První kontakt s Afrikou

© Text: Kateřina Krejčová, Foto: Petr Ptáčník

Konečně Afrika! Zahodili jsme obavy a vydali se na tři týdny do Keni a Tanzanie. Tenhle článek věnujeme vám všem, kdo byste se také rádi podívali do téhle části planety, ale máte z toho strachy nebo jste slyšeli příliš mnoho různých povídaček… Prozradíme vám tipy, jak tu cestovat levně a nenechat se okrást na každém kroku, odhalíme léčky, do kterých můžou Afrikou nepolíbení spadnout až příliš snadno, a vyvrátíme některé z těch nehorázných předsudků, které o černém kontinentu kolují.

O Africe koluje řada předsudků. Jak je to doopravdy?

Náš plán před cestou je velmi jednoduchý a zcela nekonkrétní. Vylézt na nějaký pěkný kopec, vyrazit na safari a užít si pár dní na pláži, nejlépe na ostrově. A hlavně – zažít rovníkovou Afriku a poznat, jaká doopravdy je. Je všechno to, co se o ní říká, skutečně pravda? Směs předsudků se spojila v tento dojem: Skoro určitě nás tam okradou, takže bude nejlepší nebrat si s sebou vůbec nic cenného. Určitě chytneme průjmy z jídla, každý bude natahovat ruku a chtít bakšiš a všechno bude strašně drahé. Afrika je údajně drahá, mnohem dražší než všechno, co jsme kdy zažili. Ale i přesto se nám tam nejspíš bude líbit. Protože tepe a žije. S tímto očekáváním odlétáme do Nairobi…

Předsudek č. 1: Všechno si musíte zařídit před cestou, na místě to bude mnohem složitější a dražší

Předem jsme si nezařídili nic. Takoví už jsme. Chceme mít možnost nechat se unášet kouzlem okamžiku a rozhodovat se podle momentální nálady a okolností. Zatím se nám to vždycky vyplatilo, tak proč by to nemělo fungovat v Africe? 

I v Tanzanii už lidi často tráví čas čučením do mobilů...

Jen jedinou věc máme domluvenou dopředu – couchsurfing na první noc u Drewa v Nairobi. Couchsufring (bydlení zadarmo u místních) považujeme za nejlepší způsob, jak skutečně poznat zemi. A místní nám vždy nejlépe poradí, co u nich doma stojí za to vidět a zažít. Drew je super. Nechá nás u sebe bydlet dvě noci, protáhne nás po městě, a jelikož jdeme s místním, nikdo se na nás nelepí a nesnaží se nás oškubat (tento aspekt jeho doprovodu plně doceníme až později). V jeho přítomnosti začnou dostávat naše keňské plány výraznější obrysy. Hora, na kterou si vylezeme, bude Mt. Kenya, protože se na ni smí jít i bez průvodce. A na safari vyrazíme do Masai Mara, protože tam je to nejlepší.

S naším super hostitelem Drewem na střeše konferenčního centra v Nairobi

Drew nás zavede do turistické kanceláře ke svému kámoši Georgovi a my si během půl hodiny domluvíme třídenní safari s plnou penzí za bezkonkurenční cenu. Jasně, že z nás má Drew určitě nějakou provizi, ale proč by nám to mělo vadit, když ceny na internetu jsou dvojnásobné a cena v cestovce, kterou bychom si náhodně vybrali někde na ulici, by byla aspoň o 100 USD na osobu větší? Takhle je to win – win – win pro všechny zúčastněné strany.

Léčka č. 1: „Poprvé v Africe?“ nebo „Poprvé v Tanzanii?“

Tahle věta zní jako příjemný „small talk“, snaha o navázání řeči, ukázání zájmu o vaši osobu. Ptají se na to všichni a pořád. Ve skutečnosti se jedná snad o nejzákeřnější past v celé rovníkové Africe. Jakmile totiž s úsměvem přikývnete, případně naivně potvrdíte, stává se z vás kořist! Štvaná zvěř. A může vás to stát opravdu hodně dolarů, a to i v případě, že se vás zeptal jen „náhodný“ kolemjdoucí. 

