27.11.17

Rok a půl života s krosnou na zádech

Text: Lucie Šilhová, Foto: Petra Pikkelová. Rozhovor vyšel v magazínu Ona Dnes, 21.8.2107.

Vystudovala matematicko-fyzikální fakultu a nastoupila do banky jako analytička. Po pěti letech se Kateřina Krejčová s bankovnictvím rozloučila a vyrazila na netradiční cestu kolem světa. Zkušenost přetavila v knihu a blog o cestování, kde je momentálně nejčtenějším článkem ten o trapném chování turistů (zde). 

Katka Krejčová objektivem Petry Pikkelové
(kliknutím lze zvětšit)

Dopustila jste se někdy cestovatelského faux pas? 
Z neznalosti několikrát. Třeba na Fidži jsem chodila v pohorkách. 

Co je na tom špatného? 
Velké těžké boty nejspíš působí agresivně. Zvlášť v zemi, kde je takové teplo, že lidé chodí buď v žabkách, nebo doma bosi. Přijít na návštěvu a chodit po domě v botách, je největší urážka. 

Na svém cestovatelském blogu píšete, že masový turismus ničí svět brutální silou. Jak to myslíte? 
Cestování se stalo maximálně dostupné, do zahraničí dneska jezdí kdekdo. Někteří lidé se bohužel chovají jak utržení ze řetězu. Chtějí všechno vidět, chovají se neurvale, nehledí vlevo vpravo a vůbec je nezajímá, co to způsobuje. Nechci říct, že bychom neměli cestovat. Ale jako všechno, i tohle se dá dělat dobře nebo špatně. Cestovat lze s pokorou k zemi, s respektem k místním zvyklostem. Vzít si místo tílka tričko přece není nic složitého. 

Téma vhodného oblečení ale není nijak nové. Omílá se od chvíle, kdy padla železná opona a Češi vyrazili do světa. 
No vidíte. Je to už tolik let a stejně to pořád neumíme. 

Neumíme, nebo nechceme umět? 
Myslím, že to pramení hlavně z nevědomosti. Lidé jsou často pohodlní na to, aby si zjistili základní informace o zemi, kterou se chystají navštívit. Leckdy je ani nenapadne si něco takového shánět. Nepřemýšlejí o tom, že svět má mnoho podob a kultur. A pak nevědomky urážejí místní obyvatele tím, že se třeba líbají na ulici, což je v buddhistických nebo muslimských zemích neslýchané.

Zdobení tváře tanakou v Myanmaru

Pak jsou i tací, kteří vědí, ale nedbají... 
Ano, respekt je to klíčové slovo. Jsme tak zvyklí na své pohodlí, že z něj nehodláme slevit. Každá změna nás vykolejí, rozhodí. Je přirozené, že máme svou komfortní zónu, ale někdy je nutné z ní vystoupit. Když jdu s turisty do posvátného chrámu, kam se smí jen naboso, někteří klienti brblají, že si nebudou zouvat boty nebo sundávat ponožky, protože je jim to nepříjemné. O.K., je to jejich právo. Pak ale do chrámu nechoďte, odpovídám jim. 

Co na to oni? 
Jejich ego to někdy špatně nese. Někteří lidé si prostě připadají důležitější než kultura země, ve které jsou na návštěvě, a odmítají se přizpůsobit. Dalším příkladem je neochota smlouvat při nákupu tam, kde je tato praxe běžná.

Mě to taky nebaví, takže zaplatím to, co si řeknou napoprvé. To přece nemůže nikomu vadit, když si vydělá víc, než čeká
Jenže tím kazíte ceny. Nejen turistům, ale často i místním lidem. Někde to řeší tím, že mají dvojí ceny. Ale tam, kde se chtěli chovat k hostům fér, mají vaším nesmlouváním zaděláno na malér. V Kambodži například si už místní nemohou ani zajít do restaurace na jídlo. Turisté tam natolik zkazili ceny, že je to pro ně moc drahé. Možná vám to připadá nedůležité, ale i tohle pomalu nahlodává kulturu země.

Nyní pracujete jako průvodkyně cestovní kanceláře po asijských zemích. Nepere se práce s vaším pohledem na cestování? 
Naopak. Při své práci mám přece skvělou příležitost vysvětlovat lidem, jak cestovat s respektem a pokorou.

