Aljaška III: Ve srubu

Aljaška a sruby patří neoddělitelně k sobě. Život v souznění s přírodou, daleko od civilizace, je stále častěji snem dobrodruhů a podivínů z různých koutů světa. Soběstačnost, nezávislost, schopnost přežít v drsných podmínkách. Dokážeme to ještě? Co nám moderní globalizovaný svět dává a co bere? Stačí ostrý čerstvý vysokohorský vzduch, ledová průzračná voda, lov, sběr plodů a tvrdá práce k naplněnému životu? Pár dní strávených ve srubu nám umožnilo pochopit, o co tam daleko na severu vlastně jde…

Hluboko v lesích, vysoko v horách, daleko za polárním kruhem. U horkých pramenů, bystrých potůčků i zamrzlých jezer. Na Aljašce stojí tisíce srubů. A dobrá zpráva je, že více než tři sta je jich veřejných a život ve srubu si tak můžete vyzkoušet i vy. Stačí si jen vybrat ten svůj. Rezervace srubu je možná až šest měsíců dopředu a v každém z nich můžete pobývat až sedm dní v řadě. Některé jsou zadarmo, jiné jsou na místní poměry za drobný poplatek 20-50 dolarů za noc (za celý srub). Některé jsou dostupné pěšky, ale nezřídka naleznete srub, ke kterému se dostanete jen letadlem nebo lodí. 

Nic z toho netušíme, když přijíždíme do návštěvnického centra národního parku Wrangell-St.Elias. Je konec září a na obrovském parkovišti stojí jediný džíp. Asi patří rangerovi, který má dnes službu. Dostaneme on něj mapu parku, tipy na túry, přehled tábořišť a edukativní CD s povídáním o parku. Všimneme si v mapě dvou srubů a napadne nás zeptat se, jestli v nich můžeme přespat… Ranger nám vysvětlí, že sruby je možné rezervovat půl roku předem, ale podívá se do počítače a trochu překvapeně nám oznámí, že máme štěstí a jeden z oněch dvou je na příštích pár dní volný! Je zadarmo, musíme mít s sebou jen papír s platnou rezervací, který nám hned vytiskne. Máme srub!

Národní park Wrangell-St.Elias je největším americkým národním parkem a ročně sem zavítá 70 tisíc návštěvníků. Pro představu Grand Canyon je skoro sedmkrát menší a ročně ho navštíví víc než 4,5 milionu turistů. Wrangell-St.Elias je jedním z mála národních parků, kde se neplatí vstupné a i všechna tábořiště jsou zdarma. Deset nejvyšších vrcholků v parku jsou sopky pokryté věčným sněhem a ledem, který tvoří více než polovinu všeho aljašského ledu ledovcového původu. Do nitra parku vedou dvě prašné silnice. 68 km dlouhá Nabesna Road a 97 km dlouhá McCarthy Road. Na obou je mnoho co k vidění. Staré měděné doly, turistické stezky, divoká zvířata... 

Je pro nás překvapivé, že na Nabesna Road v národním parku stále žije něco přes sto obyvatel. Mají tu své domky, auta, školu, krámky i letadla. Žijí tu od dob, kdy se pozemky rozprodávaly za 2,5 dolaru za akr, a některé rodiny ještě mnohem déle. Domorodci mají pro vlastní potřebu povolen lov na celém území parku (subsistence hunting). „Když tu lovili od pradávna, přece jim to nebudeme zakazovat jenom proto, že jsme si tu založili nějaký národní park“. Sportovní lov pro všechny držitele zbrojního pasu je povolen v „national preserve“, což je fakticky většina parku. Ptáme se na to důkladně v rangerské stanici. Zjistíme, že počet povolenek na odstřel losa není nijak limitován a letos jich bylo vydáno 300, zdaleka nejvíce v historii. To mě samozřejmě šokuje a děsí. Pravděpodobnost úspěchu je prý však velmi malá a celkově bylo za letošní rok na celém území parku zastřeleno deset losů. Tohle číslo se dá porovnat s počtem 26, což je počet losů zabitých letos autem na jedné z hlavních aljašských silnic…

Náš srub u Sobího potoka, Cariboo Creek Cabin, leží zhruba 5 km od silnice a vede k němu široká cesta. Bývá využíván lovci, kteří si k němu dojedou na své terénní motorové čtyřkolce. Sluníčko svítí, les je hnědě podzimní a kolem cesty poletují velké křepelky. Sobí potok hravě přeskáčeme po kamenech a za hodinu a půl jsme u srubu. Je tak krásný. Posazený v údolí nad hranicí lesa mezi dvěma horskými hřebeny. Uvnitř má kamna, dvě pryčny, stolek, dvě židličky a pilku a na verandě lavičku. Z ní je úchvatný výhled na ledové královny pásma Wrangell Mountain. Potřebuje člověk k životu něco víc? (Sekyrku! :) ). Jdeme na dřevo a k večeři si uvaříme špagety. Je trochu zima, ale neváháme večeřet venku.

