Thajsko za 25 korun na den

Myslela bych si, že takové pláže mají jen ve filmech. Azurové moře omývá téměř liduprázdné pobřeží s jemným pískem, rybičky a koráli pod hladinou hýří všemi barvami a šumící příboj ruší jen křik tropických ptáků z džungle uprostřed ostrova. Atmosféru dokonalé exotiky dokreslují kokosové palmy a houpačky z klády a provazů pověšené na větvích stromů sahajících za přílivu až do vody. 

V poslední době se s návody, jak cestovat zadarmo či za pakatel, roztrhl pytel, přidám tedy taky jeden svůj. Není v tom žádný trik, bydlet na rajském ostrůvku za dolar na den můžete i vy. Za pár úsměvů to můžete mít i s jídlem, a pokud máte odvahu, tak i s dopravou. 

Tajemství neobjeveného ostrova

Koh Kradan, podlouhlý ostrůvek v Andamanském moři, leží jižně od ostrova Koh Lanta, západně od města Trang. Obeplout ho na mořském kajaku trvá prý asi tři hodiny. Leží tu asi deset resortů s různě drahými a luxusními bungalovy. Ty nejlevnější začínají na 500 Kč za noc. U každého naleznete příjemnou restauraci s cenami jen o málo vyššími než na pevnině. A mají tu i wifi a stožár pro příjem mobilního signálu. Tomu už dnes člověk bohužel neuteče nikde. 

Ostrov podléhá monzunům a v období dešťů od května do října jsou resorty zavřené. Hlavní sezóna trvá od ledna do února a mimo ni je ostrůvek ideálním místem k příjemné, ničím nerušené relaxaci. Tedy kromě dvou hodin v době oběda, kdy se na hlavní pláž nahrne desítka lodí s jednodenními návštěvníky. Ve dvě hodiny odpoledne už po nich ale není ani vidu, jen pár poházených plastových lahví a plechovek připomíná, že se tudy prohnala turistická vlna. 

To nejdůležitější leží na severovýchodním pobřeží. Rangerská stanice národního parku a hned vedle ní malý kemp s několika velkými maskáčovými stany. Ty si můžete pronajmout za 220 Kč na noc, nebo si postavit vedle svůj vlastní za 25 Kč na noc. Přímo na pláži.

Sousedé a starousedlíci

Po pár dnech si ostrov zamiluju. Velkou zásluhu na tom mají místní obyvatelé. Třeba Timek, který už první den lámanou angličtinou neodbytně vyzvídá, jestli jsem tu sama, a od druhého dne mě zve na večeři. Nebo kluci z národního parku – Nin, Kam a další, kteří mě každé ráno lákají na kafe. Sousedé v okolních stanech se každý den mění. Nejprve rozvětvená thajská rodina s hromadou dětí. Dám si s nimi snídani a zjistím, že Lila se vdala do Německa a každý rok sem jezdí s manželem a dětmi na návštěvu k bratrovi a rodičům, a společně pak na nějaký ostrov za koupáním. 

Další den se objeví pánská jízda. Tee, Ud a Mik se svými syny vyrazili rybařit. Jejich úlovek už z dálky úžasně voní, jak ho připravují na rozpáleném grilu. Hned na mě mávají, ať si jdu dát s nimi. Donesu balíček sušenek a na oplátku dostanu tu nejčerstvější pečenou rybu. Před pár hodinami si ještě plavala v moři. 

Jednou zase přijedou muslimské děti na školní výlet. Výjimečně jsem zrovna jen v bikinách, protože reklamuji nefunkční sprchu. I malé dívky mají přes vlasy šátek a já se před nimi cítím docela nepatřičně. Oni to ale vůbec neřeší. Po západu slunce se jdou všichni učitelé společně pomodlit na pláž a brzy ráno už na stejném místě hrají kluci kopanou. Do řeči se se mnou dá Nurida, učitelka angličtiny, která ovšem nikdy nevytáhla paty z Thajska a ani nemá mnoho možností bavit se s cizinci. 

Den po nich přijede firma z Bangkoku na teambuilding. S jejich angličtinou je to dost špatné, snažím se z nich vytáhnout aspoň, co jejich firma dělá. Vysvětluje mi to postupně pět lidí. „Prodáváme.“ „Co prodáváte?“ Po delší době se dozvím, že se živí prodejem chemikálií potřebných pro chov krevet! Večer mě ze stanu vytáhne intenzivní zápach benzínu. Pořádají ohňovou show. Jejich hlavní bavič máchá zapálenými loučemi kolem sebe a plive oheň jako plamenomet. Pak zapálí svíčky a všichni zazpívají dvěma oslavencům, kteří mají právě narozeniny. A nakonec je tu Pierre, starší Francouz, který je na tak dlouhé dovolené, že už tu snad bydlí. Nikdo z místních mu neřekne jinak než papá a on mě zas důsledně nazývá mademoiselle. 