Jde to, i když máte ve skupině rejpala, kterému se pořád něco nelíbí? 
V každé skupině se najde takový ten alfa klient, který má nejsilnější hlas. Toho je dobré rozpoznat na začátku a pokusit se ho přetáhnout na svou stranu. Naočkovat ho nadšením, aby se stal ambasadorem dané země a šířil pozitivní náladu.


Daří se vám to? 
Někdy ano. Ale vyjít na cestách s lidmi, to je pro mě pořád velká výzva. Každý průvodce má svou metodu. Někteří se chovají ke klientům jako k dětem v mateřské školce. Já jdu opačnou cestou, snažím se naučit klienty, aby byli maximálně samostatní. Hned na začátku jim vysvětlím, že Barma není Švýcarsko a podle toho se mají na tu zem dívat a tak se v ní chovat. 

Po vystudování matematicko-fyzikální fakulty jste nastoupila do banky. Vyrazila jste na cestu kolem světa proto, že vás práce nebavila? 
Ale mě to v bance bavilo! Pracovala jsem tam už během studií, takže to nebylo tak, že jsem šla někam jen proto, abych měla práci. 

Co konkrétně holku s matfyzem v bankovnictví zaujalo? 
Mě vždycky bavila matematika a řešení všemožných kvízů a hlavolamů, šťourat se v záhadách, analyzovat. No a přesně tuhle práci jsem dělala. Analyzovala jsem data o klientech, vždycky jsem dostala nějakou otázku a na tu jsem musela odpovědět. Prostě vyřešit záhadu. 

Na vrcholu šestitisícovky Huayna Potosí (6088 m), Bolívie

Proč jste práci, která vás bavila, opustila? 
Vyrazit na cestu kolem světa byl můj sen. Nejsem samozřejmě jediná, takový má spousta lidí. Ale buď nemají čas, nebo nemají peníze, nebo mají děti, hypotéku a tak podobně. No a mě nic z toho nesvazovalo. Takže kdy, když ne teď, řekla jsem si. Navíc jsem měla přítele, který se rozhodl jet se mnou. 

Nebála jste se dát výpověď z práce, ve které jste byla spokojená? 
Mám z matfyzu červený diplom, strach, že nenajdu práci, jsem neměla. Což se nakonec potvrdilo. Po návratu z cesty kolem světa jsem prošla docela drsným výběrovým řízením do konzultační firmy. Nabídli mi dvakrát větší plat, než jsem měla v bance. Ale nezůstala jsem tam. 

Proč? 
Nastoupila jsem zrovna v době, kdy tam probíhalo reorganizační řízení a neměli pro mě práci. Takže jsem tři měsíce dostávala plat, přitom jsem nic nedělala. 

Co by za to někteří dali… 
Já nejsem ten typ. Pro mě platí, že stokrát nic umořilo osla. Navíc jsem měla spoustu projektů a činností mimo a ubíjelo mě, když jsem viděla, jak mi protéká čas mezi prsty. Měla jsem práci, kterou jsem chtěla dělat, ale nemohla jsem. Místo toho jsem čas směňovala za peníze. To prostě nešlo. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla a odešla jsem. 


Pojďme se vrátit k cestě kolem světa. Připravovala jste se na ni nějak speciálně? 
Vlastně ani moc ne. Naučila jsem se základům španělštiny, protože ta je v Jižní Americe, kde jsme začínali, nezbytná. Odstěhovali jsme si z bytu věci, ten jsme pronajali a to bylo asi vše. Mimochodem, to je odpověď hypotékářům, o kterých jsem mluvila. Když byt pronajmete, splácí vám to hypotéku a vy můžete cestovat. Samozřejmě je třeba mít něco našetřeno, abyste na cestách měli z čeho žít. 

Inspiraci, kudy a kam jít, jste čerpali z průvodců? 
Pojali jsme to trochu jinak, než se to obvykle dělává. Lidé většinou jedou stylem dvacet věcí, které musíte v dané zemi vidět. My jsme se naopak snažili pohybovat mimo hlavní turistické trasy. Šli jsme treky, které lidé nechodí nebo dokonce vůbec neznají, vylezli jsme na šestitisícovku... a přitom pořád na zádech vláčeli věci potřebné do všech klimatických pásem včetně Aljašky. Vezli jsme s sebou stany, spacáky, vařiče. Prostě vše na rok a půl života. 

