Z Ohňové země po rovník – I. část

Vzpomínáme na začátky naší cesty kolem světa. Jaké bylo naše putování Jižní Amerikou, jste si mohli přečíst v časopisu Everest, 03/2014.

V nohách už máme asi tisíc kilometrů, na fotkách desítky druhů divokých zvířat a v adresáři mnoho nových přátel. Cestu kolem světa jsme zahájili v únoru v Ushuaii, nejjižnějším městě světa. Míříme stále na sever. Většinou přes hory, skoro bez peněz a široce otevření zážitkům. Nízkorozpočtové cestování zahrnuje spaní ve stanu, přesuny stopem a jídelníček založený na dobrotách z ešusu.

Země, kde nikdy nikdo nezastaví, když se snažíte přejít přes ulici. Země nekonečných plání, kde tisíc kilometrů neznamená nic. Země ledovců i pouští, nejlepších steaků i vína. Takový je náš začátek v Argentině. 

Tierra del Fuego 

Poetické jméno dal Ohňové zemi její objevitel Fernão de Magalhães během své námořní plavby kolem světa v roce 1520. Už z dálky viděl kouř a ohně, které domorodí obyvatelé rozdělávali na pobřeží. Naším prvním dobrodružstvím je přechod po ledovci Martial hned nad Ushuaiou. Na výlet pod něj vás pošlou v každé turistické kanceláři. Ledovec ale pokrývá tlustá vrstva firnu, takže pokud už jste někdy viděli sníh, není na tomhle místě nic zajímavého. Na jeho začátku stojí výstražná cedule: „Zákaz vstupu bez vůdce anebo vhodného vybavení!“. Dobré boty a ČHSku v kapse shledám dostatečně vhodné, takže jdeme na to. Stoupání je dost strmé, ale do sedla nad ledovcem se rozhodně vyplatí vylézt. Z žádného jiného místa v okolí nejsou tak skvěle vidět vysoké ledové vrcholky na západní straně ostrova. Výhled je skutečně dechberoucí. 

I národní park Tierra del Fuego má co nabídnout. Procházky podél jezer a zálivů jsou působivé zejména při západech slunce, výstup na Cerro Guanaco (Lamí horu) okouzlí dalekým kruhovým výhledem a poslední, 3059. kilometr národní silnice č. 3 z Buenos Aires je místem, kde cyklisté a cestovatelé obvykle zakončují své putování Jižní Amerikou. V liduprázdných horách mimo národní park se dá chodit cestou – necestou zcela neomezeně. Brodit se bažinami, přelézat padlé stromy, prodírat se pichlavým neprostupným podrostem a stanovat na místech, kde ještě nikdy nikdo předtím nestanoval. Cestou vidíme desítky obrovských bobřích hrází a dokonce i bobří rodinku. Vylezeme na bezejmenný kopec nad ledovcovým jezírkem a pod sošku Panny Marie na vrcholu umístíme kešku. Největším lákadlem v okolí je Martillo, tučňáčí ostrov přezdívaný Pinguinera, kde hnízdí několik tisíc tučňáků. 

Stopařské peklo, stopařský ráj 

Tvrdí se, že Patagonie je peklem pro stopaře. Stojíme u jediné dopravní tepny ve vnitrozemí. Občas je jen štěrková a pro- jede po ní zhruba pět aut za hodinu. Každý, kdo má místo a jede naším směrem, nás sveze. Někdy deset, někdy třeba i šest set kilometrů. A kdo nemůže, aspoň nám zamává. Patagonie pro nás znamenala stopařský ráj. Malé patagonské městečko El Calafate má svou velkou turistickou atrakci, kvůli které se vyplatí ho navštívit. Ledovec Perito Moreno, jehož čelo je vysoké až 60 metrů a dlouhé 5 kilometrů, se každý den posune o dva metry. Znamená to ohlušující rachot při pádu séraků do vody, vysoké vlny a výjimečné přírodní divadlo. Stačí si v davu lidí nalézt malé místo na sezení a celý den ohromeně koukat. Národní park Los Glaciares ale není jen jeden ledovec. Město El Chaltén pod masivem Fitz Roy je prý „Trekingové hlavní město Argentiny“ a začíná tu množství krásných, dobře značených stezek. 

My se vydáme na trek přes Paso del Viento (Větrný průsmyk) nic zlého netušíce. Za sedlem vítr nabírá na síle, až nás v rychlosti přes 100 km/h málem srazí ze skály. V dešti postavíme bytelnou zeď z kamenů, za ní náš stan a 36 hodin čekáme, než se ta slota trochu utiší. Že mezitím zapadáme sněhem, je v Patagonii asi normální. 

