12.12.14

Aljaška I: Útěk z divočiny

Divočina. Svět, kde nevedou silnice, ale ani pěšiny. Mohutní losi s rozložitým parožím si elegantně vykračují tundrou. Medvědi brodí ledové řeky a chytají lososy. Z dálky se ozývá vytí vlků. Stáda bílých horských koz se pasou na úbočích vysokých hor, a když jsou vyrušeny, zmizí rychle za nejbližším hřebenem. Divočina. Když se něco pokazí, není cesty zpět. Svět, ve kterém člověk musí spoléhat výhradně sám na sebe.

Znáte Alexandra Supertrampa?
Dnešní titulek volně parafrázuje naši oblíbenou knihu/film Útěk do divočiny, napsanou podle skutečné události. Pokud jste nečetli/neviděli, rozhodně doporučujeme. Chris McCandless, přezdívkou Alexander Supertramp, dobrodružný mladík z jihozápadu USA, hledá sám sebe a svoji životní filozofii cestováním po světě a jeho snem je strávit delší čas sám v divočině na Aljašce. Během svého putování potkává nejrůznější lidi. Někteří mění jeho pohled na svět, některé významně ovlivňuje a motivuje on sám. Na Aljašce si najde stezku, po které se vydá, a na jejím konci starý opuštěný autobus, kde se zabydlí.
Ona stezka začíná v malém městečku Healy poblíž národního parku Denali a jmenuje se Stampede Road. Je slepá a za ní začíná divočina. Přespíme tu zadarmo na jednom z odpočívadel, abychom nemuseli platit za kemp. Podle místních starý autobus v lesích stále stojí a stává se cílem putování stále více a více turistů. Míříme do Denali. U silnice stojí dva stopaři a my konečně můžeme začít splácet naše (opravdu velké) stopovací dluhy. Anna a Ryan tu pracují přes sezónu, jsou z USA. Když se začneme vyptávat na Supertrampa, vědí o něm hodně. I to, že film se natáčel velmi blízko místa, kde si Chris našel svůj autobus, a že filmová kulisa, starý autobus s číslem 142, stále stojí v jednom z kempů v Healy. Autobus na parkovišti McKinley RV parku je zdarma přístupný všem. Kamna, staré plechovky a lahve na stole, postel s kožešinou, nějaké fotky a vzkazy. Několik měsíců života jednoho inspirativního podivína. Tuhle prohlídku si oba užijeme MOC.

Aljašská loterie
Je stěží polovina září a nejznámější a nejnavštěvovanější národní park na Aljašce už zavírá. Po sněhu ještě není ani památky, ale sezóna se chýlí už ke konci. Autobusy do nitra parku přestaly jezdit 11. září a teď už se tam mohou dostat jen výherci loterie. Cože? Důkladně se na to vyptáme v turistickém centru. Slečna nám hrdě vypráví, že tato loterie je na Aljašce velmi populární. Na jaře se může přihlásit každý, kdo zaplatí poplatek 20 dolarů. Z osudí je pak vylosováno 2000 šťastlivců, kteří smějí v předem určený den dojet až do nitra parku (cca 130 km) vlastním vozem. Povolení se váže na SPZ vozu a v autě může být pasažérů, kolik se vejde. Nikdo jiný se v té době nedostane dál než na 20. kilometr. Leda pěšky nebo na kole. Když jí na to řeknu, že je to pěkně diskriminující stupidní systém, zmůže se jen na to, že zrudne. V následujících dnech potkáme hodně naštvaných turistů, kteří jeli na Aljašku přes půl světa a teď mají prostě smůlu…
Kdo si ale počká, ten se dočká. Jakmile skončí loterie, silnice se znovu otevře, a to až po 48. km, kam si pak může jet, kdo chce, vlastním vozem. Není to mnoho, ale aspoň něco. Tahle výhoda platí do prvního sněhu. Jakmile nachumelí, silnice se zavře pro všechny až do jara. V kanceláři, kde se vydávají povolení pro stanování v divočině, se dozvíme víc. Celý park je rozdělen na 43 sektorů a v každém z nich smí stanovat jen omezený počet lidí. Typicky od dvou do dvanácti, podle velikosti sektoru a ohroženosti fauny a flory v daném místě se vyskytující. V sezóně bývá o permity velká tlačenice a týdenní čekání prý není žádnou výjimkou. Ne však teď. Můžeme si vybrat zcela jakýkoli sektor, volno je všude.
Povolení stanovat v divočině národního parku se vydává den dopředu a je zdarma. Pro jeho získání je bezpodmínečně vyžadováno zhlédnutí půlhodinového videa, jak se v divočině chovat. Jak bezpečně brodit široké a hluboké ledové řeky, jak se pohybovat v tundře, kde žádné pěšiny nevedou, jak se chovat při setkání s grizzlym, s medvědem černým, vlkem, pumou nebo rozzuřenou losicí. A kde jsou důkladně vysvětleny principy „leave no trace“, tedy pohybu v přírodě takovým způsobem, který zanechá přírodu neporušenou i pro další generace. Video je natolik „naturalistické“, že předpokládáme, že zhruba polovina žadatelů o permit po jeho zhlédnutí změní názor. Pak už jen stačí podepsat dlouhý seznam věcí, které musíme a nesmíme v parku dělat a vyzvednout si veliký nerozbitný protimedvědí kanystr, do kterého musíme ukládat všechno jídlo. Máme povolení stanovat čtyři dny v národním parku Denali.