V poušti Gobi, Mongolsko

Nestrašily vás otázky typu co když mi bude něco chybět? Co když nebudu moci dál? 
Největší zkušenost získáte cestou, připravovat se dopředu nemá moc cenu. Ale nebylo to tak, že bych doteď ležela na gauči a jednoho dne z něj vstala a vydala se do světa. Cestovala jsem odmalinka, ve čtyřech letech mě rodiče poprvé vzali na Sněžku. Hory jsem milovala a byla jsem v nich skoro pořád.

Měla jste někdy během cesty strach o život? 
Ano. Největší asi v Patagonii, v národním parku Los Glaciares. Ve vichřici a za deště jsme ztratili cestu a ocitli se na okraji srázu, ze kterého bylo třeba se nějak dostat dolů. Nevěřila jsem, že to půjde, ale na místě jsme zůstat nemohli, vítr nás rychle ochlazoval a ubývalo sil. Tam jsem cítila opravdu velký strach. 

Lidí jste se nebála nikdy? 
Já mám v sobě nastaveno, že lidem z principu důvěřuji. Podívejte se, 484 dní jsme cestovali kolem světa a nikdo nás nezabil, nikdo se nás nepokusil okrást, unést, prodat na orgány, znásilnit. A to jsme potkali tisíce lidí v pětadvaceti zemích. To nemůže být náhoda. Není to přece tak, že mezi těmi všemi zlými jsme zázračně potkávali jen ty hodné. Statisticky vzato je tedy jasné, že těch dobrých je většina. A navíc jsme se pohybovali hodně v horách a tam já se nebojím nikdy. Ani když jdu sama. Vím, že tam žijí dobří lidé. Kamarádi se mi třeba divili, že jdu v noci na Sněžku, abych stihla východ slunce. Ty jdeš sama přes les? A proč ne? Tam úchyla opravdu nepotkám. 


Říkala jste, že jste začínali v Jižní Americe. Tam ale, pokud vím, většina cestovatelů končí. Normálně se lidé vydávají na cestu na jaře nebo v létě východním směrem. Kdo by taky vyrážel v únoru, že jo? Jenže já byla volná od zimy. Když teď pojedu do Ruska, tak tam zmrznu, říkala jsem si. Bylo tedy logické začít od Jižní Ameriky, kde zrovna bylo léto. Navíc jsem vždycky snila o Ohňové zemi. Znělo mi to nesmírně poeticky a chtěla jsem vědět, jak to tam vypadá. 

Jak se na cestu kolem světa díváte dneska? Co se vám vybaví, když zavzpomínáte? 
Z každé země vždycky něco konkrétního. Předtím jsem netušila, jaký je rozdíl mezi Barmou a Kambodžou, vždycky to byly jen skvrny na mapě. Dneska už za nimi vidím místa, lidi. 

A pohled na Evropu zvenčí a s odstupem? 
My si říkáme, jakou tady máme svobodu, ale není to pravda. Evropa je sešněrovaná pravidly, zákazy, příkazy a pořád další přibývají. Většina Asie například je oproti tomu úžasná, pestrá, barevná, rozmanitá. Třeba doprava. My tady máme značky, semafory, pruhy, takže sedneme do auta a jedeme téměř bezmyšlenkovitě, protože nás něco někam vede. V takovém Vietnamu sice vládne na ulicích obrovský chaos, ale střety jsou minimální. Všichni se totiž soustředí plně na jízdu. Takže tam, když někdo bourá, jsou to často cizinci. 

Není to tak, že pravidla zjednodušují život? 
Částečně asi ano. Zároveň z nás však snímají zodpovědnost za vlastní chování. Jednou z výjimek uvolněné Asie je Singapur. Tam jsme za den napočítali asi osmdesát zákazů. Všude visí cedule tohle nesmíš, tamto musíš. Pokuta za žvýkání na ulici je příklad dovedený ad absurdum. Aby náhodou někdo nevychovaný žvýkačku nevyplivnul, zakázali pro jistotu žvýkat všem. Takhle si svobodnou zemi nepředstavuje asi nikdo.

