4.9.15

Spanilá jízda Mongolskem

Mongolové jsou velice specifický národ, a to snad ve všech ohledech, které si dovedete představit. Bydlení, strava, doprava, zákony, chování, pohostinnost, vztah k přírodě, svobodě a zodpovědnosti. To, co zažijete v Mongolsku, nezažijete nikde jinde na světě. Zejména zdejší doprava je naprosto jedinečná, nenapodobitelná a svérázná.

O vlacích
Zemi křižuje jen jediná železniční trať z Číny do Ruska přes Ulánbátar. My přijedeme autobusem z jihu a hranice překročíme u městečka Zamiin-Uud uprostřed širého holého nic. Toho nejnicotnějšího nic, jaké si jen dovedete představit, táhnoucího se stovky kilometrů všemi směry. Do hlavního města to odsud máme 660 kilometrů, vlak odjíždí v 18 hodin a jízdenky do třetí třídy stojí 268 korun, tedy 0,40 koruny za kilometr. 
Úderem šesté se vlak skutečně rozjede. Poměrně pohodlná lehátka mají vlastní polštář i čistá prostěradla, leč pro Evropana jsou poněkud krátká. Vejde se jich šest do každého průchozího kupé a spodní lehátko má velký úložný prostor na zavazadla, chráněný vlastním tělem pasažéra. Večer i ráno projde vagonem průvodčí s horkým čajem a kávou a o půl deváté ráno, příjemně vyspaní, vjíždíme do stanice Ulánbátar.  Kéž by všechno bylo tak jednoduché…

O džípech
Nejběžnější dopravní prostředek v Mongolsku je džíp. Jak taky jezdit jinak v zemi, kde nemají skoro žádné asfaltové silnice, že? Pronájem takového džípu vyjde na 1200 Kč na den i s řidičem plus 25 litrů benzínu na 100 km. Tuhle cenu nám nabídli skoro všude a pak už je jen na nás, jak šikovně dokážeme smlouvat a kolik času tomu chceme věnovat. 
Ulánbátar je moderní, rychle se rozvíjející město, kde na první pohled upoutají stovky vysokých nových domů, snad pro milion obyvatel. Okrajové části města se táhnou daleko do kopců a jsou posázeny jurtami a malými domečky s barevnými střechami. V pěkné ulánbátarské kavárně si nás vyzvedne couchsurferka Boogi a hned povídá, že nás dnes manžel Ganaa vezme na venkov. Chová koně. Mají tu na návštěvě strýce a potřebují dovézt koním krmení, tak to vezmou všechno jedním vrzem. Pastvina s jeho koňmi je od města vzdálená „jen“ nějakých 120 km, což jsou dvě hodiny jízdy tam a dvě zpátky. Měli bychom si začít zvykat. V Mongolsku je všechno daleko.
Krajina na východ od města je opět monotónní, ale tady velice malebně. Oblé křivky země se jemně vlní pod modrou oblohou a suchá tráva plní žaludky stohlavých stád koz a ovcí. Koně bez ohlávky vlní hřívou ve větru, ale značka vypálená na kůži prozrazuje, že nejsou divocí. Nevěříme vlastním očím, když uprostřed širých plání uvidíme skupinku tanků. Co se děje? Ganaa zastaví hned u nich a dá se s vojákem do řeči. Prý jen nějaké cvičení. Vůbec jim nevadí se s námi vyfotit. Výlet zakončí pozvání do jurty, široko daleko jediné v okolí. Zdobí ji anténa, satelit a solární panel. Uvnitř jurty obvykle nechybí velkoplošná televize, někdy mají i lednici nebo pračku. Na stole se hned objeví ještě teplé domácí pečivo boortsog a horký čaj s dnešním mlékem. 