Buvoli a hejna plameňáků v národním parku Lake Nakuru

Uvedu příklad: Stmívá se, stojíme u silnice ve vesnici Mto Wa Mbu a čekáme na matatu (zdejší hromadná doprava, 1-2 pasažéři na sedadlo velikosti půlky stehna dospělé osoby), které by nás odvezlo do kempu 5 km za vesnicí. Dá se s námi do řeči místní černoch a brzy se přidají dva další. „Poprvé v Tanzanii?“ Petr odpoví, že ano. A začne rozhovor, v jehož průběhu zaženou několik matatu, na které se snažím mávnout. Vysvětlí nám, že byly plné (což je blbost, u matatu víc než kde jinde platí, že jeden další pasažér se vždycky vejde). Pak nám začnou nabízet, že nás do kempu svezou oni. „Z čisté lásky k bližnímu, že jo?“ prohodím ironicky. Černoch přizná, že by za to chtěl rozhodně zaplatit. „Kolik platíte za matatu?“ zeptá se. Když řeknu, že 5 korun za osobu, uzná, že to se mu nevyplatí. „Hakuna matata (žádný problém),“ utrousím nejběžnější frázi ve svahilštině a on zbystří. „Ty už jsi tu někdy byla?“ V tu chvíli mě osvítí a já suverénně prohlásím: „Jasně, pracuju tu jako průvodkyně,“ a vytáhnu svou průvodcovskou průkazku. „Jezdím sem pořád, to jen on (ukážu na Petra) je tady poprvé.“ Černoch se zakření, mávne na první matatu, které jede kolem a my jsme zachránění. Nebýt mé duchapřítomnosti, nejspíš by nás nepustili do žádného z kolem projíždějících aut, nechali by nás tam vydusit až do úplné tmy a pak nám vnutili svezení tak za 20 – 30 dolarů…

V Africe můžete využívat nejrůznější dopravní prostředky...

V Africe musíte být suverén. I tady totiž záleží nejvíc na rozdělení rolí – kdo je lovec a kdo kořist. A to platí už odnepaměti. Jediná správná odpověď na klíčovou otázku zní: „Ale vůbec ne, jezdím sem každý rok, miluju tuhle zemi, hakuna matata.“ Použít můžete jakoukoli frázi ve svahilštině. Čím méně bude obvyklá, tím víc bodů získáte. Základy svahilštiny jsou naprosto nejlepší obranou proti ošizení. Když vás naopak nějaká fráze vykolejí, nebo na „karibu!“ (vítejte), odpovíte taky „karibu“, rázem na sebe berete podobu raněné antilopy a domorodec se stává gepardem brousícím si na vás zuby.

Předsudek č. 2: Afrika je drahá. Extrémně drahá

Brzy se ukáže, že to není tak docela pravda. Afrika (v našem případě Keňa a Tanzanie) je přátelská a levná. Možná dokonce i levnější než země Jihovýchodní Asie, třeba Barma. Pokud jíte, bydlíte a přesouváte se jako místní, zaplatíte pár korun za všechno. Pokud vás ale zajímají „turistické“ věci, pak ano. Vstupné do národních parků, taxíky, průvodci, hotely v turistických oblastech, restaurace v resortech – to vše stojí hromady peněz, neuvěřitelné hromady. Takže záleží, co je cílem vaší cesty do Afriky. Poznat Afriku? Nebo jet v zajetých kolejích podle itinerářů milionů turistů, které se podobají jak vejce vejci?

Tiché a klidné jezero Nakuru

Jsme tu poprvé, afričtí zelenáči, ale už jsme projezdili tak velký kus světa, že nám zažité zkušenosti dávají určitou startovní výhodu. Skončíme někde na půl cesty. Některé dny nám stačí pár dolarů a my vidíme skutečný africký život, jíme africké jídlo a tisíckrát odpovídáme „Jambo, jambo!“ (ahoj!) na pokřikování malých dětí, nikdy nevíme, co přijde a kdo se objeví za další zatáčkou. Jindy zaplatíme sto dolarů za osobu na den a zažíváme to, co snad každá bledá tvář v Africe. Honbu v džípech za big five – lvy, leopardy, buvoly, slony, hrochy a další africkou zvířenou. Necháváme se okouzlit stády zvířat a divokými kočkami, ale náš den je pevně daný a neexistuje žádná možnost, jak se jen nepatrně odklonit od připraveného programu.