Čekání na signál
Do konce loterie zbývají tři dny, rozhodneme se je strávit v okolí. U vjezdu do národního parku stojí návštěvnické centrum, několik různých informačních a vědeckých středisek a malé městečko, které nemá na mapě ani svůj název. Jedná se spíš o seskupení předražených obchodů zaměřených výhradně na turisty, které ožívají jen v sezóně. Suvenýry, trekové zboží (nyní vše s 30-50% slevou, takže se tu dají koupit kvalitní kousky za celkem přijatelné ceny), hospody a prodejny s alkoholem a turistické agentury nabízející raftování nebo přelet nad národním parkem. Vyběhneme si v mírném dešti kopec Sugar Loaf (1459 m n. m.) zvedající se do výšky nad hotelem na opačné straně silnice než je národní park. Tam vyplašíme stádo divokých horských ovcí. Dvakrát se pokusíme o zdolání Mount Healy, což je jednoduchý kopec nad silnicí, na který se dá vylézt ze dvou stran nebo udělat dlouhý okruh. Poprvé musíme otočit na prvním hřebeni, protože fouká tolik, že se prostě nedá jít dát a podruhé vyrazíme příliš pozdě, takže otáčíme v polovině za soumraku. 
Kemp stojí první noc 14 dolarů a pak už je zadarmo, protože recepce a sprchy zavírají. Wifi zdarma tu ale funguje neustále. 

Ledová královna
V národním parku Denali máte devadesátipětiprocentní šanci uvidět medvěda, ale jen třicetiprocentní šanci spatřit Mt. McKinley. Nejvyšší horu severní Ameriky. Máme štěstí, je nádherný den. Podzimně zbarvená tundra se táhne do daleka, nad ní se zvedají vysoké hnědé kopce, a pokud dokážete otočit hlavu ve zcela nečekaném a nepřirozeném úhlu vzhůru, tam je. Obrovská a nádherná ledová královna. Vypadá, jako by chtěl Bůh stvořit Antarktidu i na severu, ale všechen led, který by na to potřeboval, použil na ni. Nesrovnatelně vyšší, než cokoli kolem. Také se jedná o nejvyšší horu světa, měřeno od úpatí po špičku. Mt. Everest se zvedá z náhorní plošiny ve výšce 5200 m do výšky 8848 m, takže převýšení činí nějakých 3600 m. Mt. McKinley se zvedá z nadmořské výšky asi 600 m do 6168 m, takže převýšení dělá víc než 5500 m!