O stopování
Stopovat v Mongolsku je těžké. Kde nejsou silnice, auta si jezdí terénem, kde se jim zachce, a můžeme stát hodinu u prašné silnice a neprojede kolem nás nic. Pak si všimneme auta, které projede asi kilometr napravo, po cestě paralelní s tou naší. Přesuneme se tam, ale další vozidla vidíme zase jezdit někudy úplně jinudy. Existují na to dvě finty: Stopovat v průsmyku mezi kopci, kde se všechny cesty spojí, než se po chvíli zase rozejdou, anebo najít si pozorovatelnu, třeba skálu nebo pahorek, ze kterého je prach vířený koly vidět na míle daleko. Pozorovatel pak může snadno navigovat stopaře, ke které cestě se postavit. Obecná poučka říká, že stopování v Mongolsku je snadné z pohledu podílu aut, která zastaví (tedy skoro každé), ale velmi složité z pohledu počtu aut, která projedou kolem (tedy skoro žádné). Někdy vás řidiči svezou zadarmo, jindy si řeknou o peníze. Neberte si to osobně, chtěli by i po krajanech. Nikdy nechtějí moc a za to, že vás odvezou z té díry, kde jste zůstali trčet, si pár peněz rozhodně zaslouží. 
Stopem zadarmo na čtyři přestupy dojedeme do národního parku Terelj asi 60 km od Ulánbátaru. Nenecháme se zastrašit ani tím, když nám zastaví malé auto, kde už sedí čtyři dospělí, jedno dítě a kočka. Všichni si porůznu posedají někomu na klín, my si na svůj hodíme batohy a jedeme. Jižní část národního parku je posetá jurtovými tábory pro turisty, které jsou v této oblasti velice populární. Na severu jsou jen hory, řeky, skály a pláně. Jelikož v Mongolsku nemají pozemkové právo ve smyslu, v jakém ho známe u nás, není problém postavit si stan kdekoli. Anebo jurtu. Nikdo se nepodiví, když si pastevec přivede svá stáda a zůstane na planině měsíc nebo dva roky. My se vydáme ke starému klášteru, kdesi na úpatí hor, a pak ještě výš a dál. Během dvou dnů potkáme jediného pastevce. Jede v traktoru po louce, kde máme postavený stan a zvědavě nakoukne dovnitř.

O autobusech
Jízdenky koupíme v moderní nádražní hale, slečna za přepážkou mluví plynulou angličtinou a platit můžeme dokonce kreditní kartou. Nic z toho ani vzdáleně nenapovídá, co nás čeká. Trasa z Ulánbátaru do Hovdu měří 1630 km a očekávaná doba jízdy je 40 hodin. Podle SPZ si máme autobus najít na parkovišti. Šok je obrovský. Je to ten nejhorší ze všech. Jako šrot z muzea, kde se o své exponáty ale vůbec nestarají. Dovnitř se cpe obrovské množství lidí a nákladu. Čtyřicet hodin v tomhle?!? To nééééé…! Posadíme se na svá sedadla a ze všech sil se snažíme hájit si alespoň minimální životní prostor. Za chvíli jsme už ze všech stran zaskládaní věcmi a pasažéry. Ještěže s námi necestují žádné kozy a ovce.
Dozvíme se, že na tuto trasu posílají staré autobusy úmyslně, protože silnice je špatná, většinou jen rozježděná štěrková, a nové autobusy by se jim tam mohly rozbít. To neznamená, že staré se nerozbijí, jen to prý tolik nevadí… Na 37 sedaček napočítáme 42 pasažérů. Celá zadní pětisedačka je ale až po strop zaskládaná zavazadly, takže na 42 lidí zbývá jen 32 míst. Kdo nestihne zabrat sedadlo, sedne si někomu na klín nebo lehne do uličky na zavazadla a můžeme jet.
Zhruba každé dvě hodiny dělá řidič hygienické přestávky. Buď zastavíme u benzínky, kde záchod znamená plechovou boudu bez dveří s dírou v zemi, většinou ale padne přestávka doprostřed širých holých mongolských plání a pak platí pravidlo pánové vpravo, dámy vlevo… Během prvních deseti hodin ujedeme pouhých 135 kilometrů, stihneme 5x zastavit, 1x nabourat a 1x neodvratně rozbít autobus. Motor odešel do věčných lovišť. Čekáme několik hodin, než přijede náhradní. Tajně sním o tom, že pošlou nějaký větší a lepší. Přijede přesná kopie toho předchozího. Co s námi jen bude dál?
Noc strávená na tvrdém sedadle, kterému konstruktér neumožnil sklápění, nepatří mezi ty nejrůžovější, ale posunuli jsme se o pár set kilometrů, a to se počítá. O půl sedmé ráno nás všechny nevybíravým způsobem vzbudí hlasitá bollywoodská hudba. Řidič už se asi nudí a nemá dost empatie na to, aby pochopil, že spánek je nejméně bolestivý způsob, jak přežít tuhle dlouhou a náročnou cestu na prostoru klece pro křečky. Přijde několik dalších hygienických přestávek. Během některých se muži vrtají v motoru, ale tenhle jejich zásahy naštěstí přežije. Nejdůležitější věcí během cesty shledám neustálé protahování a cvičení, kdykoli je možné vylézt z autobusu. K večeru zastavíme v malé vesnici před hospodou, kde mají dvě jídla a jedno pití. Polévku s hovězím a skopovým, nudle s hovězím a skopovým a čaj s kozím mlékem. Druhou noc strávíme na stejném sedadle jako včera. Ráno dalšího dne, po čtyřiceti dvou hodinách přijíždíme do západomongolského města Hovd.