Safari v Masai Mara v Keni

Hodí se také poznamenat, že na cestu do Keni a Tanzanie velmi využijete dolary v hotovosti. Čím vyšší nominální hodnota, tím lepší směnný kurz. Výběry i platby kartou bývají zpoplatněné a na eura se tvářívají dost kysele, občas nabízejí kurz 1 dolar=1 euro. Párkrát se nám dokonce stalo, že platba místními šilinky byla dokonce méně výhodná, než kdybychom platili v dolarech.

Když to bylo nejlepší a nestálo to moc

Jakmile chcete dělat věci jinak, než je dělají ostatní, bude vás to stát buď mnohem víc, nebo mnohem míň peněz. Pokud například budete chtít zažít safari ve vrtulníku místo v džípu, zaplatíte majlant. Ale co když si mezi zvířaty chcete jezdit na kole nebo chodit pěšky? Překvapivě to není úplná ptákovina, ale náš nejlepší zážitek, a navíc za pár korun.

Na kole mezi zvířaty v národním parku Hell's Gate

Safari na kole

Málokdo zná národní park Hell’s Gate v Keni, protože je malý a na místní poměry bezvýznamný. Do povědomí se dostal díky pěknému kaňonu, který vzdáleně připomíná americké Narrows v Zionu, a taky se tu na jednom ze skalních výběžků natáčela scéna ze Lvího krále. Nás na Hell’s Gate nejvíc baví zvířata (zebry, žirafy, buvoli, antilopy, gazely a savanová prasátka) a fakt, že si mezi nimi můžeme chodit a jezdit a na kole, jak se nám zachce. Celodenní vstupné do národního parku stojí 26 USD na osobu (jedno z těch nejlevnějších v Keni), vedou tu desítky kilometrů prašných cest a navštívit se tu dají i obsidiánové jeskyně.

Dobrodružnější povahy si mohou v soutěsce i trochu zalozit

Kempování u hrochů

Jak jsme se ocitli v kempu Fisherman’s u jezera Naivasha by bylo na dlouhé povídání, každopádně dojet se sem dá pohodlně i v matatu. Noc ve vlastním stanu nás stojí 140 Kč na osobu a nejradši bych tu zůstala aspoň týden. Kolem stanu se nám prochází ibisové, poletují leskoptve a mraky dalších ptáků, na stromě nad molem posedávají ledňáci a z vody vykukují očka hrochům. Čas od času vylezou na trávu a začnou se pást. Při výletu lodí podél břehu napočítáme 35 hrochů za hodinu, což je rychlost, kterou bychom možná nedosáhli ani v ZOO. Kemp od vody odděluje plot, který se snaží tvářit jako elektrický, ale když nepřesvědčil nás, nepřesvědčil by asi ani hrocha. I bez toho je v plotě díra velikosti autobusu, kudy chodí rybáři ke svým lodím, takže hroši mají v podstatě neomezený přístup do kempu, nicméně to vypadá, že mají s rybáři i domorodci výborné vztahy a že se tudíž v noci nemáme čeho bát…

Živí hroši v kempu u jezera Naivasha. Prý se nemáme čeho bát...

Výstup na Mt. Kenya (vrchol Lenana 4985 m)

Tohle pravda nebylo zrovna za hubičku, ale oproti běžné ceně, kterou si účtují agentury za čtyřdenní výstup na druhou nejvyšší africkou horu, to vlastně nestálo skoro nic. Standardně přijedete k bráně parku džípem, s sebou máte průvodce, kuchaře (nebo dva) a partu nosičů, kteří se starají o vaše pohodlí a staví vám stany. Samozřejmě se snaží, abyste si výlet protáhli na pět nebo šest dní, ale pokud odoláte, bude vás čtyřdenní výlet stát „jen“ asi 650 dolarů za osobu při dvou lidech. 

Cestou na Mt. Kenya se ukazují nádherné scenérie

My přijedeme do vesnice v matatu (100 Kč/os), tam si tvrdě usmlouváme dva kluky na motorkách (200 Kč/os), aby nás odvezli 30 km džunglí k bráně, tam zaplatíme povinné vstupné 156 dolarů/os za tři noci v parku a dál už jdeme sami, vaříme si v ešusu, spíme ve vlastním stanu a ve vrcholový den nevstáváme ve 2 ráno jako ostatní výpravy, ale až ve 4. Od poslední chaty na sestupu nás za 400 Kč na osobu sveze místní průvodce do nejbližší vesnice (50 km) a ještě nám cestou zastaví přesně na rovníku, na kterém staneme poprvé v životě (a ten den ještě třikrát). Na pokusy s výlevkou bohužel nemáme čas ani výlevku.