Soukromý sektor č. 6
Nastal den, kdy vyrážíme objevovat náš sektor č. 6. Je široký přibližně 8 km a dlouhý asi 30. Z orientačního hlediska je velice jednoduchý. Prostředkem teče široká řeka a na hranicích jsou vysoké hory. Pokud bychom chtěli, můžeme navštívit i okolní sektory, nocovat smíme ale pouze v našem sektoru č. 6. Dojedeme na parkoviště a jdeme se podívat za hloučkem vzrušených lidí na vyhlídce. Asi 200 m daleko si to vykračuje grizlík, a pak se dokonce rozhodne přebrodit řeku. Je široká a hluboká a proud je poměrně silný. Mně by se do takové řeky nechtělo ani za nic. A prchat tam před medvědem by byl úplný nesmysl. Překoná ji tak snadno, jako by tam žádná řeka vůbec nebyla. Denní chleba, no…
Máme dvě možnosti kudy začít. Dojít k mostu a vydat se po jednom z břehů řeky, nebo jít až k zavřenému kempu a odtamtud tundrou. Rozhodneme se velmi špatně, což je ale jen důsledek naší nezkušenosti. Vybereme si pro naši cestu pravou stranu řeky, protože na tomhle břehu stojí krásný hřeben Cathedral Mountain, na který by se mělo dát snadno vylézt. Dojdeme po silnici do kempu a za ním „zaboříme nosy do aljašské tundry“. Boříme se do hlubokého mechu až po kotníky, prodíráme se nízkým podrostem a vyššími keříky. Základní pravidlo pro vyhnutí se medvědovi zní „neustále dělat hluk“. A nejlépe funguje lidský hlas, protože pro medvěda je zřejmým a nezaměnitelným signálem, že přichází člověk. Zkuste jít ale sedm hodin tundrou a vést přitom intelektuální rozhovor. Zvlášť, když jste zvyklí v horách vždycky mlčet. Skončí to tak, že si dlouhé hodiny prozpěvuji písničku z večerníčku „Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům…“ a Petr volá: „Ahoj zvířatáááá, ahoj medvědííííí…“ 
K řece dojdeme úspěšně asi po dvou hodinách a jsme nadšení, jak se jde po jejím břehu snadno. Naše radost trvá asi 50 metrů. Tam začíná poloostrov, který řeka omývá tak zblízka, že musíme buď do vody, nebo nahoru. Vyškrábeme se nahoru, prodíráme se hustými křovinami a po suťovém svahu zase zpátky k řece. Po 200 metrech se opakuje to samé a pak ještě několikrát. 
V devět večer, kousek před ohybem řeky, postavíme náš základní tábor. Potraviny se smějí skladovat nejméně 100 metrů od stanu po směru větru a vařit se smí ne blíž než 100 metrů od obou míst, v rohu rovnostranného trojúhelníku. Tak, aby si medvěd nedokázal spojit následující pachy: tady to voní, tady se vařilo, ale už tu nic není, tady leží hromada jídla, ke které se ale nedokážu dostat, a tady leží nějací lidé, to ale já nežeru. Jakmile medvěd jednou ochutná lidské jídlo, propojí si člověka jako zdroj snadné obživy, chce další, začne být agresivní a musí být odstřelen. Proto tato přísná pravidla.

Setkání s faunou
Nízká oblačnost a lezavé mrholení nás další den zlákají jen k dlouhé procházce údolím, na jehož konci má být z každé strany jeden ledovec. Jdeme po břehu řeky a jde to docela rychle. Občas prodírání se křovím, občas brodění ledové vody sahající lehce nad kotníky. Údolí je ale dlouhé a vzdálenosti pletou. Co čekáme, že ujdeme za půl hodiny, jdeme dvě nebo tři. Před námi se tyčí vysoká hora, před kterou se údolí větví na dvě a odkud už by měly být vidět ledovce. Po pár hodinách chůze, když už to nemůže být dál než kilometr, mě Petr upozorní: „Grizzly!“ Kus před námi si pochoduje medvěd a žere bobule. Je daleko, odhadem tak 150 m. Pozorovat ho je vzrušující. Faktem ale je, že nám v cestě stojí obrovský potenciálně nebezpečný všežravec, který je tu navíc doma, takže nemůžeme dál. Z ledovců dnes nic nebude.
Petr jako náhradní řešení zvolí vylézt na kopec, který máme přímo nad hlavou. Nechci, ale jdu. Vždycky jsem to já, kdo iniciuje výstupy na kopce a hory všeho druhu, a mělo nám být podezřelé, že dnes je to naopak… Škrábeme se vzhůru asi 1,5 hodiny. Postupně začíná víc a víc pršet, výhledy žádné, terén čím dál horší. Na vrchol je to ještě hodně daleko, když otáčíme. Tohle nemá smysl. Dolů to ale nejde. V cestě nám stojí zase ten medvěd. 
Všimnu si ho, když jsme ještě vysoko na kopci, takže z bezpečné vzdálenosti. Žere si bobule a nic jiného ho nezajímá. Nevypadá ale, že by chtěl zrovna jít nějak jinam. Nezbývá než čekat, až ho to přestane bavit. Zkusím ho vyplašit zavoláním, ale bez šance. Po delší době ale řeknu Petrovi něco docela potichu, medvěd nastraží uši a rozběhne se pryč směrem od nás. Kdo ještě nikdy neviděl pelášit grizlíka, neuvěří. Je rychlý jako kůň, a to i přes svou rozložitou postavu a zdánlivě nemotorné pohyby, leč v terénu, který by kůň nezvládal. Za den prý takový méďa zvládne urazit vzdálenost 100 mil jako nic. A nikdy před ním nezkoušejte zdrhat, nemáte šanci. 
Základní poučka při blízkém setkání s grizzlym zní: Udělat se co největším, zvedat ruce nad hlavu, mluvit hlasitě, ale klidným hlasem a stále čelem k medvědovi pomalu couvat. Batoh na záda jako ochranu. Pokud zaútočí, dělat mrtvého, což je jediná šance. Pokud útočí medvěd černý, puma nebo vlk, je nutné útok vracet s brutální silou. Házet po nich vším, co přijde pod ruku. Kameny, větve, zrcadlovku… ;-) A to tak dlouho, dokud je to nepřestane bavit. Jedině při útoku rozzuřené losice zdrhat co nejrychleji to jde. Los je totiž býložravec a útočí jen při pocitu ohrožení. Jakmile pochopí, že nic nehrozí, dá pokoj. Taková losice prý ale dokáže být nebezpečnější než lecjaký medvěd.
Do stanu se vracíme po hřebenech nad řekou, je to ještě na několik hodin a ke stanu se vrátíme skoro za tmy kompletně zmrzlí a promočení. Sundám všechno mokré, převleču se do suchého a zalezu do spacáku, trochu se zahřát. Petr jde vařit. Oba máme velký hlad, ale každý zcela odlišnou strategii přežití. Pro mě je mnohem energetičtěji výhodnější usnout, než vylézat ze spacáku, oblékat se do mokrého a studeného a jít 100 metrů v dešti k místu, kde se vaří, pro kus žvance. Petr naopak potřebuje teplé jídlo a nevadí mu moknout kvůli němu další půl hodiny při vaření. Dá si jídlo pro dva a mně pak do stanu přinese aspoň trochu teplého čaje, který vypiju v polospánku.