My průvodci si rozumíme

Zpáteční letenku Praha-Krabi seženete při troše štěstí za 12 - 15 tis. korun. Mně platí letenku do Jihovýchodní Asie cestovka. Pracuju tu totiž jako průvodkyně. Ač se to může zdát jako povolání snů, občas je to dost velká dřina. Z letiště v Krabi můžete dojet na Koh Lantu stopem nebo sdíleným minivanem za zhruba 200 Kč. Vůbec nejpohodlnější je dojet za 60 Kč na molo „Krabi Pier“ za městem a dopravu na Lantu lodí si dohodnout tam. Na Kradan pak každé ráno odplouvají rychlolodě s jednodenními výletníky. Objíždí všechna letoviska na ostrově, naberou vás přímo na pláži a za zpáteční „otevřenou“ jízdenku dáte asi jedenáct stovek. Na Kradan se můžete dostat i trajektem z Trangu přibližně za 350 korun. 

Já se přidám k výletu rychlolodí s asi čtyřiceti pasažéry jednodenního výletu. V ceně mám navíc oběd, vodu, ovoce a půjčení šnorchlovacího vybavení. Cestou ještě dvakrát zastavujeme na šnorchlování. Posádku tvoří mladí kluci, z nichž nejhezčí je Chuei. Umí taky nejlíp anglicky, a tak si s ním jdu domluvit půjčení šnorchlu a ploutví na celou dobu, co budu na ostrově. Chce za to 150 Kč a všem je nám jasné, do čí kapsy. Ale nemám s tím problém a ráda zaplatím. U oběda ještě vtipkuji, že se budu moc těšit, až si pro mě za šest dní zase přijedou, že do té doby budu mít hlad. Chuei, asi spokojený s bankovkou v kapse, se jen usměje a řekne, ať přijdu na oběd každý den. Zadarmo, žádný problém. Vždycky toho mají víc, než toho klienti dokáží sníst, a to by byla škoda, kdyby se to vyhodilo, ne? 

Na obědy – brambory na kari, rýži, zeleninu ve sladkokyselé omáčce a hromadu čerstvého ovoce se každý den moc těším. Pro masožrouty mají ještě grilovaná kuřecí stehýnka. Za celé první tři dny vůbec nevyndám peněženku. Ke snídani mi stačí kus koláče nebo pár sušenek, co jsem si přivezla s sebou, a večeři buď vynechám, nebo dostanu od sousedů. Čtvrtý den si z rozmaru objednám aspoň džus z čerstvého ovoce, když jdu do vedlejšího resortu chytat wifi. 

Co si zaplatíš, to máš

Za 25 Kč na den si tedy žiju poměrně ve velkém luxusu. Ráda bych ale blíže specifikovala, co přesně to obnáší. Tak předně – můj stan nemá klimatizaci a bohužel ani větrák ne, takže je v něm v noci krajně nepříjemných 30 stupňů. Ve dne ukazuje teploměr k padesátce, takže je mi líto všech těch věcí, které se měly skladovat na chladném a suchém místě. Ačkoliv můj stan má moskytiéru, stejně se ti malí hmyzáci bodaví dovnitř dostanou a poštípaná jsem až po paty. Dál mám uvnitř malé mraveniště. Střídavě je hromadně zuřivě vraždím, anebo po jednom opatrně vyndávám ze stanu. 

Nemám tu ani skříň, takže stále něco hledám, nemám dokonce ani sejf, takže všechny moje peníze, doklady a elektronika leží každý den uvnitř zcela bez dohledu, když šnorchluji nebo brázdím okolní vody ve vypůjčeném kajaku. Pevně ale věřím, že ostrované jsou dobří lidé a turisté by snad neměli potřebu chodit krást do stanu. 

Na závěr si schovávám lahůdku největší. Zdejší sprchy jsou prostě tři hadice přidělané zezadu k budově toalet, oddělené od sebe vlnitým plechem a vpředu zakryté závěsem. Přímo proti nim se ale zvedá stráň, takže mi brzy dojde, že závěsy jsou vlastně na nic. V rouše Evině by mě mohl shora pozorovat kdokoliv a kdykoliv, já si ale žádného šmíráka ani jednou nevšimnu. 

Záchody leží ve zděné budově, splachuje se miskou s vodou z blízkého sudu. Když se jednou ráno probudím, červánky zdobí oblohu, moře příjemně šumí a moje střeva mě urychleně ženou do oněch míst. Ubrouskem důkladně naleštím prkénko, přikryju toaletním papírem a ještě rozespalá identifikuji zevnitř v míse desinfekční osvěžovač záchodu přesně v místech, kam se obvykle dává. Přijde mi, že to není možné, to přece nedává smysl, aby tu měli něco takového. Zamžourám ještě jednou důkladněji. Je to žába. Velká a živá. Kruci. Střeva se znovu ozývají. Snažím se ji různými způsoby vyhnat, zuřivě bouchám do záchodové mísy, ale žába se ani nehne… 

Jak moc levnou dovolenou jsme schopni si užít, tudíž záleží hlavně na tom, co všechno ještě dokážeme brát s humorem. Zážitek totiž nastává právě v okamžiku, kdy jsme vytlačeni z naší komfortní zóny, a aspoň pak máme doma o čem vyprávět.