Na vrcholu jsme se potkali s třemi místňáky, kteří přišli jinou výstupovou cestou

Léčka č. 2: Organizované tours

Obvyklá léčka všude na světě. Za organizovaný výlet se skupinou obvykle zaplatíte mnohonásobně víc, než když se na místo vydáte sami hromadnou dopravou. Jasně, „tours“ jsou pohodlnější, nemusíte nic řešit, protože vše máte zorganizované, nikam chodit, protože vás vyzvednou v hotelu a zase dovezou zpátky, tlačit se s místními v přeplněném dopravním prostředku, protože jedete prostorným džípem nebo taxíkem a můžete ušetřit i něco času. Zato přijdete o autentické zážitky a jste dost odtržení od reality a skutečného světa země, ve které se nacházíte. A nemáte žádnou svobodu dělat si, co chcete. Naplánovaný je čas oběda, čas odjezdu, 30 minut na prohlídku opic, 20 minut na prohlídku mangrovů a jedeme dál…!

Na jižní polokouli jsme už párkrát byli, ale na rovníku stojíme poprvé

V Keni a Tanzanii se můžete místními matatu případně dalla dalla (totéž, jen v jiné řeči) dostat kamkoli a doslova za pár korun. Třeba výlet do pralesa Jozani Forrest na Zanzibaru by nás v rámci tour vyšel na 40 USD/os, jenže my si to uděláme po svém… Nejprve se projdeme po místním tržišti, načež uvidíme autobus č. 310, který má jet, kam potřebujeme, a mávneme na něj. Sice nepřeváží žádné pasažéry, ale i tak na nás řidič kývne, ať si nastoupíme. Ukáže se, že zrovna sice není na své obvyklé trase, ale to mu nezabrání svézt nás přes půl města na to správné nádraží. A vůbec nic za to nechce! 

Dalla dalla - náklaďák s korbou předělaný na autobus pro cca 30 pasažérů...

Pak za 15 Kč/os odjedeme správným dalla dalla k bráně do parku a zaplatíme vstupné 10 USD/os. V ceně máme půlhodinový výklad průvodkyně, prohlídku pralesa, mangrovů a tolik času mezi vzácnými endemickými opicemi guerézami červenými (red colobus), kolik chceme. Je to boží. A když se nakonec ještě rozhodneme navštívit pláž Paje na protilehlé straně ostrova, kam bychom se jinak nedostali, není žádný itinerář ani jiný účastník „tour“, který nám by v tom mohl zabránit. 

Vzácná gueréza červená. V národním parku Jozani forest jich žije na 1500...

Chceme tam dojet dalla dalla, ale zastaví nám hned první auto, které jede kolem, a zadarmo nás sveze. Na pláži se prohání asi 150 kitesurfařů, vycachtáme si poprvé v životě nohy v Indickém oceánu (nepočítáme-li Andamanské moře) a náš neorganizovaný výlet za čtvrtinu ceny si maximálně užíváme.

Na pláži v Paje napočítáme asi tak 150 kitesurfařů

Předsudek č. 3: Každý jen natahuje ruku a chce bakšiš

Tak to je úplný nesmysl. Dýško po nás chtěl jen samozvaný převaděč na keňsko-tanzanských hranicích, který se nás ujal za tmy a pozdě v noci. Pomohl nám směnit dolary za tanzanské šilinky a dal nám celkem užitečné a pravdivé informace. Když jsme mu na oplátku za pocit bezpečného překročení hranic dali 100 keňských šilinků (= 1 USD), byl šťastný jak blecha a volal za námi „God bless you!“ (Bůh vám žehnej). Takhle levně jsme si ovšem požehnání vysloužili jen díky tomu, že jsme se: 1) celou dobu tvářili, že přesně víme, co děláme a vlastně ho vůbec nepotřebujeme a 2) celou dobu konzistentně vytvářeli auru toho, že nemáme vůbec, ale vůbec žádné peníze a ta stovka je v podstatě to poslední, co nám ještě zbylo.