Stmívá se a teplota začíná rychle padat pod nulu. Já mám ale na dnešek ještě jeden plán. Zajdu si k potoku pro galon vody, ohřeju si ji na kamnech a jdu si před chatu umýt vlasy. Nepotřebuju mít sprchu každý den, ale pět dní nemyté vlasy už jsou mi nepříjemné. Už jste si někdy myli vlasy v -7 °C? Je to docela zábava :). Teplá voda příjemně hřeje, a když se pak můžu schovat do vyhřátého srubu, ani mi nehrozí, že mi na hlavě vyrostou rampouchy. Pak už jen opláchnout, zabalit do ručníku a hned se cítím daleko líp.

Dnes v noci máme služby. Budík nařízený na každou hodinu až do tří. Začíná Petr o půlnoci a po hodině se střídáme. Nesmíme přeci prospat polární záři! V jednu mi zazvoní budík, ale než mi dojde, že mám vylézt ze spacáku, je půl druhé. Vstanu, přiložím do skoro vyhaslých kamen a vylezu ven. Polární záře žádná. Teploměr položený na trávě ukazuje -12 °C. Rychle zalezu zpátky do spacáku. Ve tři vstává a přikládá Petr. Nebudí mě, takže asi nic. Probudím se o půl šesté a venku je zvláštní světlo. Říkám si, že to bude asi ráno, ale stejně to jdu radši zkontrolovat. Nad srubem máme polární záři! Od východu se táhnou dlouhé bílé pruhy, které se v čase rychle mění. Není to taková ta „wow“ podívaná, sytě zelené barvy přes celou oblohu, ale zcela jednoznačně to je polární záře a z toho mám obrovskou radost. Probudím Petra a pozorujeme ji spolu. Hluboké záporné teploty nás ale brzo zaženou zpátky do spacáků.

Vstáváme o půl deváté. Je potřeba rozdělat v kamnech, uvařit snídani a zajít pro dřevo. Včera jsme ho spálili opravdu hodně, takže dnes musíme donést víc. Pak ještě nalámat větvičky a naštípat polena. Práce nám zabere celé dopoledne, protože okolí srubu je vysbírané a pro dřevo musíme docela daleko. Pak uvařit oběd a odpoledne na procházku. Je opět nádherný slunečný den a já nechápu, jak je možné, že máme takové štěstí. Stoupáme po východním hřebeni vzhůru. Tentokrát je opravdu holý a schůdný. Ačkoli tam nevede žádná pěšinka, nízké keříky nám nečiní žádný problém. Vystoupáme na hřeben a všimneme si stáda bílých horských koz. Otevře se nám výhled do celého údolí, na severu uzavřeného vysokým sedlem. Máme šest hodin, než přijde tma. Dalo by se celé údolí po hřebenech obejít a vrátit se do srubu z druhé strany? Rozhodneme se to zkusit. 

Výhledy jsou naprosto jedinečné. Přes údolí pás čtyřtisícovek, které ale vypadají mnohem vyšší, jedna krásnější druhá. Stoupáme výš a objeví se bílý poprašek a místy sněhové návěje. Občas je potřeba přelézt nebo obejít nějakou skálu, ale jinak je úzký hřebínek velmi dobře schůdný. Ze severovýchodního vrcholu můžeme obdivovat daleký výhled na sever a severozápadní vrcholek je ještě o trochu vyšší. Cesta po hřebeni často stoupá a zase klesá, několikrát objevíme kozí stezku vyšlapanou v suti a ve sněhu stopy velké kočky. Nikde ale není sebemenší stopa po člověku. Začíná se připozdívat, slunce se kloní k západu a hory dostávají lehce růžový odstín. Hluboko pod sebou už vidíme srub. Z čiré radosti si ještě vylezeme na jeden vrcholek, poslední široký rozhled, a pak už sestup do údolí. Ve srubu jsme před devátou, příjemně unavení a hladoví. Dnes to byl skvělý den. Nekonečná volnost, svoboda, rozlehlost a nedozírnost. Těžko si představit, že tenhle světa ráj mohl někdo prodat…

