12.6.14

Magické jezero Titicaca

Stojíme u inckého obřadního kamene. Jen sami dva. Těžké černé mraky se hromadí kolem a na jihu už hustě prší. Najednou se po hladině rozlije silná záře a paprsky se šíří všemi směry. Zde, na Isla del Sol, se dle pověsti zrodilo Slunce. Pojďte se s námi vrátit o stovky let zpátky a ponořit se do hlubin mýty opředeného jezera Titicaca.
Rozkládá se na hranicích Bolívie a Peru, v nadmořské výšce přes 3800 m. Pobřeží má délku přes 1100 km a někteří domorodci tvrdí, že je bezedné. Pokud si jeho satelitní snímek otočíte vzhůru nohama, uvidíte kočku lovící zajíce. V jazyce Aymarů lze název volně přeložit jako "kamenná puma". Bolívie je mimochodem zemí s 37 oficiálními jazyky a španělštinu jako rodný jazyk má jen asi 50 % obyvatel. Dalšími jazyky jsou Aymara, předincký jazyk, a Quechua, jazyk Inků. Španělsky mluví jen asi 88 % Bolívijců.
Do malebného městečka Copacabana (mají tu pěknou pláž, ale ta slavná leží v Brazílii) přijedeme pozdě večer. Venku se přežene průtrž mračen a výhled na přístav tak získá chmurně tajuplný ráz. Už nás ani nepřekvapí, když se k snídani kromě čaje, housek, másla a marmelády podává také ošatka s lístky koky. Tenhle všelék a životabudič je v Bolívii všudypřítomný.
Plavba na Isla del Sol trvá přes dvě hodiny. Vypadá to, že všude kolem prší, ale na ostrově svítí slunce. Jen co přirazíme ke břehu, rozprší se i tady. Zapadneme pod střechu do restaurace a objednáme si truchu (pstruha z jezera) na česneku.
Pak popadneme batohy a jdeme na konec ostrova hledat místo na stan. Cestou potkáváme mnoho místních obyvatel. Většina se mračí, odvrací zrak a na pozdravy nereaguje. V žádném případě nefotit! Mohli bychom jim tím ukrást duši. Vypadá to, že turisty nevidí rádi. Žijí tu tradičním způsobem života. Na ostrově není žádné motorové vozidlo ani silnice, po které by mohlo jezdit. Po kamenných cestičkách v kopcovitém terénu chodí vesničané všech věků s nůšemi na zádech a stády krav, ovcí i malých prasátek před sebou. Impozantní jsou terasovitá políčka, vystavěná už za dob Inků na strmých svazích, díky čemuž je možné na ostrově pěstovat obilí, brambory a kukuřici. Jedna babička nás vesele pozdraví a sama od sebe nám ukáže, kudy se máme vydat.
Na severu ostrova stojí několik desítek inckých ruin. Jednou z nich je i Obřadní kámen (Petr říká "obětní" a snaží se mě vyděsit). Sejdeme na pláž pod ním a snažíme se postavit si stan. Zvedne se vítr a sebere nám ho i se všemi pracně zaraženými kolíky. Přesuneme ho o kousek jinam a jen co konečně zalezeme dovnitř, spustí se bouřka. Hromy, blesky a krupobití. Jak rychle přijde, tak rychle odejde a my usínáme s pocitem, že tohle místo má silnou atmosféru.
Probudíme se do slunečného dne. Celým ostrovem se jako linka táhne "Posvátná stezka Věčného Slunce". Za vstup na její severní část zaplatíme 15 bolíviánů/os (asi 42 Kč), na jihu ještě dalších 5. Vstupenky kontrolují asi na pěti místech, takže nevyhazovat. Jižní část ostrova je menší a daleko turističtější. Každý dům ve vesnici Yumani je buď hostel, restaurace nebo krámek se suvenýry. Tihle lidé si jsou velmi dobře vědomí, co je živí, takže odpovědi na pozdrav jsou daleko častější. Cedule s nápisem "Wifi 5 Bs" však vypovídají o ztracené autentičnosti. Čekáme v přístavu na loď u skleničky červeného vína. Pozorujeme oslíky nabírající velký náklad, který přivezla loď z města. Každý oslík pobere dvě balení velkých limonád po šesti a ještě pár drobností navíc. Náklad domorodci balí do čtvercových plachet a každý oslík nese asi 30 kg. Když jsou všichni plně naložení, vydá se karavana nahoru do vesnice, aby měli turisté co pít k obědu.