O svobodě a zodpovědnosti
Mongolsko je svobodná země. Člověk si může postavit jurtu, kam chce, a zůstat libovolně dlouho. Může si jezdit, kudy chce, a libovolně rychle. Může si dělat a říkat, co chce. Ptala jsem se, jestli je možné v téhle zemi dostat pokutu. Dívali se na mě dost nechápavě. Třeba za překročení povolené rychlosti, špatné parkování, řízení v opilosti? Odpověď zní „NE“. Ani není, kdo by to kontroloval. 
Svoboda s sebou nese nutnost přebírat za sebe a své okolí plnou zodpovědnost. V některých ohledech to funguje velice dobře, ale vztah Mongolů k životnímu prostředí je tristní. Po staletí byli zvyklí, že cokoli vyhodí, rozloží se nebo se o to postarají zvířata. Bohužel nemají nejmenší ponětí o tom, jak dlouho se rozkládá taková plechovka nebo plastová lahev. Odpadky běžně vyhazují z okýnka auta, ve městě na chodník, v přírodě na trávu. A vůbec jim nedělá problém umýt si auto saponátem v řece. Když jim ale vysvětlíte, že ta plechovka tam bude ležet ještě za sto let, pochopí a příště si už na svůj nepořádek (možná) dají pozor.
S Mongoly se dá neuvěřitelně snadno dohodnout. „Zavez mě ke všem čertům, chci vylézt na tu vysokou horu.“ A Mongol nikdy neřekne „to nejde“, „to je příliš nebezpečné“ nebo „ tam se bez průvodce nesmí“, což je tak běžná rétorika v tzv. vyspělých zemích. Ani se vás nezeptá, jestli víte, že je tam přes noc -10 °C a celý kopec je pod ledem. Prostě řekne jen „tak jo“, protože předpokládá, že jste svéprávný člověk, který ví, co dělá, a umí převzít zodpovědnost sám za sebe. Tak jako každý Mongol. Rozhodně ale nepočítejte s tím, že vás tam půjde někdo hledat, když se nevrátíte. Rozhodovat se sám za sebe je tu stejně přirozené, jako dýchat čerstvý vzduch. Lidé si tu pomáhají a neničí se navzájem. Říkat někomu „to nejde“ totiž většinou znamená škodit mu a přenášet na něj svou vlastní nejistotu. Svoboda činit svá vlastní rozhodnutí. To se mi líbí ze všeho nejvíc na světě.

