Není Hong Kong jako Čína

Betonové moře. Hluk, smog, koktejl řádu a chaosu. Vlídnost schovaná za slupkou odtažitosti a lhostejnosti. Dávné památky, kultura a bohatá historie. Supermoderní svět, dozor a kontroly na každém kroku. Je řeč o Hong Kongu, Číně nebo obou zároveň?

Naše návštěva Hong Kongu, zvláštního správního území Čínské lidové republiky, ani Číny není dostatečně dlouhá ani reprezentativní. Mezipřistání v Hong Kongu trvá jen 22 hodin a v Číně, čtvrté největší zemi světa, strávíme pouhopouhých šest dní. Prohlédneme si Peking, projdeme se po Velké čínské zdi a po zemi dojedeme až na hranici s Mongolskem. I tak ale stihneme navnímat atmosféru kousku nejlidnatější země světa a její autonomní državy.

Bouře nad Hong Kongem

Let z Hanoje do Hong Kongu probíhá poměrně dramaticky. Hned po vzlétnutí nás kapitán upozorní, že budeme po celou dobu letu prolétat bouří a z toho důvodu, že nebude palubní posádka roznášet večeři. Zapadající slunce ozařuje husté bouřkové mraky, letadlem čas od času zakvedlá turbulence a oblohu rozčísne blesk. Kvůli bouřce nám není povoleno přistání a nad letištěm se tvoří dlouhá přistávací fronta. Hodinu tedy kroužíme nad městem, blesky šlehají za oknem a žaludek se lehce svírá… 

Nocleh máme domluvený u Lea, geologa ze Skotska, který v Hong Kongu už několik let žije a pracuje. Ubytování v hotelu by nám udělalo trochu díru do rozpočtu. Škoda, že už nestihneme fotografickou procházku. Noční panorama Hong Kongu vypadá daleko lépe než za světla. Centrum města se rozkládá na poloostrově Kowloon a Hongkongském ostrově. K městu dále náleží Nová Teritoria a zhruba 234 ostrůvků ležících v Jihočínském moři.

Město zastihneme, až když se probouzí do nového hektického dne. Prodavačka v pekárně balí koláče a koblihy zákazníkům jako na běžícím pásu, lidé spěchají do metra a do práce. Ulicemi jezdí oproti Vietnamu více aut, méně motorek a taky se tu řídí vlevo. Velké moderní město s sebou nese i nepřeberné množství zákazů. Pobaví nás zejména cedule, která hlásá: „Zákaz sušení prádla na veřejných místech. Nelegálně pověšené prádlo bude odstraněno.“ Zajdeme do několika nablýskaných obchoďáků, zlákáni mýtem o levné elektronice v Hong Kongu. Ukáže se býti falešným, ceny nejsou nižší než u nás, některé žhavé novinky jsou dokonce dražší.

Umělou džunglí

V centru leží několik nevynechatelných turistických atrakcí. Chodník slávy asijských umělců, z nichž známe jen Bruce Lee, trajekt mezi Kowloonem a ostrovem Hong Kong a promenáda na obou stranách průlivu, ze které lze pozorovat panorama mrakodrapů. Trajekt má dvě patra, do každého se vchází úplně jinou vstupní branou. Jízdenky druhou třídou na dolní palubě stojí 2 hongkongské dolary (HKD), my si dopřejeme jízdenku první třídou na horní palubě s výhledem za 2,5 HKD (což je asi 8 korun). Doba jízdy je jen několik málo minut. Nejvyšším mrakodrapem města je budova ICC světového obchodního centra. Osmá nejvyšší budova světa měří 484 m, má 108 pater a převyšuje i některé vyhlídkové kopce na protější straně zálivu.