Švýcarsko Jižní Ameriky 

San Carlos de Bariloche se přezdívá „Švýcarsko Jižní Ameriky“. Na sever sytě zelená krajina jezer a ostrovů, na východ vysoké hory a za nimi svět tisíců vodopádů a neprostupná džungle. Překročit hranici do Chile se tu dá jen pěšky a na lodi. Zajímavé je, že národní park na argentinské straně se jmenuje Nahuel Huapi, na chilské Vincente Pérez Rosales. V turistických informacích v obou zemích mají na „nepřátelské“ straně jen bílou mapu a žádné informace o ní neposkytují. Když vyrážíme na trek z Cerro Catedral, lyžařského střediska nad městem, lehce poprchává a po sněhu na kopcích není ani památky. Do večera napadne asi 10 cm a stan na plácku u Refugio Frey stavíme už na sněhu. Do rána napadne dalších 30 čísel a stezka dál se úplně ztratí. 

Jsme jediní, kdo se ten den vypraví na Refugio Jakob. Z cesty přes dvě vysoká sedla se tak stane další náročné dobrodružství. V Jacobovi nás dlouho po setmění přivítá milá chatařka horkým čajem. Druhý den je ošklivo a my se chceme vydat přes Paso Schweizer do údolí Casalata. Je to neobvyklý trek, a my musíme podepsat „reverz“, že jdeme na vlastní nebezpečí a jsme na to dostatečně zkušení. Sedlo je rozvodím dvou oceánů, všechny potoky tekoucí na západ končí v Pacifiku, ty na východ v Atlantiku. Na státní hranici se dostaneme přes průsmyk Paso de las Nubes (Sedlo v oblacích) s novou horskou chatou a dokonalým rozhledem. Za ním schází pěšina strmě dolů a objeví se vyhlídka na ledovec a asi tisíc vodopádů. Za dvacet let tu nejspíš budou proudit davy turistů, ale zatím máme tenhle ztracený ráj jen sami pro sebe. 

Hraniční přechod je zavřený a my jsme jediní, kdo ho chce překročit. Musíme počkat do poledne druhého dne, kdy otevře, protože loď přiveze několik turistů. 

Barevné hory 

Na severu Argentiny, v provinciích Salta a Jujuy, se nacházejí nejbarevnější kaňony a pohoří světa. Nejznámějším kaňonem je Quebrada de Humahuaca a nejnavštěvovanější horou Cerro de los Siete Colores (Sedmibarevná hora). Barvy pocházejí ze sedimentů různých prvků, mj. mědi, železa, síry a manganu, a jednotlivé vrstvy patří do různých geologických období. 

Rozhodneme se vydat na čtyřdenní trek z malé indiánské osady Ingeniero Maury. Turistické mapy ani značené stezky v této oblasti neexistují a místní nás varují, že se zaručeně ztratíme. Mají pravdu, ztratíme se, ale rozhodně to stojí za to. Začínáme šplháním na červený kopec kolem stovek obřích kaktusů. Za sedlem scházíme do údolí starých Inků s inckými ruinami. Nepotkáme nikoho, jen nás předjede na koních trojice indiánů v sombrerech. Druhý den vyšplháme na bezejmenný čtyřtisícový vrchol, prostě jen tak, po spádnici. 

Další dny začneme scházet do údolí. Na svazích se pasou stáda koní, krav, ovcí, koz, lam a oslíků. Pak se ztratíme v hustém mraku a den se prodíráme pichlavým pralesem. Potom ještě přebrodit dvě řeky a už vidíme prašnou cestu. Do civilizace nás doveze indián na korbě džípu. 

Ve vesnici Tilcara leží zachovalé incké hradiště a nad ní se tyčí červený pětitisícový hřeben. Opět žádné stezky ani turisté. Vyber si horu a běž. Svahy jsou většinou holé nebo sem tam porostlé kaktusy, a tudíž jsou velmi dobře schůdné. Stovky turistů s fotoaparáty míří do vesnice Purmamarca, jen 25 km od Tilcary. Na náměstí se každý den koná velký trh s tradičními výrobky a kolem Sedmibarevné hory vede tříkilometrová procházka zvaná Paseo de los Colorado. Překvapí nás, že drtivá většina turistů jsou Jihoameričané. Západní svět tohle místo zatím neobjevil…. 