Nejkrásnější místo na světě
A ne, že tam všichni pojedete. To místo je tak úžasné právě proto, že tam vůbec nikdo není. Jezero Khar Us Nuur s vodou barvy temně modrých safírů obklopují hnědé a červené hory, suchá žlutá tráva rámuje břehy, na zelených pastvinách se pasou koně a kozy a v dálce se zvedá vzhůru vysoký zasněžený vrchol hory Jargalant Khairkhan, která připomíná Kilimandžáro. Chvíli zvažujeme věnovat následující dny zdolávání vrcholu, ale pak si jen u jezera postavíme stan a užíváme samotu nejkrásnějšího místa na světě.
K jezeru nás veze džípem pastevec Sura. Cesta za písečnými dunami, které chceme vidět, je obtížná. V první jurtě, kterou navštívíme, abychom se zeptali na správný směr, nás pohostí tradičním bortsogem a čajem s mlékem. Písečné duny leží prý 100 km daleko. Objedeme jezero skoro dokola a navštívíme ještě několik jurt. Každá stojí o samotě, často několik kilometrů od nejbližšího souseda. Kolem pobíhá pět, šest dětí, smějí se, okukují nás a vzájemně se k sobě chovají moc pěkně. Večer přijedeme k místu, které hledáme. Úzký pruh země se táhne skoro doprostřed jezera a na něm několik vysokých dun. Výhled z hřejivého písku na vrcholku duny obsáhne celé jezero, hory i vlnící se hřívy hřebců klusajících žlutou trávou.
V celém Západním Mongolsku potkáme jen jedinou další turistku a skupinu českých geologů. Sarah ze Skotska přijela kvůli vzácným jeskynním malbám starým asi 15 tisíc let. Najít malby v nehlídané jeskyni poničené nejrůznějšími graffiti, nápisy a rytinami z posledních let dá práci, ale pak se před našima očima objeví kozoroh, ptáci, zvířata připomínající klokana a pštrosa a také jeden překrásný velbloud.

Pivo na šťastnou cestu
Cesta z Hovdu do Ulgii měří asi 220 kilometrů a mikrobus má odjíždět z nádraží ve tři hodiny odpoledne. Ukázněně přijdeme s desetiminutovým předstihem, řidič nám naloží batohy do zavazadlového prostoru a my se posadíme dovnitř. Nic se neděje, tak posvačíme jogurt se sušenkami a pustíme se do psaní deníků. Ve čtyři už se začneme opatrně pídit, proč nejedeme. Starší žena, která umí dobře rusky, nám vysvětlí, že čekáme na ostatní autobusy, protože vyjíždějí všechny společně. Trochu mi to vrtá hlavou. Proč musí všichni vyjíždět společně, když jede každý někam jinam? 
O půl páté se konečně rozjedeme. Nejprve k benzínce, do postranní uličky nabrat další cestující, pak do obchodu nakoupit ještě trochu jídla na cestu a nakonec pan řidič zastaví před svým domem a jde se ještě rozloučit se svou ženou, což mu trvá asi čtvrt hodiny. Ve tři čtvrtě na šest zastavíme na širé pláni s výhledem na město, vzdušnou čarou asi tři kilometry od nádraží. Stojí tu už několik aut a mikrobusů. Všichni muži se sesednou do kroužku a začnou o něčem debatovat. Co má tohle znamenat?! Rusky mluvící žena nám vysvětlí, že muži si musí před cestou vypít pivo na šťastnou cestu. Vzhledem k neexistenci silnic, nulovému počtu stromů, aut v protisměru a policejních kontrol tady asi není řízení v opilosti žádný problém.
Kolem půl osmé jsme teprve v polovině cesty, a to jsme předpokládali, že budeme už dávno na místě. Řidič zastaví na samotě mezi kopci a všichni pasažéři si jdou dát večeři. Mnoho nápadných ukazatelů napovídá, co dnes bude. Na dřevěném bidle visí syrová játra, v rezavém kbelíku leží neidentifikovatelná směs vnitřností a na zemi se povaluje několik kozích hlav s vytřeštěnýma očima. Nad nimi krouží draví ptáci. Žena, která nám tak nadšeně vysvětluje mongolské zvyky, pozve Petra na masové koule. Mě musí odpolední jogurt bohatě stačit, dnes si nechám zajít chuť.
O půl deváté pokračujeme ve spanilé jízdě. Za chvíli se ozve rána jako z děla a ukáže se, že praskla pneumatika. Asi toho piva na šťastnou cestu vypili příliš málo. Do Ulgii přijedeme krátce před půlnocí.

4 komentáře:

  1. Moc krásná místa, Mongolsko musí být úplně jiný svět. Vztah ke svobodě je mi velmi blízký, ale to hromadné cestování by mě asi odrovnávalo. Nenakoukl vám do "jurty" kromě pastevců taky olgoj chorchoj? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Svoboda v Mongolsku mě překvapila :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Katko, přečetla jsem jedním dechem. Nádherné, fakt. Nejradši bych hned vyrazila ;-) Trošku škoda, že nemáte FB. Hodně štěstí, Iva

    OdpovědětVymazat