Nejvýznamnějším přístavem u jezera je Puno, to už ale leží v Peru. Peru, to jsou brambory. Na tržišti se prodávají desítky druhů nejrůznějších velikostí, tvarů a barev i chutí. Třeba i sladké. Trhovkyně je ve volném čase loupají, takže si dokonce můžete koupit už oškrábané.
Hlavním lákadlem pro návštěvníky Puna jsou Uros, umělé plovoucí ostrovy postavené z rákosí totora asi 10 km od pobřeží. Odpolední výlet lodí i s průvodcem stojí 20 nuevo soles ("nových sluncí", což je oficiální název peruánské měny; asi 140 Kč). Urové jsou předincký národ, na jezeře žijí už nejméně 900 let a prvotní účel výstavby ostrovů byl obranný - proti nepřátelským sousedům. Ostrovů je dle průvodce 75 a žije na nich asi 2000 obyvatel (zdroje na internetu uvádějí cca 40-42 ostrovů).
Všechno kolem je z rákosí. Ostrovy jsou z rákosí, lodě jsou z rákosí, domy a nábytek jsou z rákosí. Tedy, kam až turistovo oko dohléne. Dál stojí domky z vlnitého plechu, kadibudky z vlnitého plechu, dřevěné pramice a motorové čluny. Sem tam zpoza domku vykoukne i solární panel. Je trochu problém, že je tu všechno tak moc turistické, že nedokážeme rozeznat, co je skutečné a co je jen pozlátko vyrobené pro turisty.
Vyslechneme si přednášku o tom, jak se ostrovy staví. Postavit takový ostrov trvá zhruba rok. Začne se s pokládáním rákosových svazků do mnoha vstev. Výsledná tloušťka rákosí je asi 3 metry a celý ostrov je nadnášen ještě vrstvou kořenů. Pak se po něm dá normálně chodit. Na malém ostrůvku San Miguel, který jsme navštívili my, žijí 4 rodiny - celkem 17 lidí.
Rákosové domky jsou lehké a samozřejmě nemají žádné základy, takže se dají snadno otáček a přenášet. Rodiny, které jsou zrovna v přátelském vztahu, se prý poznají tak, že mají vchody směrem k sobě, narozdíl od znepřátelených s vchody na opačnou stranu. Domky jsou jednoduše zařízené - postel a po obvodu věšáčky na oblečení. Uvnitř se nevaří, na to jsou specializované kuchyně se silným kamenným podkladem. Každý ostrov má také svou strážní věž (vypadá jako posed), v současné době používanou pouze pro komunikaci mezi ostrovy. Jedna z věží je dokonce postavená ve tvaru kachny.
Plovoucí ostrovy se mi moc líbí a oceňuji tvrdou práci, která stojí za jejich výrobou a údržbou. Nelíbí se mi ale, jak násilně jsme tlačeni k tomu si cokoli koupit. Nejprve nám stará žena ukáže svůj domek a pak řekne, že nám chce ukázat i výrobky, které dělá. Malá holčička se mě zeptá, jak se jmenuji, a pak řekne "Katerina, vyber si tady něco." Podobně to cítí celá skupina, protože když nám nabídnou svezení na tradiční totorové lodi za 10 S (72 Kč), všichni odmítnou.
Pak nás naše motorová loď odveze na "Market island", kde je suvenýrů ještě mnohonásobně tolik a také restaurace a kavárny (z rákosí). Suvenýry jsou velice pěkné. Ručně vyšívané přehozy a povlaky s motivy zvířat, nejčastěji ryb a ptáků, a některé zobrazují výjevy z Incké mytologie. Malé rákosové lodičky jsou věrnou kopií těch velkých a na jejich palubě jsou malé postavičky v krojích. Nekoupíme si nic a radši vychutnáváme výhled na Titicaca, ostrovy a nekonečné plochy totory rostoucí ve vodě.
Cestou do přístavu sedíme na střeše lodi, svítí sluníčko a vane svěží větřík. Je to moc příjemné, ale nás zaměstnávají smíšené pocity z návštěvy "tradičních" ostrovů. Jak rozeznat dávnou tradici od kýče a divadla pro turisty? Dá se ještě nějak zachránit tradice a způsob života, anebo je dokonce právě turismus způsob, který nutí Ury zůstávat na ostrovech a udržovat staré zvyklosti?

1 komentář:

  1. Velmi působivé (článek i fotky), nešel by takový ostrůvek postavit i u nás na Lipně?

    OdpovědětSmazat