Na tři skoky do Chile 

Pevninský ostrov, jak říkají místní. Ze západu je Chile ohraničené oceánem, z východu vysokými horami, na severu nejsušší pouští světa a na jihu třetím největším ledovcovým polem na světě, hned po Antarktidě a Grónsku. Nejslavnější patagonský národní park Torres del Paine si nemůžeme nechat ujít. Chodí se tu dva treky. „W“ za šest dní a „O“ za deset. Volíme kompromis a dáme „O“ za šest. Dáme si do těla, ale odměnou jsou nám velké zážitky. V sešeřelé pastvině zažijeme blízké setkání s pumou, což vyvolá závist v kempu o dvě hodiny chůze později. My máme ale pěkně rozklepaná kolena. Zmokneme, ale patagonský vichr nás rychle osuší. Velkolepost Jižního ledovcového pole nám vyrazí dech a na vyhlídce na „Torresy“ máme azuro. 

Pestrobarevný couchsurfing

Santiago de Chile je moderní velkoměsto s mrakodrapy, tyčícími se pod majestátními andskými vrcholky na pozadí. Tedy pokud máte štěstí a metropoli nezakrývá tak obvyklá peřina smogu. V okolí Santiaga se na nás poprvé usměje couchsurferská štěstěna. Couchsurfing je internetová komunita lidí, poskytujících zdarma k použití svůj gauč, a cestovatelů, kteří této laskavosti rádi vy- užívají. Výhody couchsurfingu jsou obrovské – seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi, procvičíte se v cizích jazycích, máte k dispozici domácí zázemí s kuchyní, koupelnou a pračkou, i na cestách můžete zažívat rodinnou atmosféru. A bydlíte zadarmo. 

Vzhledem k důkladně propracovanému způsobu referencí se jedná o velice bezpečný a zatím téměř nezneužívaný systém, který umožňuje lidem z různých zemí a kultur osobně se poznávat navzájem. Nejzábavnější na couchsurfingu je, že každá zkušenost je kompletně odlišná od všech předchozích. Náš první hostitel je zubař. Bydlí se svou ženou v rezidenční čtvrti v Machalí, ležící asi hodinu jízdy od Santiaga. Má tři dospělé děti, šest bernardýnů a deset zubařských klinik. K večeři nám připraví vynikající steaky, otevře láhev červeného vína, pozve deset sousedů i s dětmi a povídá si s námi až do časného rána. 

Druhý hostitel je potetovaný motorkář, který bydlí v malém vypůjčeném bytě v centru Santiaga. Odstrčí křeslo, aby nám uvolnil na podlaze místo pro karimatky. Povídání s ním je neuvěřitelně inspirativní. Živí se výukou angličtiny, procestoval celý svět, žil v Dubaji i v Pekingu a tvrdí, že bude bydlet kdekoli na světě. Prostě tam, kde mu zaplatí nejlíp. Další zkušenosti sbíráme v Argentině, Peru a Ekvádoru. Vždycky to stojí za to. 

Ve velkých městech jsou obvyklá setkání lidí spojených s couchsurfingem. Ať už party, bowlingové turnaje nebo lingvistické a multikulturní výměny. Přes couchsurfing se dozvíme o novém hostelu s bazénem na severu Argentiny, nabízejícím ubytování se snídaní zdarma a získáme místní průvodce po Mendoze, Limě a Guayaquilu, kteří nám ukážou město z pohledu, který běžný turista normálně nevidí. 

Antofagasta 

Region na severu Chile, sousedící s Argentinou a Bolívií, se honosí turistickou perlou – San Pedro de Atacama. Tohle malebné pouštní městečko láká na přehršel atrakcí. Nejvýše položené gejzíry světa, největší chilský salar, sopky a laguny Altiplana a samozřejmě nejsušší poušť na světě. Růžoví plameňáci se na šedobílém salaru mimořádně vyjímají a procházka po Měsíčním údolí (Valle de la Luna), kde NASA testuje svá robotická vozítka pro cesty na Mars a na Měsíc, je silným zážitkem. 

Vše je tu ale na poměry Jižní Ameriky pekelně drahé. Ve městě, kde nejlevnější kemp stojí 150 Kč/os./noc, nemůžeme zůstávat moc dlouho. Lístky na autobus do Bolívie se dají koupit až v Calamě, snad nejzaprášenějším a nejméně zajímavém chilském městě. Když se v turistických informacích zmíníme, kam pokračujeme dál, starší paní za přepážkou se otřese odporem a prohlásí, že do Bolívie by nejela nikdy v životě ani za nic… 

… pokračování příště.