Trojici zásadních hongkongský zážitků (už jsme viděli mrakodrapy a projeli se trajektem) zakončuje vyhlídka z kopce Victoria Peak, familiárně nazývaného jen The Peak, Vrcholek. Vede na něj červená lanovka, dá se na něj vyjít pěšky nebo vyjet autobusem. Ten je čtyřikrát levnější než lanová dráha a oněch 45 minut, které trvá vyvézt se až na vrchol, jsou nezapomenutelnou vyhlídkovou jízdou. Překvapí nás (ale neměla by) konečná autobusu, která se nachází v suterénu obchodního domu. Když už na kopec, tak jedině do obchoďáku! V informacích schovaných ve vyřazené lanovkové kabině dostaneme několik map s popisem procházek kolem kopce a pěšinami vedoucími zpátky dolů. Vyhlídková túra vede po betonovém chodníčku vybudovaném uprostřed džungle, která vypadá jako původní. Zdání ovšem klame. Od chodníku nahoru se zvedají betonové svahy, každý má své registrační číslo a po sto, dvě stě metrech vedou do svahů prudké schůdky opatřené nápisem „Zákaz vstupu, určeno pouze pro údržbu svahů“. Zelenou džunglí létají motýli, letité fíkovníky spouštějí k zemi své vzdušné kořeny, u chodníku stojí specializované psí latríny a vyvěšená petice proti výstavbě nových hotelů na Peaku vyzývá k podpisu. 

Čas od času se otevře působivý výhled na město. Betonové moře. Domy, paneláky a mrakodrapy nalepené jeden na druhý, bez konce. A za průlivem jeden z nejdůležitějších světových přístavů. V parku je poměrně živo. Lidé posedávají na lavičkách, běhají, procházejí se nebo si čtou ve stínu stromů. Na opuštěné prostřední stanici lanovky se fotí mladí svatebčané. 

První kontakt s Čínou

Na letišti v Pekingu přistaneme krátce před půlnocí. Celní procedury proběhnou bez problémů, jen do města musíme jet taxíkem, protože metro už nejezdí. Pobyt v Pekingu máme přes couchsurfing domluvený u Franze, kluka z Mnichova, který je v Číně na tři roky jako testovací řidič pro BMW. Ještě, že nám poslal adresu svého bydliště napsanou čínskými znaky, jinak bychom se k němu nedostali nikdy. Až později zjistíme, že v Číně, na rozdíl od Hong Kongu, skoro nikdo nemluví anglicky. Teď jen ukážeme řidiči hrst rozsypaného čaje a on nás zaveze k luxusní rezidenci. Silnice z letiště se právě teď v noci opravuje, tvoří se několikakilometrová kolona.  Dvacet kilometrů po dálnici jedeme přes hodinu. Bydlení u Franze je super. Máme k dispozici krásný pokoj v bytě připomínajícím apartmá čtyřhvězdičkového hotelu, jediný rozdíl je, že tady lidé bydlí dlouhodobě. Součástí ubytování je špičkový servis včetně úklidu.

První věc, kterou zjistíme o Číně, je, že tu vládne přísná cenzura. Google je nepřítel a všechny jeho produkty jsou blokovány. Nejen vyhledávač, ale také emailový klient, mapy, překladač a dokonce i náš blog, protože běží na googlím bloggeru. Franz nám dá k dispozici svůj notebook, kterým se dá připojit k internetu přes VPN, takže zažíváme luxus, jaký normální obyvatelé nemají – informace o zemi si můžeme najít na Googlu. Franz nám vypráví děsivé historky o životě v Číně. Lidí je mnoho, poptávka po jídle a pitné vodě je vysoká a na kvalitu se nijak nehledí. Voda z vodovodu prý obsahuje nebezpečné těžké kovy a rozhodně ji nemáme pít ani převařenou. Hnojiva, hormony a jiné chemikálie používané v zemědělské produkci fakticky nepodléhají kontrole, hlavně, když je jídla dost, a na měření kvality ovzduší má Franz speciální přístroj, který neustále používá. Peking je prý uzavřená bublina smogu, ze které nelze uniknout, protože obvykle sahá až 700 km za hranice města. 

První nesmělá návštěva dvacetimilionového města má za cíl koupit plynovou bombu a potraviny v supermarketu. Sehnat plynovou bombu v Pekingu je na rozdíl od celé Jihovýchodní Asie překvapivě jednoduché. Bohužel nám není k ničemu. Tedy je to ten správný typ a také je velice levná, nesmí se s ní ale do metra a prý ani do vlaku. V každé stanici metra v Pekingu je scanner zavazadel jako na letišti a cestující musí projít bezpečnostním rámem. Dovézt plyn do hotelu by tudíž znamenalo značnou komplikaci a odvézt si ho s sebou do Mongolska je prý téměř nerealizovatelné. 

