25.12.14

Aljaška II: Velryby a ledovce

Existují tři dobré důvody, proč navštívit Aljašku právě v září. Žádní komáři, žádní turisté a ty nejúžasnější barvy na světě. Stromy se hromadně barví do sytě žluté, jeřabiny se ostře červenají na pozadí modře se blyštících ledovců a prokřehlé konečky prstů se každé ráno zahřívají o hrneček s čajem. Jedeme na jih, a to z jediného důvodu. Úžasná předpověď počasí.
Jedeme dlouho. Jen pro představu - Aljaška je tak veliká, že kdyby se rozdělila na polovinu, vzniklá území by stejně tvořila dva největší státy USA. Rozloha 1,72 mil. km2 při 736 tis. obyvatelích znamená, že na jednoho obyvatele připadají zhruba 2,3 čtvereční kilometry země. Polovina z nich žije v Anchorage, největším aljašském městě ležícím na pobřeží Tichého oceánu. Anchorage ale není hlavním městem Aljašky. Tím je Juneau, třetí největší město po Anchorage a Fairbanks. Okolí Fairbanks je mimochodem jedním z nejlepších míst na světě na pozorování polární záře.

Strmá výzva
Slyšíme o ní poprvé. Pěkná hora zvedající se od hladiny moře v přístavu Seward. Mount Marathon (921 m). Každý rok už přes sto let se tu pořádá závod pro drsné borce. Běhá se nahoru a zase dolů a mužský rekord je 42:55. Výzva je dát to pod hodinu. Závodníci prý nezřídka dorazí do cíle zranění, krvácející a obalení blátem. Doporučí nám ji slečna v recepci hotelu, protože turistické informace už mají zavřeno. Prý je to tak na 3-4 hodinky nahoru a 1,5 hodiny dolů. Na začátku stezky stojí veliká varovná cedule popisující, kolik život ohrožujících rizik nás cestou čeká, jak se pohybovat strmou sutí, že pěšina není značená ani udržovaná a že případná záchrana trvá dost dlouho a je na naše vlastní náklady. Co se amerických varovných cedulí týká, devalvovaly pro nás na nulovou hodnotu. Túry, které jsou podle Američanů velmi strmé, velmi náročné nebo velmi nebezpečné bývají mnohem jednodušší než výšlap Obřím dolem na Sněžku, takže jim už nepřikládáme žádný význam. Tady ale píšou: „Not suitable for general public“ (Nevhodné pro širokou veřejnost). To slibuje hodně zábavy!
Je skoro pět odpoledne, když vyrážíme nahoru. Už počáteční serpentinky jsou hodně prudké. Pak příkrý svah v lese, hlína, kde se škrábeme po čtyřech, občas jsou v ní vyšlapané schůdky. Ještěže není po dešti, to by pak bylo maso. Nad hranicí lesa se nám otevře výhled a cestička dál vede po skále a suti. Potkáme místního kluka, běžce. Ptám se ho na jeho osobní rekord. Normálně mu to prý nahoru trvá kolem 40 minut, rekord má 36 minut. My už to lezeme hodinu a jsme prý kousek za polovinou. Sklon svahu je většinou mezi 40°-50°. Na vrcholovém hřebínku dost fičí, ale výhled za tu námahu stojí. Náš čas je 1h 45 min. Sestupová cesta vede měkkou sutí a klouzání se dolů je moc příjemné. Končí malým vodopádem, který by se dal asi slézt, ale radši ho obejdeme lesem a napojíme se na výstupovou cestu.

Veselé historky ze stopování
Je po sezóně. Kemp, který bývá v létě obsazený už v časných ranních hodinách, je téměř prázdný. Ranní mrazík zalézá za nehty a ze spacáku se nikomu nechce. V přístřešku, kde se vaří, potkáme dva starší Němce, jednoho Izraelce a Američana. Němci jsou tu bez auta, už pár měsíců po Aljašce stopují. Jednou dostopovali až do malé vesničky za polárním kruhem. Když se ale potřebovali dostat nazpátek, nic nejelo. Když už to prý chtěli skoro vzdát, vrátit se do vesnice a tam čekat na zázrak, zastavilo jim auto v protisměru. „Autem vás teď svézt nemůžu, ale jestli chcete, mám tady kousek malé letadlo a tím vás můžu vzít, kam budete chtít!“ Oni stopli letadlo! Naším největším úlovkem je zatím izraelský zájezdní autobus v Patagonii… K tomu se přidá Američan s tvrzením, že až do 80. let bylo na Aljašce PROTIZÁKONNÉ nezastavit stopaři. Paráda :).

Ledovec s názvem Exit
Na celodenní túru Harding Icefield Trail vyrážíme o půl dvanácté. Dřív to kvůli záporným teplotám nešlo (vylézt z vyhřátého spacáku). Sluníčko už ale krásně hřeje a slibuje úžasný den. Cesta stoupá vzhůru lesem podél splazu ledovce až na louku, kde se červenají jeřabiny. A všude kolem černé skály, další a další bílo-šedo-modře blyštivé ledovce, červený a zelený mech a sytě žluté stromy v údolí. Nejkrásnější barevná kombinace na světě. 
Překvapuje nás, jak hodně tu chodí lidí. Fakticky jich za celý den nepotkáme víc než dvacet, ale i to je po sezóně dost. Prý je to nejhezčí jednodenní túra na Aljašce. Nadchne mě, že se podél stezky smí oficiálně bez jakéhokoli povolení kempovat. Je jen nutné mít protimedvědí kanystr pro úschovu jídla a stanovat nejméně 200 m od pěšiny.
Kousek před koncem stezky stojí nouzový přístřešek, prázdná bouda bez oken a bez kamen, ve které se válí trochu odpadků. Konec trasy signalizují dva oranžové praporky. Je snad ale „End of trail“ nějaký význačný bod? Jdeme dál na výhled na ledovec, a pak slezeme dolů až k němu. Je to úžasné místo. Už se skoro šeří, když jsme zpátky na začátku. Je tu ale ještě jedna malá procházka k čelu ledovce. Zajímavé jsou cedulky, kam čelo zasahovalo v jakém roce. Rozdíly jsou markantní. Před více než sto lety sahal o  tři kilometry dál!

