5.3.16

Exploze aneb na festival do Barmy

Důvod k oslavě se vždycky najde a v chudých rozvojových zemích možná častěji než jinde. V Myanmaru se život a festivaly řídí lunárním cyklem, takže co měsíc, to jedna velká oslava. V dubnu statisíce zmáčených lidí oslavují příchod nového roku, v květnu se zalévá posvátný strom a v listopadu záleží tak trochu na štěstí, co všechno vyletí do vzduchu…
Naboso opatrně našlapuji mezi davem lidí, kteří se přišli společně pomodlit u příležitosti svátky Kathina, osmého úplňku barmského kalendáře. Někteří zapalují svíčky před zlatou pagodou, jiní procházejí mým směrem, pár lidí se probíjí v protisměru. Tisíce lidí sedí na zemi a přeříkávají posvátné texty. O kus dál se koná soutěž v tkaní. Dvě skupiny žen budou celou noc tkát roucho pro mnichy. Celý tento svátek je totiž zasvěcen darování rouch. Která skupina utká pomocí velkého dřevěného stavu kus látky, který obleče víc mnichů, vyhraje. Odměnou jim je dobrý pocit.

Vodní festivaly v období horka
Duben bývá nejteplejším měsícem roku, tedy ideální příležitost trochu si zařádit s vodou. Oslavy barmského nového roku patří k těm, které byste rozhodně měli přidat do svého kalendáře, ale pokud se zúčastníte, počítejte s tím, že na vás nezůstane nic suchá. Během čtyř dní konání oslav Thingyanu na sebe lidé lijí vodu ve velkém, protože věří, že voda má sílu očistit tělo od démonů a hříchů uplynulého roku. Trochu to připomíná slovenské Velikonoce.
Drtivá většina Barmánců jsou buddhisté a květnový festival se nese v duchu zalévání posvátného stromu bódhi. V nejsušším období roku, tedy před příchodem monsunu oslavují osvícení Siddharty Gautamy, kterého došel po šesti letech meditace právě pod stromem bodhí a stal se Buddhou. Posvátné stromy bódhi můžete vidět u pagody Shwedagon, nejposvátnější buddhistické památky v zemi. U příležitosti svátku Kason se tu scházejí tisíce věřících.

Závody v pádlování jednou nohou
Velice oblíbený festival se koná v říjnu na jezeře Inle. Jen jednou ročně vyplouvá velká zlatá loď s mýtickým ptákem Karaweikem a konají se tu závody nožních pádlovačů. Jezero Inle proslulo tím, že zdejší rybáři pádlují vestoje a jen jednou nohou. Na druhé balancují na přídi lodi a ruce potřebují mít volné pro rybaření. 
Tuto schopnost dovedli k naprosté dokonalosti a v rámci závodu jich stojí na lodi 45 z každé strany a jako jeden muž pádlují napříč jezerem. Původním významem festivalu Phaung Daw Oo ale zůstává pouť s čtyřmi posvátnými sochami Buddhy po vesnicích v okolí, aby se jim každý mohl poklonit. Současná podoba soch nijak nepřipomíná tu původní. K buddhistické tradici patří nalepování tenkých zlatých plátků na posvátné sochy a tyto v důsledku jejich přemíry zcela ztratily původní tvar. 
K historii poutě se sochami v lodích se váže příběh, který se udál zhruba před padesáti lety. Do té doby převáželi na zlaté lodi všech pět soch, ale jednoho dne, když přišla bouře a velké vlny, se loď převrhla a všechny sochy zmizely pod hladinou. Místním lidem se podařilo najít a vylovit čtyři z nich, ale tu pátou najít nedokázali. Ona se však sama jako zázrakem objevila na svém původním místě. Od té doby už tuto sochu nikdy nikam neberou.