Říkala jste, že ráda cestujete sama. Proč? 
Jedině tak zažívám opravdu intenzivní kontakt se zemí, s lidmi. Sama jsem sice zranitelná, ale zároveň mám nejvíc otevřené dveře k místním. Musím to zaklepat, zranitelnosti zatím nikdy nikdo nezneužil. Naopak. Když jsem sama, mají lidé tendenci mi pomáhat, vzít mě mezi sebe. 

Kdy jste se poprvé vydala na sólo cestu?
Bylo mi šestadvacet a rozešel se se mnou přítel. Potřebovala jsem se z toho nějak dostat, tak jsem sbalila krosnu – samozřejmě tím nejhorším možným způsobem, takže byla příšerně těžká – a vyrazila. 

Kam?
Šla jsem od Středozemního moře přes Pyreneje a pak navázala na severní Svatojakubskou cestu až na Finisterre. To je mys na západě Španělska vybíhající do Atlantiku. Lidé ho dříve považovali za konec světa. Vybrala jsem si severní trasu. Na cestu jsem se vydala na konci září, takže jsem některé dny z těch sedmdesáti, které mi cesta trvala, nepotkala ani živáčka.

Kolik kilometrů jste ušla? 
1 800.

Sama v Pyrenejích. Touhle cestou to všechno začalo.

To jste ten konec vztahu docela slušně rozchodila.
To ano. A nejlepší na tom bylo, že domů se vrátila úplně jiná Kateřina. Ta zkušenost mi úplně defragmentovala mozek. 

V jakém smyslu? 
Měla jsem v hlavě vše dokonale srovnané, uklizeno jako nikdy předtím. Kromě toho jsem maximálně poznala sama sebe. Vlastně jsem se sama se sebou konečně seznámila. Poznala jsem, co ve mně je, co všechno dokážu. Předtím jsem nikdy nespala sama venku v noci, nikdy jsem nešla takhle dlouhý trek, nikdy jsem si nemusela skládat do jednoho batohu věci, které mi musí stačit k životu, neuměla jsem v té době ani slovo španělsky… a zvládla jsem to. Samozřejmě, měla jsem plán bé. Když to nepůjde, vrátím se domů. Ale ono to šlo.

Lidé, kteří šli Camino, často vyprávějí, jak neskutečně se v nich rozvinula intuice. Máte stejnou zkušenost? 
Stoprocentně. To je vám úžasná věc, když vám něco uvnitř říká, touhle cestou nechoď, teď se zvedni a odejdi. Netvrdím, že pak na to místo spadl strom, ale díky intuici jsem nebloudila, nezažila větší krize. 

Neztratila se intuice po návratu domů? 
Snažím se, aby se tak nestalo. Určitě naslouchám víc sama sobě než dřív. Uvědomila jsem si, že pocit „tohle nedělej“ máme velmi často. Jenom od něj příliš rychle utíkáme, nevěnujeme mu pozornost. Varovnou myšlenku bleskurychle zahodíme, jen aby nenarušila náš klid. Tak tohle dneska snad už tolik nedělám. 

Co ještě vám putování dalo? 
Víru v sebe sama, že zvládnu i složité úkoly. Díky tomu jsem dopsala knihu z cesty kolem světa. Věděla jsem, že to dokážu, i když se to zdálo nemožné. 

Knihu Pozpátku kolem zeměkoule jsem psala víc než rok a půl!

Jaký byl návrat z takové meditativní cesty? Chtělo se vám zpátky mezi lidi? 
Vrátila jsem se tak nabitá pozitivní energií, že jsem všechno dělala s nadšením, všem jsem chtěla pomáhat. Lidi říkali, že úplně zářím. Měla jsem radost, už jenom když jsem ráno slyšela datla ťukat do stromu. Byl to úžasný let… 

Jak dlouho trvalo, než se let zastavil? 
On se zatím nezastavil. Protože vím, že až někdy budu mít opravdu velkou krizi, vyrazím sama a budu zase v pořádku. Myslím, že je to obecně platná metoda a funguje na spoustu problémů. Sbalit si batoh, vyrazit do neznáma, udělat krok do prázdna. Nevyřeší to všechny problémy, ale aspoň se scvrknou. 

Rozhovor vyšel v Ona Dnes, 21.8.2017


Žádné komentáře:

Okomentovat