Ani s druhým záměrem neuspějeme. Stojíme u stanice metra Dongzhimen a snažíme se doptat, kde je nejbližší supermarket. V jakékoli jiné zemi bychom si tuto informaci našli pomocí Open Street offline map, ale takové mapy pro Čínu neexistují, nebo bychom si to jednoduše vygooglili, nebo bychom se zeptali kolemjdoucích. To je teď naše jediná možnost. Kolem proudí davy lidí a já se jich ptám, kde je nejbližší supermarket. Někteří vůbec nerozumí anglicky, jiní nechápou, o co mi jde, a když už někdo anglicky umí, zase netuší, kde je supermarket. Asi polovina oslovených mě ignoruje úplně. Po půlhodině nám nezbyde než rezignovat a vrátit se zpátky do rezidence. Na recepci nám řeknou, že supermarket byl hned za rohem.

Zakázané město a pekingská kachna

Dvě věci, které musíte udělat v Pekingu. Cesta do Zakázaného města vede přes Náměstí nebeského klidu, největší náměstí na světě, kde v mauzoleu tiše odpočívá velký Mao. Na bráně Nebeského klidu, vchodu do Zakázaného města, visí jeho obří portrét. Ještě předtím musí návštěvník projít dalším scannerem zavazadel a bezpečnostním rámem. Striktně zakázané jsou jakékoli výroky proti zemi a vládě, a to v jakémkoli jazyce. Vstupenky se prodávají v přepážce označené jako „Palácové muzeum“. V roce 1987 bylo Zakázané město zapsáno na seznam UNESCO jako největší palácový komplex na světě. Podle legendy se tu nachází 9 999 místností. Po pět set let se zde mohl zdržovat jen císař se svým doprovodem, všem ostatním byl vstup pod trestem smrti zapovězen.

V Zakázaném městě strávíme dvě hodiny. Asi to bude znít hrozně, ale připadá mi to jako velká nuda. Skoro všechny paláce, brány a nádvoří mají ve jménu něco s klidem, nebem nebo harmonií. Do významných síní je možné nahlédnout, ale nějak mi v nich chybí předmět obdivu. Nachází se tam vždy sestava starého nábytku a nápis v čínských znacích, což ale není typ moudrosti, kterou bychom dokázali docenit. Poměrně zajímavá je výstava historického porcelánu a zábavné jsou malé sošky jakýchsi příšerek v rozích střechy každé budovy. Čím víc příšerek, tím významnější budova. Vůbec nejzajímavější mi připadají velké nádoby na vodu, v dávných dobách vždy plné kvůli hrozbě požáru. V zimě se nádoby přikrývaly, aby voda nezamrzala, a v časech tuhých mrazů se pod nimi dokonce topilo dřevem. Nikde se mi nepodařilo dočíst se, jestli toto opatření nebylo někdy poněkud kontraproduktivní…

Hned za severní branou se zvedá kopec Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město shora, a když má člověk velké štěstí, tak jako jsme měli my a město se nehalí do neproniknutelného smogu, dohlédne až daleko k mrakodrapům a má celé centrum Pekingu jako na dlani. Překvapí nás množství zeleně, parků a stromů všemi směry. 

Na kachnu se vypravíme do doporučené restaurace, která se dokonce jmenuje „Peking Duck“. Všechna jídla mají za rozumnou cenu, jen ta kachna, kterou si tu dávají všichni, stojí v přepočtu asi 500 korun. Maso s křupavou kůží se podává s tenkými plackami z těsta, zeleninou nakrájenou na proužky a omáčkou. Všechny ingredience se naskládají na placku, zabalí jako jarní závitek a namáčí do omáčky. Chutě se zajímavě mísí, způsob podávání je originální a celkově to vůbec není špatné.

Maraton na Zdi

Franz nám nabídne svezení k Velké čínské zdi ve svém pracovním BMW. Jede fandit kamarádovi, který tu poběží maraton. Franz plně využívá všech předností svého bouráku, předjíždí celou kolonu aut odstavným pruhem rychlostí 110 km/h a ještě nadává na Číňany, že to jsou příšerní řidiči. Venku z Pekingu jsme dřív, než na prvním semaforu naskočí zelená. Ani dnes se město a okolí neutápí ve smogu, takže můžeme pozorovat krajinu. Franz komentuje hlavně města duchů, která stojí nebo právě vznikají uprostřed polí. Obrovské nové moderní domy, leč zející prázdnotou. Chudí lidé si je dovolit nemůžou a bohatí si je pořizují jen pro investiční účely. Pronajímat je nechtějí. Vnitřní vybavení je prý nekvalitní a během jediného roku by se opotřebovalo tak, že by byt byl už dále neobyvatelný.