Aljaška byla osídlena před mnoha tisíci lety, když ještě Evropu a Ameriku spojoval pevninský most. V těchto místech dnes najdete 88 kilometrů široký Beringův průliv. V polovině osmnáctého století začali o území jevit zájem ruští mořeplavci a obchodníci. Směňovali kvalitní kožešiny s místními lovci a někteří z nich se na Aljašce začali usazovat. Za nimi přicházeli pravověrní misionáři s posláním obrátit domorodé kmeny na svou víru. Ruský car Alexandr II. považoval Aljašku za nevýnosnou kolonii. Dovoz kožešin na velkou vzdálenost byl drahý, území příliš vzdálené a jeho vojenská obrana téměř nemožná. O území začali projevovat zájem Američané a Angličani, kteří měli svou Britskou Kolumbii hned „za bukem“. Než zem ztratit ve válce, to už je lepší ji prodat. USA koupily Aljašku v roce 1867 za 7,2 milionu dolarů a jednalo se o 6 % tehdejšího ruského území. Ačkoli si kritické hlasy Američanů stěžovaly, že si vláda pořídila jen „drahou ledničku“, už dvacet let poté se na Aljašce objevilo zlato a zlatá horečka přilákala tisíce hledačů a dobrodruhů. Dnes je to ropa, co přináší Američanům hlavní zisky ve 49. státě federace…

Balíme. Nanosit naštípané dřevo do srubu pro příští návštěvníky, vynést popel a připravit do kamen. Zamést podlahu, posbírat odpadky. Padá na mě melancholie. Náš čas na Aljašce pomalu končí. Máme ale ještě jeden celý den, takže hurá ven. Před polednem jsme zpátky u Emila a rozjedeme se dál do nitra parku. Kalifornské autíčko musí poprvé v životě brodit ledový potok, ale poradí si s tím výborně. Nejdřív zastavíme u pěšiny vedoucí k druhému srubu Viking Lodge. Ten je čtyřikrát větší než náš Cariboo Creek a úplně prázdný. Skvělá zpráva je, že dnes nemusíme spát ve stanu! U jezera Kendesnii si uvaříme oběd a krátce se projdeme. Další bod programu je opuštěný důl Rambler Mine na konci Nabesna Road. Stezka vedoucí k dolu, kde se během druhé světové války těžilo zlato, je dlouhá asi 1,5 km. Všude jsou varovné cedule, co všechno na nás může spadnout a vybouchnout pod našima nohama, takže se moc nezdržíme. Atmosféra let dávno minulých tady ale dýchá ze všech stran.

Hlavní bod odpoledního programu je túra do sedla ke starému vulkánu. Padne na nás oba únava a já v autě skoro usnu. Dá to zabrat, ale posbíráme poslední zbytky sil a vyrazíme na poslední výlet na Aljašce. Cesta vede míli lesem a pak korytem potoka. Je částečně zamrzlé a malé vodopády jsou porostlé květinami z bílých drahokamů. Je to krásné. Skookum je sopka a všude kolem jsou lávové kameny. Sytě černé a červené. Krajina má čistě vysokohorský ráz a je zlehka posypaná sněhem. Výhledy ze sedla jsou pěkné, vlevo od něj se tyčí samotný vulkán, ale na něj už pěšina nevede. Fouká, je nám zima a začíná se připozdívat. Jsou to snad důvody nevylézt nahoru? 

S každým krokem vzhůru jsou výhledy lepší a lepší. Jde to celkem snadno, prostě jen strmou sutí vzhůru. Odkrývají se nám pohledy, které jsme ze sedla vůbec nemohli vidět. Z vrcholu je úžasný výhled. Nechápeme, proč nevede cestička až sem. Máme radost, že jsme nelenili, ale teď rychle zpátky. U Emila jsme za tmy, kolem deváté, a za hodinku už u Viking Lodge připravujeme oheň na táborák a opékání buřtů.

Cesta zpátky do Anchorage je žlutá. Tak sytě žlutá, jak jen podzim může být. Nespěcháme a užíváme si slunečný den, modrou oblohu, studený vítr a modravé ledovce. Na Aljašce se nám líbilo moc. Asi je to tím, že jsme tu byli v září. Nepotkali jsme tu jediného komára, turistů jen hrstku a počasí nám předvádělo nejkrásnější podzimní představení. Chtěla jsem tu zůstat až do poloviny října, ale Petr protestoval, že tu bude zima. Vracíme kamaráda Emila, který nás bezpečně vozil uplynulé tři měsíce. Mezi Los Angeles a Anchorage jsme s ním najezdili neuvěřitelných 21 400 km. Je konec září a my odlétáme za teplem. Bude se nám stejně jako tady líbit i na Havaji?

P.S.: Vyprávějí se desítky slavných příběhů o lidech, kteří odešli žít do srubu na Aljašce. A o dalších stovkách dobrodruhů nevíme nic. Pokud vás Aljaška baví, přečtěte si vyprávění nebo rozhovor  s Tomášem Maršíkem, který si na Aljašce postavil vlastní srub a strávil v něm zimu.