Mezi Keňou, Tanzanií a Zanzibarem jsme vypozorovali významné rozdíly. V Keni samozřejmě musíme smlouvat na každém kroku, ale vždy se dokážeme dostat na rozumnou cenu, se kterou jsou spokojené obě strany. A občas máme cenu jako místní hned, třeba za 6 rajčat si trhovkyně řekne 8 korun, půjčení horských kol na celý den nás vyjde na 240 Kč za oba včetně jejich přistavení až k našemu stanu a i za dopravu místními matatu platíme stejnou cenu jako domorodci. A zatímco v Kambodži nejčastěji slýchám děti pokřikovat „One dollar, one dollar…“, děti v Keni na nás nejčastěji volají „How are you…?“.

V Tanzanii je to mnohem větší boj. Třeba když nám v místní jídelně přinesou účet s trojnásobně vyšší cenou (no jo, fotili jsme si jídlo, tudíž působili jako snadná návnada). Až když si u sousedního stolu půjčím účtenku a ukážu jim správné ceny, s uzarděním a výmluvami nám účet opraví. 

Fotit si jídlo může být signálem pro obsluhu, že jste snadná návnada 

a vůbec netušíte, kolik byste měli platit...

Za jednodenní safari v kráteru Ngorongoro (který máme jen 40 km od našeho stanu) chtějí 200 USD za osobu, což nám přijde už tak nehorázné, že si z principu necháme radši zajít chuť. Radši si půjčíme kola a jedeme se projet kolem banánových plantáží a k velkému baobabu, což mě připraví o další životní mýlku. Totiž že baobab je endemit a žije jen na Madagaskaru.

Baobaby rostou i v Tanzanii, nejen na Madagaskaru!

A teď Zanzibar. Proti Keni i Tanzanii ráj na zemi. Lidi nám tu běžně radí a pomáhají a vůbec nic za to nechtějí! Stále nám někdo ukazuje cestu, občas nás dokonce na hledané místo dovede a pak se rozloučí a popřeje hezký den. Několikrát jedeme stopem a řidiče ani nenapadne říct si o peníze! A když někomu dáme za skvělé služby dýško (ve výši třeba 5-20 Kč), vždycky se rozzáří a nadšeně poděkuje. Zanzibar je boží!

Nakonec z nás ty peníze přeci jen vytáhli…

Co jsme ušetřili za safari v Ngorongoro (tím, že jsme tam nejeli), stejně ale v Africe zůstane. Na severu Zanzibaru leží pláž Kendwa a ta je tak krásná, že pro jednou slevíme ze svých baťůžkářských zásad a rozhodneme se nehorázně si to tu užít. A tak místo toho, abychom se ubytovali v sousedním Nungwi, kde se dá sehnat noc v guest house za 40 dolarů, zabydlíme se v luxusním resortu na jedné z nejlepších pláží, jakou jsme kdy kde viděli. Budiž nám polehčující okolností, že se mi podařilo ukecat cenu ze 140 na 100 dolarů za noc, ačkoli to zprvu vypadalo, že s nimi nehnu ani o dolar. Ještěže jsou teď kurzy tak příznivé…

Pláž v Kendwa je rozhodně jedna z nejkrásnějších, jakou jsme kdy kde viděli

Afrika se umí zažrat pod kůži, je to tak. Naštěstí se to ukáže být jediným pravdivým předsudkem o Africe. Nejen, že nás nikdo nepřepadl, neokradl ani neoloupil, dokonce i jídlo nám moc chutnalo a přibrali jsme dohromady aspoň čtyři kila. Už teď se těšíme na naši druhou africkou cestu, i když zatím nemáme ani páru, kdy a kam to bude. Další naše zážitky z Afriky už brzy...

Západ slunce v Masai Mara v Keni

Hakuna matata. Na závěr ještě přikládám písničku, která nám bude znít v uších ještě hodně dlouho po návratu. Pokud se chcete naučit nejjednodušší svahilské fráze, najdete je tam. A taky žirafy, slony, lvy, Masaje, Mt. Kenyu, savany, fotbal, který tu všichni totálně žerou (víte, že jsme jediná země na světě, která se jmenuje po slavném fotbalistovi?), Lvího krále a pravé africké rytmy.

https://www.youtube.com/watch?v=lsVMJqT1eEc