Buddhistickým mnichem dvakrát za život
Příležitostí k oslavám nejsou pouze lunární svátky, ale také okamžiky, kdy chlapci (případně dívky) odcházejí na nějaký čas do kláštera. Ve městě se uspořádá velký průvod, muži v čele hrají na nejrůznější hudební nástroje, zpívají a tančí do kroku. Dívky se slavnostně nastrojí a nesou dary pro mnichy. Roucha nebo peníze na jídlo. Aby se o průvodu dozvěděl opravdu každý, může mu předcházet konvoj mužů tlačících obří reprosoustavu a generátor, kterážto kombinace způsobí rozhodně naprosto nepřeslechnutelnou podívanou.
Každý muž by se měl stát buddhistickým mnichem nejméně dvakrát za život. Poprvé před dosažením dvacátého roku života, podruhé v dospělosti, ale vždy nejméně na týden. Poprvé ho vyšle rodina, aby si vyzkoušel mnišský život a načerpal buddhistická moudra, podruhé už záleží jen na jeho vlastním rozhodnutí, kdy a na jak dlouho se chce meditacím oddat. Někdy odcházejí do kláštera i dospělé ženy, které už mají rodinu. Oholí si hlavu, oblečou mnišské roucho a setrvají v meditacích a modlitbách, dokud nenaznají, že přišel čas vrátit se zpět do normálního života. To může být za měsíc nebo třeba za půl roku. Nikde jinde než v klášteře takový klid pro přemýšlení nenajdou. 

Svátek světel
V říjnu se skoro v celé Jihovýchodní Asii slaví svátek světel, Thadingyut. Nastává konec tříměsíčního buddhistického očistného půstu Vassa. Oslavy trvají tři dny kolem sedmého úplňku. Ve městech se konají koncerty a divadelní představení, lidé si předávají dárky, vzdávají úctu starším, navštěvují pagody, žádají za odpuštění hříchů, postí se, ale hlavně rozsvěcují svíce a lampiony. V Myanmaru se jedná o druhý nejoblíbenější svátek, to ale říkají skoro o všech. Číslo jedna jsou bez pochyb oslavy nového roku, dvojka ty ostatní. Tisíce svíček zapálených v chrámu a stovky lampionů stoupajících k nebi musí být krásný zážitek. Mě ale potká něco ještě zábavnějšího…

Festival, při kterém může jít i o život
O balónovém festivalu v Taunggyi se dozvídám před svojí druhou cestou do Myanmaru. Tentokrát tam jedu jako průvodkyně a na starost mám desetičlennou skupinku. Máme štěstí, festival se koná poblíž jezera Inle právě v době, kdy tam budeme, a já mám za úkol zařídit, abychom ho nepropásli. Tak trochu nevím, co od toho čekat, a z průvodce ani internetových článků nedokážu pochopit, o jaké balóny se jedná. Asi nejčastěji se uvádí „ohňové balóny“, ale co to je? Horkovzdušné balóny, které spolu budou závodit v letu, nebo malé lampiony se svíčkou uvnitř, kterých uvidíme stovky a tisíce? Nedočkavě se vyptávám průvodce. Dozvím se, že balóny jsou velké, uvidíme jich hodně a máme si dát velký pozor a držet se od nich co nejdál. Může to být velmi nebezpečné, loni se stala nehoda, při které zemřeli tři lidé.
Už jen prodírání se do nitra dění nás málem odradí. Procházíme uličkou dlouhou asi dva kilometry, z každé strany obchody se suvenýry, oblečením za pár korun a pouličními chuťovkami. Dav se valí oběma směry, stále na nás někdo něco pokřikuje a mně dělá velký problém udržet skupinu pohromadě. Obrovský lunapark bliká a hlučí, tohle jsme nečekali. Průvodce nás zavede k prázdné oplocené ploše velikosti většího fotbalového hřiště, kde stojí pouze dvě připravené hasičské jednotky, na každé straně jedna. Co se tady bude dít?