Útěk do civilizace
Ráno sčítáme škody. Bunda nacucaná vodou jako houba, v pohorkách povodeň a jedna ztracená čelovka k tomu. Jen obutí se do mokrých ponožek a ledových bot je hrdinský výkon. Neprší. Máme tři možnosti, jak trávit dnešní den: Jít na Cathedral Mountain podle původního plánu, zůstat celý den ve stanu a sušit věci nebo zbaběle prchnout do civilizace. K autu, wifi, horké sprše. Neprší, a to je hlavní argument. Balíme a odcházíme. Pokud si chcete aspoň trochu nasimulovat naše pocity v domácím prostředí, strčte si na dvě hodinky nohy do mrazničky. 
Korytem řeky se jde snadno, jsme rychlí a na malou chvíli nám dokonce vysvitne slunce. Po třech hodinách už vidíme v dálce most. Míříme k němu jako můry za světlem. Petr dokonce prohlásí: „Jsme zachráněni!“ Na mostě stojí hlouček lidí. Petr se snaží zjistit, kterým směrem se dívají. „Koukají sem,“ všimnu si. „No jo, jsou tam krávy,“ povídá Petr a myslí tím bizony. Vzápětí se ale opraví. „To nejsou krávy, to je medvěd!“ A nanejvýš 50 metrů před námi stojí medvěd. Grizzly velký jako bizon. Hrozně se leknu a začnu ustupovat do hloží a za potok. Docouváme až k řece, kde musíme zout a brodit. Pak už vidíme lidi na mostě a jdeme k nim. Všichni nás pozorovali, jak se nevědomky blížíme k medvědovi. Mají ze mě legraci a předvádějí mi, jak jsem se vyděsila, když jsem ho uviděla…
Utekli jsme z divočiny. Kvůli troše deště a nepohodlí. Někomu se to může zdát jako zbabělé rozhodnutí. Pro nás to bylo to nejlepší. Od téhle chvíle nám totiž Aljaška začne ukazovat svoji nejkrásnější tvář.

2 komentáře:

  1. Vůbec nejste zbabělí. Jste velice odvážní. Vaše povídání doplněné o nádherné fotky jsem přečetla jedním dechem. A opět se nedočkavě těším na další. Přeji vám šťastnou cestu :-)

    OdpovědětSmazat
  2. Njn, to je tak, když Kačenka nemá teplo, to s ní pak není žádná legrace a oproti pravým kačkám jí ani voda nevoní ;-). Ale jinak skvělé vyprávění ! Grizzlíci vypadají kamarádsky ;-). Btw. zajímalo by mě, jaký jiný systém bys navrhovala. Mně to přijde jako docela vtipné řešení. Pokud by tedy třeba ještě místa těch, kteří nedorazí rozhodili mezi první lidi ten den, kteří přijedou...

    OdpovědětSmazat