Velká čínská zeď byla kdysi v historii dlouhá zhruba 8 800 km – 21 100 km. Západní archeologové se v tomto ohledu nedokáží shodnout s těmi čínskými. Navštívit ji je možné na mnoha místech. Např. nově zrekonstruovanou část Jinshaling, nebo Badaling, která leží blízko Pekingu, a tak tam bývají davy turistů. Mutianyu patří mezi nejlépe dochované části, Jiankou je zatím neopravená, ponechaná v původním stavu, a Huanghuacheng klesá k hladině jezera a na druhé straně se zase zvedá do kopců. My se nacházíme v části zvané Huangyaguan. Závodu se účastní víc než tisícovka lidí a převýšení na nejdelší trati činí skoro tisíc metrů. Dálka, do které se Zeď táhne, nás fascinuje. Strmě stoupá a vlní se po hřebenech na první pohled naprosto neschůdných skal. Stavitelé museli být poněkud paranoidní, když stavěli zeď i na tak nepřístupných místech.

Ve spárech převaděčského gangu

Nápad jet z Pekingu do Ulánbátaru autobusem a pak vlakem patří mezi skutečně povedené. Přímý let sice existuje, ale je nejméně třikrát draží. Když dorazíme na prázdné autobusové nádraží, řeknou nám jen, ať se posadíme. Jízdenky dopředu nám nikdo prodat nechce, ale asi po hodině čekání od nás přijde muž vybrat 220 juanů/os. Žádné potvrzení nám na to nedá. Po dvou hodinách čekání přijede už skoro plný autobus a potěší nás, že se jedná o pohodlný lehátkový, jaké známe z Vietnamu, takže nás čeká příjemná noc. Do řeči se s námi dá mongolský obchodník, který všechny své peníze prohrál v kasinu v Macau, a tak domů musí autobusem místo letadlem. Záchody na odpočívadle někde uprostřed cesty k hranicím vyhrají speciální cenu „Nejhorší toalety na světě“, a to s mimořádným předstihem.

Samotný přechod čínsko-mongolských hranic z Erlianu do Zamiin-Uud nelze uskutečnit pěšky. Podle informací z Wikitravel se musíme nechat převézt džípem. Řada deseti aut s korbami čeká na zastávce autobusu, dva z nich jsou okamžitě plné a odjíždějí a o nás se začínají přetahovat ti ostatní. Umějí ale jen čínsky a mongolsky, na angličtinu ani ruštinu se nechytají. Nakonec nás za 40 juanů dovezou k převaděči, který umí trochu rusky. Je ještě brzo a hranice je zavřená. Stojíme u silnice, trochu mrzne, i když sluníčko už vyšlo, a široké skoro prázdné ulice nám připomínají města někde na dálné Sibiři. Každou chvíli k nám někdo přijde nebo přijede, nabízí svezení do Zamiinu, vypráví nám o tom, že chlápek, kterého jsme si vybrali, je špatný člověk nebo se jinak snaží převaděči zkazit jeho kšeft. Jeden z nich nám dokonce poradí, ať jedeme autobusem za dva juany. Celý gang, který se kolem něho motá, si z nás utahuje. Říkají nám, ať s ním nejezdíme, ale zároveň se tváří jako jeho nejlepší kámoši. Jeden z nich přijde se starou pneumatikou, vezme si od převaděče klíčky od džípu, odjede, a když se vrátí, místo nového kola má převaděčův džíp starou pneumatiku a tu novou si týpek nakládá k sobě do kufru.

Se složitými celními procedurami se úspěšně vypořádáme. Převaděči nás nenechají na holičkách jen proto, že tvrdošíjně odmítáme zaplatit dřív, než na vlakovém nádraží v Zamiin-Uud, kam nás nakonec skutečně dovezou. Pokud projíždíte touto hranicí z Mongolska do Číny, uvítá vás hned po příjezdu veliká barevná duha. Vstupujete do země zaslíbené. My ale míříme na druhou stranu.