Svíčky znamenají romantiku, no ne?
Úderem sedmé, přesně podle programu, přijede na plochu pět velkých vozidel. Z nich vyskáčou lidé a začnou připravovat první balón k soutěži o nejkrásnější let. Začnou vyndávat podivné konstrukce a zapalovat svíčky a na plochu se dostane několik zvědavců. Samozřejmě mi to nedá. Těsně přede mnou vykáže ochranka skupinku místních do určených míst, ale bílá žena dovnitř může. 
Balón se začne napouštět horkým vzduchem z pochodní a soutěžní tým na něj navěšuje rozsvícené svíčky. Je to krásné a připadám si úplně bezpečně. Balón vzlétne, zvedne velkou bambusovou konstrukci se zářícím nápisem a vítr ho odnese nad blízký lesík. Tam oheň nadnášející balón dohoří, ten spadne mezi stromy a svíčky zapálí lesní požár. Hasičské jednotky na nic nečekají a i s hadicemi se rozběhnou hasit. Mezitím přijíždí na plochu další pětice aut…

Skutečný ohňový balón
Od přihlížejícího kolegy se dozvím, že bych se měla klidit. Tenhle bude ohňostrojový. Padám za plot, ale dlouho se nic neděje a zvědavost mi nedá. Proniknu znovu na plochu a pozoruji, jak k balónu s namalovanými pagodami přidělávají velkou konstrukci s pyrotechnikou. Zpočátku úžasný zážitek. Rachejtle a petardy vylétají a ozařují nejbližší okolí, balón pomalu stoupá. O chvíli později začnou první rachejtle dopadat mezi lidi za plotem a v davu vznikne obrovská panika. Stovky lidí prchají, co nejdál můžou, a stejně tak já. Mám to jednoduší, protože jsem uvnitř, kde není moc lidí.
Zdrhám proti směru větru, první balón odletěl docela rychle, ale teď se vítr utišil a balón zůstává uprostřed plochy, jen pomalu stoupá. Doběhnu k zadnímu okraji plotu, přikrčím se a otočím. To, co uvidím, mi vyrazí dech. Balón povyletí ještě o něco výš, a pak exploduje v obřím ohňostroji. Wow, tak tohle jsem tedy nečekala. Stát se to hned nad zemí, oběti by se asi nepočítali jen na jednotky… Ale tady jsme v Myanmaru! Takže tramtadadá, přijíždí další balón.
Přípravu třetího balónu zpovzdálí sleduje i zástupce myanmarského červeného kříže s malou lékárničkou za pasem… Nedá mi to, vlezu až do prostoru, kde se chystá pyrotechnika. Špejle vede špejle, sem tam nějaký ten kelímek od jogurtu, úhledně upevněné v několika patrech. Pod balón běhají muži se zapálenými pochodněmi a postupně ho nafukují. Je krásný. Pomalovaný motivem hor a buddhistických mnichů. Teď, když už vím, jaký osud ho čeká, je mi balónu trochu líto. Muselo to dát neuvěřitelné množství práce. Přemýšlím, kolik balónů zničili při zkouškách. Když tu se objeví vtíravá myšlenka. Mělo tohle představení generální zkoušku, že jo?!
Tenhle balón ale dopadne úplně jinak, než jeho předchůdci. Stoupá vzhůru a ohňostroje z něj vylétají do vzduchu. Letí dlouho, snad dvacet minut, a stále vypouští rachejtle. Po neuvěřitelně dlouhé době, když už skoro mizí v nedohledných výškách, pokojně dohoří a zhasne. Nikoho neohrozí, nic nezapálí. A tak to asi má být.
Balónový festival v Taunggyi se koná vždy jeden celý listopadový týden a má dvě části – denní a noční soutěže. Hraje se tu na efekt a krásu, ve dne se vám nad hlavami proletí třeba skupinka pand, v noci raději ustupte do přístřešků pro zahraniční turisty, které leží v bezpečné vzdálenosti.

1 komentář:

  1. Nemuselo by být od věci se na 14 dnů ztratit v nějakém klášteře a zklidnit tělo i mysl.... :-)

    OdpovědětSmazat