé sny, co se týče budoucnosti? Plánuješ mít děti?

Děti bych moc chtěla. Myslím, že by stačily dvě. Holka a kluk. Ještě předtím ale plánuju hodně cestovat. Objet svět, navštívit místa, kde jsem nikdy nebyla, potkat hodně lidí a někde cestou najít svého prince. A pak bych dál cestovala s ním a s našimi dětmi, to by bylo perfektní.

Mezi čtyřma očima
S Elsyou mám vždycky pocit, že nic na světě není problém. Na první pohled působí skromně, možná i trochu plaše, ale během malé chvíle se změní ve veselý, bezprostřední živel. Obdivuji na ní, jak nadšeně sdílí všechno, co má. Bez problémů mi v den, kdy jsme se seznámily, nechala klíče od svého bytu a půjčila mi i svou SIM kartu s daty, abych se v největším městě na Bali – Denpasaru, neztratila. Když jsme se pak sešly v centru, pozvala mě na jídlo a usilovně přemýšlela, co všechno mi doporučit a kam mě vzít. Zařídila mi lístky na tradiční taneční představení a bez většího váhání souhlasila, že zpátky pojedeme stopem, ačkoli tento způsob dopravy předtím neznala. Na nezvyklou situaci se nicméně velmi rychle adaptovala. Dva turisty, kteří nás svezli do města, celou dobu zpovídala, domluvila mi s nimi svezení i na další den a nakonec nás všechny pozvala do restaurace na rýžové palačinky. Elsya je spontánní optimistka a zároveň žena, která bez přemýšlení přikývne, když ji požádáte o pomoc.

S autorkou rozhovoru v hinduistickém chrámu na Bali, leden 2015

Indonésie

• Rozkládá se na více než 17 tisících ostrovech, největší z nich je Nová Guinea, nejobydlenější Jáva. 
• Jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa s více než 250 miliony obyvatel. 
• Hlavní město Jakarta leží na Jávě a žije v něm zhruba 11 milionů obyvatel. 
• Téměř polovina lidí se živí zemědělstvím, mezi hlavní zemědělské plodiny patří palmový olej, rýže, káva a čaj. 
• Většinu HDP tvoří průmysl (těžba ropy a zemního plynu), který zaměstnává 15 procent populace, a sektor služeb, ve kterém pracuje zhruba třetina obyvatel. 
• Gramotnost obyvatelstva dosahuje 93 procent, ale pouze osm procent z nich má vysokoškolské vzdělání. 
• Státním zřízením je republika, kde občané volí svého prezidenta a parlament. 
• Průměrná délka života činí 69 let, průměrná porodnost 2,4 dítěte na ženu a roční přírůstek obyvatelstva 1,04 procenta. 
• Indonésie je zemí s největším počtem muslimů na světě, islám vyznává 87 procent obyvatel. Svoboda vyznání je ukotvena v ústavě a Indonésie uznává šest oficiálních náboženství. 
• Oficiálním jazykem je indonézština, ale vedle ní v zemi existuje více než 700 dalších jazyků.