Výletní plavba
Dorazil první honorář za článek, a tak ho rovnou použijeme na výletní plavbu (je ale dost malý, takže si stejně musíme každý připlatit ještě 100 dolarů…). Vyplouváme v 11:30. Hned za přístavem si hrají ve vodě dvě mořské vydry, což jsou podle některých nejroztomilejší zvířata na světě. Velký orel bedlivě střeží celou zátoku. Jen co opustíme záliv, začnou kolem lodi vesele skákat delfíni. Na velryby už je prý zima a nemáme šanci je vidět. Sám kapitán je dost překvapený, když se přeci jen jedna ukáže a zamává na nás zadní ploutví. Vidět velrybu prý přináší štěstí. Tedy v Japonsku to mají tak, že sníst velrybu přináší štěstí… Další zvířátka, která se nám ukáží, jsou lachtani, tuleni, bílá horská koza na skále a za ní zvědavě vykukující kůzle.
Další atrakcí plavby jsou ledovce, zasahující až do oceánu. Tam se odlamují a křišťálově čisté kusy ledu pak plavou na hladině. Čelo ledovce Aialik je dlouhé asi míli a vysoké zhruba třicet metrů. Proti Peritu Morenu je to celkem prcek, ale i tak je to pěkná podívaná, zejména když velké kusy ledu začnou padat do moře přímo před našimi zraky. 
Slečna z posádky hrábne podběrákem do moře a jeden kus ledu vyloví a nechá kolovat. Další zajímavý ledovec je Bear Glacier. Jeho séraky nepadají do moře, ale do jezera a i z dálky jsou vidět obří kry plavoucí na jeho hladině. Trek k tomuhle ledovci je jedna z věcí, kterou musíme udělat, až budeme příště zase na Aljašce…

Zcela autentický zážitek
Je mimořádně nádherný den. Na obloze není ani mráček a kopce kolem svádějí k vylezení, ačkoli na ně nevede žádná pěšina. Vyhlédnu si jeden hřeben, na který chci vylézt. Vypadá nízký, holý a schůdný, ale slibuje úžasné výhledy (ve dvou z těchto čtyř věcí se krutě pletu…). Zastavíme v sedle Turnagain Pass, sbalíme si malou svačinku a vyrazíme. Nahoru by to neměla být víc než hodinka… Zastaví nás mokřad a potok. To jsme nečekali. Musíme zout a přebrodit. Nevadí. Za potokem je další mokřad a za ním vysoké houštiny. Začneme se jimi prodírat, ale říkám si, že určitě brzy skončí.
První část cesty se střídají křoviny a mokřady. V jednu chvíli narazíme na potok a začneme jím stoupat vzhůru. To je ta příjemnější část cesty. Potok ale končí a dál musíme zase houštinou. Teď už jsme v místě, které zespoda vypadalo jako holé. Optimismus je definitivně pryč. Tráva a podrost nám sahají nad hlavu a „nízké keříky“ jsou vysoké zhruba 5 metrů! Podrost tvoří převážně kapradiny, bolševníky a podivné ukrutně kluzké rostliny. Je to tuhý boj. Ale nevzdáme se. Ukazují se nám čím dál pěknější výhledy, sluníčko svítí jako o život a ta tráva! Nikdy bych nevěřila, jak nádherně může šustit vysoká suchá tráva. Naprosto žádné pěšinky, jen strmý svah, šumící tráva a božské ticho. Asi po dvou a půl hodinách padnu vyčerpáním do trávy. Jsme už aspoň v polovině? 
Po čtyřech hodinách stojíme vítězoslavně na hřebeni. Po něm se už jde jedna radost. V dálce před námi je krásný vrcholek a výhled z něj ta nejkrásnější odměna za odpolední dřinu. Zjevné důkazy ovšem hovoří o tom, že tohle nebyl prvovýstup. Poblíž se povaluje starý gril, velké světlo a pár plechovek od piva. Ach jooo… 
Cesta dolů je už otázkou jen několika málo hodin :). Zpátky u auta jsme za šera, zhruba po osmi hodinách. Nikdy bych nečekala, že se můžu v odhadu schůdnosti toho nízkého hřebínku tak ošklivě zmýlit. Tohle je ale skutečná a opravdová Aljaška, kterou z turistické pěšinky neuvidíte. To úplně nejlepší, co se tady dá zažít, nás ale pořád teprve čeká...

2 komentáře:

  1. Fotky z Aljašky jsou nádherné. Otevřela jsem si také nabízenou Patagonii. Je to prostě krásné, když s vámi můžeme takhle cestovat.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc se mi líbí hned první fotografie. A díky za kalendář, dorazil v pořádku a obsahuje skutečně krásné fotky.

    OdpovědětVymazat